Preklady fanfiction Harryho Pottera

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Štědrý den začal jasně a slunečně. Když se Harry probudil, zasténal, děsíc se jakéhokoliv dalšího dne a noci, jako byl ten předešlý.

Když se vrátil s Hermionou z nástupiště do hradu, vydali se zpět do společenské místnosti. Nasadil si Sandy, která se ohřívala před sálajícím krbem. Křivonožka polehával nedaleko Bainbridge a koťat (Harryho náhle napadlo, jestli není jejich otcem). Hermiona slíbila Julesi Quinnovi, že se o Bainbridge a koťátka během Vánočních prázdnin postará. Harry si přál, aby si býval vzal Sandy s sebou na večírek a v domku se vyhnul některým lidem. A taky by byl připravený na Snapea. Snape mu dal vstupní heslo do svého kabinetu – je snad něco divnějšího? Dosud o tom Hermioně neřekl.

Od chvíle, kdy vstoupili do společenské místnosti, se Harry cítil podivně. Místnost byla tak tichá, tak prázdná. Byli tam jen oni dva - navíc před několika hodinami se skrývali nahoře v domku Katiiny tety, kde hledali soukromí, teď mají celou Nebelvírskou věž pro sebe a Harry si nepamatoval, že by někdy byl tak vyděšený.

Oznámil Hermioně svůj úmysl jít do knihovny a ta mu řekla, že si vezme nějaké knížky a pergamen a přidá se k němu. Ale Harry nešel do knihovny. Šel do chodby ve třetím patře, odkud se pokoušeli v prvním ročníku získat Kámen Mudrců. Zkusil otevřít dveře, nebyly zamčené. Vstoupil a posvítil si hůlkou. Prázdná místnost byla stejná, jak si ji pamatoval, ale – naštěstí – bez tříhlavého psa Chloupka, stojícího na padacích dveřích. Harry se posadil na podlahu, opřel se o dveře, zhasl světlo své hůlky a seděl ve tmě.

„Je tu zima,“ zasyčela Sandy.

„Já vím. Promiň. Nevzal jsem tě ven do sněhu, nebo ano?“

„Není tu žádné světlo. Proč tady jsi?“

„Schovávám se.“

„Proč?“

Proč vlastně? Před čím se schovává? Před Hermionou. Před Hermionou a prázdnou Nebelvírskou věží.

A sebou samým.

„Harry Pottere?“

„Ano, Sandy?“

„Neodpověděl jsi na mou otázku.“

„Nemám správnou odpověď, Sandy. Nechce se mi o tom teď mluvit. Doufám, že se neurazíš. Chci tu jen tiše sedět.“

„Neurazím se, když někdo chce jen tiše sedět. Mělo by to zkusit víc lidí.“

Harry se do tmy usmál.

Nakonec sešel dolů na večeři, a když se ho Hermiona zeptala, kde byl, řekl jí, že se ztratil, protože utíkal před Krvavým Baronem, duchem zmijozelské koleje. Zatímco běžel, několikrát zahnul do neznámých chodeb a pak nahoru a dolů po schodech…

Pod svým hábitem uslyšel syčící hlas: „Lháři.“ Ach, buď zticha, pomyslel si Harry.

Hermiona vypadala pochybovačně, když slyšela jeho vysvětlení, ale nahlas nic neřekla. Brumbál posunul kolejní stoly ke zdi, a tak seděli u jednoho stolu s Hannah, Erniem, Rogerem, profesorským sborem a ostatními, kteří tu zůstali na Vánoční prázdniny. Po večeři Harry pospíchal do své ložnice a oblečený si vlezl do postele, dokud si Sandy nestěžovala (když Harry spal, nechtěla být zakryta rukávem). Oblékl si pyžamové kalhoty a zatáhl kolem postele závěsy s přáním, aby byly z ocele…

Ráno se Harry posadil na posteli a opatrně odtáhl závěsy - neochotný připustit, že Boží hod opravdu začal. Světlo, které přicházelo z okna, ho přinutilo mhouřit oči. Muselo zase nasněžit, což Bradavické pozemky přikrylo oslepivě zářivou pokrývkou. Bez brýlí znovu zatáhl závěs a zůstal v úkrytu své postele, obklopený temně rudou drapérií propouštějící slabé a zastřené světlo. Bezpečí jako v matčině lůně, pomyslel si. Nechtěl se narodit. Nemohl bych tu zůstat? Nemohl by se čas zatavit? Najednou Rona úplně chápal. Je tak těžké se zeptat?

A pak tu byl Štědrý den. Šel spát pozdě a potom, když sešel do společenské místnosti, nemohl najít Hermionu. Vrátil se do ložnice a s pomocí Pobertova plánku ji nakonec objevil s profesorkou McGonagallovou v její pracovně. Nicméně tam nešel. Namísto toho zůstal v pokoji a zkoušel se přeměňovat do Griffina (nejdřív položil Sandy před krb). Když byl s Griffinem, dokázal si svou podobu udržet asi tři minuty - teď svůj výkon zvýšil až na deset minut. Bolest byla pořád strašná, ale doufal, že Moodyho cvičení zdolávající kletbu Cruciatus, by mu s tím mohlo pomoci. Ačkoli, jestli se jeho tělo odpoutá od mozku, jak dosáhne přeměny? Třeba je blokování bolesti a přeměna navzájem neslučitelné. Možná tato přeměna spoléhá na to, že si čaroděj více uvědomuje bolest, ne méně. Uvažoval nad tím – zdálo se to být pravděpodobné. Ale ne povzbudivé.

Minulého dne při obědě, mluvil s Brumbálem a zbytek odpoledne hráli šachy. Harry se pokoušel ignorovat informace, jež mu Sandy poskytovala o tazích, které chtěl Brumbál udělat, ale nakonec podlehl a dal na její rady. Brumbálovi oči jiskřily trochu méně, když Harry šestkrát po sobě vyhrál.

„Dnes hraješ velmi dobře, že Harry? A tvůj had má určitě co říct - vypadá to, že syčí trochu moc. Není to odborník na šachy?“ Harry nevinně zvedl k Brumbálovi oči. Takže Brumbál Sandy nepodezříval, že má Vidění, pouze talent na šachy. Zajímavé, člověk by očekával, že Brumbál něco takového ví… pak pomyslel na to, jak porazil Rona. Z nějakého důvodu si nemohl vzpomenout, zdali mu Sandy nepomáhala. Nepovažoval její předpovědi za něco, co vyšlo z jeho vlastní hlavy? Opravdu Rona porazil? Najednou ho to začalo zajímat. Během dalších dnů chodila Hermiona za profesorkou McGonagallovou a po večeři Harry pokaždé pospíchal nahoru. Hermiona byla neobvykle milá, přestože se jí vyhýbal, a když byli spolu, nevypadala, že by ji to pobuřovalo. Harry nevěděl, zdali se má urazit nebo uklidnit.

Nakonec se rozhodl, že když jsou ty Vánoce, mohl by vstát a podívat se na dárky. Žádné další odklady. Už žádné obavy být s Hermionou sám. Je to jenom Hermiona. Není se čeho bát. Vůbec ničeho.

