Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5., část 1. Dlouhá zima

Jednoho listopadového dne jsme jako vzorní odcházející nájemníci, jimiž jsme byli, důkladně uklízeli Bradyho srub, když se zastavil jeden z jeho kupců, aby se s námi pozdravil. Steven Wilby byl celkem příjemný muž. Nejasně jsem si vzpomínal, že tu byl před pár lety s Bradym na rybách. Rád se podělil o spoustu historek o svých minulých husarských kouscích a obšťastnil nás několika spíš trapnými příběhy, z nichž většina se odehrála předtím, než se Brady setkal s Maritou. Pak nám ukázal oficiální plán výstavby rybářských chatek a omlouval se, že nás vyhánějí z domova.

„Je mi líto, že musíte odejít, Sebastiane,“ řekl a nevypadal při tom ani trochu smutně. „Vím, že Brady má o vás vysoké mínění.“

„To vás nemusí trápit. Máme teď svůj vlastní dům, a velmi pohodlný. Všechno se skvěle vyřešilo.“

A bylo tomu tak. Hermiona pracovala hůlkou i rukama na čistění a opravách všeho, co nakoupila, zatímco já jsem trávil všechen čas zápasem s pohodovým životabudičem v nové laboratoři. Zdálo se, že pokaždé, když jsem vešel do srubu, slyšel jsem zaznít ‚Pulírexo!‘. Dokonce se uchýlila ke kbelíkům mýdlové vody, pokud opakované pokusy pomocí kouzel nesplnily její přísná měřítka. Nakonec byly výsledky překvapivě uspokojivé. Nábytek se probudil k novému životu, a třebaže nebyl nedotčený, byl alespoň solidní a beze skvrn. Dokonce i potah pohovky, u něhož jsem čekal, že bude vypadat dost ohyzdně, dobře padl. Nic k sobě nepatřilo, ale všechno spolu příjemným způsobem ladilo.

Také jsme zápasili se vzpírající se postýlkou, kterou jsme přinutili k poslušnosti. Když byla složená, dívali jsme se na výsledek společného úsilí a pokoušeli jsme si představit, jak tam spí dítě. Ta myšlenka se mi stále zdála neskutečná, i když vzhledem k neustále se rozšiřující postavě mé ženy to brzy bude mnohem reálnější. Poté, co se Hermiona pokusila své obvyklé oblečení změnit pomocí kouzel, vydala se nakonec pro mateřské šaty do Thunder Bay. Jak zjistila, její tělo se měnilo způsobem, který nikdy nečekala.

„Věděla jsem, že porostu vpředu, ale nikdo mi neřekl, že přijdu o pas nad boky!“ kvílela jednou v noci, když se zahlédla v zrcadle.

„Je to jen dočasné,“ uklidňoval jsem ji, ale pořád jsem si pamatoval Neolinu poznámku, že její tělo se nikdy nevrátí do stavu, v jakém bylo před otěhotněním. Zdálo se, že ji to trochu uklidnilo, ale pořád na mě zahlížela kvůli zjevné nespravedlnosti faktu, že mé tělo zůstalo nedotčené.

xxx

Zimu jsme strávili debatami o dětských jménech.

Během let výuky lektvarů prošlo mou třídou dost studentů na to, abych si udělal pevný názor na jméno, které bych dal svému dítěti. Vím, že kouzelnický svět – alespoň v Británii – prostě zbožňuje klasická jména. Kdyby nebylo starých Řeků a Římanů, nevím, na co by se omezili. Luke Malfoy? Floyd Flitwick? Nemluvě o mém otřesném jménu, které Hermiona váhavě navrhla pro případ, že budeme mít syna.

„Zbláznila ses? Svět nepotřebuje dva Severuse Snapey!“

Jména spojená s Weasleyovými byla samozřejmě mimo, a Hermioně bylo jasné, že nemá smysl navrhnout jako potenciální volbu ‚Harry‘.

„Jestli to bude kluk, co ho pojmenovat po tvém otci?“ zeptal jsem se.

„Hugh?“ zatvářila se. „Myslím, že by to šlo jako prostřední jméno, ale táta ho nenáviděl a myslím, že ani mně se moc nelíbí.“

„Proč neměl rád své jméno?“

„Říkal, že ho ve škole hodně popichovali, protože byl docela chytrý -“

„Kdo by to byl řekl,“ prohodil jsem suše. Zabodla do mě pohled.

„Nech mě to dopovědět. Místo aby mu říkali Hugh, volali na něj ‚Hnůůůj‘. A zjevně to protáhli do několika slabik.“

„Jak vynalézavé,“ poznamenal jsem, aniž bych nad tím přemýšlel, „ale ti, kdo chtějí šikanovat, mohou vzít téměř jakékoli jméno a překroutit ho do něčeho hnusného.“

„Pravda. A co dívčí jména? Chtěl bys, aby se holčička jmenovala Eileen po tvé matce?“

Zamračil jsem se. „Proč bych to měl chtít?“

Hermionin výraz prozrazoval, že nečekala takhle přímou odpověď. Snažil jsem se to vysvětlit. „Víš, že má matka neměla v povaze přílišnou starostlivost,“ připomněl jsem zachmuřeně. „Snažila se, ale obvykle selhala. A ještě horší bylo, že se mne nedokázala zastat proti otci. Samozřejmě, nikdy nebojovala ani sama za sebe, tak proč by se měla postavit za mne? Nevzpomínám na ni s láskou, Hermiono.“

