Autor: SenLinYu Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Jimmi
Originál: https://www.fanfiction.net/s/13468167/2/
Rating: 16+
Kapitola 2.
Po ujištění McGonagallové se stalo bydlení se Snapem snazším.
Pár dní nato Hermiona kontrolovala termíny odevzdání domácích úkolů, aby na nějaký nezapomněla, když zaslechla Snapeův chraplavý hlas.
„Slečno Grangerová.“
Podle tónu poznala, že půjde o nové dávkování. Žaludek se jí sevřel a zdráhavě zamířila do kuchyně.
Snape připravoval jakýsi obklad a vzhlédl jen krátce, aby jí po pracovní desce přisunul lektvar. Hermiona jej zvedla a prohlédla si barvu.
„Potřebujete mě uklidnit sedativem?“ zeptala se nervózně.
Snape nezvedl oči od obkladu. „Radil jsem se s několika léčiteli ve Švýcarsku. Kletba byla namířena na vaši ruku, ale rozšiřuje se do celého vašeho krevního řečiště. Tento obklad snad –“ to slovo procedil skrz zuby, „stáhne kletbu z krve do rány. Není to trvalá léčba, ale může se u vás projevit zlepšení a já budu mít čas na další průzkum možností, jak kletbu zlomit nebo odstranit.“
Hermiona polkla a pohlédla na sedativum v ruce. „Bude to bolet?“
Snape k ní zvedl sinalou tvář bez výrazu. „Bude.“
Hermiona přikývla a ruka se jí třásla, když odzátkovala lahvičku a lektvar spolkla. Zasáhlo ji to jako přílivová vlna a ona ztěžka padla na kuchyňskou židli.
Vzdáleně si uvědomovala, že Snape obešel stůl a postavil se vedle ní. Že jí rozevřel rty a něco jí vsunul mezi zuby svými úzkými prsty. Jejich kůže byla mozolnatá a tvrdá proti jejím rtům.
Pokusně skousla. Roubík?
Srdeční tep jí rychle vyletěl. Jak moc to bude bolet?
Pokusila se posadit a odtáhnout, ale ruku měla znehybněnou a přilepenou k povrchu stolu. Divoce sebou trhla, aby se osvobodila.
„Zůstaňte v klidu!“ zavrčel jí Snape rozzlobeně do ucha. „Chcete žít nebo zemřít?“
Hermiona ztuhla. Krev jí burácela v uších a ruka ji bolela v šíleném tepu srdce. Myšlenky se změnily v nejasný a nesouvislý chaos v mozku, ale byla si jistá, že zemřít nechce.
Brada se jí třásla. Zakousla se do roubíku pevněji a přikývla.
Neurčitě cítila, jak jí chladnýma rukama odmotal obvaz na ruce, a pak zavírajícíma se očima zahlédla, jak zvedl kouřící zábal a přitiskl jej na otevřené rány na jejím předloktí.
Začala křičet.
Bolelo to. Bolelo. Bolelo to jako pod Cruciatem. Jako by jí ruku zapálil. Ten oheň se rozšiřoval žilami nahoru paží a do hrudi, ke krku a po zádech, k břichu. Všude. Pálilo ji to všude.
Křičela a křičela skrz roubík a téměř narazila čelem do pracovní desky, jak se snažila ruku odtrhnout.
Snapeova levá paže se jí pevně obtočila kolem horní části hlavy. Přitiskl si ji k hrudi a pravou ruku propletl s její, aby jí zabránil poškrábat sebe nebo jeho.
Jako by věčnost hořela celým jejím tělem, dokud neucítila, že byl obklad odstraněn a ta prudká agonie zmizela. Snape uvolnil ruce, Hermiona si vyndala roubík z pusy a nechala spadnout hlavu na stůl.
Celé tělo měla vyčerpané. Neměla už ani sílu chvět se, když z ní unikl agonizující výkřik, slzy vyhrkly z očí a z hrdla se jí vydraly slabé, lapavé steny. Zhrouceně ležela na stole a bojovala o dech.
„Musíte se vyspat, abyste nabrala sílu,“ slyšela jej.
Byla zvednuta – ne levitována, ale skutečně zvednuta – a odnesena do pokoje.