Kromě toho, že jí chtěl tak silně, až ho to zabíjelo.

NE. Vytěsnil tyhle myšlenky z hlavy. Dárky. Ano. Vánoční dárky. Nasadil si brýle, odtáhl závěsy až k nohám postele a našel na svém kufru hromadu balíčků.

„K čemu jsou ty balíčky?“ zasyčela Sandy.

„To jsou Vánoční dárky.“

„Ach, zajímá mě co jsou Vánoce. Je důležité se ptát. Tak. To je Vánoční dárky.“

„Ne. Jeden je Vánoční dárek. Více než jeden jsou Vánoční dárky - to je množné číslo. To jsou dary.“

„A kdo ti dal tyhle dary?“

„Moji přátelé. Ronova maminka. A myslím, že jsem viděl taky jeden od mého bratrance Dudleyho.“

„Toho tlustého kluka.“

„Správně.“

„Co s nimi uděláš?“

„Otevřu je.“

„A pak?“

„No, to závisí na dárku. Můžu začít, Sandy?“

„Samozřejmě.“

Harry nejdřív otevřel dárek od Rona. Ron mu koupil knihu Skvělí famfrpáloví kapitáni Bradavic od Roderika Plumptona III. Obsahovala množství fotografií lidí, létajících na košťatech v barvách Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru a Zmijozelu. Hráči se na fotografiích pohybovali a předváděli velmi těžké manévry. Chytačův manévr zvaný Plumptonův přelet byl pojmenovaný po autorově dědečkovi, který ho použil v roce 1921 a chytil Zlatonku do svého rukávu, přičemž až do své smrti tvrdil, že přesně tohle měl v úmyslu.

Harry listoval knihou. V obsahu jmen, kteří byli podle autora nejlepší kapitáni Bradavických týmů za poslední století, Harry uviděl záznam: “Charles Weasley, Nebelvír“. Pak mu zrak padl na Ronův rukopis, kterým dolů připsal: “Harry Potter, Nebelvír“. Harry se usmál, bylo to opravdu dojemné. Ron byl někdy neobvykle sentimentální.

Jako další otevřel balíček, který Hedvika přinesla včera. Harry předtím do Smeltingské školy poslal Hedviku s dárkem pro Dudleyho - dal mu lotroskop (takže mohl určit, jestli ho spolubydlící neokrádá). Harry chtěl, aby ho dostal dřív, než se vrátí na prázdniny do Zobí ulice, protože nechtěl strýce s tetou provokovat. Takhle aspoň mohl Dudley poslat Hedviku zpátky s dárkem pro Harryho. Harry rychle otevřel víko krabice, Dudley mu poslal další kazety do přehrávače. No nevadí, pomyslel si. Pravidelně si s Dudleyem psal, ale dosud mu nevysvětlil, že takovéto věci v Bradavicích nefungují. Možná, že dole ve vesnici by fungovat mohl, napadlo ho, stálo by to za pokus.

Odložil kazety stranou a přisunul si do klína balíček od Siriuse. Další kniha: „Létat jako Blázen“ byla životopisem “Nebezpečného“ Daie Llewellyna. Harry se zamračil, ne že by tu knihu nechtěl, ale proč si každý myslí, že všechno o čem přemýšlí je Famfrpál?

Další na řadu přišla velká krabice od paní Weasleyové. Jako obvykle tam byly sladkosti, koláčky a ručně pletený zelený svetr. Žvýkal fondán, zatímco se natahoval pro dárek od Hagrida. Byl to malý balíček, který se Harrymu vešel do dlaně. Otevřel ho a našel model Zlatého Griffina, který zívl a protáhl se jako opravdový. Pak se vznesl do vzduchu a začal létat kolem. Harryho napadlo, když si tak vychutnával pohled na létajícího Griffina, jestli Hagrid ví o jeho trénování na Zvěromága, ale nakonec to přičetl tomu, že si prostě všiml, jak se mu Griffini líbí. Kupodivu, další student, co se Griffina nebál, byl Neville, který se většinou k ostatním tvorům nechtěl přiblížit na méně než třicet stop. (Hagrid mu ale vždy dával dobré známky. Harry měl dojem, že Hagrid, od chvíle co ho potkal, věděl, kdo jsou Nevillovi rodiče a co se jim stalo).

Sandy sebou trhla, když maličký Griffin proletěl kolem ní.

„Žádný strach Sandy, to je jenom hračka.“

„Nemám ji ráda.“

Harry dal Griffina pryč. Byl tam ještě jiný balíček velikosti knihy, a jak viděl, byl od Ginny. Když sundal papír, našel výtisk Domu na špinavém nároží. Dovnitř napsala: „Pro Harryho – vím, že tvým favoritem je Charlie, ale občas, když si budeš chtít zvednout náladu, možná ti to pomůže – s láskou Ginny.“

Harry přejel prstem přes figurku Selete, která byla na deskách knihy, myslel na Ginniny velké hnědé oči a její vzpurné rudé vlasy. Pak ji ale viděl v náručí Draca Malfoye, jak ho vášnivě líbá, vypadala tak opuštěně… Takovou vášeň by u ní neočekával a vzbudilo v něm neskutečný odpor, že osoba mající z této touhy užitek je Draco Malfoy, kterému byl nucen svěřit její bezpečnost.

Kniha byla docela nevinný dárek. Takový, jaký dá sestra bratrovi, nebo kamarád kamarádovi, když na něj myslí jako na sourozence, jak to řekl Malfoyovi.

Zaznamenal, že v hromadě nebyl dárek od Hermiony. To je zvláštní, pomyslel si. Ale zas - on měl dárek pro ní také stále u sebe, takže mu ho třeba dá, až se potkají.

Sandy na něj zasyčela, že Hermiona přichází. Harry vstal a šel ke skříni, aby se podíval po něčem na oblečení, ale moc možností neměl, a tak stál před otevřenou skříní jen v pyžamových kalhotách, když Hermiona nedočkavě vešla do pokoje. Byla stále v noční košili a županu a švitořila: „Jsou vánoce! Jsou vánoce! Veselé vánoce, Harry!“

Harry se otočil a usmál se, vypadala jako malá holčička, která sejde o vánocích dolů a najde hromadu balíčků od svých milujících rodičů… pak se ale zarazil a snažil se nevzpomínat, jaké byly vánoce, než přišel do Bradavic. Znovu se na ní podíval, jak byla krásná a rozrušená, prchavě ho napadlo, proč se bál s ní být sám. Je to jenom Hermiona, řekl si znovu. Proč si dělat starosti?

Vrátil jí úsměv, přešel k ní a odpověděl: „Veselé vánoce, Hermiono.“ Objal ji a dal jí rychlý polibek na tvář. Cítil její prsty, jak mu pobíhají po zádech. Odtáhli se od sebe a Hermiona zčervenala, jednu ruku stále za zády. Pak najednou ruku vytáhla, svírala v ní malou dárkovou krabičku. Harry se na ní zašklebil, sedl si na kufr a rozbalil ji.

