Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1 – část 2/3

First the thunder, then the storm…
Po hřmění přichází bouře…

In A Lifetime – Clannad/Bono

. . . . . . . .

Draco dostal od Brumbála zvláštní povolení, aby mohl jet na víkend domů, což byla výsada, které se většině studentů pátého ročníku nedostávalo. Rozplácle ležel před uhasínajícím krbem v otcově pracovně a nos měl zabořený do knihy o famfrpálové strategii. Díky uklidňujícímu teplu domova a pokročilé hodině byl příjemně ospalý a sotva se dokázal donutit, aby se soustředil na slova, jež se ho snažila ukolébat k spánku.

Zvedl hlavu, když jeho pozornost upoutala svíce, která zablikala a její plamen zničehonic uhasl. Jeho pohyb na oplátku zaujal otce a oba se na sebe krátce usmáli.

Otec obrátil stránku své knihy a pootočil hlavu, když ho vyrušil nečekaný zvuk. „Fouká silný vítr,“ konstatoval.

Draco se zaposlouchal do zvuku větví narážejících do oken vpovzdálí a vleže se opřel o lokty. Otec se opět plně soustředil na tlustý, prastaře vyhlížející svazek. Za krátkou chvíli se objevila Sully, v tichosti nahradila vyhořelou svíčku a rychlým pohybem ruky zapálila novou. Zmizela stejně nenápadně, jako se tu vyskytla.

Po návratu z Bradavic často chodíval do otcovy pracovny, tak jako dnes večer. Jeho volba čtiva byla sice poněkud světská, ale díky společně stráveným chvílím měl pocit, že s otcem sdílí pevné pouto, a věřil, že to Lucius vnímá stejně.

Otcova touha po vědomostech neměla hranic a většina lidí, které znal, to nedokázala ocenit. Téměř každý večer trávil ve své pracovně a studoval předmět svého zájmu, procházel hromady knih, metodicky zaznamenával na pergamen svoje poznatky a někdy dokonce zamyšleně seděl několik hodin nad jedním svitkem.

Čím starší Draco byl, tím častěji s ním otec debatoval o čtených titulech. Zpočátku se jednalo spíše o nevinná témata, ale časem si Draco uvědomil, že se otec soustředí na temná zákoutí magie, kterým se v Bradavicích nikdy nevěnovali. Nutno podotknout, že to pravděpodobně mělo dobrý důvod. Bylo to sice fascinující, ale přinejmenším děsivé.

Jeho otec zrovna mumlal něco, co připomínalo kouzelnou formuli. Nejednalo se však o latinu, a tak Draco znovu se zájmem zvedl hlavu.

Otec zareagoval na nevyřčenou otázku. „Španělština.“

Draco uvítal rozptýlení a přetočil se na bok. „Co studuješ?“ zeptal se zdvořile.

Lucius se mírně posunul v křesle, aby dobře viděl na svého syna. „Iberské kletby. Mohu tě ujistit, že to v osnovách Kratiknota nenajdeš.“

„To se vsadím. Tenhle měsíc marníme čas s domácími zaklínadly,“ souhlasil s úšklebkem. „Patrně proto, abychom udělali radost Weasleyovým.“ Vysunul hůlku z rukávu, namířil ji na otcovu prázdnou sklenici na brandy a zamumlal zaklínadlo, které ji dokonale vyleštilo. „Klidně můžeš propustit domácí skřítky. Jsem připraven zastat jejich práci.“

Jeho otec se souhlasně usmál. „Tento typ kouzel jako Malfoy nikdy potřebovat nebudeš, to je pravda. Ne že bych předpokládal, že budeš někdy potřebovat iberské kletby.“

To Draca zaujalo, přesně jak mělo. „Proč? Co jsou zač?“

„Ach. Jižanský temperament… mnohem výbušnější než ten náš. Vezmi si například tohle kouzlo. Lidově se mu říká Kletba zhrzeného milence. Samozřejmě nemusíš být zhrzený milenec, abys kletbu seslal, ale pokud se někdy v této nešťastné situaci ocitneš, možná tě to napadne.“

