Preklady fanfiction Harryho Pottera

ÚVOD

V týmu nikdy nekopeš sám za sebe

There's No I In Team

Originál: https://archiveofourown.org/works/29331300

Autor: Drarrymadhatter

Překlad: LadyF

Povolení k překladu: Ano

Humor / Romance

Drarry

Rating: 15+

Slov: 5742

Preslash

Období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Drarrymadhatter. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Shrnutí: Na ministerstvu se pořádá Den týmové spolupráce napříč odbory a Harry Potter se ocitne v týmu s Dracem Malfoyem. Jsou nuceni spolu absolvovat teambuildingové aktivity, během nichž před sebou navzájem odhalí své vnitřní démony a naučí jeden druhého, jak mít rád někoho, koho doteď nenáviděli.

Věnování překladu: Moje něžná Violetko, přeji ti z celého srdce všechno nejlepší ke tvým narozeninám! Když jsem si přečetla tuto povídku, hned jsem věděla, že ji musím přeložit, protože mi připomíná nás dvě. PS: zkusíme si doma některou z těch teambuildingových aktivit? :-D

S láskou

LadyF

*****

V chodbě se hlasitě odrážely Harryho kroky. Nahlédl do každých dveří, které míjel, ale pořád neměl ponětí, kam se ten pitomec schoval.

Upřímně řečeno, za všech stupidních nápadů, které ministerstvo v poslední době realizovalo, byl tento jednoznačně na první příčce. Sjednocení odborů a posílení týmové spolupráce, no vážně. Opravdu se snažil z toho nevinit Hermionu, ale nemohl si pomoct. V uplynulých týdnech ji několikrát přistihl, když vedla zapálený rozhovor s Kingsleyem, přičemž se oba soustředěně mračili a vyměňovali si mezi sebou rolky pergamenu. Tehdy si Harry myslel, že se jedná o její další pokus dostat do vládního programu zájmy spolku SPOŽÚS, ale už si tím nebyl jistý. Sluníčkářská přehlídka pozitivních myšlenek, vzájemné lásky a sounáležitosti byla přesně v jejím stylu. Harry se mimoděk usmál nad věčným idealismem své milované kamarádky, ale stejně si přál, aby tohle byla poslední teambuildingová aktivita, které se bude muset účastnit.

Zahnul doleva a spatřil před sebou zdánlivě nekonečnou řadu dveří. Jak postupoval chodbou, svědomitě zkoušel otevřít každé dveře, kolem nichž prošel, a děkoval Godrikovi, že jsou všechny na víkend magicky uzamčeny. Po chvíli narazil na jedny, které se otevřely, asi proto, že je jejich majitel zapomněl uzamknout. Harry se zdviženým obočím rozsvítil, vstoupil dovnitř a očima skenoval místnost, aby odhalil možné skrýše. Po zběžném nahlédnutí za závěs a pod stůl opustil místnost a v duchu dumal nad tím, kolik času tato hra ještě zabere. Jak znal Malfoye, určitě se schoval na nějaké absurdní místo. Debilní Zmijozel.

Harry dále postupoval chodbou a zastavil se u nenápadných dveří, podstatně méně naleštěných než všechny ostatní. Obezřetně otevřel místnůstku, která vyhlížela jako špatně zásobeny přístěnek, zmáčkl vypínač, aby rozsvítil, a objevil několik mopů, kyblíků a košťat a také velmi znuděného Draca Malfoye, který se opíral o zadní stěnu.

„Vida, konečně jsi mě našel.“ Důvěrně známý arogantní hlas ho už dávno přestal vytáčet do běla, a tak na starého nepřítele jen zakoulel očima. „Pojď dovnitř, Pottere, ať nepokazíš hru. Přece nemůžeme dopustit, aby toto utrpění skončilo předčasně.“

Harry se musel ovládnout, aby se neotřásl, když se zahleděl mezi harampádí v přístěnku. Samozřejmě že si Malfoy vybral jako skrýš nejmenší místnost v celé budově. Těžce polknul skrz sevřené hrdlo a pokusil se vkročit dovnitř, ale jeho nohy vypověděly službu.

„Tak co je? Chceš, aby nás načapali, nebo co?“

Harry ze sebe setřásl obavy a rychle vstoupil do přístěnku. Opřel se o stěnu co nejdál od Malfoye a zavřel za sebou dveře. Praštil se hlavou do zdi a zavřel oči. Rozhodl se, že dokud nic nevidí, tak se nic neděje.

„Ještě světlo, Pottere. No vážně. Nemají být bystrozoři přeborníci na plížení a maskování?“ Světlo za jeho víčky zmizelo a Harryho vtáhla absolutní tma. Ta mu ovšem nevadila. Pokud přístěnek neviděl, jako by tu nebyl.

„Myslíš, že bude trvat dlouho, než nás najdou?“ zamumlal Harry, odhodlaný zkrátka na to, kde zrovna je, vůbec nemyslet.