Uvnitř balíčku byla malá mahagonová skříňka s natahovacím klíčkem. Otočil několikrát klíčkem ve směru hodinových ručiček, ale pak už to nešlo a tak přestal. Otevřel víčko a okamžitě uslyšel chrastění mechanických součástek, které se točily kolem dokola, pak vysoký pisklavý zvuk, když se malý kovový bubínek s nepatrnými hroty dotkl mrňavých kovových proužků a všechno se to slilo do určitého tónu.

Harry několik vteřin poslouchal, a pak v údivu k Hermioně zvedl tvář.

„To je See-o-gan“ řekl tiše.

„Ano, já vím,“usmála se na něj mírně. „Slyšela jsem tě si to pobroukávat, zatímco se učíš. Zkoušela jsem si to zapamatovat. Potom, když jsi jednou večer odešel k McGonagallové, jsem zašla za Brumbálem a zeptala se ho, jestli neví co to je. Nebyl si jistý, přemýšlel nad tím. Ale vedle něj byl Snape, zrovna spolu mluvili. Brumbál ho požádal o chvilku strpení, aby si se mnou mohl popovídat – vždycky si najde čas pro studenty, víš? Snape kvůli tomu vypadal podrážděně. Ale pak…ta divná věc je, že když uslyšel melodii, řekl: „Lili si to také zpívala.“ Řekl to úplně tiše a vypadal při tom tak…já nevím…nesnapeovsky. Líbí se mi to - je to nové slovo, které jsem vymyslela. Řekl, že se to jmenuje See-o-gan, ale potom hláskoval velštinu a bylo to Suogan nebo tak nějak. Brumbál si pak vzpomněl, že to byla stará ukolébavka…“

Harry přikývl, cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. „Má teta to občas zpívala Dudleymu…“ řekl tiše a zaposlouchal se do hudby ze skříňky.

Vzpomínal si, že když mu byly tak čtyři-pět, sedával ve svém přístěnku pod schody, teta Petunie nahoře ukládala Dudleyho do postele a říkala mu: „Všechno je v pořádku, můj malý Dudlánku, nic tě nebude v noci trápit…“ stejným hlasem, jaký teta Marge používala, když mluvila ke svým psům. Harry věděl jen o jedné věci, kterou měla maminka a její sestra společnou: zpěvný hlas. Nesl se k němu dolů po schodech do jeho malého, zaprášeného vězení.

Nejasně si vzpomínal, že mu maminka také zpívávala. Vlastně to bylo víc než vzpomínka, protože jednou teta utrousila, že když byly dětmi zpívaly duety v kostelním sboru a tuhle ukolébavku měly od své maminky. Teta začala broukat velšskou ukolébavku a Harry si najednou představil, že to je jeho vlastní máma co mu zpívá. Zavřel oči v tmavém přístěnku, znovu si lehl na svou kousavou přikrývku pokrývající pavouky zamořenou matraci na zemi a poslouchal ten hlas - hlas matky uspávající svého drahoceného syna… Nevadilo, že to nebyla jeho máma, že on nebyl tím drahoceným synem… mohl zavřít oči, poslouchat a představovat si…

Nějak s ním ta melodie zůstala. Nepamatoval si všechny slova, protože většina byla ve velštině, ale melodie byla jeho součástí stejně jako jizva na čele. Možná ta melodie byla jiným druhem jizvy, která ho poznamenala - artefakt z jeho ranného života, ještě než se mu svět zhroutil.

Skříňka přestala hrát a melodie se zastavila v půli první sloky - ještě se vznášela ve vzduchu. Tak je to správně, pomyslel si, připravená na příště, abych se měl na co těšit. Zavřel víčko a s úsměvem se podíval na Hermionu, ale ta vypadala podivně nejasně a rozmazaně.

„Och, Harry!“ zvolala tlumeně a položila mu ruku na tvář „Ty pláčeš?“

Ano, což ho překvapilo. Spěšně si otřel obličej, přičemž se neobtěžoval se sundáváním brýlí, jen si je na chvíli zvedl na čelo a pak je zase vrátil na místo. Pokusil se na ni znovu usmát.

„Jsem v pořádku,“ řekl přesvědčivě, jakoby tomu sám věřil. Usmála se na něj a rychle mu rukou rozcuchala vlasy na hlavě.

„Dobře.“ řekla tiše. Zhluboka se nadechla a zkusila změnit téma „Takže! Kde je můj dárek?“

Harry se usmál, vytáhl kufr, kde měl uložené dárky pro své kamarády, otevřel ho a vytáhl z něj krabici, která byla poloviční než ta od Myslánky. Ale najednou ho zděšeně strčil zpátky. „Ne! Počkej. Já… chtěl bych ti dát něco jiného, tohle je… ne, Hermiono, nechtěla bys to, věř mi…“

Hermiona svraštila obočí. „Cože? Co je s tebou, Harry? Jsem si jistá, že ať už to bude cokoli… chci říct, že můj narozeninový dárek se mi líbil.“

„To bylo… já nevím. Nějak snazší. Nebyli jsme… však víš. Září bylo před…“ Harry mluvil nesmysly a zadrhával, neschopen říct to, co chtěl. „Myslím tím, že tys mi dala něco tak… tak krásného a tohle je… neotevírej to prosím…“

Ale Harmiona přesto odložila hůlku a se spokojeným úsměvem mu ho sebrala. „Otevřu si svůj dárek, Harry Pottere a nepokoušej se mě zastavit!“ Položila balíček na Ronovu postel a začala ho rozbalovat. Z hedvábného papíru vytáhla velkou hroudu, která vypadala docela těžce. Svraštila čelo, odložila papír a odhalila něco šeredného, velkého jako lidská hlava se lvím obličejem. Když otevřela druhý balíček, byla v něm stejná lví obludnost. Seděla na posteli, obě hlavy měla položené na klíně a zmateně si je prohlížela.

Harry už to dál nevydržel. „Omlouvám se, Hermiono. Je mi to moc líto. Nenávidíš to, já vím, že ano… zatraceně!“

Podívala se na něj, ale ani rozzlobeně nebo rozrušeně, jen zmateně. „Ale Harry, co to je?“

Posunkem ji zarazil. „To jsou zarážky na knihy,“ řekl tiše. Náhle vypadala jako by měla zjevení.

„Áááách, zarážky na knihy! Samozřejmě…“

„- protože ty jsi Hermiona Grangerová, hodně čteš a máš spoustu knížek. Vím, že od tvého kluka je to ta nejzoufalejší omluva, jakou kdy svět viděl - samozřejmě bys mi to měla hodit rovnou na hlavu a pochopitelně si to zasloužím a měl bych to očekávat…“

Ale jak Harry pokračoval, do vědomí mu pronikl Hermionin smích a on ohromeně zmlkl. Hermiona odložila zarážky, přešla k němu, objala ho kolem pasu a dala mu mlaskavou pusu. Nemotorně ji objal. Vzhlédla k němu.

 „To je to, co jsi, Harry? Můj kluk?“ usmála se.

„No, tak nějak neoficiálně. Ještě spolu nemůžeme být doopravdy, nebo ano?“

 „Pravda. Ale podle toho jak se k sobě měli Viktor s Cho na Vánočním večírku možná nebudeme muset čekat moc dlouho.“

Shlédl do jejího zářícího obličeje. „To by bylo nádherné…“ řekl a sklonil se, aby ji políbil. Objala ho a prsty mu přejížděla po zátylku, což v něm vyvolalo spoustu příjemných pocitů. Harry se ale najednou odtáhl, protože věděl, jak by to pokračovalo. Oba toho na sobě moc neměli, byly v místnosti s pěti postelemi a v celé Nebelvírské věži nebylo živé duše.

