Preklady fanfiction Harryho Pottera

Příjemné překvapení

14. listopad 

Muchlovat se s Pansy nebyl nikdy Dracův oblíbený koníček, ale určitě ho to bavilo víc než hlídkování na chodbách.

On a Hermiona dostali večer volno a Draco chtěl využít svůj čas mimoškolními aktivitami s někým opačného pohlaví. Naštěstí (nebo naneštěstí) k tomu byla Pansy Parkinsonová více než ochotná - ostatně jako vždy.

Nejhorší na muchlování s Pansy byla ta nuda. Jistě, jako každý muž s horkou krví si užíval fyzický kontakt s opačným pohlavím, zdálo se však, že s Pansy - a s každou jinou, se kterou se kdy fyzicky sblížil - postrádal jakoukoli citovou vazbu. Ne, že by si stěžoval. Koneckonců  byl Malfoy v každém smyslu toho slova a muži z jejich rodiny neměli být citově založení. Ale občas, když líbal Pansy, toužil cítit k ní něco romantického. Možná by něžné city nepoznal, ani kdyby je prožíval - a to byl přesně ten důvod, proč to chtěl.

Právě teď však nevnímal nic jiného než čistou touhu, když mu obkročmo seděla na klíně, líbala ho na krku a dychtivě tahala za vlasy. Ale jako při každém jejich dostaveníčku se nemohl dočkat, až nastane čas, aby se vrátila do své společenské místnosti.

“Draco,” sténala a jemně mu okusovala ušní lalůček. Vždycky si myslela, že ho to vzrušuje, jenže ve skutečnosti ho to spíš rozčilovalo. Nikdy ale neměl to srdce jí to říct. Hlavně proto, aby se s ním nechtěla přestat muchlovat. Protože to potřeboval. Byl to jediný moment, kdy se vůbec cítil jako člověk.

“Pansy,” zalapal po dechu. Zachytil její ústa svými a políbil ji tak tvrdě, že mohli sotva dýchat. Tak to měla ráda.

Oplácela mu polibek jen chvíli, než se odtrhla, trochu se odtáhla, hleděla na něj a snažila se popadnout dech. Na okamžik se úplně ztratila v jeho očích. A najednou věděla, že je čas posunout se na další metu. Rychle ho políbila na ústa a pak si pomalu začala sundávat košili.

Ještě si ji však ani nepřetáhla přes hlavu, když je zvuk od otvoru za portrétem vyrušil z jejich smyslného omámení. Zapištěla a okamžitě si stáhla košili zpátky dolů. Draco ji ze sebe rychle odstrčil a ona skončila vedle něj na gauči se slabým “uffff”.

Vzhlédl, aby se podíval, co je vyrušilo: Hermiona Grangerová. Zřejmě vtrhla dovnitř s úmyslem jít rovnou do svého pokoje. Když si všimla, co se děje na pohovce, zastavila se.

“Ach!” vydechla. A pak tam jen strnule stála, s výrazem rozpaků a zuřivosti ve tváři. Draco dosud netušil, že je taková směsice emocí vůbec možná, ale ona zvládla vyjádřit obojí. Rozpaky si dokázal vysvětlit, ale zuřivost… netušil, proč by měla zuřit. 

“ Zatraceně, Grangerová, co tu děláš?” vyštěkl.

Hermiona, které málem spadla brada údivem, odpověděla: “Omlouvám se. Nevěděla jsem, že-”

“To jsi sakra věděla,” zabručel. Rychle si uhladil vlasy a zabodl do ní pohled. “Říkal jsem ti, že večer budu mít hosta. Zapomněla jsi na naše pravidla?”

“Ano,” zajíkla se. “Teda - nezapomněla jsem na naše pravidla, jen jsem zapomněla, že jsi říkal, že tu dnes večer budeš někoho mít.”

Draco na ni zíral. Bylo to dvanáct dní, co mu nabídla jistý druh přátelství, a on nad tím vážně uvažoval. Vlastně s tím souhlasil s jednou podmínkou: že spolu budou vycházet jen v soukromí jejich společenské místnosti - nikde jinde, a když u toho nikdo nebude.Přistoupila na to, protože jediné, co chtěla, bylo žít s ním v míru až do konce roku. Ale teď Draco vážně litoval, že to přijal. Protože momentálněk ní žádné přátelství necítil.