„Vážně? Jaké má účinky?“

„Stejně jako Španělé je kletba poněkud dramatická. Nutí oběť, aby slovně napadala každého v blízkosti.“ Otec hltal očima stránku knihy. „S účinkem od západu slunce… zřejmě dokud oběť nepadne únavou. To se opakuje každý den.“

„Slovní napadení nezní zas tak hrozně,“ vyjádřil Draco svůj názor.

„Raději bych se zdržel úsudku, dokud to nezažiješ na vlastní kůži.“ Lucius se usmál a zlověstně se mu zalesklo v očích, až z toho Draca zamrazilo a přikývl, aby uznal svoji chybu. „Obzvlášť vezmeme-li v potaz, že kletba oběti propůjčí omezenou schopnost nitrozpytu. Dovedu si představit, že jí to poskytne dostatek námětů, jak potrápit své přátele. Což pravděpodobně povede k tomu, že se z nich brzy stanou bývalí přátelé. A co dál?“ Přejel dokonale upravenými prsty po stránce. „Oběť se nedá umlčet… nedá se připoutat… nesmí se nechat o samotě. A protikouzlo je navíc rozkošně složité a vyžaduje notnou dávku sebeobětování. Zdá se, že mysleli úplně na všechno.“

„Proč se tomu říká Kletba zhrzeného milence?“

„Nejspíš proto, že se jedná o dokonalý nástroj pomsty. Nedovedu si představit, že by se oběti za těchto podmínek podařilo udržet dlouhodobý milostný vztah.“ Pokračoval, když si všiml Dracova zmateného výrazu. „Představ si, že Juan opustí Consuelu. Následně Consuela sešle na Juana kletbu. Juan naváže známost s Estrellou, ale každou noc jí ubližuje. Estrella to samozřejmě dlouho neunese a opustí ho. Totéž se opakuje s Mariou, Carminou – dokonce i s Pablem, pokud to vyhovuje Juanovým preferencím. Kletba se postará o to, aby Juan tvrdě zaplatil za svoji zradu. Je to prosté. Ale účinné.“

Jelikož měl Draco tu výhodu, že se za šestnáct let svého života s nikým milostně nezapletl, považoval celý proces za zbytečně složitý. „Nevidím v tom žádný přínos. A určitě je to neodpustitelná kletba.“

Jeho otec na moment zvážněl. „V každé kultuře platí jiné zákony.“ Draco ihned poznal, že se jeho otec plně vžil do role učitele, ale tentokrát bylo téma jeho přednášky aspoň zajímavé. Zaujatě zamručel, načež otec s přikývnutím pokračoval. „Nejedná se o neodpustitelnou kletbu, ale za její použití rozhodně hrozí vysoký trest. Alespoň ve Španělsku. U nás se nikdy neujala.“

„Proč by to někdo vůbec riskoval?“

„Milý Draco, neuvědomuješ si, jak opojná může být pomsta. Máloco se tomu dokáže rovnat.“

Zamyslel se nad tím. Při zvažování pomsty mu samozřejmě jako první vytanul na mysli Harry Potter. To však bylo jiné. Odjakživa toužil po tom, aby jeho pomsta byla okamžitá, hmatatelná a dostatečně přímočará, aby si Potter uvědomil, kdo je jejím strůjcem a zejména proč. Tyhle složité psychologické hry by mu neumožnily ani jedno z toho, a tudíž ho nechávaly chladným. Navíc by nebyl ochoten riskovat trest za seslání zakázané kletby.

Náhle ho osvítila myšlenka. Vy-víte-koho by podobná kletba uchvátila. Pán zla se určitě nebál trestu a jeho touha po pomstě vůči Potterovi byla legendární. Najednou ho napadlo, proč otec zkoumá podobné kletby, a zamrazilo ho v zádech.

