Preklady fanfiction Harryho Pottera

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Od schůzky uběhly už víc jak dva týdny a Harrymu se ulevilo, že na další rande nemusí myslet až skoro do Haloweenu. Mezitím procvičoval zvětšování a zmenšování rukou a nohou. Bylo divné se na to dívat a vyžadovalo to spoustu soustředění. Pořád mu to šlo docela pomalu.

Od schůzky s Cho Changovou na sebe několikrát narazili, ale pokaždé se dívala jinam a Harrymu začalo vrtat hlavou, jestli něco nezbabral. Jak je můžou dát s Viktorem dohromady, když s ním nikam nepůjde?

Byla středa a zrovna jim skončila hodina Obrany proti černé magii. Tentokrát byla řada na Harrym, aby přečetl svou esej o Hamletovi, byl kvůli tomu trochu nervózní, ale zdálo se, že se to Moodymu líbilo. Hermiona se na něj celou dobu usmívala, aby mu dodala odvahu, ale ona to už četla třikrát, když nepočítal pět předcházejících konceptů. Ron svou esej o Othelovi ještě nepřečetl. Sice už ji měl napsanou, ale odmítal ji Harrymu a Hermioně ukázat. “Uslyšíte ji stejně jako ostatní,” bylo všechno co k tomu řekl.

Když se po hodině vrátili do společenské místnosti, řekl Harry Hermioně, “Potřeboval bych s tebou mluvit.” Přešel ke krbu následován Ronem, ale Hermiona ho zastavila.

 “Řekl, že chce mluvit se mnou, Rone.”

 Harry se podíval z jednoho na druhého. “Ach… to je v pořádku, Hermiono. Ron to taky může slyšet. To není… no, pojďte sem oba.” Jakmile se usadili do křesel blízko krbu, Harry pohlédl dolů na svoje ruce, neschopen se na Hermionu podívat. “Obávám se, že jsem všechno zkazil. S Cho. Takže budeme muset přijít s jiným plánem jak se zbavit Viktora, protože jsem hloupý imbecil.” Vzhlédl do její nesmírně překvapené a zmatené tváře.

“Harry… co se stalo?”

Vylíčil jim, jak se k němu Cho chová chladně a Hermiona se ho zeptala: “Kdy to začalo? Kolikrát jste se setkali od naší společné schůzky? Zdála se být chladná, když jsi ji na konci políbil?”

Harryho ta palba otázek ohromila. “Já… já…” koktal. “Od toho rande jsme spolu nebyli. A… po schůzce jsme se nepolíbili. Potřásl jsem jí rukou.”

 “COŽE?” vykřikla Hermiona, čímž na sebe obrátila pozornost všech přítomných ve společenské místnosti. Odkašlala si a pokusila se uklidnit. Ginny přišla k nim a posadila se do čtvrtého křesla.

“Co se děje?”

“Ginny… dobře, potřebujeme stanovisko další ženy. Kdybys šla na rande s Harrym a místo polibku by ti jenom potřásl rukou a pak by s tebou víc jak dva týdny nepromluvil, co by sis myslela?”

Ginny se podívala na Harryho, potom uhnula. Nemohl si pomoct, ale když tak nad tím přemýšlel, byl si jistý, že k ní by se tak nikdy nechoval…

 “No,” řekla tiše, “Měla bych pocit, že si myslí, že mám nějakou nemoc.”

“Díky!” řekla Hermiona vítězně.

 “Co bych si myslel já, poté co by ses k Ginny zachoval tímto způsobem, by bylo, že jsi se rozhodl, přežít,” zavrčel Ron. Harry se zamračil.

“Odbočujeme od tématu,” Hermiona se zdála být podrážděná. “Chovej se jako nadutý starší bratr jindy, Rone. Právě teď musíme napravit to, co Harry zpackal.” Na moment vypadala zamyšleně a rozpačitě. “Nemůžu pochopit, že jsem si toho nevšimla…”

“No,” řekl Harry s odkašláním, “ty a Viktor jste byli jaksi… zaneprázdnění.”

“Jsi si jistá, že to chceš s Viktorem Krumem ukončit?” zeptala se Ginny s úsměvem pohrávajícím jí na tváři. Harry si pomyslel, že by ji Hermiona klidně byla schopná svým pohledem i zabít.

“Ano,” řekla Hermiona důrazně. “Potřebuji se ujistit, že nemá žádné podezření. Ale… příště, Rone byla bych ti vděčná, kdybys čekal ve vstupní hale s tím, že nás ředitel musí neprodleně vidět, pak se nám oběma podaří proklouznout… a ti dva spolu zůstanou sami…”

Ron přikývl a zasalutoval. “Rozkaz bude splněn.” Harry se naštěstí zdržel komentáře, že Ron tento úkol splní s nezměrným nadšením.

“A ty,” řekla Harrymu, stále ještě přísně. “Pojď se mnou.” Přešla k prázdnému stolu a vzala nějaký svitek, brk a lahvičku s inkoustem. Ron a Ginny je následovali. “Teď,” řekla, jakmile se posadil a vzal do ruky brk, “piš, co řeknu.”A on psal:

Drahá Cho,

Omlouvám se, že jsem takový imbecil. Naše schůzka se mi opravdu líbila a moc se těším, že si ji co nejdřív zopakujeme. Nikdy jsem předtím na schůzky nechodil a byl jsem z toho strašně nervózní. Chtěl jsem si s tebou povídat hned, jak jsme si vyšli, ale slova, která jsem ti chtěl říct, jsem zapomněl, jakmile jsem se na tebe podíval. Proto se obávám, že moje chování na konci v tobě vyvolalo dojem, že už o tebe nemám zájem. Opak je pravdou.

