Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Příští kapitolovka, kterou chystám, je crossover, tak jsem si řekla, že by bylo fajn na to čtenáře připravit, ačkoliv tato povídka s tím, co přijde, vůbec nesouvisí. Ale jsem přesvědčená, že humoru není nikdy dost, tak snad se aspoň trochu pobavíte. A schválně - kolik postav poznáte? :-D

***

Harry se zahleděl na nápis AH na dveřích bývalého starého kostela, zamračil se a dumal, jestli je na správném místě (pro něj). Ale koneckonců, kdyby opravdu chtěl, může kdykoliv odejít…

Možná.

Připadal si trochu nápadný, tak si uhladil ofinu na čele, aby zakryl svou výraznou jizvu, a otevřel těžké dubové dveře. V protáhlé, dřevem obložené síni spatřil podivnou směs lidí oblečených do laboratorních plášťů, trikotů, kápí, masek a v některých případech s bizarními nehybnými účesy, které podle všechno vděčily za svoji pevnost obrovskému množství tužidla. Někteří měli takovou kůži a barvu vlasů, které si obvykle nespojoval s lidmi. Nebo se živými bytostmi. Některé ženy měly na sobě velmi, velmi těsně obtažené oblečení, které neponechávalo absolutně žádný prostor pro fantazii. Jedna dokonce držela bič a byla oblečená do něčeho, co vypadalo jako navržené pro tanec u tyče, takže Harry začal zvažovat, jestli omylem nezabloudil na setkání Anonymních sexuálních náruživců.

Účastníci povětšinou seděli na vratkých dřevěných skládacích židličkách, pokud jim to tedy umožňovala jejich anatomie. Ostatní stáli u stěn a s očekáváním hleděli před sebe. Harry se posadil do jinak prázdné zadní řady a zkontroloval hodiny – setkání by už mělo začít. Šepot v davu se postupně snížil, ale úplně nevymizel.

Na pódium vystoupil velmi normálně vyhlížející (na zdejší poměry) muž, který se pozoruhodně podobal Harrymu; do čela mu padaly dlouhé černé vlasy a brýle mu neustále klouzaly po nose, takže si je musel posouvat zpět. Byl ale mnohem svalnatější než Harry, což bylo patrné navzdory tomu, že měl na sobě obyčejnou modrou košili a červeno-zlatě pruhovanou kravatu, která by v Bradavicích u nebelvírského stolu docela zapadla. Nepoužil kladívko ani nic jiného, jen si slabě odkašlal, aby se ostatní ztišili, než začne mluvit. Jakmile tak učinil, měl jejich plnou pozornost.

„Začíná setkání A-H. Jak se všichni dnes večer máte? Udělal někdo nějaký pokrok, o který by se chtěl podělit?“

Ruku zvedla čiperná blonďatá dívka a zároveň vyskočila na nohy; byla nezvykle drobná, a přesto vyzařovala nadprůměrnou sílu a sebejistotu. „Tady! Jo, chci nahlásit, že mám už třicet čtyři dní!“ Rozzářeně se rozhlédla po shromáždění a to na počest jejího úspěchu zatleskalo končetinami (někteří neměli nic, co by se dalo nazvat rukama). Muž na stupínku přikývl a usmál se na ni.

„To je úžasné! Ale – ne, počkat, takže to musel být někdo jiný, koho jsem včera večer viděl… na hřbitově…“

Dívka znervózněla a začala si na prst namotávat pramen vlasů. Oči měla vykulené a naplněné hranou nevinností. „Cože? Chceš tím snad něco říct?“

Zavrtěl hlavou: „Ne, ne, když říkáš, že máš třicet čtyři dní…“

Teď se dívka zatvářila nebezpečně; dala si ruce v bok a probodla ho pohledem. „Říkáš, že nemám?“ vyštěkla na něj. Když pohnula rukama, na okamžik se jí rozevřelo sako, cosi z něj vypadlo a s klepnutím to dopadlo na zem. Ta věc vypadala jako dřevěný kolík s hodně špičatým koncem. Dívka okamžitě zrudla a sklonila se, aby věc zvedla, ale jakýsi mladík s hodně nakrátko ostříhanými tmavými vlasy a s tlustými brýlemi s kostěnými obroučkami byl rychlejší. Sebral onu věc tak hbitě, že si Harry nebyl jistý, co viděl. Téměř to vypadalo, jako kdyby vystřelil ze zápěstí nějaký druh lepivého vlákna a přitáhl si jím ten kolík k sobě, ale Harry mrkl a ono vlákno zmizelo. Mladík prostě držel kolík a dívka ho propalovala pohledem.

