Kapitola 6 – Odraz v zrcadle
Draco ještě nikdy neměl tak živé sny.
Místnost zalévalo pouze měsíční světlo. Dnes v noci musel být úplněk, protože bylo úžasně jasno. Ačkoli ve snech bylo možné všechno. Jako třeba to, aby na něj z podlahy zírala Hermiona Grangerová.
Až když sám sebe třikrát ujistil, že je to opravdu jen část jeho snu, začal znovu dýchat. Když se sehnul, aby zvedl hůlku, ta dívka - Hermiona - pomalu vstala. Díval se, jak se rozhlíží po místnosti; zvědavě zkoumala její zařízení.
“To je tedy příjemné překvapení,” zamumlal.
Když uslyšela jeho hlas, nadskočila leknutím a zkoumavě se na něj podívala. “Malfoyi?”
“Takže to překvapení je to, že jsi pořád tady? Nebo jsi mi naplánovala ještě něco jiného?” pokračoval.
Dívka najednou vypadala sklesle. “Jsem… pořád tady?”
“Očividně,” odpověděl Draco.
Zamračila se. Zavřela oči a pomalu potřásla hlavou, jako by se snažila vyjasnit si myšlenky. V její tváři se objevil nechápavý výraz. “Jsem pořád tady,” opakovala šeptem. Tentokrát to nebyla otázka; spíše to znělo jako postřeh. Pomalu se posadila na pohovku a složila hlavu do dlaní.
Draco si rozzlobeně povzdechl. Tohle bylo úplně jiné než jeho předešlé sny o Hermioně. A vůbec se mu to nelíbilo. Takže se to rozhodl ukončit. “Tak jo, byla to legrace, ale je čas jít do postele.”
Spustila ruce z obličeje a podívala se na něj, ale neřekla ani slovo.
Obrátil se k odchodu, ale v posledním okamžiku se zastavil a otočil se zpátky k ní. “Ne, počkej, myslím, že v něm chci pokračovat.” Plácl sebou do křesla naproti gauči a ušklíbl se na ni.
“Chceš v něm pokračovat?” řekla a zavrtěla hlavou. “Nechápu…”
“V tom snu, Grangerová. Řekla jsi, že pro mě máš příjemné překvapení, a já chci zjistit, co to je, než se probudím.”
“Příjemné překvapení? Než se probudíš?” Tvářila se zmateně, ale po chvíli se zdálo, že začíná chápat. “Počkej… Ty si myslíš… Myslíš, že je to sen.” V jejím hlase znovu nebyla žádná otázka. Oznámila to jako fakt. “Proč by sis měl myslet, že je to sen?”
“Hmmm. Nevím, Grangerová. Mohlo by to být proto, že tu sedím a mluvím s tebou i přesto, že jsi mrtvá?”
Dívce spadla brada údivem. “Jsem mrtvá?” Odmlčela se a pak řekla. “Aha… Jsem mrtvá…”
Draco na ni rozpačitě hleděl. Tahle snová Hermiona se mu nelíbila. Jediné, co jí zatím šlo, bylo opakování všeho, co řekl. Vstal z křesla. “Rozmyslel jsem si to, Grangerová. Jdu spát. Jen pro příště - jestli trváš na tom, že mě chceš strašit ve snech, můžeš zkusit být aspoň víc zábavná?”
“Malfoyi, já-”
“Ušetři si to, Grangerová. Jdu zpátky do postele a zkusím se vzbudit z téhle noční můry,” zamířil znovu směrem ke svému pokoji.
“Počkej, Malfoyi!” zavolala za ním dívka. “Zastav se, prosím.”
Z nějakého důvodu Draco poslechl. Možná proto, že byl hluboko uvnitř zvědavý, jak se tento sen rozvine.
Hleděla na něj z pohovky široce otevřenýma, nadšenýma očima, a najednou už nevypadala tak zmatená jako před chvilkou. Vlastně to vypadalo, jako by zrovna prožívala nějakou formu zjevení, a chtěla se s ním o něj podělit.
