Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

„Spi,“ slyšela Hermiona Severuse, když se z něj svalila.

„Jsem v pohodě,“ zamumlala do polštáře.

Přetáhl jí peřinu přes ramena.

„Spi,“ zopakoval s konečností. „Snídani donesou domácí skřítci. Hodiny máš až po poledni, nemusíš vstávat.“

Chtěla se hádat, ale byla unavená i s lektvary. Asi na sebe včera příliš tlačila.

Zdráhavě přikývla a usnula, než odešel z pokoje.

Věděla, že ho musí konfrontovat, říct mu, že nemění svůj názor, ale snazší bylo to neudělat.

Nechtěla se s ním hádat. Ne, když žijí ve stejných komnatách a ona se připravuje na OVCE. Pokud jej zklame a on se na ni rozzuří, raději ať se to stane, až bude odcházet, aby nemusela snášet jeho hněv před celou školou.

Takovou výmluvu si dala každý večer, kdy beze slova přijala lektvary, a každé ráno, kdy se vzbudila v jeho posteli.

Takto to bylo lepší. Jakmile jej vztek opustí, bude rád, že poslední dva týdny v Bradavicích nestrávili studenou válkou.

Neřekla mu, že má krev téměř průsvitnou, ani že jí srdce neustále pádí a ona má pocit, že se nemůže nadechnout.

Nechtěla, aby se věci protahovaly, až odejde z Bradavic.

Přitiskla si pravou ruku na pulzující zranění a ignorovala ta mračna hrůzy hromadící se jí v hlavě.

OVCE. Na to se potřebovala soustředit.

Se vším ostatním se vypořádá po zkouškách.

Musí jen ještě chvíli udržet vše pod kontrolou.

ooOOoo

Omdlela během zkouškového týdne, uprostřed přeměňování.

Když se probrala na ošetřovně, Severus stál nad ní, s černým hábitem pevně omotaným kolem těla.

Oči z ní nespustil a tvářil se uzavřeně a nečitelně.

Dlouho na sebe mlčky hleděli, dokud se nerozhlédla, jestli není nikdo poblíž. Pak se na něj nesměle usmála a zvedla ruku.

Na chvíli zaváhal, ale pak z hábitu vytáhl bledé prsty, posadil se na kraj postele a vzal ji za ruku.

Také se posadila a beze slov jej studovala. Byl odtažitý i na něj.

„Nebylo to srdce, že ne?“ zeptala se nakonec.

Krátce zavrtěl, než se jí podíval do očí.

„Kolik zkoušek jsem prošvihla?“

„… Čtyři.“

Pak musela být v bezvědomí dva dny.

Uhnula očima a zoufale se zasmála. Samozřejmě musela prošvihnout téměř půlku zkoušek OVCE, kvůli kterým v Bradavicích zůstala.

To se jí prostě muselo stát.

Sesunula se a opřela se čelem o jeho rameno. Bylo jí jedno, jestli to někdo uvidí.

Nastalo dlouhé ticho, než znovu promluvila.

„Přijdeš někdy za mnou, Severusi? Až odejdu ze školy?“

Po chvíli nenápadně přikývl.

Pomalu zavřela oči a spolkla ostatní věci, které chtěla říct.

Najdi si novou práci. Najdi si něco, co si po zbytek života budeš užívat. Pořiď si kočku, potřebuješ společníka.

Už nic dalšího neřekla a ani on.

Ani to nečekala.

Když se vrátila do jejich komnat, byl stále odtažitý. Hodiny pak pracoval shrbený nad kotlíky a beze slova mizel ve svém pokoji. Nebyl prvoplánově nepříjemný. Sotva Hermionu bral na vědomí.

Prostě vyzařoval ublíženost.

Dál nechával na pracovním stole lektvary, ale nepodíval se na ni, ani na ni nepromluvil. Cítila se jako neviditelná.

Byly to lepší poměry, než doufala, ale i tak skličující. Poslední dny školního roku se blížily a všichni žili očekáváním závěrečné slavnosti.

Hermiona se začala loučit a byla zaplavena dárečky a očarovanými tretkami, pro které neměla využití. Na rohu stolu vyrostla hromada dvaceti výtisků Dějin čar a kouzel.

Emocionálně ji to vyčerpávalo. Mnozí studenti a učitelé se rozplakali, jen s ní začali mluvit.

Slyšela zvěsti, že McGonagallová zamýšlela pronést o ní řeč a že prefekti něco ‚plánují‘. Nejradši by slavnost vynechala.

