Autor: Kailin Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/12060510/1/Due-North
Rating: 13+
Kapitola 5., část 2. Dlouhá zima
Když zima začala přecházet v jaro, propukla exploze pletení.
Hermiona objevila ve městě knihu vzorů, jehlice a přízi a brzy jsme byli zaplavení botičkami, svetříky, čepičkami a pokrývkami všeho druhu. Fascinovalo mě to.
„Ty historky byly pravdivé? Opravdu jsi pletla kloboučky pro domácí skřítky?“
„Nechci o tom mluvit.“
Pak se začaly hromadit dětské potřeby. Čekal jsem několik kusů oblečení, možná nějaká chrastítka nebo plyšové hračky. Nic mě nepřipravilo na hromady věcí pro děti, které se každý týden objevovaly.
Jednoho chladného únorového dne jsem se vracel z laboratoře do srubu, když dorazil Stanley Dorsey se svým červeným náklaďákem. Z místa spolujezdce se vyhoupla mladá žena, zatímco Stanley zamířil k zadní části vozu.
„Pan Snow? Já jsem Tabitha, Stanleyho neteř. Mám obchod s použitým zbožím v Sioux Lookout.“
„Těší mě,“ řekl jsem. Asi jsem jí měl nabídnout, ať mě oslovuje Sebastiane, ale žila osmdesát kilometrů daleko. Stačilo, že jsem si říkal křestním jménem s místními obyvateli.
V tu chvíli mi Stanley podal velkou krabici, kterou vytáhl z auta. Přetékala tím, co soudě podle jasných základních barev byla spousta dětských věcí.
„Co je to?“
„Nezbytnosti,“ pronesl Stanley. „Štve mě, že jsem to já, kdo ti to prozrazuje, Sebastiane, ale děti potřebují víc vybavení než pěchota, námořnictvo a letectvo dohromady.“
„Proč? Jsou malé.“
„Jo, to si jenom myslíš.“
„Budu hlídat, jestli neuvidím věci, co se vám můžou hodit,“ řekla mi Tabitha a vypadala zcela spokojená sama se sebou. „Včera nám do obchodu přišlo velké množství dětských věcí. Vybrala jsem ty nejlepší kousky.“
Vytáhl jsem z vršku hromady vícebarevný plastový předmět se čtyřma obloukovitýma nohama. „Pro všechno na světě, co je tohle?“
„To je hrazdička pro miminko. Ach, Hermiona je tu! Ahoj, Hermiono!“ Tabitha spatřila mou ženu, která právě vyšla na verandu. Zamířila k ní a nechala mě a Stanleyho zápasit se záhadným obsahem krabice.
„K čemu by mimino potřebovalo hrazdičku?“ vyprskl jsem.
„Pro zábavu. A stimuluje jim to mozek nebo co,“ pokrčil Stanley rameny. „Dělá se to tak, že toto položíš nad dítě, když leží na takovéhle hrací podložce, -“ prohrabal krabici a vytáhl zářivě modrou podložku, „ – a vidíš tady ty malé věcičky, s těmi si miminko hraje.“ Píchl prstem do žlutého chrastítka, visícího na jednom oblouku konstrukce.
Dloubl jsem do plyšového slona, který tam byl také zavěšen, a byl jsem totálně zmatený. „A je nutné, aby to kojenec měl?“
„No, jestli chceš mít čtvrthodinku pro sebe, tak je. Na druhou stranu, jakmile mimina začnou sedět a lézt, už jsou na to příliš velká.“
„Myslíš, že je to dobré jenom na rok nebo tak podobně?“
Ušklíbl se. „Jo, kdyby tak. Možná půl roku. Pak budeš potřebovat víc věcí, které nahradí tohle.“
Musel jsem vypadat ohromeně, protože jeho úsměv se ještě rozšířil. „Neboj se, Sebastiane. Na to přijdeš.“
Zdálo se, že ‚na to přijdeš‘ je nekonečná píseň. Kdykoli jsem byl ve městě a někdo se zmínil o dítěti, všude kolem se objevily vědoucí úsměvy, jako by všichni na světě, podržte se, znali nějaké obrovské tajemství. Hermiona si toho také všimla.
„Ne že by to bylo ve zlém úmyslu,“ řekla. „Jen je to otravné. My samozřejmě nemůžeme mít tušení, co nás čeká, až budeme mít dítě, že? Chtěla bych, aby si s námi někdo sedl a řekl: ‚Podívejte, takhle to bude‘. Ginny aspoň ve svých dopisech nedělá narážky.“
Ještě před šestnácti měsíci byly Ginny Potterová a její matka s Hermionou ve sporu. Rozdělovala je nedorozumění, ke kterým došlo, když se má žena rozvedla s nemocným Ronaldem Weasleym a přestěhovala se do Kanady. Ginny s Hermionou urovnaly vztahy, když se Hermiona vrátila do Británie na jeho pohřeb, ale Molly byla stále ještě zahořklá. Jedinou známkou oteplení v mrazivém vztahu s bývalou snachou byla sklenice domácího džemu, kterou Hermioně poslala asi před sedmi měsíci.
