Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2 – část 1/3

It is our choices that show what we truly are, far more than our abilities.
Naše rozhodnutí ukážou, kým skutečně jsme, daleko více než naše schopnosti.
J. K. Rowlingová (Harry Potter a Tajemná komnata)

. . . . . . . .

Profesor Snape slyšel, jak se před dveřmi učebny lektvarů shlukují studenti pátého ročníku. Jako obvykle se neměli k tomu vstoupit dříve, než bylo nezbytně nutné. Pokaždé se shromáždili venku, povídali si, aby oddálili nevyhnutelné, a pak se hromadně nahrnuli dovnitř.

„Co ty tady, Smithe?“ zahulákal hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než Seamusi Finniganovi. „Bouchl ti lektvar? Nebo jsi jenom chtěl vidět, jak to dělají nebelvíři?“

„Ne, já za to nemohl. Včera jsme měli řetězovou reakci.“

Byl to slangový výraz, který se používal, už když do školy nastoupil Snape, pro označení hromadné exploze lektvarů. Některé přísady byly extrémně výbušné, a proto jakákoli chyba mohla ovlivnit i okolní kotlíky a všechny je zničit. V takovém případě všichni zúčastnění museli vaření lektvaru zopakovat s následující hodinou – a z toho důvodu se k dnešní spojené výuce zmijozelů a nebelvírů přidali vybraní mrzimoři a havraspáři.

„Kdo to byl?“ zeptal se Finnigan, stále číhající za otevřenými dveřmi.

„Terry Boot.“

„A kolik zasáhl?“

„Bylo nás třináct,“ odpověděl Smith se smíchem. „A večer jdeme všichni do Prasinek, takže doufám, že má v prasátku dost srpců.“ Podle tradice musel viník řetězové reakce pozvat své oběti na máslový ležák, aby jim vynahradil, že museli opakovat hodinu.

„Třináct – páni! Učebna bude dneska praskat ve švech.“

Ozval se nový hlas. „Nemůžu uvěřit, že tady vůbec jsme.“ Byl to Dean Thomas.

„To mi povídej,“ odpovědět Smith a významně ztišil hlas.

Finnigan se také pokusil promluvit tiše, ale nepovedlo se mu to ani náznakem. „To mohl vymyslet jedině Snape, chodit na lektvary i po tom, co jsme složili NKÚ. Je to pěkně nefér. Brumbál by měl zasáhnout.“

„Přesně, nikoho jiného by pokračovat ve výuce po zkouškách nenapadlo,“ přitakal Smith. „A taky to má dobrý důvod.“

Finnigan napodobil kňouravý hlas a Snape si se zděšením uvědomil, že má představovat jeho. „Nedopustím, aby se studenti pátého ročníku courali po chodbách a rušili výuku ostatních. Předpokládám, že jste v Bradavicích proto, abyste se něco naučili. Pokud je to jediné, co vás zajímá, nepodstatná známka u zkoušky, možná byste své vzdělání měli přehodnotit.“

Imitace byla odměněna smíchem.

Thomasovi se podařilo promluvit tiše, ale Snape ho přesto slyšel jasně. „Nemusíš se účastnit, Seamusi. Snape jasně řekl, že každý, kdo rupl u zkoušek, je z hodiny omluven.“ Další smích.

Seamus si odfrkl a prohlásil: „No jo, ale kdo by se k tomu přiznal? Ty jsi taky tady.“

Smith dodal: „Za každého, kdo bude chybět, odebere kolejní body. To se vsaďte.“

Snape se usmál. Vždy měl v záloze efektivní výhružku.

Chodba se přeplnila a všichni se pod jeho pasivním dozorem nahrnuli do učebny.

Jeho studenti měli jen málo možností volby. Nosili skoro stejné školní hábity, stejné brašny a na tvářích měli stejně obezřetné a odtažité výrazy. Jakmile se posadili na místa, vytáhli totožné učebnice, brky a lahvičky s inkoustem. Před sebe položili hůlku, kterou si nevybrali, protože to ona si vybírá kouzelníka. Evidentně zde nebyli dobrovolně a byl si jistý, že kdyby mohli, tak by si ho nevybrali za svého učitele – většina ho nesnášela. Studenti pátého ročníku došli trnitou cestou k poznání, že je lepší možnost volby uplatnit jinde. Vaření lektvarů byla exaktní věda a každá odchylka od pokynů nevyhnutelně vedla ke katastrofě. Z toho důvodu studentům, i když si toho nebyli vědomi, nechával v ostatních ohledech tolik volnosti, kolik jen bylo možné.