Neužila žádný z dodatečných Severusových lektvarů, které pro ni nechával. Strkala je do krabice.

Po dvou dnech nicnedělání naplněných pouze pláčem těch, co ji uviděli, už sama nikoho vidět nechtěla.

Poslední den léčby se přiměla vstát a odejít do kuchyně. Téměř veškeré své věci měla sbaleny.

Závěrečná slavnost měla být následujícího večera a ráno pak nastoupí do bradavického spěšného vlaku a vyrazí k Londýnu.

Severus na ni ani nepohlédl, když se před osmou posadila na své místo u stolu. Nikde neviděla připravený obklad.

Několik minut seděla beze slova a čekala, až ji buď odežene, nebo začne obklad připravovat, nebo nějak dá najevo, že si ji uvědomuje.

Hodiny na zdi odtikávaly vteřiny a on ji ignoroval.

Ještě dvě minuty a vrátí se do postele.

Vteřiny ubíhaly a už jich zbývalo jen pár, když se Severus zčistajasna otočil a vytáhl známý kotlík a velký kameninový hrnec, z něhož se kouřilo.

Bezhůlkově přenesl žlázy ohňových krabů do hmoždíře a začal je drtit. Vzduch se naplnil těžkým sirným zápachem. Pak vlil obsah do kotlíku spolu s celým lenochodím mozkem, švihl hůlkou a vyčaroval slabé, stálé plameny.

Vařil shrbený, oči upřené na obsah kotlíku. Stále ale na Hermionu nereagoval.

Jak jen seděla a sledovala jej, začalo jí těžknout srdce a žaludek se sevřel.

Toto bude rozloučení. Poslední, tiché ošetření. Přesune ji do jejího pokoje a to bude naposledy, kdy jej uvidí o samotě.

Samozřejmě to tak zařídí.

Snape se nikdy neobtěžoval rozloučit se s odcházejícími studenty. Nikdy nepřijde do Doupěte, aby ji navštívil, ani se nezúčastní Harryho svatby. Nedokázala si ho představit, že se ptá, do kterého hospice byla odeslána, až bude skoro mrtvá.

Což bylo v pohodě.

Ať si ji uchová ve vzpomínkách takovou, jaká byla, když ještě v sobě měla trochu života.

Zhluboka se nadechla a vzhlédla k němu. Stál ztuhlý nad kotlíkem a zíral na ni. Už se nadechoval, že začne mluvit, ale pak se zarazil.

„Ty už ty lektvary nebereš,“ zhodnotil nakonec.

Přikývla. Bylo zjevné, že je nebere, proto bylo jasné, že toto říct nechtěl.

„Šetřím si je. Budou mi užitečné. Na svatbu. A –“ polkla a přiměla se usmát, „– pojmenují po mně nové odvětví ministerstva. Jdu přestřihnout stuhu.“

Rozveselila hlas, jako by to bylo legrační. „Měl jsi pravdu – všichni zapomenou, jaká nesnesitelná šprtka jsem byla.“ Srdce se jí sevřelo. „Za pár let – budu jen svatořečená malá válečná hrdinka.“

V krku se jí udělal knedlík a odhodlaně se podívala na zeď za jeho ramenem, když jí v očích zapálily slzy. Nebude plakat. Odmítala to.

Bez mrknutí na ni dlouze hleděl, míchací tyčinku stále držel ve vzduchu.

Hermiona uhnula očima a odkašlala si. Ten zvuk jej vytrhl ze snění.

Odložil tyčinku a uhasil plameny pod kotlíkem. Pak obešel stůl a zastavil se jen pár centimetrů od ní.

Hermiona vzhlédla a nadechla se.

Pak se najednou posadil vedle ní, do dlaní vzal její levou ruku a palcem přejížděl po hřbetu. Hermiona k němu vzhlédla s třepotavým očekáváním. Žaludek jí poskočil, když se vyhnul jejím očím a soustředil se na její paži.

„Nevybral bych doporučené kliniky bez pečlivého uvážení,“ řekl nakonec odměřeně a nezúčastněně.

Hermioně pokleslo srdce a téměř ruku odtáhla. Vycítil to a stiskl.

„Uvědomuji si, že jsi doufala, že vynaleznu léčbu, zatímco budeš v Bradavicích, ale já to – nedokázal. Nicméně nedávám profesionální doporučení snadno. Věřím, že můžeš přežít a vyléčit se, pokud zvážíš, co jsem ti doporučil.“

Hermiona se už nadechovala k odpovědi, ale Severus zarputile pokračoval.