Přičichl ke špičatému konci kolíku a ostrý pohled jí vrátil. „Čerstvá krev. A trocha prachu. Taky čerstvého, pokud se to tedy dá o prachu říct. Panenko skákavá, Buffy, když se plácáš v recidivě, mohla by sis ten kůl aspoň umýt, než vyrazíš na setkání a prohlásíš, že jsi stále čistá.“

„A já předpokládám, Petere, že tvé zásobě sítí se daří dobře, protože jsi také pořád čistý, hm? Nebo chceš, abychom všichni uvěřili, že je používáš jenom tehdy, když nemáš chuť dojít si přes místnost pro ovladač na telku? Co takhle spoutání lupičů do sítě a jejich následné zavěšení na radnici?“

„Oni – mohli se tam dostat různými způsoby,“ zamumlal Peter, znovu se posadil a hodil dřevěný kolík zpátky Buffy. Ta ho chytila jednou rukou, aniž by se na něj podívala, a zastrčila si ho do vnitřní kapsy saka.

„No, no,“ ozval se muž na pódiu uklidňujícím tónem a prosebně zvedl ruce. „Jsme tady, abychom se vzájemně podporovali, ne obviňovali. Ale vyžadujeme poctivost. Pokud na vás doléhá pokušení – a na koho ne? – toto je místo, kde mluvíme o pokušení a strategiích, jak ho v budoucnu překonávat. Nikdo není dokonalý; je možné – dokonce pravděpodobné – že všichni čas od času uklouzneme. Vidíme pár lupičů a místo volání policie skočíme do akce,“ řekl s pozvednutým obočím a pohledem na Petera. „Nebo zjistíme, že nedokážeme odolat noční procházce po hřbitově, i když víme, jaké pokušení to bude představovat,“ dodal a významně pohlédl na Buffy. Oba se ušklíbli a sklopili zrak k zemi.

Harry polkl a cítil, jak mu na čele vystupuje pot. Měl vážné pochybnosti, že i kdyby se pokusil přestat, než by znovu uklouzl, dokázal by to zvládnout víc než pár dní. Někdy, když přemýšlel o okamžitém skončení, se začal nekontrolovaně třást…

V davu zvedl ruku další mladý muž a poté vstal. „Díky, že jsi nám to připomněl, Clarku. Uvědomuju si, že jsem opravdu vděčný, že jsem sem mohl přijít, protože s tím stále bojuju a přiznávám to. Jak můžete vidět,“ řekl a ukázal na své potrhané kalhoty a nahý trup bez košile, „ani já sám se úplně neovládám. Pořád mám trochu zelenou kůži, i když je to pravděpodobně proto, že jsem prostě tak zatraceně naštvaný sám na sebe kvůli -“

„To je v pořádku, Bruci, uklidni se, Bruci, nedostaň se do recidivy…“ opakoval Clark uklidňujícím tónem, protože Brucova kůže začala nabírat trávově zelený odstín a hrudník a paže narůstat do obřích rozměrů. Všichni, kteří seděli poblíž, se rychle klidili z cesty a tvářili se znepokojeně, ačkoliv Buffy vytáhla svůj kolík a Peter vypadal, že je připravený vystřelit nějakou síť. Bruce začal dýchat pomaleji, pravidelně, zelený nádech jeho kůže se ztrácel a svaly mu znovu splaskly. Kývl na Clarka.

„Díky, chlape. Nechci zacházet do podrobností, proč jsem se naštval, protože bych se pravděpodobně naštval znovu, ale jak jsem řekl, oceňuju, že sem můžu přijít, protože i když ještě nejsem v cíli, mám dojem, že úspěch někoho z vás by mě mohl ovlivnit a já budu schopný to jednou ovládat.“

„To je báječný přístup, Bruci. Všichni ti fandíme,“ řekl Clark a usmál se na něj. Pak se ale zamračil. „Můžete se vrátit k Brucovi. Nekousne vás.“ Ti, kteří vedle něj původně seděli, se vraceli nepříliš ochotně, protože jeho kůže byla pořád trochu nazelenalá.