Pokud informace přinášely moc, potom byl profesor Snape velice vlivný muž. Uměl pozorovat druhé a měl dobrou paměť. Pečlivě zkoumal ze všech stran i ta nejtriviálnější rozhodnutí a poté je založil do kádrové složky, kterou si v hlavě zakládal pro každého, s kým se kdy setkal. Kdyby byl velkorysý člověk, býval by se o své poznatky podělil se subjekty svého pozorování – velkorysý však nikdy nebyl.

Studentům přesto dával co nejvíce možností na výběr, aby mohl sledovat jejich rozhodování.

Nestanovil pevný zasedací pořádek, takže to, kam si sedli, mu poskytlo pár základních informací. Studenti ve spojené hodině Zmijozelu a Nebelvíru nemuseli sedět odděleně, ale přesto se tak rozhodli již od prvního měsíce školy. Vypadalo to, jako by mezi nimi rozčísl pěšinku hřebenem.

Studenti pátého ročníku už měli natolik zajetý systém, že posadit se na něčí místo by znamenalo skoro stejný hřích jako zabrat někomu postel. Někteří od prvního dne v Bradavicích seděli v zadní řadě – jako například Draco se svými kamarády Crabbem a Goylem. Největší drb tohoto týdne – že Dracův otec sedí za mřížemi Azkabanu – je dokonale izoloval od ostatních, jelikož zbylí studenti se jim vyhýbali obloukem.

Měl z toho mírný pocit zadostiučinění, když si všiml, že skoro všechna místa jsou obsazená. Na rozdíl od většiny bradavických učitelů zastával názor, že je účinnější, když se vás studenti bojí, než když vás milují.

„Je od vás milé, že jste se k dnešní výuce připojili. Někteří z vás evidentně stále žijí v iluzi, že jste uspěli u zkoušek NKÚ,“ záměrně se soustředil na Longbottoma, který patrně považoval svůj brk za nesmírně fascinující, „brzy však budete vyvedeni z omylu.“

Prošel se po třídě a zastavil se za Finniganem. „Vím, že někteří z vás mají jisté pochybnosti o tom, zda je nutné dnes dodržet školní docházku. Snad se domníváte, že jsem jakkoli povinován – možná z nařízení samotného ředitele, hmm? – vám umožnit, abyste se celý týden bezcílně poflakovali po škole. Mohu vás ujistit, že se mýlíte.“

Pokračoval ke Smithově lavici a přejel dlouhými prsty po hřbetu jeho židle. „Snad byste raději promarnili svůj čas v Prasinkách. Já jsem však toho názoru, že ho využijete lépe, když se něco naučíte. Chápu, že je to pošetilé, ale vycházím z dojmu, že to je důvod, proč jste na této škole.“

Přešel k prázdné lavici, kde obvykle sedávali Grangerová a Weasley. „Ovšem jak vidím, ne každý se mnou v tomto ohledu souhlasí. Odebírám každé koleji deset bodů za každého chybějícího studenta.“

Spokojeně si prohlédl šokované výrazy nejbližších studentů.

„Vždyť Hermiona s Ronem pořád leží na ošetřovně,“ zamumlal Thomas.

„Ano. Toho jsem si vědom. Stejně jako toho, že příčinou jejich zranění je jejich vlastní pošetilé a zbrklé rozhodnutí opustit bez povolení školní pozemky. Nyní musí nést následky svých činů. Pokud to ovšem není tak, že se pravidla na vyvolenou skupinu žáků nevztahují?“ Finnigan ho probodl pohledem, ale nikdo se neodvážil mu oponovat nahlas. Potter se zarytě díval do země. Zřejmě se soužil pocitem viny.

