Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třetí

Když se Harry následujícího dne probudil, kupodivu se cítil celkem svěží. Snape stále ještě spal, a tak se s tichou grácií asasína oblékl, umyl a vyplížil ze sklepení.

Krátce vyhlédl ven a zavadil očima o mlhu, která se valila ze Zapovězeného lesa přes jezero ke zdem hradu. Žádné sny, pomyslel si, i když to mohlo být tím, že po tom násilném přerušení už jeho spánek nebyl tak hluboký. Jen mělký, neklidný a vyčerpávající jako ten uzdravující spánek, ze kterého se probral o třiadvacet let dříve v minulosti.

Došel na konec zmijozelského stolu, kde seděl i včera večer, a začal si mazat toast máslem. Ředitel zmijozelské koleje profesor Camentum se k němu přikradl jako obří pavouk a podal mu rozvrh.

Harry ho přejel pohledem. Neobsahoval nic, co by už dávno neovládal levou zadní. Po dvou a půl letech strávených v Kolébce zakladatelů, kde se učil od mistrů (vzpomínky zakladatelů zahrnovaly všechny druhy magie a dokonce i některé mudlovské obory – třeba Nebelvír nashromáždil vzpomínky na mudlovské bitvy), neexistovalo moc věcí, které by už nezkusil nebo při nich nedovedl improvizovat.

Ne že bych měl v plánu trávit tady čas učením, usnesl se Harry v duchu. Prolomí Brumbálovo sledovací kouzlo (které kolem něj bzučelo jako roj sršňů, když se na něj naladil), otevře Kolébku a vrátí se.

Vstal a vydal se k východu z Velké síně, když v tom zaslechl hlasitý výbuch smíchu. Zastavil se právě včas, aby nevrazil do Jamese Pottera, který vcházel dovnitř, zlomený v pase od řehotu. Vedle něj klopýtal Sirius Black a v závěsu za nimi se sunul Remus Lupin, jenž (Harrymu spadla brada) vypadal mladší o celé věky. Trojice evidentně po ránu narazila na něco neskutečně zábavného a všichni cosi pokřikovali, ale Harry nezachytil jediné slovo. Nedokázal si pomoct a jen zíral a srdce se mu pomalu stahovalo do bolestivého uzlu. Všichni jsou tak strašně mladí, mladí a naivní…

Přidal do kroku, aby je minul –

„Hej, Jamesi,“ zahulákal Sirius, „hele, had!“

Nastavil Harrymu nohu, ale ten ji hladce, bezděčně překročil, přestože v myšlenkách zaváhal, překvapený otevřeným nepřátelstvím, zaměřeným přímo na něj, nepřátelstvím, ze kterého vyzařovala taková arogance, taková nedospělost, a to z tak důvěrně známých tváří...

Tohle ale ve skutečnosti ještě není tvůj otec ani kmotr, připomněl si v duchu o pár kroků dál, když ho nohy odnesly kolem ospalých studentů a starých brnění pryč od těch automaticky pronášených posměšků. Pro ně jsi jen další zmijozel. Zhluboka se nadechl. Netuší ani polovinu toho, co ty, natož aby to zažili. Jsou to ještě děti a pro ně jsi jen další zmijozel. Dobře to víš. Nevyšiluj. Nedělej ze sebe hlupáka.

Na okamžik se zastavil, nadechl se a pak pokračoval v cestě do knihovny.

***

Harry si prohlížel učebnu přeměňování a připadal si jako balvan uprostřed řeky. Všichni ostatní byli tak mladí, tak nevinní. Dívky se neustále něčemu chichotaly, protáčely oči nebo se smály; kluci se řehtali, ušklíbali nebo vyzařovali bohorovný klid (kromě Snapea, ten se tvářil kysele a nevrle); některé tváře měly trochu otupělé, ponuré výrazy, ale opravdu jen trochu, a všechny (až na Snapeovu) čas od času zvládly vyloudit opravdový úsměv.

Harry si začal velmi zřetelně uvědomovat skutečnost, že se jen zřídkakdy usmívá, a pokud se o to pokusil, šlo spíše o úšklebek. Připadal si starý. Ne že by ses takhle necítil už dřív, připomněl si, ale na druhou stranu jsi tam tehdy měl Albuse a nemusel jsi předstírat, že jsi jedním ze studentů. Povzdechl si a nařídil si nepřemýšlet o Albusovi, o tom, jak je jeho situace surrealistická, či jak dětinsky se chovají James Potter a Sirius Black.

„Evansová!“ vykřikl James Potter a kývnutím vyzval rusovlásku, aby se posadila na něco jako trůn, který vyčaroval ze vzduchu. „Siriusi, uhni,“ zasyčel na kamaráda, který si trůn zabral pro sebe a rozdával úsměvy na všechny strany. Zpovzdálí zavzdychala skupinka dívek.

Lily Evansová se váhavě zvedla, a poté, co ji jedna z kamarádek postrčila dopředu, napochodovala se sevřenými rty k culícímu se Jamesi Potterovi. Posadila se a James odnikud vyčaroval blyštivou korunu. Ozvalo se zalapání po dechu – jéé! – a Lily zrudla. Zmijozelové vzpurně zamručeli nebo se ušklíbali.

„Pro tebe, má královno,“ pronesl James, hluboce se uklonil a položil Lily korunu na hlavu.

„Evansová! Pottere!“ vyštěkla McGonagallová, která si předtím na chvíli odskočila do kabinetu a právě se vrátila do třídy.

