Preklady fanfiction Harryho Pottera

Výzva #19 – vánočně vyzdobené Bradavice

19. prosince – Nedívej se zpátky

„Co to děláš?“ zjišťuje Draco.

Harry pokračuje ve své činnosti a ani se neotočí. Je zcela očividné, co dělá – vánoční výzdobu Oolongovy koule. Už kolem ní omotal stříbrný řetěz a zbývají jenom…

„Zlaté třpytky?“ diví se Draco a zvedne pytlík z pultu.

„Je to úplně bezpečné,“ řekne Harry, obrátí se k Dracovi a sáček si od něj vezme. Když se jejich prsty dotknou, připadá mu, jako by mezi nimi zajiskřilo. „Mám to z Kouzelného zvěřince. Aby měl taky Vánoce.“

Draco zvedne obočí a nekomentuje to, ale Harry na sobě cítí jeho pohled, i když se otočí zpátky k Oolongovi a opatrně nasype trošku třpytek do akvária. Voda se okamžitě rozzáří, protože se v drobných třpytkách odráží světlo lamp a Oolongova koule vypadá jako sněžítko plné zlatých vloček. Harry se usmívá, protože rybka začne ve vodě nadšeně kroužit a mrskat ploutvičkami tak, až třpytivá voda cáká na pult.

Nisha zvedne hlavu od balení dárku a rozesměje se „Koukni se na něj, líbí se mu to!“

„Protože je to zvláštní ryba, stejně jako jeho páníček,“ řekne Draco.

„Chceš tím říct, že jsem ryba?“ předstírá Harry, že se ho to dotklo. „Vlastně by mi takové bydlení nevadilo. Má zámek a svůj vlastní malý les – úplné podvodní Bradavice!“

„Bradavice jsou to nejhezčí místo, kde může člověk v této roční době být,“ pronese zasněně dáma u pultu a Harry, Draco i Nisha si téměř ve stejný okamžik souhlasně povzdychnou.

„Nikdo neumí nazdobit stromeček tak jako Kratiknot,“ řekne Harry a natáhne se pro hrnek s čajem, aby si o něj zahřál ruce.

„Ano, ty jeho zlaté bubliny!” usměje se Nisha. „Jeden rok jsme ho přesvědčili, aby nás naučil, jak je dělá. Kéž bych si na to vzpomněla.“

„Mně se vždycky líbily víly,“ připojí se hlubokým, dunivým hlasem jiný zákazník. „Máte víc těchhle kompasů? Pěkně to schytám, pokud je neseženu pro všechny.“

„Myslím, že vzadu je ještě jedna krabice,“ odpoví Harry. „Moment, zajdu se podívat.“

Krabici s kompasy objeví pod několika těžkými rolemi balicího papíru a když se s ní vrátí do obchodu, zjistí, že se k rozhovoru připojili i další nakupující, shlukli se u pultu a každý líčí své vlastní vzpomínky na Vánoce v Bradavicích.

„Vybavuju si rok, kdy Křiklan vypil až moc horké medoviny a řekl McGonagallové, že je prostě kus,“ vypráví dáma s jasně modrýma očima a náručí plnou sběratelských figurek Kudleyských kanonýrů.

„Já si pamatuju, jak během snídaně spadnul jeden z těch obřích stromů a málem rozmáčkl paní Norrisovou,“ přidá se vysoký muž, který nemůže být o moc starší než Harry.

„To si taky pamatuju!“ vykřikne dáma, která se vzpomínáním začala. „Minul ji, věčná škoda.“

„Jedny Vánoce jsme to zkoušeli napodobit doma,“ vypráví někdo další a žena vedle něho unaveně přikyvuje. „Však víte… svíčky, které se vznášejí, jmelí, které zpívá i všechno ostatní…“

„Vznášejí… jmelí… ohnivé koule,“ pronese ta žena a z jejího výrazu Harry pozná, že je myšlenkami někde úplně jinde.

Soucitně přikývne a kouše se do rtu, aby nevyprsknul smíchy.

„To mi připomíná,“ řekne modrooká žena. „Hagrid jednou uvíznul se stromkem ve dveřích do hradu. Byl prostě moc velký… my jsme byli venku s ním a slyšeli jsme, jak mu McGonagalová říká Hagride, co se to proboha děje?“ Odmlčí se a uchechtne, protože ostatní se smějí tomu, jak skvěle ji napodobila. „A on pořád dokola opakoval, že se nic neděje, i když bylo na první pohled jasné, že je ve dveřích zaklíněný obří strom. Šťouchal do něj tím svým růžovým deštníkem a než to McGonagalová někudy obešla a dostala se ven, aby se podívala, co je za problém, byl stromek vysoký tři stopy, a tak trochu hořel.“

Všechny to rozesměje a kdosi začne vyprávět další historku o Hagridovi, ale Harry je dál neposlouchá. Myslí na růžový deštník a na úlomky hůlky, které se v něm ukrývaly.