„Doufám, že ne,“ slyšel Malfoye odfrknout, i když ho neviděl. „Ale na druhou stranu, tobě trvalo půl hodiny, než jsi mě našel, takže mám jisté pochyby, jak si povede zbytek idiotů v našem týmu.“

„Nejsou to idioti, Malfoyi.“

„Seš si jistej?“ zeptal se Malfoy s předstíraným údivem. „Takže Goldstein není idiot? Vedle něho i troll vypadá jako génius.“

„Vždyť chodil do Havraspáru. Není hloupej.“ Je to v pohodě, říkal si v duchu Harry. Když to vydrží se zavřenýma očima a bude se soustředit na to, jak Malfoy plácá nesmysly, možná, ale jenom možná, to tu přežije.

„Možná ne na akademické úrovni, ale nemá žádný instinkt. Vsadím se o deset galeonů, že bude poslední, kdo nás najde.“

„Já ti nevím… Mafalda je už docela stará.“ Harry si představoval, jak si to stará dáma štráduje po ministerstvu, ťuká holí do dlážděných podlah a pátrá po jejich úkrytu.

„Možná už je stará, ale zná ministerstvo jako své boty a pořád jí to pěkně pálí.“

„Uvidíme.“ Harry si povzdechl a držel oči zavřené. Bylo mu upřímně jedno, kdo je najde jako poslední, hlavně když to bude brzy.

„Co je? Máš strach? Bojíš se prohry?“

„Leda ve snu, Malfoyi,“ vyslovil Harry automaticky, protože doufal, že mu sázka pomůže změnit tok myšlenek. „Tak jo. Sázím deset galeonů, že Anthony nebude poslední, kdo nás najde.“

*****

Posledních několik minut bylo ticho a Harry měl podezření, že Malfoy snad dokonce usnul. Ticho na něho tlačilo, jako by byl zavalen těžkou dekou. Tma ho držela pevně přitisknutého ke zdi a kolébala ho jako tenkrát, kdysi dávno, když –

„Co je to vůbec za název pro hru, Pstruh?“ Harryho to vytrhlo z myšlenek a pro jednou byl vděčný za to, že Malfoy nikdy nezavře klapačku.

„Pstruh?“ Procedil to slovo skrz zaťaté zuby. „Jsou to Sardinky, Malfoyi.“

„To máš fuk. Ryba jako ryba.“

„Má to být legrace,“ vydechl Harry ztěžka. Temnota ho obklopovala ze všech stran a zcela ho pohltila, a tak pevně stiskl oční víčka, co nejvíc to šlo.

„Haha. A ty se bavíš? Já jen že to vypadá, že to tu nenávidíš úplně stejně jako já.“ Ozvalo se šustění, jako by Malfoy měnil pozici, a poté znovu promluvil, z větší blízkosti než před chvílí. „Seš v pořádku, Pottere?“

„V pohodě.“

„Nevypadáš dobře…“ podotkl Malfoy nejistě. Samozřejmě, pomyslel si Harry bez dojetí, má strach, že pokud omdlím, vina padne na něj.

„J-jak to poznáš? Vždyť je tu tma jako v pytli.“

„Slyším, jak dýcháš. Rychle a přerývavě.“

„Drž zobák a dej mi pokoj,“ zasípal Harry, i když ho jímala panika a pulzovalo mu ve spáncích. „Ještě nás uslyší Anthony a ty prohraješ drahocenné korunky svého papíčka.“

„Jdi do háje, Pottere. Jenom jsem se zeptal.“

Harry pevně semknul rty a soustředil se na to, aby dýchal nosem, pomalu a plynule, jak se to naučil během léta po válce. Kdesi hluboko uvnitř se cítil provinile za to, že dal Malfoyovi poznámkou o jeho otci podpásovku, ale v jeho hlavě nezbývalo místo pro lítost. Potřeboval se nadechnout.

„Fajn, ať je teda po tvém.“ V Malfoyově hlase bylo poznat, že to vzdal, a Harry za to byl rád. Potřeboval klid, jenže ať už v něm Malfoy probouzel jakékoli pocity, klid mezi ně nepatřil.

Harry náhle ztuhl, když se kdesi za dveřmi ozvalo klapání podpatků. Jak se zvuk přibližoval, Harrymu vstávaly chloupky na rukou a po těle mu naskakovala husí kůže. Pomalu se sesunul podél zdi, až si dřepl na podlahu a stočil se do klubíčka, jak nejvíc to šlo. Klika mírně zaskřípala, když s ní někdo otočil, a za jeho smrštěnými očními víčky se objevilo pronikavé světlo. Harry zatajil dech v očekávání, že na něho každou chvíli zaječí teta Petunie, aby připravil snídani.

Útok na jeho ušní bubínky se však nekonal.

„Mám vás!“ zavýskla Levandule, než za sebou zavřela dveře a natáhla se, aby znovu zhasla světlo.

„Počkej chvilku.“ Malfoy se připlížil k Harrymu a posadil se vedle něho. „Je ti špatně, nebo co?“

„Páni, Draco má pravdu, Harry. Vypadáš fakt hrozně. Nechceš sklenici vody, nebo něco?“

„Ne,“ zašeptal Harry, oční víčka stále pevně stisknutá. „Mám jenom migrénu. Občas to tak mám. Nic to není.“

„Když myslíš,“ odvětila Levandule s jistými pochybami. „Kdybys ale potřeboval na čerstvý vzduch, nebo cokoli jiného, tak nám to řekni, dobře?“

Jakmile Harry strnule přikývl, zmáčkla vypínač a přístěnek opět zahalila temnota.