Položil ji na postel a posadil se vedle ní. Seslal několik kouzel na její ruku a tělo a se zastřeným výrazem je studoval. Prsty vklouzl do kapsy hábitu a vytáhl několik lektvarů. Pak jí pomohl je všechny spolknout. Voněl jako léky. Nebyl to zrovna příjemný pach, ale Hermionu podivně uklidňoval.
Kromě mučení asi v životě nezažila nic tak bolestivého. Samozřejmě, že ‚léčba‘ bude stejně hrozná jako nemoc. Slabě se stočila na bok a vyčerpáním odpadla, zatímco Snape vyměňoval gázu a ruku jí zavázal čistým obvazem.
Dalšího dne se Hermiona cítila lépe. Znatelně. Vzbudila se s pocitem, jako by byla skutečně odpočatá, a snědla snídani, protože měla hlad a ne proto, že musela.
Snape ji zastavil v chodbě, když mířila na formule. Vešli do prázdné učebny, aby seslal několik kouzel. Jeho výraz nic neprozradil, ale oči měl méně rozčilené, když přikývl a bez dalšího slova zmizel.
Ten obklad musel být aplikován každý týden, aby zmenšil účinky kletby. Mezitím Hermiona užívala tucet lektvarů, aby vzpružila tělo a napravila postupné škody, ke kterým u ní došlo. Lektvary na nápravu ledvin, jater a srdce, lymfatického systému, endokrinního systému a trávicího traktu. Téměř vše měla poškozeno a v nápravách bude pokračovat tak dlouho, dokud bude kletba aktivní. Obklad redukoval škody jen natolik, aby dal Snapeovi čas.
Potenciálně jí koupil několik let, ale za cenu každotýdenní tříminutové agónie.
Alespoň nemusela říct Harrymu a Ronovi, kteří ji přišli navštívit o prasinkovém víkendu, že umírá. I tak byl ten rozhovor strašný, ačkoliv se cítila lépe než za kolik týdnů.
Harry a Ron tak zbledli, že měla strach, aby neupadli do bezvědomí. Harryho oči se zvětšovaly a zvětšovaly a pořád opakoval: „Ale budeš v pořádku, že jo?“ dokud mu Ron nedal záhlavec.
Nesli Hermioninu tašku a koupili jí jídlo a pití, a když řekla, že je unavená, popadli ji za ruce a šli s ní celou cestu až k hradu. Když odcházeli, přiměli ji slíbit, že jim dá vědět, kdyby cokoliv potřebovala.
Hermiona se cítila lépe a lépe s každým týdnem pokračujícího léčení. Měla energii, přibrala a byla napřed s úkoly. Začala si vzpomínat, jaké to je, když ji zajímá život a není neustále unavená. Ale každotýdenní léčba byla traumatická a vůbec se nedala lépe zvládnout, ani bolest z ní se nezmenšila. Bolelo a trvalo to stejně dlouho jako poprvé.
„Nemohl byste mě omráčit?“ zeptala se, když připravoval třetí obklad.
Seděla na kuchyňské židli, neúspěšně se při čekání pokoušela o klid a žilami se jí rozléval děs.
Snape se zarazil a vzhlédl k ní. Zřejmě si až teď uvědomil, že v jeho přítomnosti je skutečná osoba a ne jen prokletá paže s připojenými životními znaky.
Zíral na ni a pár vteřin mrkal.
Hermiona se přikrčila a připravila na něco sžíravého o jejím nevděku s připomínkou její touhy žít.
Namísto toho jeho chladný, napjatý výraz trochu polevil. Mlčky se na ni díval, než vztáhl ruku a upravil si vysoký límec, který měl zakrývat zjizvení na krku. Na chvíli přitiskl dlaň na látku a pak si odkašlal.
„Magie, kterou používám, není tradiční z několika důvodů. Žlázy ohňového kraba jsou obecně smrtelné. Vypalují kletbu z vaší krve a jsou citlivě vyváženy, aby zničily kletbu, aniž by při tom zabily vás. Vaše magie –“ hlas mu zeslábl a zlomil se. Odmlčel se a opět pokračoval.
„Vaše magie –“ slova teď zněla silněji, „reaguje a směruje a omezuje účinky léčby. Kdybyste byla v bezvědomí, vaše magie by nebyla tolik schopná pojmout ten proces, což by mohlo vést k infarktu nebo selhání orgánů.“
Hermiona pomalu přikývla. Předpokládala, že odpověď bude ne. „Dobře.“
Ruce se jí jemně třásly, když odčarovala obvaz na ruce a spolkla sedativum.