“Tohle bude znít opravdu divně, ale myslím, že jsem na to přišla.” Nedívala se na něj, když mluvila. Spíš se zdálo, že mluví sama se sebou. Nakonec na něj upřela zrak. “Možná by sis měl sednout.”
“Radši postojím,” řekl Draco. “Můžeš to urychlit, prosím?”
Vstala a okamžitě před ním začala přecházet sem a tam. “Je to tak podivné. Myslím, že mi asi nebudeš věřit. A já tomu samozřejmě rozumím. Všechno se to zdá trochu neskutečné-”
“Tak už to vyklop. Chci se probudit dřív, než skončí víkend.”
Hermiona přestala s přecházením a podívala se na něj. “Dobře, vím, že si myslíš, že je tohle nějaký sen. Ale můžu tě ujistit, že není.”
Přimhouřil oči. “Věř mi, poznám, že o tobě sním. Musí to být sen, jinak by to znamenalo, že začínám šílet. Protože ty jsi mrtvá, Grangerová. Nebo budeš za pár vteřin. Vždycky umřeš.”
Vrhla na něj postranní pohled, jako by se snažila zjistit, o čem to mluví. Trochu pokrčila rameny, než pokračovala. “Podívej… ať si myslíš, že jsem kdokoliv… pleteš se.”
“Dobře…” řekl, založil si ruce na prsou a ušklíbnul se na ni. “Tak kdo jsi?”
“Jsem Hermiona Grangerová.”
“Fajn, tak potom jsi, kdo si myslím, že jsi.”
“Ale-”
“Musím říct, že tohle je ten nejotravnější sen za hodně dlouhou dobu-”
“Tohle není sen!” vykřikla Hermiona. Ten hlasitý zvuk Draca zaskočil. “Vážně ti to připadá jako sen? Opravdu? Protože mně ne!”
“To stačí,” řekl a pár kroků od ní poodešel. “Už toho mám po krk. Bez urážky, ale tvoje příjemné překvapení stojí za prd.” A s tím se otočil a zamířil zpátky do svého pokoje; Hermionu ignoroval, i když na něj znovu zavolala. Vstoupil do dveří své ložnice a práskl jimi za sebou. Tohle byl ten nejhorší sen ze všech, které o ní kdy měl, a to včetně těch, kdy na konci zemřela strašlivou smrtí.
Pomalu vlezl do postele. Připadalo mu to divné… jít do postele se probudit ze snu, místo toho, aby tam usnul a snil. Ale protože všechny ostatní možnosti, jak se vzbudit, selhaly, možná jediné další východisko bylo jít spát ve snu. Takže jakmile mu hlava padla na polštář, zavřel oči a snažil se “usnout” tak rychle, jak jen to jde. Chtěl, aby tahle noční můra už skončila.
Než sklouzl do spánku, skoro čekal, že se Hermiona ještě objeví na kraji postele, ale nestalo se tak. A on za to byl vděčný.
****
15. listopadu
Bylo to téměř, jako by se noc předtím nikdy nestala.
Ráno poté, co Draco zachránil Hermionu před svými dvěma nejlepšími přáteli, bylo jako jakékoliv jiné ráno – vstal, šel do koupelny, aby se osprchoval – ale zjistil, že ji dívka obsadila, a tak se rozhodl popadnout nějakou učebnici a předstírat, že si čte. Až bude konečně hotová, mohla by se rozhodnout, že s ním nebude mluvit, aby ho nerušila od učení.
Ne, že by se jí chtěl vyhnout, to by bylo docela těžké, vzhledem k tomu, že obývali společné apartmá. Přesto o tom neměl chuť mluvit; ze strachu, že by mu mohla chtít znovu děkovat za to, že ji zachránil, a taky za to, že se k ní choval … mile. Při té vzpomínce se ošil. Měl pocit, že bude litovat všeho, co včera v noci řekl a udělal.
V tu chvíli, kdy si sedl a začetl se, vyšla z koupelny, s vlasy stále trochu vlhkými ze sprchy. Vzduch naplnila vůně jahod a vanilky - bezpochyby z jejího šamponu a mýdla, které použila. Zhluboka se nadechl a vychutnával si ji… dokud si neuvědomil, že tak pěkně voní Grangerová, a rozhodl se, že bude radši dýchat ústy, dokud aroma nevyprchá.
