Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šestatřicátá

Severus seděl o samotě v kuchyni Řádu s šálkem čaje. Zatím neměl čas promluvit si s Jamesem o samotě, ale Harry mu sdělil adresu Potter Manoru, takže kdykoliv bude chtít, může se tam vrátit. Problém spočíval v tom, že to byl pouze portrét. Nehledě na to, jak moc si přál věřit tomu, že to je šance opět Jamese vidět, nebylo tomu tak. Portrét není člověk. Ukrýval v sobě podstatu kouzelníka, velkou část jeho vzpomínek, znalostí a všeho, co se kolem něj od namalování dělo, ale nebyl to skutečně on.

Vzhlédl, když v patře bouchly dveře a na schodišti se ozvaly kroky. Panovala noc. Překvapilo ho, že je ještě někdo vzhůru. Hlídku u ohniště držel s Tonksovou, ale ta odešla poté, co Albus nahlásil útok.

Charlie vypadal neupraveně, jako by na sebe šaty jen bezmyšlenkovitě naházel, polovinu knoflíků zapnutých špatně, druhou vůbec a džíny zmuchlané. Vlasy měl rozcuchané, oči zarudlé a nesl s sebou cestovní kabelu, kterou používal na přesuny mezi Londýnem a Rumunskem.

Kouzelníkův vzhled Severuse okamžitě znepokojil. „Harry... je...“

„On to ví,“ Charlie se na něj odmítal podívat a viditelně s něčím zápasil. Jeho hlas zněl dutě a znaveně a také značně rozzlobeně. „On to ví... a odešel. Je to moje chyba. Měl jsem to blokovat. Věděl jsem, jak se k tomu staví.“

Severus potichu zaklel. Jestliže Harry rozluštil Charlieho city, musel zpanikařit. „Kam šel?“

Charlie jen sklopil pohled a zavrtěl hlavou.

„K čertu s tebou!“ Severus k zrzkovi vyrazil a popadl ho za ramena. „Musíme ho najít, Charlie, ujistit se, že je v pořádku.“

„Je mi to líto, Seve.“ Charlie se na něj stále nepodíval. „Nemůžu. Nebude mě chtít vidět. Vracím se domů. Nemůžu tu zůstat.“

Charlie se mu vytrhl a odletaxoval se k Děravému kotli dřív, než Severus stihl zareagovat. Praštil rukou do zdi. Nesměl jen tak odejít od krbu, co kdyby přišla pohotovost.

„Dobby!“ rozkázal Severus hlasitě.

Skřítek se objevil v kuchyni. „Co může Dobby udělat pro pána?“

„Najdi Harryho,“ poručil mu Severus, vzteklý, že nemůže jít sám. „Je buď v Bradavicích nebo na Potter Manoru. Ten ať prohledá Nonny.“

„Má pán Harry Potter potíže, pane?“ Skřítek se zatvářil, jako by měl nastat konec světa.

„Ne.“ Severus lhal jen napůl. Harryho sice čeká dlouhá přednáška na téma 'zmizení beze slova', ale pravděpodobně byl v bezpečí. Severus věděl, nebo alespoň doufal, že Harry má dost rozumu, aby neutekl někam jinam. V panice se nejspíš stáhl do Bradavic, protože Potter Manor mu byl dosud nový a tudíž neznámý.

Dobby zmizel a Severus se na okamžik posadil ke stolu, vzteky napjatý jako struna. Svět mu zřejmě neposkytne čas truchlit nad vlastními ztrátami. Osud mu stále házel klacky pod nohy. Svým způsobem byl Severus rád. Dělat si starosti o Harryho bylo snažší, než akceptovat, že jeho James navždy odešel.

Trvalo jen pár minut, než se Dobby vrátil.

„Pán Harry Potter je v Bradavicích pane Snape, pane,“ poskakoval Dobby. „On spí, pane.“

„Máš za úkol na něj dohlížet, Dobby,“ zamračil se Severus na skřítka. „Ujistíš se, že má jidlo a že si neublíží. Je to jasné?“

„Ano, pane Snape, pane,“ přikývl horlivě Dobby. „Dobby se bude pro pána starat o pána Harry Pottera.“

Dobby opět zmizel a Severus vhodil trochu prášku do krbu. „Albus Brumbál!“

„Je pozdě, Severusi,“ poukázal Albus, když se u něj objevil.

