Autor: SenLinYu Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Jimmi
Originál: https://www.fanfiction.net/s/13468167/7/
Rating: 16+
Kapitola 7.
V sexu pokračovali.
Ona, Hermiona Grangerová, pověstně dobré děvče, spala s profesorem Snapem, pověstným netopýrem sklepení.
Spali spolu někdy ráno i večer a bylo to naprosto úchvatné a zcela nevhodné a ani v nejmenším neplánovala s tím přestat, dokud nebude blízko smrtelné posteli.
Po dvou prvních nocích, jakmile si Severus cosi dokázal, už nebyli nervózní. Při pohledu zpět se mezi nimi věci prostě usadily.
Byl velkorysý milenec. Což ze začátku mátlo, protože ‚velkorysý‘ a ‚Snape‘ nebyla slova, která by Hermiona někdy spojovala. Nicméně podle toho, co o něm věděla, si uvědomila, že nikdy v životě nedělal nic polovičatě.
Udivující množství času se jí dotýkal. Ráno se probouzela s pocitem prstů putujících po jejím těle, polibků na rameni a zádech. Ospale se mu přetočila do náručí a než vstal, oddali se snově pomalému rannímu sexu.
Hermiona pak spala ještě pár hodin, než vstala na vyučování.
Navzdory fantaziím nikdy Severuse nepovažovala za někoho, kdo bude tak intenzivně fyzický. Smyslný, ano. Ale ne nezbytně v sexuálním smyslu slova.
Vždy si všímala, jak se pohyboval a mluvil.
„Omámit mysl a podrobit si smysly…“ jaký člověk by toto řekl třídě plné jedenáctiletých žáků?
Nicméně byl vždy zcela izolovaný. Ne někdo, kdo by se dobrovolně dotýkal ostatních, pokud to nebylo životně důležité. Nenapadlo ji, že za tím stojí fakt, že se nemá koho dotýkat.
Teď, když byla Hermiona tím, se kterým měl dovoleno oddávat se fyzické intimitě, jako by zcela přišel o zábrany.
Dotýkal se jí nenasytně.
Porušil vlastní pravidla.
Jeho prsty se staly přízraky na jejím pasu či pažích, cítila jeho dech na krku, když ji míjel na chodbách.
Jako by měl skrytou majetnickost, kterou už nedokázal udržet na uzdě.
Rychle. Opatrně.
Býval špionem. Věděl, jak klamat, znal všechny triky odvedení pozornosti. Znal všechny zvyky a postřehy studentů.
Jeho chování v hradu zůstalo zcela stejné. Byl stejně nevrlý a krutě trestající jako vždy. Nikdo na něj ani nepohlédl, když se zlostně mračil od učitelského stolu, a nepředstavoval si, že se chystá k sexu, nebo že se mu právě oddával.
Hermiona na něj občas při jídle zírala, a jestli se jeho pronikavé oči setkaly s jejími, poslala mu živou představu jeho uvnitř ní, nebo jeho hlavy mezi jejími stehny, když ji přivedl k vrcholu.
Výraz mu okamžitě potemněl a dál pak odhodlaně zíral jen do jídla.
Večer ji za to potrestal různými potěšujícími způsoby.
Přesně to chtěla.
Byla tak pohlcena jejich románkem, že přestala myslet na to, že umírá. Neměla duševní prostor na zoufalství ohledně budoucnosti, když byly její mysl i tělo okouzleny přítomností.
Ale jak se odpočítávaly dny dvoutýdenního léčebného cyklu, vadla.
V průběhu druhého týdne měla den za dnem méně a méně energie a síly a nemohla mu to oplácet. Víc a víc jen ležela a nechala jej brát věci do vlastních rukou.
Dva dny před léčbou se vrátila z vyučování tak vyčerpaná, že odpadla. Tep srdce byl jen rychlým třepotáním. Severus vzhlédl od kotlíku, přešel k ní, vzal její ruku do své a přitiskl prst k zápěstí. Pár vteřin měřil pulz, než seslal diagnostické kouzlo.
„Běž si lehnout,“ řekl jen.
Naplnilo ji zklamání, uhnula očima a přikývla. Pustil její zápěstí a ona se vrátila do svého pokoje. Tam užila dokrvovací lektvar a padla do postele s hlavou v mlze kvůli vyčerpání.
Nemohla pořádně usnout. Zrychlený tep srdce ji v noci budil a vždy sebou trhla zalita chladným potem, přičemž se zpanikařeně snažila najít smysl ve fyziologických symptomech, které se na ní projevovaly.