Je mi jasné, že během příštích pár dní budeš zaneprázdněná přípravou na famfrpálový zápas s Mrzimorem, ale možná poté co vyhrajete (a já vím, že se Vám to podaří) bychom se mohli setkat na tribuně a předstírat, že naše schůzka teprve skončila a tentokrát to udělat pořádně. Znovu doufám, že mi odpustíš mou hloupost, když jsem v tvé blízkosti, můj mozek pořádně nefunguje.

Láskyplně tvůj,

Harry

“Nemohli bychom vynechat hloupost a toho imbecila?”

“Hej, tohle jsou tvoje slova - řekl jsi ani ne před minutou: 'Jsem hloupý imbecil.' A odpověď zní ano, je to roztomile sebemrskačské.” Rozhodla Hermiona s konečnou platností. Harry se zašklebil.

“A co má znamenat tady tohle – a tentokrát to udělat pořádně?”

Zadívala se na něj se zdviženým obočím. “Co asi tak myslíš?” Sledovala jeho tvář, zatímco nakrčil čelo. Potom se mu zelené oči divoce rozšířily a ona vybuchla smíchy. “To znamená…”

“NE.”

“Harry! Musíš.”

 “Hermiono! Ty jsi mě přinutila napsat jí zprávu, ve které je v podstatě 'Sejdeme se po zápase, abychom se mohli pomuchlovat.'“

 Pokrčila rameny. “No?”

 “No?”

 “Harry… je to plán. Pamatuješ?”

Podíval se dolů na svitek a vzdychl. Myslel na to, jak byla v Bulharsku unesena, láme si hlavu nad ztraceným časem a není si jistá, jestli Viktorovi vůbec může věřit… “Myslím, že bych to měl zanést Hedvice,” řekl namáhavě.

Hermiona přikývla - vyhrála. “Dobře. Jsem moc ráda, že to pro mě uděláš. Teď musím napsat ještě nějakou úlohu do Numerologie,” vzala si knížky a posadila se ke stejnému stolu. Harry svinul svitek a otočil se k odchodu. Ron šel do chlapecké ložnice, ohlížeje se přes rameno na Hermionu celou dobu, než vystoupal schody.

 Když Harry opustil s dopisem vchod zakrytý obrazem, uslyšel za sebou kroky. Byla to Ginny. Neřekla ani slovo stejně jako on. Tiše spolu došli až do Sovince. Ginny pořád mlčela, když se pochmurně pokoušel připevnit Hedvice vzkaz na nohu a pak se díval, jak vylétá z okna. Nicméně jakmile byla nenávratně pryč, Harry skočil k oknu a křičel, “Hedviko! Počkej! Vrať se zpátky!” ale už bylo příliš pozdě.

“Ach, Ginny, co jsem to jenom udělal?” zvolal sklíčeně. “Nevím nic o randění..a zůstat o samotě s dívkou, která je starší než já…. nemůžu to udělat. Nemůžu…”

 “Harry! to bude dobré…”

 “Dobré! Jak by to mohlo být dobré? Už si myslí, že jsem sprostý, necitlivý mizera, a ten dopis ji v tom leda utvrdí, ne? Nehledě k tomu, že hodlám předstírat, že ji chci políbit, když je to ta poslední věc na světě co si přeju, asi jako dát pusu Snapeovi nebo Malfoyovi…”

“HARRY!” zaječela Ginny a sevřela mu zápěstí. Vypadal omámeně, jakoby se na ni pokoušel zaostřit svůj pohled. “Harry,” řekla s úsměvem, zatímco se snažila nerozesmát. “Ještě nikdy předtím jsem tě neslyšela tak blábolit.”

“Jo, no, to je můj nový jazyk. Blábolení.” Pak navzdory své situaci Harry vyprskl a rozesmál se na celé kolo. Ginny se smála taky, odstoupila od něj a přitiskla si ruce na pusu. Harry se opřel o stěnu a pak se uvolnil, smál se tak moc, že mu z očí začaly téct slzy. Ginny se držela za břicho a marně se pokoušela nadechnout.

“Och, och, Už mě z toho píchá v boku…” řekla, zatímco se ztěžka opřela hned vedle něj. Postupně oba ztichli a jen tak stáli vedle sebe u zdi a hleděli do prostoru. Harry pocítil touhu k ní napřáhnout ruku a přitáhnout si ji do náruče jak to udělal už jednou před tím a potom zatoužil po něčem, co se ještě nestalo – přiblížit své rty k těm jejím…

“Víš,” ozvala se náhle Ginny (přinejmenším Harrymu se to zdálo náhle), “vypadáš opravdu hezky, když se takhle směješ.”

 Otočil se a podíval se na ni. “Ty vypadáš hezky pořád,” řekl tiše, očima studoval její tvář, spršku pih na nose, hluboké hnědé oči, její překrásné ohnivé vlasy rámující tvář…

Ginniny oči se rozšířily a vypadala skoro polekaně. Po delším tichu řekla neslyšně, “No, Harry, Nemyslím si, že by sis měl s Cho dělat starosti.” Zamířila ke dveřím.

“Řekla bych, že ví, že skoro každá dívka v Bradavicích by chtěla být na jejím místě…”

 Harry se nepohnul. “Skoro každá?” usmál se. Ginny zčervenala. “Znáš mě. Jsem ráda originální. Nejdu s davem.” Pochopil význam, ale cítil se, jakoby mu nějaká ruka drtila srdce.

“Aha. To by vysvětlovalo, proč říkáš, že Draco Malfoy je tvůj přítel.” Prošel kolem ní. Jeho hlas zněl trochu tvrději, než zamýšlel.

