Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třetí, ve které není oběd sněden a Hermiona je znepokojena bezpečností práce…

Hermiona se zamračila, znovu složila Tobiasův poslední dopis a zasunula ho do odrbaného výtisku Rubáijátu¹; teď ráno neměla čas se jím zaobírat. Jako dodatečný nápad strčila knihu, dopis a všechno ostatní do kabelky – možná si přes oběd najde chvilku, aby si ho přečetla pozorněji.

Nešlo to nijak obejít. Dneska tam musela. S výmluvami na další závazky a sezónní alergii prchala většinu minulého týdne, ale včera večer jí přes letax volal Mark se stejnou měrou lichocení i nelibosti.

„Tak vážně, Hermiono,“ pronesl s následným povzdechem, „znám podmínky naší dohody, ale nevadilo by vám aspoň předstírat, že vás ta práce zajímá?“

„Marku, já-“

„Podívejte, já to chápu, opravdu. Umím si představit, že to všechno může být poněkud zahlcující. Ale věc se nemá tak, že bych si vás tu držel, protože s oblibou utrácím peníze knihovny – opravdu potřebujeme další pár rukou.“

„Já se omlou-“

Ale Mark byl jednoznačně v ráži a přešel její polovičatou omluvu, jako kdyby k žádné nedošlo. „Zkoušeli jsme celý ten kousek s pozicí prostředníka několik let, ale vy jste se ani neobtěžovala účastnit konferencí! Taky mám nadřízené, víte.“

S podezřením, že se jí chystá dát padáka, zvedla ruce v gestu porážky. „Dobře! Chápu! Jsem ve své práci hrozná.“ Zběsile hledala správná slova. „Ale, Marku, vy musíte pochopit, jaké jsou moje priority. Vždycky jsem dělala, co jsem mohla. Minulý týden byl… anomálie.“

Mark přimhouřil oči. „Opravdu?“ zeptal se jednoznačně skeptickým tónem.

Ale aspoň získala jeho pozornost. „Opravdu,“ potvrdila vážně. „Nikdy předtím jsem se neulejvala, pokud se to netýkalo dohody. Minulý týden prostě byl…“ Další část prohlášení pečlivě zvažovala. „Jen proto, že je ticho, neznamená to, že se neděje nic… intenzivního. Potřebovala jsem trochu času, abych ty záležitosti vyřešila.“

V té chvíli nabyl Markův obličej výraz otevřené sympatie a tón jeho hlasu změkl. „Vždycky můžete přijít a promluvit si se mnou, Hermiono. Chci, abyste byla spokojená. A neříkám to jako chlápek, který podepisuje vaši docházku, ale jako někdo, kdo chce být vaším přítelem.“

„Kdybyste věděl, jak strašné věci se mým přátelům stávají, určitě byste tu poslední část přehodnotil,“ podotkla a vyvolala tím u Marka úsměv.

„Takže vás můžu zítra očekávat?“ zeptal se.

Hermiona se zasmála. „Tohle na vás miluju, Marku. Jste zcela oddaný práci – na tisíc procent.“

„Inu, znáte nás knihovníky,“ pronesl slavnostně. „Je to víc než jen práce. Je to poslání.“

„Uvidíme se zítra ráno, Marku,“ potvrdila. „Pěkně zčerstva a brzy.“

Tudíž se teď nedalo couvnout. Mimoto měl Mark svým komplikovaným způsobem pravdu. Práce ji těžko mohla od něčeho rozptýlit, když se tam neobtěžovala ukázat. A o pracovní zátěži nežertoval; dobře věděla, že Velká knihovna skutečně vyžaduje mnohem početnější personál, než si kdokoliv z Markových nadřízených mohl dovolit.

V Británii se nacházely jen dvě kouzelnické knihovny: ta bradavická a Velká knihovna. Druhá jmenovaná tu bradavickou zastiňovala – její kolekce byla tak rozsáhlá, že ve skutečnosti neexistoval žádný řádný souhrnný katalog. Naopak, jedním z neoficiálních úkolů Markova týmu bylo pokusit se shromáždit stávající katalogy k jednotlivým sbírkám a začít zaplňovat mezery. Hermiona soudila, že pokud budou pracovat ve svižném tempu, tým by mohl být schopen sestavit prototyp katalogu někdy v době, kdy budou jejich pravnoučata vycházet z Bradavic.

