Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Jakmile se dveře zavřely, Hermiona na ně několik vteřin jen zírala a už nikdy je nechtěla otevřít. Měla nejasný dojem, že rozhovor se Severusem ještě neskončil, že bude pokračovat, jakmile ji znovu zahlédne.

Najednou mu dělal vrásky fakt, že umírá?

Napůl hystericky se zasmála, zabořila obličej do dlaní a ramena se jí roztřásla.

Neměla začít spát v jeho posteli. Ten druhý večer měla vstát a odejít do svého pokoje. Tehdy se to patrně zvrtlo. Tehdy ji musel začít brát jako víc než jen románek.

Neměli přece vztah. Šlo jen o sex.

Většinu času se na ni ani nedíval.

Dovolil jí říkat mu Severusi, ale její jméno sám nikdy nepoužil.

Ani jednou.

V soukromí ji vůbec neoslovoval. Ani zdrobnělinou. Ani křestním jménem. Nijak.

Byl to jen sex. Vždy to přece byl jen sex.

Jeho dotaz, kam půjde po Bradavicích, byla první osobní otázka, kterou jí kdy položil. Nikdy se neobtěžoval něco o ní zjišťovat.

Ne že by někdo jiný ano. Pochybovala, že by Harry nebo Ron prozradili i pod tlakem jména jejích rodičů.

Hruď se jí znovu stáhla a na oči si přitiskla klouby rukou. Nebude plakat. Nebude.

Brzo vše skončí.

Měla věci na práci, čtení, poznámky k revizi, seznam úkolů. Místo toho se schoulila na posteli a zírala do zdi. V hlavě jí tepalo v rychlém rytmu, až se jí ruce chvěly.

Zavřela oči a roztřeseně vydechla. I když ležela, místnost se s ní pomalu točila.

Část v ní si začala vroucně přát, aby prostě umřela ve spánku, než dostuduje.

Na stole ležela zmuchlaná pozvánka od Kingsleyho Pastorka, ministra kouzel, která ji informovala, že ministerstvo bude poctěno, když tam Hermiona zavítá, aby otevřela pobočku oddělení kouzelných tvorů zabývající se výlučně jen domácími skřítky. Pobočka bude pojmenována po Hermioně.

V ústech jí zhořklo pokaždé, když na to pomyslela.

Nechtěla, aby ‚vzpomínka‘ na ni byla jediným, co v životě dokáže.

Nechtěla jít na ministerstvo za Kingsley Pastorkem nebo kýmkoliv jiným, aby mohl být fotografován se shovívavým úsměvem vedle ní, zatímco ona stříhá pásku.

Nebude podporovat ministerské reformy. Umírání nebylo příležitostí se zviditelnit. Pokud skutečně mají starost o domácí skřítky, můžou tu pobočku založit a pojmenovat po Dobbym.

Nikdo se na ministerstvu o domácí skřítky nezajímal, dokud se neproslechlo, že Hermiona Grangerová umírá.

Byl to úplatek. Snažili se ji koupit, zabezpečit její politický souhlas, než se příhodně odebere na onen svět.

Byla si jistá, že nadšení pro její vizi ministerských reforem by bylo vlažné, kdyby někdo z ministerstva očekával, že bude žít dost dlouho na to, aby tam mohla pracovat.

Nechtěla být největším mučedníkem kouzelnického světa, jehož jméno může být pohodlně využíváno k jakékoliv vágně reformisticky znějící záležitosti, která by jim tak mohla projít.

Ale – když řekne ne, nic nezmění.

Málem tu pozvánku spálila, když ji otevřela, pak seděla v pokoji a kypěla vztekem a bojovala s provinilými slzami. Věděla, že je nerozumně rozhněvaná, ale nemohla si pomoct. Bylo to nefér.

Stiskla víčka, aby neviděla pozvánku, která stále ležela na stole.

