Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani, Petuska

Betace: Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PA: Předběžné hejterské maily ohledně Freda už chodí :P

Harry nechtěl, aby Cedric nebo Fred použili Avadu, ale aby použili ty dýky. Protože Nagini byla viteál, pokud by ji nedokázali zabít dýkou, pak by museli použít Avadu nebo Zložár, a ten se těžko kontroloval. Taky jsem to brala tak, že když řekli Harrymu, že se bez vysvětlení dotknou Poháru dřív („Stojíme blíž než ty,“ upozornil ho Fred. „Pokud nebudeš souhlasit, dotkneme se přenášedla bez tebe a uvidíme, co se stane.“), jasně to znamená, že jsou blíž a dostanou se k němu dřív. Ale lidi se často v komentářích ptají na takové věci jako proč ‚se ho Harry nedotkl jako první‘ nebo ‚je všechny neomráčil‘ a chtěla jsem to vysvětlit, abych to nemusela dělat teď. Samozřejmě, takhle se lidi ptali na to, proč si ho nepřivolal, ale kdyby pozvedl hůlku, tak by ho zase předběhli, a i kdyby to zvládl, tak Accio neúčinkuje okamžitě, takže by pořád neměl jistotu, že se k Poháru dostane dřív než někdo jiný.

A co se týče Remuse: i když byl záložní kmotr, ministerstvo by nikdy nesvěřilo opatrovnictví ‚spasitele‘ vlkodlakovi. I když to většina lidí nevěděla, někteří ano a Brumbál byl odhodlaný poslat Harryho k Dursleyovým. Pořád by ho ale mohl navštěvovat. Když nic jiného, Harry byl v kouzelnickém světě přes dva roky, když se prvně potkali v kánonu…

PP: Části vytištěny tučně jsou převzaty z HP a Ohnivý pohár, v překladu Vladimíra Medka.

Kapitola 48.

Harry měl během cesty zavřené oči. Napůl doufal, že se mýlil a že přistanou před bludištěm za bouřlivého potlesku… a zděšení všech, kdo nefandili Bradavicím. Jasně, to by znamenalo, že by neměl ponětí, co si počít s Voldemortem, ale aspoň by mu mohl časem čelit, aniž by s sebou měl další lidi. Koneckonců, měl s takzvaným Pánem zla nejlepší skóre ze všech, možná s výjimkou Brumbála.

Když Harry otevřel oči, ke svému zklamání viděl opět hřbitov nedaleko sídla Raddleů. Rychlý pohled neukázal nikoho dalšího, takže Fred a Cedric byli pořád pod pláštěm a Voldemort a jeho nepobertovský komplic museli být někde o kus dál, čímž jim poskytli trochu času.

„Ševelissimo. Jste tu, kluci?“ zeptal se Harry tiše.

„Ano,“ zašeptal Fred. „Nemůžu uvěřit, že jsi měl pravdu.“

„Stává se to,“ připustil Harry. „Co ty, Cedriku?“

„Myslím, že po tvém celoročním tréninku podmíněného reflexu mám záchvat paniky,“ odpověděl Cedric upřímně.

„Útěk zní jako skvělý nápad, ale s dvěma lidmi pod pláštěm by to mohl být trochu problém. Stejně se ale musíte odklidit z cesty,“ oznámil jim Harry.

„Co se děje, Harry?“ chtěl vědět Fred.

„Na to nemáme čas, vysvětlím vám to později. Pamatujte, je potřeba zabít toho obřího hada. Buďte velmi opatrní s těmi dýkami, pokryl jsem je baziliščím jedem a ne, nebudu teď vysvětlovat proč. V jednu chvíli budu vypadat mrtvě, ale pokud zkolabuje i ta osoba, která mě ‚zabila‘, budu v pohodě. Jestli ne, popadněte přenášedlo a zmizte. Pokud budete muset, sešlete na sebe Silencio. Rozu- Sakra,“ zanadával Harry, když ho napadla možná vada na jeho plánu.