V průběhu uplynulých let byl několikrát svědkem toho, jak se lavice kolem Pottera buď plnily nebo vyprazdňovaly, podle toho, zda byl zrovna populární či nikoli, zda se ho ostatní studenti báli, nesnášeli ho či jim byl lhostejný. Dnes byla snad poprvé v tomto školním roce okolní místa plná. Potter se před dvěma dny vykoupil v očích veřejnosti a opět získal sympatie spolužáků. A zdaleka nebyli jediní, soudě podle množství sov, které dnes ráno zavalily Potterův stůl, narušily snídani ve Velké síni a doručily spěšně napsané vzkazy plné podpory od čtenářů Denního věštce.

„Dnešní učivo najdete na tabuli,“ začal. „Jedná se o složitý lektvar, takže vám radím, abyste jeho přípravě věnovali vyšší pozornost než obvykle.“ To bylo mírně řečeno. Přebývající studenti byli jasným důkazem toho, co se stane, když budou jednat zbrkle. Všiml si, že Terry Boot, který spustil včerejší řetězovou reakci, se nervózně ošil v dobrovolném exilu v rohu místnosti.

„Ingredience najdete na seznamu. Pokud jimi budete plýtvat, dostanete nižší známku.“ Postavil přímo na katedru první přísadu, drcené perly. Dělal to tak se všemi ingrediencemi, které byly vzácné, aby odradil odvážnější studenty od husarských kousků. Posadil se, přivolal k sobě hromadu pergamenových svitků a v duchu podrážděně zavrčel, když zaskřípaly židle, jak se studenti zvedli.

Lisa Turpinová zůstala jako obvykle sedět, dokud si konečně nevšimla, že se kolem ní něco děje. „Čekáte na písemnou žádost?“ zeptal se příkře a uspokojilo ho, když polekaně nadskočila. Nervózně a s pedantskou přesností nabrala do své nádoby drcené perly, a poté se přesunula k opačnému konci jeho stolu, kde ležel tác se slimáky.

Živí slimáci byli docela běžná přísada do lektvarů. Způsob, jakým k nim Snape přistupoval, byl naopak velmi neobvyklý. Přestože nebyl velkorysý, vždy jich zajistil více, než studenti potřebovali. Stejně tak nešetřil na tácu, na němž leželi a s klidem vyčkávali na osud, který bylo nad jejich síly pochopit – vešlo se před něj několik studentů vedle sebe. Nikdo z nich nedokázal ocenit možnost volby, kterou jim to poskytovalo. Jakkoli si byli plně vědomi jeho pohledu, když odměřovali drcené perly, neměli vůbec tušení, že sleduje také jejich ruce u vedlejšího tácu.

Po mnoha letech zkušeností s pozorováním studentů dokázal odhadnout, jakého si vyberou slimáka, skoro se stejnou přesností jako to, kam se posadí. Například Weasley vždy vyrazil mezi prvními, bleskově si prohlédl výběr slimáků, načež chňapl po tom největším, jako by se bál, že je někdo jiný všechny schramstne a na něho žádný nezbyde. Samozřejmě pocházel z velké rodiny s malým příjmem – jeho volbu nemusel analyzovat příliš dlouho.

Naopak Grangerová si na své volbě dávala nesmírně záležet, jako by si vybírala životního partnera. Ať už měl dokonalý slimák jakékoli kvality, Grangerová je dokázala zevrubně posoudit. Nenechala se nikým popohánět a její spolužáci se o to dávno přestali snažit.

Thomas a Finnigan, nejlepší přátelé od prvního týdne v Bradavicích, se společně vydali k tácu, klábosili spolu a nevšímali si jeho pozornosti. Neobtěžoval se otočit za nimi hlavu – nebylo to potřeba. Viděl jejich ruce nad tácem a po pěti letech znal každou nazpaměť. Finnigan, který nikdy neposeděl na jednom místě, si pokaždé vybral slimáka, který se ještě hýbe. Thomas měl raději ty mrtvé. Učinili volbu, vrátili se na svá místa a slimáky nyní zahrnuli do své konverzace.

Po nich následovali Ernie MacMillan a Padma Patilová, nejlepší přátelé od minulého týdne. Viděl, jak chlapec vybírá co největší kousek a z legrace se ho pokouší nacpat dívce za límec. Ta se nervózně zasmála, příliš dlouze a udýchaně, načež chlapec svoji ruku stáhl. Zdráhavě se pokusila uchopit jednoho slimáka, přestože nikdy předtím se nebála, a její ctitel ho galantně ulovil za ni, hrdě odkráčel pryč a držel dva exempláře za krkem.

