Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola osmá, ve které se troufalý útěk téměř nepovede a Hermiona toho o sobě prozradí příliš mnoho…

„Cože?“ zeptal se Ron a naléhavost v jeho hlase zazněla mnohem autoritativněji než kdy dřív. „Co se děje, Hermiono?“

„Jde o to… Musím jít,“ řekla a v duchu překotně vytvářela něco, cokoliv, co by připomínalo plán. Mávnutím hůlky rozpojila ‘prozrazovadlo’ a všechnu eleganci při tom odsunula stranou. „Musím-“

Než stihla zareagovat, Ron se zvedl, uchopil ji za paže a přitiskl jí je k bokům. „Hermiono!“ houkl.

Zmateně zamrkala. „Rone, pusť mě.“

„Ne, dokud nám neřekneš, co se ksakru děje,“ namítl.

Nerozmýšlela se dlouho, rozhodla se téměř okamžitě. „Severus potřebuje pomoc,“ řekla. „Musím se k němu dostat.“

„Dobře,“ prohlásil Ron pevně. „Jdeme s tebou.“

S povzdechem se vymanila z jeho sevření. „Ne, nejdete.“

„Hermiono…“

„Hele,“ vyprskla, „tady není o čem diskutovat. Pokud chcete pomoct, běžte na OZ a povězte jim, že drak měl pravdu. To by mělo prozatím stačit.“

Přikývl: „Jdu na to. Harry půjde s tebou.“

„Co?“ vyjekl Harry se zjevným zděšením.

Hermiona obrátila oči v sloup. „Jsi padlý na hlavu? Řekla jsem ne.“

„Jo…“ hlesl Harry, oči divoce rozšířené strachem. „Řekla ne, Rone.“

„Nelíbí se mi pomyšlení, že jdeš do takové situace bez zálohy,“ namítl Ron podrážděně. Pořád ji hladil po vlasech, jako kdyby byla nějaký druh domácího mazlíčka.

Zvedla ruce, chytila ho za zápěstí a odstrčila. „Copak jsi vůbec neposlouchal, Rone?“ zeptala se tiše. „Sakra, přestaň se chovat jako blbec a nech mě dělat mou práci.“

Zavrčel, ale spustil ruce k bokům na tak dlouho, aby stihla zmizet v ložnici, kde se rychle převlékla z domácích šatů do toho nejtmavšího a nejpohodlnějšího oblečení, které vlastnila. Vlasy si schovala pod tmavou čepici a obula si pevné, dobře prošlápnuté boty.

Série složitých poklepání hůlkou na fotografii jejích rodičů odhalila trezor ve zdi. Rychle nastavila kombinaci a otevřela ho. V duchu se modlila, ať promerlina reaguje přehnaně.

K levému stehnu si pod kalhoty připnula záložní hůlku (tuhle lekci se tvrdě naučila před deseti lety, kdy se jí uprostřed boje její hůlka zlomila a ona zůstala v podstatě bezmocná, dokud se nepřiřítil Severus a nezachránil situaci). Do každé boty zasunula šest palců dlouhý lovecký nůž v pouzdru (ona i Severus skončili už nesčetněkrát svázaní, nehledě na spoustu dalších využití).

Nad schránkou s několika zbraněmi zaváhala, ale nakonec popadla dvě, tu s ráží devět milimetrů a třipětsedmičku. Střelné zbraně nebyly proti kouzelníkům moc užitečné – existovalo prostě příliš mnoho protikouzel – ale umožňovaly něco jako moment překvapení. Devítku zasunula za opasek, aniž by se obtěžovala s nějakým pouzdrem. Když bude mít velké štěstí, mohla by zvládnout dva nebo tři výstřely, než se zvednou štíty, a nepotřebovala víc mrtvé váhy, než bylo nezbytně nutné.

„Kde je Ron?“ zeptala se klidně, když nakráčela zpět do pracovny. Cestou kontrolovala pojistku na třipětsedmičce.

