Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Jsi si jistá?“ zeptal se Ron bůhví po kolikáté.

Hermiona si povzdechla a přikývla. Stál těsně vedle Harryho. „Ano. Jsem si jistá.“

„Jen že…“ Ron strčil ruce do kapes a zlostně se zahleděl přes místnost. „Je to Snape. Nikdy by mě nenapadlo, že – jsi si jistá, že s ním chceš někam chodit?“

Hermiona pohlédla na Severuse, na jeho vysokou, štíhlou postavu zahalenou v těžkém plášti, kterak se mračí na společnost všech, kteří přišli Hermionu vyprovodit.

„Kletbě rozumí víc než kdo jiný. Pokud nebudu ve stavu udělat léčebné rozhodnutí, on je tím nejlepším, kdo ho udělá za mě. Věřím mu.“

Harry na ni hleděl jasnýma zelenýma očima. Olízl si rty, zatímco ji zkoumal.

„Je to zmetek,“ zatvářil se Ron.

Hermiona zavrtěla hlavou, aniž by spustila zrak z Harryho. „Trochu, ale ne doopravdy.“

Harryho obočí se nakrabatilo a podíval se na Ginny. „Víš… kdybys chtěla, abychom s Ronem s tebou šli, stačí říct a my půjdeme.“

Ron polkl a rozhodně přikývl.

Hermiona je několik vteřin zkoumala. „Ne, Harry,“ zavrtěla hlavou. „Rone, ani po jednom z vás to nechci.“

Harry pomalu, nejistě přikývl. „No, jen abys věděla, že stačí říct.“

Hermiona se přiměla k zářivému úsměvu. „Vím.“

Podívala se dolů, opatrně přetáhla rukáv přes obvazy a nadechla se, aby se uklidnila. Pak zvedla bradu. „Dejte na sebe pozor, vy dva. Dalo mi dost práce udržet vás naživu. Neopovažte se umřít, zatímco budu v Americe. Nikdy bych vám to neodpustila. Vážně.“

Oba přikývli a pak téměř současně vykročili a v objetí ji málem rozdrtili. Cítila, jak se Harry trhavě nadechuje.

Zabořila mezi ně obličej a silně a prudce je objala.

„Vrátíš se, jo?“ ozval se Harry zastřeným a tlumeným hlasem u jejího ucha.

Hermiona chvíli mlčela s pohledem na Severuse, který na ni čekal.

„Zkusím to,“ krátce zavřela oči. „Budu se vážně snažit.“

Pustila je a couvla.

„Samozřejmě budeš,“ přinutil se Harry k úsměvu.

Ronovi zaslzely oči a otřel si obličej rukávem.

„Musím už jít,“ pronesla a koukla na hodiny na zdi.

„Jestli ten umaštěnec provede něco, co se ti nebude líbit, pošli dopis a my ho za tebe začarujeme do oceánu.“ Ron opět Severuse sledoval s velkým podezřením.

„Budu si to pamatovat,“ prohodila Hermiona suše.

Oba znovu objala a znova, až jí paže ochably.

„Slečno Grangerová, přenášedlo odchází za minutu, kdybyste se tedy mohla odtrhnout od dalšího objetí vašich přátel.“ Severusův chladný, pohrdlivý hlas to slzavé údolí narušil jako vědro studené vody.

Ron ztuhl, hmátl po hůlce a nadechl se ke vzteklé odpovědi.

Hermiona mu položila ruku na zápěstí. „Musím jít, Rone.“

Severus v jedné ruce držel jejich zavazadla a druhou natáhl k Hermioně. Stiskla ji a přistoupila k ministerskému přenášedlu.

Harry stál, Weasleyovi a několik členů Řádu a BA za ním. Pod látkou Severusova pláště Hermiona propletla jejich prsty, stiskla je a s úsměvem se na všechny otočila.

Naposledy zamávala a vzala přenášedlo.

Pak pocítila ostré, kroutící zatahání za pupíkem a oba zmizeli.

ooOOoo

Povlečení Nordhlemské kliniky v severní části New Yorku bylo bezchybné. Perfektně složené. V místnosti nebylo ani smítko prachu. Postele, zdi a nábytek byly oslnivě bílé a elegantně urovnané, stejně jako zuby amerických sester a léčitelů, kteří poletovali chodbou a měli sklony k neochabujícím úsměvům.

Severus nemístně vyčníval s jeho černým hábitem a nesmlouvavě zarputilým výrazem.

Hermiona se cítila stejně cizí, když se posadila na postel a pohlédla z okna na zahradu. Znovu se podívala na peřiny a pod dekou zavrtěla palci, aby ulevila tomu vibrujícímu napětí uvězněnému v jejím těle.

Žaludek měla sevřený do několika úzkostných uzlů.

Pravou ruku přitiskla na levé předloktí, ale ten dotyk ji neuklidnil. Hlavní léčitel kliniky jí před týdnem, kdy Hermiona dorazila, umístil na paži strukturovaný kryt doplněný monitorovacím kouzlem. Diagnostické údaje se ukazovaly na zdi za postelí a Severus je často zkoumal.

Pohlédla na své ruce, než se po pár vteřinách zhluboka nadechla a vzhlédla.

Severus zíral na dveře, stále jako netečná socha.

Hermioniny rty se pohnuly, ale jako by měla kolem hrudi železné pásy, které jí vytlačovaly kyslík z plic. Nevyšel žádný zvuk.

Levou ruku stiskla pevněji a zkusila to znovu.