“Dobré ráno,” pozdravila ho rozzářeně.
Draco potlačil zasténání. Ohromné - teď si myslela, že jsou nejlepší přátelé. “Ránko,” zamumlal v odpověď zamračeně a snažil se nevzhlédnout od své knihy.
Očekával, že se ho bude chtít zapojit do přátelské konverzace - která by trvala až do té doby, než by museli odejít na vyučování - ale místo toho řekla pouze: “Koupelna je celá tvoje. Uvidíme se pak.” A s tím odešla.
Zavřel knihu a díval se za ní. To bylo trochu divné. Jako by nebyla sama sebou, když se s ním ani nepokusila promluvit. Zkoušela to i ve dny, kdy spolu dvakrát nevycházeli. Myslel si, že zrovna dnes si s ním bude chtít hrát na kamarádíčky. Ale možná, pomyslel si, se z včerejška cítila stejně nesvá jako on. Pokrčil rameny a rozhodl se nestarat o to, proč se dnes ráno chovala tak nespolečensky.
Po dlouhé sprše si to namířil na snídani. Vyloženě se na ni netěšil - hlavně proto, že se nechtěl setkat s Pansy. Nechtěl s ní probírat, proč ji včera večer vykopl uprostřed muchlovačky. A říkal si, jestli ho nepodezírá kvůli důvodu, proč ji vyhodil. Protože ji znal a věděl, že je paranoidní, bude si pravděpodobně myslet, že to má co dělat s Grangerovou.
Rozhodl se, že na snídani dorazí co nejpozději, a proto šel tou nejdelší možnou cestou do Velké síně - což znamenalo, že šel kolem zmijozelského sklepení. Přiznal však sám sobě, že více než kvůli pozdnímu příchodu na snídani to bylo proto, že chtěl zastihnout Crabba a Goyla o samotě. A měl štěstí.
Zrovna se soukali z otvoru za portrétem, když Draco přicházel. Strkali do sebe a smáli se, takže si ho vůbec nevšimli. Ale když ho zaregistrovali, jejich smích utichl.
“Už vám někdo řekl, že jste párek zatracených pitomců?”
Ti dva se s provinilými výrazy zastavili před ním.
“Co jste to sakra včera v noci vyváděli?”
Crabbe pokrčil rameny. “Jen jsme se bavili.”
Draco řekl pohrdavě. “Bavili? Uvědomujete si vůbec, co vás tahle zábava mohla stát? Kdyby vás přistihl kdokoli jiný, vyloučili by vás z Bradavic. A kdybyste jí ublížili, potrestali by vás ještě daleko víc. Co jste si kurva mysleli?”
“Koukni,” řekl Goyle. “Je nám to líto, dobře? To není tak, že bychom šli ven s úmyslem ji napadnout, víš? Jen jsme se procházeli a hleděli jsme si svého a ona se najednou objevila - sama a zranitelná. Museli bychom být blázni, kdybychom nevyužili příležitosti, jako byla tahle.”
Draco jen zaskřípal zuby, když to poslouchal. Náhle zatoužil svého přítele zaškrtit, ale podařilo se mu zůstat klidný. Bylo by riskantní zaútočit na něj na denním světle. Nechtěl přijít o svou funkci primuse kvůli idiotovi jako Goyle.
“No, tak až se taková příležitost objeví znovu, radši ji nevyužijete. Rozumíte mi?” Draco se přiblížil o krok blíže ke Goylovi a donutil ho uhnout pohledem. Vedle dvojice statných chlapců se zdál být trochu hubený, ale oba dva věděli, že byl mnohem silnější, než vypadal. “Jestli se na Grangerovou znovu jen ošklivě podíváte, ujišťuji vás, že toho budete do smrti litovat.”
Goyle se zamračil a přikývnul. O krok ustoupil. “Nevím, co se s tebou stalo, Draco,” řekl smutně.