Uprostřed noci se ozvalo další ostré zaklepání na dveře. Přešla k nim se zamlženým zrakem a přetřela si tvář pomačkanou od polštáře.

Když otevřela, udeřil do ní oblak páry z lektvaru. Severus tam stál a vypadal, jako by na něj někdo vylil kbelík vody. Vlasy mu zplihle visely kolem tváře a kůže se mu leskla od vlhkých výparů.

Kuchyň vypadala, jako by v ní vybuchla bomba. Všechen nábytek byl zmenšen a odsunut stranou, objevilo se pár nových stolů, které pokrývaly kotlíky všech tvarů a velikostí, a na všech površích se válely přísady do lektvarů.

„Vezmi si toto,“ řekl bez úvodu a podal jí pár lahviček.

Hermiona zamrkala. Byla tak vyčerpaná, že cítila, jak z ní odchází život jako písek v přesýpacích hodinách.

Za lepších podmínek mohli teď spát společně v posteli a ne dělat – cokoliv teď dělají.

Hruď jí pročísla touha.

Chtěla jen prosté a nekomplikované věci, které zlepšovaly náladu. Nebylo to přece tak strašně nerozumné, když jí zbývalo tak málo času.

Nechtěla přemýšlet nad tím, jestli chce nebo nechce zanechat odkaz, nebo kdo za něj bude zodpovědný. Nechtěla přemýšlet o stuhách přestřihávaných na ministerstvu nebo o bydlení v Doupěti, kde ji všichni budou rozmazlovat.

Teď ta jediná, prostá a nekomplikovaná věc, kterou měla, byla zničena. Ale možná vůbec nikdy nebyla prostá a nekomplikovaná.

Severus vypadal znepokojivě maniakální, když k ní přistrčil ty tři flakónky.

Vztáhla ruku, aby mu v tom zabránila.

„Do toho se už nepustím, Severusi.“ Hrdlo se jí stáhlo.

Přimhouřil oči a ústa sebou téměř nepostřehnutelně cukla.

„Toto nejsou experimentální lektvary,“ zavrčel. „Vezmi si je. Hned. Musí být užity v noci, aby účinkovaly přes den.“

Hermiona si povzdechla a zírala na barevné lektvary v jeho rukou. Opravdu se s ním nechtěla dohadovat ohledně dvou různých věcí, pokud tomu mohla zabránit, i když spolu nepochybně souvisely. Pokud mohla spolupracovat v jedné, možná bude méně nepříjemný v druhé.

„Co to je?“

Narovnal se, zjevně podrážděný, že prostě neposlechla jeho příkaz. „Mají zlepšit tvoji fyzickou i mentální energii.“

To Hermionu zaujalo. Zvědavěji si lektvary prohlížela, než zastavila prsty jen pár centimetrů od lahviček.

„Dřív jsi mi je nenabídl.“

Ztuhl a lahvičky v rukou slyšitelně zacinkaly. „Budou mít vedlejší účinky, které znemožní monitorovat tvé zdraví. Snadněji se fyzicky vyčerpáš, aniž by sis toho všimla. Nicméně ti pomůžou s přípravou na zkoušky.“

Hermiona si jej chvíli prohlížela, než natáhla ruku. Postupně je odzátkoval a podal jí je.

První šel snadno, byl nachový a jakoby vnímající, když vklouzl do krku. Další měl strukturu syrového bílku a zasekl se jí v puse, až se málem začala dávit. Třetí byl pálivý, šel nahoru nosem a žaludek se po něm stáhl.

Stála, málem se pozvracela a utírala si oči a nos, zatímco ji Severus zkoumal. Párkrát popotáhla a čekala, až oči přestanou slzet.

„Můžeš se vrátit do postele,“ pravil po chvíli, otočil se a vrátil do kuchyně.

Hermiona si šla do koupelny vypláchnout pusu.