Hermiona na něj také zírala a ignorovala smrtící pohledy, které k ní vysílala Pansy. V tom okamžiku si Draco uvědomil, že k výrazu rozpaků a zuřivosti nyní přibyla i úzkost. A podle lehce červených a opuchlých očí to vypadalo, že plakala. 

Místo aby se zeptal, co se jí stalo, řekl prostě: “Vypadni.”

Hermiona znovu otevřela ústa údivem. “Cože prosím?”

“Řekl jsem vypadni. Dnes večer mám hosta, takže musíš odejít.”

Hermionin pohled se svezl z Draca na Pansy a pak znovu k němu. “Fajn,” řekla. Začala se pohybovat směrem ke své ložnici. 

Draco zaúpěl. “Grangerová, co to děláš?”

“Jdu do svého pokoje,” odpověděla. “Nechám vás dva o samotě, abyste měli soukromí.”

“Když jsem řekl vypadni, myslel jsem úplně - ne se jen přesunout do svého pokoje.”

“Nemůžeš mě vykopnout,” řekla.

Draco vstal a založil si ruce na hrudi. “Vypadni, než tě vyhodím sám, Grangerová.”

Hermiona otevřela ústa k hádce, ale rychle je zavřela. Najednou vypadala velmi unaveně. “Prosím,” řekla potichu. “Prosím, dovol mi tu zůstat. Nemám kam jinam jít.”

“Vážně si myslíš, že mě to zajímá? To není můj problém, Grangerová.”

Hermioně se začal třást spodní ret. “Prosím, ani nebudete vědět, že jsem tu, přísahám.” 

Draco udělal krok vpřed. “Vy. Pad. Ni.”

Stále na něj zírala a v očích měla prosbu, aby ji dovolil zůstat. Na okamžik málem podlehl. Ale jeden pohled na Pansy ho přesvědčil, aby to nedělal. Nejen že by jim to zničilo večer, ale také by se Pansy mohla začít divit, proč je najednou tak milý k nebelvírské šmejdce. A to nemohl riskovat.

Místo toho řekl hlubokým hlasem. “Jestli neodejdeš hned teď, Grangerová, vynesu tě sám.”

Hermiona se ostře nadechla. Na chvíli si byl Draco jistý, že Hermiona začne křičet a hádat se, ale mýlil se. Místo toho hodila učebnice na podlahu, bez dalšího slova se kolem něj protáhla a vyběhla z místnosti. 

Když odešla, Pansy si odfrkla. “Blbá kráva.”

Draco si jí nevšímal a díval se na knihy na podlaze. Cítil se příšerně. Byla očividně kvůli něčemu rozrušená a on ji přinutil odejít, aniž se jí zeptal, jestli je v pořádku. Takhle se k ní choval vždycky. Byl si jistý, že Hermiona tím nebyla překvapená. Ale v nitru ho něco tížilo, něco jako vina.

“Ta šmejdka nám úplně zničila atmosféru,” pokračovala Pansy, zatímco si prohlížela nehty. “Vážně mě udivuje, že jsi s ní zvládl bydlet tak dlouho. Myslím si, že já bych ji už zadusila polštářem-”

“Drž hubu, Pansy,” procedil Draco skrze zaťaté zuby.

Pansy na něj šokovaně pohlédla. “Prosím?”

Draco se zhluboka nadechl ve snaze udržet svůj náhlý vztek pod kontrolou. “Možná bys měla taky odejít.”

“To si ze mě děláš legraci,” řekla jednoduše a potřásla hlavou.

“Nedělám,” odpověděl. “Ocenil bych, kdybys odešla. Nemám náladu na blbnutí.” 

Nevěřícně na něj hleděla. “Ale než se objevila ona, tak jsi na to náladu měl.” Ve vteřině, kdy to vyslovila, se její oči rozšířily, jako by ji osvítila nějaká myšlenka. Potřásla však hlavou, aby ji vypudila zhlavy. “Fajn,” řekla pichlavě a vstala z pohovky. “Můžeme to dokončit někdy jindy.” Bez rozloučení přešla přímo k otvoru za portrétem a odešla.

