Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Pavučina

Kapitola 5.

Pavučina
Vložené: Jacomo - 22.05. 2021 Téma: Pavučina
Jacomo nám napísal:

Pavučina

The Spider's Web


autor: Merrick Mayfair      překlad a banner: Jacomo     betaread: Ivet

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola pátá

 

To bylo milé, pomyslela si Nataša trochu omámeně. Milé být prostě jen držena, aby se pro jednou mohla cítit chráněná a v bezpečí. Tak si zvykla být silná a profesionální. Tvrdá jako nehty Black Widow, která své tělo používala stejně snadno jako nůž nebo pistoli; která využívala a odkládala muže a ženy, protože to vyžadovala mise, a nikdy nedovolila, aby jí do cesty vstoupilo něco tak kalného jako emoce.

Ale tenhle muž – Harry – byl jiný. Teď nešlo o sílu, pomstu nebo misi. Nešlo o nastolení důvěry, získání informací nebo dosažení výhody; tady šlo jen o ni, Harryho a jiskření, které mezi nimi bylo hned od začátku...

„Nu, pane Pottere, to je milé překvapení… Je všechno v pořádku?“

Nataša byla navrácena zpět do reality ostrým, pedantsky působícím skotským přízvukem, který se ozval za jejími zády, ale Harry se nepohnul a dál ji pevně držel.

„Vydržte minutku, prosím, paní profesorko. Nataša je, jak víte, mudla a během pár hodin si vyzkoušela asistované přemístění a cestu letaxem, což je na tak krátkou dobu až až. Má trochu závrať.“

„Ach, promerlina, jistě. Dáte si čaj, drahoušku?“

Nataša mlčky přikývla.

„Nechám vám tedy pár minut na vzpamatování a zařídím to.“ Nataša slyšela, jak se zavřely těžké dveře, a vydechla úlevou. Když znovu zavládlo ticho, zvedla hlavu a zaznamenala Harryho ruku, která sjela dolů a usídlila se s hřejivým pocitem stability na jejím zátylku, kde pod vlasy palcem kreslila vzory na kůži. Byla lapená jeho pohledem a puls zrychlený díky cestě letaxem se jí ještě úplně nezklidnil.

„Natašo.“ Hlas měl hlubší, než si pamatovala. Zasunul jí za ucho zbloudilý pramínek vlasů. „Bylo by teď strašně nevhodné říct, že tě moc chci políbit?“

Zamrkala. „Nikdo se mě vlastně nikdy dřív neptal…“ Nikdy s ní nezacházeli takhle - jako kdyby byla odměna, kterou si musí zasloužit a vyhrát.

Harry přejel palcem po citlivém místě na její tváři a Natašiny oči se na okamžik zavřely a ona naklonila hlavu v gestu nevysloveného pozvání…

Které s velkou radostí přijal. Ruka na zátylku ji přitahovala blíž k němu a rty se otřely o koutek jejích úst. Nataša s tichým povzdechem otočila hlavu, aby polibek prohloubila, objala ho kolem krku...

„Ach… omlouvám se…“

Onen okamžik pominul, protože skotský přízvuk se vrátil s čajovým podnosem. Trochu zrudlá Nataša se otočila a ocitla se tváří v tvář jedné z nejpozoruhodnějších osob, jaké kdy potkala. Vysoké hubené ženě, nejméně sedmdesátnici, možná i starší, oblečené do dlouhého černého hábitu se zeleně laděným tartanovým kloboukem na hlavě. Ale navzdory tomuto oblečení upoutala Natašu jako první tvář. Ostrá jako břitva, žena, která nedopustí, aby si z ní někdo beztrestně dělal blázny, takže ji nejprve napadlo, že by jí nechtěla zkřížit cestu, ale při bližším pohledu byl v těch oříškových očích skrytý humor, což bylo uklidňující.

„Dobré odpoledne oběma. Slečno Romanovová, zjevně se už cítíte mnohem lépe.“ Nataša zrudla jako provinilá školačka a Harry se ze všech sil snažil zakrýt úsměv vyvolaný jejími rozpaky. V bradavické ředitelce bylo něco, co i ty nejdrsnější osoby dokázalo šupem vrátit do školních let. Natašina obvykle nevyzpytatelná tvář vyjadřovala jednoznačné nepohodlí.

„Ehm… mnohem lépe, děkuju.“

V tichu, které následovalo, si Harry uvědomil, že je na místě oficiální představení. „Ach… omlouvám se. Profesorko McGonagallová, rád bych vám představil Natašu Romanovovou. Nataša spolupracuje s ministerstvem v rámci mezinárodní kouzelnicko-mudlovské operace. Bohužel vám v tuhle chvíli nemůžu říct víc. Natašo, tohle je profesorka McGonagallová, bývalá ředitelka mé koleje, nyní ředitelka celé této školy.“

„Je mi potěšením, slečno Romanovová… Věřím, že vaše… spolupráce… přináší úspěchy.“ Harry si s úšklebkem uvědomil, že Nataše Romanovové se pro jednou nedostává slov.

Profesorka se nad nimi slitovala a nasměrovala je zpět ke krbu, kde na konferenční stolek vedle pohovky a dvou křesel položila tác s konvicí. Když jim nalévala čaj, Nataša se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Místnost nebyla nijak zvlášť velká, ale měla velmi vysoký strop s vyřezávanými dubovými trámy. Jak Harry řekl, proti všem zvyklostem zde nebyla žádná okna ve výši očí, jen několik dlouhých úzkých průhledů vysoko u stropu, které neodhalovaly nic než zataženou oblohu. Pomyslela si, že místnost musela být nějakým druhem obývacího pokoje, i když působilo divně, že kromě posezení u rozměrného krbu, stolu s čajovou soupravou a zdánlivě prázdného obrazu ve zdobeném rámu visícího nad krbovou římsou se v komnatě nenacházelo vůbec nic jiného.