„Harry je na hradě, Albusi,“ pronesl Severus napjatým hlasem. Neplánoval řediteli sdělit, co se stalo, či spíše to málo, co se dozvěděl. Harry nepotřeboval, aby se do toho kdokoliv vměšoval. „Právě odešel a ne, nevím proč. Dobby mi řekl, kde je, a teď zůstane s ním.“

Ředitel jen přikývl. Zjevně poznal, že mu Severus neříká vše. „Děkuji, že jsi mi dal vědět, Severusi. Vrátil se Charlie do Rumunska?“

Severus cítil, jak se mu zatíná čelist. Veškeré snahy před tímto mužem cokoliv utajit vždy přišly vniveč... no, téměř vniveč. „Ano.“

„Informuj mne, pokud se přihodí cokoliv dalšího, Severusi,“ povzdechl si Brumbál. „Dobrou noc.“

Severus měl chuť mrštit něčím po mužově mizející hlavě, ale ve skutečnosti ho neštval Albus. Byl spíš otrávený osudem, Charliem a Harrym, sám sebou, Jamesem a Lily.

Krb to chvíli bez hlídky vydrží, usoudil Severus, když zamířil po schodech nahoru. Jakmile stanul na třetím podlaží, zaklepal na jedny z dveří, z nichž se vynořil rozespalý zrzek.

„Severusi?“ Bill si přejel dlaní po obličeji a napůl se vyklonil ze dveří. „Kolik je?“

„Hodně,“ odbyl ho Severus. „Váš bratr odešel zpět za svými draky a pravděpodobně by mu prospěla vaše přítomnost.“

Bill zamrkal. „A Harry?“

„V Bradavicích,“ odpověděl Severus.

„Zatraceně,“ zaklel Bill. Stáhl si vlasy a kouzlem je upevnil do ohonu. „Říkal jsem mu, že se něco takového stane.“ Na okamžik zavřel oči. „Skřeti mi dali na příští týden volno. Měl jsem ho s trávit s Delacourovými, ale Fleur to pochopí.“

Otevřel dveře dokořán a hůlkou začal shromažďovat své věci do kufru. Kouzlem se oblékl a navzdory tomu, jak náhlý byl jeho odjezd, vypadal mnohem upraveněji než Charlie.

„Krb je nehlídaný,“ sdělil Severus nejstaršímu Weasleymu, než odešel.

Severus si sedl a zíral do plamenů. Zhruba za hodinu bude vystřídán Arthurem a Remusem. Trvalo asi tři čtvrtě hodiny, než Bill Weasley sešel dolů.

„Vzbudil jsem mamku a řekl jí, co se děje.“ Bill potřásl hlavou. „Nebo spíš to, co vím. Nebude ráno dělat rozruch, až ti dva nepřijdou na snídani.“ Severus přikývl. „Cestou se zastavím v Paříži. Vzhledem k tomu, že je Percy pořád tady, rozhodla se mamka všem říct, že s Charliem děláme nějaké pochůzky pro Řád.“

Severus na v pořadí třetího Weasleyho úplně zapomněl. „Z toho mála, co se mi z Charlieho podařilo dostat, viní sám sebe.“

„To zní jako on,“ povzdechl si Bill a zavrtěl hlavou. „Ozvěte se, pokud se s Harrym něco stane. Povím to Charliemu.“

„Hodně štěstí,“ popřál Severus Billovi upřímně. Měl pocit, že s Charliem bude jednodušší domluva než s Harrym, ale přimět oba uvědomit si, že nejsou na vině, to bude očistec.

Té noci se mu dostalo jen pár hodin spánku a snídaně byla vysloveně trapnou záležitostí. Severus se připravil k návratu do Bradavic, neboť nemělo smysl zůstávat na Grimmauldově náměstí. Mnohem užitečnější bude ve škole.

Zbývající sourozenci Weasleyovi, s výjimkou Percyho, se většinou chichotali a špitali si, proč Charlie a Harry asi ještě nesešli na snídani. Percy narážky buď nepochopil, nebo už věděl, že se mezi krotitelem draků a Chlapcem, který přežil, něco stalo.