Draco chvíli stál v údivu nad tím, co se zrovna přihodilo. Proč Pansy vyhodil? Vypadala, že ho podezírá, a měla pro to dobrý důvod. Ale Draco se o to teď nestaral. Připadal si jako pitomec kvůli tomu, jak vyhodil Grangerovou. Tohle určitě ztíží jejich už beztak křehké přátelství - jestli se tak vůbec dal jejich vztah nazvat. Po jejich malé mírové dohodě šly věci docela dobře, a teď to celé pokazil. Byla to jen otázka času.

V naději, že zachrání jejich vztah, ať už je jakýkoliv, se Draco rozhodl sednout si na pohovce a počkat, než se Hermiona vrátí. Až bude zpátky, může se jí zeptat, co ji rozrušilo, a možná, jestli bude správná atmosféra, se jí i omluví.

Probudil se o několik hodin později. Posadil se a rozlédl se po tlumeně osvětlené místnosti. Oheň v krbu už pohasl. Tolik k tomu, počkat na Hermionu. Musela se vrátit a projít kolem něj po špičkách, aby ho nevzbudila. Se zívnutím se zvedl. Tak jo. Může se omluvit ráno.

Mířil do své ložnice, když zakopl o něco na podlaze. Zaklel, ohnul se a tu věc zvedl . Byla to jedna z jejích učebnic. To bylo trochu zvláštní. Už si všiml, že byla posedlá pořádkem. Připadalo mu divné, že by nechala své knihy celou noc ležet na podlaze, místo aby si je vzala do svého pokoje, nebo je aspoň položila na stůl. Bylo možné, že se vůbec nevrátila? Jestli ne, co dělá? Grangerová by nikdy nezůstala tak dlouho vzhůru, když je zítra škola.

Sevřel knihu v ruce a přešel ke dveřím do její ložnice. Tiše zaklepal. Když se neozvala žádná odpověď, zaklepal ještě jednou, hlasitěji. Připravil se na možnost, že ho bude chtít proklít, protože se k té místnosti přiblížil víc než na pět metrů. Ale nic se nestalo. Rozhodl se zvolit jiný přístup.

“Grangerová,” zvolal hlasitě. Pořád nic. Natáhl se ke klice, i když si uvědomoval, že to je k ničemu. Její pokoj byl chráněn kouzlem, aby do něj nemohli vstoupit nezvaní návštěvníci - jmenovitě on. A víceméně měl pravdu. Zvládl otevřít dveře, ale nebyl schopný vstoupit dovnitř. Mohl však nahlédnout dovnitř a Hermiona tam nebyla.

“Kde jsi, Grangerová?” zamumlal si pro sebe. Už bylo po půlnoci a fakt, že ještě nebyla zpátky, ho znepokojoval - i když si přál, aby to tak nebylo. A co bylo horší - nechtěl nic víc, než ji najít.

Neobtěžuj se, říkal sám sobě. Je pravděpodobně s Potterem a Lasičákem. Asi stráví noc v nebelvírské společenské místnosti. Ano, určitě to tak bude. Ale bylo mu jasné, že by nebyl schopný usnout, kdyby to nevěděl jistě.

Takže popadl ze stolu svou hůlku a vydal se ji hledat. Rozhodl se nejdřív projít každé místo, kam by pravděpodobně mohla zamířit, protože stejně neměl žádnou možnost, jak zjistit, jestli zůstala přes noctam, kde předpokládal. Rozhodně neměl v úmyslu prosit Buclatou dámu, aby mu dovolila vstoupit dovnitř. I kdyby měl šanci, že ho pustí (což bylo velmi nepravděpodobné), stejně dnes v noci neměl náladu potýkat se s nějakými přiblblými nebelvíry.

Usoudil, že nejlepší místo, kde začít hledat, bude knihovna, a pak astronomická věž. Kdyby ji nenašel tady, ani na ni nenarazil cestou na chodbách, rozhodl se, že to vzdá a půjde spát. Aspoň bude moci říct, že se snažil. Jenže proč se s tím vlastně obtěžoval?