„Jejich nemocnost a úmrtnost nemusí být ideální, ale jsou to nejlepší možnosti, a jakákoliv volba –“ to slovo zdůraznil, „– bude mít pozitivnější výsledek, než je čekání na smrt.“

Hermiona se opět nadechla, ale on si toho asi stále nevšímal.

„Snažil jsem se chápat emocionální a fyzickou daň tvého stavu –“ ústa mu zacukala tak, až se zdálo, že si tu řeč užívá asi jako trhání zubů, „– nicméně je krátkozraké oddat se čekání na smrt, protože sis vybrala nepřiměřené napětí studenta posledního ročníku. Lituji, že jsem ti nedoporučil okamžitě se stáhnout, když tvůj stav vyšel najevo. Toto však není a nebylo osobní doporučení. Neradím ti na základě osobních preferencí. Skutečně věřím, že můžeš přežít a zotavit se, pokud zvážíš mé profesionální rady.“

Nastala dlouhá pauza, když řeč zřejmě skončila.

Hermiona měla pocit, že má v žaludku kámen, a stáhla ruku.

„Nechci jít do Ameriky, Severusi. Jsem si dokonale vědomá, že šance na přežití jsou větší, pokud se půjdu léčit,“ snažila se o jeho věcný tón.

Jeho výraz najednou potemněl.

„Nechci jít,“ zopakovala roztřeseně. „Bez ohledu na to, jak profesionální je tvůj názor a rady, vůbec nezamýšlím odcestovat za léčbou.“

„Proč –“ pronesl pomalu, důrazně a nevěřícně, „– ne?“

Jeho výraz mluvil za vše. Díval se na ni jako na idiotské děcko, příliš pitomé, aby chápalo situaci.

Hermiona trhla bradou a podívala se mu do očí. Zprudka vstala, jak už se nedokázala udržet v klidu. „Protože nechci umřít sama, Severusi! To – to je nejpravděpodobnější výsledek všeho. Ať už půjdu kamkoliv, pravděpodobně tam zemřu. Celá – celá rodina, co mi zbyla, je tady. Pokud zůstanu v Anglii, budou tady, až – až –“ ústa se jí zkroutila, „– odejdu.“

Hlas ji při posledním slově málem zradil. Trhavě se nadechla a otočila na patě, aby vyběhla ze dveří.

Rychle prošla chodbou a divoce se kousala do rtu, aby zůstala v klidu cestou do knihovny. V půli cesty si to rozmyslela.

Šla ven.

Na nádvoří byli studenti a Hermiona zaváhala. Adrenalin z hádky už mizel.

Byla tolik unavená.

Váhavě se zastavila ve dveřích, pak zahnula ostře doprava a vydala se po úzkých schodech dolů k přístavu, kde přistávaly první ročníky při cestě po jezeře z Prasinek. Všechny loďky teď byly vytaženy na břehu a ležely dnem vzhůru na oblázkové pláži.

Hermiona se podívala na hrad tyčící se nad ní. Kamenné zdi byly načervenalé západem letního slunce.

Opatrně se posadila na trup jedné z loděk. Zdála se jí mnohem menší než v prvním ročníku.

Když v jedenácti seděla v loďce, byla si jistá, že Bradavice budou začátkem všeho. Místo, kde bude přijata a všechny její podivnosti budou považovány spíš za mimořádnost.

Ačkoliv nakonec nebyla mimořádná.

Pořád byla ‚podivná‘.

Pořád poněkud nezapadala, ať už si vybrala kterýkoliv svět.

Černé jezero bylo hladké a průzračné jako sklo a Hermiona jako socha seděla a dívala se na něj.

Až umře, svět se bude otáčet dál. Nový školní rok. Noví studenti přepravovaní přes jezero. Nová třída pro Severuse na kterou se bude mračit, zatímco bude pronášet své: „Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů.“

Harry se ožení. Možní i po ní pojmenují dceru ‚Hermiona‘.

Nejspíš druhou.

První určitě pojmenuje po mámě. Nebo použije Hermionu jako druhé jméno.

Vždy bude druhá po Lily Potterové.

Přidušeně se zasmála a pak rozplakala.

Zabořila si tvář do dlaní a vzlykala a vzlykala, až nemohla dýchat. Jako by z ní vytékala každá kapka emoce.

Až na vztek. Nikdy, nikdy nemohla přestat hněvat se.

V hrudi ji píchalo a zajíkla se, když se posadila a otřela si slzy, aby se pak zase rozplakala, i když si myslela, že už skončila.