Pokaždé, když se vzbudila, slyšela Severuse pracovat v kuchyni.
Následujícího večera usnula na pohovce, kde na něj čekala, až se vrátí z konzultačních hodin. Když se vzbudila, spal vedle ní. Přesunula se a usnula mu na hrudi.
Večer před léčbou si sundala obvazy a beze slova užila sedativum, ale jeho ruka se jemně přitiskla na její čelo. Zpod ztěžklých víček sledovala, jak zaváhal a klouby prstů mu zbělely, než přitiskl obklad na její znehybněnou ruku.
Když se chvěla a křičela kvůli pálení v žilách, přímo ji obalil svým tělem. Když se pak snažila dýchat a z hrdla jí unikaly dlouhé naříkavé vzdechy, naklonil se nad ni s nejistýma rukama volně visícíma, dokud se nepřestala chvět. Zavázal jí ránu, vzal ji do náručí a odnesl do svého pokoje. Cítila jeho rty na čele, dokud neusnula.
Když se ráno vzbudila, připadala si zase živá. Přetočila se a zjistila, že Severus spí. Přitiskla k němu tvář, rozepnula košili a líbala jej na hrudi, dokud se se zasténáním nevzbudil.
Dotýkala se jej, přejížděla konečky prstů po jeho kůži a sledovala, jak na ni reaguje.
Do konce roku nezbývaly ani čtyři týdny. Chtěla se cítit naživu, dokud nedostuduje. Až opustí Bradavice, nebude mít moc rozptýlení.
Tu myšlenku zavrhla.
Pohladil ji po čelisti a prsty zamotal do vlasů. Otočila hlavu, až mohla zajmout jeho prsty, vzít do pusy jeho ukazováček a sát a jazykem přejet po celé jeho délce.
Pak pomalu stáhla ústa z ruky a vydala se dolů po jeho těle. Zíral na ni s omámenou nevěřícností, když si klekla mezi jeho nohy, uchopila jej do ruky, a aniž by uhnula pohledem od jeho očí, vzala jej do úst.
Hlava mu padla dozadu, ale ruku měl stále zamotanou do jejích vlasů.
Toto chtěla udělat od začátku, ale on se ráno vždy probudil před ní a ve vedení byl mnohem víc než ona. Mohla mu říct, co chce nebo nechce, ale on se neptal. Preferoval ji mít pod sebou. Dokud ho nepobídla, oblečení si nesundal, nevedl ji, aby se jej dotýkala. Obyčejně míval zavřené oči. Nějak poznala, že kdyby mu nabídla orální sex, nebyl by chápavý.
Nikdy nebyla s mužem, který by orální sex od partnerky nepovažoval za neodmyslitelnou součást sexu.
Levou rukou putovala po jeho trupu a on se zachvěl a trhl boky. Pokračovala v pomalém sání a doufala, že se nakonec dokáže uvolnit.
Neuvolnil.
Napětí v něm narůstalo s každým kmitnutím jazyka, prsty v jejích vlasech se zatínaly a tahaly.
Druhou rukou jej držela u kořene a přejížděla po části, která se jí nevešla do úst.
Zasténal, břicho se mu napnulo a boky sebou nekontrolovaně škubaly.
„Přestaň,“ zachraptěl skrz zatnuté zuby.
Hermiona zavrtěla hlavou, jazykem přejela po celé délce a znovu jej vzala do úst a sála.
Silně zavrčel a posadil se. Oběma rukama ji stiskl, jako by ji chtěl odtrhnout, ale zacukal se jí v puse a ona poznala, že se blíží k vrcholu. Držel její hlavu v rukou, na místě, a celé tělo se mu zachvělo, když se tak stalo.
S lapáním po dechu ji odtáhl. Hladil ji po tváři a po lícních kostech a čelisti.
„Neměla jsi,“ řekl.
Posadila se. „Proč ne?“
Padl zády na postel a hruď se mu ztěžka zvedala. „Nebylo to třeba.“
Opět unavená se stočila u něj s hlavou na jeho rameni. Konečky prstů jí kreslil kroužky na paži.
„Chtěla jsem,“ uvolnila se a zavřela oči. „Chci, abys na mě měl dobré vzpomínky.“
ooOOoo
„Kam hodláš jít po dokončení studia?“
Hermiona na Severuse pohlédla.