„Našla jsi nás docela rychle,“ podotkl Malfoy. „Doufám, že jsi nepodváděla a nezapojila svůj vlkodlačí čich.“

„Já a podvádět? Ale no tak, Draco, to jsi mě teda urazil. Jenom jsem použila prostředky, které mám k dispozici. Nemůžu za to, že jsem jediný poloviční lykantrop v týmu.“

Harry se dál choulil u stěny a poslouchal. Praštěné nesmysly odváděly jeho pozornost od nervózních myšlenek.

*****

O čtvrt hodiny později se dveře přístěnku otevřely, opět se rozsvítilo a objevila se Penelopa Clearwaterová se zardělými tvářemi.

„Aha, tady jste, lidi,“ zalapala po dechu a chytila se za bok. „Výborně. Bála jsem se, že budu poslední.“ Po krátké, nebo spíš delší chvíli se narovnala, stoupla si do přístěnku vedle Levandule a zaklapla za sebou dveře. O pár vteřin později je opět spolkla tma. Protože už byli v přístěnku čtyři, vzduch houstnul. Harry zaťal ruce v pěst a nehty si zaryl do měkké kůže dlaní. Měl nyní mělký dech, vzduch cedil skrz zaťaté zuby a jednou za čas slabě zasípal.

„Tohle není taková hrůza,“ dumala Penelopa, „když uvážím, že sis na schovku mohl vybrat jakékoliv místo. Aspoň se tu dá dýchat.“

„Ano, ohled na tvoje pohodlí pro mě byla samozřejmě největší priorita,“ odsekl Malfoy.

„Ale no tak, chovejte se slušně, pane Malfoyi. Kdo ví, jak dlouho tady spolu budeme muset vydržet?“

„Pane Malfoyi? Promerlina, to zní fakt směšně, nemyslíš? Co takhle prozatím zůstat u Draca, Penelopo?“

„Na formálním vyjadřování není vůbec nic špatného, pane Malfoyi,“ škádlila ho Penelopa a zjevně si to užívala.

„Harry? Jsi to ty, kdo tak divně dýchá? Vypadáš, jako by ti něco bylo…“

„Jsem v pohodě,“ zasyčel Harry do temné místnosti už snad po desáté. „Migréna.“

„Už jsme se ho ptali a dostali jsme stejnou odpověď, Penny.“ Levandule zněla rezignovaně.

„Opravdu,“ potvrdil Malfoy. „Nemusíš plýtvat dechem.“

„Nejsi v pořádku, Harry.“ Penelopin obvykle vlídný hlas působil nyní ostře. „Zníš, jako bys měl záchvat paniky.“

„Cože, Pottere? Bojíš se tmy?“

„Pane Malfoyi – ticho! Harry, můžu k tobě? Jen se mrknu, jestli ti něco není… Mám zdravotnický výcvik.“

„Ne, prosím. Jen mi nechte trochu prostor. Jsem v pohodě. Budu v pohodě.“ Uvědomoval si, že začíná pištět, a najednou si přál, aby tu nebyl Malfoy. Tohle bude mít na talíři ještě pěkně dlouho.

„Kdyby sis to rozmyslel –“

„Pššt, myslím, že slyším kroky,“ přerušila ji Levandule a rozhostilo se mezi nimi ticho.

O chvíli později se skutečně otevřely dveře a odhalily Percyho Weasleyho s vítězoslavným úsměvem.

„Ach, výborně. Říkal jsem si, že slyším někoho mluvit.“

Rychle a rázně za sebou zavřel dveře, opřel se o volný kousek zdi a pokračoval.

„Nemám nic proti tomu, abychom si zkrátili čas povídáním, ale měli bychom aspoň šeptat. Když jsem přicházel ke dveřím, slyšel jsem vaše klábosení docela zřetelně. Nechceme to přece ostatním příliš usnadnit, že ne?“

„Jak myslíš, Weasley.“ Malfoy si povzdechl a jeho ruka se tiskla k Harryho, jelikož seděli těsně u sebe.

„Harry? Hele, není ti něco?“

„Jsem. V pohodě.“ Harry byl kousek od výbuchu. Už ho nebavilo to pořád dokola opakovat.

„Pořád na tom trvá,“ dodala Levandule, „i když to není pravda.“

„Harry –“

„Nech to plavat, Percy. Aspoň jednou v životě.“

„Slyšel jsi ho, Weasley. Nechej našeho Spasitele na pokoji.“

„Trhni si, Malfoyi.“

*****

O dalších deset minut později dveře energicky otevřel Kingsley a smál se u toho jako měsíček na hnoji. Během několika vteřin se k nim připojil a vtěsnal se mezi Levanduli a Penelopu.