Trhla sebou, když zahlédla svůj obraz v zrcadle. Musela se k němu naklonit, protože za posledních pár týdnů se její vidění rozmazalo. Vlasy měla jako živý plot, který se někdo pokusil zkrátit kuchyňským nožem. Unavovalo ji česat se. Oblečení měla zmačkané a na pravé tváři měla otlačky od polštáře.

Umyla si obličej a vyčistila zuby, než se vrátila do postele. Když usínala, stále slyšela Severuse v kuchyni.

Ráno se vzbudila a jako by byl svět poprvé za mnoho let plný světel a barvy. Prakticky z postele vyskočila a odhopkala do koupelny.

Bez vyčerpání jen z nalití šamponu na hlavu se osprchovala. Dopřála vlasům štědrou dávku lektvaru a započala svízelný úkol rozmotat všechny cucky.

Pracovala na vlasech, dokud je nedokázala prohrábnout hřebenem, aniž by se zasekl, a pak je zapletla. Normálně by se jí už ruce třásly vyčerpáním, ale stále se cítila plná energie.

Musela si připomínat, aby se nepřepínala. Oblékla se, sbalila brašnu a opustila pokoj.

Severus byl již vzhůru a v kuchyni. Možná v ní strávil celou noc. Vzhlédl od lektvaru, který připravoval. Uhlově černé oči z ní nespustil a pečlivě ji prozkoumal, než se vrátil ke kotlíku.

Hermiona k němu opatrně došla. „Dnes se cítím lépe, díky.“

Koutek úst sebou cukl, ale nijak neodpověděl.

Hermiona na něj zírala a snažila se odhadnout, co plánuje. „Spal jsi v noci?“

Odfrkl si a přikývl, aniž by se na ni podíval. Hermiona pochybovala.

Přejela prsty po uchu brašny a zaváhala. „Tak se uvidíme po vyučování.“

Celý den si musela připomínat, že se vyčerpá, pokud si nedá pozor. Ale unaveně se necítila. Mohla vyběhnout schody a mít plnou náruč knih, a vůbec necítila napětí.

Spisovala svitky a svitky poznámek závěrečného opakování v hodinách, které měla.

Nepamatovala si, jaké to je mít pocit života. Hladově snědla snídani i oběd, zatímco si ji spolužáci znepokojeně prohlíželi.

Severus se toho večera do jejich komnat nevrátil, i když na něj Hermiona nervózně čekala po večeři, než si vzpomněla, že má konzultační hodiny a dohled nad tresty.

Vstala a v kuchyni si prohlédla různé slabě vířící lektvary pod stázovým kouzlem a přečetla jeho špičatým rukopisem psané poznámky v knihách a na tuctu svitků.

Cítila, jak účinek lektvarů vyprchává. V hlavě jí začalo pulzovat a měla ji jako vymetenou. Světla nad hlavou byla příliš jasná a paprsky se rozmazávaly a lámaly v jejích očích.

Podívala se na obvaz a zjistila, že prokrvácel. Na celém předloktí měla světlý růžový flek. Nevšimla si ho dřív, protože krev byla tak bledá.

Vzala si další dokrvovací lektvar a posadila se na pohovku, aby vyměnila obvaz.

Z řezů prosakovala krev čirá skoro jako voda.

Několik vteřin jen zírala. Měla by to říct Severusovi. Bude muset zase pozměnit dokrvovač.

Další lektvar, nad kterým kvůli ní stráví hodiny.

Zakousla se do rtu, když zadumaně seděla. Cítila se jako po krk v bahně. Byla si jistá, že ty noční lektvary byly součástí nějakého jeho plánu. Pokus o uplacení ke spolupráci? Aby si vzpomněla, jak dobře by se mohla cítit?

Položila si hlavu na ruce, aby si promyslela další kroky.

Čekal od ní, že pojede do ciziny. Než se vůbec políbili, doporučil jí odejít ze školy a zamířit do Států.