Sklouzla z lodě na oblázkovou pláž a posadila se s koleny u hrudi. Na ně položila hlavu a lapavě vzlykala a snažila se dýchat.

Skončila s bolestí hlavy a pocitem, že omdlí.

V ruce jí pulzovalo, ostře, pálivě s každým úderem srdce, takže sundala obvaz a podívala se na ránu.

Už nebyla hrozná a rudá. Kletba změnila její krev na téměř čirou tekutinu. Řezy byly bledé, narůžověle bílé.

Šmejdka.

Ironickým vedlejším efektem Belatrixiny kletby bylo to, že její krev už nebyla špinavá, ale průzračná.

Nebo možná to bylo cílem. Čistá krev, která ji zabije.

Z kapsy vytáhla sterilní gázu a přitiskla ji na řezy. Několik minut ji držela pravou rukou a čekala, až bolest poleví, aby mohla použít nový obvaz.

Když zastrkávala jeho konec pod loket, zaslechla skřípání štěrku pod nohama a podívala se nahoru. Severus stál na spodu schodiště a přes pláž se na ni díval.

Srolovala rukáv a pohlédla k němu houstnoucím šerem.

Rty měl našpulené a po minutě přešel až k ní.

„V budoucnu bude lepší kouzlo soukromí,“ pronesl. „Toto je viditelná pláž.“

Hermiona zamrkala a podívala se přes jezero. Oči ji pálily od pláče a začínala jí být zima. Cítila mokré skvrny na halence a sukni.

„Brzo odejdu. Už na tom nezáleží.“

Severus si povzdechl a štěrk pod jeho botami zaskřípal, když přenesl váhu. „Tvoji kamarádi by s tebou nešli?“

Hermiona si olízla rty a dál se dívala přes poklidnou, tmavnoucí vodu. „Harry si na podzim vezme Ginny. Vzít si ji je vším, co kdy chtěl. A Ron –“ hlas se jí vytratil a krátce se odmlčela. „Mívá sklony zmizet – když je toho na něj moc. Nikdy nevydrží –“ polkla. „Nikdy nevydrží běh na dlouhou trať. Pořád se nesmířil s Fredovou smrtí. Myslím, že by našel důvod odejít – až by to bylo těžké.“

Nadechla se a podívala na zem. „Já budu pravděpodobně těžká.“

„Nepožádala jsi je,“ pravil Severus.

Bylo to konstatování, ne otázka.

„Ne,“ odpověděla klidně. „Nemůžu po nikom chtít, aby si převrátil život vzhůru nohama a šel se mnou na kdoví jak dlouhou dobu, aby pravděpodobně jen –“ žaludek se jí sevřel do bolestivého uzlu, „– sledoval, jak umřu.“

Severus několik vteřin mlčel.

„Ale nevzpomínám si, že bys odmítala udělat něco podobného pro pana Pottera.“

Hermiona stiskla rty a vzhlédla k němu. „Nežádal. Já se nabídla.“

„Aha,“ bylo jediné, co Severus řekl.

Hermiona se přinutila k úsměvu a přikývla. „Ano.“

Vstala, narovnala hábit a vydala se ke schodům. Byla napůl cesty po pláži, když Severus opět promluvil.

„Takhle to vzdáš?“ sotva zašeptal, ale jeho jedovatost ji zasáhla. „Nepožádáš. Raději budeš chřadnout a zemřeš v hospici, zatímco nad tvojí mrtvolou bude tvá ‚rodina‘ plakat, místo abys někoho požádala, aby šel s tebou?“

Hermiona ztuhla a otočila se. Stál vedle loďky a vztekle se na ni mračil.

Zdálo se, že se jeho vztek nakonec vrátil.

Byla příliš unavená, aby se zmohla na odpověď.

Pokrčila ramenem a zabodla zrak do země. „Smrt je nejpravděpodobnějším koncem, ať už půjdu kamkoliv, nebo ať už se mnou bude kdokoliv. Mohla bych Harryho a Rona odtáhnout s sebou přes Atlantik. Šli by, kdybych jim řekla.“ Podívala se mu do očí. „Šli by. Následovali by mě kamkoliv, kam bych si řekla – kdybych si řekla. Seděli by vedle mě, usmívali se a dál mi říkali, že přežiju, protože jsem bojovník a nikdy se nevzdám. A – říkali by to a říkali, dokud bych neumřela.“

Ztěžka vydechla a zavrtěla hlavou. „Takto nechci odejít. Nechci všem říkat, že existuje naděje, když neexistuje. Nemám už energii na naději.“ Suše, bez humoru se zasmála. „Možná jsem jen menší bojovník, než si o mně všichni myslí, ale skončila jsem. Síly k boji mi došly před měsíci.“

Severusův výraz se nezmírnil ani trochu. Žaludek se jí stáhl do provinilého uzlu.

