Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8. Severní hvězda

Jak jednou Hermiona poukázala, toto jaro a léto byla mláďata všude. Maličtí kolouši, jdoucí lesem ve stopách svých matek. Mladý los, pijící na mělčině u vzdáleného břehu. Kachňata, usazená na zádech svých rodičů, křižujících vody jezera.

„Není to úžasné, Severusi? Jako bychom letos byli součástí přírodního cyklu.“

Kdykoli předtím bych si ze své ženy dělal legraci kvůli jejím pošetilým nereálným představám; teď jsem tu spojitost sám cítil.

Zdálo se, že nám Brady roste před očima, o čemž svědčil fakt, že z jeho hubených malých ptačích pařátků se staly buclaté statné nožky. Od svých dvou měsíců k naší velké úlevě spal celou noc. Smál se bez rozdílu na všechny a na všechno a projevoval svůj vlastní charakter.  

Kdykoli jsme se objevili ve městě, veškerá činnost v obchodě se smíšeným zbožím ustala. Neola naprosto nutně musela dělat spoustu povyku kolem svého ‚adoptovaného nooshenh‘, a klidně nechala zákazníky čekat, zatímco držela Bradyho v náručí. Zeptala se nás, jestli jí Brady může říkat ‚adoptovaná nokomis‘, až začne mluvit.

„To by bylo skvělé,“ řekla velmi polichocená Hermiona. „Už teď tě zbožňuje, víš.“

„Myslíš?“ řekla Neola s nadějí v hlase, ale když se usmála na mého syna, z jeho zazubení bylo jasné, že hluboký cit je vzájemný. „Víš,“ řekla zamyšleně, „bude se tu konat obřad pojmenování. Nemáš pocit, že Brady by měl mít odžibvejské jméno?“

„Ale on není Odžibva,“ zdůraznil jsem zbytečně.

„Ne, ale ty a Hermiona jste součástí našeho společenství, což znamená, že jeho součástí je i Brady.“

Hermiona se rozzářila. „Neolo, to by bylo úžasné! O obřadu jsem samozřejmě hodně přečetla, ale nikdy se mi ani nesnilo, že by se ho Brady mohl zúčastnit.“

„Tak jsme domluvené. Vyberu přesné datum a požádám Toma Coopera, aby našel jméno.“

Svraštil jsem čelo. „Tom Cooper? Ten učitel?“  Učil na místní základní škole a po dlouhých dnech ve třídě se sedmi a osmiletými dětmi měl poměrně vysoké mínění o mém uklidňujícím lektvaru.

„On je Starší. To on provede obřad a navíc má opravdové nadání na to, aby přišel se správným jménem. A je lepší udělat to dřív než později, protože jméno se vzdaluje.

„Jak to myslíš, ‚vzdaluje‘?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Když dítě přijde z duchovního světa, je snadnější najít jméno. Čím jsi starší, tím víc se jméno vytrácí pryč,“ vpadla do hovoru Hermiona, očividně dychtivá ukázat své znalosti. Některé věci se nikdy nezmění. Neola souhlasně přikývla. „Máš pravdu, Hermiono. A teď, vy dva, máte patrony?“

Očividně jsem vypadal stejně nedůvtipně jako před chvílí, protože bez meškání pokračovala. „Stanley a já bychom byli hrdí, že můžeme posloužit Bradymu jako patroni.“

Patroni musí být totéž co kmotři, ujasnil jsem si.

„To je velmi šlechetné,“ řekl jsem s vědomím toho, že vedle mě Hermiona nadšeně přikyvuje.

„Můžeš si pozvat tolik patronů, kolik chceš,“ pokračovala Neola, „ale musí být stejný počet mužů a žen. Mnoho dvojic si pozve až osm lidí.“

Hermiona se ke mně náhle obrátila. „Lawfordovi,“ řekla. „Měli by být patrony. Koneckonců, Brady je pojmenován po něm.“

„Můžete požádat své britské přátele,“ navrhla Neola, „ale předpokládám, že žijí příliš daleko, než aby přijeli na obřad.“

Hermiona se zdála být zamyšlená a já jsem téměř zasténal nahlas. Neola mé ženě naočkovala určitou představu a byl jsem si jistý, že Hermiona už plánuje, jak sem Pottera zase dostat.