„Dělej,“ zamumlal Crabbe směrem k dívce před sebou, která se pokoušela uchopit drobného slimáka skrz kousek papíru. Po pěti letech se většina studentů neštítila chytit je holýma rukama, ale někteří ten slizký pocit nesnesli doteď. Snape nebyl natolik velkorysý, aby jim nabídl kleště.

„Ještě moment,“ vyprskla, aniž by vzhlédla. Konečně uspěla, odstoupila od katedry a opatrně nesla slimáka zabaleného v papíru.

Crabbe si vybral slimáka co nejdál od Snapea, jako by větší blízkost představovala nebezpečí. No, pro něho možná.

Další v řadě, Goyle, provedl odchyt také rychle, na tác se vůbec nepodíval, ale zato obezřetně pozoroval Snapea, jako když si lupič dává bacha na detektiva.

Draco číhal, dokud se vedle něj neobjevila nervózní dívka z Nebelvíru, načež si vybral slimáka, ke kterému se odvážila přiblížit její ruka. Pohotově jej ukořistil díky vytrénovaným reflexům famfrpálového chytače a odkráčel s vítězoslavným úsměvem, jako by nedržel slimáka, ale limitovanou edici zlatonky.

V průběhu let pozoroval nad tácem interakce mnoha párů rukou a všímal si každého detailu, každé skryté zprávy, kterou si vyměnili ti, kteří u něho stáli. Neuniklo mu ani jedno gesto přátelství, útočný pohyb na znak varování, ani nesmělý dotek křehký jako mávání křídel, signalizující zájem. Nikdy na sobě nedal znát, že smysl jejich zpráv odhalil, jen tiše sledoval nonverbální komunikaci rukou.

Ke katedře se konečně vydal Potter. Zdálo se, že je duchem nepřítomen: na nic nereagoval a vůbec nic neříkal. Zastavil se u drcených perel a začal je odměřovat, aniž by vzhlédl. Snape pozoroval jeho ruce, když vracel lahev na stůl, a všiml si vybledlých, zkroucených a propletených jizev, které hyzdily jinak dokonalou pleť na hřbetu jeho ruky. Nejnovější přírůstek do Potterovy slavné sbírky jizev objevil před několika měsíci během jedné z jejich marných lekcí nitrobrany. Poprvé, když uzřel slova vrytá do chlapcovy kůže, Nesmím vykládat lži, a spatřil temnou vzpomínku na jejich vznik, se mu udělalo zle. Potter se pochopitelně nesvěřil nikomu z Řádu, poněvadž svoje mlčení patrně považoval za projev odvahy a duševní síly. Typický nebelvír. Snape to považoval jedině za projev masochismu.

Zrovna si začínal myslet, že dnešní interakce u jeho stolu proběhnou bez zvláštní události, když k němu Potter vzhlédl. Z divokého, vyčítavého pohledu sršelo tolik nenávisti, že měl problém s ním udržet oční kontakt. Musel se držet ze všech sil, aby mu nevpálil slova, která ho svrběla na jazyku, když si uvědomil, že ho Potter viní – jeho – za ten debakl, který se udál před několika dny, a očekával od něj, že se zhostí role záporáka. Místo toho hrdě opětoval nevraživý pohled a vložil do něj veškeré pohrdání, dokud Potter neodvrátil zrak a nezamířil ke slimákům.

Otřesený Snape udržel svůj hněv na uzdě a nedával na sobě znát emoce.

Potter byl poněkud nevyzpytatelný. Pokud nějakou volbu preferoval, Snape si toho nebyl vědom – někdy si vybíral slimáky velké, jindy malé, pohyblivé i mrtvé. Nechňapl po nich rychle, aby byl co nejdřív pryč, jako Goyle, ani se v tom zbytečně nepitval jako Grangerová. Možná čekal na signál, který k němu vyšle jeho proslulá telepatická jizva. Ztuhle stál u tácu se slimáky, myslí opět někde jinde, dokud ho nevrátil do reality další student, který se vtěsnal vedle něho. Ani jeden nereagoval na přítomnost toho druhého, ale Snape to ani nepředpokládal. S předstíraným nezájmem sledoval dva páry rukou, které kolem sebe kroužily.