„Skvělá skrýš, Draco, dobrá práce,“ pochválil ho Kingsley žoviálně. „Není to jen tak, najít místo, kam se všichni vlezeme.“

„Děkuji, pane ministře. Celý život sním jen o vaší chvále a nyní mohu konečně v klidu umřít.“

„Malfoyi!“ Percy pohoršeně zalapal po dechu. „Měl bys s panem ministrem hovořit s větší úctou!“

„Nic se neděje, Percy. V tuto chvíli nejsem ministr, ale jen další člen týmu.“

„Ale i tak má Percy pravdu,“ zastala se ho Penelopa tichým hlasem. „Trochu úcty by vám neuškodilo, pane Malfoyi.“

„Přestaň mi říkat pane Malfoyi. V této situaci je to nepřiměřeně formální, nemyslíš?“

„V jaké?“

„Tím myslí to, že jsme zavření v přístěnku,“ zaskřehotal Harry. Měl pocit, jako by mu po plicích pochodovali ohniví mravenci, kteří ho kousali a štípali s každým nádechem.

„Projev úcty je na místě za všech okolností, i uvnitř přístěnku, Malfoyi,“ prohlásil Percy nafoukaně.

„Hele, Weasley, dá ti to hodně práce, aby sis udržel to pravítko zaražené v prdeli, nebo na to máš přirozený talent?“

„Pánové! To stačí. Prozatím jsme uvězněni v uzavřeném prostoru, takže vám doporučuji chovat se slušně. Myslím to vážně. Nenuťte mě, abych promluvil z role ministra,“ pokáral je Kingsley. „Harry? Není ti nic?“

„Toho si nevšímejte, pane ministře.“ Levandule si zívla, neboť ji celá záležitost zjevně začínala nudit. „Tvrdí, že je v pořádku.“

„Vždyť taky jo.“

„Harry, to rozhodně nejsi.“

„Vykašli se na to, Kingsley. Prosím.“ Jeho hlas zněl asi už opravdu bídně, poněvadž Kingsley skutečně ustoupil a na nic dalšího se naštěstí neptal. Jemný dotek Malfoyovy ruky byl konejšivý a uklidňující, ačkoli by mu to nikdy nepřiznal. Napětí se šířilo z jeho hrudi do zad, a tak zakroužil rameny, aby je trochu uvolnil. Po chvíli si uvědomil, že se za ním pohybuje Malfoyova ruka, a najednou se jeho zad dotýkaly dlouhé, elegantní prsty. A pak, dřív, než Harry stihl zareagovat, začaly hladit, odhodlaně ale opatrně, kousek odhalené kůže v místě, kde se Harryho košile vyhrnula o zeď.

Jeho první reakce by byla odstrčit Malfoye a ukončit jeho hru, ať už znamenala cokoli, jenže doteky byly uklidňující a Harry se jejich vlivem uvolnil. Jemné kroužení prstů odvedlo jeho pozornost od tlaku na hrudi, takže se mu lépe dýchalo. Po chvíli ho přestala svrbět kůže. Ramena, stále napjatá a ztuhlá, byla najednou lehčí. Malfoy nepřestal pohybovat prsty, ani na moment nezpomalil, ani k sobě neupoutal ničí pozornost.

„Takže,“ zeptala se Penelopa, aby změnila téma hovoru, „myslíte, že tady budeme dlouho?“

„Tak dlouho, dokud nás Goldstein nenajde. Už jsem se vsadil s Potterem o deset galeonů, že bude poslední.“

„To od tebe není zrovna kolegiální, Malfoyi,“ napomenul ho Percy.

„Chci se přidat.“

„Pane ministře!“

„Co je? Máme utužovat vztahy s ostatními členy týmu. Proč bychom si u toho nemohli také přijít na slušný výdělek?“

„Pokud se zapojí pan ministr, tak já taky.“ Penelopa zněla nadšeně. „Sázím deset galeonů, že bude Mafalda poslední. Je už docela stará a ty schody dají člověku zabrat.“

„Jo, za mě to samé,“ přidala se Levandule. „Anthony má výhodu mládí.“

„Všichni toho budete hořce litovat, až zjistíte, že mám pravdu.“

A skutečně, asi tak o dvacet minut později je konečně našla Mafalda Hopkirková, z čehož měl Malfoy bezbřehou radost. Během několika vteřin si dřepla na obrácený kbelík, mávnutím hůlky zabouchla dveře a zhasla světlo.

„Jak se všichni máte?“ zeptala se uvolněně, jakoby sedávala s cizími lidmi ve tmavých přístěncích každý den.

„Docela to ujde, jelikož jsem právě vyhrál malé jmění,“ tetelil se Malfoy.

„Co tím myslíte, mladý muži?“

„Šlo jenom o takovou sázku, kdo nás najde poslední, Mafaldo.“

„Hmmm a všichni jste sázeli na to, že to budu já? No, dobře vám tak, že jste přišli na buben. Jsem sice stará, ale ne hloupá. Nikdy nepochopím, jak se ten chlapec ocitl v Havraspáru.“

„Nerada pomlouvám příslušníky své koleje, ale je trochu natvrdlejší, že?“ přidala se Penelopa tiše.

„Pane Pottere,“ ozvala se Mafalda po chvíli ticha, „zdá se mi, že nezníte dobře.“

Harry se soustředil jen na Malfoyovy prsty a ignoroval otázku. Nechal na ostatních, aby Mafaldu ujistili, že mu opravdu nic není.