Nataša usazená na pohovce vedle Harryho si od nezdolné ředitelky vzala šálek. Během pití si povídali o všem možném. Profesorka McGonagallová vyprávěla Harrymu o událostech ve škole a Natašu rozesmála řadou veselých historek z jeho mládí. Když dopili, posbírala šálky a vstala. „Bylo mi potěšením se s vámi setkat, Natašo, a přeji vám hodně zdaru ve vašem úsilí, ale už vás nemohu déle zdržovat.“ Otočila se a natáhla ruce k Harrymu. „Harry Pottere, bylo mi jako vždycky potěšením. Vím, že jste zaneprázdněný, ale prosím, neodcizujte se nám, přijďte brzy znovu na návštěvu.“ Harry k Natašinu překvapení objal starou ženu, která – Nataše spadla brada – luskla prsty nad podnosem, ten se poslušně zvedl ze stolu a následoval ji ven z místnosti.

„Co je tohle za školu?“

„Taková velice neobvyklá, drahá slečno Romanovová.“

Harry děkoval šťastné hvězdě, že britské zákony nedovolovaly Nataše nosit zbraň, protože její ruka zaletěla ke stehnu, kde normálně nosila pouzdro. Vytřeštila oči na portrét nad krbovou římsou, modré oči velikosti talířů. Harry se nad ní slitoval a položil jí ruce na ramena. „Natašo Romanovová, dovol, abych ti představil muže, kterého jsme přišli navštívit. Profesor Albus Brumbál, můj přítel a rádce a také bývalý ředitel této školy.“

Profesor Brumbál shlížel na Natašu s neskrývaným uznáním. „Je mi potěšení, že se s vámi setkávám, slečno Romanovová. Harry, rád tě vidím, příteli, ale prosím, neber to tak, že musíš vyřizovat nějaké závažné záležitosti, abys mě mohl přijít navštívit. Budeš kdykoliv vítán i na obyčejný rozhovor.“ Harry zamumlal cosi o pracovním vytížení, takže se Nataša i profesor usmáli. „A teď, s čím ti mohu dnes pomoci?“

Harrymu a Nataše nějakou dobu trvalo, než celý příběh vysvětlili řediteli, který pozorně naslouchal a bystře je přes půlměsíčkové brýle pozoroval modrýma očima. „To je zajímavé. To je velice, velice zajímavé,“ poznamenal a přivolal si velké křeslo, do kterého se pohodlně usadil, aby mohl lépe zvážit problém. „Slečno Romanovová, nevadilo by vám znovu přečíst ten pergamen, prosím?“

Váhající Nataša si přísně připomněla, že je profesionálka. Měla co dočinění s Hydrou, KGB, nenaloženým Nickem Furym, mimozemšťany, pošahanými skandinávskými bohy a zuřivě řádícími zelenými monstry. Zvládne se vypořádat s létajícími čajovými podnosy a postavami, které se procházely mezi portréty, trousily moudra a vydávaly pokyny. Zvedla ze stolu list papíru.

„Klášter svatého Cynderyna, Llanelwy, Severní Wales

Noc, stejně temná jako celý tento rok Léta Páně 596, se chýlí ke konci, a já ve svém srdci vím, že se nedožiji zrození dalšího dne. Můj život řádového mnicha tohoto svatostánku se uzavírá a já trávím poslední dny na lůžku v péči svých bratrů. Bratr Athanasius, ošetřovatel, mi poskytl luxus malého psacího stolku a na něm teď píšu toto, svůj testament.

Viděl jsem toho tolik za svého dlouhého života a v těch dobách, kdy jsem byl válečníkem, hříšníkem, učencem, služebníkem těch, kteří kráčeli po boku králů, a nyní, na konci, jsem mnichem tohoto řádu, z jehož domu se vydám na poslední cestu, až nadejde můj čas. Modlím se, aby Bůh shovívavě shlédl na mé hříchy a přijal mě do své náruče.

Musím však přiznat, že tato nejdražší naděje je zároveň i mou největší obavou.

Neboť pokud budu po pobytu v Očistci přijat do náruče našeho Pána, jak se potom znovu setkám se svým starým mistrem, když takoví jako on nebudou nikdy uvítáni v Nebeské bráně Svatého Petra? Avšak Náš Pán možná odmítne mou duši hříšníka a můj stín se bude volně toulat s mým starým mistrem a sdílet dobrodružství s oněmi statečnými společníky, jak jsme byli zvyklí, než se rozhodl následovat svého největšího přítele a krále do země stínů, kde čekají, až jich bude nejvíce zapotřebí.

Pokud není mým osudem ho znovu spatřit, pak se modlím (a doufám, že mi Dobrotivý Bůh takové rouhání odpustí), aby můj mistr zvěděl, že jsem ho nezklamal. Že ten velký poklad, který mi svěřil, zdroj veškeré jeho obrovské moci, byl uložen na ostrově, jež je pro jeho lid tak posvátný, že zde bude spočívat v bezpečí, pod dohledem strážných duchů zabitých, protože se obávám o osud tohoto světa, kdyby tak strašlivá moc měla padnout do špatných rukou…“

Když zmlkla, profesor Brumbál několik minut se sepjatýma rukama přemítal. Nataša se neklidně ošila, ale Harry, zvyklý na způsob, jakým jeho starý mentor jednal, trpělivě vyčkával.