Také by rád věděl, jestli Španělé vymysleli další podobné kletby. Rozhovor s otcem už neviděl v čistě hypotetické rovině. Jeho již tak rozkolísanou náladu ještě víc rozhodila větev, jež začala v poryvu větru urputně tlouct do nejvzdálenějšího okna.

Ani nevěděl, kde se v něm vzala následující otázka: „Ty ostatní knihy, ty jsou taky plné nelegálních kleteb?“ Nepotřeboval totiž slyšet odpověď, aby mu bylo jasné, že tomu tak skutečně bylo.

Otcovo studium už nikdy nebude vnímat jako neškodné noční čtení. S překvapením si uvědomil, že ony kletby mají být použity. Na živé bytosti. A možná už brzo.

Podle výrazu v otcových očích poznal, že si všiml, k jakému závěru Draco ve svých myšlenkách došel, ale zdálo se, že je tím spíš potěšen.

„Draco, co víš o noci, kdy Harry Potter zmizel z Turnaje tří kouzelnických škol?“

Náhlá změna tématu ho vykolejila. Překotně se ze sebe snažil vysoukat odpověď.

„Myslíš tu noc, kdy zemřel Cedric Diggory?“ Nervózně si olízl rty. „Potter tvrdí, že se vrátil Pán zla a Diggoryho zavraždil. Podle Denního věštce lže.“

Poslední poznámkou si od otce vysloužil káravý pohled. „Co si myslí Denní věštec, je naprosto irelevantní.“

„Ehm. No, někteří studenti si mezi sebou šuškají, že ho zabil Potter, aby vyhrál Turnaj. Minulý týden Pottera za to, co o té noci vykládá, potrestala profesorka Umbridgeová a od té doby o tom nikdo na škole nesmí mluvit. Brumbál mu věří, ale na druhou stranu…“

Otec ho vybízel pohledem i následující otázkou: „A co si myslíš ty, Draco?“

Přál si, aby měl víc času vymyslet smysluplnou odpověď. „Ne-nevím. Nevím, co si mám myslet.“ Doufal, že otec vyslyší nevyřčenou prosbu – řekni mi, jaký si mám udělat názor.

Lucius se najednou otočil v křesle, aby k synovi seděl čelem. „To, co ti teď povím, je určeno pouze pro tvoje uši. Žádám tě, aby sis vše zatím nechal pro sebe.“ Draco se pozorně posadil, poněvadž měl dojem, že se hodí, aby zaujal formálnější, vyspělejší pozici – hodnou toho, co se mu otec chystá svěřit. S přiměřeně vážným výrazem přikývl.

„Lord Voldemort je skutečně naživu. Potter – ačkoli tě mohu ujistit, že proti své vůli – sehrál stěžejní roli v jeho vzkříšení. Po mnoha letech čekání je opět naživu a v plné síle.“

Lucius byl odjakživa skvělý vypravěč a dnešní příběh toho byl jasným důkazem. Detaily, které během dalšího vyprávění barvitě vylíčil, byly natolik přesné a šokující, že Draco téměř viděl hřbitov, slyšel výkřiky smrtijedů a cítil štiplavý kouř stoupající od náhrobních kamenů a dlažebních kostek prorostlých plevelem, jak se od nich odrážely kletby.

Během otcova popisu v jeho myšlenkách došlo k pozoruhodné změně perspektivy – přestože Lucius vše vyprávěl ze svého úhlu pohledu, Draco to vnímal Potterovýma očima. Představoval si nebelvíra lapeného do pavučiny, kterou vytvořily hůlky, a viděl před sebou stíny mrtvých uvnitř světelné kupole, jež mu dodávaly odvahu. Obraz, který otec nastínil, byl natolik živý, že měl Draco pocit, jako by skutečně sledoval Pottera, jak kličkuje mezi kletbami, natahuje se k Diggorymu a přenášedlu a o chlup uniká smrti.