„Nedělá narážky, o kterých bys věděla,“ podotkl jsem. „Co ty víš, může se uculovat, kdykoli položí brk na pergamen.“
„Nemyslím si, že to dělá.“
Ginnyiny dopisy s radami ohledně těhotenství, porodu a péče o dítě povzbuzovaly Hermionu, kdykoli dorazily. V poslední době se však stávala zamyšlenější, když některý z nich přišel.
„Chybí ti tví přátelé,“ vyvodil jsem prozíravě.
„No, ano. Trochu. Někteří.“
„Co tedy?“
Pohlédla na mě utrápenýma očima. „Severusi, ty víš, že miluji náš život. A jsem šťastná, že čekáme dítě. Ale někdy si připadám opravdu osamělá, jako bych byla jediná těhotná čarodějka na míle daleko.
„Pravděpodobně jsi.“ Ta slova mi vyklouzla, než jsem se dokázal zastavit, a ihned mi došlo, že nejsou nijak užitečná.
„To je to,“ souhlasila. „Chtěla bych si popovídat s jinou čarodějkou. Mám pocit, jako by mým jediným spojením s tím světem byla Ginny.“
„Byla jsi v Thunder Bay na přednášce o porodu, o které ti řekla porodní asistentka. Jistě jsi tam potkala jiné těhotné čarodějky.“
„Ano, ale bylo těžké se s některou předtím nebo potom seznámit. Zdálo se, že všechny přispěchaly na poslední chvíli a na konci stejně rychle zmizely.“
„Přednášek bude víc, že?“
„Ano, další je příští úterý.“
„Možná bude víc času,“ řekl jsem.
„Možná.“ Nezdála se být přesvědčená.
Příští týden se vrátila z přednášky a informovala mě, že se před a po hodině podávalo občerstvení a že tu dobu plně využila k tomu, aby se poznala s několika dalšími budoucími matkami.
„No, a je to,“ řekl jsem potěšeně. Ale má žena se pořád tvářila ustaraně.
„Ale žádná z nich nežije tady. Ne že bychom se scházely na čaj a na hraní, až přijdou děti.“
Začala mi docházet trpělivost. „Hermiono, o co ti jde? Nežijeme na místě, kde najdeš kouzelníky a čarodějky na každém rohu. Stěží bys tu našla nějaký ten roh!“
„To vím,“ vyštěkla.
„Co tedy? Ve městě možná není hojnost čarodějek, ale nějaké těhotné ženy tam jsou? A Tabitha tě může seznámit s mladými matkami v Sioux Lookout, těmi, které přinesly to všechno – věci, které máme naskládané v dětském pokoji. Jsi naprosto schopná navázat přátelství!“
Při té řeči se Hermioniny oči naplnily slzami. Vyšla ze srubu a zabouchla za sebou dveře.
V duchu jsem zaklel. Hormony opět zvedaly svou ošklivou hlavu a ještě nás čekalo šest týdnů, než se dítě narodí. Kdybych měl vyhlídku na další měsíc a půl výkyvů nálad, jako byl tento... Život se zklidní, až tu bude dítě, řekl jsem si a rozhodl jsem se nechat ji pět minut dusit, než ji začnu hledat. Našel jsem ji na břehu jezera, sklíčeně se krčila na padlém kmeni.
„Hermiono, je tu zima a nemáš na sobě kabát. Pojď dovnitř.“
Vzhlédla ke mně zarudlýma očima. „Víš, jak si připadám?“
Nenávidím hry na hádanky. „Ne. Jak?“
„Připadám si jako ty první dva měsíce v Bradavicích. Nemohla jsem najít kamarády, ani kdyby mi to mělo zachránit život.“
„Neříkej, že ses našprtala knihy o porodu a chlubila se tím ostatním ženám ve třídě,“ pokusil jsem se zažertovat.
„To je moc vtipné!“
Ignoroval jsem její pohled, plný absolutního znechucení a posadil se vedle ní. Ne, humor v této chvíli nestačil. Rozhodl jsem se použít neosobní argumenty. Starý Severus Snape by se tím neobtěžoval, a basta.
„Nevěřím, že jsou úmyslně nepřátelské. Možná jsou tak pohlcené svým vlastním těhotenstvím, že o navazování kontaktů nemají zájem,“ řekl jsem a pak jsem dodal: „Což je jejich ztráta, samozřejmě.“
Povzdechla si a položila mi hlavu na rameno.
„Tohle dělám? Nechávám se pohltit svým těhotenstvím?“
Propletl jsem prsty jedné ruky s jejími. „Samozřejmě, že jsi pohlcená, a právem.“
„Chybí mi moje matka, Severusi. Chtěla bych jí zavolat o radu, nebo si s ní jen popovídat.“
Myslel jsem na Hermioniny rodiče, nemilosrdně vybrané za terč útoku a zavražděné Smrtijedy v posledním roce války.
„Vím, že by tu byla pro tebe, kdyby šly věci jinak.“ Což bylo víc, než bych mohl říct o kterémkoli z mých rodičů.
„Jo.“ Setřela si slzu. „Je mi líto, že jsem byla v poslední době tak přecitlivělá. Vím, že v tom mám zmatek. Měl jsi se mnou víc trpělivosti, než bych se kdy odvážila doufat.“
„Máš teď pravděpodobně úplně rozhozené hormony. Dokud mne nevykopneš z domu, považuji se za šťastného muže.“