Umí vypadat i přísněji, pomyslel si Harry, když si v ženiných očích všiml záblesku shovívavosti, který neodpovídal jinak přísnému pohledu. Lily se okamžitě začala omlouvat, čímž Harrymu připomněla Hermionu v jejich mladších a nevinnějších letech. James se jen drze culil.

Harrymu nad tím pobertovským šaškováním cukaly koutky, ale za polovičatým úsměvem pocítil nárůst bolavého smutku. Jamesovo, Siriusovo a Lilyino bezstarostné štěstí skončí – za kolik – za čtyři roky? Ani ne, za necelých třicet šest měsíců. A oni to neví a nebudou to vědět, dokud nebude příliš pozdě něco změnit, odvolat, nevyslovit či naopak říct to, co nemělo zůstat nevyřčeno.

A to všechno kvůli jediné kryse, pomyslel si Harry s bodnutím mrazivé nenávisti, kterou spěšně potlačil. Nebyla to jen smrt rodičů, co podněcovalo žár jeho odporu: během druhé války napomohl Pettigrew mnoha Voldemortovým úspěchům, a když byl ten zrádcovský potkan konečně polapen, prosil, škemral, krčil se a bědoval…

Kupodivu byl Pettigrew jedinou osobou, kterou Harry takovou měrou nenáviděl. Když je člověk natolik zraněný a zlomený, zapomene na nenávist. Ale pro Harryho platilo, že všechno, co zažil, jen rozdmýchalo plameny zášti k Pettigrewovi. Možná to plynulo z vědomí, že bez ohledu na to, kolik slibů ten potkan vykoktá nebo kolik přísah složí, nebude myslet na nic jiného než na vlastní ubohý život; vzpomínky na přátelství a lásku pro něj nic neznamenaly, líbal lem hábitu komukoliv, kdo mu držel u krku hůlku. Možná za to taky mohla ta divoká, zlomená prázdnota, kterou viděl v Pettigrewových očích; prázdnota, která vypadala jako propast otevřená nejen do temnoty, ale přímo do nicoty…

Harry se rychle odvrátil, než tu prázdnotu začne hledat.

Přeměňování brzy skončilo a McGonagallová Harryho před odchodem pozdržela, aby otestovala jeho znalosti předmětu. Doufal, že se mu zdařilo vyvolat dojem lehce nadprůměrného, ale ne vynikajícího studenta. Docela dobře mu k tomu posloužily osnovy, které McGonagallová odprezentovala na začátku hodiny.

Učebnu opustil beze spěchu, jelikož podle rozvrhu měl mít před obědem krátkou pauzu. Zabočil do chodby a zarazil se nad tím, co spatřil. Ve stínu se krčil Severus Snape, tiše klel a držel si ruku před obličejem. Oči měl zavřené.

Harry váhavě, co nejtišeji, popošel blíž, avšak Snape přesto vzhlédl. Ztuhl, což Harryho přimělo zastavit.

„Ehm… ahoj,“ pronesl Harry co nejpřátelštěji. „Stalo se něco?“

Snape se zamračil, přimhouřil oči a narovnal se. Poté zahuhlal: „Cho cheš, Froste?“

Harry pozvedl obočí. Mladíkův hlas zněl jednoznačně přidušeně. „Jestli ti Black a Potter zlomili nos, měl bys jít na ošetřovnu.“

Mladík zostřil pohled: „Jak o dich vích?“

Harry pokrčil rameny, i když v duchu si jednu vrazil. Ještě by neměl vědět o sporu mezi Poberty a Snapem. „Kdyby mohly pohledy zabíjet, byli by už nejmíň desetkrát mrtví. A ty taky.“ Odmlčel se. „Pojď, vezmu tě na ošetřov –“

„DE!“ vyhrkl Snape a rychle sebral svou důstojnost. „Jchem hakhle v pohodě,“ oznámil odměřeně, rukáv stále přitisknutý k nosu. „Dojdu chi tam chám.“

„Víš, už jsem viděl zlomené nosy. Nemusíš ho schovávat.“

„O můj noch che dechtarej,“ vyprskl Snape a probodl ho pohledem tak ostře, nakolik mu to zpola schovaná tvář umožňovala. Harrymu, který v budoucnosti čelil Snapeovým k mistrovství dovedeným smrtícím pohledům, jen zacukaly koutky úst.

„Starej, nestarej, jestli ho máš zlomený, měl bys jít na ošetřovnu.“

„Uh chem ti hekl, he je mi fajd!“ odsekl Snape a klopýtavě popošel pár kroků. Harry se zamračil. Nejspíš má ještě další zranění, pomyslel si a zaměřil se na mladíkovy končetiny. „Zaměh chvou dechtědou pochordost na děco jiného, Frochte! Můj doch je v daprochtém pochádku.“

Protivný jako vždycky, prolétlo Harrymu hlavou, zatímco stále bojoval s úsměvem. „Nebudu se smát, slibuju…“

„Dedí tu dic k vidědí,“ vyštěkl Snape. „A tech, pokud mě omluvích…“ Udělal pár dalších kroků, ale pak se znenadání zapotácel. Instinktivně natáhl ruce, aby zmírnil následky pádu, a Harry přiskočil, takže se Snape ocitl v jeho náručí.