Povzdechla si. „Když jsem –“ zlomil se jí hlas. „Když jsi změnil názor na –“ odmlčela se, protože si nebyla jistá, jak by měla nazvat jejich románek, „– na náš –“

Nechtěla to pojmenovat.

„Když jsi změnil názor na nás, myslela jsem, že je to kvůli tomu, že z tvé strany nebudu požadovat závazek, a proto jsi změnil názor.“ Podívala se na boty a polkla. „A – a to bylo fajn, protože jsem nečekala, že to bude trvat tak dlouho, aby to vadilo.“ Povzdechla si. „Neuvědomila jsem si, že čekáš, že přežiju.“

Zhluboka se nadechla. „Uvědomuju si, že je to – že jsi –“

Sevřela ruce do pěstí, až se jí zaryly nehty do dlaní.

„Nejsem –“ Ta slova jí uvízla v krku a jazyk ztuhnul. „Nejsem Lily Potterová,“ dokončila.

Když to řekla, nad jezerem se zvedl vánek, zvlnil její oblečení a do tváře vehnal vlasy.

Vztek sálající ze Severuse se najednou přiostřil a zledovatěl.

„Ne. Nejsi.“ Hlas neměl měkký. Byl chraplavý a smrtelně studený.

To ji rozechvělo do morku kostí, ale narovnala ramena, odhrnula si vlasy z tváře a podívala se do jeho rozzuřených očí.

„Nejsem,“ pronesla pevně. „Nejsem vůbec jako ona, opravdu ne. Jsem Hermiona Grangerová a ty jsi mě nikdy neměl rád. Uvědomil by sis to, kdybych nebyla ‚tragicky mladá a chytrá mudlorozená čarodějka umírající dřív, než nastane její čas‘. Jednoho dne si zase uvědomíš, že bych nikdy nebyla ženou, kterou jsi mil –“

Severus se zatvářil tak nebezpečně, že Hermioně uvízla slova v krku.

„Ztratil,“ řekla místo toho.

Nadechla se. „Ať už se stane cokoliv, nepřivedeš zpátky osobu, kterou skutečně chceš.“

Tak. Řekla to.

Další chvíli ztuhle stál a zíral na ni. Vztekem zbledl. Když konečně promluvil, rty se mu zkroutily. „Myslíš, že kvůli Potterovi, který ani v nejmenším nepřemýšlel, máš právo prohlašovat, že mě znáš a rozumíš mně nebo mé minulosti?“

Připravil se jako had k útoku. Jeho hněv byl výbušný. „Nelišíš se od něj. Další sebestředný, povýšený Nebelvír. Škoda, že jsem si to neuvědomil dřív.“ Ušklíbl se a oči měl kruté a planoucí. „Nikdy bych na tebe nemrhal časem. Rozhodně jsi za to nestála.“

Jeho slova bolela. Zabodávala se jí do hrudi jako kusy šrapnelu.

Krk se jí sevřel a jen na něj vytřeštěně zírala a krev jí zmizela z tváře.

Mračil se na ni, v bledé tváři zářily zlomyslné oči.

Neuhnul zrakem, jako kdyby necítil ani tu nejmenší lítost.

Hermiona pomalu přikývla.

„Pak se omlouvám.“ Hlas měla sotva hlasitější než šepot. „Opravdu se omlouvám. Máš pravdu. Měla jsem odejít už na začátku.“

Nebylo co víc říct.

Nezůstala a nečekala, až z ní zase začne slovně sdírat kůži. Otočila se a pomalu přešla z pláže k hradu, kde se hladké kamenné zdi ztrácely v soumraku.

Brada a ruce se jí nekontrolovaně třásly, když vzhlédla k vinoucím se schodům. Bude to opravdu dlouhá cesta na nádvoří a do pokoje. Delší, než si uměla představit.

Možná půjde na ošetřovnu a tam zůstane do sobotního rána. Madame Pomfreyová jí nechá postel. Žádný Severus. Žádná závěrečná slavnost. Žádné proslovy.

Šla dopředu a měla pocit, jako by jí někdo v hrudi vydlabal díru.