„Říkáte, že tento muž – náš pisatel – bratr Caron – vstoupil do kláštera na vrcholu svého života, pravděpodobně po smrti nebo odchodu svého bývalého mistra. Zdá se, že v určitém okamžiku tento mistr svěřil našemu pisateli artefakt nebo artefakty s velkou mocí, které skryl na velice bezpečném místě.“

„A můžeme předpokládat, že právě tyto artefakty Hydra hledá,“ vložila se do toho Nataša dumající o celé záhadě. „Zejména pokud mají, jak onen dotyčný říká, ‘strašlivou moc’.“

Profesor Brumbál na ně stále hleděl přes své brýle. „Inu, je od vás velmi laskavé, že jste mě do toho zapojili, ale věřím, že s tím, co víte, jste schopní ten příběh poskládat beze mě.“

Nataša se na něj zadívala. „‘Až bude zemi nejhůře’. Moje znalosti vaší mytologie jsou jen povrchní, ale zní mi to jako Artuš, král bývalý a budoucí.“ A snad posté překontrolovala překlad dokumentu.

Harry přikývl. „Je to možné. Emrys je jméno, které se běžně spojuje s velšskými legendami o Merlinovi, příteli krále Artuše. A samozřejmě kouzelníkovi. Ale existují i další legendy o velkých hrdinech spících do doby, než bude jejich zemi nejhůř; a pokud jde o to, co hledáme, o tom nemám ponětí.“

Nataša si promnula oči. Byla teprve polovina odpoledne, ale byl to dlouhý den. „‘Velký poklad – zdroj obrovské moci’. Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale nemluvíme tu o Svatém grálu, že ne?“

Brumbál si přeleštil brýle. „Samozřejmě je to možné, ale málo pravděpodobné. Grál už není... jak bych to podal… k mání. Byl před několika staletími nalezen jedním z mých předchůdců a je mimo dosah někoho, jako je  Hydra. Mohlo by být užitečné dát si práci a zjistit víc o identitě toho Carona, a jestli je možné ho spojovat s Merlinem. Pokud mohu něco navrhnout, pane Pottere, pak je to návštěva Branwen.“

Harry si promnul čelo v očekávání bolesti hlavy. „Pane profesore, máte představu, kolik papírování je potřeba na vstup mudly na tu nejdůležitější a nejtajnější magickou lokalitu v Británii? Ani nevím, jestli je to vůbec možné.“ Podívala se na Natašu s unaveným úsměvem. „Asi budeš mým hostem ještě několik dalších dní, Tašo. Tohle může chvíli trvat.“

„Kdo je to Branwen?“

Harry zavrtěl hlavou. „Věř nebo ne, ale neměli jsme před tebou ani zmínit její jméno. Rozhodně ti to nemůžu povědět, dokud nebudu mít oficiální souhlas ministerstva. Zní to směšně, ale přestože jsem dostal volnou ruku ohledně zákona o utajení, kdybych zašel až takhle daleko, mohl bych skončit v Azkabanu.“

„V kouzelnickém vězení,“ připojil profesor Brumbál. „Ani teď to není nijak hezké místo.“

Nataša se zatvářila ohromeně: „Vážně? Jako vážně? Mohli by tě poslat do vězení?“

„Ano. Zákon o utajení se bere hodně vážně. Nehledě na naše schopnosti je nás pořád mnohem méně než vás. Většina mudlů by nás nevnímala jako hrozbu, ale k rozdmýchání nenávisti by stačila malá jiskřička a bum… Mohla by z toho být pěkná mela. Vezmi si všechny ty problémy s mutanty v Americe a věř mi, že většina mudlů by byla z magie daleko vyděšenější než z mutací.“

Nataša si vzpomněla na Bruce Bannera a vražednou zuřivost na tváři generála Thaddeuse Rosse a přikývla. „Ano, když o tom tak přemýšlím, bude mnohem lepší zůstat nezpozorováni. Jestli se to ale protáhne, budu muset kontaktovat Furyho – to je můj šéf,“ dodala na vysvětlenou pro Brumbála.

Harry vstal. „A já bych se měl radši hned dneska pustit do vyplňování papírů pro ministerstvo. Pravděpodobně se budeš muset setkat s Kingsleym, protože jestli to někdo dokáže zařídit, tak jenom on.“ Poté se obrátil zpět k portrétu. „Děkuji vám za pomoc, pane profesore. Prosím pozdravujte ředitelku McGonagallovou, my už musíme vyrazit.“ Natáhl k Nataše ruku a ta se ho s protaženým obličejem neochotně chytila.

„Ach ne. Znovu ne…“

Profesor Brumbál se uchechtl. „Nebojte se, slečno Romanovová, zjistíte, že si na to časem zvyknete.“

Nataša svírající Harryho ruku se na profesora zářivě usmála, až mu zrudly tváře a upustil brýle. „Jen Nataša, prosím, pane profesore.“

Brumbál si znovu nasadil brýle a hlučně si odkašlal. „Ach, není zač, m… N-Natašo. Harry, prosím přiveď tuto milou mladou dámu znovu, až bude ta záhada vyřešena, ať mi povyprávíte, jak to proběhlo. Nepochybuji, že vy dva znovu zachráníte svět.“ Obrátil se ještě k Nataše. „Na shledanou, má milá. Bylo mi potěšením.“ A odporoučel se z rámu.

Romanovová se těsně přitiskla k Harrymu. „Počítám, že pocestuju zase jako spoluzavazadlo1), viď, Harry?“

Mladík se pomalu usmál – což spolu se žárem v jeho očích dělalo s Natašiným tepem takové věci, jaké už dlouho nezažila – a pevně ji objal kolem pasu. „Je to náročná práce, agentko Romanovová, ale jsem si jistý, že jste vycvičená na horší situace.“

Nataša ho objala kolem krku a položila mu hlavu na rameno. „Musím si pamatovat, že když jsem s tebou, mám nosit podpatky. Kolik měříš? Asi tak sto devadesát – jako kapitán?“

Harry jí zabořil tvář do vlasů. „Netuším. Myslím, že k sobě pěkně pasujeme. Což mi připomíná, agentko Romanovová - může tě dneska pozvat na večeři?“