Po proceduře sklouzla na stůl a plakala. Snape jí odhrnul kadeře přilepené k tváři a minutu počkal, než ji zvedl a odnesl do postele.
Jakmile ji nadopoval několika lektvary a chystal se odejít, chytla jej za zápěstí.
„Bude vám vadit – když zemřu?“
Rozhodně stáhl ruku, ale posadil se na kraj postele a upřel na ni zrak.
„Nejsem zcela bez svědomí, slečno Grangerová,“ pronesl nakonec chladně.
Nu, to nebylo okamžité ‚ne‘, které napůl čekala. Nespouštěla z něho oči a čekala, až dodá ‚ale ne, nijak zvlášť.‘
Namísto toho uhnul pohledem a odkašlal si. „Jestli zemřete, stanete se nesmrtelnou jako kouzelnický hrdina a všichni zapomenou na to, jak nesnesitelná šprtka jste byla.“
Hermioně zaskočilo a uchechtla se. Koutek Snapeových rtů se zvedl.
Zíral na ni několik vteřin, než pohlédl na fotku vedle postele. „Zasloužíte si žít část vašeho života mimo přebujelý a neoceňující stín pana Pottera.“
Hermiona zůstala zticha.
Vstal a odešel.
Hermiona zjistila, že Snape je po její léčbě méně nepříjemný a příležitostně odpovídá na otázky. Jakmile její zdraví nemířilo k úpadku, už nebyl tolik nedůtklivý, zatímco pokračoval v přípravě lektvarů a snaze najít trvalé řešení, jak kletbu zlomit.
Byl výrazně lepší společností než kdo jiný.
Už se začalo proslýchat, že Hermiona je ‚smrtelně prokletá‘ následkem jejího válečného hrdinství, a pravidelně ji na chodbách a knihovně přepadávali studenti, kteří chtěli znát veškeré podrobnosti. Téměř všichni učitelé ji nesnesitelně hýčkali a kdykoliv se na ni podívali, zvlhly jim oči.
Hermionu ty slzy a otřepaná slova, jaký je bojovník, začaly štvát.
Nezemře. Teď má udržovací léčbu. Za pár měsíců Snape najde pořádné řešení a bude konec. Bude prostě v pořádku a žádný pláč a slzy na hábitu, nebo díky a chvála za její statečnost nic nezmění.
Snape se k ní takto vůbec nechoval. Měla poutavě prokletou ruku a to bylo v rozsahu jeho zájmu a znepokojení. Na rozdíl od ostatních profesorů jí nedával přemrštěné množství bodů, když v hodině správně odpověděla (nebo za správně upravený hábit). On na ni směroval jen ty nejledabylejší ohledy a jí přinášelo nezměrnou úlevu, že je v hradě aspoň jeden člověk, který ji neustále nerozmazluje.
Začala mu známkovat eseje. Většinu času strávil snahou ji vyléčit. Mohla mu alespoň oplatit tím, že zredukuje jeho večerní pracovní úkoly.
Když se poprvé nabídla, prudce ji odmítl. Nicméně měla energii, aby trvala na svém a pokračovala v dorážení, až se konečně vzdal a nechal ji ‚zkusmo‘ opravit první ročníky. S postupujícími večery jí pak ‚dovolil‘ oznámkovat první až páté ročníky. Eseje vyšších ročníků stále známkoval sám.
Takže teď sedávala v kuchyni a pracovala na vlastních úkolech, nebo známkovala eseje z lektvarů, zatímco on vařil, sesílal experimentální kouzla na její zranění, či rychle pročítal knihu za knihou nebo svitek za svitkem lékařské korespondence s různými léčiteli a Mistry lektvarů.
Radil se s tucty kouzelnických nemocnic a specialistů. Pravidelně dostával dopisy, které rozzuřeně zapaloval, když zmínění léčitelé radili, aby raději Hermioně zajistil pohodlí a nechal ji umřít, místo aby jí dával falešné naděje.
Po dvou měsících obkladů bez nového průlomu se u Hermiony vyvinulo poškození nervů a akutní citlivost na teplotu. Když kotlík poblíž ní začal sálat teplem, roztřásla se a celé tělo jí polil chladný pot.
Pokusila se nenápadně odejít od pracovního stolu k pohovce, ale když byla na půl cesty, kolena vypověděla službu a knihy jí vypadly z rukou a bouchly do podlahy.