Rukáv mu sklouzl dolů a Harry vykulil oči, protože mladíkův nos nebyl zlomený; nýbrž přeměněný na zobák plameňáka. Zároveň zaznamenal, že Snapeovy oči ztmavly a překvapený výraz vděčnosti nahradil pohled soupeřící s bouřkovými mraky a –

„Počkej, já –“ Harry se hbitě natáhl a uchopil Snapea za hábit. Není divu, že ten nos schovával, pomyslel si a potlačil téměř neznámé nutkání ke smíchu. Snape a ta jeho paličatá pýcha. Mladík se zuřivě bránil a odstrkoval ho –

„Přestaň se bránit,“ štěkl Harry tónem, který používal ke zklidnění místnosti plné bystrozorů a hysterických ministerských úředníků. „Bude tě to jen bolet o to víc.“

Snape sebou na chvíli přestal házet a zamračil se. Tváře, jak si Harry všiml, mu žhnuly jako čerstvě vypálená cihla. Harry zamrkal a pustil mladíkův hábit, protože mu právě poprvé naplno došlo, že chytil Severuse Snapea do náruče. Snape se ihned napřímil do celé své výšky,  takže Harryho převyšoval o dobrých deset centimetrů. „Běch,“ zasyčel Snape zuřivě a rukou si zase přikryl nos. „A dech mě da pochoji, Frochte!“

„Nebuď tak nedůtklivý,“ opáčil Harry vyrovnaně a hbitě uchopil Snapea opět za hábit, aby se znovu nepokusil utéct. Mladík se tentokrát naštěstí nebránil. „Mrzí mě, že jsem tak civěl, opravdu mrzí, ale nesmál jsem se ti, ani jsem to nekomentoval, ne?“ Snape tvrdohlavě uhnul pohledem. „Hele,“ pokračoval Harry vlídně, „co kdybych ti ten nos přeměnil zpátky?“

Harry zachytil na Snapeově tváři úšklebek, přestože ji měl částečně schovanou. „Demychli chi, he jchem tak hloupý. Potter depouhil kouchlo, hahlídadlo debo kletbu – provedl phemědu, to je hrohdě chomplikovadé. To z dacheho rochdíku zvládhou jedom Potter a Black.“ Ta jména vyplivl. „Viděl chem, co jchi phedváděl dhechka ve thídě. Da tohle prochtě destachích.“

„Pořád jsem lepší než ty,“ podotkl Harry nevzrušeně a vcelku pobaveně. „Vážně. Nech mě to aspoň zkusit. Nejhorší, co se může stát, je, že skončíš s chobotem nebo něčím podobným, a pak můžeme jít za madame Pomfreyovou, aby to napravila.“

„Dejhorchí, co che můhe chtát, je, he mi odcharujech hlavu!“ zachrchlal Snape a pokusil se odtáhnout. „A jak to, he znách madame Pomfreyovou?“

Harry pokrčil rameny, i když v duchu si za to přeřeknutí vynadal. Proč musí vždycky narazit na podezřívavé lidi? A proč musí pořád dělat tyhle drobné přehmaty? „Už jsem se s ní setkal. Jdeme na to?“ změnil téma a vytáhl hůlku (na kterou Snape nervózně pohlédl). „Prostě mi věř, jo?“ Harry zkusil nasadit úsměv, jejž považoval za uklidňující, a uvědomil si, že se usmívá poprvé po několika dnech. Aniž by zaznamenal, jak Snape při tom úsměvu ztuhl, odsunul mu ruce stranou a poklepal na jeho nos. Ten se scvrkl a vrátil se zpět do normálu. Když přeměna skončila, Harry si uvědomil, že hledí do černých očí, ve kterých probleskovalo podezření.

„Ty jsi v přeměňování lepší, než jsi dal najevo, že jo,“ podotkl Snape. Bylo to obvinění, ne otázka.

Harry pokrčil rameny, ale v duchu se zase tloukl do hlavy. Kvůli tomu, že trávil tak málo času s ostatními lidmi, zapomínal na pravidla… ehm… společenské přetvářky, nebo jak by se to dalo nazvat. Nebyl v ní zrovna mistr.

„Máš ještě další zranění,“ poznamenal Harry a svraštil obočí. „Opravdu tě Black a Potter tolik zřídili?“

„To není tvoje věc!“ zavrčel Snape, vystartoval pryč a zakopl. Harry ho opět chytil dřív, než stihl upadnout.

„Jde se k madame Pomfreyové,“ pronesl neoblomně.

Snape k němu vyslal vražedný pohled. Žíla na spánku mu pulzovala. Harrymu se znovu pozvedly koutky úst a jal se směřovat kroky druhého zmijozela na ošetřovnu. Byl natolik rafinovaný, že se ho vyptával na cestu (a dostávalo se mu stručných, přes zaťaté zuby cezených odpovědí typu „vlevo“, „vpravo“ a „idiote“), a po několika záměrně špatných odbočeních tam konečně dorazili. Jakmile je ošetřovatelka zblýskla, vystrčila Harryho ven. Neochotně odešel a lámal si hlavu, proč Snape kulhal.

Ale oběd ho přivedl na jiné myšlenky – dorazil trochu později, tak i o něco déle dojedl. Když se zvedl a chtěl se vydat na další hodinu, obranu, uviděl, jak do Velké síně vpadl Snape. Zaznamenal, že kulhání zmizelo.

Počkal na něj a sdělil mu: „Na oběd nemáš čas.“ Snape po něm jen šlehl pohledem, připravený vystřelit bryskně ven ze síně. „Jdeme, nebo přijdeme pozdě.“

Na to podal Snapeovi housku. Ten ho zpražil pohledem, jako kdyby mu nabídl pohár s jedem.

„Co je?“ optal se Harry zmateně.

Snape přimhouřil oči, vzal si podávané pečivo, přičichl k němu a chvíli ho zkoumal, než se do něj opatrně zakousl.

