Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Omlouvám se, ale tentokrát jsem vkládala kapitolu na poslední chvíli a nebyl čas na hrátky s grafikou. No, beztak to některým z vás vadilo při čtení.

Kapitola pátá,

ve které jsou pocity analyzovány a Hermiona si připomíná pravidla…

Můj jediný!

Dny jsou čím dál delší a já se ocitám na úplném konci svého bytí opilá touhou. Vím, že se mi kvůli tomu vysmíváš, ale jsem připravená to snášet tak dlouho, jak to bude nutné. Bojuji proti Světské naději a modlím se, aby Pravé světlo rozdmýchalo naši lásku. Možná je příliš troufalé to zmiňovat, ale při takových příležitostech se moje myšlenky obrací k teologii. Nepotkala jsem víc než třináct kouzelníků ochotných debatovat o Potterově výzvě, ale to stačí, to věru stačí. Jde o přísnou zkoušku, to jistě, ale věřím, že bychom oba obstáli – vzpurný Chlapec, ale ne až tak vzpurný. Můj starý pastor tvrdil, že taková masová zkáza by byla kontraproduktivní.

Věřím, že Ti čas ubíhá, jak nejlépe může, a já počítám dny, kdy budu moci hledět do tváře svého Milovaného. A protože se zdá, že Vás to těší, pane, budu i nadále rozšiřovat Vaše kulturní obzory.

Neptám se, kdo jsi, nepotřebuji vědět,
Nemusíš nic dělat, ničím být, ale čím já chci, tím tě zahrnu.
Táhne mě to k nádeníku na bavlníkovém poli nebo k stokaři,
Vtisknu na jeho pravou tvář (bratrský) polibek,
A přísahám na svou duši, že jej nikdy nezapřu.
Ženám schopným početí pomohu k silnějším a hbitějším dětem
Dnes vydávám látku pro daleko opovážlivější republiky.
Každému umírajícímu spěchám na pomoc, stisknu kliku dveří,
Shrnu pokrývku do nohou postele,
Pošlu domů doktora i kněze.
Uchopím dokonávajícího, a zvednu jej neodolatelnou silou,
Ó zoufalče, zde je má šíj,
Ví Bůh, že nezahyneš, na mne se zavěs celou svou tíhou.
Roznítím v tobě ohromný dech, dodám ti naděje,
Každou místnost v domě naplním zbrojnou mocí,
Milenci svými, unikači hrobů.
Spi – já a oni budem na stráži celou noc,
Nejistota ani smrt se neodváží položit na tebe prst,
Já jsem tě objala a od té doby mám pro sebe,
A vstaneš-li ráno, shledáš, že je tomu tak, jak jsem pravil.

Navěky Tvá Eileen

To odpoledne samozřejmě vůbec nebyla schopná soustředit se na práci. Jediné, na co zvládla myslet, byl dotek Severusových rtů na své tváři. Což by bylo vítaným rozptýlením od hory knih, která se od včerejšího večera jednoznačně zvětšila; až na tu drobnou, téměř bezvýznamnou skutečnost, že takové chování bylo absolutně zakázané.

Vždycky to mezi sebou měli jako nevyslovenou dohodu. Nebo si to Hermiona aspoň myslela.

Možná to prostě bylo tím, že o tom nikdy nemluvili a Severus se choval…

Jak?

Nenávistně? Ironicky? Nepřístupně?

Všechno to znělo velmi trefně.

Nadějeplný hlásek v její hlavě šeptal: něžně? – ale tvrdě ho umlčela.

Nepasovalo to k pravidlu čtyři. Ani trochu.

Někdy Hermionu děsilo, že Severuse Snapea znala už déle než dvacet let. A víc než polovinu té doby ho znala líp než kdokoliv na téhle planetě.

Samozřejmě, že Albus Brumbál před všemi těmi roky asi nevěděl, co od ní žádá. Ona taky ne, ale bylo jí sedmnáct a neměla z toho rozum.