Jakmile Harry spatřil její změněnou vizáž, vykulil oči a otevřel pusu dokořán.

Zvedla ruku a utnula tak jeho snahu začít cosi blekotat. „Šetři s dechem,“ odsekla netrpělivě. „Teď nemám čas na debaty, Harry. Šel Ron na OZ, jak jsem ho požádala?“

Přikývl: „Právě skočil do krbu.“

„Dobře. A teď tohle.“

Podala mu třipětsedmičku a on tak tak, že ji neupustil. „C-co chceš-?“

„Klídek, kovboji,“ uculila se sarkasticky. „Jen pokrývám všechny body. Počkáš tady a nikomu nebudeš otevírat. Chápeš?“

Roztřeseně přikývl a obrátil pozornost ke zbrani. „Jak…?“

„Tady to odjistíš -“ ukázala, „- a stiskneš spoušť. Stiskneš, nikoliv zatáhneš. Doufejme, že to nebudeš potřebovat, ale kdyby se dostali dovnitř, kdyby Severus ne…“ Nepohodlně si odkašlala. „Každopádně, politika Těch, o nichž se nemluví, je nejdřív střílet a pak se ptát, jasné?“

„...“ Harry jen slabě vydechl a Hermiona netušila, jestli bude schopný tu zatracenou zbraň vůbec použít, i kdyby na něj naběhli Artyho lidi, ale bylo to lepší než nic, a takhle aspoň mohla soustředit veškerou svou energii na získání Severuse a nerozptylovat se Harryho bezpečím.

Zavřela oči a pokusila se vyprázdnit si hlavu a zaměřit se na slabé lechtání v zadní části mozku, které ji spojoval se Severusovým sledovacím kouzlem a sdělovalo minimálně to, že je naživu.

Na to, jak upravit základní kouzlo na sledování hůlky tak, aby sloužilo jako trasovač lidí pro účely přemístění, přišli už před mnoha lety. Příliš často ztratil jeden o druhém během bitvy přehled a po téměř zpackaném zásahu, kdy Hermiona skončila s dvěma tucty stehů na levém boku a Severus s natrženou slezinou a opětovným připojováním tří prstů, si řekli, že to stačilo.

Ovšem říkat tomu ‘sledovací kouzlo’ bylo příliš velkorysé. ‘Naváděcí kouzlo’ znělo přesněji. Neměla tušení, kde Severus je, ale když se kouzlo aktivovalo, mohla se okamžitě přemístit k němu. No, nebo tedy do okruhu pár set stop od něj.

„Hermiono…“ zazněl tichý šepot.

Otevřela oči a uviděla Harryho, který odhodlaně svíral pistoli navzdory strachu, vepsanému v celé jeho pobledlé tváři. „Bude to v pořádku, Harry,“ pronesla uklidňujícím tónem a s prásknutím se přemístila.

***

Ať byl Severus kdekoliv, byla tam tma. A chladno.

A bylo to… venku?

Hermiona se otočila na místě a snažila se v černém prostoru zorientovat. Po krátké chvilce se její vidění přizpůsobilo temnotě a dokázala rozeznat několik nízkých stromků. K jednomu z nich přistoupila, položila ruku na jeho kmen a ucítila, jak se jí jeho kůra otiskla do dlaně. „Kde jsi…?“ zašeptala.

Něco zašustilo, a tak se rychle natáhla po nejbližší větvi a vyšplhala co nejrychleji nahoru.

„Moc pěkná Pansy…“ ozval se nejasně povědomý mužský hlas tónem, který jeho majitel pravděpodobně považoval za svůdný.

Dotyčná Pansy se zachichotala. „Ještě ne,“ odpověděla a Hermioně došlo, že jde o Pansy Parkinsonovou.

Vlastně to nebylo až takové překvapení. Severus jí neposkytl konkrétní jména, ale britská kouzelnická komunita byla poměrně malá, a tak by bylo divné, kdyby osobně neznala alespoň pár Artyho stoupenců.