„Harry, jíme spolu každý večer, co jsme se potkali…“

Jeho zamračený výraz byl… téměř přesvědčivý. „Natašo Romanovová. Tak jsem to nemyslel a ty to dobře víš…“

Věnovala mu svůj nejzářivější úsměv. Ten, který zahrnoval doutnající jiskru a dlouhé husté řasy – a obvykle jím mrhala na slizácké zločince, teroristy a zahraniční agenty. Byla zábava použít ho pro změnu na někoho, koho měla opravdu ráda. „Pane Pottere – zvete mě na rande?“

Těsně předtím, než Harry znovu vstoupil do krbu, ohlédl se přes rameno na obraz, který byl prázdný – zvláštní, protože si byl jistý, že právě zaslechl smích. „Profesore Brumbále, víte, že je neslušné poslouchat hned za rámem?“ nadhodil a otočil se k půvabné zrzce ve svém náručí. „Ano, Natašo, zval jsem tě na rande.“

Aniž počkal na odpověď, jakmile se rozhořely zelené plameny, zvolal „Grimmauldovo náměstí dvanáct“.

Když se Nataše přestala točit hlava a země pod jejíma nohama byla znovu stabilní, uchopila jednou rukou Harryho za zátylek a přitáhla si ho blíž. „Ano,“ zamumlala k jeho rtům. „Ano, Harry, moc ráda bych s tebou šla na večeři.“

To bylo příjemné, pomyslela si a všechno, co cítila, se slilo dohromady, protože Harryho rty konečně našly ty její a škádlily ji, dokud to nevzdala a nepozbyla schopnosti soustředěně myslet…

Mnohem, mnohem později seděli na jedné z pohovek přitisknutí k sobě jako párek puberťáků, omámení, bez dechu a beznadějně a bezmocně vzrušení. Harry potřeboval veškerou sílu vůle, aby se odtáhl a mírně od sebe Natašu odstrčil, protože mu ty nádherné rty učarovaly víc než kterékoliv jiné předtím.

„Harry!“

Zhluboka se nadechl a zoufale se snažil vykřesat v sobě alespoň trochu zodpovědnosti. „Musím si promluvit s Kingsleym Pastorkem a ty musíš zavolat svému šéfovi, nebo se nikam nepohneme.“

Přivinula se k němu, protože milovala způsob, jakým se mu rozšířily zorničky, až mu z očí téměř zmizela všechna zeleň, a způsob, jakým mu ztuhla čelist, který prozrazoval, jak moc se snaží držet na uzdě. Když promluvil, zamilovala se ještě víc do tónu zoufalství v jeho hlase. „Natašo, prosím, chovej se – měj slitování… pokud jde o tebe, mám naprosto čestné úmysly, ale…“

Nataša si dramaticky povzdechla. „Doufám, že ne až tak moc čestné, pane Pottere. Dobře, vyhrál jsi. Jdu informovat Furyho a ty si zatím běž promluvit se sovami nebo jak to vy magikové děláte.“ Podívala se na hodinky. „Je šestnáct třicet pět, v kolik hodin… chceš, abych byla připravená?“

Seděla obkročmo na Harrym, který zavřel oči a opřel se svým čelem o její. „Ty mě fakt pokoušíš, ženská…“ Přitáhl si ji blíž, přitiskl rty k jejímu uchu, a když mu hlas klesl do drsného šepotu, způsobil, že jí zavibrovaly všechny nervy v těle. „A co se týká mých úmyslů… já… chci tě… Natašo Romanovová… Chci, abys ležela nahá na mé posteli. Chci strávit hodiny…“ přejel jí prstem po páteři, až se prohnula v kříži a zaťala prsty do jeho svetru, naprosto pohlcená kouzlem jím vyřčených slov, „... tvým poznáváním… zkoumáním každého úžasného centimetru tvého těla - jedné buňky po druhé… dokud se nebudeš jen svíjet… a sténat.. a žadonit… ale zatím…“ Prudce vstal a pevně ji postavil na nohy. „... jak ti vyhovuje sedm třicet?“

„... Sedm třicet je akorát.“ Nataša si přála, aby její hlas nezněl tak… bez dechu, tak plný touhy. Byla přece Black Widow, profesionálka. Ona byla svůdkyní, omamující ženou se smrtícím kousnutím. A místo toho ji tento zelenooký kouzelník se silnými pažemi a nestydatými ústy proměnil na tvárnou hmotu ve svých dlaních. Ona by měla být na jeho místě. Měla by to odmítnout, přitisknout ho k sobě a znovu získat převahu, ale zjistila, že v sobě nemá touhu to udělat, jen věřit – porušit celoživotní zvyky, nechat se jím vést a umožnit mu splnit, co sliboval.

Věřit. To byl luxus, který si mohla dovolit jen zřídka. Existovali lidé, kterým věřila. Clint, kapitán, Bruce a kdysi dávno vysoký tmavovlasý muž s tmavýma očima, stejně poničený jako ona, kterému říkali Winter Soldier, Zimní voják. Ale tehdy byla jiná. Situace byla tehdy jiná. Teď měla možnost volby. Mohla si dovolit, aby se stalo to, co chtěla… tohle nebyla KGB… být Black Widow, Avenger, nebránilo… tomuhle, ať už to bylo cokoliv…

„Tašo…?“ Harry jí přejel prstem po tváři. „Jsi v pořádku? Chvilku jsi vypadala úplně mimo. Byla jsi na míle daleko.“

S úsměvem zavrtěla hlavou. „Je mi fajn. Běž si rychle promluvit s vaším ministrem.“

„Zařiď se tu jako doma, v kuchyni si vezmi, na co máš chuť. Pro koupelny by mělo být k dispozici víc horké vody, než kolik potřebuješ, a když se podíváš do skříňky pod umyvadlem, najdeš tam ručníky a takové ty věci.“

Políbil ji na čelo, ještě jednou ji k sobě přitiskl, a poté zamířil ke krbu, aby se popasoval s Kingsleym a úředním šimlem.