“Harry…” zaslechl ji za sebou promluvit smířlivým tónem. Zastavil se a zamumlal zády k ní, nechtěje se na ni dívat.

“Nevěřím mu Ginny. Vzpomeň si… kvůli jeho otci jsi málem umřela a já jsem musel ve dvanácti letech zabít Baziliška.”

 “On není jako jeho otec.”

“Uvidíme,” bylo všechno co řekl před tím, než ji opustil - odcházel od ní tak rychle, jak to jenom šlo. Bezva, pomyslel si. Nezajímá se o mě. Zrovna když jsem zjistil, jak je krásná, jaká to je velká osobnost…

 Pokoušel se potřást hlavou, vytěsnat ji z mysli, ale zdálo se, že čím víc to zkouší, tím víc o ní přemýšlí, takže když zavřel oči, viděl před sebou jenom tvář Ginny Weasleyové.

*****

Ve čtvrtek ráno, když do Velké síně přiletěly poštovní sovy, Harry na svůj dopis Cho odpověď nedostal. Vrhl letmý pohled k Havraspárskému stolu, ale ani Cho, ani nikdo z jejích přátel mu nevěnoval pozornost.

Hermiona seděla mezi Harrym a Ronem. Zatímco si vychutnávala svůj toast, tichým hlasem je informovala: “Potřebujeme dnes uhodit na Hagrida kvůli těm husám. Nemůžeme to pořád odkládat.” Péči o kouzelné tvory měli hned po snídani.

“Co když nám to nebude chtít říct?” zajímalo Rona. “Co když to odmítne?”

 Hermiona pokrčila rameny. “Už jsme z něj dostali informace, které nám nechtěl dát i dřív, vzpomínáš na Nicolase Flamela?”

 Dosnídali, sbalili si batohy, opustili hrad a zamířili dolů k Hagridovu srubu na kraji Zakázaného lesa, stejně jako zbytek studentů pátého ročníku Nebelvíru a Zmijozelu. Jakmile dorazili, Hagrid byl velmi vzrušený. “Jedna z hus snesla zlatý vajíčko!” informoval je poté, co se shromáždili. “Teďka se každej z Vás podívá, jestli to není ta jeho!”

Jeden po druhém opatrně našlapovali v oploceném výběhu, jež byl prakticky celý pokrytý smradlavými kousky husího trusu (kterému se ne každý dokázal vyhnout) a prohlíželi své husy stejně jako jejich hnízda. Nezdálo se, že by některá z nich snesla vejce – a už vůbec ne zlaté. Konečně se Malfoy, který se celou dobu znechuceně šklebil, dostal k té své, nemotorně ji zvedl, aby se pod ní podíval a málem ji v šoku upustil, když zjistil, že sedí na velkém, zlatě se lesknoucím vejci.

“Mám ji!” křičel triumfálně. “Já mám husu snášející zlatá vejce!” Avšak v tom okamžiku už husu zřejmě unavilo jeho držení a začala divoce syčet a mávat křídly přesně před jeho obličejem, snažila se osvobodit z Malfoyova sevření, i když dřív, než se jí to podařilo, mu potřísnila svým trusem nejen celé boty, ale i jeho překrásný hábit se stříbrným prefektským odznakem.

Husí trus bohužel zlatý nebyl.

“Neupusť ji!” řval Hagrid, přiskočil k Malfoyovi a husy se zmocnil. “Ublížíš jí!”

“JÁ ublížím JÍ?” divil se Malfoy skepticky. Harry musel přiznat, že vypadal o hodně hůř než husa. Malfoy nikdy moc dobře nezvládal Péči o kouzelné tvory, Harry měl silné podezření, že k tomuto předmětu má stejnou nechuť jako on k Lektvarům. Jeho hábit a boty byly pravděpodobně úplně zničené.

Podrážděná Hermiona opatrně hledala cestu mezi husím trusem. Mávla hůlkou nad Malfoyovým hábitem a botami, přičemž řekla unaveně, “Purgario”. Doopravdy nikdo z Vás nezná jednoduché čistící kouzlo?” Malfoyovo oblečení vypadalo náhle jako nové a on se na ni s šokem v očích zadíval.

“Uhm, díky Grangerová,” řekl rozpačitě. Ve skutečnosti se od schůzky v Prasinkách choval k Hermioně docela civilizovaně a Harry byl zvědavý, jestli se Ginnina teorie, proč se Malfoy vždycky pokouší Hermioně ublížit, zakládá na pravdě. Teď, když jí byl zavázaný, vypadal mnohem víc nesvůj, než když byl pokrytý husím trusem.

“Dobře!” vykřikl Hagrid, přinášeje s sebou zlaté vejce. “A jako vítěz dostaneš dárkovou poukázku na bezplatnej oběd u Tří košťat… bez Máslovýho ležáku,” řekl, když mu předával kousek pergamenu s logem Tří košťat v záhlaví.

“Co?” prskal Malfoy. “To vejce stojí za víc než za jeden mizerný oběd!”

“Bylo to jenom štěstí, Malfoyi. Buď vděčný za to co máš. Teď, Vy zbývající vyčistěte trávník, postarejte se o svý husy a můžete jít dřív. Příště začnem s dvěma tvory, který sou ve znaku Vašich kolejí. Nejdřív Zmijozel a pak Nebelvír.”

 “No,” řekl Ron Harrymu po straně, zatímco uplatňovali Hermionino zaklínadlo k vyčištění. “Je jasné co to bude, že? Nejdřív had, potom lev.”