„Co?“ zeptal se Cedric poněkud vyděšeně.

„Naše hůlky jsou sestry. Potřebuju si ji s jedním z vás vyměnit, jinak nic nezmůžu,“ vysvětlil Harry.

„Na,“ nabídl Cedric a podal mu svou. Bylo to mírně surreální, vidět hůlku objevit se zničehonic ve vzduchu. „Nebude fungovat tak dobře jako ta tvoje, protože si tě ‚nevybrala‘ nebo co, ale aspoň nemá nešťastné spojení s hůlkou… kohokoliv, komu budeš čelit.“

„Díky, Cedriku,“ vydechl Harry vděčně a vzal si ji. Jasanové dřevo a žíně z jednorožce, jestli si to pamatoval správně. Byla o palec, palec a půl delší než jeho. Podal mu svou. „Prosím, zkus neumřít. Ty taky, Frede.“

„Dneska jsi odporně morbidní,“ poznamenal Fred. „Začíná mě to děsit.“

Harry pokrčil rameny. „Jo, no, tohle se umí vážně rychle pokazit. Pamatujte si, nejste tu, takže k sobě nepřitahujte pozornost, pokud to jenom trochu půjde.“

„Budeme to mít na paměti,“ slíbil Cedric. „Jsi si tímhle celým jistý?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne docela, ale už je poněkud pozdě na plán B.“

„Ty taky neumři, Harry,“ řekl Fred vážně. „Protože ti musím říct, že jestli umřeš, moje rodina… no, asi by mi bylo líp, kdybych se vrhl mezi tebe a tu Avada kedavru.“

„Pokusím se,“ slíbil Harry.

„Pojďme,“ řekl Cedric.

Harry počkal, dokud si nebyl jistý, že jeho kamarádi jsou dost daleko, a pak zrušil Ševelissimo. „Pro Merlina!“ vykřikl a vyskočil na nohy. „Hřbitov? Nikdo nám neřekl, že třetí úkol bude mít další část!“

„To proto, že žádná není,“ řekl hlas za ním. Harry se otočil, aby viděl, o koho jde. Věděl, že ho zná, ale za boha si nemohl vzpomenout, o koho přesně jde. „Mdloby na tebe!“

ooOOoo

Harry pomalu otevřel oči a rozhlédl se, aby zhodnotil situaci. Zase skončil přivázán k náhrobku, což nebylo dobré. Světlovlasý muž, který ho omráčil, stál před velkým kamenným kotlíkem, zatímco se obří had plazil kolem a Voldemort – který momentálně vypadal jako velmi ošklivé dítě – ležel vedle kotlíku. To byla až nečekaná klika, ale Harry doufal, že si Nagini Freda a Cedrika vůbec nevšimne, nebo nebude považovat za nutné o tom Voldemorta informovat.

„Aktivoval jsem Znamení zla a přivolal vaše Smrtijedy, můj Pane,“ pronesl podivně povědomý muž. „A vypadá to, že se Potter probouzí.“

„Výborně,“ ozval se ten malý uzlíček zla potěšeně. „Pospěš si, Skrku. Nebylo by vhodné, aby kdokoliv z mých nižších služebníků viděl mé opětovné zrození.“

Skrk? Vážně to byl on. Poprvé viděl tohoto muže doslova v minulém životě, když se tak strašně snažil získat informace o návratu Voldemorta a zabít ho, že si zapomněl vzít mnoholičný lektvar.

„Samozřejmě, můj Pane,“ poklonil se Skrk mladší, než Voldemorta zvedl.

Harry tiše pozoroval Skrka, jak téměř s posvátnou úctou rozbalil svého pána a zjistil, že pořád vypadá jako to nejošklivější dítě, které kdy viděl. Vlastně vypadalo, jako kříženec z řecké mytologie. Nikde jediný vlásek, zato samá šupina a bylo to tmavé, syrové a zarudle černé. Ruce i nohy to mělo tenoučké a slaboučké, a obličej – žádné živé dítě nikdy takový nemělo – byl plochý a hadí, se zářícíma rudýma očima.