Ať už pro to měl Brumbál jakoukoliv výmluvu, nijak to nezmenšilo váhu břemene, které na ni nechtěně vložil. A upřímně, na Severuse taky, přestože to připouštěla nerada a on se s ní o tom nikdy nebavil.

Po všem, co se stalo – už dlouho odmítala uvádět svou roli v Harryho boji konkrétnějším popisem – neviděla Severuse mnoho měsíců. Když na něj nakonec narazila, nevěděla, co si o něm má myslet.

Krvácel, byl hladový a oblečený v něčem, co vypadalo, že sestává jen ze špatně sešitých záplat. V šoku dokázala jen zírat a on mumlal: No do prdele, kdokoliv, jenom ne vy.” Než se zhroutil na koberec před jejím krbem.

A jakmile ho trochu očistila a on nabyl vědomí, okamžitě ji zatáhl do rvačky. Ne do řádného souboje s hůlkami, kletbami a takovými věcmi, ale do špinavé pouliční bitky, ve které byla nucena zlomit mu nos a on jí vykloubit rameno.

V deštivých dnech v něm stále píchalo.

Tak ve skutečnosti vstoupilo v platnost pravidlo číslo jedna.

Během let – opravdu už od toho dne uplynulo patnáct let? – objevila několik neměnných pravd, které umožňovaly, aby se Severusem vycházela.

Nakolik to šlo.

Když jí tehdy rameno zase napravil, vykřikla. „Dobře vám tak,” podotkl hnusně. „Jeho už do tohohle bince nikdy znovu nezatahujte a možná budeme schopni to spolu přežít.”

Tak vzniklo pravidlo jedna: Nikdy nezmiňovat Albuse Brumbála. Dokonce ani náhodou.

Vlastně to nebyl problém, protože víc než celé tři roky se jim nepodařilo vést hovor o ničem jiném než o bezprostředních obavách, které je v prvé řadě spojili dohromady.

Ale pak Johannes odešel. Díky tomu, že od toho incidentu uplynulo tolik let, dokázala se na tehdejší události dívat s nadhledem, a tenkrát…

Tenkrát byla slintající, věčně opilá troska a věděla to. Mnoho týdnů to celkem dobře tajila před Harrym a Ronem a samozřejmě to netušil ani nikdo v knihovně. Ode dne, kdy odešel, uplynulo téměř šest měsíců, než ji její sebezničení dohonilo.

Severus tam byl, a protože ji znal, pravděpodobně si to všechno uvědomoval od prvního dne. A i kdyby ne, ona noc, kdy byl nucen pro ni dojít do zaplivané putyky v Bruselu, držel jí vlasy, když na zpáteční cestě do hotelu nekontrolovatelně zvracela do několika příkopů, a strávil následující den sledováním její kocoviny, kdy vypadala jako oživlá mrtvola, tak ta noc ho nenechala na pochybách o jejím stavu.

„Tohle už odmítám dál dělat,” sdělil jí poté, co jí vlepil na levou tvář brutální facku, aby ji vyvedl z dalšího záchvatu polovědomí. Seděli v jejím bytě a zrovna jedli čipsy. No, jedl on – měla mlhavou vzpomínku, že ten večer strávila snahou zase nezvracet. „Jestli se, ty pitomá slečinko, nedokážeš dát dohromady,  tak bys udělala nejlíp, kdybys šla od válu dřív, než se zabiješ.”

Zůstala na něj civět, neschopná slova.

„A jestli máš v úmyslu se zabít, pak s tím nechci mít nic společného,” pokračoval. „I když jsem doufal, že máš víc rozumu, než se nechat stáhnout na dno takovým prostoduchým, pitomým skopčákem.”

Jeho slova jí zněla v hlavě tak jasně, jako kdyby je pronesl včera, ale neměla ponětí, co odpověděla. Vzpomínala si na pořádnou porci vzlykání a možná něco málo o strachu, že nedokáže v nikom vzbudit lásku, ale to bylo opravdu všechno.

A když upadala do neklidného spánku, vybavovala si dotek rukou na čele, chladných a konejšivých.