 “Zřejmě,” odvětil Harry, “ale čím je lev kouzelný? Chci říct, přečetl jsem skoro celou knížku o hadech a kouzlení co mi dal Sirius a mám docela představu… ačkoliv všechna zaklínadla, co jsem v ní našel, se zdála být na hranici s černou magií… ale lev?” Harry byl obzvlášť zvědavý, zvlášť když si lva vybral pro svou zvířecí přeměnu.

Zatímco ostatní pokračovali v očistě okolí a starali se o husy (které byly zaneprázdněny znovu pokrytím celé plochy svým trusem) Harry, Ron a Hermiona se přitočili k Hagridovi.

“Takže,” začala Hermiona tichým hlasem, “kde jsi vzal tu husu snášející zlatá vejce, Hagride?”

Očima se vyhnul jejímu pohledu. “Na svých letních cestách.”

“Máš ještě něco jiného? Harfu? Nebo třeba nějaké kouzelné fazole…?” nadhodila Hermiona. Hagrid se usmál.

“Na všecko jsi přišla, že Hermiono?” Zrudla a sklopila pohled. “Dobrá, až všichni ostatní odejdou, vy tři tu zůstaňte. Je tady někdo, koho Vám chci představit.” Zmizel za srubem a oni se vrátili na trávník, aby pomohli s úklidem.

Jakmile se zmijozelští a ostatní z Nebelvíru rozprchli užít si volného času před hodinou Bylinkářství, Harry, Ron a Hermiona zůstali vzadu s Hagridem. Pokynul jim, aby ho následovali, potom jim ukázal, kam si mají odložit svoje batohy a vedl je přímo do Zakázaného lesa. Nebylo to poprvé, co sem Harry s Ron šli, měli za sebou hrůzostrašné setkání s Aragogem, obrovským pavoukem, který se přátelil s Hagridem (přesto si plánoval je sežrat, dokud je nezachránilo kouzelné auto Ronova otce, které ujelo do lesa a tam zdivočelo). Harry byl také v lese společně s Hermionou, Nevillem Longbottomem a Malfoyem když si v prvním ročníku odpykávali školní trest. Harry se sem nikdy netoužil vrátit zpátky - bylo mu jasné, že je zakázaný z mnoha znamenitých důvodů.

Hagrid šel vepředu společně s Tesákem, Harry, Ron a Hermiona ho s hůlkami v pohotovosti poslušně následovali (Hagrid si toho nevšiml). Zašli už pěkně hluboko, zjistil Harry, když se otočil za sebe - přes stromy už skoro neviděl zbytek školního pozemku. Zajímalo ho, kam je Hagrid vede. Protože je do lesa vzal jejich učitel, tak se technicky nemohli dostat do potíží, že porušili pravidla, ale rozhodně by se v nich octli, kdyby vběhli do cesty nějakému nepříjemnému lesnímu obyvateli.

Konečně se Hagrid zastavil. “Tak sme tady. Konečně ji můžete poznat.”

Všichni tři se rozhlíželi kolem dokola po stromech. Ji? Koho ji? Pak se Hermiona, která se najednou roztřásla, chytla levou rukou Harryho a pravou (stále držíc hůlku) Rona. “Podívejte se nahoru,” zašeptala.

Harry a Ron zaklonili hlavy podle Hermionina vzoru a zjistili, že to co považovali za dva velice robustní vysoké stromy, jsou vlastně lidské nohy zabalené do hrubého hnědého materiálu, který vypadal jako z výprodeje, nohy zakrývaly zelené šaty po kolena (jejich lem byla zhruba sedm stop od země) a hlava té osoby byla dobrých dvacet stop nad nimi. Podivné, když si Harry prohlédl tu tvář, zahlédl tam Hagridovu podobu, když byl ještě dítě (viděl jeho obrázek), bez kníru, ale s delšími vlasy a jemnými ženskými rysy, nyní poněkud vrásčitými.

“Seznamte se s mou mámou, Fridwulfou!” prohlásil jásavě, mávaje svýma velkýma rukama. Vzhledem k jeho sedmi stopám si Harry vždycky myslel, že Hagrid je obrovský, ale teď, když potkal jeho obří matku, pohlížel na *velký* v novém světle. “Mami… seznam se…”

“Och!” vykřikla jeho matka, až jim to trhalo uši. Hagrid na ni zasyčel, takže potom šeptala (její šepot byl hlasitější než řev lidí obvyklé velikosti). “Ty musíš být ta malá dívenka o které mi můj Rubeus tolik vyprávěl! Smrtící chytrost, říkal o tobě…” Poté se sehnula a zvedla Hermionu nahoru, která pronikavě vřískala, s výškou tónů a výdrží jakou u ní Harry ještě nikdy neslyšel. Obával se, že spíše než smrtelně chytrá by Hermiona mohla skončit jako smrtelně mrtvá.

“Postav ji dolů!” zařval Ron, mávaje na ni svou hůlkou. “Já budu… Já budu…” ale Ron vypadal, že nemá ani ponětí jak začarovat někoho, kdo drží jiného člověka patnáct stop nad zemí, nechtěl, aby Hermionu upustila.

“Och,” řekla znovu tiše (pro ni). “Odpusťte.” Postavila Hermionu jemně dolů před Harryho a Rona, ta zavrávorala a Ron ji rychle podepřel. Jednou rukou ji zvedl pod koleny, druhou si ji přitiskl na prsa a kolébal ji. Harry byl překvapený, vypadalo to, že mu to nečiní žádnou námahu. Ron se obvykle jevil, že svaly postrádá. Hermiona mu položila hlavu na prsa, stále napůl v šoku a nesmyslně blábolila.