Skrk opatrně vložil Voldemorta do kotlíku s pohledem naprosté oddanosti a mírného šílenství. Samozřejmě, Harry mohl být zaujatý. Ale jak by mohl kdokoliv, kdo nese tohle v náručí, vypadat tak nadšeně a přitom být příčetný?

„Ty, kosti z otcova těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna!“ pronesl Skrk, pozvedl hůlku a namířil směrem k Harrymu.

Zem na hrobě u Harryho nohou pukla. Zděšeně sledoval, jak se vznesl do vzduchu sloupek jemného prachu a nehlučně dopadl do kotle. Démantová hladina vody se rozevřela a zasyčela, vyslala jiskry do všech stran a náhle měla zářivou, jedovatě modrou barvu.

Harry doufal, že takhle má rituál probíhat, protože jinak by Siriusův plán výměny kostí byl k ničemu a pravděpodobně by potřeboval veškerou pomoc, kterou mohl dostat.

Skrk teď vypadal téměř dychtivě, když vytáhl ze svého kabátu dlouho stříbrnou dýku: „Ty – maso služebníka – darované dobrovolně – oživíš – svého Mistra,“ vyslovil, než si nenuceně usekl svou levou ruku. Jakmile spadlo uříznuté maso do kotle, lektvar nabyl červenou barvu plamene. Věrný svému obrazu fanatika, Skrk nevydal ani hlásku, ale na okamžik v rituálu ustal, aby seslal kouzlo na zastavení krvácení, než se začal přibližovat k Harrymu.

„Ty, krvi nepřítele… uzmutá násilím… ty… vzkřísíš svého soka,“ pokračoval Skrk, když poklekl vedle Harryho. Harry věděl, že úmysl je velmi důležitý při seslání kouzla a ve zlomku vteřiny udělal rozhodnutí, že se pokusí ještě více oslabit Voldemortovo nové tělo. Trochu pohnul tělem blíž k dýce, než na něj Skrk padl. Znamená tohle ‚uzmutá násilím‘? On ale potřeboval, aby rituál byl úspěšný, aby mohl relativně bezpečně zničit viteál v sobě. Harry sebou trhl, ale nevykřikl. Nechtěl vypadat pateticky, když Skrk – šílený nebo ne – nehnul brvou, i když přišel o ruku.

„Pro Merlina, nemohl jste tu dýku aspoň očistit nebo tak něco?“ nemohl si Harry pomoct a nakrčil nos. Neplánoval Voldemorta provokovat, dokud nebude rituál u konce, ale tohle bylo extrémně nehygienické.

Skrk protočil očima. „Nestěžuj si, Pottere. Dostal jsi šanci být součástí rituálu, který přivede zpět největšího kouzelníka všech dob. Je to čest, pro kterou by mnozí byli ochotní zemřít. Ve skutečnosti… je to čest, pro kterou zemřeš.“

„Brumbálovi se něco stalo?“ zeptal se Harry nevinně.

Skrk to ignoroval a vzal lahvičku, aby zachytil kapičky Harryho krve. „Budeš mít větší problém než jen infekci, chlapečku.“

Jakmile Skrk usoudil, že nashromáždil dostatek krve, pospíchal zpátky k Voldemortovi a opatrně nalil krev dovnitř. Kapalina v kotlíku se okamžitě proměnila v tak oslepující bílou barvu, že bylo těžké rozeznat cokoli jiného.

Světelná show skončila až příliš brzy a z kotle se valil silný sloup kouře. Když se mlha rozplynula, Harry viděl na vlastní oči výsledky rituálu, když se z kotle vynořil temný obrys vysokého a vychrtlého muže.

„Oblékni mi hábit,“ požadoval Voldemort, očividně se cítil příliš vítězně, aby se obtěžoval to udělat sám. Nebo se možná nikdy neobtěžoval a vždycky ho oblékali jeho přisluhovači? Bylo to trochu znepokojivé.