Tmavé chodby se před ním rozprostíraly jako prázdná propast, ale svou hůlku rozsvítit nepotřeboval. Měl koridory vtisknuté do paměti tak, že se v nich  snadno pohyboval i ve tmě. Často se v nich v noci plížíval se svými přáteli. Protože neměl ten luxus jako Harry Potter a nevlastnil neviditelný plášť, musel najít jiné způsoby, jak se nenechat chytit - jako třeba splynout se stíny. A dnes se určitě nechtěl nechat chytit. Co by řekl profesorovi, který by ho přistihl? Že byl venku po večerce, protože se bál o střapatou mudlovskou šmejdku a rozhodl se ji jít hledat? To by mu určitě uvěřil.

Draco se vydal ke knihovně a tiše si pískal. Jako by dnes v noci na chodbách chcípl pes - ani žádný prefekt tu nepobíhal. Za to byl vděčný, protože mu to všechno hodně usnadnilo. Uvědomil si však, že se unáhlil se svým předpokladem, protože uslyšel za rohem hlasy. Okamžitě se zastavil a poslouchal.

“Silencio!” zvolal mužský hlas. Povel byl následován zahihňáním. 

“Už se bojíš?” řekl jiný hlas. Draco začal být znepokojený, když zjistil, že ty hlasy poznává.

Patřily Crabbeovi a Goylovi.

“Prrrr!” zakřičel Goyle. “Kam si myslíš, že jdeš?”  Po chvíli ticha se ozvalo slabé žuchnutí, jako kdyby něco spadlo na podlahu. “Klekni si na ni.”

Klekni si na ni? Draco v duchu zasténal. Jeho přátelé očividně neměli za lubem nic dobrého - jako vždy - ale cokoli právě teď dělali, se zdálo být vážnější než jejich obvyklé vylomeniny. I když dnes neměl službu, věděl, že je bude muset usměrnit, než bude pokračovat v hledání.

Podrážděně protočil očima a zatočil za roh, připravený jim vynadat. Ale strnul, když uviděl scénu před sebou. Crabbe byl skloněný a držel ruce nějakého děvčete, zatímco je koleny přišpendlil k zemi. Goyle stál u nich a mířil na ni hůlkou. Dracovi se zachytil dech v krku, když si uvědomil, že ta dívka je Hermiona.

Bez dlouhého přemýšlení zaútočil na Crabbeho, popadl ho zezadu a vší silou s ním praštil o zeď. “Co si kurva myslíte, že děláte?” zařval, aniž se staral, že by ho mohl někdo slyšet.

Crabbe na něj nejdřív ohromeně zíral, ale pak se na jeho tvář pomalu vplížil úsměv. “Draco, to je milé, že jsi přišel. Snad se nezlobíš, že tu jsme bez tebe. Neptali jsme se tě, jestli se k nám přidáš, mysleli jsme, že máš dnes rande s Pansy.”

Draco nevěřícně zíral nejdřív na Crabbeho a pak na Goyla. Zesílil sevření své hůlky a bojoval s náhlou potřebou oba vykuchat. Sjel pohledem na Hermionu, která se pomalu zvedala z podlahy. Trochu si oddechla, ale pořád vypadala otřeseně a vyděšeně. Po tváři jí stékala jediná slza.

“Co si kurva myslíte, že děláte?” procedil Draco znovu mezi sevřenými zuby. Zůstaň klidný, říkal si v duchu. Nechceš skončit v Azkabanu za zabití těch zatracených hňupů - i když by to teď bylo velmi uspokojující. 

“Jen jsme se bavili,” odpověděl Goyle.

“Bavili? Mučení někoho je pro vás zábava?”

“Jasně,” řekl Goyle. “A tobě se to dřív taky líbilo! Co se ti sakra stalo, Draco?”

Draco se cítil, jako by ho někdo kopl do břicha. Goyle měl pravdu. Byly dny, kdy by měl extrémní potěšení z týrání nevinné mudlovské šmejdky. Ale z toho, čeho byl před chvílí svědkem, se mu dělalo zle. Co se mu sakra stalo?

Snažil se přijít na to, jak vyřešit tuto situaci, a nakonec se rozhodl, že se s nimi vypořádá později. Teď chtěl jen odvést Hermionu zpátky do jejich společenské místnosti živou a zdravou. “Vypadněte kurva odsud, ” zavrčel.

Crabbe i Goyle zaváhali a zírali na Draca, jako by ho ani nepoznávali.