„Dobrá, uděláme nejlépe, když se oblékneme a půjdeme dolů na snídani,“ pokoušel se říct normálním hlasem, ačkoliv i jeho vlastním uším to znělo poněkud přidušeně. „Máš chuť si pak zabruslit? Nebo zasáňkovat?“

Hermiona přešla k oknu, očividně nehledíc na to jak ho týrá. „To zní dobře. Napadl čerstvý sníh. A …proboha…“ Její hlas vyzněl do ztracena. „Oni jsou…oni jsou tady, Harry,“ zašeptala.

Harry se šel podívat na co tak zděšeně zírá. Postavil se vedle ní a z toho, co viděl, mu ztuhla krev v žilách.

Mezi jezerem a začátkem Zakázaného lesa se pohybovalo sedm neobvyklých postav. Každá byla nejméně dvacet stop vysoká, jedna nebo dvě byly vysoké až dvacet pět stop. Měli na sobě pláště sešité z mnoha kožešin – na každý bylo potřeba nejméně několik set kusů. Nebyly to ale kůže malých zvířat, jako například králíků nebo lišek. Harry tam viděl kožešiny z jelenů, obrovských medvědů, horských lvů, vlků… Postavy se obrátily a vstoupily do lesa, který je pohltil jen díky tomu, že jedle v něm byly dvakrát vyšší než obři. Dokonce, i když uvnitř zmizel poslední z nich, nejvyšší stromy se zachvívaly jako pole pšenice, když jím projde normálně velký člověk. Obrovské stopy ukazovaly cestu, kterou šli obři do lesa.

Harry polkl a zíral na místo, kde mu mizeli z očí. „Připomeň mi, “řekl rozechvěle Hermioně, „abych už nikdy nechodil do lesa…“ kývla hlavou, stále hleděla za obry a Harry si vzpomněl na to, jak byla vyděšená, když ji tenkrát zvedla Hagridova máma. Položil jí ruku na rameno.

„Jdi se obléknout na snídani.“

Přikývla, stále ještě otřesená a jako ve snách se obrátila k odchodu. Když byla hotová, Harry se znovu podíval z okna. Stromy v lese se ještě pořád hýbaly.

Obři přišli do Bradavic.

* * * * *

Snídaně ve Velké síni byla slavnostní i přes malý počet lidí, který v hradě zůstal. Obvyklý doplněk dvanácti vánočních stromů zkrášloval obrovský prostor, každý z nich byl ozdoben různými magickými dekoracemi. Všechno vypadalo pohádkově a kouzelně. Malé stříbrné a zlaté rolničky hrály komplikované vánoční koledy jako miniaturní zvonkohra. Všichni jedli, nebo se bavili za zvuků zvonkových melodií. Brumbál, který seděl v čele stolu, popřál všem „Veselé Vánoce“ hned jak dorazili a na stole se objevily pochoutky, jaké se dokonce ani při bradavických snídaních jen tak neviděly. Harry si pochutnával na rohlíku plněném malinovým krémem a Hermiona zase na nasoleném lososu a čerstvém zakysaném krému s kouskem kopru, na kaviáru a na malém kulatém toastu s natvrdo uvařeným vajíčkem.

Roger Davies se skutečně odvázal – neměl na sobě odznak primuse. Hannah a Ernie se na sebe nenápadně dívali, usmívali se a červenali. Harry raději nepřemýšlel nad tím, co se minulou noc dělo v Havraspárské koleji. Pak si uvědomil, že tu není nikdo ze Zmijozelu. Typické, pomyslel si. Nikomu ze Zmijozelu se ani nesnilo o tom, že by měl na den svatého Štěpána zastat domácí skřítky. A také… nikdo v Bradavicích nestál o nějaké změny tohoto druhu.

Když se Brumbál po snídani zvedl od stolu, Harry a Hermiona ho nenápadně sledovali do haly. Najednou se zastavil a čekal, až ho dojdou. Otočil se a řekl: „Mohli bychom si promluvit v mé kanceláři?“ Přikývli a tak se všichni tři vydali do jeho pracovny. Kreatuře, která střežila vchod, Brumbál řekl: „Šumivé bzučivky!“ a dveře se otevřely. Harry uviděl důvěrně známé točité schodiště, vedoucí do kulaté místnosti, ve které vládl ředitel školy. Brumbál si posadil za svůj stůl a pokynul Harrymu a Hermioně, aby si sedli do křesel před ním.

„Takže, myslím, že vím, o čem se mnou chcete mluvit, ale proč Vás nenechat se mě zeptat?“

Harry se zhluboka nadechl. „Obři, pane…“

Brumbála to ani v nejmenším nerozrušilo. „Ano?“ řekl stále s úsměvem.

„Ano, viděli jsme je dnes ráno jít do lesa, sedm z nich. A potkali jsme také Hagridovu mámu.“ Podíval se stranou na Hermionu, zajímalo ho, jestli v sobě udrží toho lososa.

„A tebe to znepokojuje,“ řekl Brumbál. Nebyla to otázka.

„No, ano. Myslím tím…co budou jíst? Zůstanou v lese? Co bude s kouzelnými tvory, kteří tam žijí - kentaury, jednorožci…nehrozí jim nebezpečí?“

Brumbál se vlídně usmál. „ Ne, Harry. Neměj strach. Předevčírem jsem se setkal s Fridwulfou - je hezká, že? Ujistila mě, že její přátelé se budou chovat slušně. Zatímco byli ve východní Evropě, žádný z nich nesnědl jediného člověka a přinesli si s sebou slušné zásoby. Studentům se nic nestane.“

„Dobrá, ale co bezpečnost? Když šli do lesa, nechali za sebou obrovské stopy. Co když je Hannah, Ernie, nebo Roger uvidí? Co když se to některý z profesorů rozhodne oznámit na ministerstvu?“

„Všichni profesoři o tom ví. Nejsou z toho sice nijak nadšení, ale ví to. A Havraspár s Mrzimorem nemají okna směrem k lesu tak jako Nebelvírská věž. Ráno jsem Hagridovi nařídil, aby stopy zahladil.“ Brumbál se přestal usmívat, vypadal velice vážně. „Potřebujeme obry jako spojence, Harry. Ne jako nepřátele. Existuje takové úsloví, ‘Nepřítel mého nepřítele je můj přítel,’ znáš ho?“

„Myslím, že ano.“

„Dobrá, potřebujeme na svou stranu získat tolik Voldemortových nepřátel, kolik je jenom možné. Bradavice jsou bezpečné místo, Harry, ale i přes to – jsi byl odnesen Přenášedlem pryč a málem tě zabili. A Cedrik BYL zabit.“

Při zmínce o Cedrikovi Harry sklonil hlavu. Náhle se nemohl na Brumbála podívat, ačkoliv věděl, že ho neobviňuje.