Kromě toho, Pansy se vždycky na někoho věšela. Ve škole to byl Draco Malfoy a teď…

Zaslechla mlaskavý zvuk a ušklíbla se.

„Ach, ano,“ vzdychla Pansy.

Honem, popoháněla Hermiona dvojici v duchu (aspoň pevně doufala, že jsou jen dva). Pospěšte si a padejte, ať vás můžu sledovat zpátky do tábora.

„Prosím…“ zasténala Pansy a Hermioně se zvedl žaludek.

„Jen… ano… takhle…“

Déle už to nevydržela. Vynořila se z křoví a mávla rukou směrem, odkud zaznívaly steny. „Petrificus totalus,“ zašeptala a vychutnala si brnění bezhůlkového kouzla, které jí steklo po pažích.

Něco dopadlo na zem.

„Lumos,“ zamumlala, když se přiblížila ke zdroji zvuku. Špička hůlky slabounce zazářila, jen natolik, aby rozeznala pár ležící nehybně na zemi.

Ženiny oči se leskly čirým vztekem.

„Ahoj, Pansy,“ pronesla přátelským tónem a vesele  zatřepala prsty na pozdrav. „Na tohle je tu trochu zima, ne?“ zeptala se s narážkou na Pansyin stav nahoře bez. „Asi tě ale zahříval, co?“

Botou šťouchla do chlápka rozpláclého přes ženin nahý hrudník. Tvář měl zabořenou mezi jejími odhalenými prsy a v šeru dokázala jen rozeznat, že má vlasy tmavší než blonďaté, ale světlejší než černé. Taky byl docela hubený, ale to býval i Malfoy, když byli ještě děti.

„Omlouvám se, že nemůžu zůstat na pokec,“ pokračovala. „Ale jdu pozdě na velmi důležité rande, víš. Jen jsem se zastavila, abych zjistila, jestli bys mi nemohla pomoct… Legilimens,“ zasyčela a namířila hůlku Pansy mezi oči.

Nitrobrana Hermioně moc nešla (a Severus se o tom nevyjadřoval jinak než nevybíravými slovy), ale měla docela zdatnou ruku v nitrozpytu, když se pořádně soustředila, takže během vteřiny pronikla skrz Pansyinu mentální bariéru.

Většina obrazů, které jí zaplavily mysl, byla k ničemu. Ruce s dlouhými prsty… vystrašený křik ve tmě… Arty, Arty, Arty…

Ale pak – Severus, bledý a vystrašený, s rozseknutým rtem a krví stékající mu po tváři.

Hermioně se sevřel žaludek a zatlačila hlouběji. Kde? zaječela Pansy v hlavě. Kde je?

Žena obrátila oči v sloup. „Legilimens,“ zopakovala Hermiona znovu a šťouchla ji špičkou hůlky do čela.

A v hlavě se jí vynořil tábor jako z vlastní vzpomínky, jako kdyby tam strávila celý život. Několik pobořených budov, hrstka stanů a volné prostranství uprostřed.

Ukončila kouzlo a vyrazila; běžela, jako kdyby na tom závisel její (nebo Severusův) život.

***

Vypadalo to tam stejně, jak jí Pansy ukázala, jen s jednou výjimkou. Prostranství? Ne, prostor plný ječících lidí.

Jeden hlas se ale přece jen ozval nejsilněji. „Je to zrádce! Vždycky to byl zrádce a teď umře smrtí zrádců!“

Dav zahučel sborem: „Zrádce, zrádce!“

Přesunula se blíž a zkoumala různorodost oblečení – není potřeba zastírací kouzla, zvládne se bez problému vmísit mezi ně.

Žádné překvapení. Severus, děsivě nehybný, ležel ve středu. Nad ním se tyčil muž, jehož tvář Hermiona viděla jen na fotografiích.

Když se vzaly v úvahu všechny okolnosti, nevypadal špatně. Ledově modré oči, úzký elegantní nos a plné rty, to vše orámované vlnitými tmavými vlasy.