Nemůžeš si aspoň jednou prostě vybrat a jít do háje? Pomyslel si Snape v duchu, když zdržování překročilo hranici únosnosti. Šmírování druhých už ho přestalo bavit. K čemu to bylo ještě platné? Jak se během tohoto týdne jasně ukázalo, brzy každého kouzelníka čekaly mnohem zásadnější volby – mezi Brumbálem a Pánem zla, dobrem a zlem, životem či smrtí. Na ničem jiném nyní nezáleželo. Tito studenti byli jen o něco mladší, než byl on sám během první války s Pánem zla. Na rozdíl od nich už věděl, jakým peklem si všichni projdou.

Najednou zahlédl koutkem oka, že se dva páry rukou u opačného konce stolu pohybují. Zdráhavě se o sebe otřely a vyměnily si mezi sebou zprávu, která prokazatelně říkala: Všímám si tě. Mám zájem.

Vyvedlo ho to z míry, ale ne tolik jako Pottera. Harry ucukl rukou, jako by se slimáci proměnili v hady, načež se vzpamatoval, rychle jednoho popadl a prchl.

Vida. Zdálo se, že dokonce i nevinná rozhodnutí učiněná v hodině lektvarů mohla mít stále velký význam. Přestože však věděl kdo a kde, jako obvykle si marně lámal hlavu proč.

V zadní části učebny náhle explodoval Crabbeův lektvar a celá třída bezmocně sledovala, jak jej jeden po druhém následují ostatní kotlíky, až nezbyl žádný, který by zůstal vcelku. Z nějakého důvodu ho vůbec nepřekvapilo, že to tak dopadlo.

Následující den Snape pozoroval tytéž studenty, když se plahočili zpátky do učebny lektvarů. Tentokrát mezi nimi přibyli Grangerová a Weasley, kteří byli propuštěni z ošetřovny. Řetězová reakce, kterou včera spustil Crabbe, znamenala pro Bradavice nový rekord. Z toho, co se doslechl, nikdo z opakování hodiny nebyl nadšený, obzvlášť proto, že se Crabbe nikdy nepodřídil tradici s úhradou máslového ležáku v Prasinkách. Stejně by se toho nedočkali, neb zbývaly už jen dva dny do konce školního roku.

Od svého znovushledání byli Grangerová a Weasley Potterovi neustále v patách, jako fanatičtí fanouškové, kteří pronásledují filmovou hvězdu. Momentálně se Potterovi bodyguardi mezi sebou dohadovali, otravně na sebe štěkali jako staří manželé a Potter se vytratil bez jejich doprovodu. Snape záměrně upíral pohled na svitek před sebou, když si Potter nabíral drcené perly, aby mu odepřel potěšení z dalšího očního kontaktu. Ať si klidně hraje na mučedníka, ale bez něho.

Potterovy ruce se ocitly opět mezi slimáky a zanedlouho měly společnost. Opakovalo se kroužení rukou a letmý dotek kůže, ale tentokrát trval déle. Pořád mám zájem. Snape se ovládal ze všech sil, aby se na dva studenty otevřeně nepodíval. Zřejmě to na něm bylo trochu znát, protože dívka, která před ním právě odsypávala drcené perly, část nervózně vysypala na jeho stůl a úzkostlivě zamumlala omluvu, na kterou nereagoval.

Všiml si, že se Potter tentokrát neošívá. Jeho ruce zůstaly klidné a pak ke Snapeově úžasu vyslaly vlastní zprávu, chvilka zaváhání, pak pevný stisk, odpověď vyslaná beze slov, ale s jasným záměrem.

Ano.

Hoje é o dia da graça
Hoje é o dia capa e do caçador

Dnes je den hojnosti,
Dnes je den lovu a lovce.
Caçada – Chico Buarque (originál v portugalštině)

. . . . . . . .

