Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11 - Změna 

Pár něžných rukou mu zezadu zakryl oči. „Hádej, kdo je to?”

Nepotřeboval hádat. Poznal by ten hlas kdekoli – vždycky, když ho zaslechl, přeběhl mu mráz po zádech.

„Pusť mě,” zamumlal a jemně stáhl její dlaně dolů. Otočil se tváří k ní. „Musíš toho nechat.”

Slabě se zamračila. „Jen se bavím. Kdybych věděla, že se ti tak nelíbí, když máš zakryté oči, nikdy bych to neudělala.”

„Tak to nemyslím, a ty to víš.” Odstoupil od ní. „Nemůžeš mě takhle strašit ve snech.”

Smutně se na něj podívala. „Už mě nechceš vidět.” Bylo to spíše konstatování než otázka. Oči jí sklouzly na podlahu, než se tiše zeptala: „Je to kvůli ní?”

„Komu?”

„Kvůli ní - té druhé.” Bleskla po něm zpátky zoufalým pohledem. „Ona není já, Draco.”

„Myslíš si, že si to neuvědomuji?” prakticky na ni zakřičel. „Já vím, že to nejsi ty!”

„Tak si to, prosím, pamatuj,” naléhala na něj. „Není tím, kým si myslíš, že je.”

„Tak kým potom je?”

Zavrtěla hlavou. „Prostě… nezapomeň na mě.”

„Nikdy bych na tebe nemohl zapomenout,” ujistil ji. „Ty to víš. To proto jsi tady. To proto tě vídám každou noc. Hned, jakmile zavřu oči. To proto mě srdce bolí, kdykoli jdu kolem tvé ložnice nebo když se profesor při hodině zeptá na obzvláště těžkou otázku a ty tam nejsi, abys mohla odpovědět. To proto se celý den, každý den, potýkám s tím, abych to nějak přežil. Trávím tolik svého času myšlenkami na tebe, že někdy zapomenu i dýchat.”

Natáhla ruku a něžně mu ji položila na tvář. Naklonila se k němu a přitiskla své rty lehce na jeho.

Draco se od ní rychle odtáhl, jako kdyby ho dotyk jejích úst popálil. „Nedělej to,” zastavil ji.

Stála a schlíple na něj hleděla. „Draco, prosím -”

Neměla šanci dokončit svou prosbu. Než si uvědomil, co se děje, ostrý objekt - který vypadal jako meč - Hermionu propíchl zezadu.

Její oči se rozšířily, když se podívala dolů na tu věc vyčnívající jí z břicha. Natáhla jednu ruku za záda a pomalu meč vyndala. Oběma rukama ho pak chytila a zvědavě si ho prohlížela.

„Proč?” zašeptala a pohlédla na něj s bolestným výrazem. „Proč jsi mě zabil?”

****

Draco prudce otevřel oči. Okamžitě se posadil na své posteli a skryl si obličej do dlaní. Byl si tak jistý, že ty sny s příchodem alternativní Hermiony přestanou, ale očividně se mýlil. Prudce se nadechl, na chvíli zadržel dech a pak pomalu vydechl. Ty sny ho dřív vždy rozrušily a vzpamatovával se z nich většinu dne. Teď se staly jen menší obtíží, se kterou se naučil žít.

Když se vysoukal z postele, přemýšlel, jestli nezaspal na vyučování - soudě podle jasného slunečního světla, které se snažilo vplížit skrz záclony. Pak si ale uvědomil, že je neděle. Zvažoval, že se pokusí znovu usnout, ale pak si najednou vzpomněl na dívku, která obývala Hermioninu ložnici a předsevzal si, že by jí měl radši jít zkontrolovat. Ne že by jí vyloženě nedůvěřoval, ale.. vlastně to bylo přesně tak. Jestliže jí nedůvěřoval předtím, jeho sen ho v tom jen utvrdil.

Ona není tím, kým si myslíš, že je. Věděl, že názory lidí ve snech nejsou zrovna věrohodný zdroj, ale tohle řekla Hermiona. Nezáleželo mu na tom, jestli ta slova pocházela přímo od ní nebo od výplodu fantazie, o kterém snil. Věřil jí. A nevěřil její uhlíkové kopii. 