Zatímco poslouchal otcův známý hlas okořeněný o dosud neznámé nadšení, snažil se v duchu vstřebat všechny informace. Bylo však náročné rozklíčovat spletitou směsici dojmů, kterou v něm příběh zanechal. Jednoznačně v něm převládal strach – natolik nenadálý a silný, že ho skoro cítil ve vzduchu stejně jako ten kouř – otázkou však bylo, co ho vyvolalo. Neměl by mít spíš radost? Nepřáli si snad všichni čistokrevní, aby se Pán zla vrátil a bojoval za jejich práva? Netoužil snad po tom, aby jeho otec znovu zaujal své právoplatné místo po boku jejich vůdce, aby přinesl ještě větší prestiž jménu Malfoy a aby vedl Draca na cestě k většímu uznání? Řekni mi, co si mám myslet, prosil sice v duchu, ale nikdo mu neodpověděl na otázku, jak se má ohledně toho cítit.

A ze všeho nejsilněji cítil hrůzu.

Pai, afasta de mim este calice, de vinho tinto de sangue
Otče, ušetři mě toho kalichu krvavého vína
Calice – Gilberto Gil/Chico Buarque (portugalská píseň)

. . . . . . . .

Pro Draca onen rozhovor v otcově pracovně představoval milník, kdy v sobě začal svádět niterný boj. Ve svých šestnácti letech byl totiž přesvědčený, že otcova vize budoucnosti nemá šanci na úspěch. S tímto vědomím ho nemohl slepě následovat na cestě k selhání, stejně jistému, jako by ho předurčila věštba. Na rozdíl od otce totiž znal Pottera a Brumbála. Byl dost bystrý na to, aby dokázal předvídat změny, které brzy postihnou kouzelnický svět. Když na chodbách míjel svatouškovské nebelvíry, slyšel je, jak si vyměňují rádoby tajemná varování. V Denním věštci se psalo o nejrůznějších událostech – i když nepochybně mnohem zajímavější bylo to, co se do tisku nedostalo. Otcovi návštěvníci si na chodbách Malfoy Manor šeptali o různých zvěstech. Slyšel sice jen útržky konverzací, než se před ním zavřely dveře, ale i to stačilo, aby se chvěl nervozitou.

Draco trpěl stejnou vadou jako většina šestnáctiletých: Předpokládal, že jeho myšlenky a názory se shodují s myšlenkami a názory jeho nejbližších. Neuvědomoval si, že mu život v Bradavicích poskytuje jedinečnou příležitost pozorovat aktivity odpůrců Pána zla. Žil totiž v samotném srdci Brumbálova království a vyrůstal pod jeho vlivem. S ohledem na to dokázal stěží pochopit, proč Pán zla neustále opakoval tytéž unáhlené chyby, pokud šlo o Harryho Pottera. Snad to bylo tím, že prohrávat s druhým chlapcem bylo pro Draca v podstatě denním chlebem, a mylně se domníval, že je nevyhnutelnost takové porážky všeobecně známý fakt.

Jedno odpoledne, několik dní po jejich rozhovoru v pracovně, otec zavítal do Bradavic, aby shlédl exhibiční famfrpálový zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. Draco tomu odmítal říkat přátelský zápas jako všichni ostatní. Pořád mu hlodala v hlavě jejich konverzace o Vy-víte-kom, a proto se ve společnosti otce cítil nepříjemně. Stále se nedokázal zbavit hrůzy a strachu, které ho při tom pomyšlení sužovaly – ba naopak, jeho nálada se ještě zhoršila a obavy prohloubily. Celé odpoledne se ze všech sil snažil předstírat, že je všechno v pořádku. Doufal, že pokud bude přece jen vypadat trochu nesvůj, otec to připíše nervozitě před zápasem.