„Obři jsou další ochranou, která bude ve škole. Nevím, jestli je budeme potřebovat. Nevím, kdy Voldemort nebo Smrtijedi udeří příště – jejich aktivita od léta podivně utichla, od…“ pohlédl na Hermionu, která teď třeštila oči „…od té doby, co byla Hermiona v Bulharsku. Za tu dobu jsme o činnosti Smrtijedů obdrželi jen dvě nebo tři zprávy.“ Blízko Weasleyových, pomyslel si Harry. Ale nechtěl to říkat před Hermionou, mohla by se bát o Rona, který na vánoce odjel domů, třebaže bude se svými nejstaršími bratry.

Brumbál pokračoval. „Je možné, že se brzy začne něco dít…“

Dnes večer, napadlo Harryho. Ale opět nemohl říct nahlas, že o tom ví, Brumbál by mohl litovat, že dal Harrymu otcův neviditelný plášť, pokud to už ovšem neudělal. Přikývl Brumbálovi. A pak si uvědomil – ještě o tom neřekl Hermioně a o Malfoyovi a Ginny (Ačkoliv říkala, že ví, s kým měla Ginny v úmyslu se té noci setkat – předpokládal, že měla pravdu)

„Tak jako tak, Harry, zkus se kvůli obrům moc neznepokojovat. Hodlám se ujistit, že tu jsou šťastní a v pohodlí a také zařídit, aby se ostatní obyvatelé lesa chovali jako obvykle. Ještě něco?“

„Ne, pane.“

„Dobrá. Kdo chce jít sáňkovat?“ Jeho oči znovu zajiskřily a Harry s Hermionou se usmáli. Profesorka McGonagallová je dobrou ředitelkou koleje, pomyslel si Harry, a jako zástupkyně ředitele to tu bude pravděpodobně jednou vést, ale pro tentokrát byl rád, že je ředitelem Brumbál. Neuměl si představit, že by McGonagallová používala jako heslo do své kanceláře název sladkosti nebo v zimě sáňkovala se studenty.

Den strávili skotačením venku. Hagrid si užíval s nimi. Harry ani Hermiona se už o obrech nezmínili. Harry si často všímal stromů v lese, které se pohupovaly proti větru, a sotva popadal dech. Skoro si přál, aby měl s sebou svůj Kulový blesk - vzal by na něj Hermionu a svištěli by rychle k hradu, v případě že by se z lesa vyřítil nějaký hladový obr. Po obědě šli opět ven. Pokud Harry neviděl pohybující se stromy, cítil se dobře. Nicméně tu byly i jiné věci, které ho znervózňovaly. Byl skutečně rád, že Hagrida nenapadlo zkoušet bruslit na jezeře…

Pak nastal čas štědrovečerní večeře. Harry věděl, že může očekávat přepychovou hostinu a ani letos tomu nebylo jinak, ačkoliv hodovníků bylo málo. Roger požádal Brumbála o svolení pozvat ze vsi Fleur a její sestru Gabrielu. Znovu, jakmile ho Fleur uviděla, předvedla svůj rituál s dvěma polibky na obě tváře. Harry pohlédl na Hermionu. Usmívala se v rozpacích. Dobře, pomyslel si Harry, přestala na Fleur žárlit. Nebo, uvažoval, možná jí uklidnilo, že se ráno prohlásil za jejího kluka.

Po stole byly - kromě obvyklého krocana, šunky, hromady misek hořícího vánočního pudinku a samozřejmě vánočních sušenek, roztroušeny i jiné laskominy. Hermiona společně s profesorkou McGonagallovou zatáhla za třaskavou žabku a ven vyskočilo několik tvorečků, kteří vypadali jako malí zajíčci, ale zdáli se být nehmotní, jakoby byli z prachu, který je třeba pod postelí nebo šatníkem. Byl tu také klobouk s péřovou prachovkou. Profesorka McGonagallová si ho nasadila na hlavu, vzácně se na Hermionu usmála a otočila se k Brumbálovi.

„Jsem připravená na zítřek, že, Albusi?“

Brumbál vypadal, jakoby se snažil potlačit smích. Hermiona se otočila k prachovým zajíčkům, kteří teď vyskočili na stůl - naneštěstí vytvořili obláček prachu pokaždé, když některý z nich dopadl. Některá jídla teď byla šedá.

Hagrid otevřel třaskavou žabku s malou Gabrielou Delacourovou. Vychrlila klobouk s hlavou Maďarského trnoocasého draka. „Přesně jako ten, co sis ho vylosoval v Turnaji, Harry!“ zvolal šťastně. Harry a Hermiona se na něj usmáli. Žabka také obsahovala malé modely draků, které se pohybovaly stejně jako ti v Turnaji. Fleur sebou trhla, asi si vzpomněla na první úkol, ale její sestra radostně lapala po dechu, jak poletovaly mezi poháry a džbány s vaječným koňakem a miskami švestkového pudinku. Bylo jich několik druhů, mezi nimi i Norský ostrohřbetý. „Jako Norbertek…“ uslyšel ho Harry říct tiše a smutně. Bylo mu jasné, že Hagridovi Norbert hodně chybí. Naneštěstí nebyl vhodný čas podnikat výlet za draky.

Pak Brumbál s Harrym společně zatáhli za další žabku a to co z ní vyletělo, byl klobouk se Zlatým Griffinem, jeho rozpětí křídel mělo dobré dvě stopy. „Ach, to je něco pro mě!“ řekl Brumbál a nasadil si ho namísto své obvyklé kouzelnické čapky. Z žabky vypadli také malé hračky hadů. Harry do nich šťouchl. Vypadali jako gumoví hadi z mudlovského žertovného obchodu, až na to, že se pohybovali, syčeli a stáčeli se kolem prstu, když je vzal do ruky. A samozřejmě, pomyslel si Harry, nemluví hadí řečí. Chvíli poslouchal jejich syčení a znělo to prostě jen jako sykot. Sandy byla popletená a neustále pod jeho šaty něco říkala. Tiše na ní zasyčel, že jí to vysvětlí později.

A pak byla konečně řada na Rogerovi s Fleur, k Rogerově úžasu z žabky vylétli malí bílí holoubci, svatební závoj a černý klobouk. Zčervenal, zatímco se Fleur zabývala zkoušením závoje a neustále všechny kolem vybízela, aby jí řekli, jestli jí sluší. Vrazila Rogerovi klobouk na hlavu tak prudce, že když se mu ho konečně podařilo sundat, měl na čele odpovídající červený otisk.

Po večeři si zahráli pár her a Brumbál je dirigoval při zpěvu vánočních koled. Když se Harry a Hermiona vraceli do Nebelvírské věže, bylo už pozdě. Harry očekával, že bude těžké se od ní vymanit, ale ona zívla a řekla: „Ach, zítra bude velký den. Máme uvařit snídani pro stovku domácích skřítků, a bude nás – momentík – zůstává tu sedm učitelů a pět studentů – dvanáct. Ale profesorka McGonagallová a já jsme to naplánovali, takže myslím, že to máme pod kontrolou. Samozřejmě, neumíme se zjevit jako skřítkové, ale –“

„Aha, tak to jste s McGonagallovou dělali. Plánovali jste Den sv. Štěpána! Ale – počkej, Hermiono. Jestli se na Bradavických pozemcích nemůže přemisťovat, jak to domácí skřítkové dělají?“

„To LIDÉ se nemohou přemisťovat na školních pozemcích, Harry. A vůbec, to co dělají skřítkové, Ministerstvo kouzel neposuzuje jako přemisťování. Prostě se tak pohybují stejně, jako my chodíme nebo běháme. Nemusí se to učit, nepotřebují žádná povolení ani používat hůlku nebo něco takového. Dělají to tak od narození. Myslím, že své rodiče tím přivádějí k šílenství.“ Rodiče skřítků? Nikdy nepomyslel na to, že i skřítkové mají děti.