***

Telefonní hovor zabral Nataše méně času, než očekávala. Fury měl schůzku, takže absolvovala desetiminutovou konzultaci s Coulsonem, a pak zamířila do svého pokoje, kde se lákavé volání velké mosazné postele ukázalo jako příliš silné. Odpolední zdřímnutí nikdy nepatřilo k tomu, co by potřebovala, ale ona i Harry spali minulou noc v hotelu - což se zdálo být neskutečně dávno - dost špatně, a s trochou štěstí toho moc nenaspí ani dneska, pomyslela si s úsměvem, když odplouvala do říše snů.

Zdřímla si o trochu déle, než předpokládala, takže už bylo téměř sedm dvacet, když stála před zrcadlem a kriticky hleděla na svůj obraz. Tyhle černé šaty patřily k jejím oblíbeným. Ideální na cestování, v tašce se srolovaly prakticky do ničeho a vždycky se v nich cítila skvěle. Ale balila se ve spěchu a nezohlednila jejich jistý problém. Ačkoliv sukně končila přibližně dvacet centimetrů nad koleny, šaty samotné byly díky šněrování téměř stejně obtažené jako její kombinéza a na rozdíl od ní odhalovaly obrysy čehokoliv, co měla pod nimi. Pokrčila rameny a dospěla k rozhodnutí… O několik minut později spokojeně kývla na svůj obraz, obula si černé lodičky a vydala se ke dveřím. Dole v hale slyšela Harryho, jak na ni čeká.

***

Harry vzal Natašu do útulné mudlovské italské restaurace pět minut chůze od Grimmauldova náměstí. Působí to příjemně normálně, pomyslela si Nataša, obléct si šaty a lodičky a cestou na večeři se držet chlapa za ruku. Dlouhá cesta od Rudé místnosti, od Budapešti, od superhrdinů, bohů a monster.

„Je to tu hezké,“ poznamenala Nataša a odstranila zbloudilé semínko granátového jablka ze salátu, který měli jako předkrm. Barolo v její sklenici bylo hřejivé a hladké a z vůní, které vycházely z kuchyně, se jí sbíhaly sliny. „Připadá mi to jako… normální rande. Úplně obyčejné.“

Harry pozvedl obočí: „Obyčejné? Nejsem si jistý, jak to mám brát.“

Nataša si pohrávala se stopkou skleničky na víno a sledovala plamen svíčky odrážející se v temně rudé hloubce. Pak se napila. „Ne, obyčejné je… dobré. Nemám s obyčejnými věcmi moc praxe.“

„A co tvoje dětství? Jak se rusovlasá ruská dívka dostane k tomu, že pobíhá po New Yorku oblečená v kůži? Kterou mimochodem miluju. Prosím, nemysli si, že černou kůži nemám rád. Protože ji mám rád opravdu moc.“

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Jsi beznadějný, víš to? Pravdou je, že jsem byla obyčejné ruské dítě, které drželo hlavu skloněnou a snažilo se neupozorňovat na své nešťastné příjmení.“

„Tvoje příjmení - aha. Chápu. Ty jsi…?“

„Příbuzná s oněmi Romanovci? Abych byla upřímná, nevím. Matka o tom někdy v noci mluvila… když byla opilá. Jak měla být princezna… mít sluhy. Místo toho skončila u ubíjející práce v kanceláři, ve špinavém bytě s jednou ložnicí a mlýnským kamenem na krku.“

„Byly jste jen vy dvě?“

„O mém otci nikdy nemluvila. Po pravdě řečeno, nejsem si jistá, jestli vůbec věděla, kdo byl můj otec. Tvrdě jsem pracovala, ve škole se mi dařilo, měla jsem talent na jazyky. V sobotu dopoledne jsem chodila do baletu. Milovala jsem ho.“

Harry se pousmál a představil si osmiletou Natašu se zrzavými vlasy sepnutými do drdolu v černém trikotu a punčocháčích. „Vsadím se, že jsi byla rozkošná.“

„Jednoho dne, těsně po mých desátých narozeninách, přišli do školy dva cizinci. Navštívili několik tříd, povídali si s některými studenty - vždycky s děvčaty. Pak se po pár týdnech objevili na mé hodině baletu. Vypadalo to divně, ale byla jsem dítě. Opravdu jsem si s tím nedělala starosti. Vlastně jsem o tom moc nepřemýšlela, dokud téměř o rok později nepřišel dopis, že jsem byla vybrána do programu Black Widow. Vyrůstala jsem v komunistickém Rusku – moje matka se na nic neptala. Jen mi sbalila kufr a bylo to…“

Harry jí odtáhl ruku od skleničky a hladil jí špičky prstů. „Když jsme se procházeli kolem katedrály, řekla jsi, že by tě tvoje matka teď nepoznala…“

„To bylo naposledy, co jsem ji viděla – ten den mě letmo políbila na tvář a zavřela dveře.“ Na okamžik se slupka všech těch roků sofistikovanosti a houževnatosti odloupla a ona se kousla do rtu, v očích měkký stín bolesti pro dítě, kterým už nebyla. „Ani se neohlédla – nedívala se, jak odcházím.“

Harryho prsty se sevřely a palcem jí kreslil uklidňující kroužky na hřbetě ruky. „Co se stalo?“

„O několik let později, když jsem byla… propuštěna… jsem se za ní vydala, ale byla pryč a nikdo neměl tušení, kde je. Před dvěma lety jsem požádala Jarvise, aby se na to podíval. Zřejmě zemřela na selhání jater krátce po mých patnáctých narozeninách. Nikdo se neobtěžoval mi to říct.“