Možná to z její strany bylo trochu přehnané, ale vytvoření mentálního obrazu skutečné obludnosti Velké knihovny, jí dalo velkou práci. Nacházela se tam celá křídla, která staletí nikdo nenavštívil, místnosti s křiklavě zeleným nápisem „Nevstupovat!“ svítícím na dveřích s trojitými zámky a strážnými kouzly, a Hermioně se dostalo potvrzení od několika jejích spolupracovníků, že určité rozsáhlé sekce Velké knihovny ve skutečnosti vůbec neexistují v hmotné podobě.

Tyhle jednotlivé zvláštnosti nikdy nedokázala rozluštit a skončila u toho, že dala v této záležitosti na Felicitinu radu. „Nepřemýšlej o tom,“ varovala ji jednou nad ohřátými hrnky toho, o čem v kavárně tvrdili, že je to čaj, ale mnohem víc se to podobalo průmyslovému odpadu. „Podivíni zkrátka tvrdí, že naše definice toho, co je skutečné, je zkreslená, ale je lepší to přijmout. Ujišťuju tě, že jinak se totálně zamotáš do paradoxu a skončíš ve cvokárně. Jsem za Tada vdaná deset let a sama jsem už víc než poloviční blázen.“

Když tenhle rozhovor probíhal, byla Hermiona ve Velké knihovně ještě úplný nováček. „Podivíni?“

„Ti nejzatvrzelejší,“ odpověděla Felicita a zazubila se na ni. „Mizí v depozitáři rovnou na celé měsíce. Tad by taky chtěl, ale ví, že já vím, kde ho najít, a co bych mu provedla, kdyby to udělal.“

Depozitář.

I přes to všechno, co Hermiona v životě zažila, ji depozitář donutil se plížit. Jako budoucí knihovnice milovala knihy, ale do těch zastíněných chodeb, tvořených knihami narovnanými až ke stropům a vytvářejícími schizofrenní bludiště se vydávala nerada. Když se někdo pokoušel najít cestu skrz toto hrůzu nahánějící místo, řinčely řetězy a šustily stránky.

V tom jediném případě, kdy byla nucena tam vstoupit sama, nejen že přiměla Marka, aby jí nakreslil podrobnou mapu s přesným umístěním svazku, který potřebovala, ale také ho popadla a odtáhla polovinu cesty čistě pro případ, že by ta mapa byla nepřesná. Naštěstí byl natolik laskavý, že jí ten incident nepředhazoval, ale při zvláštních příležitostech se s tím vytasil. Například ten strašný den, kdy se zatoulala do sálu, o kterém si myslela, že je prázdný, a který se ukázal být sekcí věnovanou neviditelným rukopisům, kde nešťastnou náhodou převrhla asi tucet úložných polic.

Navzdory těmto šílenostem nebyla knihovna špatné místo pro práci. Prostředí působilo… přinejmenším zajímavě a za jiných okolností by si ho Hermiona mohla docela užívat.

Ale Markovi nelhala. V poslední době bylo všechno hodně napjaté a Velká knihovna představovala jediné místo, kde byla schopná odsunout ostatní věci na vedlejší kolej. Ron a Harry věděli o Tobiasovi a to bylo něco, co už nějakou dobu očekávala jako nevyhnutelné, takže to nebylo až tak špatné, jak by mohlo. Ale že to věděla Ginny, bylo… znepokojivé. Ginny nějak uměla prohlédnout Hermioniny lži a to jí nahánělo strach.

No, možná ‚strach‘ nebylo to správné slovo.

Ale ‚hrůza’, ‚panika’ a ‚vyděšení do morku kostí’ byly taky dobří kandidáti.

Jestliže ji Ginny dokázala tak účinně odzbrojit, jakou šanci měla proti komukoliv jinému? Mrazilo ji z toho v zádech a říkat si, že to bude ignorovat, bylo asi stejně efektivní jako říkat Severusovi, že by měl být laskavější a ohleduplnější.

Ona ale musí vynaložit větší úsilí. Nikdo v práci se nesměl dozvědět, o co tu jde. Mark možná měl jisté podezření, ale to neznamenalo, že mu ho potvrdí.