„A dost,“ vyštěkla Molly, když před každého strávníka u stolu položila misku kaše. „Bill a Charlie mají nějaké pochůzky a Harry se vrátil do Bradavic.“

V jejich tvářích se objevil zmatek. Několik z nich se tázavě podívalo na Severuse.

„Také se dnes vracím do Bradavic,“ zpražil Severus přísně své současné i bývalé studenty.

Už nepadlo ani slovo, a pokud Severus věděl, nikdo z Weasleyů se v Percyho přítomnosti nezmiňoval o Řádu. Bývalý primus si musel uvědomovat, že s v domě děje něco zvláštního, vzhledem k tomu, že tudy procházelo množství bystrozorů a dašlích kouzelníků a čarodějek. Ačkoliv Percy nic z toho ve skutečnosti neviděl, uvědomil si Severus. Tonksová se objevila až poté, co Percymu přidělili pokoj, a ještě v noci odešla. Jedinou zvláštnost představoval Remus, ale jeho přítomnost se dala lehce vysvětlit tím, že zde pobýval i Harry.

„Co myslíš, že se stalo?“ tázal se tiše Remus Severuse nad partií šachu. Do hradu se nakonec vrátili oba. S Molly a Arthurem se rozhodil neprozrazovat Percymu, že dům vlastní Remus.

„Harry ho prohlédl,“ s jistotou odpověděl Severus. „Charlie má dost rozumu na to, aby toto téma sám neotvíral, takže z nějakého důvodu musel mít Harry stažené štíty. Dle mého odhadu zcela nevědomky.“

„Musel to přece vědět,“ Remus nedbale nasměroval pěšáka, aby sebral Severusovu královnu. „Harry není tak nevšímavý, jak se sám tváří.“

„Popření může být snadným útěkem,“ podotkl Severus z vlastní zkušenosti. Zvažoval svůj další tah a rozhodl se pro nebelvírštější přístup v naději, že tím Remuse rozhodí. „Dokud sám sobě nedovolil doopravdy pocítit, co cítí Charlie, mohl předstírat, cokoliv chtěl.“

Remuse se na něj široce zazubil, když poslal svou věž do nebezpečného postavení, na což si řečená věž celou cestu hlasitě stěžovala. „Zdá se mi, že se na tobě začíná podepisovat nebelvírská společnost.“

„Dočasné pomatení,“ zavrčel v odpověď.

Ozvalo se prásknutí a oba se okamžitě podívali na domácího skřítka. Dobby jim přinášel pravidelné zprávy o Harrym zašitém v soukromém pokoji primusky. Žádná z nich nebyla dosud povzbuzující.

„Pane Snape,“ Dobby se zatahal za uši a přešlápl z nohy na nohu. „Pán Harry stále nejí, pane. Dobby pánovi dal do vody lektvar, jak pán Snape řekl.“

Severus a Remus si vyměnili ustaraný pohled. Co se zaměstnanců školy týkalo, většina žila v domnění, že je Harry v Londýně. A většina Řádu zase věřila, že v Bradavicích trénuje nebo dělá úkoly.

„Běž si s ním promluvit, Severusi,“ tiše mu navrhl Remus. „Dostaň ho z toho.“

Severus zavrtěl hlavou. S Harrym nemluvili o vztazích, intimitě či čemkoliv podobném. Stěží dokázali hovořit o své minulosti a jejich vzájemná interakce, dokonce i mimo pozemky Bradavic, nesla stále nádech vztahu student – profesor. Navzdory všem vzpomínkám, které Severus viděl, se Harry cítil stále nepříjemně, kdykoliv přišli na přetřes Dursleyovi. Harry ho sice oslovoval 'tati', ale ještě před nimi čekala dlouhá cesta.

„Nebude se mnou mluvit,“ povzdechl si Severus. Nevěděl, co má dělat, jen že něco se udělat musí. „Ne o tomto.“

„A s kým mluvit bude?“ zjišťoval Remus.

Severus si odfrkl. „Kdybychom se nenacházeli v této situaci, odpověděl bych, že s Charliem.“

„Co jeho přátelé?“ nevzdával se Remus.

„Žádný Weasley,“ řekl Severus a Remus souhlasně přikývl. Příliš se jich to osobně týkalo. „Jedinou šancí je Grangerová.“

Skutečně neholdoval cestování letaxem, ale měl na výběr buď to, nebo dojít pěšky ke kraji ochran, přemístit se do Londýna a zase dojít k ústředí. Bude tam daleko rychleji, když překousne něco málo popela a točení hlavy.