Profesor Snape nebyl jediný, kdo potají sledoval Potterovo chování při výběru slimáků. Průzračně šedé oči se překvapeně přimhouřily, když pozorovaly jeho nečekanou interakci se Zachariášem Smithem. Draco si mrzimorského spolužáka nikdy příliš nevšímal, takže věděl jen to, že je výbušný, ale jinak ničím výjimečný. Potter byl úplně jiná liga, ale to většinou nikoho neodradilo – Zachariáš nebyl zdaleka první student, který se do Pottera zbláznil. Zajímavé na tom bylo, že Potter opětoval jeho zájem. Draco se rozhodl, že si to zaslouží další vyšetřování, a už plánoval svůj příští krok. Přemluvil Gregoryho, aby sklidil stůl, a vytratil se z učebny, aby mohl číhat v opuštěném výklenku u dveří.

Nemusel čekat dlouho. Potter se rozloučil s Grangerovou a Lasičákem a zpomalil, aby se ocitl daleko za ostatními studenty. Smith ho rychle dohnal a zůstali stát v chodbě, aniž by tušili, že je někdo sleduje. Mluvili příliš tiše na to, aby je Draco slyšel, a tak seslal odposlouchávací kouzlo, které ho naučil Snape.

„Pottere,“ oslovil ho Smith a Draco usoudil, že je už teď z rozhovoru nervózní.

Nebelvír se tvářil zkroušeně, ale snažil se to zamaskovat projevem zájmu. „Ano?“

Smith k němu přistoupil blíž a položil mu ruku na rameno. „Hele, víš – dlužím ti velkou omluvu. Ty vole, choval jsem se jako úplný kretén. Mrzí mě, že jsem ti letos dával všechno sežrat. Bylo to dětinské a hloupé.“

Zdálo se, že Pottera to doznání upřímně překvapilo, a Draco v duchu přemýšlel, co se asi mezi nimi stalo. Musela to být docela síla.

„V pohodě,“ odpověděl Potter. „Chápu to. Vlastně už jsem na to zvyklý,“ dodal se smíchem, ale nezněl ani trochu pobaveně.

„Ne, není to v pohodě. Vůbec. Dělal jsi všechno pro to, abys nám pomohl, a já jsem ti házel klacky pod nohy.“ Smith nesměle vzhlédl. „Po pravdě řečeno jsem na tebe žárlil.“

Potter si odfrkl, než našel správná slova. „Na mě? Vždyť není na co.“

„Tak s tím si dovolím nesouhlasit. Seš fakt třída, víš.“ Potter měl dost úrovně na to, aby byl z vyznání plného obdivu na rozpacích.

Smith se zhluboka nadechl. „No, Ginny mi vyprávěla o tom, co se před pár dny stalo na ministerstvu s Ty-víš-kým. Říkala, že tam byla taky a že někdo přišel o život – někdo z tvých blízkých. A tak jsem ti chtěl dát vědět, že mě to mrzí.“

Draco fascinovaně poslouchal. Četl o podivných událostech, které se odehrály na ministerstvu, v Denním věštci, stejně jako o otcově nečekaném a náhlém zatčení. Konečně měl opravdový důkaz o Luciusově temné stránce – ukázalo se, že je vysoce nebezpečný, přesně jak se Draco domníval. O jeho spiklenectví proti ministerstvu nemohlo být pochyb, jinak by se ho neodvážili obvinit – za mlčení jim totiž platil již spoustu let. Navzdory všemu ho stále trápilo pomyšlení, že je jeho otec vystaven napospas mozkomorům, kteří z něj vysávají duši.

To, že Denní věštec najednou úplně obrátil ohledně vzkříšení Vy-víte-koho a že do kauzy byla zapletena teta Bellatrix, ho poněkud překvapilo. Poněvadž byl pěkný pitomec, doteď se nezeptal Snapea na více informací, přestože dobře věděl, že Věštec není spolehlivý zdroj. Netušil, že někdo přišel o život, a rád by věděl kdo.

Potter nic neodpověděl. Zřejmě se snažil ovládnout svoje emoce a Smith se mezitím přiblížil o další kousek. Potter neustoupil. Dovolil druhému chlapci, aby ho konejšivě pohladil po ruce v docela intimním gestu. Zajímavé.