Severus řekl, že se až na oči hodně podobá své matce. Hermiona neměla pocit, že by to mohla dostatečně posoudit – když tu ženu poznala, měla už tvář poznamenanou drsným životním stylem.

„Měl jsi udělat správnou věc, Severusi,“ řekl Arty a namířil mu kopanec na břicho.

Severus zakašlal a Hermiona viděla, jak se mu po tváři rozstříkla krev.

„Měl jsi umřít s mými rodiči.“

Další kopanec. Víc krve.

Hermiona zaťala pěsti.

Je čas to ukončit.

Sklonila se a vytáhla z boty nůž. S ním v jedné ruce a s hůlkou ve druhé si začala klestit cestu davem.

Zrádné prásknutí přemístění zaznělo uprostřed davu nečekaně hlasitě, ale následný výstřel byl ještě hlasitější.

Všichni ztichli, dokonce i Arty. Slyšela, jak Severus slabě zalapal po dechu, ale nemohla se pohnout. Teď ne. Ne, když to všichni uvidí.

Harry posunul ruku s třipětsedmičkou směřující dosud k nebi a namířil ji Artymu do obličeje. „Hej,“ houkl lhostejně, ale Hermiona viděla, jak se mu druhá ruka třese.

Co to kurva děláš? měla chuť zařvat. Opravdu jsi tak hloupý, Harry?

Zřejmě ano. Ano, je.

Arty k němu natáhl ruku potřísněnou krví. „Myslím, že se neznáme. Harry Potter, že ano?“

Harry mlčel a nadále bez pohnutí svíral zbraň.

„Odpusť mi můj předpoklad, ale máš docela nezapomenutelnou tvář. Musím přiznat, že jsem zvědavý, co tady děláš.“

Naklonil hlavu směrem k Severusovi, ale stále nic neříkal.

Artyho tvář se náhle rozzářila úsměvem. „Hele, právě mě něco napadlo. Je naprosto hustý, že já dokážu něco, co nezvládl ani Lord Voldemort – sejmu Harryho Pottera.“ Mluvil jako dvanáctiletý pankáč.

Hermiona sledovala, jak Harrymu stéká po krku kapka potu, a usoudila, že teď nebo nikdy.

S hrdelním zaječením se vrhla k Severusovi.

Nikdo se ji nesnažil zastavit a pár lidí jí dokonce uhnulo z cesty.

Proč bude zvažovat později.

Prozatím stačilo, že se vymanila z davu, vtrhla na prostranství a zhroutila se vedle Severuse.

Artymu zajiskřilo v očích. „No není to fascinující? Kdo bys tak mohla být, mladá dámo?“

„Ne…“ zavrčel Harry a Hermiona zaregistrovala, jak přibližuje prst ke spoušti.

Za rukáv ji zatahala slabá ruka, a když sklopila zrak, uviděla, že se Severusovy rty pohybují.

„Ještě ne…“ vydechl, když se nahnula natolik blízko, aby ho slyšela.

Co ještě ne? uvažovala.

„Podrobnosti…“ zasípal a jí docvaklo.

Arty má nějaký plán, slyšela ho v duchu říkat. Připadalo jí to jako v jiném životě.

Arty má pořád nějaký plán.

Tentokrát velký. A říká nám jen střípky.

Severus to neví, uvědomila si. Severus neví, co Arty připravuje. A bylo to velké.

Velké znamenalo špatné.

Napjala paže a pevně sevřela hůlku. Potřebovala jen oční kontakt a mohla by…

„Ne…“ zalapal po dechu a znovu k ní natáhl ruku. „Nemůžeš…“

Něžně mu položila dlaň na čelo. „Ty můžeš?“

Očima jí řekl, že ano.

Obratně namířila nůž na Artyho nohu. Ve vzduchu se obrátil ostřím napřed a zabořil se mu do stehna.

„Ty mrcho!“ zařval a zíral na rukojeť trčící mu z nohy těsně nad kolenem. „Urvu ti končetiny z-“

Fungovalo by to perfektně. Potácel se směrem k nim, natolik blízko, že ho téměř mohla chytit, když tu uslyšela chraplavý výkřik, který mohl patřit jen Harrymu, následovaný výstřelem.