Žena oblečená do něčeho, co vypadalo jako velmi těsný červeno-bílo-modrý koupací úbor s bičem za opaskem a do bot sahajících až ke kolenům seděla u Bruce nejblíž. Teď vstala, položila mu ruce na ramena a řekla: „No, všichni víme, že první krok je připustit si, že máš problém, že jsme před naší závislostí bezmocní a naše životy se kvůli tomu staly nezvladatelné. Mám teď dvacet jedna dní, ale stěží nastane chvíle, kdy nepomyslím na to skočit do svého neviditelného letadla a odletět na druhý konec světa, když tak často slyším o zatopené vesnici nebo převržené lodi. Snažím se si říkat, že normální lidé prostě dají peníze na charitu, která se o takové věci stará,“ dodala a její hlas nabýval na zuřivosti, „ale jsem v pokušení vydat se tam a…“ Polaskala svůj bič, odmlčela se a pak zaťala zuby. Poté se prudce posadila a sklonila hlavu. Bruce jí chápavě pohladil po zádech.

„To je v pořádku, Diano… to je v pořádku,“ mumlal k ní.

V přední části sálu vstal velmi elegantní muž ve smokingu. „No, já dělám malé pokroky na svém seznamu. Přiznal jsem se svému komorníkovi, že je prostě sobecké a nerozumné, když očekávám, že mi vždy připraví oblečení, auto a všechny moje ostatní ‘hračky’; chci říct, většina komorníků jen vaří, uklízí a otevírá dveře, ale já jsem očekával, že bude taky organizovat jeskyni a ta je plná netopýrů!“ Popotáhl. „Alfréd nenávidí netopýry!“ vykřikl rozrušeně. „Nevím, proč to se mnou stále snáší…“

Vysoká zrzavá žena v elasticky působícím černém obleku, který vypadal, jako kdyby byl na ní namalovaný, vstala a poplácala ho po paži. Taky měla na hlavě podivnou kapuci se dvěma špičkami na místech, kde by mohly růst uši, kdyby byla zvíře. „Jste lepší než já, pane Wayne. Koneckonců, oblékáte se jako normální člověk. Já stále pracuju na tomhle… včera jsem se snažila obléknout si halenku a sukni, ale nedokázala jsem to, prostě to nešlo!“ vzlykla. „I když nikoho nezachraňuju, cítím se líp, když si můžu aspoň obléknout tenhle kostým.“ Pan Wayne ji objal a se vzájemným porozuměním se znovu posadili.

„Naši blízcí to s námi snášejí, protože nás milují,“ odpověděl Clark prostě. „Kolikrát jsem odletěl zachránit někoho na druhý konec světa, aniž bych řekl slovo těm, na nichž mi záleží? Nemluvě o všech těch letech, kdy jsem záměrně přidávat do pitné vody olovo všem lidem, co znám, aby si nevšimli podobnosti mezi mnou a – no, mnou. Vím, že jsem na začátku měl přijít s lepším kostýmem, s něčím s maskou… Bylo velmi těžké napravit všechno, co jsem udělal, neuvěřitelně těžké přiznat, že jsem ve skutečnosti dělal lidi kolem sebe hloupější, jen abych nemusel připustit, že mám problém, a napravit, čím jsem jim ublížil, ale všechno se zdálo oprávněné, když jsem to dělal pro svou závislost…“

Vytáhl kapesník a hlučně se vysmrkal. „Dnes můžu pyšně prohlásit, že Jimmy Olsen už nepotřebuje pomoc se šněrováním bot nebo krájením jídla; jeho nejnovější IQ test vykazuje devadesát pět bodů, což je jeho historicky nejvyšší hodnota, a Lois Laneová si vede v počítačových kurzech a lekcích angličtiny tak dobře, že možná bude brzy schopná vrátit se ke své práci v Daily Planet.“ Shromáždění zdvořile zatleskalo a Harry se připojil, i když neměl ponětí, kdo jsou ti lidé, o nichž Clark hovořil.

Náhle se prudce rozletěly dveře. Uličkou mezi sedadly několika přemety prosvištěl pružný mladík, zastavil se před Waynem a popadl ho za košili. Akrobat měl na očích úzkou černou masku a jednoduchý červeno-zelený kostým s černými akcenty. „Tady jsi, Batmane! Alfréd mi řekl, že tě tu najdu!“

Zrzavá žena po Waynově boku vstala, zaťala pěsti a obořila se na mladíka: „Nech ho být, Robine! Snaží se udělat si v životě pořádek!“

Robin se na ni opovržlivě zahleděl: „Teď jsem Nightwing, pamatuješ? Robin je mrtvý, díky němu. Jasonův osud jde na jeho triko!“ To už křičel a ukazoval na Wayna obviňujícím prstem. „A předpokládám, že to je důvod, proč jste tady oblečená takhle? V odvržení zvyků neodvádíte moc dobrou práci, že, slečno Gordonová? Co by tomu řekl komisař? Myslí si, že jste se napravila.“