xxx

Hlavní titulek v červencovém čísle Praktického lektvaristy byl velký a nadšený:

Caldwellovy lektvarové závody ve Winnipegu prorazily: Kombinovaný úspěch!

xxx

Srpnové vydání Praktického lektvaristy předkládalo jiný příběh:

Caldwellovi vyčkávají s oslavami: Vystavení patentu zpozdilo výrobu

xxx

V září byla záležitost utlumena ještě více:

Caldwellovi v jednání se soukromým lektvaristou

Stránku jsem zarámoval a zavěsil ji na viditelné místo v obývacím pokoji. Pak jsem koupil láhev šampaňského a s Hermionou jsme oslavovali. Mohli jsme si to bez problému dovolit.

xxx

Tu slavnou zlatou říjnovou neděli před srubem zastavil vůz s označením Velký tábor rybářských chat. Okamžitě jsem vyšel ven.

„Sebastiane!“ Brady se na mě zubil, zatímco vystupoval z místa spolujezdce.

Vypadal starší, hubenější a plešatější, ale úsměv na jeho tváři byl stále stejný jako dřív. Potřásl jsem mu rukou a uvědomil jsem si, že to bylo poprvé, co mě opravdu potěšilo, že přijel můj dobrodinec.

„Vypadáš dobře,“ řekl jsem.

„Lháři. Vypadám jako něco, co zakousla kočka, ale aspoň jsem živý. Co si myslíš o mém novém vzhledu?“ poplácal si lesklou hlavu.

„Pohodlné na údržbu,“ řekl jsem bez mrknutí oka.

„To není sranda. Ale vlasy mi trochu začínají růst, cítím se dobře a už nepotřebuju žádnou tu chemo cosi.“

Marita se vyhoupla zpoza volantu. „Ahoj, Sebastiane! Ráda tě vidím!“

„A já tebe. Měli jste dobrou cestu?“ Věděl jsem, že z Thunder Bay odletěli včera a noc strávili v nové chatě.

Brady se zatvářil. „Ten blbec pilot přistál děsně. Jsem šťastný, že jsme to přežili.“

„Jen šílí, protože nad tím neměl kontrolu,“ podotkla Marita s úsměvem.

„Jak to jde s rybářským kempem?“ zeptal jsem se. Na Bradyho starém pozemku jsem byl jen jednou, dlouho poté, co jsme se odstěhovali. Byl jsem zvědavý, jak výstavba pokračuje, a tak jsem se tam před dvěma měsíci šel podívat. Místo kypělo stavební aktivitou, na březích jezera rostly sruby a hlavní budova se rýsovala vedle původní chaty. Neustálý hluk vydávaný mudlovským elektrickým nářadím ve mně probudil vděk za to, že stavba našeho srubu byla relativně tichá a trvala dny místo měsíců.

„Zdá se, že to dopadne skvěle. Osm z deseti chatek je hotových, stejně tak velká část centrální chaty. Steve už tam měl ubytované lidi, rodinu, přátele přátel a tak podobně. Momentálně je trochu omezené stravování, ale my jsme měli docela dobré jídlo, že, zlato? Jo, a kuchař řekl, že nemá žádný problém nám připravit batáty, abychom je mohli zítra na Den díkuvzdání vzít k večeři. Už jste viděli jejich nové molo? Je obrovské a je u něj velmi pěkná loděnice na čluny a rybářské náčiní. Steve říkal, že o Vánocích začnou inzerovat pobyty na příští léto. Myslím, že spoustě rybářů se tady bude moc líbit. A abych pravdu řekl, vsadím se, že to bude zlatý důl.“

Marita ho přerušila gestem ruky. „Mohl bys o tom povídat později? Chci vidět srub a dítě!“

„No jo.“ Brady se otočil k mému srubu a spadla mu brada. „Děláš si srandu? Tohle je ta zchátralá barabizna, kterou jsme ti prodali za doláč?“

„Nemůžu tomu uvěřit. Vypadá skvěle,“ řekla Marita chraptivě. „Dědeček by byl tak rád, že to tu znovu ožilo!“

„Pojďte a prohlédněte si to uvnitř,“ řekl jsem a pobídl je ke vchodu.