„To mě mrzí.“

„Nemusí. Nemám vlastní děti, ale… jeden můj přítel ano. Říkají mi teta Nat. Vím jen to, že bych radši umřela, než abych dopustila to, co udělala moje matka. Jen tak stát a nechat ty děti odvést, aby trpěly, bály se nebo byly osamělé nebo je někdo využíval…“ Odmlčela se, náhle ji zaplavila nervozita. V tom dorazil číšník s hlavním chodem. „Omlouvám se. Ani nevím, proč ti to říkám. Nikomu jsem to nevyprávěla… ani při mučení. Tahle večeře měla být zábava a já jen…“ Nabrala si plnou pusu těstovin a lanýžů a téměř smyslně zasténala. „Panebože, to je neuvěřitelné.“

Harryho oči potemněly. „Jako kouzelník a džentlmen vás musím varovat, že pokud budete nadále takhle vyjadřovat své nadšení, slečno Romanovová, budu nucen vás vzít hned domů… ještě před dezertem. A to by byla škoda, protože zákusky tu mají úžasné.“

Nataša si nabrala další těstoviny s několika lístky rukoly a půlkou rajčete a na okamžik pod dojmem vzrušujícího prožitku přivřela oči, což přimělo Harryho zatajit dech. „To je lákavá nabídka, pane Pottere,“ podepřela si rukou bradu a zatřepotala řasami, „... ale kdybych mohla pěkně poprosit, myslíte, že bychom mohli odložit ony nevyslovené věci, na které jednoznačně myslíte, až po dezertu?“

Harry ji přes stůl uchopil za ruku. „No, když tak pěkně prosíš… Předpokládám, že bych se mohl pokusit udržet,“ usmál se a potřásl hlavou. „Kdo by to řekl, že Black Widow má ráda sladké.“

Nakonec se podělili o velkorysou porci tiramisu, podávali si sousta na lžičce sem a tam, dokud na talíři nezůstala jen loužička šlehačky a pár jahodových lístků. Harry se naklonil a otřel Nataše ze rtu stopu kakaa. Moc se mu líbilo, jak se k němu při tom dotyku naklonila.

Přiblížil se číšník, aby odnesl nádobí. „Dali byste si kávu?“

Harry tázavě pozvedl obočí, ale Nataša pomalu zavrtěla hlavou.

„Čas jít domů?“

„Čas jít domů…“

***

 

PP: Potvrdím to, co si asi myslíte – ano, v příští kapitole dojde na techtle-mechtle. Dovolím si tedy omezit přístup k ní jen pro registrované; pokud se bez popisu postelových hrátek obejdete, můžete kapitolu klidně přeskočit, neměli byste mít problém navázat na děj v té další.


1) V originále je použit pojem „riding shotgun“ – tento výraz pochází z dob Divokého západu, označoval se tak ozbrozený muž, který seděl vedle kočího na dostavníku jako stráž, zejména pokud byly přepravovány peníze nebo zlato.

https://en.wikipedia.org/wiki/Riding_shotgun

Obávám se, že nemá český ekvivalent, tak jsem použila obecnější výraz.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 5. Od: Lupina - 24.05. 2021
Konečně jsem se dostala ke kapitole. A opět úžasná. Už tu bylo vše řečeno. Mezi nimi to krásně jiskří, čte se to jedna báseň. Mé romantické srdce se tetelilo. Stále řešíme záhadu, která jde možná až k Merlinovi - to je parádní prvek. A Natašin přístup, že když zvládné norské bohy a mimozemšťany se mi taky líbí. Ale vysoký a sebejistý Harry, to je třešnička na dortu. Děkuji moc, Jacomo. Těším se na pokračování, i když to budou techtle. Hlavně že jsem je nemusela překládat ;-)
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 28.05. 2021
Jo, je to tak, romantika až na půdu. A příště nás čeká poněkud košilatá romantika. Teda vlastně bez košile. Mám to taky tak - krásně se to čte, když to člověk nemusí překládat :-) Veliké díky za přízeň, Lupinko.

Re: Kapitola 5. Od: Yuki - 24.05. 2021
Jsem na tom podobně jako Gift... Jejich hašteření, flirtování a všechno se mi líbí, vyloženě si ho užívám, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se to neskutečně pokazí a zbude jenom prach a bolest. A nebo taky ne, že... :D Dobrá, jiskření očí za brýlemi ve dvojím vydání máme za sebou, Nataša udělala na oba ředitele dojem, což je super (Harry vlastně dostal schváleno s ní chodit, že jo? xD) , na cestování kouzelnickým způsobem si jistě zvykne, časem. Však, co je to oproti mimozemšťanům a bláznivým severským bohům... Díky, díky a ještě jednou díky! Do soboty dalekooo...
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 28.05. 2021
Taky si myslím, že Nataša zatím okusila kouzelnické svět jen z té lepší stránky :-) A vysokého sympaťáka Harryho k tomu má nádavkem :-) Sobota je tu cobydup - alespoň mně to tak připadá, když vidím, jak se mi krátí termín do publikování další kapitoly. Díky za komentář, Yuki.

Re: Kapitola 5. Od: zuzule - 24.05. 2021
Juj, Artus a Merlin, to bude parada, nemuzu se dockat dalsich informaci. A to jiskreni. ;) Dekuju!
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
A třeba to nebude Merlin, ale někdo jiný :-) Uvidíme. Díky, zuzule.

Re: Kapitola 5. Od: Neprihlásený - 23.05. 2021
Nataša by si zasloužila trochu klidu a štěstí a Harry taky. Krásně napsáno, rozumí si spolu a jiskření mezi nimi je velmi přirozené. Je mi líto jejího dětství, muselo to být hrozné :( Na příští díl se moc těším 0:-)
Re: Kapitola 5. Od: MichelleF - 23.05. 2021
Aaa, koukám, že jsem nebyla přihlášená..
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Oba to neměli zrovna jednoduché, možná i proto je to k sobě táhne. Rozumí postojům a bolestem toho druhého... Díky moc, MichelleF.