„Nebudeš se s mým otcem scházet mně za zády, Dicku Graysone!“ zavrčela na něj. „Pracuju na tom, abych mu to vynahradila, a on to ví! Já jen – jen -“ sklopila oči a podívala se na sebe. „Jen se mi to takhle líbí, jasné? Co je na tom špatného? Neznamená to nutně, že ztratím hlavu a udělám něco pitomého…“

„No to by ale sakra mělo!“ zvolal Grayson. „Bez vás jde tam venku všechno do háje!“ vykřikl a obrátil se na celé shromáždění. Harry se na židli trochu přikrčil. „Vždycky jste byli ochotní přiložit ruku k dílu! Obyčejní lidé nejsou zvyklí to zvládat!“

Namířil prst na Wayna. „Měl jsem pojmout podezření, že něco takového uděláš, už před lety. Byl jsem rád, že sis našel někoho jiného, kdo mě nahradil, když jsem odešel do školy. Fakt byl. Stal se ze mě Nightwing a měl jsem svou partu Titánů. A ty jsi měl nového Robina. Fajn. Ale ty jsi to zpackal! Nejdřív neřekneš Jasonovi, že mu Two-Face zabil otce. Pak se ho pokusíš usměrnit… Dobře víš, že je to tvoje chyba, že ho Joker zabil! Kde jsi sakra byl? Na dalším z tvých drahocenných dvanáctikrokových setkání, kde se snažíš naučit, jak nebýt hrdina? Gratuluju! Zabralo to!“

„Přestaň s tím!“ zařval Clark a táhl Graysona od pana Wayna a slečny Gordonové pryč. „Poslouchej se! Vážně si myslíš, že ty sám můžeš vyřešit všechny problémy lidstva? Sám jsi to řekl: obyčejní lidé nejsou schopni to zvládat! A čí je to chyba? Naše!“ řekl a ukázal na přítomné. „Nikdy se nenaučí fungovat bez pomoci, když jim nepřestaneme pomáhat! Ano, některé životy budou ztraceny. Ale nakonec si myslím, že nám lidstvo poděkuje, že jsme ustoupili do pozadí.“

„Poděkuje? Zbláznil ses? Víš, kolik katastrof jsem viděl ve zprávách, než jsem sem šel? Ani ne dvě míle odtud se na silnici převrátil školní autobus plný dětí, když do něj narazil náklaďák s přívěsem naloženým kanalizačními rourami… Nejsem vybavený na to, abych se s tím vypořádal, a ani žádný průměrný muž nebo žena na ulici! Jsem trénovaný cirkusový akrobat, proboha!“

Bruce, jehož kůže se stávala každou vteřinou zelenější a zelenější, vyskočil a zatínal a zase rozevíral pěsti. „Jsou ty děti v pořádku? Ptám se, JSOU TY DĚTI V POŘÁDKU?“

Všichni kolem začali ječet, protože se zvětšil a vypracované zelené svaly enormně narostly. Řval jako divoké zvíře a odhazoval volné židle, které Peter ve vzduchu chytal svými sítěmi dřív, než mohly někoho zasáhnout, a věšel je na trámy mimo Brucův dosah. Žena roztočila nad hlavou bič jako laso, omotala ho kolem obrovského zeleného monstra a přivázala mu ruce k bokům. Zařval ještě hlasitěji, zatáhl za volný konec lana, mrštil s tou ženou ke zdi a vyřadil ji z akce.

Harry zalapal po dechu; tohle se pomalu vymykalo kontrole. Ostatní účastníci se začali v rámci přípravy na boj se zeleným monstrem měnit na nejrůznější nebezpečně vypadající věci – někdo se stal kráčející věží z plamenů, další vypadal jako celý z vody a jeden muž se natáhl do podoby dlouhého lana, jako kdyby plánoval připojit se k poutům kolem monstra. Dokonce i Clark se jal strhávat svoje oblečení a odhalil pod světle modrou košilí poněkud křiklavě červeno-žluto-modrý kostým. Harry si při pohledu na chaos před sebou povzdechl.