Vyšel ze svého pokoje do společenské místnosti a doufal, že ji tam nalezne. Nevěřil, že by neopustila jejich komnaty, i když ji o to požádal. Vycítil, že tato Hermiona ve svém světě nebyla zrovna pedant na dodržování pravidel, jako byla Hermiona v jeho. 

Dech se mu zasekl v hrdle, když ji uviděl stočenou na pohovce. Byla oblečená v mudlovském oblečení - v džínech, světle modré mikině a teniskách - v Hermionině oblečení. A její vlasy nebyly rovné a hladké jako den předtím. Dnes byly tak kudrnaté, až připomínaly křoví. Jako by Hermioně z oka vypadla a Draca to rozzlobilo.

„Co to máš k sakru na sobě?” chtěl vědět.

Hermiona trochu povyskočila leknutím při zvuku jeho hlasu, ale usmála se a pozdravila, „Dobré ráno i tobě.”

„Co to máš na sobě?” zeptal se znovu.

Napřímila se na pohovce a pohlédla na sebe. „Mám na sobě oblečení. Našla jsem ho v Hermionině skříni -”

„Svlékni si to,” přikázal jí.

Hermiona zamrkala. „Prosím?”

Draco zavrtěl hlavou. „Ty víš, co myslím, Grangerová. Běž se převléknout.”

„Nemám se do čeho převléknout,” odpověděla mu. „Mám jen ty šaty, ve kterých jsem včera dorazila.”

„Tak si je zase oblékni,” navrhl jí, v jeho hlase bylo znát, že ztrácí trpělivost. „A až se budeš převlékat, udělej si vlasy stejně, jako jsi je měla včera.”

Její ruka vystřelila k hlavě a zkusila si houští trochu přihladit. „Tohle jsou mé vlasy, takhle vypadají přirozeně. Použila jsem narovnávací kouzlo.”

„Tak ho zatraceně použij znovu!”

Přimhouřila oči. „Proč jsi tak hrubý?”

„Podívej, Grangerová,” řekl a založil si ruce na hrudi, „jestli chceš zůstat v našem světě, budeš muset dodržovat pár základních pravidel. První je, že se tu nebudeš promenádovat a vypadat takhle. Někomu by se to nemuselo líbit, dobře? Nejsi ona, tak se nesnaž předstírat, že jsi.”

„Já jsem -” Hermiona zavřela ústa, pravděpodobně si uvědomila, že by to bylo plýtvání dechem, kdyby se snažila vysvětlit své počínání. Soudě podle výrazu její tváře ji Dracova slova ranila. „Nemám nic jiného, co bych si mohla obléknout. Nemůžu nosit pořád jednu školní uniformu po zbytek času, který tady strávím.”

„Až se převlékneš, půjdeme na nákupy.”

„Nemám žádné peníze.”

Povzdechl si. „Já peníze mám, takže se o to postarám. Jen se běž převléknout a můžeme jít.”

„Ale Brumbál řekl -”

„Opravdu se staráš o to, co ten stařec řekl? Kromě toho, co oči nevidí, to srdce nebolí.”

Na chvíli zaváhala, ale pak souhlasila. „Za chvíli budu hotová.”

Zvedla se z pohovky a vydala se do Hermioniny ložnice, ale zastavil jí. „Znáš nějaká kouzla na změnu barvy vlasů?”

„Jistě,” odpověděla.

„Tak je použij,” vybídl ji. „Pokus si změnit vzhled tak, jak jen to jde.”

Přikývla a zmizela do ložnice.

Draco využil příležitosti a rychle se vysprchoval. Obvykle nebral děvčata nakupovat - spíše to bylo naopak. Nenáviděl nakupování - obzvláště nakupování oblečení s osobou ženského pohlaví. Pansy většinou trvalo hodiny rozhodnout se, co všechno chce nakoupit a on musel stát opodál a říkat jí, jestli vypadala v tom kterém oblečení dobře nebo ne. Ale tento nakupovací výlet stál zato, pokud to znamenalo, že ta dívka neukradne Hermioně celou její identitu.