Byl krásný raný podzim – bylo neobvykle teplo a mezi světlými mraky sem tam prosvítalo slunce. Po obědě se šli s otcem projít po vyšlapané cestičce kolem jezera.

„Nebelvírští odrážeči letos vypadají menší,“ konstatoval Lucius a vedl je dál po trase.

„To je tím, že zmijozelští jsou větší,“ odvětil Draco.

Lucius se usmál. „Tedy všechno stále při starém.“ Zdál se být v nostalgické náladě. „Zmijozelové mají dobrý cit pro rozpoznání nejsilnějších jedinců.“

Následně si vyměnili několik dalších povrchních poznatků o týmech, počasí a strategii. Draco se sice do konverzace aktivně zapojoval, ale poslouchal jen napůl.

Hodina pokročila a Draco naléhal, aby se vrátili ke hřišti. Rozhodl se jít po zřídka používané cestě vedoucí do kopce. Byla příliš úzká, aby se vedle sebe vešli oba, a tak otci nechal většinu pěšinky. On sám kráčel vedle něho podzimní, suchou a napůl polámanou trávou, která hlasitě drhla o jeho hábit a bránila mu v plynulé cestě.

„Slyšel jsi něco nového o Potterovi? Nebo Pánovi zla?“ Otec zněl při strmém stoupání trochu zadýchaně.

„Ani ne. Všechny zajímá hlavně dnešní hra.“

„Ach. První zápas školního roku. Pamatuju si, jaký je kolem toho pokaždé rozruch. Každý se snaží předvést – prváci především – kolik toho ví o famfrpálu. Pak ovšem otevřou pusu a pokazí jakoukoli iluzi o tom, že mají přehled.“

Draco souhlasně odfrkl, ale nic neodpověděl.

„Vím, že jsi chytrý chlapec, Draco. Došlo ti, že se teď dějí velké věci. Musíš si uvědomit, že jakákoli informace, kterou v Bradavicích získáš a pomůže našemu cíli, nezůstane bez povšimnutí – a náležité odměny.“

Snažil se zachovat chladnou hlavu, ale nečekaný návrh, aby donášel na obyvatele Bradavic, zmíněný bez varování a jakoby nic, ho vyděsil ještě víc než rozhovor v pracovně. Během chůze držel hlavu sklopenou a kopal do země.

„Nemyslím si, že mám moc příležitostí slyšet cokoli užitečného,“ odvětil rozvážně. „Většinou se tlachá jenom o tom, kdo se s kým kde muchlal, kdo měl v bylinkářství tahák nebo kdy se bude konat další výlet do Prasinek. Určitě si dovedeš představit, o čem se baví puberťáci.“

„Nečekám od tebe, že rozpoznáš, jakou mají hodnotu věci, které slyšíš. Od toho jsou tady jiní. Máš ale dokonalou příležitost pozorovat a poslouchat, co se děje.“

„Myslel jsem, že profesor Snape-“

„Ohledně jeho loajality vyvstaly jisté pochybnosti. Radím ti, abys mu nevěřil.“

Draco se soustředil na strmou cestu a opatrně našlapoval. Otec zřejmě považoval jeho mlčení za souhlas.

„Se svou inteligencí jistě dokážeš přijít na způsob, jak se ocitnout mezi studenty, kteří by mohli něco vyzradit.“

S rostoucí nervozitou si uvědomil, že mu právě bylo nařízeno, aby se stal špehem smrtijedů, následkem čehož se mu sevřel žaludek a opět ho poctili návštěvou jeho noví přátelé – hrůza a děs. Musel dát otci odpověď a vyjádřit se, neboť čekal na jeho reakci.

„No…“ Nevěděl, co říct. „Jsem zaskočený.“ Byla to pravda, i když to asi otec nechtěl slyšet.

Lucius zpomalil a otočil se, aby se mohl dobře podívat na svého syna. Překvapení byla patrně uspokojivá reakce, protože se otočil nazpět čelem ke kopci a pokračoval ve výšlapu.

