Preklady fanfiction Harryho Pottera

Chladné a zlomené aleluja

PP: Tento příběh lze číst i jako samostatnou povídku, kterou ovšem autorka následně spojila do jednoho celku s další s názvem Její krása a měsíční svit. Protože spolu souvisí a těsně navazují, uvádím ji jako prequel a následně budu jednotlivé díly druhé části označovat jen jako kapitoly.

„Mám ho!“ křičela Ginny šťastně, jakmile vběhla do dveří. Harry se vynořil ze své pracovny, aby ji uvítal. „Mám ten flek! Jsem chytačka Holyheadských harpyjí!“

„Skvělé, zlato,“ prohlásil Harry s úsměvem a sevřel ji do náruče. „Věděl jsem, že to dokážeš!“

Zlehka ji políbil, ale Ginny se dychtivě přitiskla k tělu svého snoubence a prohloubila polibek do něčeho mnohem vášnivějšího.

Jak se objímali, její dýchání se zrychlilo, ale Harry jen cítil, že ty polibky jsou… mokré.

„Chceš to… se mnou oslavit?“ zeptala se s významným úsměvem a uchopila ho za ruku, aby ho odvedla k ložnici.

Myšlenkou byl pro, ale tělo to očividně nezajímalo. „Promiň, Gin. Já… eh… teď zrovna to nejde,“ připustil s pocitem trapnosti. Ve skutečnosti měli problémy v ložnici už téměř měsíc, a pokud si vzpomínal, naposledy upoutaly Ginniny polibky a jemné ruce jeho pozornost při oslavě jejich zasnoubení. Trápilo ho to – nevěděl, co se děje. Vzrušovalo ho jen dobývání? Jako kdyby se z jejich vztahu postupně vytratila vášeň. Dřív odpočítával minuty, aby už už dokončil práci a mohl domů za svou láskou, teď si nebyl jistý, co ho tak rozptylovalo a nutilo dychtivě pospíchat. Vztah trpěl, ale příprava ve výcviku bystrozorů pokračovala lépe a lépe.

„Pořád to můžeme zkusit,“ trvala na svém Ginny, ale oči jí zahalil stín obav.

Nechal ji, aby ho zatlačila na postel a rozepnul si košili. Ona si zatím přetáhla přes hlavu tu svou a se smyslným úsměvem ji odhodila na podlahu. Snažil se, opravdu se snažil. Zabořil obličej do jejích zrzavých vlasů a zasypal jí krk polibky, ale vůně medového kondicionéru, který milovala, a vůně její kůže, která ho dřív vzrušovala, mu teď jen připomněla, že měl k snídani toast s medem. Mechanicky ji líbal a jemně jí okusoval krk a ona s přivřenýma očima vzdychala a vzpínala se, rukama mu zajela do vlasů v bezeslovném dožadování dalšího.

Dobude ji, vzbouří se svému neochotnému tělu. Miluje Ginny, to věděl. Ačkoliv právě teď byl ten pocit nepolapitelný a dotýkat se jí v něm nevyvolávalo žádné další vzrušení. Jako kdyby objímal jejího bratra.

„Harry, ano!“

Vzdálila se od jeho polibků a zkoumavých dlaní, aby se na něj podívala přivřenýma očima naplněnýma vášní, ale spatřila v jeho pohledu jen roztržitou zvědavost, se kterou si jednou rukou pohrával s pramenem jejích vlasů a obdivoval, jak se na světle lesknou jako měď. Rukou mu sjela po těle níž, ale setkala se jen s nezájmem. Na její dotyk nereagoval. Chvilku ho hladila, ale jediná odezva, které se dočkala, byl povzbudivý úsměv.

„Možná,“ navrhla váhavě, „bys mohl zkusit to, co obvykle děláš, když jsi sám.“

Harry zavrtěl hlavou. „To není ono. Nikdy jsem si to neužil. Jsi to jediné, co mě vzrušuje,“ řekl s úsměvem v naději, že ji potěší.