Po sprše si rychle vysušil vlasy sušícím kouzlem a zamířil do svého pokoje, kde vyndal ze skříně dva černé pláště s kapucí. Když se vrátil do společenské místnosti, potěšilo ho, že sotva poznal dívku sedící na pohovce.

Bylo úžasné, jak moc dokáže barva vlasů změnit vzhled člověka. Nejen že si narovnala vlasy, ale obarvila si je i na světlou blond, skoro do stříbrna - skoro jako jeho vlasy.

„Jak jsem to zvládla?” zeptala se.

Odkašlal si. „Celkem dobře. Na, oblékni si to.” Hodil jí jeden z plášťů.

Chytila ho jednou rukou a zvědavě si ho prohlížela. „Na co to je?”

„To je plášť. Jestli chceš, oblékni si ho. Kapuce je dost velká, aby skryla i tvoji tvář.”

Hermiona pokrčila rameny a oblékla si ho. Zamračila se. „Je moc velký.”

„Proto ti ho dávám, Grangerová. Potřebujeme, aby tě zakryl od hlavy až k patě. Já si jeden taky vezmu. Nechci, aby mě někdo poznal a chtěl se se mnou bavit.”

Přikývla. „Rozumím.” Přetáhla si kapuci přes hlavu a pak se na Draca zazubila - nebo si to aspoň myslel. Bylo to těžké rozpoznat kvůli stínům od kapuce, které jí skrývaly obličej. Perfektní.

„Měli bychom jít,” upozornil ji a vydal se směrem k východu. „Je brzy, všichni by měli být ještě na snídani. Když budeme mít štěstí a nikdo nás neuvidí, bude to jen rychlovka a budeme zpátky dřív, než si kdokoli všimne, že jsme odešli.”

„Co by se stalo, kdyby nás chytili?”

„O to se postaráme, až jestli nás chytí.” Ustoupil nabok a zastavil se. „Až po tobě,” pokynul ke dveřím.

Hermiona mu poděkovala a prošla kolem něj.

Když procházeli kolem obrazu u vchodu, rytíř na podobizně je vesele pozdravil.

„Ale! Pane Malfoyi!” vykřikl. „Dobré ráno! Koho si to vedete?”

Draco ho ignoroval a jemně dlaní zatlačil Hermioně na záda, aby pokračovala v chůzi a ignorovala muže na obraze a jeho otázky. Když šli dolů chodbou, slyšel, jak rytíř mumlá něco nehezkého.

Cesta do Prasinek proběhla překvapivě bez problémů. Nedělní rána byla většinou tichá. Hodně studentů ještě spalo po probdělé sobotní noci, kterou strávili se svými přáteli. Draco by obvykle také větší část neděle prospal, protože většinou trávil sobotní noc na večírku s ostatními zmijozely. Samozřejmě, tyto dny už byly minulostí. Dnes vstával časně, aby vzal zvláštní dívku, kterou potkal teprve před dvěma dny, na nákupy.

Když dorazili do Prasinek, konečně promluvila. „Páni… tady to vypadá trochu jinak.”

Draco jen něco zabručel. Opravdu ho nezajímalo, jak moc byly Prasinky podobné těm v jejím světě. Chtěl to jen mít za sebou. „To je skvělé, Grangerová. Co říkáš, půjdeme jako první do Šťastných hadrů?”

Pokrčila rameny. „Jistě. Mně je to jedno.”

Zamířili k obchodu, který byl umístěn na konci ulice. Cestou potkali pár lidí, ale naštěstí nikoho z Bradavic. Vypadalo to, že jim nikdo nevěnuje pozornost.

„V mém světě jsou Štastné hadry tam,” řekla a ukázala na malý obchod vlevo. Najednou se zastavila a zírala na vývěsní štít. „Počkej, co je to za obchod?”