„Ach jo, do háje.“

Vytáhl hůlku, ukázal s ní na Bruce, který zuřivě pobíhal po sále s rukama přivázanýma k bokům, zatímco se ho různí lidé snažili tím či oním způsobem zpacifikovat, ale bez úspěchu a se značnými škodami na místnosti, která začala třikrát hořet (požáry uhasily tři různé osoby - zdí z vody, stěnou z ledu a studeným dechem). Ve střeše, zdech a oknech se nacházelo několik děr, které se Peter snažil zakrýt vrstvami pavučin. Ani podlaha už nebude nikdy stejná; velké kusy se zlámaly do podivných úhlů, jako kdyby se místnost nacházela na těch nejaktivnějších tektonických deskách na světě a ty se všechny rozhodly najednou přeskládat.

„Mdloby na tebe!“ vykřikl Harry. Bruce šel se žuchnutím přímo k zemi, jeho kůže ze zelené znovu vybledla do světle broskvové, svaly se scvrkly do normální velikosti. Několika dalšími mávnutími hůlkou došlo k opravě sálu a židle se navrátily zpět do úhledných řad. Harry se slabě usmál na šokované tváře před sebou a čekal na nevyhnutelnou vlnu vděčnosti, která obvykle následovala poté, co něco podobného udělal.

To se tedy načeká.

„Někdo je v popření…“ zanotoval pan Wayne se založenýma rukama.

„Já – ehm, já -“ vykoktal Harry.

„Typický kouzelník,“ poznamenala Buffy, zakoulela očima, překřížila si ruce na hrudi a ušklíbla se na Harryho. „Všechno spravují magií. Tá-dy-dá, puf a voila!“ Svůj výsměch doprovodila složitým máváním paží, jako kdyby předváděla kouzelnické představení.

„No, já – já tohle obvykle nedělám – víte, máme na tyhle věci zákony, takže normálně pomáhám v kouzelnickém světě…“

Peter se rozesmál: „A jmenuje se to ‘kouzelnický svět’, protože ty jsi tam jediný kouzelník? Čarodějové se o sebe normálně nezvládnou postarat? Proč oni potřebují zachraňovat? A proč to musíš být ty?“

Zaslechl, jak slečna Gordonová říká panu Waynovi: „To zní jako praotec všech mesiášských komplexů…“

Buffy se na něj ušklíbla. „Vypadá jako další, kdo si myslí, že on je Vyvolený…“

„No, technicky vzato jsem… Chci říct, je tu to proroctví a tak…“ snažil se vysvětlit.

Buffy si odfrkla. „Nemluv mi o proroctvích. Těch mám až krk. Víš, co je na nich zajímavé? Jdou obejít. Hej, jen proto, že proroctví říká, že umřu, proč by to mělo znamenat, že taky zůstanu mrtvá? V okamžiku, kdy necháš proroctví řídit tvůj život, vzdal ses odpovědnosti…“

Harry přikývl. „Jo, to vím, ale co když druhá osoba v proroctví nemá zájem nechat to být? Co když se ho prostě drží a drží a drží a -“

„- svět skončí, pokud něco neudělám,“ dodalo tucet lidí včetně Buffy jednohlasně.

Harry se ušklíbl. „No, mohl by,“ poznamenal ochable, složil ruce na hrudi a sklopil oči; ale po chvíli ho něco přimělo vzhlédnout. Setkal se s Clarkovým pohledem; muž se na něj klidně díval s jedním obočím zdviženým.

„Ale ty už tak nechceš dál žít, že ano? Proto jsi tady, správně?“ Harry neochotně přikývl. „Nedělej si starosti s tím, co se právě stalo; kdybychom zvládli kontrolovat sebe a své instinkty, nebyli bychom tady ani my.“ Clark měl stále pomačkanou košili a pod nakřivo visící kravatou mu svítil zářivě modrý kostým. „Chceš se představit? Jsme tady, abychom tě podpořili,“ připomněl přihlížejícím a věnoval jim pronikavý pohled. Buffy, Peter a ostatní, kteří stále ještě stáli, provinile sklonili hlavy a posadili se. Clark přes ně s očekáváním pohlédl na Harryho.

Ten polkl a znovu si uhladil ofinu. „Ehm, dobře, ale není toho moc k představování. Jsem, ehm, Harry a mám, no -“ Clark na něj kývl a povzbudil ho pohledem. „- a mám nutkání k hrdinství,“ dokončil rychle, a když domluvil, mdle se usmál. Ostatní se na něj pořád dívali, teď laskavěji a s chápavějšími výrazy ve tvářích. Věděli, odkud přicházel; všichni na tom byli stejně. Vřele se usmáli a jednohlasně ho uvítali ve svých řadách.

„AHOJ, HARRY!“