Jenže se odtáhla, rozčarovanější než předtím, a chvějícíma se rukama si oblékla košili.

Na Harryho naléhání, že to chtěl ještě dál zkoušet, se nějakou dobu líbali, než to vzdala. Zapnul si kalhoty, s obavami se k ní přesunul, a když v jejích očích spatřil lesknoucí se slzy, jemně se dotkl její ruky. „Je mi to líto, Gin. Snažím se, fakt jo. Není to tvoje vina, je to mnou. Vím, že je to otřepané, ale je to pravda. Myslím, že možná potřebuju zajít za doktorem nebo za lékouzelníkem. Často to pomůže.“

„Trvá to od našeho zasnoubení,“ vzdychla. Znělo to ztrápeně.

„Jo, asi tak. Ale já se chci ženit – není tu nikdo jiný nebo něco takového,“ ujišťoval ji znepokojeně. „Vrátíme nám tu jiskru. Zítra zajdu za lékouzelníkem. Je to trapné, docela dost, ale najdu někoho, kdo bude diskrétní a nepoběží s tím do Denního věštce. Zjistíme, co je špatně.“

Její hlas přešel do tichého rozpačitého mumlání: „Já vím, co je špatně.“

„Cože?“

„Řekla jsem, že vím, co je špatně,“ zopakovala a se vzlykáním se mu zhroutila do náruče.

Šeptal jí uklidňující věty a pevně ji držel, protože plakala tak zoufale, až se celé její drobné tělo třáslo. Že se o ni stále zajímá, že to spolu vyřeší, že to není v ní, že je krásná a úžasná. Jenže ona plakala čím dál víc, takže ji pak už jen objímal, dokud slzy neustaly a nevytratily se i drobné škytavé vzlyky.

„To je v pořádku, Ginny,“ uklidňoval ji a kreslil jí po zádech malé kroužky.

„Je to moje chyba, ale nemyslela jsem tím nic špatného, to mi musíš věřit.“

„A o co jde? Co si myslíš, že je špatně? Nedala jsi mi do jídla nic, co ubíjí touhu, že ne?“ zeptal se znepokojeně, i když se smíchem. „Jestli jsi něco testovala pro bráchy, tak to radši řekni na rovinu, Gin, slibuju, že nebudu šílet.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ve skutečnosti je to přesně naopak.“ Posadila se na postel zakrytou patchworkovým přehozem, který jim dala její matka jako vánoční dárek, i když nesouhlasila s jejich „soužitím na hromádce“. Vyhnula se Harryho pohledu sklopením hlavy a vlasy jí zakryly tvář jako šarlatová záclona.

„Dělala jsem to s nejlepšími úmysly, věř mi, prosím,“ žadonila. „Nejdřív to byla jen malá dávka. Abych přitáhla tvůj zájem. Zesílila jiskru, které tam už byla. A ty jsi na Deana tak žárlil, že jsem si řekla, že to funguje.“

„Lektvar lásky?“

Přikývla. „Jen trochu Fredova a Georgeova jahodového Pusinkového odvaru. Nemělo to celkem nic vyvolat, je hodně slabý. Jen pomáhá přitažlivosti rozkvést, pokud už nějaká existuje. Na chvíli se zdálo, že to pomáhá. Ale pak jsi mě opustil – odešel si s Ronem a Hermionou pryč. Myslel… myslel jsi na mě vůbec, když jsi byl v tom lese?“

„Bál jsem se o tebe. Celou dobu,“ pronesl, ale ve tváři se mu rozhostil zamyšlený výraz.

„Ale nechyběla jsem ti, netoužil jsi mě mít v náručí. Je to tak?“

Harry se snažil si vzpomenout – už uběhlo pár let a byly tu další, mnohem traumatičtější vzpomínky, které tohle období zastínily. „Tehdy na to nebyla vhodná doba, Ginny. Dělali jsme si starosti, jestli najdeme viteály, víš. Byli jsme na útěku a šlo nám o život.“

Vzlyky a škytavka se vrátily.