Skrk úsečně přikývl. „Hned, můj Pane.“ Sklonil se, zvedl černý hábit, který měl Voldemort ani ne před deseti minutami na sobě jako zavinovačku, vytřásl ho a jednou rukou ho přehodil svému Pánovi přes hlavu.

Voldemort tomu sotva věnoval pozornost, protože měl oči jen pro Harryho. Harry zíral zpět a přemýšlel, co se bude dít, než se objeví Smrtijedi. Opravdu doufal, že se Voldemort znovu nechystá přednést svůj monolog. Minule byl příliš traumatizovaný, aby protestoval, ale opravdu ho nezajímala rodinná historie muže, který zavraždil jeho rodiče. Tentokrát ho to zajímalo ještě méně, když už ten příběh znal.

„Vypadáš jako had,“ vypotil ze sebe nakonec Harry.

Voldemort vypadal mírně potěšený. „Opravdu? Takové ušlechtilé zvíře. Co si o tom myslíš?“ zeptal se Skrka.

„Ta podoba je až přízračná,“ podlézal Skrk vehementně.

Voldemort obrátil pozornost na své zbrusu nové tělo, jako by i on hledal tu podobu. Během své prohlídky vytáhl hůlku a namířil ji na Skrka. Zvedl údajně mrtvého Smrtijeda ze země a mrštil jím o Harryho náhrobek. Ani na to Skrk nereagoval, ale rychle se vyškrábal na nohy.

„Podej ruku,“ nařídil mu Voldemort.

Skrk si poslušně vyhrnul rukávy a obě ruce ukázal tomu nově oživenému šílenci. Voldemort si pozorně prohlížel Temné znamení. „Brzy si toho všimnou a pak… pak si poslechneme jejich omluvy.“

Voldemort se najednou otočil tváří v tvář Harrymu. „Harry Pottere, stojíš na ostatcích mého zemřelého otce,“ zasyčel nezvučně. „Byl to mudla, a nadto bláhový… velice se podobal tvé drahé matce.“

„Moje matka byla čarodějka,“ poukázal Harry. „A pokud to chápu, tak jsi svého otce viděl jen jednou a to v den, kdy jsi ho zabil. Ať už měl jakékoli chyby, to, že ho tvoje matka dopovala elixírem lásky a sama sobě namluvila, že ji opravdu miluje, jeho chyba nebyla. Je pochopitelné, že ji po takovém zotročování opustil. Kdyby zůstal, mohla by to udělat znovu.“

„Crucio!“ vykřikl Voldemort a namířil svou hůlkou na Harryho.

Harry si skousl jazyk tak silně, že začal krvácet, ale vydržel nevykřiknout. „Fakt dospělé,“ zaprotestoval, otočil hlavu a vyplivl krev.

„Moje matka nedávala otci lektvar lásky! Řekla mu, že je čarodějka a on ji opustil! Vrátil se ke svým mudlovským rodičům ještě předtím, než jsem se vůbec narodil, a ona zemřela při porodu, takže jsem musel vyrůstat v mudlovském sirotčinci během nejhorší krize v dějinách! Mohl mě najít, měl mě najít, ale neudělal nic. Přesto jsem se tomu bláznovi, který mi dal své jméno, pomstil… Tom Raddle…“ Voldemortův hlas se vytratil.

Harry věděl, že by měl opravdu přestat, i když měl navrch, ale jediné, na co mohl myslet, byli lidé, které by Voldemort zabil, kdyby ho tady nezastavil. Dva z nich se dokonce právě teď ukrývali někde na tomto hřbitově.

„Jak by tě mohl asi najít, když tvá matka prostě zmizela?“ zeptal se Harry rozumně. „A protože tvůj otec odešel, než ses narodil, byla to vlastně tvoje matka, kdo ti dal jeho jméno. Vážně, mohl sis ho prostě změnit. Zahájit válku kvůli svým problémům s taťkou… to je trochu ubohé. A proč proboha vlastně říkáš, že jsi dvojí krve? Nejde to trochu proti tvé strategii o nadřazenosti čistokrevných?“

To vysloužilo Harrymu další Crucio, ale přísahal si, že to za to stálo.