To byl začátek změny. Té noci se v jejich vzájemné dynamice cosi posunulo a z nich se stali přátelé. Nebo když ne přátelé, tak přinejmenším lidé, kteří měli dobrý pracovní vztah a byli schopni diskutovat o věcech jako civilizovaní dospělí.

Dovolil jí, aby ho škádlila. A někdy jí dokonce to škádlení oplácel.

Když se to stalo poprvé, vyrazilo jí to dech. Severus Snape, který má smysl pro humor? Zdálo se to nemožné.

S úsměvem se vynořila ze svých úvah, že hloupá třiadvacítka se moc neliší od hloupé sedmnáctky. Jedna z knih vydala zlověstný šustivý zvuk, který se snažila maximálně ignorovat.

Podařilo se jí odškrtat ještě několik faktur, než se znovu vrátila ke vzpomínce na ten polibek.

Samozřejmě, že nikdy nic takového neudělal. Podrážděné pohledy, sardonické úsměvy, šťouchance do žeber – to bylo typické pro to, o čem byla pevně přesvědčená, že je přátelstvím. Došlo dokonce i na jedno nebo dvě objetí, ale to se jednalo jen o případy, kdy toleroval její rozrušení, a nezašel tak daleko, aby byl tím, kdo tento druh fyzického kontaktu iniciuje. Možná proto, že byla plně při vědomí.

Dotýkala se ho. Docela často, úměrně řečeno. Dokonce ještě předtím, než se přiblížila porušení pravidla číslo čtyři. Ze začátku to bylo trapné, a když poprvé nevědomky položila ruku na jeho předloktí, myslela si, že vyletí z kůže. Víceméně si ale zvykl. Víceméně.

Tento faktor vedl k nutnosti vytvoření pravidla číslo dvě: Nikdy se k němu nepokoušej z legrace přiblížit zezadu.

Možná byla prostě hodně hloupá, že se o to vůbec pokusila, ale stala se obětí opojného pocitu z myšlenky, že je Severusova přítelkyně. Na krátký okamžik si myslela, že by s ním mohla mít vztah podobný tomu, jaký měla s Ronem a Harrym.

V dalším okamžiku se ocitla na zemi a lapala po dechu skrz to, co se později ukázalo jako pohmožděná průdušnice, se Severusovou hůlkou namířenou jí přímo mezi oči.

„Severusi,” zasípala a cukla sebou nad nakřáplým, chraplavým zvukem, který vydal její krk při roztřeseném nadechnutí.

Zamrkal a zřejmě si uvědomil, kdo je. „Asi jsem tě měl varovat, že se snadno vyděsím,” řekl, stáhl hůlku a pomohl jí vstát.

Ten incident ale nezabránil jemu přibližovat se k ní při každé provokaci – když pohrozila, že mu na krk přiváže zvoneček, jen se smál – ale velmi brzy se naučila, že Severus nechápe princip dvojího metru.

V každém případě se poučila. Existovaly různé druhy blízkosti a Severus nevěřil žádnému.

Nenáviděla dny, kdy si tu blízkost opravdu moc přála.

Nebyla si jistá, kdy se to stalo – v kalendáři neměla zakroužkované nějaké datum nebo něco takového – ale nedokázala popřít, že se to stalo, a teď musela žít s následky.

Jako být nucena číst falešné milostné dopisy od muže, který jí byl bližší než kdokoliv na světě, a při každém rozlomení pečetě si přát, aby obsahoval něco, co by se blížilo skutečnému citu.

A trávit mnohem víc hodin, než bylo nutné, pročítáním každé knihy básní, která jí přišla pod ruku, v naději, že najde verše, které vyjádří něco z toho, co cítila, aniž by se prozradila.

Nebyla to láska. Samozřejmě, že ne. Měla dobré příklady lásky přímo před očima – Ron a Padma, Harry a Ginny (v lepším týdnu). Věděla, jak láska vypadá, a tohle to nebylo.