„No tak, přestaň, to je v pořádku. Jakmile jsem se vrátil, dali jsme se zase dohromady, ne? Nevadí, jestli jsi mi na začátku dala lektvar, odpouštím ti. Víš, že když jde o lásku, jsem trochu pomalejší. Chvíli mi to trvalo, ale probral jsem se, ne?“

Kroutila divoce hlavou, jako kdyby se z ní snažila vytřást nepříjemnou myšlenku. „Balamutící bublinky první lásky. To jsem zkusila jako další a my se dali zase dohromady. Pak Kupidovy krystalky, když to vypadalo, že se mnou nechceš… nic dělat. Kromě držení za ruce a občasné líbání.“

Harry zbledl. „Tomu nevěřím. Ne. Nikdy? Nic z toho nebylo skutečné? Vypadá to skutečně… vypadalo to skutečně.“

„Asi… nebylo. Doufala jsem, že když jsme teď zasnoubení, když spolu chceme strávit zbytek života… myslela jsem, že když mezi námi vykvetla láska, že to tak zůstane. Ale ty mě nenávidíš! Nikdy jsi mě nechtěl. Jsem tak pitomá!“ vzlykla a zabořila tvář do dlaní. Harry ztěžka dosedl vedle ní na postel a upřeně hleděl z okna na třešňové květy zdobící stromy v zahradě a na jejich světle růžové lístky snášející se ve větru k zemi jako jemný sníh. Obdivoval ten krásný výhled stejně, jako obdivoval Ginnyinu krásu. Byla krásná a on tuto skutečnost uznával a oceňoval, ale pohled na ni v něm už nevyvolával žádnou vášeň.

„Pověz mi… pověz mi, pořád ještě mě miluješ, Harry?“ zaprosila se slzami v očích.

„Miluju tě,“ řekl, spíš jako zkoušku než jako prohlášení skutečnosti. Při myšlence na lásku, kterou spolu sdíleli, se mu v břiše netřepotali žádní motýlci. Přemýšlení o jejich lásce bylo jen… uspokojivé. Radost z ní byla jen tak jemná jako potěšení z toho, že je za deštivého dne doma v teple a suchu, ne jako napínavá jízda na horské dráze emocí, jakou bývala dřív – zoufalá touha být s ní, pustina bez ní.

Když promluvila, zazněla jí v hlase křehká naděje: „Myslíš to vážně? Opravdu?“

„Já… miluju tě…“ zopakoval pomalu a vycítil, že slova, která řekl, nejsou pravdivá. Do tváře se mu vkradlo hloubavé zamračení a roztříštilo drobnými pohyby obočí a rtů její sny. Teď už to byla jen slova. Mohl je říct komukoliv – byla prázdná.

„Ne… nemiluješ. Nenávidíš mě. Vidím to!“

Láska byla pryč. Nenáviděl ji? Začínal se na ni trochu zlobit, ale ne, nenávist tam nebyla. Na nenávist se cítil příliš prázdný a stále ještě v šoku. Měl ji pořád rád a bolelo ho vidět, jak pláče, dokonce i po tom odhalení.

Mohl připustit, že ho nepřitahovala, ale miloval ji bez toho fyzického pouta? Přemýšlel o životě s ní, o společném usínání, o trávení jejich dnů společně. Zdálo se to jako mlhavá příjemná myšlenka. Bylo by fajn být ženatý, mít někoho, s kým si může každý večer povídat o tom, jaký měl den. Možná i rodinu, pokud by dokázali vyřešit jejich milostný život. Vzpomněl si na její mokré polibky, které připomínaly ty od Cho Changové. Netoužil po ní, ne víc než po komkoliv jiném. Vášeň, kterou cítil, pocházela jen z lektvaru v lahvičce, a jeho zaplavil děsivý pocit, že ví, proč tomu tak je.