*****

Harrymu se neuvěřitelně ulevilo, když měl ten příšerný den konečně za sebou. Tým šel slavit do Děravého kotle, ačkoli se jednotliví členové neshodli na tom, co vlastně oslavují. Kingsley návštěvu hospodského zařízení považoval za odměnu, kdežto dle zamračeného výrazu v Malfoyově obličeji se dalo usoudit, že doufá, že mu ohnivá whisky pomůže na vše zapomenout. Harrymu se z toho celkem snadno podařilo vyvléct, jelikož se vymluvil na to, že se necítí dobře. Kingsley si naštěstí ihned vybavil, jak Harry vypadal v přístěnku, okamžitě ho poslal k letaxové síti a nařídil mu, aby rychle upaloval domů a pořádně si odpočinul.

Nyní měl Harry kůži zrůžovělou po sprše, hověl si ve svém oblíbeném křesle a usrkával ohnivou whisky z křišťálové sklenice ze soupravy, kterou dostal jako dárek do nového bytu od Billa a Fleur. Držel ji volně v ruce, měl zavřené oči a jeho svaly konečně opouštělo napětí po náročném dni. U Merlina, byl opravdu rád, že už to má všechno za sebou.

Pořádně upil ze sklenice a vzpomínal na události dnešního dne a na to, jak se pokaždé ocitl ve dvojici s Malfoyem. Některé aktivity byly docela fajn, i když postrádaly smysl, jako například Dvě pravdy a jedna lež. Nesměli jste vyzradit nic osobního, za což byl Harry upřímně vděčný, takže se z jejich přiznání vyklubaly nudné bláboly. Harry si odfrkl při vzpomínce na moment, kdy Kingsley hrdě prohlásil, že nemá fialové bačkory. Koho zajímají jeho pitomé bačkory?

Nejméně příjemné bylo cvičení, kdy jste měli s partnerem udržet oční kontakt. Podle pravidel originálně nazvané hry Oční kontakt se účastnici měli rozdělit do dvojic a hledět si vzájemně do očí přesně dvě minuty. Mělo jim to pomoct prohloubit vzájemnou důvěru nebo nějaký podobný nesmysl, ale výsledek byl jenom ten, že z toho všichni byli na prášky.

Dvě minuty, kdy musel upřeně zírat do chladných očí, byly ty nejdelší v jeho životě. Vždy si myslel, že Malfoyovy oči jsou nevýrazně šedé, bezcitné a chladnokrevné, ale čím déle do nich hleděl, tím jasněji si uvědomoval, že se mýlil. Ve skutečnosti nebyly vůbec šedé, nýbrž bledě modré, jako odraz zapadajícího slunce na vlnách oceánu. Čas pomalu plynul, když se ponořil do hlubin očí a ztratil se ve stříbrných a popelavě modrých odlescích.

Zrovna docházel k závěru, že Malfoyovy oči byly to nejkrásnější, co kdy v životě spatřil, když Malfoy přerušil napjaté ticho. Harry snad ještě nikdy nebyl vděčnější za to, že ho někdo vytrhl z vlastních myšlenek.

„Takže…“

„Takže co, Malfoyi?“

„Co se stalo v tom přístěnku?“

„Myslím, že je během této hry vhodnější mlčet, Malfoyi.“

„Jenom jsem se zeptal, pitomče.“

„O nic nešlo.“

„Aha, takže nic. No jasně. Nic je přesně to, kvůli čemu lidé obvykle propadají panice během teambuildingových aktivit.“

„Vlastně za to mohla tvoje voda po holení. Málem jsem se z ní udávil. Ty se v tom pitralonu snad koupeš!“

„Pořád lepší, než zapomínat na základní hygienu jako ty.“

„Jenom proto, aby tě to štvalo, samozřejmě.“

„Odpovíš mi na moji otázku, nebo ne?“

„Když mi povíš, proč jsi mě hladil po zádech, tak ti vysvětlím, co se mnou bylo.“

„Asi máš pravdu, měli bychom během této aktivity raději mlčet.“

„Časový limit je u konce. Bylo mi potěšením jako vždy, Malfoyi.“

„To určitě.“

Harry ze sebe tu vzpomínku setřásl a znovu se napil whisky. Krásné oči, to tak. Nedostatek kyslíku v mozku po panické atace mu zřejmě zakalil mysl, protože jinak nebylo možné, aby mu na tom otravném mizerovi připadalo cokoli krásné.

Když dopíjel sklenici, jeho bytem se rozezněl zvonek. Harry vstal z křesla, zvědavý, kdo to může být – ostatně každý, koho znal, byl právě v hospodě – a dobelhal se ke dveřím. O několik vteřin později hořce litoval, že zvonek neignoroval.

„Malfoyi…?“ Ze všech lidí, kteří by se mohli ukázat na jeho prahu, by jeho očekával na posledním místě, snad až na Voldemorta.

„Skvělá dedukce, Pottere. Bystrozorský výcvik očividně nese ovoce!“ Líný hlas postrádal obvyklou jízlivost. Malfoy se ležérně opíral o rám dveří a Harry nedokázal odtrhnout pohled od zrůžovělých tváří a dokonale bílých zubů, které uždibovaly měkkou pokožku na spodním rtu. Skoro by řekl, že je ten mizera nervózní, což rozhodně nevěštilo nic dobrého.