„Ty nemáš hůlku,“ řekne a podívá se na Nishu.

Všechny oči se najednou upřou na ni a ona se vyplašeně přikrčí. „Ehm… ne. Teda, ne u sebe.“

Část zákazníků ji sleduje s přehnaným soucitem a ti zbylí na Harryho s Nishou zírají, jako by si mysleli, že přišli o rozum.

„Dobrá, to stačí,“ oznámí Harry, stáhne z věšáku svůj kabát a obleče si ho. „Jdeme.“

„Kam jdeme?” zeptá se Nisha, odlepí si ze hřbetu ruky několik útržků čarolepy a následuje ho. Ještě nemá pořádný kabát, ale Harry si myslí, že v Hermionině svetru, džínách a botách za tak krátkou cestu nestihne umrznout.

„K Ollivanderovi.“

Nisha vykulí oči a mezi zákazníky to vzbudí zájem.

„Teď?“

„Ano,“ řekne Harry a popostrkuje ji směrem ke dveřím. „Vrátíme se brzo,“ zavolá na Draca.

Draco na to nic neřekne, ale Harry zaslechne jednoho ze zákazníků, jak se ptá: „Je v pořádku?“

„To se dá dost těžko poznat,“ odvětí suše Draco a Harry, který už spěchá pryč po zmrzlé ulici, se nad tím musí pousmát.

„Harry,“ Nisha sotva popadá dech, jak vedle něj běží, aby mu stačila. „Myslím, že nemůžu -“

„Ber to jako půjčku,” přesvědčuje ji. „Můžeš mi to zaplatit později. Hůlku potřebuješ.“

Zastaví se před vchodem a dlouho na sebe zírají. Harry už si na tohle vyjednávání beze slov zvyknul, takže vyčkává, než se Nisha lehce zachvěje a přikývne.

Harry zatlačí do dveří a vejdou do mrňavého obchodu. Všechno je tak, jak si pamatuje, a vlastně ho to nepřekvapí. Pan Ollivander vypadá jako někdo, kdo je otrokem tradic a rituálů. Čekají, než se objeví, a Harry zatím nechává oči přivyknout špatnému světlu. Rozhlíží se kolem sebe, všimne si nánosu prachu a krabiček vyrovnaných do vratkých komínků a vdechuje výraznou vůni dřeva a pozůstatků magie.

„Vždycky říkal, že hůlka si vybírá kouzelníka,” zašeptá Nisha. „Že musíš najít hůlku, která k tobě dokonale půjde.“

„To je pravda.“

„Já už hůlku mám,“ pokračuje a úzkostně těká očima po obchůdku. „Jestli už jsem tu pravou našla, jak můžu… myslím, co když jinou nenajdu?“

„Čeká na vás jiná hůlka, mladá dámo, a já ji objevím,“ pronese pan Ollivander, který se vynoří z temnoty a prohlíží si je pronikavýma stříbrnýma očima. “Platan, deset a čtvrt palce s žíní jednorožce. Pružná, že ano?“

Nisha polekaně přikývne.

„Nebylo to tak dávno,“ mumlá si pro sebe, vytáhne z kapsy krejčovský metr a rozvine ho od Nishina ramene k prstům.

„Ne, omlouvám se,“ zašeptá.

Pan Ollivander se na ni přísně podívá a potom obrátí pozornost k metru. „Rád vás zase vidím, pane Pottere. Vaše hůlka slouží dobře?“

„Skvěle, děkuji,“ odpoví Harry, který znejistí, ale snaží se to nedat najevo.

„Jste si tím jistý?“ naléhá pan Ollivander a s přimhouřenýma očima si ho měří od hlavy až k patě.

„Ehm… jo. Proč se ptáte?“

Pan Ollivander se beze slova otočí a odejde. S brbláním vybere několik dlouhých, úzkých krabiček a položí je na vysokou stoličku.

„Dub a žíně jednorožce,“ řekne a podává Nishe robustní hůlku medové barvy. Vezme si ji, zkusí s ní mávnout a zamračí se, když se z jejího konce vynoří obláček kouře. „Zjevně ne,“ poznamená pan Ollivander, vytrhne ji Nishe z ruky a podá jí jinou. „Hodně podobná vaší předchozí – také platan a žíně jednorožce, ale je trošku ohebnější…“

Nisha nadskočí, protože z hůlky vylétne kouzlo a srazí celý jeden úsek s hůlkami na podlahu.

„Tohle jsem vážně nechtěla,“ omlouvá se.