„Není to nenávist, Ginny.“

„Ale nemiluješ mě!“

„Ne. Chtěl bych, fakt bych chtěl, ale myslím, že to nedokážu. Bez lektvaru ne. Byla to ta každodenní horká čokoláda na noc, správně?“

Přikývla a vzlykla: „Je mi to tak líto!“

„Říkal jsem si, že v poslední době chutnala jinak. Jen jsem si myslel, že je tam méně vanilky. Nevadilo mi vyzkoušet něco nového, ale nechutnalo to tak dobře jako předtím.“

„Miluješ nějakou jinou ženu? Nebo… muže? Zničila jsem tě?“

Položil jí paži kolem ramen a ona se k němu přitulila s nechápavou vděčností za jeho toleranci k jejím činům. V duchu uvažoval, jestli se slabá náklonnost a starostlivost, kterou k ní cítil, rozplyne do lhostejnosti nebo nenávisti, jak budou lektvary dál vyprchávat, nebo bylo to, co cítil nyní, přirozené. Asi to ukáže až čas.

„Ne, nikdy tu nebyla žádná jiná. A ani jsem se tímhle způsobem nikdy nedíval po žádném chlapovi.“

Chvíli seděli v tichu, Ginny si opřela hlavu o Harryho hruď a snažila se naslouchat tlukotu jeho srdce, protože se obávala, že už u něj nikdy nebude tak blízko. Harry sledoval déšť třešňových květů za oknem a věděl, že na své současné dilema dostal od Siriuse odpověď už před lety.

„Víš, Ginny, mí rodiče spolu začali chodit v posledním ročníku v Bradavicích. Předtím táta roky mamku uháněl, ale ona s ním nechtěla nic mít. Znovu a znovu ho odmítala. Lidé mi říkali, že spolu začali chodit, až když můj táta trochu dospěl. Ale Sirius mi to jednou pozdě večer vyprávěl jinak. Řekl mi, že táta na ni použil lektvar lásky.“

Ginny překvapeně zamrkala. „Ale oni spolu byli tak šťastní, všichni to říkali…“

„A já jsem byl s tebou taky šťastný.“

„Ach.“

Harry si povzdechl. „Nejspíš to nikdy nebudu vědět jistě, ale myslím si, že v tom možná nějakou dobu pokračoval i po tom, co se vzali. Dokud mě nepočali.“

„Možná přestal dřív? Jakmile si spolu párkrát vyšli?“ Ginny váhavě uchopila Harryho za ruku a on jí to dovolil. Bylo to utěšující. Šlo o těžké téma k hovoru.

Harry zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Víš, když jsem se doslechl o Voldemortovi, přemýšlel jsem o tom.“

„Co ten s tím má společného?“

„Brumbál mi vyprávěl… ukázal mi v myslánce vzpomínky na jeho předchozí život. Voldemortova matka, Meropa Gauntová, omámila jeho otce lektvarem lásky, takže byli spolu. Přestala s tím, když otěhotněla – myslela si, že to už ji Tom neopustí, ale samozřejmě to udělal.“

Ginny začala znovu plakat a Harry ji něžně hladil po vlasech. „Hele, neboj se, to není náš příběh. Tohle je o něm.“

„Chceš mě opustit?“ vyptávala se uplakaně.

„Ne, to neříkám,“ ujistil ji. „Ještě nevím. Promluvíme si o tom, ano?“

Chytila se střípku naděje, kterou jí poskytl, a smutně popotáhla. „Ano.“

„Jde o to, že Voldemort byl počat pod lektvarem lásky. Brumbál řekl, že to znamená, že v důsledku toho nebyl lásky schopen…“

Zalapala po dechu. „A ty si myslíš, že s tebou je to stejné – že byla tvoje matka pod vlivem lektvaru?“

„Ano. Někdy jsem se toho obával. Brumbál řekl, že láska je moje největší síla, něco, co Voldemort nikdy nedokázal pochopit, síla, kterou nezná. Ale já jsem mu nikdy neřekl pravdu – nechtěl jsem zničit jeho naděje nebo přiznat, že jsem monstrum. Smutnou pravdou je, že nejblíž, co jsem kdy k nějaké lásce byl, byla touha mít Siriuse jako tátu, a i to bylo spíš o touze po bezpečí… po skutečném domově. Chtěl jsem, aby se o mě staral.