Ironicky ta hromádka informací o zahraniční klinice ji donutila uvědomit si, jak malé naděje na přežití má. Severus byl obyčejně vágní. Věděla, že mnoho léčitelů její případ považovalo za beznadějný, ale nestudovala čísla, dokud neproletěla vstupní formuláře, které vyžadovaly potvrzení, že si je vědoma experimentálnosti léčby, jež jí nemůže garantovat úspěch, a dokud si nepřečetla stránky a stránky možných vedlejších účinků.

Vyhlídky byly absurdní. Nechápala, proč si to Severus neuvědomil.

Lpěl na představě Hermioniny záchrany.

Jeho z pokraje smrti proti jeho vůli přivedl fénix. Harry přežil vražednou kletbu, když měl Severus umírat.

Podle něj byla Hermiona tím, kdo měl přežít.

Jako by jí někdo vyrval srdce. Roztřeseně zalapala po dechu a chtěla se zahrabat pod zem.

Byla náhradou za Lily. Mudlorozenou čarodějkou, kterou chtěl tentokrát zachránit úspěšně.

A Hermiona iniciovala románek. Ucítila nutkání na zvracení. Přitiskla si ruku na pusu a nutila se polknout a chtělo se jí křičet.

Aby pokračovala v léčbě, se ji teď snažil přesvědčit tím, že ji nadopoval pravděpodobně ilegálními – nebo alespoň striktně regulovanými – lektvary, aby jí připomněl, jak dobrý pocit je být naživu.

Roztřeseně, zoufale se zasmála a vstala.

Už nechtěla čekat, až přijde. Vůbec ho nechtěla vidět.

Šla si lehnout.

Pár hodin po večerce jí zaklepal na dveře. Místnost se s ní točila, když se nestabilně postavila a šla ke dveřím.

„Musíš je užít v noci, aby účinkovaly během dne,“ řekl, jakmile ji uviděl. Lektvary měl zase v ruce. Hlas zněl unaveně a chraplavě.

Hermiona se na něj podívala s pocitem, že má v břiše kamení. Snažila se polknout a promluvit, ale neměla energii na slova, na jeho odpovědi, na jeho argumenty…

Pomalu natáhla ruku a převzala lektvary.

„Děkuji,“ řekla, ale do očí se mu nepodívala.

Napjal se a vztáhl ruku, chladná dlaň se jí přitiskla na čelo. Ucítila prsty na zápěstí. Přistoupil k ní.

„Neměla bys vstávat,“ podotkl.

Hermiona protočila očima – on byl tím, kdo zaklepal. Vzal jí z ruky lektvary a napůl ji odnesl do postele, kde ji pěkně zakryl peřinou. Několik minut na ni sesílal diagnostická kouzla a sledoval, jestli otevře oči, aby mohl prozkoumat jejich zorničky.

Zdlouha si vydechl a narovnal se. Chvíli na ni hleděl a zjevně váhal, než k ní natáhl ruku s lektvary.

Pak jen seděl, několik minut ji držel za ruku a maskoval to kontrolou tepu. Hermiona zabořila tvář do polštáře a nemohla si pomoci, ale také mu obtočila prsty kolem zápěstí.

Když se vzbudila uprostřed noci, seděl na zemi u její postele, stále ji držel za ruku a hlavou se opíral o kraj matrace. Spal.

Hermiona po něm instinktivně sáhla a odhrnula mu vlasy z obličeje. „Severusi…“

Otevřel oči a zvedl hlavu.

Stiskla ho pevněji. „Nespi na zemi. Pojď do postele.“

Byl natolik unavený, že nevzdoroval. Strnule se zvedl ze země a ona jej vtáhla vedle sebe. Zabořila mu tvář do ramene. Byl cítit po výtažcích a zeměžluči. Vztáhl ruku a opatrně se dotkl její hlavy, načež se objali a ona mu položila hlavu na hrudník.

Promluví s ním zítra, slíbila si.

ooOOoo

Mrazení potěšení jí proběhlo tělem. Prsty se toulaly po jejích pažích a zádech a jemné rty se otíraly a oždibovaly krk.