Byl víkend. Poslední dny se zdál neobvykle tichý. Odtažitý. Ignorovala to, protože předpokládala, že došel do další slepé uličky v experimentálních lektvarech, které ve volném čase připravoval.
Ať už šlo o cokoliv, bylo to pravděpodobně depresivní a ne něco, o čem by chtěla přemýšlet nebo mluvit.
Když tu otázku položil, Hermiona seděla u vzdáleného konce pracovního stolu a známkovala poslední stoh druháckých esejí. Ruka ji už bolela a její poznámky začínaly být nečitelné, ale tvrdohlavě pokračovala, odhodlaná to dokončit.
Zastavila se a odložila brko. Začínala mít špatný pocit.
Tento rozhovor se snažila co nejvíc oddálit, protože ji navztekalo pokaždé, když na to pomyslela.
„Weasleyovi čekají, že budu žít u nich,“ oznámila, aniž by vzhlédla. „Harry už tam žije. Zdá se to – přirozené.“
Koutkem oka viděla, jak odložil míchací tyčinku.
Špatný pocit intenzívněl. Potřebuje tento rozhovor jeho plnou pozornost?
Hleděla na brko a připravovala se na pár uštěpačných poznámek. „Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit o dokončení studia. OVCE jsou příští týden. Možná by bylo ideální posunout na dřív léčbu ohňovými kraby, abych měla víc energie. Pak budu mít tu poslední dávku před rozlučkovou hostinou na konci roku.“
Nastala pauza.
„Poslední?“ zeptal se pomalu. Protože byl víkend, hlas měl silnější a jasnější. Zněl skoro jako dřív.
Hermiona se zakousla do rtu a zostra a hluboce se nadechla. „Ano,“ přikývla. „Nemá smysl v léčbě pokračovat, až budu u Weasleyových. Ani bych to nechtěla – jakmile tam budu. Jen by je to rozrušilo. A jen by to vše protáhlo.“
Krátce na něj pohlédla.
Nevyzpytatelně na ni zíral. „Jak dlouho tam chceš zůstat?“
Trhla trochu hlavou a polkla. „Čekají – čekají, že zůstanu v Doupěti, dokud se nezhorším tak, že budu potřebovat hospic. Molly mě u sebe chce až do konce a léčitelé aby jen docházeli, ale já to tak nechci.“
Zamrkal. „Hospic?“
Přikývla, aniž by se mu podívala do očí. „Zvažuju pár. S Molly je navštívíme, až dostuduju, abych měla čas všechno zařídit. A –“ olízla si rty, „– Harry a Ginny mají na podzim svatbu. Plánovali ji až na další léto, ale posunuli ji – abych tam určitě byla.“ Nevzhlédla, ale přinutila se k veselejšímu hlasu. „Asi v létě dostaneš pozvánku.“
Klepala špičkou prstu na stůl, dokud koutkem oka nezachytila pohyb a nevzhlédla. Severus k ní mířil s nečitelným výrazem. Ale v očích měl ostrost, kterou Hermiona poznávala jako odpor k studentovi pod jeho dozorem.
Podráždění a zlomyslnost jen čekaly na záminku k ráně.
Okamžitě se zachvěla a projelo jí mravenčení.
„Nezmínila ses o tomto rozhodnutí.“ Tón měl podezřele lhostejný.
Jako past. Něco, co mělo vypadat nevinně.
Hermiona se napjala. Kam si myslel, že půjde?
Srdce se jí rozběhlo rychleji. „Jakém rozhodnutí?“
„O rozhodnutí,“ promluvil tichým a smrtícím hlasem, s oběma slovy přesně vyslovenými, „žít s Weasleyovými, až opustíš Bradavice, a že pak půjdeš umřít do hospice, místo abys šla na kteroukoliv z klinik, které jsem ti doporučil.“
Do žaludku jí padl kámen, když se na něj dívala.
„Ale já ti to řekla,“ v ústech jí vyschlo a v krku se stáhlo. „Před měsícem. Řekla jsem ti, že bude v mém nejlepším zájmu nechat experimentální léčby.“
Zostra naklonil hlavu a zíral na ni přes nos. „Kdy?“
Olízla si rty. „Právě tady, v kuchyni. Poté, co jsem ti oznámila, že zanechávám lektvarů. Řekla jsem ti, že už nechci žádnou léčbu mimo ohňových krabů a že doufám, že tě to neurazí. Ty jsi řekl –“ hrdlo se jí stáhlo, že nemohla dýchat, „ty jsi řekl, ‚stěží‘.“
Zamrkal a jen na ni zíral. Zbledl o pár odstínů.