S touto ranou aspoň nebude muset žít dlouho.

Čekala, že při poslední hádce jí řekne něco strašného, ale slyšet to bylo horší, než si představovala. Nebo možná jí na něm záleželo víc, než byla ochotná přiznat.

Teď už to opravdu bylo jedno. Tak jako tak byl konec.

„Počkej.“

Její dumání přerušil Severusův hlas, když se blížil ke kamennému schodišti.

Ignorovala jej.

Zkusil to. Pokusil se jí manipulovat, hádat se s ní a zahanbit a urazit, aby spolupracovala.

Teď byl jen rozhněvaný.

Už nechtěla nic slyšet. Jistě by dokázal vymyslet všechny druhy krutostí, které by jí mohl říct. Nechtěla je poznat.

„Počkej!“ zvolal.

Šla dál.

Musí jen dojít na ošetřovnu.

„Hermiono…“ hlas se mu zlomil, „počkej. Prosím.“

Při zvuku svého jména se zastavila uprostřed kroku a otočila se. Rychle se k ní blížil, stále bledý ve tváři.

Viděla v ní syrový a zoufalý hlad, který nikdy dřív neviděla.

„Kdybych… šel s tebou,“ začal, „šla bys?“

„Ne,“ odpověděla okamžitě, aniž by to vůbec zvážila.

Nezastavil se u její odpovědi. Šel dál, rychleji a odhodlaněji.

„Ne,“ zopakovala pevněji. „Nechci, abys šel. Nikdy bych to po tobě nechtěla.“

Severus se dál rozhodně blížil.

„Já se nabízím.“ Hlas měl tichý, ale neúprosný.

Odtáhla se a narazila na další schod. Couvala a on ji následoval.

„Ne. Ne…“ vyrazila ze sebe rozechvěle, zraněná. Snažila se jej odtlačit a začala se zlobit. „Nenabízej se! Nepotřebuju, abys na mě dál plýtval svým časem.“

„Hermiono.“ Popadl ji za nadloktí a pevně ji stiskl, aby se neodtáhla. Měli obličeje skoro ve stejné výšce. „Hermiono…“

„Ne –“ zopakovala roztřeseně. „Neopovažuj se to dělat. Nemůžu –“

Pohled z ní nespustil a přitáhl si ji na kraj schodu.

Zbytek věty se jí zasekl v krku.

Tvářil se pátravě a dravě. Ten hladový výraz odhodlání poznávala. Prsty jí majetnicky obtočil kolem ramen a přitáhl si ji ještě blíž.

To gesto bylo neomylně intimní a oni stáli v půli schodů.

Kdokoliv je mohl vidět.

Snažila se odtáhnout, ale stisk zesílil. Palci ji hladil po ramenou a odmítal ji pustit.

„Hermiono,“ oslovil ji znovu. Hlas zněl jako z hlubin. „Nabízím se. Opravdu si myslím, že to prokletí můžeš přežít. Věřím tomu.“

Oči měl intenzivně jasné. Držel ji svým zoufalým, prahnoucím způsobem a přitahoval si ji blíž a blíž.

Kdokoliv, kdo by se obtěžoval podívat k pláži, by viděl Hermionu v jeho náručí a jeho otevřeně hladový výraz.

Ani se nesnažil být opatrný.

Jako by mu nezáleželo na faktu, že může být vyhozen, že způsobí skandál, že to může poškodit jeho reputaci.

„Ne…“ zavrtěla hlavou a snažila se odtáhnout. „Severusi, nejsem Lil –“

„Vím, kdo jsi.“ Dokázal si ji přitáhnout ještě blíž a úzkostně ji sledoval.

„Prosím, Hermiono,“ pokračoval. Hlas měl tichý a napjatý a přesto naléhavý touhou. Položil čelo na její a rukama přejel z ramen k tváři a vzal ji do dlaní. Odtáhl se jen tak, aby ji mohl studovat. „Nemůžu tě ztratit. Prosím. Dovol mi jít s tebou. Nabízím se.“

Hermiona na něj zírala, srdce jí tlouklo a ruku měla téměř ochromenou bolestí. Hrudník se jí tak sevřel, až nemohla promluvit.

Snažila se říct jeho jméno, ale hlas jí selhal. Majetnicky ji držel napůl šílený zoufalstvím.

Trhaně se nadechla a dokázala přikývnout.

Severus si vydechl úlevou.

„Ano,“ konečně nalezla hlas, který se jí třásl. „Ano, pojedu s tebou.“