„Co tu děláš?“

„Můžu dál?“ Harryho obočí vyletěla kamsi nad ofinu, když se snažil zvážit situaci ze všech stran.

„Jak víš, kde bydlím?“

„Percy Weasley.“ Malfoy svůj pokus o vysvětlení doprovodil bodrým smíchem. „Ukázalo se, že nic nevydrží. Po pár panácích ohnivé whisky zpíval jako kanárek. Věděl jsi, že byl kdysi zabouchnutej do madam Hoochové?“

„Cože?“ Nečekané odhalení Harryho zaskočilo. Hoochová? Přísná učitelka létání na koštěti, která byla ve vztahu s profesorkou Prýtovou? Najednou se nemohl dočkat, až to poví Ronovi, Georgeovi a v podstatě každému, kdo to ještě neví. „To jako fakt?“

„No, rozhodně to přiznal před všemi, kdo s námi seděli u stolu. Pořád opakoval, jak umí pevně uchopit a vyleštit násadu od koštěte.“

„Fuj! Život bez téhle představy bych si rozhodně dokázal představit!“ Zatřásl hlavou, aby se mohl soustředit na současný problém. „Tak co tu chceš?“

„Jenom si poklábosit. Slibuju, že nemám žádné postranní úmysly.“ Malfoy zvedl ruce nad hlavu, patrně aby demonstroval, že nekuje žádné pikle. „Pustíš mě už dovnitř?“

Harry se na moment zamyslel, než ustoupil a podržel dveře, aby jimi mohl projít nezvaný host. „Tak jo,“ řekl, když Malfoy vstoupil do bytu, „chovej se jako doma.“

Malfoy si sundal kabát a pověsil ho na prázdný úchyt věšáku, který sem Harry přestěhoval z Grimmauldova náměstí. Naštěstí byl mnohem hezčí než ta hrůza s trollí nohou, co stála v chodbě – otřásl se, jen si na ni vzpomněl – a lesklý mahagon krásně ladil se zbytkem interiéru.

Dovedl Malfoye do obývacího pokoje a naznačil mu, aby se posadil, než jim donesl další dávku ohnivé whisky. Poté, co Malfoyovi podal sklenici a se svou se posadil do křesla, se Harry rozhodl vypustit bubáka ze skříně.

„O čem jsi chtěl mluvit?“

„Předtím v přístěnku –“

„Ve jménu Godrikově!“ přerušil ho náhle rozčilený Harry. Co se vůbec stará? „Proč už to nenecháš konečně na pokoji, krucinál? Zapomeň na to!“

„Nemůžu. Prostě to potřebuju vědět.“

„Ale neříkej,“ posmíval se mu Harry, „a proč, prosím tebe?“

„Protože si dělám starost.“

Přiznání Harryho zaskočilo nepřipraveného a lapal ústy jako ryba na souši. Malfoy ta slova skoro zašeptal, jako by se bál vyslovit je nahlas. Harry chtěl vyhrknout, že to není možné, ale raději mlčel. Pozorně sledoval Malfoyův obličej a všiml si, že se v jeho dokonalých rysech vystřídaly nervozita, obava a naděje. Stěží dokázal uvěřit, že je to skutečně jeho tvář bez obvyklé povýšenosti pravého aristokrata. Zdálo se to fyzicky nemožné, téměř jako znamení apokalypsy.

„Proč?“ vydechl Harry, neboť ho nenapadlo nic jiného.

„Upřímně jsem si kladl stejnou otázku.“ Malfoy si prohrábl rukou vlasy a procedil dech skrz zaťaté zuby. „Nevím proč, prostě to tak je. Když ti bylo mizerně, chtěl jsem to napravit. A později jsem nedokázal přestat myslet na to, co se muselo stát, aby ses takhle bál.“ Malfoy se znovu kousl do rtu a zřejmě si potřeboval utřídit myšlenky, než pokračoval. „Nikdy se nebojíš, Pottere. Ne, vážně,“ trval na svém Malfoy, když si Harry hlasitě odfrkl. „Viděl jsem tě, když jsi čelil Pánovi zla, postavil ses šíleným ministerským pověřencům a nikdy jsi ani na moment nezaváhal. Světu, v němž se bojíš tolik jako v tom přístěnku, prostě nerozumím.“

„Nerad ti to říkám, Malfoyi, ale bojím se neustále. Bál jsem se jako malý, když jsem jel poprvé do Bradavic. Pokaždé, když se stal nějaký průser, jsem se neuvěřitelně bál. Myslím, že jsem ve strachu strávil většinu života.“

„V tom případě to umíš zatraceně dobře skrývat, Pottere.“

„Všechno zlé je pro něco dobré,“ řekl Harry s kamenným výrazem a usrkl si whisky. Cítil potřebu štípnout se do ruky, aby se ujistil, že doopravdy sedí ve svém obývacím pokoji a popíjí whisky s Dracem Malfoyem. Možná prostě usnul a tohle je jenom divný sen.