Navíc, Severus měl mnoho stránek a mnoho kladných vlastností, ale ‘roztomilý’ mezi ně nepatřilo. Bylo to jako projít okolo tuctu růžových keřů a namířit si to přímo do šípkového trní.

Hermionina romantická stránka, ta která trávila tolik času čtením poezie a vybíráním básní pro něj, šeptala, že někdy jsou šípkové růže ty nejlepší, ty nejvoňavější.

Zatřásla hlavou a přinutila se soustředit na práci. Mark nic neřekl, když přišla až po třetí, ale rozhodla se, že toho zpracuje co nejvíc, a sedět a fantazírovat o naprostých nesmyslech ničemu nepomůže.

Do hlavní budovy zamířila někdy okolo sedmé, aby si ulovila něco k jídlu. Felicita tu ještě byla a tak hodily chvilku řeč nad pochybně vyhlížejícími sendviči s vajíčkovým salátem a šálkem čaje, který byl strávníkům prezentován jako vynikající Earl Grey. „V poslední době jsem tě moc neviděla, Hermiono,” poznamenala Felicita opatrně.

„No, dělám na poslední dodávce,” odpověděla Hermiona, polkla kousek vajíčkového salátu a snažila se přitom neušklíbnout. „Jsem v jednom z příjmových skladů.”

„Brazilská zásilka?” uculila se Felicita. „Hodně štěstí. Sovám trvalo dva dny jen to tam nanosit.” Na tváři se jí objevil zamyšlený výraz. „Ale myslela jsem i předtím. Nebyla jsi k zastižení.”

S pokrčením ramen hodila sendvič do koše – nemělo smysl předstírat, že má zájem ho dojíst. „Doma se toho hodně dělo.”

Bylo důležité, aby si Hermiona dávala pozor. Felicita nevěděla ani to málo co Mark.

„Aha, omlouvám se,” podotkla Felicita chápavě.

„Nic, co bych nezvládla,” ujistila ji Hermiona a pořádně si lokla čaje s nadějí, že to pomůže polknout ho dřív, než ho stihne ochutnat.

Nestalo se a ona se opět zašklebila.

„Ale i tak,” pokračovala Felicita. „Hermiono, vím, že jsi silná a soběstačná a všechny ty úžasné moderní věci, ale já si nemůžu pomoct, dělám si o tebe starosti. Zejména, když sis stále ještě nikoho nenašla.”

Je to tady. Hermiona se snažila nezasténat nahlas. S Felicitou se řeč vždycky stočila k tomuhle.

„Máme žít v párech, víš. A ne proto, že nemůžeš všechny ty věci dělat sama, ale proto, že je to pak mnohem těžší, než je nutné. I když je Tad někdy naprosto beznadějný, vím, že bych to všechno nezvládla, kdybych ho neměla vedle sebe. Podporujeme se navzájem. A je tak snadné jen sedět v koutě a čekat, co se stane – pořád jsi tak mladá – ale musíš vyvíjet aktivní snahu.”

„Nejsi ani o deset let starší než já, Felicito,” zdůraznila. Což jí zabránilo říct, že mluví hůř než Hermionina devadesátiletá babička.

Felicitin úsměv měl v sobě náznak omluvy. „Někdy se cítím na víc – když jsi sem přišla pracovat, byla jsi dítě a není těžké tu holčičku v tvých očích stále vidět.”

„Říká žena, která běžně schovává rachejtle doktora Raubíře do Markova stolu, aby se vyhnula odevzdávání nákupních přehledů.” Hermiona se pokusila zachovat neutrální výraz, ale cítila, jak jí pusa cuká potlačovaným smíchem.

„Tohle že dělám?” Chvilku se společně smály, a pak se Felicita naklonila a položila jí jemně ruku na předloktí. „Omlouvám se, že mluvím tak… Omlouvám se, Hermiono. Já si jen myslím, že někdy nejsi moc šťastná a chci, abys byla. Všichni to chceme. Dokonce i Mark.”

Odfrkla si. „Tak by mě měl přestat nechávat uprostřed džungle knih, když mám na obranu jen razítko s nápisem ‘Vyřízeno’.”