Podíval se, kam ukazuje a zarazil se. „Nic důležitého,” odpověděl, chytil ji za paži a táhl ji za sebou. Ale ona ho snadno setřásla a namířila si to přímo tam.

Byl jí v patách. „Podívej, řekl jsem, že to není zajímavý obchod,” trval na svém. „Nemají ani oblečení, to proto jsme tady. Vzpomínáš si?”

„Maličkosti,” četla vývěsku nahlas. „Hmm. Tenhle obchod v mém světě nemáme. Můžeme se podívat dovnitř? Prosím? Slibuji, že budu rychlá. Jen se tam chci porozhlédnout.”

Draco otevřel ústa k protestu, ale ona už otevírala dveře a vešla dovnitř. Na námitky už bylo pozdě.

Váhavě ji následoval dovnitř. Mohl by ji nechat jít samotnou, ale nechtěl riskovat, že by se mu ztratila. Mohla by využít příležitosti a setřást ho.

„Páni,” vydechla, když vstoupila do obchodu. „To je obchod s cetkami! To je krásné!”

„Jo,” zamumlal. Rychle se rozhlédl, když si všiml, že se na ně majitel obchodu zvědavě dívá. „Tak už jsi to viděla. Můžeme jít?”

„Pane Malfoyi?”

Draco ztuhl, když k němu starší muž přešel.

„Draco Malfoyi, jste to vy?” zeptal se.

V duchu zasténal, stáhl si kapuci a nejistě se usmál. „Pane Mortimere. Dobrý den.”

Starý pán se široce zazubil. „Věděl jsem, že jste to vy! Jak se máte, mladý muži? Jak se té šťastné dámě líbil váš dárek?”

Dracův úsměv pohasl.

Vypadalo to, že si stařík všiml náhlé změny jeho výrazu. Pohlédl na něj zaujatým pohledem. „Líbil se jí, že ano?”

„Ano,” odvětil Draco napjatým hlasem. „Líbil se jí moc.”

„Dobře! Dobře!” Muž se rozzářil a bleskl pohledem po Hermioně, která k nim stála zády. „Koho to tady máme?”

„He-Henrietta. To je moje kamarádka,” řekl Draco rychle. Přešel k ní a popadl ji za ruku. „A zrovna odcházíme.”

„Ale teprve jste přišli!”

„Ano, jenže máme nabité dopoledne. Chtěla se jen podívat, co za věci tady prodáváte. Ale ona moc nemá ráda cetky, že ne, Henrietto?”

Hermiona zavrtěla hlavou.

Draco se na starého muže usmál. „Zkoušel jsem jí říct, že to není její typ obchodu, ale musela se přesvědčit. Takže... Příště na shledanou.”

„Dobrá! Mějte příjemný den, mladý Malfoyi!” Stařík zamával, když Draco s Hermionou odcházeli z obchodu.

„Žádné další zacházky,” varoval ji na ulici. „Pojďme prostě zařídit to, proč jsme tady.”

„O jakém dárku to mluvil?” zeptala se.

„To se tě netýká,” odsekl, když se blížili ke Šťastným hadrům. „Až tam budeme, prostě si rychle vyber cokoli, co se ti líbí, a dej mi to.”

„Kolik si toho můžu koupit?”

Povzdechl si. „Upřímně - je mi to úplně jedno. Vyber si všechno, co budeš chtít. Nezajímá mě, kolik si toho vybereš nebo co si vybereš, pokud si už nebudeš oblékat Hermioniny věci.”

Nebyl si úplně jistý, ale vypadalo to, že ho Hermiona zpod kapuce zvědavě pozoruje.

„Proč jsi tolik proti tomu, abych si oblékala její oblečení?” zeptala se.

„Proč pokládáš tolik otázek?”

Ztichla a následovala ho dovnitř Šťastných hadrů, kde byli jediní zákazníci. Okamžitě přešla do oddělení pro mladé čarodějky a začala vybírat.