„Co bys řekl na výměnný obchod, Pottere?“ Harry se podíval na Malfoye, který držel svou sklenici oběma rukama a zamyšleně špulil rty. „Něco za něco. Ty mi vysvětlíš, co se stalo v tom přístěnku, a já ti na oplátku řeknu něco stejně důležitého.“

„Takže na tom ztratíme oba?“ Harry zakroužil sklenicí a dumal nad jeho nabídkou. Na jednu stranu sice nerad někomu vyprávěl o Dursleyových, ale zároveň nemohl popřít, že je zvědavý, s čím se mu svěří Malfoy.

„Tak jo, ale mám dvě podmínky. První – musí to mít stejnou váhu. Neřeknu ti, co mě trápí, jenom proto, abys mi mohl líčit historky o svém oblíbeném plyšákovi z dětství nebo podobné kraviny.“

„Souhlasím.“

„Druhá – tím to téma uzavřeme. Až spolu domluvíme, nikdy už to znovu nevytáhneme.“

„Tak jo, ale platí to pro obě strany, Pottere.“

„Fajn.“ Harry se napil na kuráž a pustil se do vyprávění, aby to měl co nejdřív za sebou.

„Každý ví, že jsem vyrůstal u mudlovských příbuzných. Teta Petunie byla matčina sestra a vychovávala mě se svým manželem Vernonem. Měli taky syna, Dudleyho, který byl o rok starší. Na první pohled by se mohlo zdát, že to muselo být docela fajn, možná dokonce opravdu prima. Byla to moje rodina, a navíc jsem si mohl hrát se skoro stejně starým bratrancem, že? Jenže to nebyla taková idyla.“

Odmlčel se, aby se znovu napil a nechal alkohol sežehnout jeho hrdlo. Promerlina, opravdu nesnášel, když o tomhle musel mluvit. S věkem se to nezlepšilo. Soustředil veškerou pozornost na své koleno, protože věděl, že kdyby viděl Malfoyův výraz, tak by z toho vycouval.

„Nenáviděli kouzelníky. Tvrdili, že je to nepřirozené a moji rodiče byly zrůdy. Magie, dokonce i ta falešná, byla špatná. Za každou zmínku o čemkoli, co by se jen vzdáleně mohlo vymykat normálu, mě stihl trest. Nutili mě spát v přístěnku pod schody, kde nebylo žádné světlo. Místo matrace jsem měl jen tenkou karimatku a deku. Nezajímalo je, že mi byla zima. Někdy mě tam zamkli na několik hodin, jindy na několik dní. Někdy k tomu nepotřebovali ani důvod, mohl to být trest za to, že jsem přinesl domů lepší známku než Dudley, nebo že jsem nevycídil celý dům dost rychle. Jindy to bylo asi jen proto, aby se na mě nemuseli dívat, nebo se mnou cokoli řešit.“

Přemohla ho zvědavost, a tak se koutkem oka podíval na Malfoye. V očích se mu zračil odpor a hněv. To Harry mohl přijmout. Zlost byla rozhodně lepší než lítost. Nebo, nedej Merline, slzy.

„To je pěkně na hovno, Pottere,“ zachraptěl Malfoy, bledý obličej zkřivený znechucením.

„Nic už s tím nenadělám.“ Harry ledabyle pokrčil rameny. „Většinou to zvládám dobře. Jen se snažím vyhýbat tmavým, stísněným prostorům. Upřímně to vyplave na povrch jen málokdy. V roli bystrozora se mi nestává často, že se musel schovávat v přístěnku.“

„N-nevím, co na to říct,“ přiznal Malfoy a Harry se usmál, protože konečně docílil toho, aby mu došla slova. „Vždycky jsem si myslel, že tě mudlovští příbuzní jako malého uctívali jako své božstvo.“

 Představa, jak se mu Dursleyovi klanějí a snaží se mu splnit každé přání, byla natolik absurdní, že Harry vyprskl smíchy. Draco se na něho tázavě podíval.

„Promiň, jenom… to nejhezčí, co pro mě kdy udělali, bylo to, že mi dovolili na Vánoce zůstat v Bradavicích, takže jsem nemusel celé prázdniny trávit ve svém přístěnku.“

„To sis nezasloužil, Pottere. Žádné dítě by nic takového nemělo zažít.“

„Přežil jsem to.“ Harry nedokázal zabránit vlastnímu úsměvu, poněvadž vzdor veškerým jejich snahám skutečně přežil. Vše, čím si kvůli nim prošel, z něj nakonec učinilo lepšího člověka. To mu samozřejmě ani zdaleka nevynahradilo ztracené dětství, ale dalo se s tím lépe vyrovnat.

Harry se z ničeho nic otřásl a uvědomil si, že zatímco seděli, v místnosti se ochladilo. Zvedl svoji hůlku z konferenčního stolku a zapálil oheň. Jeho kůži pohladilo teplo plamenů, jako by klesal do vany s horkou vodou. Trochu natáhl nohy a usrkl další doušek whisky. Čekal… Malfoy byl na řadě a Harry si byl jistý, že dodrží své slovo.

O chvíli později si Malfoy skutečně odkašlal, aby mohl začít vyprávět.