Odhodlaně si řekla, že se chová paranoidně, přehodila si tašku přes rameno a nasypala do krbu letaxový prášek. „Velká knihovna,“ zvolala s pečlivě vymodelovanou jasnou představou své kanceláře v hlavě.

Když se jí Tad pokusil vysvětlit, jak funguje letax Velké knihovny, nevěřila mu. Jak by promerlina mohlo být to, co se v zásadě rovnalo síti kouřem naplněných tunelů, natolik vědomé, aby se to zabývalo tím, o čem ona přemýšlí, když udává cíl cesty?

Vlastně se ho na to zeptala. V tu chvíli se ocitl v transu a začal čmárat na ubrus řecká písmena a mumlat o Heisenbergově kvantovém… čemsi.

Jakmile Felicita uviděla, co Tad provedl s jejím ubrusem, vyhrožovala, že jí pošle účet za čistírnu, ale v očích jí zajiskřilo pobavením. „Nutím ho to slibovat znovu a znovu,“ řekla se slabým úsměvem. „U jídla žádné řeči o práci. Ty si přijdeš a pobídneš ho k tomu, Hermiono.“

Když se poprvé cítila dostatečně odvážná na to zkusit dostat se do práce letaxem, skončila v kanceláři chlápka jménem Thadeus někde v hlubinách welšské větve. „Nováček, cariad²?“ zeptal vesele, když se rozplácla na předložce před jeho krbem a vykašlávala saze.

Thadeusovo vysvětlení jí pomohlo mnohem víc než to Tadovo. „Víte, jak vaše kancelář vypadá, ano? Inu, pokaždé když se přesouváte do Velké knihovny, vleze vám do hlavy a vybere si, kam chcete jít. Takže když si vytvoříte v duchu dobrou představu své kanceláře, tak se tam dostanete.“

„Na co jsem mohla myslet, když jsem skončila tady?“ nedokázala se nezeptat.

„Pravděpodobně, že nemáte tušení, co děláte,“ pokračoval s dalším smíchem. „Mám na starosti regulaci knihovních sítí. Nemohla jste dorazit k nikomu lepšímu, tedy až na Tada Pendragona. Ale mladý Tad, chudáček bach³, si myslí, že každého zajímá matematika stejně jako jeho. Nejspíš by vám mohl pěkně zamotat hlavu.“

Zachovala neutrální výraz, ale jen tak tak.

„Ale Tad je stále mladý horlivec, plný svých nově vyvinutých teorií a nápadů. Byl jsem u toho, když jsme poprvé zapojili letax, prošel jsem každou píď sítě. A ona mi vždycky dá vědět, jak jí to klape. Za ty roky si výtečně rozumíme.“ Thadeus vlídně poplácával římsu a tvářil se zadumaně.

„Takže je to pravda,“ řekla. „Knihovna vnímá.“

„Ano i ne,“ odpověděl. „Nepleťte se; ona naslouchá. Když stojíte dole ve tmě, v depozitáři, můžete slyšet tlukot jejího srdce. Ale není to lidská bytost. Vlastně ji ani lidé nevyrobili. Takže nemá vědomí, ne v tom smyslu, jak si myslíte.“

Usmál se jejímu rozmrzelému výrazu. „Na vaši otázku neexistuje snadná odpověď, cariad, ale vy už nejste tak mladá, abyste očekávala, že ano.“

„Ne, ale doufala jsem,“ odvětila ironicky, čímž způsobila, že dostal záchvat smíchu.

Po čaji ji poslal do její kanceláře v Londýně, ale  ona pak docela často ‘náhodou’ zabloudila znovu do jeho větve. Thadeus se svými divokými příběhy o mládí stráveném coby odeklínač v Jižní Americe a s nekonečnou zásobou fotografií vnoučat představoval vítané rozptýlení, když na ni příliš dolehly trýznivé stránky života.

Ale dneska ho nemohla navštívit – ne po slibu, který dala Markovi. Takže pevně zavřela oči a představila si detailně svou kancelář, včetně tužky, kterou před třemi týdny po sázce s Felicitou zabodla do stropu. Jestli tam tužka zůstane ještě další týden, vyhraje deset galeonů.