Prsty a ruce se jí tak chvěly, že nedokázala knihy zvednout. Pokusila se dýchat klidně a zkoušela to dál, ale knihy jí pokaždé vyklouzly a ona slyšela, jak hřbety praskají. Zajíkla se a ruce se jí roztřásly ještě víc.
Nebreč. Nebreč. Nebreč. Zvedni ty knihy. Nejsi bezmocná.
Plíce jí sevřela úzkost. Jestli nedokáže posbírat knihy, bude muset odejít ze školy. Vidění se začalo rozmazávat. Strčí ji ke svatému Mungovi a tam umře. Hrudník se stáhl, když bojovala o dech a pokusila se znovu posbírat knihy.
V krku ji bolelo, jako by v něm uvízl bezoár. Snažila se viditelně nezhroutit.
Ruka přikryla její. „Nechte je být.“
Pokusila se osvobodit. „Ne, můžu –“
Snape pevně odtrhl její prsty od knih, které se pokoušela chytit. Jeho ruka byla teplá.
„Můžu –“ Hrdlo se jí stáhlo, že stěží mohla dýchat.
Podpíral ji za lokty, vytáhl za nohy a zamířil s ní na pohovku.
Prudce se předklonila, jak se snažila dýchat, a on ji ramenem podepřel.
Vmžiku měl hůlku v ruce a sesílal diagnostická kouzla a studoval je, načež ji vzal za zápěstí a zkontroloval puls. Celé tělo se jí silně třáslo, jako by upadala do šoku.
Dýchej. Jen potřebovala dýchat. Nebyla u kotlíku. Stiskla víčka, když ji oči začaly pálit, a krátce a trhavě se nadechovala skrz zatnuté zuby, dokud se postupně neuklidnila. Nakonec dokázala pomalý nádech a nos jí naplnila vůně mýdla a verbeny, která ulpívala na Snapeově hábitu.
Mlčky seděl vedle ní, dokud se nepřestala třást a hruď už se ostře nezvedala s každým nádechem.
Klidně a hluboce se nadechla, v rozpacích se narovnala, aby se polovinou těla neopírala o jeho rameno.
Snape se od ní nehnul.
„Myslím, že bude ve vašem zájmu oddálit léčbu na čtrnáctidenní intervaly,“ pronesl. „Dá to vašemu nervovému systému víc času na obnovu.“
Hermioně se stáhl žaludek a s doširoka otevřenýma očima vzhlédla. „Ale – ale – to nebude dost na maření účinků kletby.“
„Ne,“ přiznal Snape a výraz se mu krátce zachvěl, než se stal opět maskou. „Ale zpomalí ji to a stále poskytne dostatečné množství času na její prolomení. Jinak by poškození z udržovací léčby bylo horší než kletba samotná.“
Hermiona se trhaně nadechla a měla pocit, jako by jí někdo drtil hrudník. Snapeova ruka na jejím zápěstí byla stále teplá, ukazováček odpočíval na místě tepu a ji to zvláštně uklidňovalo.
Zemřeš. Nenalezne léčbu. Zemřeš. Jen ti to nechce říct, protože je mu tě líto.
Pak se pro sebe téměř zasmála, protože si byla prakticky jistá, že Severusi Snapeovi za celý jeho život nebylo nikdy nikoho líto. Polkla a uhnula očima, uvolnila si zápěstí a sepjala ruce.
„Nevím, co dělat,“ přiznala nakonec. „Nevím – co mám dál dělat.“
Shlédla na všechny své knihy popadané uprostřed místnosti. Pět z nich patřilo knihovně a podle jejich vzhledu poznala, že mají pokrčené stránky a zlámané hřbety.
Madame Pinceová bude běsnit, až je Hermiona vrátí. Hermiona pravděpodobně dostane zákaz půjčovat si vzácné svazky. Možná i dostane velkou pokutu.
Nikdy dřív si s penězi nedělala starosti. Ale to bylo před jejím rozhodnutím zavřít zubní ordinaci rodičů a přemístit je na jiný kontinent. Než stáhla všechny peníze ze stavebního spoření, aby měli na jídlo během honu na viteály.
Než byla prokleta a potřebovala týdenní léčbu pomocí přísně regulovaných přísad do lektvarů.