“Už to nikdy nedělej!” křičel Ron vztekle nahoru na Hagridovu matku a pevně Hermionu svíral.

Ta se zamračila, což Harryho zneklidnilo, protože její chování bylo nepředvídatelné. Vzpomněl si, jak mu Ron říkal loni na vánočním plese, že obři jsou prostě zlí. Rádi zabíjejí. Usoudil, že kapka diplomacie rozhodně neuškodí.

“Ach, chtěl říct, že je zdvořilé se nejdřív dotyčného zeptat, jestli chce být zvedán.”

“Podívejme na tebe! Vsadím se, že vím, kdo jsi…” a znovu spustila ruku. Harry ztuhl, oči zavřené, ale nic se nestalo. Znovu je otevřel a podíval se na ni nahoru. Byla předkloněná, ruku nataženou k vyzvednutí Harryho. “Smím?” zeptala se neobyčejně zdvořile. Harry si nebyl jistý, jestli se mu neposmívá. Přikývl a připravil se na ocelový stisk. Ve skutečnosti k němu byla docela laskavá, nechala ho rozkročit se na jejím ukazováčku podobně jako na koštěti, přičemž ho palcem přidržovala, aby neztratil rovnováhu.

“Tyhle oči, ta jizva… ty musíš být ´Arry Potter!”

Slabě se pokoušel usmát, zatímco zároveň křečovitě udržoval rovnováhu a snažil se nevyzvracet jí na ruku svou snídani. “Musím být…” opakoval po ní.

“Rubeus mi o toho tobě tolik vyprávěl!” Harry už zažil podobné reakce od lidí z kouzelnického světa, kteří ho poznali, ale ještě nikdy od nikoho tak nahánějícího strach, jako byla Hagridova matka.

“Na matku velice zapůsobilo, když jsem jí řek, jak dobrými přáteli jsme.” ozval se Hagrid.

“Ano, jistě,” odvětil Harry pohotově. Podíval se dolů, zem se zdála tak daleko a žaludek se mu zahoupal kdykoliv náhodou pohnula rukou. Během letu na koštěti mu nikdy zle nebývalo, ale to bylo proto, že Kulový Blesk sám ovládal. “Vlastně,” řekl, pokoušeje se znít vyrovnaně, “pokud by Vám to nevadilo, myslím, že bych se raději vrátil zpátky na zem.” V puse ucítil pachuť žaludečních šťáv.

“Jistě drahoušku. Jak chceš.” a znovu ho opatrně položila. Hermiona přesvědčila Rona, že už může stát sama, ale byla bílá jako duch, všechny známky jejího letního opálení zmizely. Když Harry dorazil na zem, vydala ze sebe neartikulovaný výkřik, vrhla se mu do náruče a zabořila mu obličej do krku. Hladil ji po zádech.

“Jsem v pořádku,” řekl tiše. “To je dobrý.” Uviděl Ronův výraz, hbitě se od ní odtáhl a podíval se jí do očí. “Seber se,” zašeptal.

Podívala se na něj a maličko se usmála. “Ty máš co mluvit. Tvůj obličej je celý zelený.”

Znovu polkl. “Už jsem se obával, že zase uvidím svou slaninu a vajíčka, co jsem měl ke snídani.”

Ron k nim přišel blíž a Hagrid znovu promluvil. “Máma přesvědčila nejmíň polovinu Britskejch emigrovanejch obrů, aby se přidali na naši stranu. Ta husa byl výraz dobré vůle od jejich exilovýho vůdce.”

Hermiona vypadala potěšeně, že to odhadla správně. Ale Harryho zaujalo něco jiného. “Jenom polovinu? A co ten zbytek?”

 “Och, no,” zaváhala Hagridova matka. “Zbytek je stále rozrušený kvůli jejich vyhnanství. Ale nemyslím si, že by chtěli sloužit Ty-víš-komu. Prostě si jen přejí zůstat v horách na Ukrajině a zbytek světa ignorovat. Většina z nich stejně…” Takže Voldemorta nebudou podporovat? zajímalo Harryho.

“Máma tady nějakej čas zůstane. Brumbál usoudil, že Bradavice sou pro ni bezpečný místo. Stejně jako pro pár jejích přátel, kteří se brzo ukážou.”

“Uhm,” začal Ron, “kolik přátel?”

“Och,” řekla zamyšleně, “šest nebo sedm.”

Harry, Ron a Hermiona hleděli jeden na druhého s úzkostným výrazem. Na Bradavických pozemcích bude žít šest nebo sedm obrů? To znělo jako ještě větší potenciální průšvih než když se Hagrid pokoušel ve svém dřevěném srubu chovat draka.

“Takže,” řekl Harry, zatímco překontroloval čas na svých hodinkách, “rádi jsme se s Vámi setkali, ale bude lepší, když se vypravíme na další hodinu. Jsem si jistý, že se ještě uvidíme.”

“V pořádku. Utíkejte teď zpátky a buďte hodní. Poslouchejte své učitele!”

 “Ano madam,” zamumlali, mávajíc na rozloučenou (nakonec se rozhodli svoje hůlky zase schovat). Hagrid je vyvedl z lesa, pořád se jim ze setkání s jeho matkou ještě třásla kolena. Harry předtím neměl představu, jaké to je, potkat někoho tak velkého. Byla přátelská. Setkání s nepřátelským obrem bylo něco, na co nechtěl myslet.

* * * * *

Během sobotní snídaně Harrymu konečně přinesla sova vzkaz od Cho:

 Harry…

setkáme se po zápase na tribuně. 

… Cho

Ron seděl mezi Harrym a Hermionou a četl mu přes rameno. “Není to zrovna limonádově sentimentální dopis, co?” řekl Ron.