Felicita se usmála, ale nenechala se odtáhnout od tématu. „Vážně. Nakonec jsme tví blízcí kolegové už víc než deset let. A ty jsi ta nejlepší z nás.”

„Jo, jasně,” zatvářila se nedůvěřivě.

„No, kdyby ses přiměla věnovat své práci alespoň tu nejmenší snahu, byla bys,” podotkla Felicita hravě. „To nemůžeš zakrýt, Hermiono. Záleží ti na té práci – máš pro knihovnictví stejně přirozený talent jako kdokoliv z nás.”

„Když už je o tom řeč…” Hermiona se opřela o desku stolu a vstala. „Ty faktury se samy nedodělají.”

„Mohla bych ti zapůjčit trochu bomb hnojůvek pro Markův stůl,” zajiskřilo Felicitě v očích.

Hermiona se zastavila ve dveřích a zazubila se na ni. „Musím říct, Felicito, že za tou všední starou matrónou je někdy pořádně hustá dáma.”

„Padej,” zamávala na ni a rozesmála se.

Hermiona se domů dostala až po jedenácté v noci, ale na jejím stole ležel dopis.

„Už?” zauvažovala nahlas, otevřela a přelétla ho. Svůj poslala asi hodinu po jejich setkání, když kontaktovala Šéfa a všechno to s ním prošla. „Ten kruh důvěry musel trvat déle, než čekal.”

Má nejdražší!

Nemohl jsem se dočkat, až uplyne první hodina. Vidět znovu Tvou milou tvář je slastná Bylina pro mou duši a počítám minuty do našeho dalšího setkání. Cítím se jako Vítr, jako Voda, rozlévající se co nejdál, padesát, možná sto mil odtud. Ale Ty mne posbíráš a zavedeš zase domů, zpátky do Tvé milující náruče a já Tě za to miluji.

Mojí Pozemskou nadějí bylo setkat se s Tebou, má Studno života, a nemohu si pomoci, znovu jsem se narodil. Vím, byl jsem zubožený a unavený a pokoušel Tvoji trpělivost, ale přenech svůj Svár místo toho Vesmíru, protože vynucené okolnosti jsou takové, jaké jsou.

Musím teď jít a odplížit se do svého Úkrytu, má drahá, ale posílám Ti verše, které mi připomínají mé vykoupení.

„Dnes večer nemám nervy v pořádku. Ne, nemám. Zůstaňte se mnou
Mluvte na mne. Proč nikdy nemluvíte. Mluvte.
O čem myslíte? Na co myslíte. Nač?
Nikdy nevím, nač myslíte. Tak myslete.“

Myslím na to, že jsme v krysí uličce,
kde mrtví nechali své kosti.

„Jaký je to hluk?“
                         Vítr pode dveřmi.
„A jaký je to nyní hluk?“ Copak to dělá ten vítr?“
                         Nic zase nic.
                                                        „A vy,
nevíte nic? Nevidíte nic? Nevzpomínáte si
na nic?“

                        Vzpomínám,
tyto perly, to byly jeho oči.
„Jste živ nebo mrtev? Máte prázdno v hlavě?“
                                                        Ale

S láskou Tobias

Někdy Tobiasovy dopisy nenáviděla. Bylo by příliš snadné posadit se a nechat je jimi omývat.

Věřit jim.

Hermiona s povzdechem vytáhla list papíru a tužku a naklonila se nad Tobiasovu zprávu. Teprve se zaobírala frází ‘slastná Bylina’, když ji téměř vyděsilo hlasité zaklepání.

Kdo jí to sakra buší o půlnoci na dveře?

Hermiona pevně uchopila hůlku a otevřela jen na malou škvírku. Když viděla, kdo venku stojí, obrátila oči v sloup.

„Do prdele, Harry, co ty tady děláš?” vzdychla.

„Taky tě zdravím, zlatíčko,” pronesl srdečně.

Ale všimla si, že má zarudlé oči a červenou skvrnu na levé straně brady.