Než mohl odpovědět, Goyle pošťouchl Crabbeho a oba se prosmýkli kolem něj. Když se otočil a sledoval jejich odchod, všiml si, že nedaleko stojí Pansy. Pokynula jim, když ji míjeli, a pak s bolestným výrazem pohlédla na Draca.
“Zapomněla jsem si jednu učebnici,” vysvětlila mu tiše, když se k němu přiblížila. Vypadalo to, že kolem něj jen projde, ale když byla u něj, zastavila se. Bez toho, aby na něj pohlédla, pokračovala: “Budu předstírat, že jsi teď vyhrožoval Goylovi jen ze strachu, že by ho mohli vyloučit ze školy.”
Draco se otočil a podíval se na ni. Očekával, že bude rozzlobená, proto ho udivilo, že vypadá spíš… smutně. Kurva. Věděla to. Slyšela celý rozhovor a nějak si všechno spojila.
“Pansy,” zamumlal. Přešel k ní a jemně jí položil ruku na rameno.
Pohlédla na něj lesklýma očima. “Miluješ ji?” zašeptala roztřeseným hlasem.
Ta přímá otázka ho překvapila. Když Pansy něco zajímalo, nechodila kolem horké kaše.
Draco trochu znejistěl. Otevřel ústa, aby promluvil, ale nevyšla žádná slova. Ta odpověď by měla být snadná a on by neměl mít problém prostě říct ne. Ale najednou si uvědomil, že toho není schopen. Místo toho se k ní naklonil a měkce přejel svými rty přes její ústa. “Ty jsi moje holka, Pansy.”
Vlastně to nic neznamenalo, to věděl, i tak to však vypadalo, že ji to uklidnilo. Usmála se, když se od něj odtahovala. Aniž by mu ještě něco řekla, zamumlala heslo a zmizela za dveřmi do společenské místnosti.
Draco si povzdechl. Tohle byl určitě ten budíček, který potřeboval. Tak moc se vžil do role osobního strážce Grangerové, že si ani neuvědomil, jak to musí v očích ostatních vypadat. Nemohl si dovolit, aby ho kdokoli podezíral z citů k mudlovské šmejdce. Nejenom že by mu to pokazilo reputaci, ale zachvěl se při pomyšlení, jak by takové novinky - jakkoli nepravdivé - vzali ostatní ze Zmijozelu a co by mu udělali. A co by udělali jí.
Když se to ráno Draco konečně dostal do Velké síně, posadil se vedle Pansy a občas se naklonil, aby jí do ucha zašeptal nějaké sladké řečičky, na které odpovídala hihňáním. S Crabbem a Goylem se bavil, jako by jim nikdy nevyhrožoval - a protože to byl párek idiotů, chovali se, jako by se nikdy nic nestalo. Když občas tajně pohlédl k nebelvírskému stolu, Hermiona si ho vůbec nevšímala. Někdy vypadala, že je ztracená v myšlenkách; jindy se trochu smála něčemu, co slyšela.
Ale jednou ji přistihl, jak zírala s úsměvem na tváři přes stůl na Pottera. Vlastně to nebyl obyčejný úsměv - přímo zářila. On ale nevypadal, že by si jí všiml. Prostě jen dál mluvil s Weasleym, pravděpodobně o famfrpálu, a naprosto netušil, že dívka sedící proti němu ho beznadějně miluje.
Jak může být tak hloupý? Divil se Draco. A ušklíbl se. Samozřejmě, Hermiona si neplánovala vzít k srdci jeho radu a přenést se v blízké budoucnosti přes svou lásku k Potterovi. Když si to uvědomil, zkoušel ujistit sám sebe, že mu na tom nezáleží. Ale záleželo. Záleželo mu na tom, že plýtvala svým časem a byla zamilovaná do někoho, kdo jí lásku neoplácel, místo toho, aby vzhlédla a viděla to, co je přímo před ní.
A najednou si přiznal, že kdyby byl schopný odpovědět na Pansyinu dřívější otázku, jeho odpověď by velmi pravděpodobně zněla ano.
****
Když se Draco probudil, byl sám. Otevřel oči, podíval se po pokoji, aby se ujistil, že mu tam nikdo v noci nevnikl a nedíval se na něj při spánku. Štípl se, aby zjistil, jestli je tentokrát opravdu vzhůru.