„Nechci tě otrávit,“ dodal Harry zaskočeně a pobaveně zároveň. Snape si odfrkl, a aniž by se ohlédl, namířil si to na hodinu obrany. Harry ho následoval.

Zatočili do opuštěné chodby (jdeme pozdě, pomyslel si Harry, žádný div, že tu nikdo není), když tu se Snape zastavil a tasil hůlku. Harry měl tu svou vytaženou o vteřinu později, ale vyčkával, až zjistí, o co se Snapeovi jde.

„O co ti jde, Froste?“ zasyčel zuřivě. „Vysyp to. Co ode mě chceš? Proč jsi mi pomohl a proč mě sleduješ?“ Přimhouřil oči. „Řekl ti Lestrange nebo Malfoy –“ Odmlčel se a pak pokračoval jiným tónem: „Poslali tě, že jo? Nebo to byl Potter a Black?“

Harry pozvedl obočí. „Tak teď vůbec netuším, o čem to mluvíš. Momentálně tě sleduju, protože nemám nejmenší ponětí, kde je učebna obrany, a když jsem tě našel na chodbě se zobákem plameňáka místo nosu a kdovíjakým dalším zraněním, udělal jsem to, co by měl udělat každý slušný člověk – postaral jsem se, aby ses dal do pořádku. S Potterem, Blackem, Malfoyem a Lestrangem jsem se sotva potkal a opravdu nejsem někdo, kdo se nechá jen tak uplatit. V momentu, kdy přijmu úplatek od Malfoye, se sám vykastruju.“ Pohlédl Snapeovi zpříma do obličeje s netečným výrazem a bouří v očích.

Na okamžik oba téměř zkameněli, Snape s hůlkou namířenou na Harryho krk. Nakonec ji stáhl a zasunul zpět do rukávu. „Nemysli si, že jsem blázen, Froste,“ odsekl úsečně a znovu se vydal ke třídě.

„Jasně, že ne. A o čem mi jako měli Malfoy nebo Lestrange říct?“

„To,“ zavrčel Snape, „není tvoje starost.“ Prudce rozrazil dveře učebny obrany a hnal se dovnitř.

Netykavko, pomyslel si Harry a následoval ho, mumlaje cestou omluvu k učitelce obrany profesorce Matellanové. Je skoro neuvěřitelné, že si to v pozdějším věku trochu srovná v hlavě, dumal Harry, když zaznamenal, že si Snape vybral místo tak daleko od něj, jak jen bylo možné, aniž by vnikl na nebelvírské území. No fakt, jeden by si myslel, že v sedmnácti už bude mít trochu rozumu. Ale asi je to zkrátka jeho styl. Harry zakroutil hlavou a snažil se ignorovat všechno, co se Snapem souviselo, ale bylo to překvapivě těžké, a poté, co profesorka skončila s úvodní přednáškou a do konce hodiny zbývala ještě spousta času, si uvědomil, že pochytil jen velmi málo informací. Ačkoliv za to nejspíš mohl profesorčin protivný skřípavý hlas a naprostý nedostatek obsahu sdělení.

„Tak, studenti!“ zvolala nakonec Matellanová a postavila se. Harry potlačil instinkt zavřít oči před útokem zářivých barev jejích šatů. Nicméně na rozdíl od Albusových bláznivých vzorů působily tyto barvy poněkud zlověstně. „Hůlky do ruky! Vyzkoušíme si, co jste se vloni naučili! Rozdělte se do dvojic!“

Harry sledoval, jak se ostatní studenti obrátili ke svým sousedům: James Potter šťouchl prstem do Siriuse Blacka a uculil se; Lucius Malfoy vyhledal pohledem černovlasého Terrance Lestrange, ušklíbl se a prefekt na oplátku povýšeně přikývl.

„Kdo nemáte partnera, vztyk!“ křikla do narůstajícího šumu Matellanová, mašírující si to před třídou sem a tam.

Harry se postavil, rozhlédl se a uviděl, že Snape se zamračeným výrazem a několika rudými fleky na tvářích vstal také.

„Skvělé!“ zafuněla Matellanová a namířila si to k nim. „Budete pracovat spolu!“

To nemá chybu, pomyslel si Harry, když se přesouval do kouta, který tvrdohlavě obsadil Snape.

„Všichni připraveni?“ zvolala profesorka. „Skvělé! Vstaňte a odstupte od lavic,“ – třída uposlechla, Matellanová mávla hůlkou a lavice odpelášily ke zdi – „a začněte se štítovými kouzly! Do toho!“

Snapeova hůlka se dala do pohybu ještě dřív, než Matellanová domluvila.

„Petrificus Totalus!“ vyštěkl s namířenou hůlkou a Harry před zaklínadlem rychle uskočil. Za sebou zaslechl hlasité buch. („Snape!“ vyjekl kdosi.)

Snape přimhouřil oči. „Mdloby na tebe!“

Harry znovu uskočil, v duchu ohromený syrovou silou kouzla, které kolem něj prosvištělo –

„Expungo!“

Harry uhnul.