Vykročila z krbu a téměř vyjekla, když se Mark náhle přemístil přímo na koberec. „U všech skřetů, Marku,“ zvolala a snažila se zakrýt překvapení. „Co je špatného na klepání?“

„Možná jste mi prostě tak moc chyběla, že jsem chtěl být první, kdo vás přivítá zpátky v práci,“ nadhodil sladce.

„Blbost,“ odpověděla stejně cukrkandlovým tónem. „Jen jste se chtěl ujistit, že jsem přišla, že ano?“

„To jste mě ranila, Hermiono,“ položil si Mark dramaticky ruku na hrudník.

Podařilo se jí protočit oči jen minimálně. „Co mám tedy dnes na práci, můj drahý, ohleduplný zaměstnavateli?“

„No… Felicita sjednocuje katalogy Aleph a Verbis. Tad a Geoffrey se probírají hromadami v depozitáři. Šel bych jim pomoct, ale mám tu nového rekruta, kterého musím zastrašovat,“ uculil se zeširoka.

„Pro lásku…“ zamumlala. „Marku, já vás prosím. Víte, jak jsem na tom s depozitářem. Nemůžu-“

Uťal jí řeč mávnutím ruky. „Nevyšilujte hned, ženská. Myslíte, že vaše absence odměním vzrušujícím dobrodružstvím v depozitáři? Ne, ne. Mám pro vás něco lepšího.“

„Ne, Marku,“ prohlásila se snahou o rozhodný tón. „Žádné otrávené knihy. Ne po tom, co se stalo minule.“

„Právě jsme obdrželi novou zásilku z Brazílie. Je potřeba všechno zkontrolovat, přidat do katalogu a označit. Jak jste na tom s portugalštinou?“ zeptal se zvesela a úplně ji ignoroval.

„Brazílie?“ zopakovala. Znělo to příliš snadně, aby to byla pravda. „A nejsou otrávené?“

„Ani jedna. Klíče od příjmu máte na stole,“ dodal Mark a s veselým mávnutím a zlomyslným úsměvem odešel z její kanceláře.

Od příjmu?

Ach.

Krátce se zamyslela, do jak velkého maléru by se dostala, kdyby opustila tuhle práci, rozhodla se, že by to asi za ten výraz na tváři Velkého šéfa, až by to zjistil, nestálo, a povzdechla si.

Její podezření ohledně úkolu se ukázalo jako správné, jakmile se jí v příjmovém skladu podařilo najít ten zatracený vypínač. Na malém stolku balancovala hromada faktur stejně vysoká jako Ronovo starší dítě. Jak na ni hleděla, vrchní stránku nadzvedl neznatelný průvan a odnesl ji na zem poblíž velehory knih.

„Marku,“ zavrčela a hlavou jí zavířily nelaskavé myšlenky, většinou zahrnující útoky mantichory.

Bude trvat minimálně měsíc, než tohle všechno roztřídí.

S povzdechem si vyhrnula rukávy k loktům, posadila se ke stolu a začala procházet faktury.

Jakmile se dostala do rutiny, nebylo to tak zlé. A jakmile dokončila zaprotokolování stránky, připíchla ji na zeď – pak to bude snazší, až začne označovat knihy.

Ranní dopis ležel bez povšimnutí v její tašce. Tobias prostě bude muset počkat – neměla čas ani na oběd, natož si sednout a věnovat mu takovou pozornost, jakou si zasloužil. Jen doufala, že se jí nesnažil sdělit něco důležitého.

A v polovině odpoledne a třetině hromádky faktur se skřípavě otevřely rezavé dveře příručního skladu a za nimi se objevila Markova blonďatá hlava.

„Nenávidím vás,“ sdělila mu Hermiona bez úvodu velmi vážným tónem.

„A tady je naše místní celebrita, která odvádí tu nejlepší práci. Hermiona Grangerová,“ sdělil Mark někomu přes rameno, jako kdyby vůbec nic neřekla.