„Crabbe, otec tvého kamaráda, uvažuje o tom, že příští rok pošle Vincenta do Kruvalu. Žena na něho asi tlačí, aby udržel jejich syna v bezpečí.“ Poslední slovo vyslovil, jako by to byla kletba. „Co na to říkáš, Draco? Chceš s Vincentem přestoupit do Kruvalu?“

„Rozhodně ne.“

„Dobře. Crabbeovo zbabělství neschvaluji. Kdysi jsem někde četl, že nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v dobách krize.“¹

Jelikož byl Draco již zběhlý v luštění otcových hádanek, přeložil si to jako: Očekávám, že až nastane ten pravý čas, přidáš se ke smrtijedům.

Opatrně zformuloval neurčitou odpověď. „Zmijozel bude Crabbea postrádat.“

Lucius se zlehka dotkl Dracova zátylku, aby odměnil jeho domnělý souhlas. „Objevil jsem novou knihu o tureckých kletbách,“ změnil téma, ale Draco přestal poslouchat. Nepřál si v tuto chvíli nic jiného, než zalézt do šaten a pokud možno se zavřít v temné kabince a vylézt teprve tehdy, až bude na světě zase všechno v pořádku. Poslepu sekal nohama vysokou trávu podél pěšinky. Na každém kroku pozoroval kobylky, jež hromadně skákaly pryč vyrušeny nečekanou invazí. Náhle se zamyslel, jaké to je být jako ony a vůbec netušit, že se mění celý svět, spokojeně chroupat šťavnatý list a s ničím si nedělat starosti. A pak najednou prásk! Svět, jak ho znají, je pryč a ony nemají šanci pochopit, co se stalo.

Stejně jako nic netušící obyvatelé Bradavic.

Skutečně doufal, že všechno zůstane při starém? Zkostnatělé a neměnné, jako profesor Binns? Proč věřil – proč všichni evidentně očekávali – že Vy-víte-kdo bude mít tu slušnost se svým dalším krokem počkat, dokud Potter nedokončí sedmý ročník a nesloží zkoušky OVCE?

Další úder může přijít prakticky kdykoli. A pokud bude v Bradavicích – s Brumbálem a Potterem – zanedlouho se ocitne v pěkné šlamastice. Ocitne se ve středu války, kde bude odhalen jako zvěd nesprávné strany.

Blížili se k famfrpálovému hřišti. Členové zmijozelského a nebelvírského týmu se shromažďovali v šatnách, aby se převlékli do dresu. Otec měl v plánu sledovat hru ze zmijozelských tribun.

Všiml si, že Harry Potter osaměle stojí po jejich pravici. Na tváři se mu zračil jeho obvyklý roztržitý výraz. Ani jednoho z Malfoyů si nevšiml, ale Lucius ho bedlivě sledoval a Draco cítil, že srší nedočkavostí. Obezřetně otce pozoroval, nedával na sobě znát žádné emoce a nic neříkal.

„Podívej. Spasitel kouzelnického světa,“ vydechl Lucius. „Bez svých fanatických fanoušků, jak se zdá.“

S překvapením si všiml, že jeho otec nenápadně míří hůlkou ukrytou ve svém rukávu přímo na nebelvírského chytače. Vyplašeně otce chytil za ruku.

„Co to děláš?“ vychrlil ze sebe. „Před zápasem ho zkontrolují, jestli není pod vlivem kouzel.“ Byl si jistý, že otec zná bezpečnostní opatření, která musejí hráči před zápasem podstoupit. Sakryš, vždyť svého času hrál na škole taky famfrpál – platila stejná pravidla, nic se nezměnilo.

„Chráníš Chlapce, který zůstal naživu, Draco? Netušil jsem, že ti na něm záleží,“ odvětil otec bezstarostně.

Draco pod zaobalenými slovy rozluštil výhružný podtext a uvědomil si, že svoji další odpověď musí pečlivě zvážit. Přinutil se uvolnit pěsti.