Arty se zhoupl dopředu a na levém rameni košile mu v groteskní parodii na růži vykvetla krvavá skvrna.

Přistál obličejem na zemi, kašlal a nadával.

Měla chuť toho zasraného Harryho Pottera uškrtit.

Potom.

Teď popadla Artyho za límec a narovnala ho do vzpřímené pozice. „Severusi!“ slyšela se křičet jako by z velké dálky.

„Legilimens,“ zavrčel divoce, jako kdyby nebyl celý od krve a na pokraji zhroucení, a Artyho tělo v Hermionině náručí ztuhlo.

***

Na děsivý okamžik si myslela, že se odštěpila.

Pět vteřin poté, co Harry střelil Artyho, přešel dav z ohromeného ticha do šílenství, a ona byla nucena Artyho odhodit, obejmout Severuse kolem krku a přemístit se.

Neměla ponětí, kde je Harry, a upřímně, bylo jí to jedno.

Sper ho skřet.

Když se ale se Severus s prásknutím vrátili do jejího bytu a přistáli v jedné krvavé hromadě na podlaze, ucítila v pravé noze bodavou bolest, a trvalo jí pár úderů srdce, než si uvědomila, že svou levou nohu opravdu nenechala v Artyho táboře.

Jakmile se ujistila, že je v jednom kuse, odsunula bolest stranou a veškerou pozornost soustředila na Severuse. Zornici levého oka měl zvětšenou a zápěstí zkroucené v nepřirozeném úhlu. Položila mu hlavu na hrudník a poslouchala, jak mu v něm cosi bublá, když se namáhavě nadechne.

Rychle vyslovila několik formulí zaměřených na jeho hlavu a hrudník. Zápěstí se ale muselo nejdřív narovnat, než ho mohla spravit, a tak když mu s ním před zopakováním léčivých kouzel trhla, soucitně sebou škubla.

Okamžitě se mu zklidnil dech a během několika minut se mu srovnaly i zorničky.

Teď, když byl natolik stabilizovaný, aby s ním mohla hýbat, použila ‘mobilicorpus’ a přesunula ho do ložnice. Poté zamířila do koupelny. Jeho rány potřebovaly ovázat, ale nechtěla se ho dotýkat, když byla pokrytá množství krve, bláta a nespecifické špíny, které mu mohly přivodit tucet forem infekce.

Jakmile se svlékla, uvědomila si, že krvácí na noze. Nůž zřejmě vyklouzl z pouzdra, od jejího kotníku k patě se totiž táhl rovný řez.

Držela v ruce zakrvácenou ponožku a smála se tak dlouho, až se rozbrečela.

***

„To píchá…“ slyšela ho zamumlat.

Téměř upustila dezinfekcí napuštěný obvaz. „Ach, díkybohu,“ vydechla a druhou rukou se dotkla jeho tváře. „Jsi vzhůru.“

„Očividně,“ zasténal.

„Severusi…“ začala a kousla se do rtu. „Je mi moc líto, že jsem nebyla…“ K její hanbě se jí po tváři začaly kutálet slzy jako hrachy. Vztekle je setřela.

Severus nesnášel pláč. U kohokoliv.

„Pálí mě na hrudi,“ ozval se náhle s jednoznačným nepohodlím.

„Máš proraženou plíci,“ sdělila mu. Použila obvaz, aby se vysmrkala, a okamžitě toho litovala, protože léčivé výpary jí znovu podráždily oči. „Budeme muset dávat pozor na zápal plic,“ popotáhla.

Odvrátil od ní hlavu a vlhce si odkašlal. „Jak milé.“

„Bolí tě ještě něco?“

Dlouhá pauza. „Mám za sebou poněkud jednostranný výprask, víš,“ poznamenal suše a stále se na ni nepodíval.