Nějaká znepokojivě mladá žena mu téměř vylezla na záda, jak se snažila co nejrychleji dostat dovnitř. „Fakt?“ vypískla. „Tamta Hermiona Grangerová?“

„Já jsem celebrita?“ zeptala se Hermiona neadresně a připíchla na zeď další stránku. „To musí být v těchto dnech na famfrpálovém hřišti mizerný výběr.“

„Ale,“ vybreptla ta žena, vlastně spíš dívka, „ale my jsme se o vás učili v Bradavicích. Bojovala jste s temnými kouzelníky, ještě když jste chodila do školy. Znala jste Harryho Pottera.“

„Technicky vzato jsme tehdy do školy nechodili,“ odpověděla tiše. „A Harryho znám pořád – není mrtvý nebo tak něco.“

Dívka vykulila oči: „Ach, božínku! Moc se omlouvám. Já tady stojím a vykládám o věcech, na které byste asi nejradši zapomněla. Nevím, proč si prostě nemůžu-“

Mark si významně odkašlal a přerušil ji dřív, než se jí do toho podaří ještě víc zamotat. „Hermiono, tohle je Desdemona Saint-Clairová.“

„Všichni mí přátelé mi říkají Desi,“ doplnila dívka tak sladce, až se Hermioně zvedl žaludek.

Ale Mark se dál usmíval. „Desi právě přidělili do našeho týmu. Nakonec převezme pozici prostředníka, ale zatím bude několik týdnů chodit všude se mnou, aby  naučila co a jak.“

Hermiona se po krátkém zamyšlení rozhodla, že bude nejlepší předstírat sympatie a nasadila falešný úsměv. „Moje bývalá práce,“ poznamenala a snažila se, aby to znělo příjemně.

Desi spadla brada. „Marku, vy jste mi neřekl, že mám tak vysoko nasazenou laťku.“ Její chichotání bylo sladké a upejpavé a Hermiona musela bojovat s nutkáním ji plácnout.

Nasazený úsměv se rozšířil, až měla pocit, že jí rozpůlí tvář. „Ach, není až tak vysoko,“ odpověděla. „Navíc je pozice prostředníka dobrým startovním místem. Seznamování s lidmi, navazování kontaktů a podobně.“

„A teď jste skončila…“ Desi se odmlčela a pochybovačně se rozhlédla, „tady? Pracujete ve skladu?“

„O nepříjemnou práci se dělíme,“ vložil se do toho Mark dřív, než mohla Hermiona přijít s něčím náležitě sarkastickým. „Byla na ní řada s odbavením zásilky, to je celé.“

Dívka zamrkala a zdálo se, že přemýšlí. „Jak dlouho trvá ‘odbavení’ jedné zásilky?“

„Obávám se, že dlouho,“ povzdechl si. „Všechny knihy zaznamenáváme a označujeme jednotlivě a pak je zadáme do katalogu a zpřístupníme veřejnosti.“

„Jakou sestavu kouzel používáte? Četla jsem několik knih o knihovnické magii, ale všechny říkaly, že katalogizační kouzla jsou přísně držena v tajnosti.“

Mark a Hermiona se na sebe dlouze zahleděli a poté se rozesmáli. „Ach ano,“ hlesl Mark a otřel si oči. „Je to zcela důvěrné.“

Hermiona si odfrkla a sáhla po papírovém bločku. „Používáme tohle.“

Desi ho se zmateným výrazem uchopila a otáčela jím v rukách. „C… co to je?“ zeptala se. „Myslela jsem, že není možné vložit kouzla na-“

„Není to očarované,“ přerušila ji Hermiona. „Jsou to samolepicí lístečky.“

Desino matení nezmizelo, spíš se prohloubilo. „Samolepicí lístečky?“ zeptala se a opatrně držela bloček dvěma prsty, jako kdyby to byla mrtvá myš.

„Mudlovská technologie,“ vysvětlil Mark a vzal si papíry zpátky. „Ve Velké knihovně kouzla nikdy pořádně nefungovala. Tad má teorii proč, ale ta zahrnuje diferenciální geometrii a tři Felicitina nejlepší prostěradla.“

„Říká, že ho to napadlo ve snu,“ dodala Hermiona, aby taky něčím přispěla. „Prostě se vzbudil a začal čmárat. A teď jí nedovolí ta prostěradla vyprat.“

„Ať je to, jak chce,“ pokračoval s nakrčením nosu, což zřejmě znamenalo, že potlačuje úsměv, „někdy na konci osmnáctého století se Velká knihovna značně vymkla kontrole. Příliš mnoho knih, nedostatek místa v katalogu. Knihy začala být nepokojné.“

„Nepokojné?“

Mark se uchechtl – ve smyslu ‘co to ty děti učí’. „Víte, že většina knih má… vědomí?“

Desi přikývla.