„Můj otec mě nikdy neobjal. Vím, že to v porovnání s tím, čím sis prošel ty, zní opravdu směšně, ale poznamenalo mě to. Nikdy mě neobjal, nikdy se neusmál. Vždy byl velmi přísný a odměřený. Když mi byly asi tři roky, dal mi lekci ohledně toho, že projevy emocí a náklonosti jsou známkou slabosti, kterou využijí tví nepřátelé. Správný Malfoy má být silný a soběstačný. Pokaždé, když jsem byl smutný nebo vystrašený, třeba po noční můře nebo když jsem spadl na zem, se tvářil zklamaně. Mohl jsem se snažit sebevíc, ale cokoli jsem udělal, vždycky se našlo něco, co jsem mohl udělat lépe, rychleji, vložit do toho méně emocí. Myslím, že mě nikdy doopravdy nemiloval. Viděl ve mně jenom následníka svého rodu.“

Harry s Malfoyem udržel přímý oční kontakt. Věděl, že jeho společník bude pátrat v jeho obličeji po stopách lítosti. Naprosto ho chápal – lítost byla skoro to nejhorší, co k vám někdo mohl cítit.

„Každé dítě přece potřebuje lásku, to je přirozené.“ Harry si dal záležet, aby jeho hlas zněl jasně, ale tiše. „Tvůj otec se nechoval správně.“

„Matka mi to plně vynahradila. Pokaždé, když byl otec pryč na služební cestě, což bylo často, mě k sobě pevně tiskla. Každou noc před spaním mi rozčesávala vlasy a zpívala mi, pokaždé stejnou píseň. Když vyšívala ve svém salónku, dovolila mi, abych si sedl k jejím nohám, a vyprávěla mi pohádky.“ Malfoy se při té vzpomínce slabě usmál. „To jsou chvíle, na které myslím, když potřebuju seslat Patronovo zaklínadlo.“

Harry se zaujatě předklonil.

„Jakou podobu má tvůj Patron? Je to fretka? Nebo páv?“

„Trhni si, Pottere,“ odpověděl Malfoy pobaveně. „To by se ti líbilo, co?“

„Musíš uznat, že by to byla fakt prdel,“ přitakal Harry s úsměvem.

*****

V tichosti dopíjeli whisky a dále seděli před krbem, dokud Malfoy neodložil prázdnou sklenici na stůl a nezvedl se k odchodu. Harry ho rychle následoval.

„Díky, žes mě pustil dovnitř, Pottere.“

„Harry.“ Když se Malfoy tvářil nechápavě, rychle dodal vysvětlení: „Právě jsme si vzájemně vylili svá srdce a jsme u mě doma. Myslím, že příjmení už nejsou na místě.“

„Tak dobře, budu tě oslovovat Harry, pokud ty mi budeš říkat Draco.“

„Řekneš mi už konečně, proč jsi opravdu přišel, Draco?“

„Asi jsem tě jenom chtěl vidět.“

„Opravdu?“ Nečekaná lichotka v Harryho tváři zanechala ruměnec. „Proč?“

„Vlastně ani nevím.“ Draco se zachichotal a tváře měl skoro stejně rudé jako Harry. „Prostě jsem tě nedokázal vyhnat z hlavy a už mě to přivádělo k šílenství.“

„Co děláš v pátek? Můžeme zajít do Děravého kotle a pokračovat v našem rozhovoru, jestli chceš.“

„Pátek?“ Draco zamrkal, poněvadž ho vývoj událostí poněkud vyvedl z míry. „Není to Valentýn?“

„Jo, co na ten nápad říkáš?“ Poté, co otázku položil, si uvědomil, jak moc si přeje, aby Draco pozvání přijal.

„Nemáš rande s někým šíleně sexy?“

„Možná. Záleží na tom, co odpovíš,“ odvětil Harry laškovně.

„Tak platí, Harry.“ Dracův široký úsměv byl nakažlivý, a tak stáli v chodbě a křenili se na sebe jako dva blázni. „Rande s Harry Potterem na svatého Valentýna? Kdo by to byl řekl?“

„Znám ten pocit,“ souhlasil Harry nadšeně. Otevřel dveře bytu, když Draco sundal svůj kabát z věšáku. „Potkáme se v šest před Děravým kotlem?“

„Domluveno,“ vydechl Draco a Harry se musel hodně držet, aby neskákal radostí dva metry vysoko.

Draco už byl skoro ze dveří, když se náhle otočil čelem k Harrymu.

„Je to jelen. Můj Patron je jelen.“

„Jako ten můj?“ vyhrkl Harry překvapeně.

„Tak trochu.“ Draco nejistě pokrčil rameny. „Je to jelení mládě. Myslím, že se tomu říká kolouch. Je o něco větší než srnec a už mu rostou parohy.“

Dříve, než se Harry stačil zamyslet nad tím, co to vlastně znamená, pokud vůbec něco, se k němu Draco vrhl a zlehka ho líbl na tvář. Když se Harry konečně vzpamatoval, Draco už byl pryč a slyšel jen jeho kroky, jak pospíchal dolů ze schodů.

Harry jemně obkreslil prsty místo, kde ho Draco políbil, a zavřel dveře. Valentýna většinou nenáviděl, protože ho pronásledovali šílení fanoušci a do pošty se mu snažili propašovat lektvar lásky. Poprvé po dlouhé době se však na tento svátek upřímně těšil. Pokud všechno klapne, páteční večer bude stát za to.