“Proč by měl? Byl k ní protivný. Zdá se, že máme za sebou další část plánu Harry,” informovala ho trošku jízlivě Hermiona.

“Jistě, jistě. Zbabral jsem to. Už jsme skončili s vysmíváním?”

“Prostě si oba to muchlování užijte,” řekl jim Ron. “A pak mi o tom budete vyprávět.” Harry s Hermionou ho zároveň udeřili do ruky. “Hej! To byl jenom vtip!”

“Gentleman o líbání nemluví,” začala Hermiona, ale Ron ji přerušil.

“No, když o tom Harry začal mluvit tak jsem si myslel… hej!” vykřikl, když ho oba znovu praštili.

Harry se rozesmál. “Ale no tak. Měli bychom se co nejdřív vydat na trénink, vzhledem k tomu, že zápas je po obědě.” Vstal, sebral svůj famfrpálový hábit a koště, stejně jako ostatní členové nebelvírského týmu. Hermiona s nimi šla do vstupní haly a pak zamířila směrem ke knihovně. Harry vyšel ze dveří společně s ostatními, pak vrazil svůj hábit s koštětem Ronovi a řekl, “Na něco jsem si vzpomněl. Vezmi mi to. Budu hned zpátky.” Ron převzal Harryho věci a odešel za ostatními.

Harry vyběhl schody a rychle Hermionu dohonil. “Hermiono! Musím s tebou mluvit…”

Překvapeně se otočila. “Och! Dobře… pojďme sem,” řekla, zatímco ho zatáhla do učebny Formulí. Harry přecházel tam a zpátky – nevěděl jak začít. Po pár minutách Hermiona ztratila trpělivost. “Máš něco, o čem bys se mnou chtěl mluvit Harry nebo budu nucena sledovat tvoje přecházení celé dopoledne?”

Konečně se zastavil a otočil se k ní čelem. “Nezvládnu to. S Cho. Dnes odpoledne. Nemůžu. Nemám představu co dělat. Bude to ještě horší než předtím. Bude si myslet, že jsem naprostý idiot.”

Hermiona se na něj usmála. Skvěle, pomyslel si. Myslí si, že je to zábavné.

“Ale Harry. Jsi jenom nervózní. Koukej: Ukážu ti všechno, co potřebuješ vědět.”

Hermiona přišla k němu blíž a zastavila se tak na palec od něj. Harry mohl cítit teplo jejího těla. Měla na sobě přiléhavý modrý svetr a džíny. Vzala jeho levou ruku a položila si ji kolem pasu, přičemž ho napadlo, že to vypadá jako nějaká hodina tance a pak si jeho pravou ruku přiložila zezadu na krk. Svoje ruce mu dala na ramena, “Fajn. Teď musíš naklonit hlavu trochu doprava…nebo pokud se už ona nakloní doleva tak doleva.

„Nechceš, aby se Vaše nosy srazily. Takže, netlač moc silně, nezkoušíš zapečetit dopis, ale líbat. Pokud vypadá, že s tím souhlasí, můžeš pomalu a opatrně otevřít pusu…” to Harryho šokovalo a zbytek mu vyrazil dech. Opravdu mluví o jazycích? Na chvíli ho to překvapilo. V hlavě mu vířilo. Matně si uvědomoval, že ji pořád drží. Najednou bylo zase ticho a ona na něj zírala. “Harry? Harry! Poslouchal jsi mě?” Němě přikývl, doufaje, že ho nezačne zkoušet. “V pořádku. Jsem Cho. Polib mě.”

Vyvalil na ni oči. “Promiň?”

“Předstírej, že jsem Cho. Polib mě.”

Harryho dech se zastavil. Podíval se na ni. Vzpomněl si, jako moc ji toužil políbit v zahradě na Zobí ulici před tím, než dorazil Sirius. Vážně se to stalo už před dvěma měsíci? Podivil se. Nevzpomínal si, že by ho tehdy představa se s ní líbat nějak znepokojila, prostě cítil, že to musí udělat (přinejmenším do té doby než zjistil, že budou mít návštěvu). Proč to tenkrát bylo tak přirozené a teď je to tak odlišné? Protože, napadlo ho, teď je učitelka, takže to je jako bych líbal někoho jiného.

Harry se nakláněl blíž a blíž k jejím ústům. Prostě na to nemysli, říkal si. Konečně to udělal, přitiskl svoje rty na její. Z její strany cítil stejný tlak, když si rukou za jejím krkem přitáhl blíž její tvář. Zdálo se, že se pokouší nabrat dech a otevřela ústa. Harry udělal to samé a země pod jeho nohama se pohnula…vpíjel se do ní, její ruce mu vklouzly do vlasů, cítil jak mu jazykem přejíždí po zubech a tělem se k němu tiskne. Najednou nechtěl nic víc než být s ní takhle navždy…

Rukama sklouzla na jeho uši a zasněně ho hladila, zatímco stále pokračovali v polibku. Harryho smysly byly zelektrizovány dráždivým pocitem, který tím vyvolala, a ještě těsněji se k ní přitiskl. Potom sjela jednou rukou dolů a našla lem jeho trička, proplížila se pod něj dlaní a přejížděla mu mezi tričkem a jeho kůží, což ho přinutilo těžce oddychovat. Pak ztratil její ústa a cítil se oloupený, ale ona je přitiskla na krk, způsobivší mu tak jazykem a rty novou škálu úžasných pocitů. Když se k ní naklonil a začal jí rty taky přejíždět po krku, zabublalo jí v něm, což u něj vyvolalo další nápor vzrušení. Levou rukou jí na zádech vklouzl pod svetr a přejížděl jí po jemné kůži, přičemž si matně uvědomil, že nenarazil na žádnou podprsenku. Och, Hermiono, zasténal uvnitř, co mi to děláš…Znovu přikryl její rty svými a dodával si odvahy, aby posunul ruku pod svetrem dopředu, když náhle v místnosti zavanul studený vítr a dobře známý hlas začal ječet, “studenti se muchlují ve třídě Formulí! Muchlování ve Formulích!”