„No, držet je pod kontrolou vyžaduje značné úsilí. Ze své podstaty jsou plné nápadů.“ Vlastní příšerná slovní hříčka ho pobavila a Hermiona hlasitě zasténala. „Což je nedělá příliš poslušnými, jestli chápete, kam tím mířím.“

„Ale v Bradavicích-“

Mávl rukou a přerušil ji. „Irma Pinceová je buďto ta nejúžasnější čarodějka současnosti nebo ta nejěsivější. Nikdo si není úplně jistý. Víme jen to, že se jí nějak daří držet každou knihu v Bradavicích tak klidnou jako mudlovský komiks. Měla by na to potřebovat dvacetičlenný personál, ale zvládá to všechno sama. Patrně jí ministerstvo nabízí každý rok malé jmění, aby se stala Vrchní knihovnicí, ale ona vždy odmítá.“

„Proč?“ vydechla Desi naklánějící se k němu.

„To nikdo neví,“ pronesl Mark pointu s ponurým úšklebkem.

Hermiona obrátila oči v sloup. Velmi dobře věděla, že madam Pinceová zůstává v Bradavicích, protože nikdo jiný není ochotný spravovat takovou sbírku černé magie tak blízko hromadě jen částečně trénovaných dětí. Z dětí neustále prosakovala magie a udržovala knihy v trvalém stavu…

No, podráždění bude naprosto trefná formulace.

Takže jí každý červen na konci pololetí ministr nabídl šanci odejít a ona mu každý rok sdělila, ať odprejskne. Dokud nenajdou způsob, jak lépe zkrotit bradavickou sbírku, bude Irma Pinceová a její jedinečný styl řízení trvalou součástí této školy. Šlo o jedno z nejhůře střežených tajemství v celé Velké knihovně. Mark si zkrátka dělal legraci.

A Hermiona nebyla zrovna dobře naložená. „Podívejte, jestli mám tohle dodělat do příštího století, musím se vrátit k práci,“ prohlásila, přičemž vynaložila značné úsilí, aby to znělo omluvně. „Ráda jsem vás poznala, Desi.“

Mark očividně pochopil narážku, vystrčil Desi ze skladu a zamumlal něco o hledání kanceláře pro ni. Hermiona si povzdechla a vrátila se zpátky k fakturám.

Odhodila je okolo šesté, kdy se rozhodla, že papírování by mohla dokončit ráno a pak po obědě začít s označováním. Navíc měla hlad.

Nad jídlem z pouličního stánku si pečlivěji prošla Tobiasův dopis a při čtení si dělala poznámky.

V polovině jí ztuhla ruka. „Sakra,“ zamumlala. „Sakra, sakra, sakra.“

Za stálého klení hodila do krbu hrst letaxu. „Marku?“ zavolala a naklonila se, aby strčila hlavu do plamenů. „Marku, jsi tam ještě?“

„Merline, ne,“ odpověděl ženský hlas. „Šel domů už před drahnou dobou.“

„Co tam tedy ještě děláš, Felicito?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

Felicita vstoupila do zorného pole, v jedné ruce hrnek s čajem a ve druhé obrovskou knihu. Ve vlasech měla zapomenutý brk. „Jsem na konci katalogu Verbis a slíbila jsem si, že neodejdu, dokud to nebude hotové. Co potřebuješ, Hermiono?“

V duchu sebou škubla, protože si uvědomila, že se chystá špatnou situaci ještě zhoršit. „Já, ehm, nezvládnu dorazit dřív než zítra po obědě.“

Felicita pozvedla obočí, ale mlčela.

„Hele, víš, že bych si nebrala volno, kdyby to nebylo… kritické,“ vzdychla zoufale.

Žena pokrčila rameny. „Není to moje věc“ poznamenala lehkým tónem. „Chceš mu nechat vzkaz?“

„Prosím,“ oddechla si Hermiona.

Tu noc spala nepokojně, a když se asi po milionté probudila, dumala nad tím, jak se jí podařilo dostat se do takových potíží.

***

PA+PP: Tobiasova báseň je od W. B. Yeatse. V originále je The Magi, ta však není do češtiny přeložená, tak ji nahrazuje Lines Written in Dejection (Verše napsané v zkormoucenosti, překlad Jiří Valja).