Tisíc podob krásy
Originál: https://archiveofourown.org/works/550545/chapters/980826
Autor: Geoviki Překlad: LadyF Beta: Violeta
Kapitola 1 – část 3/3
We never feel the power of our own hand, sense the danger late,
and only vaguely ever grasp the means of our sole salvation.
Nikdy nechápeme vlastní sílu, nebezpečí si všimneme až pozdě
a pokud vůbec, svoji jedinou spásu poznáme jen letmo.
Sole Salvation – English Beat
. . . . . . . .
A tím započal Dracův nový život.
Zprvu poháněn strachem a posléze silnou nechutí složit oběť proti své vůli, trénován pod Snapeovým dohledem a svěřen do jeho náročné, leč pozorné péče, se naučil špehovat.
Časem.
Tu noc se pod chabou záminkou vyplížil ze společenské místnosti a vyhledal profesora Snapea. Doufal, že ho pochopí. Jakožto ředitel zmijozelské koleje měl ostatně povinnost svým studentům nabídnout pomocnou ruku. Draco ji nikdy předtím nepotřeboval, ale nyní měl pocit, že na ní závisí jeho život.
Zvěsti o Snapeově pochybné loajalitě kolovaly zmijozelskou kolejí již několik let. Samozřejmě jako důkaz mohlo svědčit Znamení zla – ovšem důkaz o čem? Dokládalo jen to, že Snape kdysi dávno sympatizoval s Pánem zla. Totéž se dalo tvrdit o Dracovi. Uvědomil si, že to nevypovídá vůbec nic o jeho současných názorech.
Brumbál ho nadále zaměstnával v Bradavicích. I ten nejpitomější prvák by si domyslel, že pokud by byl Snape aktivní smrtijed, dávno by ho vyhodil. Jeho přítomnost na škole byla sama o sobě dalším důkazem – ale opět, čeho? Brumbál věřil, že je přinejmenším nestranný a pravděpodobně podporuje jeho zájmy.
Draco měl silné podezření, že je Snape dvojitý agent. Otec dnes naznačil v podstatě totéž. Na čí straně však doopravdy byl, to mohl potvrdit pouze Snape – nikoli Brumbál, ani Pán zla. Loajalita se nedala vnímat černobíle. Možná ani neexistoval způsob, jak ji s přesnou jistotou určit.
Nezbývalo mu nic jiného než doufat, že se Snapeovi dá věřit. Pokud se mýlil – no, na to prozatím nechtěl myslet. Měl však dojem, že v průběhu uplynulých let ve svém učiteli našel spřízněnou duši – někoho, kdo stejně jako on každé rozhodnutí zvažuje ze všech úhlů a nikdy slepě nečiní to, co od něj očekávají jiní.
Obrnil se touto nadějí a zaklepal na učitelovy dveře.
„Pane Malfoyi,“ pozdravil ho profesor formálně. Ani nezvedl obočí nad pozdní návštěvou.
„Profesore Snape, potřebuji s vámi mluvit. Jde o důležitou věc.“
Snape otevřel dveře dokořán a pozval ho dovnitř. Draco ho následoval do tlumeně osvětlené místnosti a slyšel za sebou zamykací a následně umlčovací kouzlo. Vůbec mu to nedodalo na klidu.
„Posaďte se, prosím.“
Poslechl. Nyní, když byl konečně tady, ho však opouštěla kuráž. Závěry, k nimž došel ve své hlavě, bylo mnohem náročnější uchopit v reálném světě.
Snape si všiml jeho nezvyklého mlčení a přešel k malé komodě, ze které vyndal dvě sklenice a něco, co připomínalo whisky. Draco se pohodlně opřel v křesle a pozorně se rozhlédl po místnosti – v minulosti zde už párkrát byl, ale pokaždé ho překvapilo, jak moc se Snapeovy osobní komnaty liší od učebny lektvarů. Bylo zde téměř útulno. Snape mu vložil do dlaně plnou sklenici a Draco se vděčně napil. Nápoj samozřejmě nebyl tak lahodný jako ze zásob Malfoy Manor, ale nebyl ani zdaleka špatný.
„Blahopřeji k dnešní výhře,“ pochválil ho Snape. „To bylo příhodné, když jste měl otce mezi diváky.“
Nepřekvapilo ho, že Snapeovi došla spojitost mezi Luciusovou přítomností v Bradavicích a touto noční návštěvou. Tím, že na to v hovoru odkázal, ho nepřímo vyzval, aby hovořil nejen o otci, ale také o souvisejících tématech.
A tak spustil.