Hermiona chtěla utéct, ale přinutila se zůstat. Hleděl na ni, jako by její slova byla novým zjevením, což bylo znepokojující, mírně řečeno.
Byla si jistá, že zrovna on pochopil, že ona umírá. Že v brzké budoucnosti zemře – jistě do roka. Předpokládala, že to s jistotou věděl déle než ona. To on měl svitky a svitky pergamenů s analýzami a hodiny neplodného výzkumu, které prospala.
Byla si jistá, že ví. Jeho nesporný posun od chování k ní jako k obtížné nepříjemnosti až k někomu, kdo si zaslouží příležitostný soucit, bylo tím nejprůkaznějším umíráčkem.
Než promluvil, rty mu zacukaly. Zvedl bledou ruku a přitiskl si ji na stranu krku. „Předpokládal jsem, že je to dočasné rozhodnutí, dokud neuděláš OVCE,“ přiznal nakonec.
„Ne. Je to trvalé.“ V hlase jí zazněl nekontrolovatelný záchvěv strachu.
Ve tváři mu zacukalo a ruka zmizela v hábitu. Skutečnost, že nebyl krutý, byla ještě horší, protože s každým ubíhajícím okamžikem se jen víc a víc připravovala na úder.
Lapavě se nadechla a nečekaně se v ní vzedmul vztek. Prsty kolem brka se stáhly, až ho zlomily.
„Co sis myslel, že budu dělat? Jen čekat a čekat na nalezení léčby, dokud se nevzdají všichni ostatní?“ Z hlasu jí odkapávala trpkost. „Čekat, dokud všichni ostatní nebudou chtít, abych byla mrtvá?“
Jeho oči se přimhouřily a nabraly na tvrdosti.
„Existují kvalitní možnosti,“ pravil nečekaně odměřeně. „Kliniky, které jsem doporučil, mají specialisty a zdroje – které já nemohu nabídnout.“
„A –“ reagovala ostře, „– když si jednu vyberu a půjdu tam, a jejich léčba nepomůže, zemřu tam. Taky jsem udělala průzkum. Pravděpodobnost, že přežiju, je nepatrná, a i kdybych přežila, šance, že skončím ve vegetativním stavu nebo stěží víc než schránka, jsou značné. Neumírání není to samé jako být naživu.“
Srdce jí tlouklo a hruď se stáhla, jako by nemohla nabrat dost kyslíku, který potřebovala. Kvůli Severusovu nepřetržitě zlověstnému tichu se vnitřně skrčila.
Přiměla se dýchat pravidelně.
„Je to moje smrt,“ řekla po dlouhé tísnivé pauze. „Myslím, že mám právo zemřít, kde chci. Nemám povinnost zemřít tak, abych naplnila emocionální potřeby ostatních. Zvlášť –“ hlas měla teď tak ostrý, že ve vzduchu vibroval, „– když téměř nikdo se nestaral o naplnění mých, když jsem před nimi stála!“
Postavil se.
„Nechci – o tom znovu mluvit.“ Hlas měla formální a slova z ní vycházela přerývaně. „Myslela – myslela jsem, že to víš. Předpokládala jsem, že jsi to za minulý měsíc pochopil.“
Utekla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Hlavu měla lehkou, a tak užila dokrvovač, co stál na nočním stolku.
O půl hodiny později se ozvalo ostré zaklepání.
Severus se tyčil ve dveřích, ramena strnule narovnaná v zastrašující pozici, kterou míval ve třídě. Obličej měl bledý a kypěl v něm vztek. Hleděla na něj a připravovala se, až promluví.
„Říkala jsi mi, že nechceš umřít. Když jsem se tě zeptal, co chceš, řekla jsi –“ to slovo napůl zavrčel, „že nechceš umřít.“
Tón měl obviňující a rozčilený. Jako by ji přistihl při záměrném podvodu.
Hermiona se zavrtěla a trhla pravým ramenem. Trpěla stresem vyvolanou migrénou, která jí neustále ochromovala mozek.
„Občas lidé mění své názory.“ Významně se na něj podívala. „Jen proto, že něco je v jisté chvíli pravdivé, to tak ještě nemusí být napořád. Nicméně, nechci zemřít. Neumírám, protože chci. Umírám. Bez ohledu na to, jak moc se snažím, bez ohledu na to, jak to cítím – umírám.“
Koutky Severusových očí sebou lehce škubly pokaždé, když řekla ‚umírám‘.