Povzdechla si. „Bolí tě něco, co můžu napravit?“

„Ne.“

Neohrabaně se znovu pustila do čištění jeho ran a škrábanců.

***

„Cítíš se na podání hlášení?“ zeptala se tiše.

Uplynula hodina. Věděla, že si na chvilku zdřímla, ale on nic neřekl. Ani slovo.

Celou hodinu.

Stále nemluvil.

„Severusi…“ přemlouvala ho.

„Nemůžu. Ještě ne,“ pronesl tiše. „Ne, dokud se nedozvím, co sis sakra myslela.“

Ruka, kterou mu přejížděla nahoru a dolů po paži, ztuhla na místě.

Nakonec se k ní obrátil čelem a ona uviděla vztek odrážející se v celé jeho tváři. „Myslel jsem si, že po tom všem, co jsme dělali a viděli, máš víc rozumu,“ řekl upjatě. „Asi jsem se spletl.“

„Sev-“

„Mohli tě zabít.“

Tebe téměř zabili. Ale nehodlala ho přerušit.

„Co tě posedlo? Na rovinu, Hermiono – Potter? Co tě přimělo myslet si, že bude jakkoliv užitečný?“

Rozzlobeně vydechla. „Věř mi nebo ne, ale nemám s tím nic společného.“

„Držel pistoli,“ poukázal Severus. „Zajímá mě, kde ji sebral. Jeminkote, to je záhada.“

„Proč prostě nemůžeš pokládat přímé otázky jako normální člověk?“ zeptala se podrážděně. „Dobře, fajn. Jo, dala jsem mu pistoli, jestli chceš vědět konkrétně tohle. Ale taky jsem ho tu nechala s výslovnými pokyny, že nemá odcházet nebo otvírat dveře. Vůbec netuším, jak věděl, kde nás najít.“

„A ty jsi opravdu čekala, že poslechne?“ zaznělo nedůvěřivě.

„Proč by ne?“ odsekla, protože ji namíchlo, co naznačoval. „Není mu pět, víš.“

Severus obrátil oči v sloup, ale téměř okamžitě sebou trhl, takže Hermiona zjistila, že ho stále trápí bolest hlavy. „Je to Harry Potter,“ podotkl zbytečně. „Má nemyslící hloupost v genech.“

Nechala tu urážku být a místo toho se soustředila na podstatné. „Harry a Ron nás předtím viděli v kavárně,“ řekla. „Dokončila jsem prozrazovadlo, právě když z krbu vyletěl svitek od tebe. Co jsi sakra čekal, že udělám?“

„Ovládáš kouzlo Pouta na tebe stejně dobře jako já,“ odsekl.

„Severusi, buď rozumný.“

Oči měl jako z ledu. „Já jsem. Potter a Weasley jsou od počátku přítěž. Vždycky jsem si myslel, že je nedokážeš dostatečně zvládnout, a představ si moje překvapení, když jsi mi dokázala, že jsem měl pravdu.“

Zamrkala, aby zabránila slzám stéct jí z očí. „Nebyl čas,“ připustila. „Věděla jsem, že záleží na každé vteřině a soustředila jsem se jen na to, abych se k tobě dostala.“

Něco v jeho výrazu změklo.

„Nechtěla jsem… Nemohla jsem…“ Odkašlala si a otřela si oči. „Byla to chyba. Vím, že to byla chyba. Já-“

Dech se jí zadrhl v krku. Tohle nemohla říct. Ne jemu. Severus měl spoustu vlastností, ale ‘vlídnost’ nepatřila ani do první tisícovky.

Existoval důvod, proč pravidlo číslo čtyři znělo: Nikdy, nikdy nedovol, aby se Severus dozvěděl, že jsi do něj zamilovaná až po uši. To by nedopadlo dobře.

„Omlouvám se,“ zamumlala.

Severus mlčel, ale oči se mu třpytily… něčím neidentifikovatelným.

„Ohrozila jsem tě…“

Zamračil se, ale třpyt v jeho očích zůstal. Hermiona přemýšlela, co to znamená. „Ohrozila jsi sebe.“

Co to sakra…?