Opatrně a váhavě to téma naťukával. Jaké byly podle Snapa vyhlídky na blížící se válku? Měl nějakou představu, kdy a kde Pán zla udeří jako první? Jak zareagují studenti a zaměstnanci Bradavic? Mluvil o tom bez výrazu, jako by probírali výhody a nevýhody moderních famfrpálových strategií, a Snape odpovídal stejně věcně.
S rostoucím sebevědomím postoupil k palčivějším otázkám. Kdo bude vyzván, aby se přidal ke smrtijedům? Stála jejich filozofie za vysokou oběť ve formě bezbřehé věrnosti, kterou Pán zla vyžadoval? Jaká byla jeho skutečná naděje na úspěch?
Snape odpovídal stejně neurčitě jako před chvílí a do toho z ničeho nic udeřil vlastní otázkou: „A co si myslíš ty, Draco?“
Po jejím vyřčení jako by se v Dracovi odemkl jakýsi tajný zámek a on vyslovil nahlas všechny své obavy. Promluvil o všem, co ho tížilo, o svých pochybách, pocitu zrady – vše ze sebe vyklopil a sice stále trnul, jaká bude Snapeova reakce, ale především se mu ulevilo, že se má se svým trápením komu svěřit.
Snape pozorně naslouchal a sem tam ho přerušil otázkou, ale většinu času nechal Draca vyprávět.
„Proč jsi mě ohledně této záležitosti vyhledal?“ zeptal se nakonec.
Draco se mu podíval zpříma do očí. „Myslím si, že jste Brumbálův špeh. Ve skutečnosti nejste smrtijed. Doufal jsem, že byste mohl – no, chci se přidat.“ Tak. Konečně to bylo venku. Sice to řekl dost kostrbatě, ale Snape to určitě pochopí.
„Chceš donášet na smrtijedy?“ zeptal se docela udiveně.
„Ano.“
„Proč?“
To je dobrá otázka, pomyslel si Draco. „Myslím, že bych díky svému postavení mohl být něčím užitečný,“ odvětil.
„Nic tě k tomu přece nenutí. Chápu, proč se nechceš přidat ke smrtijedům. Válce se ale můžeš úplně vyhnout. Nemusíš se postavit proti svému otci. Stačí se držet stranou.“
„Ne.“ Divil se, co ho ponouká k tomu být vůči Snapeovi naprosto upřímný. Zřejmě mu rozvázala jazyk whisky. „Nestrannost mě před nimi neochrání. Vím, že by se mi stejně mstili. Pokud se k nim nepřidám, tak jediný způsob, jak zůstat naživu, je postarat se o to, aby prohráli.“
Snape ho odměnil úsměvem. „Aha. Zmijozelská odpověď. Sleduješ vlastní zájmy.“
„Možná, ale nejde jen o to. Nevím, jestli to všechno dokážu vysvětlit. Věnoval jsem tomu ale dost myšlenek na to, abych si byl jistý, že to opravdu chci.“ Odmlčel se, aby jeho další argument zněl co nejpřesvědčivěji. „Chci rozhodnout o vlastním osudu. Nebudu ničí loutka. Dokonce ani v rukou svého otce.“
„Ne, nedovedu si představit, že by ses zrovna ty takhle podrobil něčí vůli,“ odpověděl Snape se zamyšleným výrazem. „To, co navrhuješ, je ale vysoce nebezpečné.“
„Já vím. Jsem připravený držet se co nejvíc zpátky.“
„Takže ti nejde jen o to střihnout si zajímavou roli? Splnit si dětskou fantazii o životě tajného agenta? Netoužíš po tom, aby tě občané tvé vlasti bezmezně obdivovali a ženy se ti vrhaly k nohám?“
„Ne. Vždyť ani nejsem na ženský. Líbí se mi chlapi,“ řekl nenuceně. Záhy po svém přiznání vytřeštil oči a vyprskl: „Vy – ta whisky! Přidal jste do ní veritasérum!“
„Pochopitelně.“ Snape ho dál rozvážně pozoroval, složil dlouhé prsty do stříšky a pokračoval: „To, o co mě žádáš, není nějaká dětská hra, Draco. Musím si být jistý, že jsou tvé úmysly upřímné. Nejpravděpodobnější důvod, proč bys mě chtěl vyhledat, je najít proti mně důkaz a předat ho otci. To ti přece muselo být jasné.“
Draco si povzdechl a opřel se v křesle. „Máte pravdu.“
„Jistě si uvědomuješ, že stoprocentně upřímný člověk by si veritaséra nikdy nevšiml.“ Snape se znovu pousmál a jeho hlas zvláčněl. „Ovšem na tvou obranu, cítil jsi potřebu lhát pouze o něčem, co nesouviselo s tématem našeho hovoru.“
Svírala ho hrůza nad tím, co přiznal, a obava, že jeho tajemství bude použito proti němu. „Nikdy jsem to nikomu neřekl. Nikdo o tom neví. N-“
Snape ho přerušil. „V tom případě se velice omlouvám za to, žes mi to nechtěně přiznal. Víc o tom nebudeme mluvit.“ Významně se na svého žáka podíval. „I když nemohu říct, že by mě to překvapilo.“
Cítil, jak jeho tváře polévá ruměnec. „Jak to myslíte?“
„Jednou z nejužitečnějších schopností každého špeha, milý Draco, je umění pozorovat druhé. Časem se naučíš, že většina lidí toho o sobě prozrazuje mnohem víc, než si uvědomují. Bdělý pozorovatel si všímá všeho.“ Draco zahanbeně odvrátil pohled – skutečně byl tak snadno čitelný? „Víc už k tomu tématu ale neřeknu.“
„Děkuji,“ hlesl tiše.