“Dobře, jdeme,” řekl konečně Goyle. Otočil se k odchodu, ale u Hermiony se ještě zastavil. Temným hlasem a s ďábelským šklebem na tváři řekl. “Budeme pokračovat příště, slibuju.”

Vztek, který se Draco snažil tak zoufale ovládnout, se konečně uvolnil a on se vrhl na Goyla. Pevně mu sevřel rukou krk a přitlačil ho ke zdi. “Nebudeš v tom příště pokračovat, rozumíš mi?”

Goyle přikývl, oči měl vytřeštěné šokem i nedostatkem kyslíku.

Draco odstranil ruku z krku svého nejlepšího přítele. “Dobře. Každému z vás odebírám padesát bodů.”

Goylovi spadla čelist, ale Crabbe se uchechtl.

“Ten byl dobrý, Draco.”

“To nebyl vtip, ty debile,” řekl Draco a zamračil se na něj.

“Nemůžeš přece odebrat body vlastní koleji!” vykřikl Goyle.

“Vlastně můžu. A zrovna jsem to udělal. Teď mi běžte z očí, než z toho udělám sedmdesát pět bodů.”

Crabbe, který už se nesmál, pohlédl na Draca přimhouřenýma očima, jako by se snažil zjistit, jestli to opravdu myslí vážně. Když usoudil, že pravděpodobně ano, poplácal Goyla po zádech a zamumlal. “Pojď, jdeme.”

Goyle přikývl. Ignoroval Dracův pohled a zlobně zíral na Hermionu. Vypadalo to, že chce něco říct, ale nakonec se rozhodl, že bude lepší mlčet a následovat Crabbeho.

Draco za nimi hleděl a uvědomil si, že se třese - možná vztekem, možná z jiné příčiny. Nevěděl. Otočil se a podíval se na Hermionu, která se na něj nevěřícně dívala - zřejmě kvůli tomu, že odebral sto bodů své vlastní koleji. Otevřela ústa, ale pak si uvědomila, že kvůli Goylovu kouzlu nemůže vydat ani hlásek.

Draco potřásl hlavou. Najednou vycítil, že spousta hněvu, který v něm stále zuřil, je namířená proti ní. A než si uvědomil, co dělá, zamířil k ní, chytil ji pevně za paži a táhl ji do jejich společenské místnosti. 

Vypadala, že bude protestovat. Ale vzhledem k tomu, že nemohla mluvit, zkoušela se mu nejdřív bránit, vypáčit jeho ruku ze své paže. Když poznala, že to k ničemu nevede, nechala se vést. Dorazili k cíli a Draco zamumlal heslo. Jakmile se otvor za portrétem otevřel, rychle ji strčil dovnitř a pustil její paži; kvůli tomu náhlému uvolnění klopýtla.

“Co jsi sakra dělala takhle pozdě sama venku?” křičel na ni.

Vyděšeně na něho hleděla, zjevně zmatená tím, že na ni křičí. Samozřejmě mu na otázku nemohla odpovědět, takže pokračoval.

“Kolikrát jsem ti říkal, že není bezpečné pro někoho, jako jsi ty, procházet se sama ve tmě po chodbách? Jsi úplně blbá? Chceš kurva umřít?”

Hermionin spodní ret se začal třást. Otevřela ústa a zkusila znovu promluvit, ale bezvýsledně. Když si uvědomil, že je stále pod ztišujícím kouzlem, okamžitě ho zrušil. Začala vzlykat.

Draco se najednou cítil jako největší mizera pod sluncem. Vybíjel si svůj vztek a frustraci na oběti. Věděl, že to je špatné, ale nemohl si pomoci, byl na ni naštvaný. Udělala něco neuvěřitelně hloupého a málem na to doplatila.

“Proč jsi byla venku tak pozdě?” chtěl vědět.

Hermiona na něj vrhla zlostný pohled. “Nevzpomínáš si? To ty jsi mě vykopl.”

Jasně… Odmítl za to převzít jakoukoli odpovědnost a řekl. “Jo, vyhodil jsem tě. Ale měla sis hrát se svými nebelvírskými kamarádíčky a ne se nechat napadnout na chodbách!”

“Říkala jsem ti, že nemám kam jít!” vzlykla. Vypadala, že se brzy rozbrečí.

Měla pravdu. Říkala mu to a on to ignoroval. “No… Nevěřil jsem, že to myslíš vážně.”