Vyšplhali se po schůdcích, Brady to zvládl jen s malou pomocí od Marity. Hermiona nás přivítala u dveří, tváře jí hořely vzrušením.

„Vítejte! Jsem tak ráda, že vás vidím!“ vykřikla. „Pojďte dál! Můžu vám vzít kabáty?“

Naši hosté natahovali krky, aby viděli dovnitř.

„Páni, podívej se na to!“ nadchl se Brady, když předal svůj svrchník Hermioně. „Není to tu krásné, zlato?“

„Tak příjemné a útulné,“ rozplývala se Marita. „A váš nábytek vypadá perfektně. Tak eklekticky!“

„To je Hermionino dílo,“ poznamenal jsem. „Všechno objevila, opravila a dala do pořádku.“

Marita zamířila prozkoumat kuchyni. „Tohle je prostě krása! Máte tu mnohem víc místa, než jste měli předtím.“

„Této možnosti si opravdu vážíme,“ podotkla Hermiona. „Život je mnohem jednodušší, když můžeme vařit oba dva zároveň.“

Všiml jsem si, že moje žena vypadá komicky potěšeně ze všech těch komplimentů. Pro někoho, koho celý život vyzdvihovali za inteligenci, byla nadšená chvála dekoratérských schopností docela neobvyklá.

Brady se spíš zajímal o opravy na stavbě srubu. „Byl bych přísahal, že ve střeše byly velké díry. Jak dlouho trvalo ji vyměnit?“

„Ne tak dlouho, jak bys myslel,“ řekl jsem neurčitě.

Překvapeně zakroutil hlavou. „Víš určitě, že srub nestrhli a nepostavili znovu od základů? Vypadá zbrusu nový. To je šílené! Kolik chlapů na tom dělalo?“

„Ne moc,“ pokrčil jsem rameny. Musel bych na své přátele seslat Zapomeňte!, kdybych jim řekl, že jsme měli jen tři dělníky na plný úvazek, kterým bylo dohromady tři sta dvacet šest let.

Když jsme končili s prohlídkou srubu v dětském pokoji, měla už Hermiona Bradyho oblečeného na obřad pojmenování a připraveného ukázat se muži, po němž dostal jméno.

„Ách,“ vydechla Marita. „Je nádherný! Ahoj, miláčku Brady! Podívejte se, jaké má krásné tmavomodré oči.“

„Myslím, že později zhnědnou. Chceš si ho pochovat?“ zeptala se Hermiona a ukázala na houpací křeslo, které nám věnovali. Můj syn se zájmem pozoroval nově příchozí.

„Možná později,“ odpověděla. „Brady, ty bys měl být první.“

Lawford vypadal nervózně. „Vážně? Nevím, jestli jsem měl někdy co dělat s miminkem...“

„Věř mi,“ ujistil jsem ho, „když jsem to zvládl já, tak ty taky.“

„No dobrá, tak jo.“ Brady senior se posadil do křesla a Hermiona mu vložila dítě do náruče.

Oba Bradyové se na sebe zahleděli.

„No koukněte se na něj,“ řekl starší a rozzářil se širokým úsměvem. „Je to chlapík, to můžu říct.“

„Rozhodně ano,“ souhlasila Marita.

„Další Brady na světě. A co řekneš tomuhle?“ Jedním prstem nesměle polechtal dítě na bříšku a byl odměněn jasným, bezzubým smíchem. „Myslím, že s tímhle malým chlapíkem budeme dobře vycházet.“

V tom jsem od jezera zaslechl nezaměnitelné prásknutí přemístění. Hermioně se ihned rozzářily oči a omluvila se.

„Co to bylo?“ chtěl vědět Brady. „Zlomila se větev nebo co?“

Ignoroval jsem otázku.

„Naši dva přátelé z Británie jsou dole u jezera. Brzy by měli dorazit,“ řekl jsem s bezvýraznou tváří. Až moc dobře jsem věděl, kdo k nám vpadne, a připravil jsem se na to. Hermiona se vrátila téměř okamžitě.