„Fundo! Attonbitus! Froste, přestaň uhýbat a vyčaruj štít!“

Za Harryho zády se na podlahu svezl další student a Harry zamrkal. „Aha… dobře.“ Omluvně pokrčil rameny a nasadil rozpačitý úsměv (zdvořilou verzi své ‚nebelvírské‘ masky). „Zapomněl jsem.“ A skutečně zapomněl: zapomněl, že ve třídě se předpokládá, že bude plýtvat energií na vyčarování štítu místo toho, aby protivníkovým kouzlům uhýbal, jak by u takto nedbale provedených zaklínadel měl. Ačkoliv ve srovnání s ostatními se Snape ukázal jako daleko obratnější. Připomněl si, že jsou to ještě děti a že musí zůstat nenápadný…

Snape si odfrkl, znovu švihl hůlkou a vykřikl: „Congelo!“

Harry máchl hůlkou a v poslední chvíli si uvědomil, že má formuli vyslovit. Cítil se značně hloupě, protože už léta nemusel inkantace říkat nahlas. „Protego!“

S prásknutím se objevila modrá kopule a Snapeův paprsek magie se vytratil. Snapea to rozhodilo jen na okamžik, vzápětí znovu namířil hůlku a Harry sebou v duchu škubl: bude těžké odolávat instinktům (zejména když o ně nechtěl přijít – byly klíčové pro jeho přežití).

„Ocurro!“

Harry byl v půlce pohybu hůlkou, když zahlédl záchvěv zákeřné magie letící vzduchem ke Snapeovi – prudce uhnul a hněvivě namířil hůlku na blížící se kouzlo. Proud nepřátelské magie se s téměř slyšitelným povzdechem vypařil.

Snape se otočil na patě.

Šok ve tváři Jamese Pottera a Siriuse Blacka bleskově nahradila neutralita a nevinnost. Vzápětí už k nim byli obráceni zády a stříleli po sobě neškodné kletby.

Harry sledoval, jak se Snapeova tvář zachmuřila a oči mu potemněly.

„Ne!“ švihl po něm Harry svým bystrozorským hlasem zmírňujícím paniku, protože Snape už mířil hůlkou na Poberty. Mladík ztuhl, jako kdyby ho někdo polil ledovou vodou, a otočil se k Harrymu. „Ne,“ zopakoval Harry pevně. „Neoplácej jim to. Přesně tohle chtějí. Budou očekávat, že zaútočíš, nasadí protiútok a bude to dva na jednoho. Budeš v nevýhodě.“

Snapeův upřený pohled vůbec nezakolísal. „Ano,“ vyprskl hořce, „dva na jednoho.“

Harry nedostal šanci odpovědět, protože kolem něj proletěla jedna ze zmijozelek a narazila do zdi. Když se k ní natáhl, aby jí pomohl vstát, obořila se na něj celkem bez obalu, že jestli se jí on, špinavý šmejd, dotkne, prokleje ho tak, že se budou svíjet bolestí ještě jeho špinaví šmejdští potomci. Malfoy na druhém konci učebny se zachechtal.

Zbytek hodiny utekl rychle. Profesorka Matellanová štědře přidělila body jak Nebelvíru, tak Zmijozelu. Když se s koncem hodiny začali studenti trousit z učebny, zaslechl Harry, jak na něj profesorka volá svým pronikavým ječákem: „Pane Froste, prosím, zůstaňte tu ještě na moment!“

Harry, velmi dobře si vědom zlověstného pocitu v žaludku, zamířil do přední části učebny, kde profesorka cosi psala nečekaně zdobným písmem do papírů.

„Sledovala jsem vaše dovednosti, pane Froste, a troufám si říct, že jsem ohromena.“ Dopsala poslední slovo a odložila psací nástroj v podobě obrovského orlího pera. Harry si nemohl nevšimnout, že její hlas má výrazný kovový přízvuk.

„Vím, že jste předtím chodil do Merrimanské školy magie, a jsem překvapená, že vaše schopnosti o tolik překračují nároky jejich – odpusťte mi – poněkud nedostatečných osnov.“

Harry pokrčil rameny: „Neomezoval jsem se jen na to, co se učí ve škole, madam.“

Profesorka se blazeovaně usmála. „Mohl byste mi prosím předvést nejsilnější obranné kouzlo, které jste se naučil?“

„Samozřejmě.“ Harry se napřímil a v duchu se probíral kouzly, která uměl. Moc se mu nechtělo vyčarovat před Matellanovou Patronovo zaklínadlo a vyšší kouzla by vzbudila příliš velké podezření. „Patrocinium!“ uvolnil přiměřeně silný proud magie a sledoval, jak obklopuje stůl třpytivě stříbřitou bublinou.

„Bravo!“ zatrylkovala Matellanová jako u vytržení a Harry se musel ovládnout, aby sebou necukl. „Silné, velmi silné!“

Harry se spokojeně usmál a zrušil štít.

„Jsem si jistá, že si letošní rok skvěle užijeme, že ano?“ nadhodila celá rozzářená štěstím.

Harry si nebyl příliš jistý, zda se mu ten úsměv líbí, ale zachoval neutrální výraz.

„A teď běžte,“ vyhnala ho. Harry se znovu usmál, a když se otočil k odchodu, vystřídalo jeho úsměv zamračení. Celou cestu cítil v zádech její pohled. Na tuhle si musím dávat pozor, pomyslel si, když otvíral dveře a vyklouzl ven –

Jen tak tak, že se stihl skrčit před fialovou střelou, která mu prosvištěla kolem hlavy.

„Mám tě, Srabusi!“ vykřikl Sirius Black.

Snape byl odmrštěn proti zdi, kde se objevila pouta, která mu obepnula kotníky, zápěstí a krk a přišpendlila ho k ní. Jeho hůlka s rachotem dopadla na zem.