Zazíval a vstal z postele. Překvapivě se cítil dobře odpočinutý, přestože měl kvůli divokým snům neklidný spánek. Chtěl na ten sen zapomenout, zapomenout na ni. Sakra, chtěl jen zapomenout všechno, co se stalo v posledních pár měsících. Ať už byl jeho sen sebevíc rozčilující, upozornil ho na to, že by se měl přes její smrt konečně přenést. Cítil, že další takový už nezvládne. Potřeboval, aby přestaly - jinak by zešílel. Chtěl udělat vše, co bylo v jeho silách, aby dostal Hermionu z hlavy.
A to hned teď. Cestou do koupelny se rozhodoval, co bude dnes dělat. Byla sobota, takže nemusel pospíchat na vyučování. Mohl by jít s Blaisem, Crabbem a Goylem do Prasinek. Možná by jim měl ukázat, že je ten stejný Draco, kterého znali a obdivovali. Ve sprše přemýšlel, jak Pansy vynahradit včerejší večer a to, jak se k ní choval. Byl si jistý, že to nebude moc těžké. Vždycky mu kdovíproč snadno odpouštěla. Asi proto, že ho milovala. Nebo možná proto, že se jí líbil ten pocit, že ho miluje. Každopádně se neobával, že by nepřijala jeho omluvu.
Když šel zpátky do společenské místnosti, uvažoval, že po dni stráveném se svými přáteli třeba dokončí nějaké dlouho odkládané domácí úkoly. Přemýšlel, koho asi Brumbál vybral jako novou primusku, a doufal, že aspoň nebude z Nebelvíru. Přemítal, jak-
“Dobré ráno.”
Draco zaklel, protože úlekem nadskočil, když uslyšel pozdrav přicházející z druhé strany pokoje. Otočil se a znovu ji spatřil. Dech se mu zasekl v hrdle.
“Pořád si myslíš, že sníš?”
Strnul na místě. Najednou nebyl schopen promluvit.
“Je to tak zvláštní,” řekla měkce, když k němu zamířila. Dotýkala se všech předmětů, které jí stály v cestě - pohovky, židle, stolu. “Hodně věcí je tu stejných. Je to skoro jako odraz v zrcadle.”
“K-kdo jsi?” požadoval Draco odpověď. Začínal si myslet, že zažívá déjà vu.
Když se na ni teď díval, opravdu hodně připomínala Hermionu, ale na denním světle tu bylo pár rozdílů - pro začátek, vlasy měla hladké a rovné, žádné houští z kudrn. Její školní uniforma byla o poznání méně… usedlá, sukně jí sahala jen do půli stehen, místo ke kolenům, bílá košile nebyla zapnutá u krku. A na rozdíl od Hermiony, která se líčila jen na zvláštní příležitosti, jako třeba na vánoční ples, tato dívka měla make-up. Vypadala, že by snadno zapadla do Pansyiny party. Ale její oči - její velké, hnědé, třpytivé oči - ty patřily Hermioně. Draco by je dokázal rozeznat kdekoli.
“Už jsem ti řekla, kdo jsem,” odpověděla prostě. “Jsem Hermiona Grangerová.”
“Ne,” zavrtěl hlavou. “Nejsi. Nemůžeš být.”
Dívka si povzdechla. “Nechceš se tentokrát posadit?”
Ano, chtěl si sednout, protože se najednou cítil slabý v kolenou. Opravdu to nechtěl přiznat, ale tentokrát to nevypadalo jako další sen. Ale jak je to možné?
Pomalu usedl. “Co se to tu sakra děje?”
Ta dívka - Hermiona - začala přecházet tam a zpátky, stejně jako v noci. “Tohle bude znít bláznivě a neuvěřitelně, pravděpodobně mi nebudeš věřit ani slovo. Přemýšlela jsem o tom celou dobu, co jsi spal. Takže..”
“V pořádku,” přerušil ji. “Vysvětli mi to.”
Zhluboka se nadechla a začala vyprávět...