Po krátké odmlce také zaregistrovala tašku u jeho nohou. „Ale ne,” řekla, nikoliv odmítavě, spíš v tom zazněla rezignace. „Znovu ne.”

Část jeho veselosti zmizela a jí to svým způsobem potěšilo. „Jo,” odpověděl. „Můžu dál?”

„No tak teda pojď.” Snažila se brblat, ale vyznělo to spíš chápavě. Když se kolem ní protáhl, zachytila silný odér alkoholu a kouře.

Tak tedy do toho.

„Kde jsi byl, Harry? Nevoníš, jako bys přišel přímo z domova.”

„Nemám domov,” podotkl sklesle a sesunul se na její pohovku. „Už ne. Skončili jsme, Hermiono. Ona to skončila. Řekla, že vymění zámky.”

Snažila se nepůsobit podrážděně, ale uvědomovala si, že z velké části selhává. „Harry, to říká vždycky.”

„Ne… ne s tímhle výrazem v očích. S tím mrtvým výrazem.” Když k ní vzhlédl, ve tváři měl paniku. „Hermiono, zabil jsem ji.”

„Harry…”

„Zabil jsem ji, jako zabíjím každého.” Teď blábolil. „Všichni jsou mrtví. Láska nebo nenávist, každý umírá, a já je zabíjím.”

„Nejsem mrtvá,” poznamenala tak jemně, jak jen dokázala. „Ron není mrtvý.” Zhluboka se nadechla a dodala: „A ani Ginny není.”

Harry zamrkal. „Ginny…”

Posadila se vedle něj, položila mu jednu ruku na záda a druhou na kolena. „Co se stalo, Harry?”

Škytl a na okamžik cítila jen whisky, až se jí udělalo zle od žaludku. „Nevím,” pronesl nejistě. „Já… chtěla po mně, abych si našel práci, i když jsem jí pořád dokola opakoval, že si s tím nemusíme dělat starosti. Řekl jsem něco v tom smyslu, že jestli chce, tak až půjdu kolem Floriana, požádám ho, aby mě přijal na mé bývalé místo, a ona prostě vybuchla.”

Hermiona se chtě nechtě zamračila. „Harry, nejde o peníze.”

„Věř mi, tohle jsem pochopil,” odsekl suše. „I uprostřed křiku a létajícího nádobí.”

Cítila se zahanbeně. „Promiň.”

„Já jen… není se mnou šťastná a já to vím. Nejsem… nemůžu… Asi jsem příliš zlomený.” Harry si zakryl rukama tvář a slabě zasténal.

Zhluboka se nadechla a v duchu se připravila na to, co musí udělat. „Harry, vím, že jsi zraněný a právě teď si za to můžeš sám, ale říkám ti, že plácáš naprostý hovadiny.”

Ruce mu sjely z obličeje a obrátil se k ní s divoce rozšířenýma, ublíženýma očima. „Cože?”

Neústupná láska, neústupná láska.

V duchu si to opakovala a vzpomínala na Severuse. Na Severuse, který ji přinutil brečet a křičet a všechno to dělal proto, že mu na ní záleželo natolik, aby jí pomohl postavit se znovu na nohy.

Aspoň si to myslela.

Neměla chuť uvažovat o tom, že ji třeba jen chtěl vidět brečet.

„Slyšel jsi mě,” řekla Harrymu. „Plácáš totální hovadiny.”

Vypadalo to, že na tohle nemá odpověď.

Takže začala s vysvětlováním. „Nejsi zlomený. No jo, jasně, jsi, ale myslíš, že my ostatní ne? Myslíš, že my se v noci nebudíme a nemáme strach znovu usnout? Možná jsi v prdeli, Harry Pottere, ale ne o nic víc než my ostatní.”

Otevřel pusu, ale už byla v ráži – když to neudělá teď, neudělá to nikdy. „Neobelhávej takhle Ginny. Ona ví, že máš problémy. Ona je přece má taky. Ale, Harry, nevidíš to? Chce ti s tím vším pomoct, a ty se jen uzavíráš do sebe. Prostě se schováváš a ani se nesnažíš se z toho vyhrabat. Jako… jako by ses bál dospět a jít dál.”