“Myslela jsem to vážně,” odpověděla tiše a po tvářích jí začaly stékat slzy.

Dracův vztek se rychle rozplynul. Povzdechl si a řekl měkce. “Co se stalo?”

Hermiona si setřela slzy a propíchla ho pohledem. “Cože? Teď se najednou zajímáš, proč jsem smutná? Když tu není tvoje malá trollí přítelkyně? Ó, jsem tak poctěná, že se staráš,” poznamenala sarkasticky. “Ale vážně s tebou nechci nic rozebírat.” Odvrátila se od něj, hodila sebou na pohovku a přikryla si obličej rukama. Znovu začala vzlykat a slabě se jí roztřásla ramena.

“Zajímám se,” řekl bez rozmyslu.

Popotáhla a užasle k němu vzhlédla. Neodvažovala se po něm chtít, aby opakoval svou větu; bála se, že si jen dělal legraci. Ale nemusela. Skutečnost, že se posadil vedle ní, bylo dostatečným potvrzením.

“Co se stalo?” zeptal se jí znovu.

“Nemůžu o tom mluvit,” pověděla jemně a vyhla se jeho pohledu. “Kdybych ti to řekla, asi by ses… kvůli tomu choval jako blbec.”

“Asi jo,” řekl Draco se slabým úsměvem. “Ale mohl bych tím odvést pozornost od tvého problému.” 

Hermiona se také usmála. “Asi jo,” povzdechla si. “Má to co dělat s Harrym.”

Draco si nemohl pomoct a zaúpěl, když řekla to jméno.

“Vidíš? Věděla jsem, že o tom s tebou nemůžu mluvit-”

“Ne, Grangerová, promiň - pokračuj. Budu se chovat slušně. Slibuju.”

Hermiona se znovu zhluboka nadechla, jako by váhala, jestli pokračovat. Pak konečně slabým hlasem řekla. “Zjistila jsem dnes v noci, že… Harry pozval Ginny na vánoční ples.” Draco si odfrknul. Hermiona se na něj zamračila.

“Zapomeň na to,” poznamenala a vstala z pohovky. “Neměla jsem ti nic říkat!”

“Promiň,” omluvil se znovu. Natáhl se, chytil ji za paži a přitáhl ji zpátky. “Byl to jenom reflex, nemůžu si pomoct. Já jen… tohle tě rozrušilo? Myslel jsem, že mi řekneš, že Potter umřel nebo něco podobného.”

Hermiona zavrtěla hlavou. “Mrzí mě, že nedokážeš pochopit, proč mě to trápí. Ale proč bys mi měl rozumět? Nikdy jsi nebyl zamilovaný.”

Draco nadzvedl obočí. “Počkej, ty přiznáváš, že jsi celou dobu zamilovaná do Pottera? Přesně jak jsem tušil?”

“Dobře, můžeš si to vychutnat, máš radar a poznáš, když je někdo zamilovaný do Harryho Pottera.”

“Díky,” zazubil se Draco. “Vychutnám. Ale nejdřív se tě zeptám - proč jsi tak zatraceně rozrušená, že Potter je zamilovaný do Vízlice, když bys spíš měla děkovat své šťastné hvězdě?”

Hermiona se na něj podívala. “Měla bych být vděčná, že Harry miluje někoho jiného?”

“Ne, měla bys být vděčná, že jsi přišla na to, že Potter je tupý kretén už teď, a ne třeba za rok.”

“Aha, a jak jsi zjistil, že je Harry tupý kretén?”

“Ale prosím tě, Grangerová. Jsi do Pottera zamilovaná jak dlouho, pár let? A on si toho nikdy ani nevšiml? I já jsem poznal, že jsi v tom až po uši. Jestli to nevidí, musí být úplně vygumovaný. Grangerová, jsi nejchytřejší studentka na škole. Dokonce i ty máš na víc než na zatraceného Pottera.”

Hermiona si zírala na ruce. “Nebo možná… možná to ví celou tu dobu, jen se rozhodl to ignorovat. Myslím tím, že to pro něj bylo jednodušší, než si o tom se mnou promluvit. Nejsem Ginny Weasleyová, víš. Nejsem… krásná nebo populární nebo… něco takového. Jsem jen… obyčejná, nudná Hermiona Grangerová.”