„Co myslíš, že bychom měli udělat, Dvanácteráku?“ ušklíbl se Sirius a šťouchl svého kamaráda do žeber. James Potter se rychle rozhlédl. „No tak, předveď se, Jamesi. Náměsíčník vzal tvou holku do knihovny a Červíček hlídá,“ uculil se. „Tak co bychom měli s tímhle slizkým parchantem udělat? Zase celé škole ukázat jeho spoďáry? Nebo něco jiného?“

Harry švihl hůlkou a Snape se svezl na zem. „Nic takového,“ pronesl vyrovnaným hlasem a postavil se do středu chodby, mezi Snapea a útočníky. Ruce si založil na hrudi a netečně sledoval, jak si jeho otec a budoucí kmotr vyměňují pohledy.

„Hele, Jamesi,“ nadhodil Sirius Black. „Další špinavý zmijozelák.“

„Varuju tě, Blacku,“ upozornil ho Harry nevzrušeně, tvář jako hladkou masku.

„Nebo co?“ ušklíbl se Sirius. „Přidáš se ke Srabusovi a budeš si utírat sople do hadrů?“

Harry ho ignoroval a obrátil se k Jamesi Potterovi: „Radši si líp hlídej svého kámoše, Pottere, nebo se o tomhle doslechne Evansová.“

James Potter zbledl.

„Neuvěří ti!“ zavrčel Sirius. „Nevěří takovým zmijozelským hadům, jako jsi ty! Jamesi,“ píchl kamaráda do žeber, „jsi primus, dělej něco!“

„Nemůže dělat nic,“ prohlásil Harry chladně. „A jsi ochotný si na to vsadit, Blacku? Nezapomeň, jsem mudlorozený, zrovna jako Lily,“ – tvář Jamese Pottera zároveň zbledla i potemněla – „a to mezi námi vytváří silné spojení. Mimoto je férová a nebude mi nedůvěřovat jen kvůli mezikolejním předsudkům.“

„Jak víš o Lily?“ zeptal se Potter.

„Jak bych o ní mohl nevědět, když na ni tak – zbožně civíš?“ odvětil Harry, ačkoliv v duchu se přikrčil. Jen pár týdnů, a pak už nebude muset předstírat, že nic neví. „A ona se svým původem nijak netají.“

Black vykročil výhružně vpřed, hůlku namířenou na Harryho. „Drž se od ní dál, ty prohnilý budoucí Smrtijede!“

Harry přimhouřil oči, ale Potter už táhl svého kamaráda pryč a něco mu mumlal do ucha. Na okamžik Harry chápal, co Snapea tak těšilo na vytáčení Siriuse Blacka k nepříčetnosti:  rozlícená tvář, třesoucí se ramena…

„Jestli si něco zkusíš –“ zavolal ještě Black, než ho Potter odvlekl chodbou z dohledu a doslechu.

Harry si povzdechl a znovu se zachmuřil. Ačkoliv už dávno ztratil veškeré zářné iluze o Pobertech, když viděl otce a budoucího kmotra takhle jednat, jeho už tak bolavému srdci se přitížilo ještě víc. Jak si mohla jeho matka vzít takového – takového mizeru? Harry věděl, že tohle ještě není jeho otec, ale ze všech pitomců, které měl Harry tu smůlu potkat, se zrovna James choval jako typický Draco Malfoy, a to vědomí samo o sobě zanechávalo v jeho ústech pachuť starých ponožek.

Potřásl hlavou a otočil se ke Snapeovi, který si svíral pravou paži. Na obličeji se mu začínala vybarvovat modřina. Harry na něj zostra pohlédl: „Začal sis, že jo?“

Snape se zamračil. „Jasně, že jo,“ zavrčel. Než mohl Harry pokračovat, spustil pohrdavě: „Řekni mi pravdu, Froste. Nemysli si, že mě oklameš. Co chceš za to, že mi pomáháš?“

„Co kdybych ti řekl, že chci, abys přestal být takový paranoidní zmetek?“ odsekl chladně Harry dřív, než se stihl zastavit. Když se Snape nadechoval k odpovědi, dodal: „Ale mít Severuse Snapea na své straně je příliš velká příležitost, než abych si ji nechal ujít. Abych uspokojil tvoje podezření, řekněme, že si ten dluh schovávám na horší časy, dobře?“

Snapeovo zachmuření se ještě prohloubilo.

Harry si povzdechl a pokusil se znovu získat svůj klid, který obvykle tak často neztrácel. Bylo zvláštní, jak ho Snape dokázal zklidnit a zároveň nadzvednout jako nikdo jiný. „Myslím, že Pomfreyovou by moc nepotěšilo, kdyby tě viděla dvakrát za den. Ledaže…“ odmlčel se. „Neříkej mi, že jsi za ní se svými zraněními v posledních šesti letech nechodil?“ Ačkoliv to vlastně dost připomíná mě, napadlo Harryho.

„Starej se o sebe, Froste!“ zavrčel Snape, odrazil se od zdi a dal se na útěk.

„Teď se starám o tebe,“ odsekl Harry a popadl druhého zmijozela za cíp hábitu, „a přestaň zdrhat! Nech mě, ať tě vyléčím – základní léčebná kouzla umím.“ Popošel blíž a namířil hůlku na Snapeův obličej. „Jen drž, jasné?“

Snape okamžitě cukl hlavou na stranu. Mastné vlasy se otřely o špičku Harryho hůlky a skryly mu tvář. Harry si podrážděně povzdechl.

„Jak víš, že je Lily Evansová mudlovská šmejdka?“ zeptal se Snape.

„Neříkej jí tak,“ vyštěkl Harry a švihl hůlkou, aby ji vymotal zpod mladíkových vlasů. „Jestli jsi náhodou zapomněl, já jsem taky ‚šmejd‘.“ Rychle vyléčil Snapeův obličej, než se stihl znovu pohnout. „Konečně,“ zamumlal a mávl hůlkou. Snapeův pravý rukáv se vyhrnul až k lokti a odhalil bledou kůži se žlutými skvrnami modřin.