Snape zvážněl. „Skutečně jsi proti smrtijedům?“
„Ano.“ Když si byl nyní vědom, že je pod vlivem lektvaru, všímal si toho, jak ho nutí odpovídat na profesorovy dotazy.
„Chceš se stát zvědem ve službách těch, kteří bojují proti smrtijedům?“
„Ano.“
„A vyhledal jsi mě proto, že věříš, že to je také moje práce?“
„Ano.“
„Uvědomuješ si, jaké jsi podstoupil riziko, když jsi mne vyhledal a svěřil se mi se svými úmysly?“
Draco ztuhl. „Ano.“
„Svěřil ses někomu jinému, že mě chceš dnes večer navštívit? Například svému otci?“
„Ne. Nikomu.“
„Svěřil ses někomu jinému se svým záměrem zradit smrtijedy?“
„Ne.“
„Proč jsi nešel přímo za ředitelem a nenabídl mu své služby?“
„Protože mu nevěřím. Vůči zmijozelům nikdy nechoval sympatie. Zajímá ho jenom Potter.“
Snape se na něho rozvážně podíval. „Žárlíš na Pottera?“
Nenapadla ho automatická odpověď, a tak marně hledal správná slova. „N-nevím. Někdy žárlím na to, jak má všechno jednoduché. Třeba když se dostal do famfrpálového družstva hned v prvním ročníku. Nebo když se stal účastníkem Turnaje tří kouzelnických škol. Na to, že skoro každý rok vyhraje školní pohár. Na druhou stranu ale chápu, že se toho v jeho životě děje mnohem víc a že ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá. Něco mi uniká. Například kolují zvěsti-“
„Jaké, Draco?“
Uvědomoval si, že ho Snape zkouší – byl si jistý, že toho o Potterovi ví mnohem víc než on sám. „No, například o jeho rodině. Říká se, že s ním zacházeli jako s domácím skřítkem. Že spával v přístěnku. Každý rok se do Bradavic vrací ve starém oblečení, které je mu příliš velké. Nevím, jestli je na tom něco pravdy…“
„Je,“ odpověděl Snape stroze.
Draco zvedl hlavu, ale profesor nic dalšího nedodal. „A pak se hodně mluví o tom, kolikrát už porazil Pána zla – prý skoro každý rok, co je na škole. Dost se toho píše v Denním věštci. Samozřejmě je to jejich svatoušek, takže drtivé většině nevěřím…“
„To bys měl.“
Byl zmatený. „Proč o něm vůbec mluvíme – co má Potter společného s důvodem, proč jsem za vámi přišel?“
Snape mu to trpělivě vysvětlil. „Potter hraje zásadní úlohu v Brumbálových plánech. Z toho důvodu je jeho ochrana naše hlavní priorita. Řekni, Draco, nenávidíš ho?“
„Ne.“ Samotného ho překvapilo, jak rychle odpověděl. „Považuju ho za nesnesitelného, namyšleného idiota, rozmazleného, zhýčkaného, drzého-“
Snape se tiše zasmál. „Chápu. Nemáš ho příliš v lásce.“
„Ne, pane. Na to ani nepotřebuju veritasérum.“
„No, nemohu říct, že bych tvůj názor nesdílel. Přesto potřebuju vědět – dokážeš s ním spolupracovat, pokud budeš muset? Ochráníš ho, když o to budeš požádán?“
„Myslím, že ano. Pokud mě o to požádáte.“ Věděl, že Snapeovi dojde, že tím myslí pouze jeho, ale doufal, že se nebude příliš pídit po důvodu. Představa, že je oddaný širší skupině osob, které si ničím nezasloužily jeho respekt, byla pro něho zatím nemyslitelná. Hlavně zpočátku se bude muset spolehnout na svou přirozenou loajalitu ke Snapeovi. Pokračoval ve své žádosti. „Profesore, určitě mě chápete. Jste zmijozel. A znáte mého otce.“ Po krátké odmlce dodal: „Myslím, že mě můžete naučit, co potřebuju. Byl bych za to vděčný.“
Snape nic neodvětil a nadále zevrubně zkoumal svého studenta.