„Poslouchat se, jak odhaluji rodinnou historii,“ uvažoval Voldemort. „Člověk by si skoro myslel, že začínám být sentimentální.“

„Kdyby člověk nevěděl, že jsi zuřivý sociopat,“ zamumlal Harry.

Voldemort ho ignoroval a sledoval příchod svých přisluhovačů. Harry jen doufal, že se Cedric a Fred dostali dost daleko, aby nestáli v cestě, protože všude kolem se najednou objevili Smrtijedi.

Harry viděl víc než dost dospělých mužů, kteří se klaněli a plazili před psychopatem před nimi s patolízalskými slovy na rtech ‚věděl jsem, že se vrátíte!‘.

Harry sebou trhl, když ho zasáhlo bodací kouzlo.

„Dávej pozor,“ zasyčel Skrk. Harry si všiml, že má hezkou novou stříbrnou ruku. Vsadil by se, že tato přízračná protéza by muže, ke kterému byla připevněna, nezardousila. A když už na to myslel… pořád nebyl úplně rád, že tehdy Pettigrewa ušetřil. Ano, ta chvíle slabosti a umělá ruka jim pomohly uniknout, ale kdyby nebylo jeho, Voldemort by se nemusel vrátit tak brzy. Ačkoli jeho současná situace naznačovala, že by si možná našel cestu.

A vskutku, Voldemort už pro teď doterorizoval své služebníky a obrátil svou pozornost zpátky k Harrymu.

„Harry Potter byl tak laskav a přišel na oslavu mého znovuzrození,“ sděloval Voldemort svým Smrtijedům. „Dalo by se dokonce říct, že je mým čestným hostem.“

„Čestný host?“ opakoval Harry. „Myslím, že tohle je důkaz, že Raddle už vlastně nedokáže rozlišit mezi ‚přáteli‘ a ‚nepřáteli‘.“

Nastalo mrtvé ticho, Smrtijedi zkameněli šokem, že by si někdo mohl dovolit takto mluvit s jejich Pánem. Jen dobře, že tu nebyla Bellatrix; pravděpodobně by se ho teď pokusila zabít.

„Crucio,“ seslal Voldemort znovu kouzlo. Harry nečinně přemýšlel, kolikrát Longbottomovi přetrpěli tuto kletbu, než zešíleli a doufal, že to nezjistí. „Takhle mi neříkej, Pottere.“

„Jak jinak ti mám říkat?“ zeptal se Harry, když kletba polevila. „Ty-víš-kdo? Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit? Pán zla? Nejsem Smrtijed a už jsem tě potkal dřív, takže netoužím používat žádné z těchto označení.“

„A co jméno, které jsem si dal?“ odpověděl Voldemort.

„Nikdo mi vlastně to jméno neřekl a Brumbál ti vždycky říkal ‚Raddle‘,“ lhal Harry omluvně.

„Voldemort,“ představil se Voldemort. „Věřím, že každý by měl znát jméno člověka, který ho zabil.“

„Ujistím se, aby to tak bylo,“ řekl Harry souhlasně.

„Mistře, všichni dychtíme dozvědět se… snažně vás prosíme, povězte nám… jak jste to dokázal… takový zázrak… jak se vám podařilo vrátit se zpět…“ Lucius se přihlouple pousmál, když si uvědomil, že byl – kromě Skrka, který to už věděl – ta nejméně pravděpodobná osoba, které by za tu otázku hrozilo Crucio.