Cítila, jak jí padá brada a vůbec si nebyla jistá, co na to říct, ale hlasitá rána ze sousední místnosti jí zabránila se to dozvědět.

„Já jen…“ vykoktala a zrudla. Proč zrudla? „Budu hned zpátky.“

Když vyšla z ložnice, mávla rukou a ucítila, jak ochranná kouzla uzavírají dveře jako železná opona.

Ať už dneska provedla cokoliv, teď měla v úmyslu postarat se ze všech sil, aby zůstal v bezpečí.

***

„Vysvětli to,“ zuřila Ginny a se zjevnou nechutí před sebou držela třipětsedmičku za pažbu.

Zrudlý Harry vedle ní civěl do země.

Hermiona si povzdechla. „Ty jsi šel k Ginny do bytu? Harry, přísahám…“

„Byl to reflex,“ protestoval. „Co chceš, abych řekl?“

Že tě to mrzí, pomyslela si rozzlobeně v duchu. Ale Harry Potter se ve skutečnosti neomlouval; aspoň ne upřímně. Když řekl ‘Promiň’, vždycky dokázal vyvolat jednoznačný dojem, že se ve skutečnosti omlouvá za tvoje nedopatření, nikoliv za vlastní pochybení.

Několik divokých momentů zírala na pár před sebou. Do jak velkých problémů by se dostala, kdyby jim vymazala vzpomínky?

Přesněji řečeno, kolik keců by zvládla vecpat do Harryho hlavy, aniž by narušila prozrazovadlo, které na něj seslala před pár hodinami?

Stručná odpověď zněla: nejspíš moc ne.

Což znamenalo, že nepřicházelo v úvahu ani vymazání paměti u Ginny. Ne, když tu byla šance, že si Harry vzpomene, co udělala.

S rezignovaným povzdechem strčila hůlku do kapsy, natáhla se a sebrala Ginny zbraň z ochablého držení. „Tohle si vezmu, díky.“

„Proč vůbec tuhle věc máš?“ zeptala se Ginny tiše.

„Kdybych ti to pověděla, musela bych tě zabít,“ prohlásila ve snaze odlehčit náladu (a vyhnout se otázce).

Vyznělo to naprázdno. Ginny se zamračila a Harry zbledl. „Hele, Hermiono,“ pronesla stejně tichým a nebezpečným tónem, jaký uměl tak skvěle používat Severus. „Před dvaceti minutami jsem si dávala docela příjemnou koupel a najednou mi z krbu vypadne tenhle zázrak a tváří se, jako kdyby viděl ducha. Když se ho ptám, co se sakra děje, deset minut se snaží promluvit, ale jen vydává podivné pisklavé zvuky, a nakonec mě táhne sem. Věř mi, že nemám náladu na hovadiny.“

No, to znělo fér. Ale Hermiona ji neměla taky. „Nemůžu ti říct, co se děje,“ odpověděla nevýrazně.

Ginny ohrnula ret. „Nemůžeš nebo nechceš?“

Skvělý postřeh, paní advokátko. „Nemůžu,“ potvrdila stále ve stejném duchu. „Ale jestli tě to utěší, důvod, proč ti to Harry nemohl povědět, je ten, že když jsem mu to řekla, musela jsem ho proklít.“

Harryho rty sebou při té pololži cukly. Naštěstí byla Ginny příliš zaneprázdněná zahlížením na Hermionu, takže si toho nevšimla.

„Hermiono, nejsem-“

Lup!

„Kriste na nebi, Grangerová, ty tedy umíš člověka včas varovat, viď?“ stěžoval si Šéf při vystupování z krbu.

Hermiona protočila oči. „Sklapni a pochlap se, kurva,“ odsekla. „Kde je Ron?“

„V řetězech na Manoru,“ odtušil sarkasticky. „Co asi myslíš? Poslal jsem ho k Mendozovi s oficiálním hlášením. Tohle je tedy pořádný průser.“

„Můžu to vysvětlit,“ vyhrkla rychle.