„Nic se neděje,“ uklidňuje ji pan Ollivander, ale hůlku si vezme a podá jí další.

Harry fascinovaně sleduje proces, kdy někdo jiný hledá svou dokonalou hůlku. Nisha bez úspěchu vyzkouší žíni jednorožce v hůlkách z mahagonu, vrby, břízy i lípy. Pan Ollivander se víc než jednou vrátí k hromadě krabiček, nosí Nishe stále nové hůlky a zpovzdálí ji sleduje, škrábe se na bradě a mračí, protože žádná není ta pravá.

„Má předchozí hůlka byla hned ta první, kterou jste mi dal,“ řekne provinile Nisha, zatímco on hasí kus doutnající podlahy.

Trhne hlavou. „Co jste říkala?“

„Když jsem si přišla koupit první hůlku,“ zopakuje potichu Nisha. „První, kterou jsem zkusila, byla perfektní.“

Pan Ollivander si ji dlouze prohlíží. „Změnila jste se,“ řekne, vytrhne jí hůlku z ruky a přidá ji k úctyhodné hromadě těch, které vyloučili. „Zavřete oči,“ přikáže a ukáže na Nishu vrásčitou rukou. „Stůjte úplně klidně, slečno Singhová.“

Nisha poslechne, ale úzkostlivě svraští obočí.

„Proč to má dělat?” zeptá se Harry, protože je mu jasné, že ona by to neudělala.

„Rovnováha, pane Pottere,“ odpoví pan Ollivander a pomalu chodí okolo Nishi. „Rovnováha uvnitř i navenek. Vaše aura – vaše magická energie,“ dodá a ostře se na Harryho podívá. „Změnila se… Je… nestabilní.“

Nisha otevře jedno oko, ale rychle ho zavře, protože pan Ollivander znovu vytáhne krejčovský metr.

„Jsem v pořádku, děkuji pěkně,“ zalže Harry a pomyslí si – ne poprvé – že pan Ollivander je na jeho vkus až moc vnímavý. „Jsem v pořádku a moje hůlka také.“

Pan Ollivander se zasměje. Je to drsný, suchý zvuk, ze kterého Harrymu vstanou všechny chloupky na krku.

„Jistě,“ řekne uvolněně, přejde ke stohu krabiček a přivolá si jich několik až skoro od stropu. „Otevřete oči, slečno Singhová, a zkuste tuhle.“ Z jedné vyjme hůlku a téměř slavnostně ji podá Nishe.

Nervózně se na Harryho podívá a potom hůlkou opatrně mávne. Vytryskne z ní proud stříbrných bublin, které zaplní obchod a potom se rozprsknou ve spoustu drobných jiskřiček. Nisha radostně vypískne, otočí se na patě a mávnutím hůlky pošle všechny vyřazené i popadané krabičky na svá místa.

„Jaké to je?“ zeptá se Harry, který se znenadání ocitne několik stop nad zemí a vznáší se ve vzduchu.

„Jiné,“ zasměje se Nisha. „Ale skvělé!“

A Harry jí to věří. Nepotřebuje bubliny, jiskry ani létající krabice, aby poznal, že našla svou novou hůlku. Kouzlo, které ho drželo ve vzduchu a teď ho jemně snáší zpátky na zem, je hřejivé a jisté, proudí kolem něj jako voda a zvědavě se dotýká jeho vlastní magie.

Která je, podle všeho, nestabilní.

„Stejná a přece jiná,“ poznamená pan Ollivander, který stojí vedle Harryho a spokojeně Nishu pozoruje. „Platan, tak jako u první hůlky, ale jádro je z blány dračího srdce. Věřím, že bude mnohem stabilnější. Změna není vždycky špatná věc, pane Pottere.“

Harry zalapá po dechu. Obrátí se k němu, ale pan Ollivander už vedle něj nestojí. Harry ho spatří, jak potichu mluví s Nishou, opatrně od ní vezme hůlku a zabalí ji do krabičky. Najednou touží být už odsud pryč a vrátit se do jejich obchodu, kde jasně hoří oheň, kde na něj čeká třpytivá rybka a kde lidi nemluví v hádankách.

Zaplatí za hůlku a jen co vyjdou ven, rychle zamíří dolů zasněženou ulicí. Nisha jde vedle něj a jak je pro ni typické, neustále mu dokola vděčně děkuje a několikrát přísahá, že mu to splatí.

„Znáte se s panem Ollivanderem dobře?“ zeptá se, když vcházejí do obchodu.

„Nijak zvlášť,“ odpoví zmateně Harry. „Proč?“

„Přišlo mi, že tě má přečteného,“ vysvětlí mu pobaveně. „Draco, koukni se na moji novou hůlku!”