Preklady fanfiction Harryho Pottera

Výzva #8 – procházka ve sněhu

8. prosince – Jen na chvilku

Když se Harry probere po další noci plné přerušovaného spánku a znepokojivých snů, není po dešti ani památky. Ve chvíli, kdy Draco a Sophie pouští dovnitř první zákazníky, září už na obloze zimní slunce a Harry mu nedokáže odolat, pořádně se nabalí proti vlezlému chladu, nasype snídani Oolongovi a vyrazí ven. Vymění si přání dobrého rána s Nishou a vydá se po namrzlých dlažebních kostkách směrem k Děravému kotli.

Jakmile ho pohltí shon ranního Londýna, splyne s davem chodců a nechá se jím unášet. Ví o parku nedaleko vchodu do Příčné ulice a z neznámého důvodu zoufale zatouží vidět stromy a sníh, který ještě nestihl roztát do šedivé břečky. Cesta tam mu připadá delší, než si pamatuje. Možná i kvůli tomu, že ulice jsou tak plné, že i když se stejně jako všichni kolem něj snaží pospíchat, přijde mu, že se vlastně vůbec nepohybuje.

Několik dalších minut ho dopředu postrkuje něco, co by se dalo popsat jako zažívací soustava ohromného monstra, které páchne cigaretovým kouřem, smaženým jídlem a směsí parfémů lidí okolo. Harry si tak může užívat mačkání, šlapání na nohy a dloubání loktů do žeber.

Sem tam mine dveře, u kterých se krčí ušmudlaná existence. Někdy mladá, jindy stará, někdy opile otupělá, jindy s jasnýma, vyděšenýma očima. Opakovaně se pokusí zastavit a nabídnout pár mincí, ale pokaždé je stržen davem a unášen dál. Než zahlédne bránu do parku a úspěšně se oddělí od proudu lidí, připomene si, proč tolik nesnáší město a jak klidná a bezpečná je Příčná ulice. A to i přes občasné chvíle nevlídnosti a nesnášenlivosti. Přemýšlí o Nishe, která se choulí se Sparksem ve spacáku, a pocítí zvláštní uspokojení. I dnes to pro ni bude těžké, ale ne tak, jako by to bylo tady.

„Příště se do toho pitomého parku přemístím,“ zamumlá si pro sebe, a protože se akorát rozsvítí zelená, vydá se přes ulici.

Konečně je na místě a dlouze vydechne úlevou. Park je stejně krásný jako v jeho vzpomínkách. Pokrytý sněhem a námrazou je možná ještě krásnější než na jaře, kdy byla tráva jasně zelená, ve větvích stromů to šumělo a záhonky hrály živými barvami. Dnes jsou trávníky přikryté tenkou vrstvou sněhu a všechno ostatní je pokryto námrazou, která se v ranním slunci oslnivě blyští. Stromy bez listí vypadají jako mohutné holé kostry, ale díky tisícům ledových krystalků se třpytí příslibem naděje. Zeď parku je lemovaná stovkami jehličnanů, které hrdě tyčí své větve pokryté popraškem sněhu.

Harry kráčí dlouhými kroky po klikaté cestičce pořád dál, vdechuje chladnou vůni země a zmrzlé trávy a pokračuje, dokud neutichnou zvuky rušné ulice. Park v žádném případě není prázdný, ale lidi jsou tu tišší, tedy kromě občasných skupinek studentů. Harryho poblázněná mysl je za to vděčná. Většina kolemjdoucích vede na vodítku psa, který nadšeně vrtí ocáskem. Harryho napadne, že Sparks by to tady pravděpodobně miloval.

Když dorazí k dětskému hřišti, necítí už obličej, ale to mu nezabrání proklouznout vrzající brankou a posadit se na houpačku. Široko daleko nikdo není, ale i tak si připadá jako rebel, když rukama pevně uchopí studené řetězy, udělá krok zpátky, hluboce se nadechne a pořádně se odstrčí nohama. Ucítí známé zhoupnutí, zakloní se, v nejvyšším bodě oblouku pokrčí nohy a s každým pohybem vylétne výš a výš. Z chladného vzduchu mu trnou zuby a slzí oči, a tak jako v dětství uvažuje, jestli by se tentokrát dokázal přehoupnout až přes vršek.

Samozřejmě to nedokáže, ale dál se houpe, co nejvýše to jde. Užívá si pocit lehkosti a ten okamžik, než pokaždé klesne zpátky k zemi, a rozhodne se, že si při nejbližší příležitosti zajde zalétat. Je to hodně dávno, kdy byl naposledy.

Nakonec nechá houpačku zpomalovat, až dokud nešourá nohama po zemi, a zastaví. Promrzlý, ošlehaný větrem, ale nadšený, chvíli jen sedí a líně se pohupuje tam a zpátky. Potom si prohrábne rozcuchané vlasy a otře zamlžené brýle o kabát. Na chvíli měl pocit, jako by mu bylo osm a bylo to úžasné. Ne, že by se pokoušel sám sobě namluvit, že v osmi letech bylo všechno úplně úžasné – konec konců žil přece u Dursleyových – ale zároveň v té době byly věci nádherně jednoduché.

Osmiletý Harry nemusel rozhodně nikdy přemýšlet o věcech, které mu včera večer vnuknul Ron. Což je podle něj štěstí, protože i pro osmadvacetiletého Harryho je to dost výzva.

Zírá do dálky na zamrzlou fontánu a uvažuje nad věcmi, užitečnými i těmi ostatními, které mu kdo řekl. Hermiona mu pověděla, že je úplně mimo, ale ať si s tím neláme hlavu. Sophie naznačila, že Hermiona je cvok a měl by věřit především sám sobě. Nisha chybně skončila u prvního – velmi oblíbeného – závěru. Ron… Harry se zamračí. Ron rozvíjel teorii o chybějících zaklínadlech a naznačil, že problém je v Harryho hlavě a ne u ostatních.

Harry vzdychne, protože nic z toho mu samozřejmě nepomůže. Nic takového k Dracovi necítí, tím si je zcela jistý. Pokud nepočítá ty sny a ty určitě nepočítá. On a Draco jsou kamarádi, možná dokonce nejlepší kamarádi, a každý muž má přece právo bez vedlejších úmyslů koupit jinému muži rybu.

Harry se začne znovu houpat a roztržitě uvažuje, jestli je Oolong v pořádku a jestli si třeba nemyslí, že ho opustil.

Nechává kamarád kamaráda pojmenovat své zvíře? Uvažuje a potom zakroutí hlavou. Je mu jedno, co dělají ostatní. Takhle to dělají oni s Dracem a funguje to tak skvěle posledních deset let.

Popírání, říkala Hermiona. Není to zdravé, říkala.

Tohle není zdravé, pomyslí si Harry, ušklíbne se a prudce se odrazí. Já jsem v pohodě, on je v pohodě. Jsme v pohodě.

Se zavřenýma očima se zakloní, jak nejvíc si troufne, a nechá všechen ten zmatek odvát mrazivým větrem. Ještě chvilku mu bude osm let.

PP: Nebudete tomu věřit, ale byla to pro mě nejdelší kapitola…