„Ty to nechápeš,” bránil se. „Ty o tom nic nevíš. Máš svou práci a svůj život a prostě tomu nerozumíš.”

Na krátký šílený okamžik zvažovala, že mu všechno poví. Celou pravdu, o Severusovi a všem ostatním. „Je to těžké,” promluvila tiše. „Vím to moc dobře. Ale, Harry, nevidíš, že se nemůžeš jen schovávat? Zničí tě to. Sakra, už tě to ničí.”

„Já vím.” Z všeho nejvíc to znělo unaveně. „Jen… někdy si přeju, aby mi bylo zase dvanáct a nejhorší věc, o kterou bych si musel dělat starosti, by bylo, jestli Draco Malfoy strčí při večeři do sirupového košíčku Drcené šváby.”

„Harry, jsi na omylu,” pronesla se slabým zasmáním. „Tohle nikdy nebyla ta nejhorší věc, o kterou by sis musel dělat starosti.”

„No… když mi bylo dvanáct, bylo snazší předstírat, že jo.” Zavrtěl hlavou a zvedl k ní smutný pohled. „Můžu se tě na něco zeptat, Hermiono?”

„Řekla jsem někdy ne?”

Harry nakrčil nos. „Jak je to s tou záležitostí ohledně práce? Vím, že se jí nelíbí, když nepracuju, ale zase když…”

Povzdechla si a sevřela si kořen nosu prsty. „Harry, když se s tím obtěžuješ, jediná práce, kterou vezmeš, je úklid stolů u Floriana.”

„Je to sranda.” Nad jejím nedůvěřivým pohledem jen pokrčil rameny. „Ginny si to dřív taky myslela. Velký Harry Potter, který myje nádobí od rozpuštěné zmrzliny a lepkavých karamelek.”

„To je přesně ten problém,” řekla. „Jo, byla to sranda. Když nám bylo devatenáct. Teď už je to jen… ubohost.”

Dlouhou dobu na ni zíral – snažila se do výrazu tváře promítnout co nejvíc omluv. „Ach, bože,” ušklíbl se, „jsem totální a naprostý hajzl, že jo?”

„No, ještě nekopeš na ulici do dětí, ne?” otázala se vesele.

„Víš, jak to myslím,” řekl s nemalou výčitkou.

Zaváhala. „Máš… Obáváš se toho a to je snad dobré znamení.”

„Takže… můžu se spolehnout na tvůj soucit, zatímco se toho budu dál obávat?” Hermiona si uvědomila, že se snaží mluvit lhostejně. „Jen na pár dní.”

„Miluje tě, Harry,” podotkla tiše. „A snaží se ti pomoct. Jako my všichni.”

„Necháme si něco na zítřejší večer, jo? Odhalení, že mě moje holka – moje bývalá holka – potřebuje kopáním a ječením dostrkat do dospělosti, je asi maximum, co za jeden večer zvládnu.” Odhrnul si vlasy z očí a věnoval jí kamarádský úsměv.

„Myslela jsem, že bychom zítra mohli vyrazit do hospody a zpít se do němoty,” pronesla s předstíranou lítostí. „Ničíš mi všechny moje plány.”

S povýšeným odfrknutím si založil ruce na hrudi a shlédl na ni spatra: „A co jste to právě říkala o dospělosti a zralosti, mladá dámo?”

Vteřinu poté se oba začali řehtat.

„Hej, Hermiono,” nadhodil stále ještě se smíchem. „Díky. A myslím to vážně.”

Dobrosrdečně do něj šťouchla loktem. „Kdykoliv, Harry. Kdykoliv.”

PA: Eileenina báseň je výňatkem z Walta Whitmana - Zpěv o mně [40]. Tobiasova pochází z Pustiny od T.S.Eliota (v originále je Popeleční středa, ale ta nebyla online k nalezení.)