Re: Kapitola 5. Od: Octavie - 23.05. 2021
Nějak jsem poslední víkendy měla napilno a velmi jsem zaváhala, takže jsem si teď mohla přečíst několik dílů najednou. Bylo to luxusní! Úplně jako nějaký sci-fi detektivní seriál, který bych moc ráda shlédla na netflixu:-D. Škoda licencí a práv, tohle by se skvěle sledovalo. A 190 cm vysoký Harry, hmmm :-). Moc se mi líbí, jak se tu chová, opravdu jako dospělák. To je velké plus společně s tou výškou:-D. Jsem zvědavá, jestli jim na pomoc s vyřešení případu přijdou i Ron s Hermionou, ale to by bylo možná už příliš. Každopádně děkuji moc za úžasný překlad i zážitek, jsem nadšená:-).
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Další zájemce o seriálové zpracování! Asi vyhlásím petici pro Netflix :-) Harry je tu jiný, ale má to svůj důvod. Kdo už jsme nějakou dobu ze školních lavic, dobře víme, jak jsou nám tehdejší myšlenky a postoje vzdálené. Proč by tedy i on nemohl opustit všemi očekávanou budoucnost a najít si vlastní cestu? Mohu slíbit, že budou zmínky i o dalších kanonických postavách, ne všichni ale dostanou víc prostoru. Pořád tu jde především o Harryho a Natašu. A tedy o ten problém, který musí vyřešit. Děkuju moc za přízeň, Octavie.

Re: Kapitola 5. Od: sisi - 22.05. 2021
Ať se snažím, jak se snažím, Harryho prostě na 190 cm nevytáhnu. A to si ho tu představuji více méně jako sira Conneryho, jeho blazeovaný úsměv, který zasáhne jen oči, ale tne až do morku kostí, někdy i mrazí, elegantní gesta, pevné držení spoluagentky při letaxování,... skotská divočina, mňam. Slečnu Natašu asi již taky beru jako součást balíčku pátrače Pottera. Tak nějak k němu dozrála, přirostla během celé akce. Nakonec je to docela chytrá holka, snad ty vzpomínky z dětství nebudou bolavé. Já vím, že budou, ale raději bych, aby nebyly. Moc děkuji za krásný překlad, úplně pookřeji, když otevřu stránky a je tu nová kapitola.
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Jestli vidíš v Harrym sira Conneryho zamlada, tak se tedy fakt neshodneme, protože o toho bych nezavadila pohledem, leda dvoumetrovou tyčí po hlavě. Ovšem coby pán v letech už má charisma, které mě oslovuje, ale to zase nejde k tomuhle Harrymu. Nicméně fantazii čtenáře se meze nekladou, kdo jsem, abych tomu bránila? :-) Nataša je tady trochu mimo svůj charakter, ale jak sama později přiznává, tahle mise je spíš taková dovolená, vytržení z reality, navíc s magií coby přidanou hodnotou. Uvidíme, co z toho ti dva vytěží a kam to dospěje v budoucnu. Díky za komentář, sisi.

Re: Kapitola 5. Od: Jimmi - 22.05. 2021
Krása, ďakujem, toto by som chcela vidieť ako film... to iskrenie u McG bolo... normálne som myslela, že sa jej to sníva... fantastický preklad. ĎAKUJEM
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Děkuju moc, Jimmi. Překládá se to krásně, tohle bude už navždy moje srdcovka.

Re: Kapitola 5. Od: margareta - 22.05. 2021
Tohle vyprávění mi připomíná komiksy Kazu Kibuishiho! Rychlý děj, plný zvukomalebných akcí a divokých vztahů bez průtahů, jó, to je počteníčko! :)) Zajímalo by mě, jestli se neukáže, že je Nataša nějaký nemanželský, v revoluci ztracený potomek cara Mikuláše, kterému se podařilo přežít, protože ho nějaká dvorní dáma prohlásila za vlastního. Pochybuju totiž, že by se skutečná matka svého dítěte vzdala tak lehce, přímo lhostejně, snad až s úlevou. Trochu mám taky problém přeorientovat se tak najednou z bývalého Harryho Voldemortobijce na současného Harryho Bohatýra, zdolávajícího na první dobrou vše, včetně kamenného srdce ocelové superženy. Achjo, a býval to takový skromný, rozpačitý mládenec... Díky za veselé čtení, Jacomo! Těším se na další!
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Milá margareto, postarala ses mi o kapitální záchvat smíchu u Harryho Voldemortobijce, skromného to a rozpačitého mládence :-))) Díky ti za něj. Romanovci sem, Romanovci tam, myslím, že Nataša by možná měla těžký úděl jako nemanželské dítě i bez ohledu na příjmení, které nejspíš jen způsobilo, že si jí jisté složky ruské státní moc všimly... Ale kdo ví, až bude v kinech film Black Widow, třeba s tím scénáristé ještě začarují. Pevně doufám, že se budeš u povídky bavit i nadále a ještě jednou děkuju.