Draco obrátil oči v sloup. “Dobře. Koukej, Grangerová, jsi daleko víc než to, a ty to víš. A nevěřím, že ti to musím ukázat já. Jsi nejchytřejší čarodějka naší generace a každý učitel, s výjimkou Snapa, ti to řekl. Skoro slintají pokaždé, když zvedneš ruku, abys jim odpověděla na otázky. A nejsi jen šprtka, jsi i neuvěřitelně zábavná. Abys věděla, vlastně si užívám ty hádky s tebou, protože vždycky přijdeš s rychlou odpovědí a jsi jediná osoba, která mi to vrátí i s úroky. Jasně, nejsi Ginny Weasleyová, ale jsi těžko ta nejmíň atraktivní osoba na světě. Viděl jsem hodně domácích skřítků, kteří by vedle tebe vypadali šeredně, a možná i pár lidí, třeba Pansy.”

Hermiona se zahihňala. Hleděla na něj po celou dobu a nevěděla, jestli to myslel vážně nebo ne. Protože kdyby ho neznala, řekla by, že jí právě skládal poklony.

Draco se usmál. “Vidíš? Říkal jsem ti, že dokážu odvést tvou pozornost. Stejně si ale nemyslím, že je to problém. Tak Potter má rád Vízlici. Měla bys být proto šťastná. Nebyla do něj zamilovaná od té doby, co jí bylo pět, nebo tak něco? A Potter není jediný kluk, který by stál za to, aby ses do něj zamilovala, víš. Jsem si jistý, že jsou tu spousty dalších nešťastných duší, se kterými by sis mohla začít. Jen si na ně počkej.”

“Jsi mistr pochybných komplimentů, víš to?”

“Jsem mistr hodně věcí,” řekl Draco a rošťácky se zazubil. “Jen se zeptej jakékoliv dívky, se kterou jsem randil.”

“Radši ne,” usmála se. Zvedla se z pohovky a zazívala. “Páni, jsem tak unavená. Byl to dlouhý večer. Jdu do postele.”

“Dobrý nápad,” poznamenal Draco a také vstal. Najednou se cítili rozpačitě.

Hermiona si odkašlala. “Hej, poslouchej, uhm… díky.”

“Za co?”

“No, hlavně že jsi mě zachránil před tvými přáteli.”

Draco ztuhnul, když o nich promluvila jako o jeho 'přátelích'. “Rádo se stalo,” odpověděl nevzrušeně.

“Ale vážně, děkuju ti. Nevím, co by se stalo, kdyby ses neukázal…”

Draco věděl, co by se stalo.  Znal je už déle než šest let. Moc dobře věděl, čeho jsou schopní. Najednou ho zaplavil zdrcující pocit úlevy, že se tam objevil. “Nemáš zač.”

“Nemůžu uvěřit, že jsi jim odebral tolik bodů,” řekla a zavrtěla hlavou.

“Můžou být rádi, že jsem jich nevzal víc. Kdyby tě zranili, tak bych…” Jeho hlas se vytratil, jako by se raději rozhodl neprozradit, co by jim udělal. Nebylo by to nic hezkého.

Hermiona sklopila oči. “Každopádně, chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mi promluvil do duše ohledně Harryho.”

“Kdykoliv.”

Hermiona na něj zvedla pohled a zhoupla se mírně na patách. “Tak jo… Dobrou noc.”

“Dobrou.”

Co se stalo potom, překvapilo oba stejně: Hermiona se zvedla na špičky a lehce políbila Draca na tvář. Když se odtáhla, celá zrudla. Draco si říkal, jestli i on se červená.

Rychle ucouvla. Pak se jí vrátila rozvaha, znovu si odkašlala a dodala: “Jen abys věděl, mám pusu na zámek. Nikomu neřeknu, že umíš být hodný kluk.” S úsměvem a mrknutím se otočila na patě a zamířila do své ložnice.

Draco tam jen tak stál a cítil se trochu ochromený. Hermiona Grangerová, dívka, které se posmíval a kterou trápil posledních šest let, ho právě políbila na tvář. Kdo by si to kdy pomyslel? Byl tak rozrušený, že si ani nevšiml, že jde do své ložnice -  s velkým a přihlouplým úsměvem.