Mezitím stál Draco u výlohy a díval se na lidi procházející ulicí. Bylo zajímavé, kolik z nich vypadalo šťastně - jako by neměli na světě jedinou starost. Páry kráčely ruku v ruce a vypadaly tak zamilovaně. S největší pravděpodobností jim ani nepřeběhlo přes mysl, jaké by to bylo, kdyby je jejich druhá polovička opustila navždy. Pravděpodobně považovali za samozřejmost, že jejich milí byli stále s nimi. Pravděpodobně věřili, že to, co spolu zažívají, přetrvá na věky-

„Dobře, jsem hotová.”

Zvuk Hermionina hlasu za ním ho probral ze zasnění. Otočil se a všiml si, že drží půl tuctu kousků oblečení. „Ty už jsi hotová?”

Přimhouřila oči. „Co myslíš tím už? Jsme tu určitě alespoň půl hodiny.”

„Aha, jasně,” odtušil Draco a cítil se jako idiot. Nechal svou mysl se toulat a přišlo mu, že tu byli jen pár minut.

Vzal jí oblečení z rukou a odnesl je k pokladně, kde je prodavačka začala markovat. „Vybrala sis něco hezkého?”

Pokrčila rameny. „Asi ano. Dala jsem si záležet, aby se to ani trochu nepodobalo oblečení, které má Hermiona ve skříni. Nebylo to tak těžké. Má hlavně mudlovské věci.”

Žena za pultem, která zrovna dávala věci do tašek, se zastavila a zeptala: „Hermiona Grangerová?”

Přes Draca se převalila vlna paniky. Poznala ji ta žena?

„Prosím?” otázala se Hermiona váhavě. Draco si všiml, že se snažila promluvit trochu hlubším hlasem

Ta žena se usmála. „Slyšela jsem, že jste zmínila jméno Hermiona. Mluvila jste o Hermioně Grangerové?”

„A-ano,” vykoktala Hermiona.

„Byla to moc milá dívka,” řekla žena s velkým úsměvem. „Občas sem přišla s Harrym Potterem a pár Weasleyho dětmi. Byla vždycky tak příjemná. Vždycky tak plná života…”

Její úsměv pomalu pohasl. „Hrozné, co se jí stalo. Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem slyšela ty zprávy. Znali jste ji?”

„Ne,” řekli Draco s Hermionou současně.

Draco si odkašlal a položil peníze do misky. „To by mělo pokrýt celý účet. Drobné si nechte.” Popadl tašky s oblečením a s Hermionou v závěsu si to namířil ke dveřím.

„To bylo těsné,” zamumlala Hermiona. „Myslela jsem si, že mě poznala.”

„Možná, kdybys nemluvila-”

„Ale to ty jsi mi položil otázku!” vykřikla.

„Pšt,” zasyčel na ni. „Nezvedej hlas.”

Rozhlédl se po ulici, která byla trochu víc zalidněná, než když vešli do obchodu. Všiml si několika bradavických studentů. „Radši bychom se měli vrátit.”

Přikývla a vyrazila na cestu, aniž by se za ním ohlédla.

„Hej, zpomal!” zavolal za ní. Zrychlil chůzi, aby jí dohonil. „Měla bys být opatrnější-”

Zastavil se, když spatřil skupinku povědomých tváří mířících jejich směrem: Pansy, Blaise, Crabbeho a Goyla. Instinktivně se stáhl do nejbližší uličky mezi dvěma obchody. Natáhl se, chytil Hermionu za rukáv pláště a přitáhl ji k sobě.

„Co to děláš?” protestovala, když ji rychle přitlačil ke stěně budovy a zakryl jí ústa rukou. Ukazováček druhé ruky si dal před rty ve ztišujícím gestu.

Dívala se na něj s rozšířenýma očima, ale nesnažila se uvolnit z jeho sevření. Místo toho zůstala úplně zticha a v klidu, když slyšeli blížící se hlasy.

„Zajímalo by mě, kde je dnes ráno Draco.”

Rozpoznal Crabbeho hlas.

„Proč na tom záleží?” promluvil tentokrát Blaise.

„Jdi se bodnout, Zabini,” uslyšel Pansy. „Mně na tom záleží.”

„Ale nemělo by,” řekl Blaise.