Párkrát jsem o tom přemýšlel, než jsme byli spolu, Ginny. Když se ostatní kluci začali zajímat o holky. Nebo když si jen pomáhali sami. Byla to taková úleva, když jsem se do tebe zamiloval – konečně jsem věděl, že nejsem jako Voldemort.“

„Ach, Harry!“

„Ale myslím, že jsme v tomhle taky podobní. Nikdo z nás nemůže milovat. Ne bez lektvaru,“ řekl a v jeho hlase zaznívala hořkost. Z očí mu konečně vytryskly slzy, plakal pro lásku, o které si myslel, že ji našel, než se to ukázalo jako další manipulace. Ginny s ním dlouho manipulovala, celé roky, stejně jako příliš mnoho lidí předtím – všichni pro větší dobro. Aby byl dokonalým nevinným dítětem, spasitelem vděčného davu, dokonalým obětním beránkem k posměchu okolí, dokonalým hrdinským mučedníkem, který je všechny zachrání, až nebudou moct už dál popírat pravdu… dokonalým milencem. Pohádková romance, která všechny nadchne a rozechvěje, ze dna lahvičky.

„Tak počítám, že teď přijde na řadu tohle,“ povzdechla si Ginny poraženě. Stáhla si z prstu diamantový zásnubní prsten a podala mu ho položený na dlani. Zablýskl se ve slunci. Důkaz jeho oddanosti k ní.

Nevzal si ho. „Ještě si nejsem jistý.“

„Ty mi odpouštíš?“

„Já… ne. Ještě ne. Možná to dokážu, později. Potřebuju nějaký čas na přemýšlení.“

„Měli bychom to říct? Mohl bys… zavolat bystrozory nebo mě zatknout. Zasloužím si to.“

Pomyslel na Molly, na její tvář zkroucenou opětovnou bolestí, až by viděla dceru odvádět do Azkabanu. Stěží se vzpamatovala, tak tak se vyrovnala s Fredovou smrtí a to už přešlo několik let. Když uslyšela, že se zasnoubili, trvala na tom, aby jí říkal mami. Dokonce se smála, jako by svět byl zase v pořádku, aspoň v té chvíli.

Nechtěl vidět trpět ani Ginny. Láska, kterou ho přiměla cítit, možná zmizela, ale pořád si na ni pamatoval. Pořád ji měl rád, i když hnací síla této emoce se vypařila jako ranní rosa v ostrém slunečním světle.

„Ne, neohlásím to. A neměli bychom to ani nikomu říkat, ne dokud si nebudeme jistí, že to navždy skončilo. Nechci, aby byli lidé rozrušení. Mysli na to, jak by to vzala tvoje rodina.“ Podle výrazu zděšení na její tváři a způsobu, jakým si kousala spodní ret – kdysi mu to připadalo úchvatné – si také dělala starosti o matku a možná i o George. George stále spíš jen přežíval, sice s odhodlanou urputností a úsměvem, kterým ale oklamal cizince, nikoliv ty, kteří ho dobře znali. Harry viděl stíny v jeho očích a bolela ho každá Georgeova nedokončená věta, navždy visící ve vzduchu. George se někdy zasmál, když si toho všiml, ale šlo o bolestný smích. Usvědčovala ho příliš doširoka otevřená ústa ukazující příliš mnoho zubů ve snaze předstírat pobavení a mrtvé, prázdné oči.