Popadl Snapeovu ruku a začal ty modřiny zkoumat. „Ty – Ale Pomfreyová –“ Harry zamrkal. Snapeův obličej znovu nabral ošklivý cihlový odstín a mladík si stáhl rukáv dolů. „Ledaže…“ Modřiny, jak věděl, se daly snadno vyléčit do hodiny od jejich vzniku, ale když byly starší než jeden den – Harrymu to docvaklo. Vzpomněl si na obraz, který před dávnou dobou viděl na lekcích nitrobrany se Snapem: chlapec choulící se v rohu, zatímco otec křičel na matku…

„STAREJ SE O SEBE, FROSTE!“ zaburácel Snape s planoucí zlobou v očích. Otočil se na patě, rozběhl se po chodbě, a krátce se zapotácel, než zmizel za rohem.

Zavládlo ticho. Harry chvíli upřeně hleděl na místo, kde Snape zmizel, pak si povzdechl, otřel si tvář od kapek Snapeových slin, sklonil se a zvedl jeho hůlku. Musel být opravdu rozčilený, když odešel bez ní, pomyslel si. Cítil se prázdný. Jen doufám, že nepotká Poberty…

Kroky.

„Je s ním těžké pořízení, že?“

Harry ztuhl. Hlas se mu spojil s tváří černovlasého prefekta, který ho první večer konfrontoval. „Lestrangi,“ otočil se s netečným výrazem.

Terrance Lestrange se opíral o zeď a tvářil se podivně samolibě. „Víš, přestože jsi mudlovský šmejd, jsi docela mocný a jsi pravý zmijozel, i když jen Merlin ví, proč se paktuješ s touhle špínou.“

Harry přimhouřil oči a uložil si tu informaci na později: Snape? Špína? Proč – tedy vyjma běžných společenských nedostatků? „Co tím sleduješ?“

„Náš Pán má možnosti, jak… očistit poskvrněnou krev. Pod jeho vedením bys mohl dosáhnout velikosti.“ Lestrange popošel o krok blíž a ztišil hlas. „Být mocnější, než už jsi. Mocnější ve více směrech než jen…“

Aha, takže když vidí, že mě nemůže porazit, snaží se mě naverbovat, pomyslel si Harry ponuře. Snaž se dál, Lestrangi. Zachoval neutrální výraz, poněvadž věděl, že si nemůže dovolit vyvolat příliš velkou pozornost tím, že odmítne, bez ohledu na to, jak moc to chtěl udělat. Usmál se, chladnokrevně a nevesele. „Musím dost neodkladně napsat esej na přeměňování. Hezký den.“ Otočil se a vykročil chodbou pryč.

„Nemysli si, že se tomu vyhneš, Froste,“ zavolal za ním Lestrange. „Budeš Mu sloužit. Jednoho dne budeš.“

Harry zaťal pěsti. Na to nesázej, Lestrangi.

***

„Tady máš hůlku, Snape,“ řekl Harry, když si při večeři sedal na své obvyklé místo vedle něj.

Mladík hůlku beze slova popadl a podezřívavě si ji prohlížel.

„Ne, neseslal jsem na ni kletbu, zaklínadlo ani kouzlo, ani jsem ji nepoškodil, nevyměnil nebo nepředělal,“ odrecitoval Harry a sáhl po pečivu.

„A proč bych ti měl věřit?“ durdil se Snape.

Harry pokrčil rameny a ukousl si pořádné sousto z housky s máslem.

Po hodině obrany strávil Harry veškerý volný čas v knihovně a rychle dokončil domácí úkol za použití trochy bezhůlkové magie. Pak předstíral, že je ponořený do časopisu o famfrpálu, zatímco si pohrával se sledovacím kouzlem, které na něj seslal Brumbál. Bylo mnohem komplikovanější, než očekával: sice měl dost síly na to, aby ho zrušil, ale Brumbál by si toho všiml a to by jen zvýšilo podezření.

Moc nepomáhalo, že ho rozptylovaly zbloudilé myšlenky na Snapea.

Večeře proběhla bez jakékoliv konverzace mezi nimi. Ne že by nějakou čekal. Vlastně jako jediný mluvil Malfoy, který vytrvale hučel do Lestrange novinky o skandálu odhaleném v rodokmenu jakési čistokrevné rodiny.

Harry si vydechl úlevou, když se konečně ocitl za pevně zavřenými dveřmi pokoje, osvobozený od Malfoyova monologu, a mohl se připravit v koupelně na noc.

„Že mu z těch jeho řečí není špatně...“ mumlal si pro sebe, když si svlékal košili a kalhoty a ukládal si je k nohám postele. Nekoupil si žádné pyžamo, nenosil ho od té doby, co se probudil v Kolébce zakladatelů; stal se z toho zvyk.

Snape se vynořil zpoza své postele v obnošené šedé noční košili, která možná kdysi bývala černá, a ztuhl.

„Co je?“ zeptal se Harry, promnul si oči a vklouzl pod přikrývku.

Snape se jen ušklíbl a zabručel něco o barbarech. Harry vzdychl a upamatoval se, že se má chopit hůlky, aby s ní mávl ke krbu. Ztlumil oheň na doutnající uhlíky.

V nastalé temnotě Harry zavřel oči, potajmu namířil Snapeovým směrem prst a obestřel ho uspávacím kouzlem.