„Prosím, pane.“
Snape ho studoval natolik důkladně, až měl Draco pocit, že se mu pokouší číst myšlenky. Měl silné nutkání odvrátit zrak, ale bál se, že by to vypadalo jako projev slabosti či pochybností. Všechny jeho plány závisely na Snapeově spolupráci. Mlčení se nesnesitelně táhlo.
Dokud Snape konečně nepromluvil. „Dobrá. Samozřejmě o tom musíme informovat ředitele, ale nikdo jiný se to nedozví, pokud to nebude nutné.“
Draco přikývl, zalila ho úleva a poprvé po dlouhé době cítil klid. „Mám na vás jednu prosbu.“
„Tak brzy?“ zeptal se Snape, ale zdálo se, že je spíš pobavený než dopálený. „O co jde?“
„Rád bych připil našemu novému přátelství, ale nejprve bych vás chtěl požádat o novou sklenici whisky.“
Severus Snape se ke svému překvapení v nově budovaném přátelství s Dracem zhlédl. Navázali na předchozí dojem vztahu mezi oblíbeným učitelem a protěžovaným studentem, aby tak zamaskovali čím dál častější kontakt. Ostatní studenty podporoval v tom, aby věřili, že připravuje Draca na dráhu mistra lektvarů, což jim poskytlo dokonalou záminku, proč spolu trávili téměř každý večer.
Jelikož studenti byli lidi – a tím pádem drbali o věcech, do kterých jim nic není – čas od času si mezi sebou šuškali ohledně skutečné povahy jejich vztahu. Věděl, že Draco, pro kterého se jednalo o citlivé téma, nad jejich nevhodnými narážkami v duchu bublal vzteky. Snape je ignoroval, ale radši si dával pozor, aby si od Draca udržoval bezpečný odstup.
„Nenech se tím rozhodit, Draco,“ poradil mu jednoho večera. „Dávej ale dobrý pozor, kdo se ozývá nejvíc – může za tím stát důvod, který pro tebe bude jednou užitečný.“
„Já vím. Někdy je to ale těžké. Mám sto chutí jim zakroutit krkem! Jsou to idioti.“
„A ty jsi nikdy nikoho nepomlouval?“ Podíval se na svého studenta s předstíraným obdivem. „Jsem si jistý, že jsi z takového chování již vyrostl, ale možná jako mladší?“
Draco se jeho vtipu zasmál. „Nikdy. Jak dobře víš, jsem přímo ztělesněním upřímnosti a ctnosti.“
„Samozřejmě. Ani na moment jsem o tobě nepochyboval.“
Prohlédl si mladého muže rozvaleného na své pohovce, bosé nohy ležérně přehozené přes opěradlo, tváře rudé díky teplu sálajícímu z krbu. Byl velmi mladý. Až příliš. Přestože ho Snape učil vše, co se mu bude hodit v roli špiona v doupěti Pána zla, stále upřímně doufal, že k tomu nikdy nedojde. Přál si, aby se nevyhnutelná válka vyřešila bez Dracovy účasti. Jedním z důvodů, proč přijal jeho žádost, byla touha ochránit ho před nekalými úmysly jeho otce. Pokud bude mít Potter jako vždy více štěstí něž rozumu, mohlo by se mu podařit naplnit svůj osud co nejdříve a Draco by tak zůstal v bezpečí, zcela mimo dění. Náhle se mu do mysli vetřela vtíravá myšlenka – pokud by si měl vybrat mezi ochranou Pottera nebo Draca, dal by Pottera na první místo, kdyby musel?
Draco zřejmě také přemýšlel o své budoucnosti, protože se zeptal: „Kdy konečně dostanu nějaký úkol od všemocného Řádu? Brumbál mi nevěří?“ V očích se mu odrážela záře ohně, takže se zdálo, že hoří nedočkavostí.
„Nespěchej, dokud není dokončen tvůj výcvik, Draco.“
„Zatím jsem ale nedokázal nic prospěšného.“
„Právě naopak. Chováš se stejně, jako by se nic nezměnilo, a záměrně necháváš ostatní, aby věřili, že budeš loajální a oddaný stoupenec Pána zla, jakmile k tomu budeš vyzván.“
„A dál?“
„Vybudovat přesvědčivý krycí příběh je to nejdůležitější, co jako špeh uděláš. Je to také to nejtěžší a často nejpodceňovanější – brzy ale zjistíš, že je to zásadní klíč k úspěchu.“