***

Dny po tomto rozhovoru ubíhaly a Ginny stále nosila zásnubní prsten. Ani jeden z nich neřekl nic její matce, když začala vybírat svatební dekorace, nebo ji nezastavil, když vzala Ginny zkoušet svatební šaty. Bylo to… jednodušší. Prostě nechat věci, aby se děly. Nechtěl být sám a tohle byla šance mít rodinu. Láska se vytratila, ale pocit laskavého uznání a přátelství zůstal, i když občas poskvrněný nedůvěrou a hněvem nad jejími činy. Čekal, že opadne, ale kontroloval veškeré své jídlo a pití s důkladností, která nutila Ginny sebou škubnout, ačkoliv chápala, proč to dělá. Stále ji měl rád, i přes všechna svá opatření.

Zapadli znovu do rutiny, ačkoliv teď si večer připravoval kakao sám, bez přídavných látek. Některé večery strávil v zamyšlení, mlčky se od Ginny odtahoval a plakal pro to, co ztratil, pro to, co nikdy neměl. Jindy sesílal kletby na terč vzadu na zahradě, znovu a znovu, dokud neuhasil hněv a nelapal po dechu vyčerpáním. Většinu nocí ji držel v náručí a ona se bála a doufala – že to bude všechno, co kdy bude mít, že je to naposledy, co je s ní. Tiskla se k němu s tichým zoufalstvím, když uprostřed noci vstal a odešel do koupelny, a chtěla ujistit, že ano, že se vrátí. Odstěhovala všechny jeho kufry a velké prázdné krabice do podkroví s podivným lživým odůvodněním, že jsou zaprášené a ve špatném stavu, aby skryla skutečnost, že nechce, aby se sbalil – nedokázala snést, aby věci umožňující jeho odchod ležely připravené při ruce, i když věděla, že pokud by chtěl odejít, jejich odstranění by mu v tom nezabránilo.

Nenahlásil ji. Nedokázal snést pomyšlení na to, že by skončila ve vězení, nebo na ránu, kterou by to způsobilo celé rodině Weasleyových. Nikomu kromě Hermiony neřekl, že mu Ginny dávala ty lektvary. Jí musel – taky se o ni bál. Bylo to šílené. Byla zmatená jeho neustálým naléháním, aby „o tom všem přemýšlela“, a rozzuřená na Ginny. Ve skutečnosti bylo téma Weasleyových při rozhovoru s ní tabu.

Harry a Ginny si o tom, co udělala, popovídali ještě jednou, když do svatby chybělo už jen pár týdnů a Ginnyiny nervy už tu nejistotu nedokázaly unést. Sesypala se nad kuchyňským stolem, když přesouvali lístečky se jmény ve snaze rozhodnout, kdo by měl kde při hostině sedět. Už teď museli několik lidí přemístit, aby Hermiona neseděla vedle Rona.

„Potřebuju to vědět, Harry,“ prosila. „Potřebuju vědět, jestli se mnou zůstáváš, abychom se příští měsíc vzali, nebo jestli jen čekáš na správný okamžik, abys to odvolal. Potřebuju vědět, jestli jsi mi odpustil a jestli máme šanci, aby to fungovalo nebo ne. Prosím, musím vědět, jestli tohle všechno není jen ztráta času.“ Chvějící se rukou mávla nad obdélníkovými lístečky papíru srovnanými v řadách a jména jejich přátel a rodiny se vznesla do vzduchu ve víru, který tím vyvolala, a snášela dolů na chaotické hromádky. Harry zvedl pár zatoulaných jmen, které se snesly až na podlahu, a pečlivě je položil zpátky na stůl.