Uhnula pohledem a upřela jej do podlahy. „Rozhodla jsem se to raději přijmout, než zbývající čas promrhat popíráním nevyhnutelného.“
„Proč?“ zeptal se smrtelně vážně.
Hermiona na něj zase pohlédla. V hlavě jí tepalo a cítila se bolestně prázdná.
V očích mu jiskřilo a tvářil se temně, sanici paličatě zatnutou, jako by se již rozhodl nepřijmout jakoukoliv odpověď, kterou vybere.
„Protože jsem unavená, Severusi. Jsem pořád unavená,“ zavřela oči a v pokusu uvolnit napětí za nimi si odfrkla. „Asi si neuvědomuješ, jak vyčerpávající je chtít žít, když umíráš.“
Když otevřela oči, měl obočí nakrčené do hlubokého V a studoval ji. Bledé prsty měl roztažené, ostré proti černému hábitu, a vypadal, že po ní chce sáhnout, ale prsty se stočily do pěsti, která zmizela v hlubině oblečení.
Otočil se a pohlédl do kuchyně. Nad něčím přemýšlel.
„Proč jsi nic neřekla dřív?“ zeptal se nakonec.
Sevřela zárubeň. „Neřekla o čem?“
Pohlédl zpět na ni zjevně roztrpčeně. „Beze slova jsi sledovala, jak svůj čas trávím hledáním léčby.“ Rty se mu stočily. „Nenapadlo tě, že si nejsem vědomý nestálosti tvého rozhodnutí? Možná jsi předpokládala –“ rozhněvaným pohledem jí přejel od hlavy až k patám, „– že nemám nic lepšího na práci.“
Hermiona přišla o krev v tváři.
Hrudník se jí sevřel v křeči a hrdlo se stáhlo. Pak se jí do tváří vrátila horkost a s trhnutím zvedla hlavu, aby se setkala s jeho pohledem.
Krátce se zasmála. „Budeme tady stát a předstírat, že jsi zašel na ošetřovnu, když jsem omdlela na hodině lektvarů, jen protože jsi měl starost, jestli budu žít?“
Chřípí se mu rozšířilo a chystal se odpovědět.
„Nech toho,“ utnula jej neúprosně chladně. „Nelži mi o tom, proč ses nabídl. Byla jsem zábavou.“ Znovu se ostře zasmála. „Tedy – měla bych upřesnit – moje ruka. Vítaným rozptýlením od práce, kterou jsi vždy opovrhoval. Náplň dne – když už válka skončila. Pouhou nepohodlnou osobou připevněnou k zajímavému problému.“ Ukázala na kuchyň za ním. „Nerozhodl ses k tomu proto, že máš o mě starost.“
V plicích ji bolelo, jak zadržovala dech. Nepřerušila oční kontakt. „Myslel sis, že na to nepřijdu? Že jako Harry budu předpokládat, že všechno je jen o mně, protože jsem pro všechny tak mimořádná?“ Brada se jí začala třást a odfrkla si. „Ani ses to nepokoušel zakrýt.“
Zbledl a vzápětí mu líce zabarvil nádech růžové.
Hermiona polkla a zamrkala, prsty sevřela kliku pevněji. „Je to v pohodě. Opravdu ani nechci, abys měl starost. Byla jsem ráda, že mě nelituješ jako všichni ostatní.“ Uhnula očima. „Moje rozhodnutí přestat s léčbou prokletí nemělo opravdu nic společného s tebou. Nemusí to tak nutně vypadat, ale vážně to s tebou nemělo co dělat.“
Sklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Jako by jí někdo drtil lebku a v očích jí začalo pálit. „Asi si musím lehnout.“
Nehybně stál za dveřmi, když je zavřela.
SenLinYu: ( Lupina ) | 16.03. 2021 | Kapitola 10. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 03.03. 2021 | Kapitola 9. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 24.02. 2021 | Kapitola 8. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 17.02. 2021 | Kapitola 7. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 10.02. 2021 | Kapitola 6. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 03.02. 2021 | Kapitola 5. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 26.01. 2021 | Kapitola 4. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 20.01. 2021 | Kapitola 3. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 13.01. 2021 | Kapitola 2. | |
SenLinYu: ( Lupina ) | 09.01. 2021 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Lupina ) | 24.12. 2020 | Úvod | |