„Severusi!“ Molly právě začínala s přípravou večeře, když vstoupil. „Nečekali jsme tě tak brzy. Jsou všichni v pořádku?“ Čímž zřejmě myslela Harryho. „Percy se musel vrátit k sobě do bytu. Má práci, a ačkoliv bych byla nejraději, kdyby se přistěhoval k nám...“

Nebylo třeba, aby myšlenku dokončila. Percy nebyl členem Řádu, a tudíž nemohl žít v hlavním štábu, kde by jistě zaslechl nemálo jejich plánů. Dokonce i studenti představovali menší riziko.

„Beru slečnu Grangerovou zpátky do Bradavic,“ informoval Severus Molly. Vypadala rozpolceně, očividně se užírala starostmi o svého syna a chlapce, kterého prakticky pojala za vlastního. „Nevíš něco od Billa?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ještě ne. Ale slíbil, že se ozve.“

„Kde jsou ti dutohlavové?“ zeptal se Severus s větší dávkou humoru, než sám zamýšlel. Díky Merlinovi za to, že Harryho přátelům začal přicházet na chuť.

To vyvolalo na tváři matky sedmi dětí úsměv. „Podle mě jsou všichni v salonku, včetně dvojčat. Je neděle.“

Jejich žertovný obchod měl v neděli zavřeno, uvědomil si Severus, aniž by chápal, kdy tuto informaci stihl pochytit. Opustil kuchyň a slyšel za zády zvuky krájení a sekání. Molly musela být zamlada skvělou lektvaristkou.

Teenageři, Fred a George jen stále stěží kvalifikovaní, byli tam, kde Molly myslela, že jsou. Trénovali své soubojové schopnosti a Ginny dělala zápisky, protože nebyla ještě dost stará. Stál ve dveřích, čekal a sledoval. Čtyři soupeři, dvojčata překvapivě oddělená každý na své straně souboje, byli dobří, příliš dobří na svůj věk, snažíce se naučit bojové schopnosti na úrovni jen viděné u bystrozorů během let míru. Nebyl to normální soubor s etiketou a pravidly. Bojovali intenzivně, a Ron měl narychlo obvázanou ránu na jedné paži.

Ginny postřehla Severusovu přítomnost a hodila něco doprostřed souboje. Mezi duelanty se objevil oblak kouře a všichni se okamžitě zastavili a začali se zajímat, proč je Ginny přerušila. Když ho zahlédli, jejich otázky byly jako výbuch.

„Co se stalo Harrymu?“

„Bill a Charlie nezařizují věci pro Rád, že ne?“

„Došlo k dalším útokům?“

Severus se na ně upřeně podíval, až je to donutilo zmlknout. Zřejmě po tom všem mělo na ně ještě pořád nějaký efekt.

Grangerová pak promluvila zřejmě za všechny: „Harry se vrátil sám, že ano?“

„Ano“, odpověděl Severus. „Sbalte si své věci slečno Grangerová. Vaše přítomnost je nezbytná v Bradavicích.“

„Idioti,“ zamumlal Ron, přičemž jeho sourozenci se na něj zmateně podívali. On je ignoroval a zaměřil se na Severuse. „Udělal zase tu věc, to propojení, že jo?“

Bylo to nejpravděpodobnější, i když špatně formulované vysvětlení, které Severus do teď slyšel. Na ten incident v Horské boudě téměř zapomněl a přemýšlel, jak odlišné bude spojení mezi Harrym a Charliem, zvláště pokud se to formovalo zatímco ... Merline, není divu, že Harry zpanikařil a Charlie vypadal tak rozrušený. Neměl tušení, jaký účinek by takové spojení mělo na jejich empatii, ale s největší pravděpodobností to zvýšilo jejich vnímání.

„Pravděpodobně máte pravdu, Rone,“ Severus si povzdechl a ostatní Weasleyovi vypadali překvapeně, když slyšeli, jak Severus oslovuje Rona křestním jménem. „Bohužel od té doby s Harrym nikdo nemluvil, a Bill nám zatím nepodal žádné informace. Možná slečna Grangerová dokáže zabránit Dobbymu, aby si ukroutil vlastní uši,“ dořekl ostřeji.