„Brady, Marito, tohle jsou naši dobří přátelé z Británie, Harry Potter a jeho žena Ginny. S oběma jsem chodila do školy,“ řekla rozzářeně. „Ginny mi přijela pomoct, když se Brady narodil. Harry a Ginny, tohle jsou Brady a Marita Lawfordovi.“

Potřásli si rukama a vzájemně se hodnotili. Rád jsem viděl, že se Potter k Lawfordovým chová zdvořile a uctivě.

„Takže,“ začal Brady a pořád pumpoval Harryho rukou, „se Sebastianem se přátelíte také tak dlouho?“

Potter se podíval mým směrem a v očích se mu zablesklo darebáctví. „Věky,“ řek vážně Bradymu. „Už odedávna.“

Mou pravou rukou trhlo.

Ginny se musela pár minut točit kolem dítěte (Je tak velký! Vyrostl jako z vody od té doby, co jsem ho viděla naposled!), než jsme mohli odjet do města. Hermiona vypadala ustaraně.

„Máš tácy s pohoštěním?“ zeptala se.

„Všechno je zabalené na jídelním stole,“ připomněl jsem jí. Nechápal jsem, proč musíme nabídnout duchům naprosto skvělé pokrmy, ale bylo to součástí obřadu, a proto přijedeme vyzbrojení jídlem.

Hermiona potají vykouzlila dětskou sedačku a umístila ji do velkého vozu z rybářského tábora. Pak nasedli všichni ostatní. Nijak zvlášť mě netěšilo, že musíme cestovat tímto způsobem, ale vzhledem k okolnostem jsme neměli na vybranou.

xxx

Ve společenském centru se shromáždil velký dav, protože dnes měly svá duchovní jména dostat čtyři děti. Mimina plakala, malé děti pobíhaly kolem a přátelé i rodiny si povídali až do chvíle, kdy obřad začal. Hermiona seznámila Potterovy s některými místními lidmi; Ginny se s několika už setkala při své minulé návštěvě.

Celkem vzato to byl nekontrolovatelný chaos, kterého jsem měl až po krk. Ale úderem čtvrté hodiny požádal Tom o ticho a všem dal pokyn, aby udělali kruh. Pak vyzval první rodinu, aby si stoupla doprostřed. První dítě, které mělo být pojmenováno, bylo to, které tenkrát v obchodě matka vrazila Hermioně do náruče. Jeho malá sestra – rozbíječka džemu – vzrušeně poskakovala vedle rodičů. Následovaly další dvě rodiny se svými potomky.

Nakonec zavolali nás. S Bradym v Hermionině náručí – a naším jedlým darem položeným na přikrývce na zemi – jsme stáli s Neolou a Stanleym, Lawfordovými a Potterovými uprostřed kruhu. Cooper oznámil našemu dítěti jeho odžibvejské jméno - Giiwed'anang – a pak se obrátil do čtyř světových stran a vyhlásil ho. Místní obyvatelé po něm pokaždé jméno zopakovali. My jsme to měli udělat také, ale trochu jsme to komolili. Byl jsem si jistý, že se Neola postará, abychom to bezvadně zvládli.

„Svět duchů slyšel jméno vašeho dítěte a nyní rozpozná jeho tvář. Giiwed'anang,“ řekl nám Cooper, „v jazyce Odžibvejů znamená ‚Severní hvězda‘. Ani jeden z vás, Sebastiane a Hermiono, nepochází z North Woods. Váš syn se však narodil tady. Je příhodné, že se ‚Severní hvězda‘ stala jeho jménem.“

Poté vedl patrony při slibech, že se stanou vůdčími silami v Bradyho životě, a obřad skončil.

xxx

Následující den byl Den díkuvzdání. Jedli jsme s Lawfordovými a Potterovými.

„A ty sis lámal hlavu, proč jsme do jídelny koupili šest židlí,“ poškádlila mě Hermiona.

„Mohli bychom si další židle vykouzlit, kdyby byly třeba,“ řekl jsem a tvrdohlavě odmítal připustit, že měla pravdu.

Pro Potterovy to bylo první jídlo na díkuvzdání a užívali si ho důkladně – stejně jako malý Brady, který seděl u stolu ve své vysoké židličce a šťastně se ládoval sousty bramborové kaše, batátů a mletým krůtím masem.

Ano, bylo za co děkovat.

PA: 'nooshenh' - vnouče; 'nokomis' - babička