Bylo to zamlžené a nádherné. Ten neuspěchaný dotek. Probudila se postupně v malých vlnách podobných pomalu rostoucímu přílivu.

„Severusi…“ zamumlala s ospalým úsměvem a prohrábla mu vlasy, zatímco si prolíbával cestičku mezi jejími prsy. Dlouhé prsty jí držely ramena způsobem, který začínala milovat.

Cítila rozevírání pyžama a jeho mezi stehny.

Se zatřepotáním víček otevřela oči a sledovala, jak postupuje dolů po jejím těle. Zahákla mu paty za bok a přitáhla si jej zpět, aby ho objala kolem krku a políbila.

Jeho váha ji uklidňovala, když jí vracel polibky. Vzal jí tvář do dlaní.

Impulzivně ho stehny stiskla víc a přetočila je, takže nad ním seděla obkročmo. Naklonila se a políbila jej. Rychle mu rozepla hábit, ve kterém spal.

Chvatně jej líbala na čelisti a pak jemně na každou jizvu na krku, než se na něj položila.

Chytl ji za zápěstí. „Neměla by ses přemáhat, ty lektvary –“

Utnula jej polibkem a ignorovala trestuhodné zkroucení podbřišku. Čelo na chvíli přitiskla na jeho a se zavřenýma očima vydechla.

„Budu v pohodě, Severusi,“ posadila se a pokračovala v rozepínání knoflíků. Z jeho výrazu bylo zjevné, že se chystá hádat. Shlédla dolů a přejela mu prsty po bledé kůži břicha. „Chci to. Jednou můžeme, ne?“

Očima střelila k jeho tváři a sledovala, jak škubl rty, pak zaváhal a přikývl. Rychle se na něj usmála a sklouzla na jeho tělo. Líbala jej po hrudi a nechala prsty toulat se po kůži.

Už se pod jejím dotekem nechvěl, ale pořád zadržoval dech.

Dotyky.

Být dotýkaný.

Neuvažovala nad emočními rozdíly těch dvou pojmů, dokud nepoznala Severuse.

Tak osamělý život, nemít nikoho, kdo by vás držel.

Odmlčela se a položila mu tvář na hrudník, poslouchala tep jeho srdce a vnímala jeho ruce na ramenou.

V jiném životě, za jiných podivných podmínek, kdy by ji náhodou pustil do svého života, by ho mohla milovat.

Kdyby existovala jiná příležitost poznat ho a vidět tu osamělost, vidět napůl divokého a intenzivně vnímavého muže pod třemi vrstvami neřestným množstvím knoflíků zapnutého šatstva a sžíravého sarkasmu, milovala by jej. Nestarala by se, jestli to lidi schválí nebo tomu budou rozumět. Prostě by jej milovala.

… v jiném životě.

Ne v tom velmi krátkém, který měla.

Toto nebyl život, ve kterém by milovala druhé, ne trvale.

Zvedla se a zaměstnala se svlékáním jeho hábitu, dokud ta prázdná bolest v hrudi nezmizela. Pak zase vzhlédla a letmo se na něj podívala.

Už byl vzrušený a víc než dostatečně připravený, než se plně vzbudila. Setřepala pyžamové kalhoty a rozkročila se nad ním. Předklonila se a dlaň mu přitiskla na hruď. Rozevřela prsty a putovala po kůži nahoru a pak pomalu dolů.

Pokoj se právě začal koupat v zlatém světle východního okna. Hýbala boky a dech se jí zadrhával, oči zavřela a soustředila se na pocity a rytmus pohybů.

Dlouhými, štíhlými prsty na bocích ji vedl. Následoval její pohyby a ona tlumeně zasténala a sevřela se, až i on zasténal skrz zatnuté zuby.

Naklonila se a položila mu ruce na ramena. Měl otevřené oči.

Sledoval ji, studoval ji temným, neochvějným pohledem.