„Severusi.“

Okamžitě se k ní otočil a zabodl jí do tváře své černé oči. Hrdlo se jí stáhlo a ještě víc stiskla ruku.

„Je to tady,“ konečně dokázala říct. „Dnešek je tím dnem.“

Téměř nepostřehnutelně přikývl a výraz se mu nezměnil.

Přinutila se k úsměvu. „Severusi, pokud se ne –“

„Neříkej to,“ pronesl chladně.

Ztuhla a chvíli na něj zírala, než zavrtěla hlavou. „Ne. Chci to říct všechno najednou. Jestli je to naposledy, co s tebou mluvím, chci, abys věděl –“

„Nechci to slyšet,“ přerušil ji nesmiřitelně.

Hermiona polkla, podívala se do klína a narovnala rukávy nemocničního hábitu.

Po minutě vzhlédla. Stále na ni zíral. Neúprosně. Tvrdošíjně.

Zhluboka se nadechla a narovnala ramena. „Nechceš, abych to jednou řekla?“

„Teď od tebe nechci nic slyšet,“ prohlásil pevně. Tvářil se uzavřeně a černé oči neukazovaly žádné emoce.

Sevřelo se jí srdce a zaryla prsty do tvrdého materiálu krytu předloktí. „Nemůžeš jen předpokládat. Statistika říká, že mé šance –“

„Jsem si vědom toho, jak statistika funguje,“ usekl ji. V očích se mu zablesklo viditelné podráždění.

Najednou vstal a otočil se ke dveřím. Hermioně pokleslo srdce a napadlo ji, že ji opustí.

Stiskla rty a dál jej sledovala. Hleděl na dveře, narovnal si límec hábitu a slyšitelně se nadechl přes zuby.

Popošel a jí vyschlo v puse. Pak se ale najednou otočil, přišel k její posteli a posadil se na kraj. Ukradl její pravou ruku, jejíž prsty a nehty zbělely, jak nervózně pevněji a pevněji tiskla předloktí.

Držel její ruku v dlouhých, bledých prstech, palcem přejížděl po šlachách na hřbetu.

„Dnes se neloučíme,“ prohlásil, aniž by se na ni podíval. „Tato kletba je jen kapitolou ve tvém životě. Až bude uzavřena…“ ta slova zeslábla a on si odkašlal.

„Až bude uzavřena,“ zopakoval věcně, „očekávám, že budeš žít velmi dlouhý a nesnesitelný život – až tak, že budu nucen přehodnotit mnohé z mých voleb.“

Vzhlédl k ní a koutek úst sebou zacukal. Když se jejich oči setkaly, usmál se na ni tím nejmenším úsměvem. „Opravdu tomu věřím.“

Podíval se dolů a druhou ruku položil na její. „Cokoliv mi chceš říct, může počkat pár dní.“

Hermiona vztáhla volnou ruku a přitiskla mu dlaň na tvář.

„Chci, abys slyšel, jak to říkám,“ pronesla.

Trošku se odtáhl, aby jeho temné, pronikavé oči setkaly s jejími. V jeho tváři byl vepsán tvrdohlavý a neomluvitelně nenasytný výraz. „Uslyším.“

Když to dořekl, dveře cvakly a otevřely se.

Vešel hlavní léčitel. „Slečno Grangerová?“

Hermioně vyschlo v puse. Sevřela Severusovu ruku a přikývla.

ooOOoo

Všechno a všude bylo těžké. Temnota.

Všechno zčernalo.

Hermiona věděla, že musí dýchat, ale každou buňku svého těla cítila jako z olova. Všechno bylo hrozně těžké. Plíce jako ve svěráku a vážící příliš, aby se rozšířily. Bojovala, ale nedokázala ani pohnout prstem.

Ozýval se pomalý, tupý zvuk, který se opakoval v neurčitém, monotónním rytmu a přehlušovalo jej hlubší, melodické hučení v dálce.

Potřebovala dýchat, ale jako by si nepamatovala, jak. Copak to byl trik, že vzduch zmizel?

Měla pocit, že je na kousky.

Měla neurčitý pocit, že je před ní světlo, ve stejném směru jako ty vzdálené, hučivé zvuky. Snažila se otevřít oči, ale víčka nespolupracovala. Zatřepotala se a rozdělila jen tak, aby zachytila oslepující bělost.

Oči zase zavřela.

Harry říkal, že v limbu je vše bílé.

Ten neostrý, opakující se zvuk zrychlil.

Pokusila se pohnout. Proč se nemohla pohnout?

Bojovala a snažila se opět otevřít oči a konečně to dokázala aspoň tak, aby viděla přes řasy. Neviděla nic než bílo. Až z toho oči bolely.

Všechno bylo tak těžké.

Zaostřila.

V dálce se objevil jakýsi temný a neurčitý tvar, ale rozmazával se, když se pohyboval.

Nutila se dýchat, měla pocit, že má celé tělo přitlačené dolů a rozmačkané balvanem. Hrudník se jí stěží zvedl. Pokus zopakovala.

Zvuky kolem postupně zesílily a pomalu začaly být rozpoznatelné.

Ten monotónní opakující se zvuk byl monitor srdečního tepu. Jejího srdce.

To melodické hučení bylo objevování se a mizení hlasu.

Opět se přinutila nadechnout a cítila, jak se prsty škubly proti chladné, zmačkané látce.

Ten tmavý stín se přiblížil a už jej poznávala, když se pokusila zaostřit.

Černé vlasy a oči.

Bledá kůže.

Oči se jí rozšířily.

Severus byl u postele a hleděl na ni.

Usmíval se.

Konec