Byl to Protiva. Jeho příchod byl pro Harryho jako dvacet studených sprch. Odtrhl se od Hermiony a pokoušel se popadnout dech. Zírala na Protivu, jakoby ho chtěla znovu zabít, kdyby mohla.

Z kapsy džínů vytáhla svou hůlku. Zamávala jí kolem Protivy, pak na něj ukázala a přísně pronesla, “Anima tua, anima mea!” Protiva zamrzl ve vzduchu a vznášel se nad stolem profesora Kratiknota. Řekla mu: “Nic jsi neviděl. Byl jsi na cestě do Velké síně, ptal ses nás, jestli jsme neviděli Skoro bezhlavého Nicka a my jsme řekli ne. Rozuměl jsi?”

Přikývl. “Rozuměl,” řekl monotóně - Harry ho tak mluvit ještě neslyšel. Obvykle zněl pěkně posměvačně.

Hermiona na něj znovu ukázala hůlkou a vykřikla, “Anima tua!” Protiva vypadal, jakoby se probudil a otřepal se.

“Jste si jistí…” začal.

“Skoro bezhlavého Nicka jsme neviděli,” řekl Harry. Protiva s prásknutím opustil místnost.

Harry se podíval na Hermionu. “Kde ses to naučila? To bylo skvělé!” Doufal, že poznala, že myslí zaklínadlo ke kontrole Protivy, ačkoliv ho napadlo, že skvělé bylo i to co spolu dělali předtím.

“Našla jsem to v jedné knížce u Viktora. Abych pravdu řekla, je to trochu černá magie. Všechno co ovládá jí zavání. Je to něco jako kletba Imperius co působí na duchy, ale nedostanu se kvůli tomu do problémů, protože už je jednou mrtvý. Je to podobné jako bys ho prostě zhypnotizoval. Nakrátko převezmu jeho vůli.”

Harry na ni zíral, užaslý víc než kdy dřív. Stane se z ní opravdu mocná čarodějka, uvědomil si. Skoro ho zase přemohla touha ji políbit, ale zamířila ke dveřím ze třídy “No… jsem si jistá, že… to zvládneš….,” řekla, na chvíli ztratila svou vyrovnanost. “Uděláš nejlíp, když jako kapitán půjdeš dolů na Vás famfrpálový trénink.”

Ne, pomyslel si Harry. Chci tě zase držet…

Když vyšel ven na chodbu, byla pryč. Seběhl schody do vstupní haly a vyšel ven do krásného podzimního dopoledne, ale ve své mysli byl zpátky v učebně Formulí a držel ji v náručí.

* * * * *

Po tréninku by čas k obědu ve Velké síni, ale Hermiona měla pro tým překvapení. Ukázala se na konci tréninku se vznášejícími se piknikovými koši plnými jídla a všichni se najedli venku. Dean Thomas a Seamus Finnegan jí pomohli, zatímco ostatní diskutovali o zápase, který se měl hrát po obědě.

“Znáte domácí skřítky,” řekla Fredovi a Georgeovi, když žvýkali sendviče. “Nemůžou se dočkat, až Vám nabalí spoustu jídla.”

“Vzdala jsi to?” zeptal se jí Ron.

“Rozhodla jsem se uskutečnit jeden dlouhodobý plán. Každá zotročená skupina musí být osvobozena. Vlastně, už jsem o svém plánu mluvila s profesorem Brumbálem a on je na mé straně. Chce, aby skřítci byli svobodní stejně jako já.” Ron měl pochybnosti o jakémkoliv plánu agitujícím domácí skřítky, ale nic neřekl - raději si vzal velký sendvič.

Harry během pikniku od Hermiony neodtrhl oči. Pomyslel si, že si toho Ron a Ginny taky všimnou, ale nemohl si pomoci. Důležité bylo, že si toho nevšimla Hermiona, vypadala, že ho naprosto ignoruje, bavila se se všemi kromě něho, jako by byl míň než vzduch.

Harry v zásadě zápas sledoval, ale co skutečně viděl byla mlha. Seděl mezi Ronem a Fredem. George a Angelina byli na druhé straně vedle Freda, Hermiona seděla před ním s Ginny, Parvati a Levandulí. Colin Creevey znovu fotografoval. Harry měl pocit, že na těchto fotografiích bude vypadat pěkně naštvaně.

Naštěstí zaznamenal konec hry. Konec se zdál docela náhlý (ačkoliv hra trvala déle než hodinu a půl), Cho chytila Zlatonku a létala v kruzích kolem hřiště, zatímco jí držela nad hlavou. Harry si poprvé všiml, že novým mrzimorským chytačem je Justin Finch-Fletchley. Cedric Diggory byl kapitánem a chytačem mrzimorského famfrpálového družstva před svou smrtí. Ne, řekl si tvrdě Harry. Teď nebudu na Cedrika myslet.

Stoupl si a tleskal společně se zbytkem havraspárských fanoušků. Věděl, že nebelvírští dnes fandili Havraspáru kvůli němu, protože teď Cho považovali za jeho přítelkyni (ti co nevěděli o plánu dát ji dohromady s Viktorem Krumem). Pořád ještě měl na sobě svůj famfrpálový hábit z dopoledního tréninku, stejně jako Kulový Blesk. Jeden po druhém studenti opouštěli tribuny, Cho se oddělila od oslavujících spolužáků a přišla k místu kde seděl Harry, který tam na ni čekal.