„Ne, nezáleží mi na něm. Ale záleží mi na týmu. Nerad bych byl vyloučen ze hry.“

„To se ovšem stane pouze v případě, že kletba bude odhalena. A to nemám v nejmenším úmyslu dopustit.“ Lucius věnoval svému synovi plnou pozornost. „Nebo o mně snad pochybuješ?“

„Samozřejmě, že ne, otče,“ odpověděl automaticky. Upřímnou odpověď by hledal jen stěží.

„Děkuji mnohokrát,“ odtušil otec chladně. Poté vyslovil slova kletby, která Draco slyšel během jejich posledního setkání, a plynule recitoval španělské fráze, jako by se jednalo o jeho mateřský jazyk.

Kletba zhrzeného milence? Byl ještě udivenější než před chvílí. Jak si mohl otec myslet, že tohle nikdo neodhalí? Do háje! Nemířil svojí hůlkou na nějakého nepodstatného mrzimora. Byl to Potter, zlatý chlapec a Brumbálův oblíbenec.

Jeho zděšený výraz otce zjevně pobavil. „Uklidni se, Draco,“ napomenul ho. „Nic se nestane. Zatím.“ Pokračoval v zaříkávání, ale tentokrát přešel do latiny. Draco dokázal rozpoznat krycí kouzlo, ale další neznal. „A je to. Kouzlo nikdo neodhalí. A je na něm časový spouštěč, takže začne působit až ve chvíli, kdy to pro naši rodinu bude mít největší přínos. V den mé smrti.“

Draco měl v hlavě jen zmatek. „Ale… proč?“

Otec se synem se zastavili a ignorovali Pottera, který odcházel, aniž by tušil, co se zrovna odehrálo. Dracova rozbouřená mysl celou událost vnímala, jako by se ani nestala. Výraz, který měl v tu chvíli otec vepsán ve tváři, byl děsivě odhalující a důvěrně známý – čišelo z něj sebevědomí, arogance a sebestřednost – zkrátka rysy pravého Malfoye.

„Proč? No, Draco, nejspíš proto, že se mi chtělo.“ Vyslovil to skoro jakoby nic, jako by mluvil o něčem banálním, například o tom, jaké má rád víno, oblečení nebo hudbu. Pak ztlumil hlas a další slova téměř šeptal, jako by mu svěřoval své nejtemnější tajemství. „Protože můžu.“

„Protože můžu.“ Draca ještě nikdy nemrazilo v zádech tolik, jako když vyslechl tato slova.

Poněvadž je otec vyřkl lhostejně, jako by právě jen tak neseslal temnou kletbu na nezletilého studenta, Draco musel přehodnotit vše, co si o něm do této chvíle myslel.

Ne že by mu kdovíjak záleželo na Potterovi. Byl to provokatér a představoval hrozbu, nevyřešený a neřešitelný problém. Vůbec nic s ním nedokázalo pohnout.

Dokázal si však snadno domyslet, že se otec cítí podobně ohledně dalších bodů jejich konverzace – zejména co se týče nonšalantního návrhu, který Draco okamžitě rozpoznal jako špatně skrytý rozkaz – aby se zavázal jako zvěd ve službách Pána zla. Bylo mu nařízeno riskovat vlastní krk. Byl na něj vyvíjen nátlak. A nikdo se ho neptal, jaký na to má názor.

„Protože můžu.“

Představa budoucnosti, v níž se má stát důvěrným spojencem Toho, jehož nesmíme jmenovat, ho nikterak nepřekvapila. Ani v nejmenším. Byl přece Luciusův syn, přirozený vůdce zmjozelských spolužáků, všichni to předpokládali. Dokonce i ten nejtupější mrzimor by dokázal odhadnout, jakým směrem se bude odvíjet jeho život.