„Dobrá. Takže, dobrou noc, Hermiono. Veselé vánoce.“ Políbil ji na čelo. Když už chtěl odejít, objala ho kolem krku.

„Veselé vánoce, Harry,“ řekla, zvedla hlavu a jemně ho políbila na ústa, krátce a křečovitě rozevřela rty, pak se stáhla a dala mu láskyplnou hubičku na nos. Podívala se na něj, zdálo se, že si povzdechla a odešla po schodišti k dívčím ložnicím. Harry se za ní upřeně díval, strašně ho lákalo ji následovat, ale zastavil se. Sebeovládání. Mám sebekontrolu.

Musel si to ovšem neustále opakovat dokud nevlezl do postele a nepřikryl se až po bradu.

Než zavřel oči, požádal Sandy: „Řekni mi, že mám sebekontrolu, Sandy.“

„Dobrá, máš sebekontrolu, Harry Pottere.“

Jenže jí úplně neuvěřil. Pak znovu uslyšel její sykot.

„Co je to sebekontrola, Harry Pottere?“

Harry vzdychl.

„Dobrou noc, Sandy.“

* * * * *

Moře prudce naráželo do skal, přičemž vyhánělo vodní tříšť do výše sta stop nad hladinu, často i víc. Vítr byl tak silný, jakoby se chystala bouře, ale na nebi nebyl ani mráček. Zubaté skály vypadaly nebezpečně, a ačkoliv obří hrany zakrývala voda, bylo vidět jejich ostří. Útes strmě stoupal, drsný povrch byl křídově bílý a neobydlený. Na tom žíravém vápenci se nemohl udržet žádný život, zvláště ne v kombinaci se slanou tříští…

Dover, pomyslel si. Jsou v Doveru.

Na vrcholu byl tenký koberec zmrzlé trávy. Na mokrých skalách místy ulpěl i mech a lišejník. Byl tu cítit vše prostupující pach soli. Měsíc se vyhoupl nad krajinu - nebyl úplněk, ale stále svítil jako maják, dávaje všemu ostré obrysy. Hvězdy zářily a jejich počet byl takový, jaký obyvatelé měst nemohou díky městskému osvětlení nikdy spatřit. Bylo to magické, krásné místo.

Je to místo zla.

Ve volném kruhu o průměru snad dvaceti pěti stop stály zahalené postavy v pláštích – ani ne deset stop od příkrého srázu. Nemluvily, některé vypadaly, že se třesou zimou, v mrznoucí ledové tříšti, která skoro dosahovala ke kraji útesu, ke kraji světa. Skoro ve středu kruhu stál jejich vůdce, vysoký, štíhlý a tichý. Jen on na nic nereagoval, stál nehybně bez jediného zakolísání, jako by byla letní noc. Snad zimu vůbec nepociťoval nebo měl krev v žilách tak chladnou, že krutý vítr byl ve srovnání s ní teplý. Okolo nohou se mu stočil velký had, jakoby ho chránil před zraněním – ačkoliv by se o to jen stěží někdo pokusil. Určitě ne nikdo z přítomných – pokud by se chtěli dožít svítání…

Obrátil se zády k moři, rozhlížel se, vyčkával, někoho očekával. Zdánlivě se zhmotnili ze vzduchu, nějakých deset yardů od kruhu čekajících. Třesoucí se muž s kudrnatým knírkem a s vlasy, které kdysi byly černé, nyní však prokvétaly stříbrem, byl doprovázen dvěma zahalenými postavami v pláštích. Nemohl pořádně jít, táhli ho násilím a jeho nohy zanechávaly dvojitou čáru na mechu i lišejníku. Další postava je následovala. Na hlavě neměla kapuci a vedle vůdce vypadala jediná, komu počasí nevadilo.

To se stává, když žiješ dvanáct let jako krysa.

Ukázal stříbrnou rukou, dávaje tak pokyn vězňově doprovodu. Rozmáchlým gestem vytáhl ze šatů hůlku, namířil jí ke středu kruhu a na jeho tichý příkaz ze země vystoupil kámen, vypadající jako starodávný oltář, který tam byl načas zapomenut. Doprovod pozvedl muže na kámen, přimáčkl ho tváří dolů a pak se přidal ke svým druhům na obvodu.

Nezahalený muž stál vedle svého Pána. Ten na něj kývl - znamení souhlasu, které služebník dychtivě očekával. Připlazil se ke svému Pánovi a poklonil se tak, že téměř políbil lem jeho oděvu.

„Karkarov, můj pane.“

Pán od pochlebníka odstoupil, jakoby neexistoval a šel ke kamennému oltáři, aby si prohlédl svou kořist. Klouzal po něm očima jako by uvažoval, jaký druh mučení bude nejbolestivější. Nejmučivější bolest. Ano, pro takového zbabělce… zjistí, že je doopravdy čeho se bát.

Nedbale mávl rukou a had – místo provazu přivázal vězňovy nohy a hrudník k masivnímu kameni. Mistr se postavil k vězňově hlavě tak, že k sobě byli vzhůru nohama.

„Karkarove …“ řekl měkce, syčel skoro jako had.

Vězeň měl oči křečovitě zavřené, což Mistrovi nevyhovovalo. Lusknutím prstu byly oči přinuceny zůstat otevřené, takže nemohl ani mrkat a tato neschopnost mu během několika vteřin způsobila prudký třas.

“Karkarove,” řekl znovu, jeho hlas byl střídavě vysoký a nízký, syčel a vrčel. “Proč jsi se ke mně nevrátil, když jsem povolal své služebníky před tím, než jsem znovu získal tělo? Proč jsi utekl pryč jako malý vystrašený králík?”

Náhle už na kameni nebyl muž, ale hnědý zajíc, který vypadal zmatený a dezorientovaný, škubal čenichem, oči stále neschopné mrkání. O okamžik později tam opět ležel muž, nehybně, jakoby tak byl po celou dobu. Postavy v kruhu se uznale zasmály a Mistr se po nich rozhlédl se zářivým úsměvem, spokojený s jejich reakcí.

 Potřebuje obecenstvo.

“Měl bys vědět, že se přede mnou nemůžeš schovat - ne, když stále nosíš Znamení, které prozrazuje, komu patříš…”

Vězeň se třásl po celém těle, slzy mu tekly po spáncích do vlasů - oči vytřeštěné díky několika minutovému vystavení studenému nočnímu vzduchu a mořské tříšti. Něco koktavě zašeptal.

“Cože? Chceš snad něco říct na svou obranu?”