Draco se rychle podíval a uviděl, že se skupinka zastavila zrovna před jejich uličkou. Modlil se, aby si jich ve stínech nevšimli.

„Opravdu? A proč by nemělo?”

Vypadalo to, že Blaise s odpovědí váhá. „Víš co?” konečně pronesl. „Zapomeň na to. Jestli ti na něm záleží, posluž si. Jen si myslím, že jsi blázen, jestli si myslíš, že i jemu záleží na tobě.”

Draco na sobě cítil Hermioniny zvědavé oči. Shlédl na ni a pokrčil trochu rameny, jako by chtěl říct, že nemá tušení, o čem to Blaise Zabini mluví.

„Jdi do prdele, Zabini,” vyštěkla Pansy. Draco vzhédl přesně včas, aby ji viděl odběhnout.

„To je teda citlivka,” ušklíbl se Blaise.

Crabbe a Goyle se zasmáli a trojice chlapců jim odešla z dohledu. Draco úlevně vydechl a sundal dlaň z Hermioniných úst.

Okamžitě se zeptala: „Co to mělo znamenat?”

„Nic,” zamumlal, uvolnil své sevření a odstoupil od ní. „Pojďme.”

Šel uličkou k hlavní ulici a rozhlédl se, aby se ujistil, že je vzduch čistý. Pansy nebyla v dohledu a Blaise, Crabbe a Goyle mířili ke Třem košťatům. Když už nezpozoroval nikoho povědomého, posunkem pokynul, aby ho následovala.

Když byli na cestě zpět do Bradavic, Hermiona pronesla: „Chudáček Pansy.”

Draco na ni pohlédl. „Byly jste v tvém světě s Pansy kamarádky nebo co?”

„Ani náhodou,” odpověděla. „Ale stejně - Blaise k ní byl pěkně hrubý. Je to pravda? To, co řekl?”

„Ohledně toho, že je Pansy citlivka? Ano. Občas.”

„Ne. Myslela jsem ohledně… toho, že ti na ní nezáleží?”

Draco se zamračil. „To opravdu není tvoje věc, Grangerová.”

„Já vím,” řekla. „Já vím, že není, já jen… ona je tvoje holka.”

„Jak to víš?”

Zatvářila se zaraženě. „Četla jsem to - v Hermionině deníku. Zmínila se, že spolu chodíte.”

„Vážně?” Draco pozvedl obočí. Proč by psala o jeho vztahu s Pansy do svého deníku? Samozřejmě že umíral zvědavostí se zeptat, co přesně tam Hermiona napsala, ale potlačil tu touhu.

„Ano, vážně. Tak proč ti na ní nezáleží?”

Povzdechl si. „Nechce se mi o tom teď mluvit, dobře?”

„Dobře,” zamumlala Hermiona. Celou cestu zpět už nepromluvila.

Když se vrátili, byly chodby hradu téměř prázdné. Většina studentů byla buď v Prasinkách nebo ve svých společenských místnostech. Jestliže občas potkali nějakého studenta, ani na ně nepohlédl.

„Vidíš? Bylo to snadné,” zaradoval se, když přicházeli ke komnatám primusů.

„Vítejte zpátky, pane Malfoyi a příteli!” vykřikl rytíř na podobizně. Zubil se od ucha k uchu, když uviděl Draca.

„Proč jsi tak nadšený?” zeptal se ho.

„Jen mi řekněte heslo a uvidíte sám!” odpověděl rytíř.

Draco si povzdechl a zamumlal heslo. Když se obraz otevřel, uslyšel, jak se rytíř hihňá. „Hodně štěstí!”

Cestou dovnitř si s Hermionou vyměnil pohled. Když vstoupili do společenské místnosti, Draco si hned sundal svůj plášť a hodil ho přes křeslo. Okamžitě ztuhl, protože si všiml, že v tom křesle někdo sedí.

Profesor Brumbál na ně zíral skrz své brýle ve tvaru půlměsíce a nevypadal příliš šťastně.

„Pane Malfoyi. Slečno Grangerová,” pozdravil je klidně. „Musíme si promluvit.”