Re: Kapitola 5. Od: Claire - 22.05. 2021
Tato povídka vrší překvapení na překvapení - no vážně, V kolika jsme měly možnost potkat vysokého Harryho, co povětšinou nereaguje jako zastydlý puberťák... Brumbála, který ztrácí řeč a obrazové zábrany... chybí na Harrym neoddělitelně přilíplá Ginevra (ne že bych si stěžovala, osobně si myslím, že zachránce kouzelnické Británie si opravdu zaslouží někoho "normálního")... vlastně se dosud vůbec neobjevilo hejno přísavných rybiček Weasleyových, i když - že bychom se zcela obešli bez Hermiony a Rona? Minerva mne rozhodně nezklamala, takže... jaký průběh asi bude mít případný střet drsné Black widow a slečny/paní nesnesitelně přechytralé? Teorie versus praxe v praxi... Nic proti techtlím, ale v tomto konkrétním příběhu - nebudou na škodu a ubírat akčnosti děje? Díky za další kapitolu a už se těším, který koutek Británie či světa navštívíme příště - atmosféra stále drží...
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Harryho podoba (a postoj k životu) je v této povídce hodně osvěžující, musím přiznat, že už mi ten zastydlý puberťák občas lezl krkem. Pokud jde o Ginny, bude o ní zmínka, stejně jako o dalších nám známých kanonických postavách. Nutno přiznat, že autorka jim ale rozhodně nedopřála klišoidní osudy. I tebou nastíněné otázky otevírají zajímavé možnosti... na které nemůžu odpovědět, protože bych spoilerovala :-) Techtle tentokrát vyplní čas, který by se stejně jinak vlekl při čekání na zařehtání úředního šimla, tak proč ho nestrávit příjemně, ne? :-)) Nemůžeme se pořád akčně hnát vpřed - nicméně i na to časem dojde. Díky moc za inspirativní komentář, Claire.

Re: Kapitola 5. Od: kakostka - 22.05. 2021
Hmmm, škoda, že se Minerva jen mihla, je božíííí... A Brumbál, stařík má nad čím přemýšlet a fakt jim řekl všechno? Žádná spekulace? Nic? To se mi nezdá, ani kde by mohl být ostrov, nic? No, uvidíme. Myslím, že zařízení povolení a čas mezitím už nějak využijou. Že by to byl fakt Merlin? Tolik otázek a ještě žhavá muchlovačka, hmmmm. Dobře zamíchané střípky vzpomínek, Nataša s prošla dobrou stokou. Asi si doplním filmové vzdělání o Avengers. moc děkuju za překlad, těšila jsem se už od včerejška.
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Minerva mohla rozehrát symfonii jak z partesu, věřím, že by je oba převálcovala, nicméně těžiště příběhu je tady tentokrát jinde. Zrovna tak Brumbál, tomu holt už zbylo jen to poslouchání za rámem :-) Nicméně mě rozsekala i jen ta jeho věta o tom, že "grál už jaksi není k mání" :-) V Avengers toho o Natašině minulosti až tolik není, ale má být film přímo o ní, takže tam se o ní dozvíme víc. Nicméně autorka tady vycházela z náznaků, které se v různých filmech objevily, a vzhledem k historii KGB nebude tato část až tolik mimo :-( Děkuju za komentář, kakostko.

Re: Kapitola 5. Od: denice - 22.05. 2021
Setkání Nataši s Minervou stálo za to :-) Nataša si vůbec musí připadat jako Alenka v říši divů, ale nedá se jen tak - už chytla druhý dech a ženským způsobem pěkně zapracovala na Brumbálovi - kocour jeden starý, zvědavý :-) Opravdu se těším na pátrání po informacích, týkajících se bratra Carona, a taky na Branwen. Z Harryho a Nataši bude - nebo už je - zajímavý pár. Jejich techtle-mechtle asi nepřeskočím, protože jsem moc zvědavá, jak se s tím popasuješ ;-) Moc děkuji!
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Minerva je žena jak břitva, to Nataša vystihla. Divím se, že se Harry taky nečervenal, taková profesorka dovede člověka vyvést z míry i deset let po odchodu ze školy :-) Na Branwen se určitě těš, ta by se ti mohla líbit. Včetně místa, kde působí. Jo jo, přístup k techtlím chápu, mám to taky tak. Když to nepřekládám, to se to tak pěkně čte... :-)) I já moc děkuju, Denice.

Re: Kapitola 5. Od: Gift - 22.05. 2021
Tak ja nevim. Na jednu stranu se tetelim nad jejich hasterenim, na stranu druhou mam strach, ze se to vsechno pokazi. To totiz autorky delaji moc rady- ukolebaji nas romantikou a pak bud prijde nedorozumeni/hadka a nebo unos/smrt/jine nebezpeci. Tudiz to sice s radosti ctu, ale zaroven se pritom osivam, protoze podvedome cekam, co prijde priste. At tak ci tak, chemie funguje vyborne. Mam tyto druhy paru rada - neztotoznuji se ani s jednim z nich a jednoduse si uzivam, jak se k sobe skvele hodi. Navic se tu objevilo par spekulaci o Artusovi a Merlinovi a vzhledem k tomu, ze to je ma nejoblibenejsi legenda... Ach, tato povidka je jednoduse skvela! Moc dekuji za dalsi poutavou kapitolu.
Re: Kapitola 5. Od: Jacomo - 26.05. 2021
Můžu tě uklidnit, ještě pár kapitol si budeme moct užívat jiskření mezi hlavními hrdiny a Natašino objevování magie. Nebezpečí tu sice je - a nijak malé - ale zatím se drží vpovzdálí. Artuš a Merlin je dobrá legenda, nicméně britské ostrovy mají i další... ;-) Uvidíme, kam až povedou stopa, kterou jim Brumbál doporučil. Moc děkuju za přízeň, Gift.

Prehľad článkov k tejto téme:

Merrick Mayfair: ( Jacomo )14.08. 2021Kapitola 15. (závěr)
Merrick Mayfair: ( Jacomo )07.08. 2021Kapitola 14.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )24.07. 2021Kapitola 13.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )17.07. 2021Kapitola 12.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )10.07. 2021Kapitola 11.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )03.07. 2021Kapitola 10.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )26.06. 2021Kapitola 9.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )12.06. 2021Kapitola 8.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )05.06. 2021Kapitola 7.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )29.05. 2021Kapitola 6.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )22.05. 2021Kapitola 5.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )15.05. 2021Kapitola 4.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )08.05. 2021Kapitola 3.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )24.04. 2021Kapitola 2.
Merrick Mayfair: ( Jacomo )17.04. 2021Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )18.03. 2021Pavučina - Úvod