Vězeň přikývl a znovu se pokusil promluvit. “Tvůj dědic,” dusil se. “Dohlížel jsem na vzdělání tvého dědice…”

Dědic.

Mistr se ušklíbl, jako kdyby to nebylo důležité.

“Může nebo nemusí být mým dědicem. Ještě nejsem rozhodnutý. Nicméně už jsem ho shledal užitečným a doufám, že se k nám brzy připojí. Ale pokud předpokládáš, že tě za to s povděkem přivítám zpátky… tak si musíš myslet, že jsem ministr kouzel.”

Usmál se trochu víc a tentokrát se postavy okolo kruhu zasmály poněkud křečovitě. Nenuceně obcházel kolem kamene, jakoby měl k dispozici všechen čas světa.

“Ačkoliv, neměl bych se tak rozčilovat, můj vzpurný příteli, protože dnes večer mi budeš velice užitečný. Ve skutečnosti nesmírně užitečný. Jak vidíš, je zde nový Smrtijed, který zaujme tvé místo, a na tvém osudu mu dostatečně předvedu, co se stane těm, kteří neposlechnou svého Pána.” Další lusknutí prstů a vězňovy oční svaly se zase chovaly normálně, mrkaly kdykoliv bylo potřeba. Byla to ale malá útěcha, věděl, co bude následovat. Nebo si myslel, že ví. Mistr se přesunul k jeho nohám a odvrátil se.

“Přiveďte ho ke mně,” zasyčel tiše.

Zahalená postava naproti Mistrovi sáhla po té hubenější, stojící vedle ní a dotkla se její ruky, která ucukla. Z počátku poněkud váhavě se dotyčný pohnul kupředu způsobem, který by mohl představovat sebejistou chůzi, kdyby se tolik netřásl. Mistr udělal rukou posuněk, lehce ho přimáčkl směrem k zemi a útlá postava padla na kolena. Za pomoci dalšího letmého gesta se dotyčnému sama od sebe shrnula kápě, odhalujíc tak plavé vlasy, mléčnou kůži a bouřkově šedé oči, v kterých se odrážel měsíc.

“Máme tu alespoň Dítě měsíce. Podívejte, dokonce i jeho barva vlasů je jako měsíční svit.” Vypadalo to, že se možná těch světlých vlasů dotkne, ale ve skutečnosti jeho kostnatá ruka s nimi do kontaktu nepřišla, stěží se pohnula nad obnaženou hlavou, která se třásla. Mladík se chvěl zimou, zuby zaťaté, takže nemohly cvakat.

“Ty!” řekl mu Mistr. “Byl jsi mi zaslíben od svých prvních narozenin, protože jinak bych tě zabil, můj budoucí nepříteli. Řekni mi, proč bych tě neměl zabít teď.”

Šedé oči se k němu pozvedly, pak se opět sklopily. “Nejsem tvůj nepřítel, můj Pane.” Hlas nezakolísal, nebyl silný, ale přesto mu bylo rozumět.

“Nejsi můj nepřítel? Znamení tvrdí opak. Stejně jako Proroctví. Ale já tě ušetřím, dovolil jsem tvým rodičům vychovat tě, abys mi sloužil. Vyčkával jsem, jestli se to stane.”

Postava na obvodu kruhu si sundala kápi, čímž odhalila další stříbrovlasou hlavu. “Vychoval jsem ho, aby byl tvým oddaným služebníkem, můj Pane.”

Mistr se pohnul směrem k řečníkovi. “Vychoval jsi ho, aby byl oddanější než TY?” Muž, který promluvil, tiše svěsil hlavu.

Náhle, stále na kolenou, se ozval mladík - tentokrát hlasitěji, tónem, který prořezával studený vzduch a přehlušil zvuky moře. “Nejsem proti tobě, můj Pane, protože máme stejného nepřítele.”

Mistr znovu nedbale zagestikuloval rukou, obrovský had se pohnul a stočil se kolem klečící postavy. Do tlamy si vzal vlastní ocas a dokončil tak kruh.

“Jmenuj toho nepřítele,” zasyčel na něj Pán.

“POTTER.”

To slovo stále viselo ve vzduchu a ani vlny se nezdály mít tu moc ho roztříštit o skály. Potom si zahalené postavy začaly mezi sebou šeptat, jakoby se právě rouhal.

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Mistr posuňkem opět zjednal pořádek a znovu bylo slyšet jen moře. Uvnitř kruhu vytvořeného hadem obešel klečící postavu.

“Pokud je Potter tvým nepřítelem, pak to znamená, že jsme spojenci.” Přešel ke kameni a položil svou dlouhou vyzáblou ruku na vězňovu nohu, který zavřel oči. Náhle vytáhl hůlku a ukázal jí na mladého muže, tak vzpřímeného a důstojného jak jen dovedl být, i když byl na kolenou a vykřikl, “CRUCIO!”

Plavovlasý mladík prudce rozhodil ruce, zaklonil hlavu, jak jím projížděla bolest strašlivější, než si kdokoliv mohl představit, jako oheň proudící všemi jeho žilami, jako rozžhavené nože probodávající každý kousíček kůže, jakoby mu ji stahovali, odstraňujíc tak vrstvu po vrstvě…

Ale po celou dobu navzdory bolesti zůstal na kolenou, nevykřikl, ačkoliv z pevně zaťatých čelistí mu uniklo několik hrdelních stenů, oči svíral bolestí a slzy mu pomalu stékaly zpod sevřených víček, zanechávajíc za sebou bledé šmouhy na měsícem osvětlené tváři.

Mistr sklonil svou hůlku a bolest ustala. Chlapec se uvnitř hadího kruhu schoulil, hlavu položil na kolena, lapaje po dechu ani nevzhlédl.

“Teď,” řekl Mistr hedvábně, “to bolí, co?”

Stále schoulený, zvedl obličej. Už nebyl vzpřímený a hrdý, byl zlomený. “Ano, můj Pane.”

“Požádej mě, abych to znovu nedělal,” rozkázal Mistr skoro podrážděně.

“Prosím, už to nedělejte, můj Pane,” zopakoval okamžitě, zatímco přerývaně dýchal. Mistr se usmál. “Poslušnost je velmi důležitá. Nechci nic jiného než bezpodmínečnou poslušnost. Zde před sebou vidíte příkladného Smrtijeda,” řekl ostatním zahaleným postavám. “Jediné co mu chybí je… Znamení. Vstaň.” Mladík se namáhavě snažil postavit, prudce se třásl. Jeho nohy vypadaly, že se pod ním každou chvíli podlomí. “Podej mi svou paži.” Natáhl ruku a Mistr mu vyhrnul rukáv, pod kterým obnažil čistou bílou kůži.

“Komu patříš?”

“Tobě, můj Pane.”

Mistr se hůlkou dotkl mladíkova nadloktí a vykřikl děsivým hlasem, “MORSMORDRE!”

Mladý muž zakřičel v agónii, přestože to, když byl mučen, neudělal, opět klesl na kolena a na levou paži si tiskl dlaň druhé ruky, zatímco se mu obrázek lebky a hada vpaloval do masa.

Nic se nepodobá pachu spáleného lidského masa.