„Ano, Luciusi, je to neuvěřitelný příběh,“ přisvědčil Voldemort. „A začíná – i končí – naším mladým přítelem tady. Všichni samozřejmě víte, co se o tomhle chlapci říká – že způsobil moji zkázu? Víte, že onoho večera, kdy jsem ztratil svoji moc i své vlastní tělo, pokusil jsem se ho zabít. Jeho matka zemřela, když ho chtěla zachránit – a bezděčně mu poskytla ochranu, s níž jsem upřímně řečeno nepočítal… nedokázal jsem se ho vůbec dotknout.“

Voldemort pozvedl dlouhý bílý prst a přidržel ho Harrymu u obličeje. „Jeho matka na něm zanechala stopy svého sebeobětování… je to starobylé kouzlo a já jsem si na ně měl vzpomenout, byl jsem však tak bláhový, že jsem to přehlédl… ale na tom nezáleží. Teď už se ho dotknout můžu.“

Harry cítil, jak se chladná špička dlouhého bílého prstu dotkla jeho čela, a myslel, že se mu hlava rozskočí bolestí. „To je docela úspěch,“ zvládl říct. „Samozřejmě, všichni ostatní, kromě Quirella, to zvládli celkem v pohodě, ale je to cesta, jak dosáhnout průměrnosti.“

Voldemort se jen temně zasmál a začal vysvětlovat svou cestu od noci, kdy nedokázal zabít Harryho, do přítomného okamžiku. „A pak, před necelým rokem, když jsem téměř ztratil naději, se to konečně stalo… narazila do mě čarodějka. Byla pošetilá a rozmarná a v důsledku příliš horlivého paměťového kouzla trpěla poškozením mozku. Zkrátka byla perfektní. Perfektní k posednutí, perfektní k osvobození mého loajálního služebníka.“ Kývnul na Skrka. „Berta Jorkinsová. Nikdy ve svém životě nebyla tak užitečná. Cestovala do Albánie a do mého lesa sama. Její tělo nevydrželo dlouho a její mysl ještě méně, ale dostal jsem, co jsem potřeboval; cestu zpět do Británie a vědomí, že můj věrný služebník je na dosah.“

„Bartemius Skrk mě možná při svém ‚soudu‘ zapřel, ale léta zotročení nejdřív v Azkabanu a pak v jeho vlastním domě jeho vlastním otcem utvrdily jeho odhodlání a proměnily ho v někoho, jehož věrnost ke mně je absolutní. Drahá Berta přijela jednoho dne do domu Skrků a setkala se s domácím skřítkem a Skrkem. Skrk starší zpanikařil a seslal na tu dívku to nejsilnější paměťové kouzlo, jaké mohl. Když jsem ho prolomil, byla pro mě ztracená, ale na tom nezáleží. Šel jsem do domu Skrků a zachránil jsem svého služebníka.“

Tak takhle to tedy bylo. Skrk byl znovu zachráněn díky Bertě. Nevěděl, proč ho to vůbec překvapilo. Přeci jen, před Mistrovstvím světa ve famfrpálu se v tomto malém dramatu nevyskytoval žádný významný hráč kromě Voldemorta.

Voldemort předstoupil před Harryho, očividně pro teď skončil svou malou řeč. „A tady je… chlapec, o němž jste si všichni mysleli, že způsobil můj pád. Crucio!“

To už bylo dnes pokolikáté, počtvrté? Už jich přetrpěl tolik, nedokázal si pomoci a vykřikl. Počkal chvíli po přerušení kouzla, aby se ujistil, že dokáže udržet pevný hlas. „Ano, můžeš mučit neozbrojeného a svázaného protivníka. To jasně dokazuje, že jsi lepší než já. Samozřejmě, mně nikdy nenakopal zadek kojenec, jakkoli absurdně to zní.“

Voldemortovy oči se zúžily do rozzlobených štěrbin. „Chci však, aby v mysli žádného z vás nezůstal ani stín pochybnosti: Harry Potter mi unikl jen šťastnou náhodou a já vám svoji moc dokážu tím, že ho přímo před vašima očima zabiju, tady a teď, když tu není žádný Brumbál, který by mu pomáhal, ani jeho matka, která by pro něj položila život. Dám mu šanci. Dovolím mu, aby se mi postavil v boji, a pak už nezapochybujete, kdo z nás je silnější. Odvaž ho, Skrku, a vrať mu jeho hůlku.“

„Jak si přejete, Pane,“ přikývl Skrk a namířil na Harryho vlastní hůlku. Lana poutající Harryho k náhrobnímu kameni se rozvázala a spadla. „Chytej,“ řekl a hodil Harrymu Cedrikovu hůlku.