„Jsem naštvaný. Ale pořád tě mám rád a teď vím, že ten pocit zájmu je skutečný. Nemám tě rád tak, jak by sis přála – nemyslím, že jsem toho schopen. Mluvil jsem o tom s několika lidmi. Důvěrně. A použil jsem přenášedlo, abych vyhledal lékouzelníka v Belgii, který se specializuje na vedlejší účinky lektvarů. Zapřísáhl se mi, že to udrží v tajnosti. Sdělil mi, že můj předpoklad, že můj otec použil nápoj lásky, je pravděpodobně správný. Nejčastěji je to viděl na očích – jsou příliš jasné. Mohla bys žít s mužem, který tě nikdy nebude schopný milovat?“ zeptal se jí, smaragdové oči upřené přímo do jejích hnědých, plných naděje.

Než tu otázku položila, zaváhala. Sama sebou trhla nad zoufalou drzostí, že to dělá. „Mohl by sis znovu vzít lektvar? Byli jsme přece šťastní, nemyslíš?“

„Ne,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „A jak se opovažuješ se na to ptát! Nebudu žít celý svůj život ve lži! Ale možná… někdy. Ve vhodný večer.“

Zasmála se, téměř bláznivě, s úlevou, že ho svou zbrklou otázkou nenaštvala doopravdy. „Ano, to bychom mohli udělat. Chybíš mi, Harry.“

Odpovědělo jí ticho, které se táhlo nepříjemně dlouho, vyplněné jen tikáním hodin. Dokud nepocítila veškerou rozpačitost svého prohlášení.

„Ty mi nechybíš,“ řekl nakonec tvrdou pravdu, která ji krutě zasáhla. „To je ten problém, že ano? Mít tě v noci u sebe v náručí, ženu, kterou mám rád; po ničem dalším netoužím. Nezbyla tu žádná vášeň. Žádná láska. Ale stále chci, abychom byli my, Ginny. Spolu. Přemýšlel jsem o tom a navzdory tomu, jak jsem na tebe naštvaný, že jsi mi to dávala… Pořád chci tenhle sen. Manželku. Rodinu. Domov s láskou, i když ti ji nemohu dát přirozeným způsobem. Zoufale doufám, že ji budu cítit ke svým dětem, jestli budeme někdy nějaké mít. Je to jiný druh lásky – možná ho dokážu cítit. Ale nezplodím žádné děti pod vlivem nápoje lásky. A jestli mě zkusíš obalamutit, odejdu od tebe.“

Po jeho tvrdě formulované hrozbě zbledla, protože z jeho očí v barvě zelené smrti sálalo odhodlání.

„Nebude žádná další šance. Ta už byla. Myslím, že bych i zavolal bystrozory, aby tě poslali do Azkabanu.“

To pro ni bylo méně děsivé než ta předchozí pohrůžka.

„Ale pokud si nevezmeš lektvar… jak potom můžeme mít děti?“

„Mudlové mají způsob – umělé oplodnění. V mudlovském světě nám pomohou. Asi to nebude moc příjemné, spíš vědecké než romantické. Stále můžeme mít vlastní děti, slibuju. Ale až budeme spolu – stane se to výhradně kvůli potěšení a jen když budu předem souhlasit s dávkováním.“

Krátce se zamyslela a poté přikývla. Nemohla ho ztratit, ať se dělo, co se dělo. Byl vším, o čem kdy snila, a nic by ji nepřimělo se jejich vztahu vzdát. Patřili k sobě – vždycky to věděla. „Dobře, Harry, uděláme to tak. Cokoliv, abys byl šťastný. A já… omlouvám se. Znovu. Za ty lektvary.“

Nemohl říct, že jí odpustil… ještě ne. V jejich vztahu už bylo dost lží a on k nim nechtěl přidávat další. Ale mlčky ji vzal do náručí, svou krásnou snoubenku, na které mu stále záleželo, i když ji nemohl milovat. Tato napodobenina lásky byla tím nejlepším, čeho si myslel, že se mu dostane, a nechtěl ji zahodit jen proto, že nebyla dokonalá.

On možná nebyl zamilovaný, ale Ginny ano. Třeba to bude stačit.