Potřásla hlavou. „Promiň. Zapomeň, že jsem se ptala.“

„Neomlouvej se. S nedostatky svých rodičů už jsem se dávno vypořádal.“

„Možná bychom mohli holčičku pojmenovat po někom, kdo byl v bradavickém sboru...“

„Po kom? Pomona? Poppy? Septima? Po Minervě už máš pojmenovanou sovu, a jestli si myslíš, že bych snesl další Sibylu, pleteš se. To mi připomíná – žádná jména květin, prosím.“

Stále častěji nás navštěvovaly různé porodní asistentky, které pokaždé konstatovaly, že se Hermiona těší vynikajícímu zdraví. Poslední zanechala Hermioně knihu nazvanou ‚Porodit dítě: Je to kouzelné!‘ Kromě toho se po návratech z obchodu se smíšeným zbožím v našich taškách s potravinami začaly objevovat různé mudlovské knihy, o nichž Neola a další ženy ve městě rozhodly, že je Hermiona naprosto nutně musí přečíst: ‚Co můžete čekat, když jste v očekávání‘, ‚První rok vašeho dítěte‘ a ‚Relaxace pro těhotné ženy‘. Hermiona je všechny přečetla a pak je nechala ležet porůznu ve srubu, jako by doufala, že projevím zájem a nějakou zvednu. Přiznám se, že jsem do nich nahlédl, i když to k mé nelibosti vypadalo, že se hodně zaměřují na tělesné funkce matky a dítěte. Podíval jsem se také na knihu o relaxaci a přemýšlel jsem, proč nemají ‚Relaxaci pro nastávající otce‘.

Všichni v Trapper’s Bay samozřejmě umírali zvědavostí na nový srub. Pokaždé, když jsme vyrazili do města, jsem mohl počítat s přinejmenším jednou chabě zastíranou narážkou od někoho, kdo chtěl vidět náš nový domov. Hermiona navrhla uspořádat den otevřených dveří, čemuž jsem vehementně odolával. Nechtěl jsem, aby se po našem pozemku potloukal někdo, kdo nebyl osobně pozvaný. Poukázala na to, že účelem dne otevřených dveří je pozvat lidi, aby se potloukali kolem, a že všichni, kdo si to tu prohlédnou, už nám pravděpodobně dají pokoj.

Nakonec jsem ustoupil a Hermiona vyvěsila na nástěnku komunitních zpráv v obchodu se smíšeným zbožím oznámení, že kdokoli si přeje, může navštívit náš nový domov třetí lednovou sobotu mezi dvanáctou a dvěma hodinami. A tak jsem umístil na dveře lektvarové laboratoře pořádná zastírací a mudly odpuzující kouzla.

Měl jsem čekat, že bude potřeba udělat víc, než jen nechat lidi pět minut nakukovat do dveří. Hermiona strávila dopoledne v šíleném shonu přípravou sendvičů a plněním několika našich misek občerstvením pro návštěvníky. Uvažoval jsem, jestli je to pro dny otevřených dveří typické, ale protože mé znalosti zábavy jsou opravdu nulové, rozhodl jsem se zůstat v klidu a pomoci své ženě krájet sendviče na malé kousky a rozdělit je na naše čtyři různé talíře. Začalo silně sněžit. Docela jsem čekal, že všechny tyto přípravy budou k ničemu; nikdo nebude tak pošetilý, aby přijal naše pozvání v tomto počasí. Ale pět minut před polednem jsem zaslechl blížící se rachot motorů několika aut, náklaďáků a sněžných skútrů. Zdálo se, že během příštích deseti minut se tu objevilo celé město, i když Hermiona odhadovala, že počet návštěvníků se blíží spíš ke čtyřiceti. Naše jídlo zakrátko zmizelo a nakonec jsme museli sáhnout k rozkrájení čokoládového dortu, který Neola přinesla jako dárek k oslavě nastěhování do nového domu.

„Zachránila jsi nám život, Neolo,“ řekla Hermiona, když porcovala dort na kousky. „V oznámení jsme neříkali nic o tom, že by se mělo podávat občerstvení. Nemůžu uvěřit, že prakticky všechno už je pryč.“

Neola se zasmála. „Zapomínáš, že vidím, kolik jídla týdně zmizí z mého obchodu. A lidé prostě předpokládají, že pokud bude nějaké setkání, bude tam jídlo.“

Pozůstatky mé cynické stránky souhlasily; lidé by se objevili kdekoli, kde by se podávalo jídlo zdarma. Na druhou stranu jsem musel připustit, že to vypadalo, jako by se všichni zajímali o náš nový domov a – což jsem přiznal dost neochotně – také o nás. Při svých jednáních ve městě jsem nikdy nebyl jiný než chladně rezervovaný, bylo to obchodní uspořádání, přesto však se ke mně lidé z města chovali vždycky srdečně. A když přišla Hermiona se svou nekonečnou zvědavostí na odžibvejskou kulturu, také ji dobře přijali. Až do sobotního odpoledne mě nikdy nenapadlo, že už jsem byl ve společenství dávno akceptován jako někdo víc než divný, vysoký chlapík, který směňuje lektvary v obchodu Neoly Dorseyové.

Než nastaly dvě hodiny a všechna různorodá vozidla se vrátila zpět do města, dostali jsme nabídky pomoci při stavbě mola na jaře, hlídání dětí za to, co mi bylo řečeno, že je velmi slušná cena, a podědění všech dětských věcí, o nichž bychom mohli kdy doufat, že je budeme potřebovat.

V tom, co pro mě znamenalo obrovský posun, jsem se rozhodl, že strážná kouzla na mém pozemku, chránící ho před mudly, by dost možná mohla být zbytečná.