Posadila se vedle něj, pořád rozzářená zápasem. Vítr si pohrával s jejími vlasy a ona se na něj usmála. Opravdu je krásná, pomyslel si. Ale není to Hermiona…

“Ahoj,” řekl. Věděl, že ji tímhle neurazí, během jejich schůzky toho taky moc nenamluvila.

“Ahoj,” odpověděla. Přisunula se k němu blíž. Pořád na sobě měla svůj modrý famfrpálový hábit, ale koště si opřela o sedadlo vedle sebe.

“Dobrá hra,” řekl jí, zatímco se usmíval. Taky se usmála.

“Ve svém vzkazu jsi se zmiňoval o opakování konce naší schůzky…”

Harry vyvalil oči, nejenom že tohle byla zatím ta nejdelší věta, co od ní slyšel, ale přešla rovnou k věci.

“No,” zaváhal, “zaprvé, doufám, že mi odpustíš…”

Usmála se mnohem vřeleji. “Omluva přijata.” Naklonila se k němu a on se pokoušel vzpomenout si na všechno, co mu říkala Hermiona, ale když si představil, jak ji znovu líbá…

Její rty se přitiskly k jeho, takže se rozhodl kapitulovat, zavřel oči, oplácel jí polibky a za chvíli se odvážil otevřít ústa. Nadšeně zareagovala. Harry se pokusil představit si, že to je Hermiona, ale přestože byla krásná, nebylo to to samé. Vlastně ho to nudilo. Otevřel oči, podíval se přes její rameno, přičemž ji stále líbal a všiml si červeného nebelvírského hábitu, který někdo zapomněl na tribuně.

Zvedl oči k obloze a uviděl Ginny Weasleyovou letící zpátky k famfrpálové tribuně - neměla na sobě hábit. To musí být její… pak zaregistroval, že si jich všimla a výraz jejího obličeje mu zastavil srdce. V okamžiku, kdy sklíčená Ginny otočila koště a namířila si to k astronomické věži od sebe Cho odstrčil. A to mu tak vehementně tvrdila, že se o něj nezajímá. Asi se pokoušela přesvědčit sama sebe.

Ohlédl se zpátky na Cho, která taky nevypadala potěšeně. “Omlouvám se,” řekl bez dechu. “Musím jít. Vzpomněl jsem si na něco …co jsem zapomněl,” dokončil nepřesvědčivě. Sebral svůj a Ginnin hábit a naskočil na Kulový Blesk, spěchaje do věže za Ginny. Bylo mu těžko u srdce, že ho viděla líbat se s Cho, ačkoliv o jejich plánu věděla. Nezajímal se o Cho, nic pro něj neznamenala.

Ale když přistál, Ginny už na věži nebyla. Harry utíkal dolů po schodech, svíral hábity a Kulový Blesk a přál si, aby na něm mohl letět i uvnitř hradu, aby se dostal do nebelvírské společenské místnosti mnohem rychleji. Když vstoupil, byl tam jenom Dennis Creevey, všichni ostatní si nejspíš užívali venku krásný podzimní den. Kam šla Ginny?

“Dennisi, viděl jsi Ginny Weasleyovou?” oddychoval, dívaje se horečně kolem dokola, jakoby bylo se se svými ohnivými vlasy mohla někde skrývat.

Překvapeně vzhlédl od svého čtení. “To je zvláštní, že se ptáš. Před minutou šla s brekem nahoru, potom zase odešla – pořád jí tekly slzy.”

“Řekla co má v plánu?”

“Ne, ale zdálo se mi, že si s sebou vzala svůj kotlík, hmoždíř a paličku.”

Učebna Lektvarů, napadlo Harryho. To bude vyžadovat jistou šetrnost, kdyby náhodou nebyla sama. Bez dalšího vybavování s Dennisem, vyběhl schody do chlapecké ložnice, pohodil svůj a Ginnin hábit společně s koštětem na postel a vytáhl z kufru svůj neviditelný plášť, schovaný pod jeho tričkem. Seběhl po schodech dolů a otvorem ven prakticky proskočil, zatímco za ním Dennis volal, “Bylo mi potěšením!”

Jakmile mohl, vklouzl do prázdné třídy a oblékl si neviditelný plášť. Pak co nejrychleji běžel dolů do sklepení. Naštěstí na schodech nikoho nepotkal - protože byla sobota odpoledne okolo nebyl nikdo, kdo by se zarazil nad zvuky šíleného úprku přicházejících od schodů. Harry byl Sandy vděčný, že ho v běhu podporovala.

Na chodbě před učebnou Lektvarů se pokoušel zpomalit. Zklidnil dech, aby ho nikdo neslyšel. Měl štěstí, dveře místnosti byly otevřené. Harry vstoupil a šel doprostřed místnosti, protože Ginny pracovala vzadu, blízko dveří na chodbu. Nechtěl, aby ho slyšela hlasitě oddechovat z toho všeho běhání. Stejně dělala pěkný rámus - oheň pod kotlíkem praskal a zatímco v hmoždíři paličkou drtila brouky, hlasitě funěla a v očích měla slzy. Byla sama. Rozhodl se odejít, sundat si plášť a vrátit se k ní promluvit si. Ale jakmile se dostal ke dveřím, málem do někoho narazil a musel ustoupit zpátky, aby nezjistili, že se tu potuluje schovaný pod neviditelným pláštěm.

Byl to Draco Malfoy.