„Nevím, jestli to má nějaký smysl,“ zírala na knihy na zemi. „Pořád si říkám, že musí nějaký být. Že zjistím, jaký je a všechno do sebe zapadne, nebo bude alespoň snesitelnější. Ale možná žádný není.“ Napjatě se zasmála a podívala se na inkoustem ušpiněné ruce. „Možná v tom to je.“
Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Neočekával jsem, že přežiju válku,“ pronesl Snape ve chvíli, kdy se postavila, aby odešla.
Hermiona se na něj překvapeně podívala. O válce nikdy nemluvil. Při soudu podal jen to nejvyhýbavější a nejzdráhavější svědectví a skončil by v Azkabanu, kdyby Harry nebyl urputný a nesdílel Snapeovy vzpomínky se Starostolcem.
Hermiona nabyla dojmu, že Snape by dal přednost Azkabanu.
Po soudu Snape zcela jasně vyjádřil, že Harrym pohrdá a nic, co udělal ve jménu vzpomínky na Lily Potterovou, nemá pranic společného se starostí o Harryho osobně. Z důvodů, které Hermiona neuměla pochopit, si Harry myslel, že Snape na něj změní názor.
Hermiona si nemyslela, že by Snape měl vůbec kdy v plánu změnit názor na kohokoliv.
Stále seděl vedle ní a upíral zrak na lektvary, které vařil. Výraz měl vzdálený.
„Albus mi zřídka dával pokyny, které by naznačovaly, že jsem víc než jen hodnotný pěšák. Má užitečnost spočívala v úrovni pokání, které jsem dlužil.“ Hlas měl napjatý, nakřápnutý jako po dlouhém dni učení, ale neuvědomoval si to. Zvedl jedno obočí a ústa se mu napjala. „Když mě požádal, abych ho zabil a ochránil tak Draca Malfoye, mé místo se stalo zřejmým.“
Zabodl oči do podlahy. „Když jsem zjistil, že chová syna Lily Potterové jako obětního beránka, i když mé roky služby byly hlavně kvůli jeho ochraně, nedalo se to popřít.“ Nastala pauza a výraz se mu krátce změnil v úšklebek. „Předpokládal jsem, že rychlá smrt je to maximální, v co mohu doufat. Věřil jsem, že Albus má pravdu a Harry také zemře. Zdálo se mi – vhodné, neplánovat budoucnost.“
Odfrkl si a kvůli tomu se rozkašlal. Dlouhé prsty si přitiskl na stranu krku, upravil si límec hábitu a ruka se ztratila zpět v objemném rukávu. „Když jsem se probral v Chroptící chýši s tím zatraceným ptákem, který nade mnou plakal, nevěděl jsem, co mám za cíl. Pohrdám profesorským postem na této škole – ale po většinu života je mým domovem.“
Několik vteřin mlčel a pak se podíval na Hermionu. „Pokud válka vyžaduje poslední oběť, je nepřijatelné, abyste jí byla vy, když jsem tady já, donucen přežít proti mé vlastní vůli.“
Hermiona se suše zasmála. Zjistila, že když se jí chce plakat, přinutit se k smíchu to nutkání zastaví.
V koutku jeho úst se objevil ten nejslabší náznak úsměvu.
„Jsem ráda, že jste přežil, pane profesore.“ Hermiona se dokázala rozechvěle usmát a zvedla obočí, když se setkala s jeho pohledem. „Zasloužíte si žít část vašeho života mimo přebujelý a neoceňující stín Albuse Brumbála.“
Přimhouřil oči, ale před výsměšným odfrknutím se v nich zablesklo pobavení.
PA: Dostala jsem pár komentářů vyjadřujících znepokojení ohledně nejednoznačnosti konce, jak jsem uvedla v úvodu. Závěr bych popsala jako naznačení ‚šťastní až do smrti‘, ale ne explicitně zobrazené.
SenLinYu: ( Lupina ) | 16.03. 2021 | Kapitola 10. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 03.03. 2021 | Kapitola 9. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 24.02. 2021 | Kapitola 8. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 17.02. 2021 | Kapitola 7. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 10.02. 2021 | Kapitola 6. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 03.02. 2021 | Kapitola 5. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 26.01. 2021 | Kapitola 4. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 20.01. 2021 | Kapitola 3. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 13.01. 2021 | Kapitola 2. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 09.01. 2021 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Lupina ) | 24.12. 2020 | Úvod | |