Teď jen musím počkat, uvažoval, asi tak do dvou do rána. Dvě a půl hodiny. Tak pozdě už nebude nikdo vzhůru. Byl teprve první den vyučování a nikdo ještě nemá tolik domácích úkolů.

Povzdechl si a pokračoval v analýze Brumbálova sledovacího kouzla. Bylo pro něj naprosto nové. Přestože se v Kolébce pár sledovacích kouzel naučil, s žádným podobným se nikdy nesetkal. Pochopil, že je dostatečně specifické, aby ředitel díky němu určil, jestli se nachází ve sklepení, v nebelvírské věži nebo v knihovně, ale už neodhalí kde přesně.

Bylo by to jednodušší, kdybych mohl zrekonstruovat magickou rovnici, uvažoval Harry, ale rozhodl se, že to nechá na zítra.

Otočil se na bok a zašeptal: „Tempus.“ Nad dlaní se mu zformovala zelená čísla 1:38. To už je dost pozdě, pomyslel si, v naprosté tichosti vylezl z postele a neslyšně otevřel dveře. Proklouzl chodbou a vplížil se do společenské místnosti.

Uvědomoval si chlad, ale necítil ho. Načervenalé světlo vycházející ze skomírajících uhlíků splývalo s tmavou zelení na tapisériích a rozestavených křesílkách do inkoustové černě. Stíny se lámaly o stěny a roztahovaly se jako návštěvníci z jiného vesmíru. V této studené zelené a krvavě rudé temnotě Harry vycítil náhlou změnu, jako kdyby byl cizinec kráčející neznámým světem.

Přistoupil ke krbu a přejel špičkou hůlky po římse.

„Poddej se mi,“ zasyčel hadím jazykem.

Tmavé stříbro krbové římsy se odsunulo stranou a Harry opatrně sáhl dovnitř, našel, co hledal, a jemně to vytáhl ven: dýku, Zmijozelův klíč. Rukojeť měla zeleno-stříbrnou, tvarovanou do podoby syčícího hada se dvěma velkými smaragdy místo očí. Čepel byla úzká a smrtící jako blesk.

Zvedl ji do vzduchu, dotkl se čepele a rázem pocítil příval vzrušení. Švihl s ní, tak snadno jako dýchal, a pozoroval, jak se v ní odráží matně rudé světlo skomírajícího ohně. Připomínalo to létání: tak svobodné, přirozené a správné. Mávl dýkou v divokém oblouku a poté ji zarazil hluboko do kamene nad krbem.

Hrad zasténal v agónii a světlo se zachvělo, jako by ho pohltily stíny.

Harry se zlomeným zajíknutím dýku vytáhl, upustil ji na předložku před krbem, jako by pálila, a náhle si uvědomil, že stojí ve zmijozelské společenské místnosti bos, kromě kalhot zcela nahý, a třese zimou.

Tohle se předtím nestalo, pomyslel si se srdcem bolavě bušícím v hrudi. Když v šestém ročníku poprvé a zatím také naposled získal Zmijozelův klíč, byl ještě mladý a svéhlavý; stalo se to tenkrát na sklonku noci a dveře do společenské místnosti byly otevřené jen natolik, aby propouštěly poslední zbytky slabého denního světla. Tehdy s ní máchl neohrabaně, styděl se před pobavenými pohledy Rona a Hermiony. Nepocítil příval moci a nelítostné síly; nemávl s ní tak přirozeně, jako kdyby to byla jeho hůlka; a nezarazil ji do zdi hradu, když hladina té moci dostoupila vrcholu.

Ztěžka polkl a zase dýku zvedl. Nedokázal ignorovat, že necítil ani sebemenší náznak rozpaků.

Musí to být tím – tím, že jsem se změnil, řekl si. A tím, že… Zběsile – zoufale – se snažil myslet racionálně, ale moc mu to nešlo – byl ospalý a jeho emoce a myšlenky se za neúprosného bušení srdce zmateně mísily. Rozhodl se, že se raději vyspí a promyslí si všechno až ráno. Teď na to nemysli, nařídil si, jak nejdůrazněji dokázal. Tlukot srdce jej ohlušoval a třásly se mu ruce. Nepřinese ti to nic dobrého.

Vplížil se zpátky do pokoje, přeměnil dýku na falešnou hůlku a opatrně ji schoval do kufru. Snapeovo dýchání znělo stále klidně a vyrovnaně. S tichým unaveným povzdechem zalezl pod přikrývku a snažil se vyčistit si hlavu a vůbec nemyslet na – na cokoliv…

Ale ani roky tréninku nitrobrany nedokázaly zabránit vzpomínkám… Na to vzrušení, když uchopil dýku, na tu krásu, s jakou se v krvavě rudém světle leskla, na to opojení, když vrazil dýku až po rukojeť do zdi hradu…

Pevně k sobě tiskl oční víčka, svíral v hrsti přikrývku, zatínal zuby a nutil mozek nemyslet. Bylo mu mizerně. Na zvracení. Najednou se bál usnout. Nechtěl vědět, jaké nenávistí naplněné sny se mu budou zdát.

Nemůžeš nespat, okřikl se a neústupně udržel oči zavřené. Zhluboka se nadechl a dovolil únavě otupit prázdnotu, kterou cítil z Albusových nepřátelských očí a z toho, že byl, aniž by věděl jak a proč, vržen do jiného času, kde se ocitl zcela sám, jen se střípky vlastní minulosti, které by ho mohly vést. S každým nádechem dovolil vyčerpání poněkud ulehčit vzpomínce na hluboké, pokřivené (a teď i nechutné) uspokojení, které pocítil, když vrazil dýku do kamene…