Ta myšlenka ho ničím nepřekvapila. Ale – co vlastně? Několik hodin po zápase se tím bez ustání zabýval. Kupodivu se mu podařilo lapit zlatonku dřív než Potter, i když ho štvalo, že se jednalo pouze o exhibiční zápas, a tudíž to nebude hrát roli v souboji o famfrpálový pohár. Svoje vítězství přikládal náhodě. Myslí byl rozhodně někde úplně jinde a na hru se vůbec nesoustředil. Zdálo se však, že Potter byl ještě roztržitější než Draco.

Byl za své vítezství vděčný, protože by nedokázal čelit otci v případě prohry. Podařilo se mu předstírat nadšení z výsledného skóre, přijal chválu od svých spoluhráčů – dobře ty, Malfoyi, věděl jsem, že ho dokážeš porazit – předstíral zájem o následující oslavu a přijal otcovu gratulaci a příslib nového koštěte jako ocenění svého úspěchu. Zasloužená odměna, velkoryse nabídnutá.

„Protože můžu.“

Ten večer seděl ve společenské místnosti záměrně co nejdál od všech spolužáků. Ostatní zmijozelové pochopili, že ho nemají otravovat – Draco má zase jednu ze svých nálad, varovali jeden druhého – a on je v tom nechal, protože účel světil prostředky. Goyle se jako vždy postavil do role jeho osobního strážce, připraven odstranit každý rušivý element, i když to po letech vůbec nebylo nutné.

Neuchýlil se však do vlastních myšlenek kvůli jedné ze svých nálad či dočasnému zklamání nad nespravedlností světa. Neklidně zvažoval svoji situaci ze všech stran. Odjakživa měl ve zvyku analyzovat lidi kolem sebe a hledat jejich skryté motivy – neustále si vytvářel názor, hledal a posuzoval záměry ostatních.

Uvědomoval si, že hodnocení, k nimž dojde dnes večer, budou zásadní pro to, jakým směrem se bude ubírat jeho život.

Oběť. Čím víc se zamýšlel nad událostmi dnešního dne, tím častěji se vracel k tomuto slovu. Dokáže nyní, když se z neurčité budoucnosti stala přítomnost, obětovat svoji budoucnost ve prospěch Pána zla? A co se stane, když odmítne?

Skutečně otec očekával, že se stane jeho loutkou? Že ho bude moct využít, k jakémukoli účelu uzná za vhodné, aniž by se zajímal o Dracova vlastní přání. Protože můžu?

Kdy otec překročil tuto hranici? Kdy ho přestal vnímat jako svého syna a začal v něm vidět jen něco, čím může přispět k uskutečnění svých zájmů?

Podle toho, jak se dnes odpoledne tvářil, Draco jasně poznal, že se to stalo již hodně dávno. Dracovi to dosud uniklo, jelikož tomu nevěnoval pozornost, zahloubán do vlastních zájmů, zaměstnán famfrpálem, studiem a chlapeckými šprýmy.

Nyní si však uvědomil, že oběť, kterou mu otec navrhoval – oběť, která od něj byla vyžadována, klidně za použití nátlaku a donucovacích prostředků – nebyl ochoten podstoupit. Kdesi hluboko uvnitř v něm dřímal silný pocit, skrytý až do chvíle, než ho odhalil během rozhovoru s otcem, že osud, který pro něj otec určil a na jehož naplnění bude Pán zla bez váhání trvat – tato nucená oběť – nebyl nic jiného než obyčejná zrada. Vnímal to jako podraz. Začalo mu docházet, že rozdíl mezi dobrem a zlem by se dal definovat právě tímto pravdivým poznáním: ti, kteří se nechali pohltit zlem, byli ochotni obětovat druhé. Ti druzí obětovali jedině sebe.

Draco si v tu chvíli uvědomil, co musí udělat. A taky proč.

Protože můžu.

Poznámky:

¹ Jedná se o parafrázi: Dante Alighieri, Božská komedie