Toto prohlášení něco zažehlo a Hermiona rychle políbila Rona na tvář a poté s hůlkou v ruce vyběhla po schodech. Dvojčata začala opravovat jakékoli poškození místnosti způsobené soubojem.

„Je něco, co můžeme udělat?“ zeptala se s nadějí Ginny.

Severus zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by Harry teď k sobě pustil někoho z vaší rodiny.“

Oba Weasleyovi sebou trhli a Ron přikývl: „Stejně se mnou o Charliemu nemluví, ale to je pravděpodobně moje chyba.“

Severus uzdravil ránu na Ronově paži, zrzka mu poděkovala a požádala ho, aby kouzlo zopakoval. Dvojčata přestala s opravami a také se šla naučit léčivé kouzlo.

„Použijeme letax?“ Grangerová byla zpět, pravděpodobně s taškou zmenšenou v kapse.

„Bohužel,“ Severus se rychle rozhlédl po místnosti. Všichni čtyři nejmladší Weasleyovi vypadali ustaraně. „Harry bude v pořádku. Pokud nic jiného, úkol, jenž ho čeká, ho donutí jít dál. A pak možná do něj Charlie může vtlouct nějaký rozum.“

Všichni přikývli a vypadali trochu lépe. Když byla místnost opravena, všichni čtyři se rozloučili s Hermionou a Severusem. Pak si sedli ke stolu a procházeli Ginnyiny poznámky ze souboje.

Severus neměl tušení, co Hermiona udělala nebo řekla, ale ona a Harry se příští ráno objevili u snídaně. Harry jedl... ne moc, ale stále se to dalo považovat za úspěch. Vypadal unavený a uzavřený do sebe. Jeho spolubydlící, s výjimkou primusky, si udržovali odstup.

Grangerová vzhlédla, smutně se usmála, a pak přikývla. Ronovo hodnocení bylo tehdy definitivně správné. Severus přemýšlel, jestli si Harry někdy odpočine.

Zrovna ten den, co se měli vrátit studenti, se ozvalo zaklepání na jeho dveře. Otevřel je a uviděl před nimi stát Harryho. „Nemusel jsi klepat, Harry, to víš.“

„Vím,“ řekl Harry jednoduše a podíval se stranou, na něco, co Severus neviděl. „Já jen chtěl...“

Severus čekal. Kdyby zatlačil, Harry by se složil a odmítl říct jediné slovo. Věděl to, protože stejně reagoval na zvědavé lidi, ačkoli Albus se i tak obvykle dokázal prosadit. Severus v tichém pozvání ustoupil, aby Harry mohl vejít do jeho, jejich, komnat.

Harry zavrtěl hlavou: „Chtěl jsem tě požádat, abys změnil partnery lektvarů a dal mě k Nottovi. Malfoy se domnívá, že by se mohl naklonit k naší straně a hledá šanci si se mnou promluvit.“

Tak to tedy má být. Pokud Harry chtěl předstírat, že se nic nestalo, Severus by ho na nějaký čas nechal. Nemohli si dovolit, aby se Harry znovu zlomil jako to léto poté, co Black zemřel. Konec, tak či onak, se blížil.

„To můžu udělat, i kdyby jen proto, aby Ron a Corner zůstali na opačných stranách místnosti,“ ušklíbl se Severus a všiml si, že i když se Harry zasmál, jeho oči byly matné. „Jaký mají ti dva problém? Chtěl jsem se zeptat už od začátku roku.“

Harry se usmál: „Corner chodil s Ginny a dal jí kopačky poté, co Havraspár prohrál s Nebelvírem. Hned potom začal randit s Cho. Nejprve ho Ron nenáviděl za to, že chodil s jeho malou sestrou, a pak za to, že ji odkopl, a potom vzal na rande Cho, když jsem s ní pořád trochu něco měl.“

Severus jen zavrtěl hlavou. Všichni Weasleyovi měli své příšerné nálady, ale Ron měl nejkratší pojistku.

„Zítra večer máme hodinu,“ připomněl Severus svému synovi. Čas a příliv na nikoho nečeká, a to ani na Voldemorta. Harryho čelist se sevřela, jen strnule přikývl.