Zazubil se. „To ty můžeš vždycky. Ale tentokrát se fakt snaž.“

Od chvíle, kdy letaxem dorazil Šéf, Ginny kulila oči víc a víc a Hermiona na okamžik pobaveně dumala, jestli jí vypadnou z hlavy. „Hermiono Grangerová, máš pět zasraných vteřin, abys mi pověděla, co u tebe v bytě dělá Draco Malfoy. Jinak popadnu hůlku a začnu metat kletby,“ zafuněla zuřivě.

Šéf vyslal k Hermioně pobavený pohled. „Chceš tím říct, že ona to neví?“

Hermiona pokrčila rameny. „Neměla jsem čas. Zažaluj mě.“ Otočila se k Ginny a nasadila vítězný úsměv. „Malfoy je můj šéf,“ prohlásila.

„Šéf?“ zopakovala Ginny.

„Hm,“ přikývla. „Vede na odboru záhad oddělení Těch, o nichž se nemluví. Asi šest nebo sedm let. Býval to jen můj oddíl, ale povýšili ho.“

„Ale ty pracuješ ve Velké knihovně,“ podotkla Ginny věcně.

Hermina krátce zavrtěla hlavou. „To je moje krytí.“

„Blbost,“ zavrčela Ginny. „Příště mi povíš, že tvým parťákem je Brumbál, podařilo se vám chytit Snapea a zavřeli jste ho u tebe v koupelně.“

Šéf si odfrkl a Hermiona si dovolila krátce se usmát. „Téměř. Brumbál je rozhodně mrtvý a Severus je ve skutečnosti v ložnici.“

Ginny otevřela pusu dokořán. „Snape?“

Přikývla.

„Tady v bytě, právě teď?“

„No,“ spustila Hermiona a dala si ruku v bok, „on je můj parťák. Počítala jsem, že by byla špatná vizitka nechat ho vykrvácet uprostřed ničeho.“

Šéf pozvedl obočí a uklouzl mu důvěrně známý povzdech. „Grangerová, zlikvidovala jsi mi nejlepšího agenta?“

„Je jen lehce poškozený,“ vyjádřila se nejednoznačně. „Byl prozrazen, tak jsem musela něco udělat, abych ho dostala pryč. A co myslíš tím ‘nejlepším agentem’? Já jsem co, soused odvedle?“

„Zeptej se mě, až nebudu až po krk ve tvých sračkách, Grangerová,“ odsekl Šéf zamračeně.

„Děkuju,“ podotkla Ginny důrazně.

Odmítavě na ni mávl rukou. „Nechtěj, abych se pustil do vás dvou. Nevím, co tady děláte, a je mi to fuk. Vypadněte.“

Ginny dětinsky dupla nohou a Hermiona měla rázem pocit, že je zpátky v Bradavicích a Ginny nadává na Rona, protože jí ukradl oblíbený brk. „Vždycky jsi byl otravný čurák, Malfoyi,“ vyprskla Ginny. „Harry a já se ani nehneme.“

„Ne?“ zeptal se Harry a pozvedl obočí.

„Sklapni,“ zasyčela na něj a cíleně ho kopla špičkou boty do kotníku. „Chceme vědět, co se děje,“ sdělila Šéfovi. „Dej nám podepsat nějaké prohlášení nebo nám potom vymaž vzpomínky.“

„Nemůžu vám říct všechno,“ prohlásil.

Ginny přikývla, odtáhla Harryho k pohovce a prakticky ho zatlačila do polštářů. „Pověz nám aspoň něco.“

Bylo milé slyšet, jak Šéf pro jednou vzdychá kvůli někomu jinému. Ačkoliv to skýtalo dost zajímavý potenciál, Hermiona věděla o lepším místě, kde chce být. Jakmile Ginny upřela svou pozornost na Šéfa (a nikoliv na ni), vklouzla zpátky do ložnice, aby zjistila, jak se daří Severusovi.