Začínal si myslet, že možná, jen možná, být hodný kluk nemusí být tak špatné.

****

“Zavři oči,” zašeptala mu do ucha. Závan jejího dechu proti jeho pokožcemu způsobil husí kůži.

Pořád ale zvládl bojovat se svým vzrušením a říct: “Ne.”

“Ne?” Posadila se na posteli. “Proč ne?”

Zasténal. “Protože vím, že jakmile to udělám, odejdeš.”

Zasmála se. “Nevěříš mi? Proč si to myslíš?”

Zíral na ni. “Protože to děláš pokaždé.”

Pokrčila rameny. “Možná to tentokrát bude jiné. Možná mám tentokrát pro tebe překvapení. Příjemné překvapení.”

“O tom pochybuju.”

“A proč to nezkusíš a nezjistíš, jestli mám pravdu? Co bys mohl ztratit?”

“Tebe.”

Usmála se. Nahnula se nad něj a rychle ho políbila na ústa. “Nikdy mě neztratíš. Teď zavři oči.”

Nechtěl, opravdu ne. Ale pohled na její prosebný obličej… tak krásný a nevinný… uvědomil si, že jí chce splnit všechna přání.

“Pěkně prosím?” řekla a významně zamrkala. “Udělej to pro mě.”

“Fajn,” zamumlal. Zavřel oči. Dělal to pro ni.

Na krátkou chvíli slyšel jen ohlušující ticho. Chtěl otevřít oči, aby se ujistil, že je pořád s ním, ale věděl, že nesmí, dokud mu neřekne.

“Dobře,” zašeptala mu do ucha. Už necítil na kůži její dech.

“Otevři oči.”

Dracovy oči se okamžitě otevřely. Povzdechl si, posadil se a hned se začal rozhlížet, jestli ji uvidí. Samozřejmě tu nebyla. Odešla jako vždycky. Nebo spíš on ji nechal odejít. Místo, aby otevřel oči, jednoduše se probudil. Nebyl si jistý, jestli dokáže zvládnout konec dalšího takového snu.

Srdce mu bušilo, ústa měl vyprahlá. Tyhle sny mu většinou dávaly zabrat. Náhle zatoužil jít do Hermionina pokoje, ale tentokrát se zastavil. Musí to skončit. Takhle to dál jít nemůže.

Místo toho vstal z postele, protáhl se a pomyslel si, že nejlepší bude, když si půjde nalít sklenici vody. Mířil ke dveřím, když uslyšel ve společenské místnosti žuchnutí. Ztuhl na místě a poslouchal. Další zvuk, který uslyšel, bylo odkašlání.

Zasténal. Ještě jeden nezvaný host? To už by byl třetí za posledních pár dní. Udělal si v duchu poznámku, aby našel nějaké kouzlo, které by proměnilo příštího člověka, který by sem vnikl, v malomocného.

Koho tam najde? Pansy nebo Brumbála? Nebo možná někoho úplně jiného? Třeba přišel Potter. Chce zabalit Hermioniny věci uprostřed noci, aby se vyhnul Dracovi.

“Lumos,” zamumlal.

“Kdo je tam?” zavolal. “Kdo mě budí? Kdo-”

Dracův hlas se vytratil, když se přiblížil do středu společenské místnosti. Světlo hůlky odhalilo dívku, skrčenou na podlaze zády k němu. I když jí neviděl do tváře, nebyla to Pansy.

“Kdo… kdo jsi?” zeptal se a přiblížil se o pár kroků.

Nepromluvila; a Draco si říkal, jestli je vůbec při vědomí. Jeho puls se zrychloval. Co se tu sakra dělo?

“Odpověz mi,” požadoval. “Ptal jsem se, kdo jsi a proč jsi-”

Odmlčel se, když se k němu dívka pomalu obrátila a pohlédla na něj.

Oči se mu okamžitě rozšířily a upustil hůlku. Klopýtl pár kroků zpět. “Co to…”

Ta dívka… vypadala zmateně a trochu vyděšeně… znal ji. Znal ji zatraceně dobře. A ještě předtím, než v tlumeně osvětlené místnosti spatřil její tvář, věděl, že je to ona.

Pomalu zavřel oči a potřásl nevěřícně hlavou. “Hermiono?”