Pomalu zvedl hlavu a znovu se podíval na Mistra, nepravidelně dýchal, kůže na jeho předloktí slabě kouřila. Tuto jizvu si bude nést po celý zbytek života.

“Děkuji ti, můj Pane.”

Mistr zaklonil hlavu a vydal ze sebe něco, co by mohlo být pokládáno za smích. Obrátil se k nezahalenému muži se stříbrnou rukou. “Ještě by ses mohl od něj jednu nebo dvě věci naučit, Červíčku.” Zase se otočil k mladíkovi a nařídil mu, “Vstaň.” Postavil se, už se netřásl - jakoby ho Pán Zla ovládl. Had pustil svůj ocas, připlazil se ke svému Pánovi a stočil se do kotouče vedle oltářního kamene.

“Teď mi jako můj nejnovější služebník, pomůžeš se záležitostí tady našeho přítele,” řekl, ukazujíc na vězně.

Šedé oči se zableskly, když se setkaly s vyděšeným pohledem. Chlapec na okamžik vypadal znepokojeně, pak ale nasadil nečitelný výraz.

“Mám použít kletbu, která zabíjí, můj Pane?”

“Ne, ne. Až přijde čas, vychutnám si to potěšení. Rychlá smrt není odměna, kterou si zaslouží. Ne, ty budeš mít to privilegium jako první na něj použít bolestivou kletbu, po které si bude přát, aby zemřel. Právě jsi ji zažil na vlastní kůži. Bylo to poprvé?”

“Ano, můj Pane.”

“Vzhledem k tomu, že jsi ji právě pocítil, měl bys mít dostatek bolesti a vzteku na to, abys ji dokázal uplatnit, ačkoliv jsi tak mladý. Stačí, když si vzpomeneš na všechnu tu agónii, jak se každá kost ve tvém těle…”

“Můj Pane?” postavy tiše zalapaly po dechu – přerušil Mistra. Mistr se na něj podíval štěrbinami očí.

“Ano?” zasyčel.

“Vím o něčem jiném.”

Mistr na něj pohlédl se zájmem. “Něco jiného? Kletbě Cruciatus se říká neodpustitelná, protože způsobuje tu nejhorší bolest, která vůbec může být na někoho uvalena. Je snad pro tohoto zrádce přijatelnější menší bolest?”

“Pochází… z jiné země. Věřím, že by byla označena za neodpustitelnou, pokud by o ní věděla příslušná místa, ale zatím ji žádný zákon nezakazuje.”

Pán Zla se usmál. “Vzbudil jsi můj zájem. Velmi dobře. Budu velkorysý. Smíš pokračovat.”

“Je třeba ho rozvázat.” Teď se ozval Červíček.

“Můj Pane…” začal, ale Mistr mávnutím ruky odstranil pouta, která vězně držela u kamene. Ten se na něj obezřetně posadil. Nezdálo se, že by se chtěl pokusit o útěk, bázlivě sledoval mladíka, zamýšlejícího způsobit mu bolest.

Plavá hlava se na okamžik otočila směrem k otci, jež mu pokynul. Obrátil se k vězni, vytáhl z pláště hůlku a namířil ji na něj.

“HARA KIRI!” vykřikl, bylo strašné slyšet nenávist v tak mladém hlase, teprve nedávno změněném - příliš vysokém než aby náležel muži, a naopak příliš nízkém než aby patřil chlapci. Kletba vězně zasáhla a srazila ho na kolena. Zatím se nezdálo, že by ho něco bolelo, vypadal, že předvádí pantomimu – sebral nějaký předmět, ve vzduchu obtáhl jeho neviditelnou délku…

Je to dýka, co vidím před sebou?

…pak imaginární předmět zvedl a pohnul se, jako kdyby si ho vrazil do podbřišku, sténaje bolestí, potom jím trhl až na úroveň střední části břicha. Vězeň se podíval dolů a právě tehdy začal vřeštět. Výkřiky byly pronikavé a dlouhé, stěží mezi nimi dělal odmlky, zoufale se držel za břicho a ječel tak hlasitě, že už nebylo slyšet vlny tříštící se o skály. Nakonec bolestí ztratil vědomí. Mistr se otočil k mladíkovi a s příkrým úsměvem začal pomalu tleskat. Ostatní také okázale zatleskali, jakmile k nim otočil plavou hlavu, díval se z jednoho na druhého, vidíc jejich chválu a respekt. Když aplaus ustal, Mistr ho vybídl: “Pověz mi co cítil.”

Chlapec krátce pohlédl na svého otce a otočil se nazpátek k novému Pánovi. “Zdálo se mu, že si do břicha vrazil velkou obřadní dýku a rozřezal se. Pak viděl vypadnout svoje vlastní střeva do klína… cítil bolest, jakoby se to skutečně stalo.”

Mistr mu jako výraz uznání pokynul. “Iluze sebevraždy. Vybral jsi dobře.” Obrátil se k ostatním. “Jsme svědky nové generace! Ještě žádný Smrtijed se ke mně nepřipojil za čtrnáct let, ale nyní zvýšíme svůj počet a naše moc poroste!” Namířil hůlku do vzduchu a ještě jednou vykřikl, “MORSMORDRE!” Tentokrát zazněl výbuch, který vězně probral z bezvědomí, ten se podíval dolů, ohromený, že nevykrvácel k smrti, pak vzhlédl a nad svou hlavou uviděl stoupat k obloze obrovskou zelenou lebku a hada. Znovu se začal třást.

Náhle se ozvaly kroky. Směrem ke kruhu běžela další zahalená postava, funíc opakovaně, “Můj Pane, můj Pane!” Když byla uvnitř kruhu, strhla si kápi, odhalivši tak, že to je…

Chlapcův otec.

Plavovlasý mladík se otočil k muži, kterého považoval za svého otce a potom zpátky na nově příchozího. Oba muži byli identičtí.

Mistr klouzal zúženýma očima z jednoho na druhého.

“Můj pane,” oddechoval těžce nově příchozí, ukazujíc na otce, který už stál v kruhu. “Tento muž je podvodník! Špion!”

“Ne, můj Pane!” řekl muž, který stál v kruhu. “On je podvodník!” Oba muži na sebe hleděli nevraživě, hůlky připravené, když náhle Mistr zvedl tu svou a namířil ji na muže, který zde byl po celou dobu. “Však uvidíme!” vykřikl a ostatní Smrtijedi k němu zamířili s napřaženými hůlkami, zapomínajíc na mladíka a vězně. Nově příchozí rychle sáhl po vězni a chlapci a táhl je od kamene směrem, odkud přišel. Ale Červíček je zahlédl a jeho hlas se nesl větrem.

“Mistře!” Pán Zla se otočil a méně než ve vteřině zamířil hůlkou na prchající trio.

“AVADA KEDAVRA!”

“ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!” křičel Harry bez přestávky, držel se za jizvu a jeho hlava hrozila explodovat bolestí.

Záblesk zeleného světla byl jedinou viditelnou věcí na světě. Byl to svištivý zelený záblesk. Svištění pokračovalo a pokračovalo a pokračovalo… Byl to zvuk světa, který na sebe zaútočil a přestal existovat.