Harry ji mrštně chytil a pomalu se sklonil, diskrétně použil náhrobek jako podpěru. Po čtyřech Cruciatech se Harrymu pěkně třásla kolena. Ještě že se nemusel postarat o Nagini, jinak by byl vážně v háji.

„Chodil jsi na hodiny soubojů, Harry Pottere?“ zeptal se Voldemort tichým hlasem.

„Naučili mě pustit hůlku a přivolat hady,“ odpověděl Harry. „Náš soubojový klub byl poněkud podřadné kvality.“

„Víš alespoň, že se jeden druhému máme uklonit?“ zeptal se Voldemort.

Harry pokrčil rameny. „Nemyslím si, že bychom to brali, ne.“

„No tak, musíme přece postupovat do puntíku přesně… Brumbál by si určitě přál, aby ses blýskl dobrým vychováním… pokloň se smrti, Harry…“ přemlouval ho Voldemort.

„Pokloním se smrti, až se ona pokloní mně,“ pronesl Harry pevně.

„Řekl jsem pokloň se,“ přikázal mu Voldemort a zvedl hůlku – a Harry cítil, jak se mu ohýbá páteř.

Harry se vrhl na zem. Je pravda, že to k Voldemortově pobavení nezastavilo smích Smrtijedů, ale nepoklonil se před mužem, který mu zabil tolik lidí, jež miloval.

Pak se samozřejmě musel postavit zpátky na nohy, což byla skutečně skličující vyhlídka. Zvládl to, ale zdaleka ne tak rychle, jak by si přál.

„Vidím, že život s mudly tě nevybavil způsoby hodnými kouzelníka,“ Voldemort smutně zavrtěl hlavou. „Ne, že bych byl překvapený, samozřejmě. A teď se mi postav jako muž… čestný a hrdý, ať zemřeš jako tvůj otec… A teď – teď se spolu utkáme. Crucio!“

Když Harry podstoupil kletbu Cruciatus popáté tuto noc, přál si, aby přijal návrh hodit na ten zatracený Pohár kámen. Když kletba skončila, Harry šokovaně zjistil, že křičí. Jednou z pěti to ale nebylo tak špatné, pomyslel si.

„Tohle bolelo, co říkáš, Harry? Jistě si nepřeješ, abych to zopakoval, že?“ Posmíval se Voldemort.

Harry neodpověděl a snažil se soustředit.

„Ptal jsem se, jestli chceš, abych to zopakoval,“ řekl potichu Voldemort. „Odpověz! Imperio!“

„Fajn,“ odsekl Harry. „Očividně na jisté úrovni musím, jinak bych tě přestal provokovat.“

Tak tohle nikdo nečekal a najednou bylo ticho, jak se dav snažil pochopit fakt, že čtrnáctiletý kluk právě zlomil Voldemortovu kletbu Imperius.

„Takže,“ řekl tiše Voldemort. „Kdo jsem, abych umírajícímu muži upřel jeho poslední přání?“ Zvedl znovu hůlku, ale Harry se zvládl schovat za náhrobek, ke kterému byl předtím přivázaný. Kámen pukl, když ho trefila Voldemortova kletba Cruciatus a Harry sebou škubl.

Vytáhl své zrcátko. „Siriusi, potřebuji tě,“ zašeptal.

„Harry?“ zašeptal Sirius v odpověď. „Už jsme připraveni. Kde jste? George říkal, že Fred se Cedrikem jsou s tebou. Jsou naživu?“

„Jsem na hřbitově,“ odpověděl Harry. „Cedric a Fred tu někde jsou, ale už jsem je dlouho neviděl. Měli by být v pořádku. Pospěšte si!“