„Chtěl bych začít znovu od začátku, jestli mi to dovolíš,“ zašeptal Smith. „Doufal jsem, že bys mi mohl odpustit, že jsem se celý rok choval jako idiot, a dát mi druhou šanci.“

Potter zvedl hlavu a podíval se na něho skrz střapatou ofinu, zapojil do toho veškerý svůj šarm a slabě se usmál. „Jo, fakt ses choval jako idiot, viď?“ Krátce se uchechtl. „Tak jo. Začínáme nanovo. Jsem Harry Potter. Moc mě těší.“

Smith se zasmál a podal mu ruku. „Zach Smith. Hodně jsem toho o tobě slyšel. Taky mě těší, Harry.“

„Zachu.“ Obřadně si potřásli rukou. Pak se však nepustili. Draca jejich přímočará důvěrnost překvapila. Snape měl pravdu, že pozorování druhých je užitečné – ohledně Smitha měl podezření už dávno. Ovšem Potter, to byla jiná – nikdy ho nenapadlo, že není stoprocentně na holky. Podle čeho mrzimor poznal, že by to mohlo být jinak?

Smith se na Pottera podíval, na moment zaváhal, a pak vyhrkl: „Dneska večer jdeme s pár kámošema do Prasinek. Přidáš se?“

Potter vytřeštil oči a Draco se v duchu bavil jeho výrazem čiré hrůzy. „Zveš mě na rande? Eh. Teda, díky. Ale, ach jo, zrovna mám fakt hodně divné období a dělám, co můžu, abych vůbec přežil tenhle týden. Vím, že to zní jako výmluva. Opravdu to tak nemyslím. Jenom nedokážu v tuto chvíli myslet na nic jiného.“ Tvářil se ustaraně, upřel na rozhozeného Smitha pronikavě zelené oči a nesměle se usmál. „Ehm. Ale dík.“

Ukázka Potterova pověstného šarmu, pomyslel si Draco. Hodně už toho o něm slyšel, ale nikdy ho nezažil na vlastní kůži.

Smith pochopil, že je jeho snaha marná, ale v ničem mu to nebránilo. „Dobře, Harry. Tak třeba příště.“

Potter přikývl. „Víš co? Zeptej se mě na začátku příštího školního roku a pozvání přijmu.“ Tentokrát to byl převážně Potter, kdo se dotýkal druhého chlapce, což Draca v duchu pobavilo. Smith se tvářil potěšeně. Takže Harry Potter, symbol všeho správného, kopal za druhý tým. Zatímco se oba chlapci vzdalovali, slyšel naříkat zlomená srdce všech bradavických studentek.

Snape vzhlédl, když se Draco vrátil do učebny lektvarů ani ne pět minut poté, co odešel.

„Dozvěděl ses něco, co jsem ještě neuhádl?“ Věděl, že Draco nedokáže odolat příležitosti vyslechnout rozhovor mezi Potterem a jeho novým nápadníkem.

„Smith Pottera pozval na rande. Neúspěšně.“ Draco si přisunul židli a posadil se ke katedře naproti němu. Elegantně překřížil ruce a zaujatě se předklonil. „Potter mu slíbil další šanci v blíže neurčené budoucnosti.“

„Draco, vyrostla z tebe pěkná drbna.“

Chlapec pohoršeně vyhrkl: „Jenom trénuju. Nikdy nevíš, kdy uslyšíš něco, co se bude hodit. Navíc se mi podařilo vyslechnout celý jejich rozhovor, aniž by si všimli, že tam jsem.“

Mávl nad jeho vysvětlením rukou. „To by pro tebe měla být dávno hračka.“

Draco se zamračil a až opožděně mu došlo, že v tom byla skrytá pochvala.

„Hele, Severusi, co se doopravdy stalo na ministerstvu? Proč je Lucius v Azkabanu?“

Snape si všiml, že Draco záměrně použil otcovo křestní jméno, a neutrálně se na něho podíval. „Trvalo ti docela dlouho, než ses zeptal. Tvůj nedostatek zájmu mi už opravdu dělal starosti.“

„Moje chyba. Žil jsem v dojmu, že Denní věštec shrnul všechno.“

Krátce se zasmál. „Kdy naposledy se ten bulvární plátek v něčem trefil? No tak, Draco. Začínám se obávat, že moje snaha vychovat z tebe slušného agenta byla marná.“

„No, ptám se teď.“

A tak se Snape dal do vyprávění.

Draco se tvářil ohromeně a bylo na něm znát, že se snaží potlačit další emoce. „Takže otec byl jedním z těch, kdo šli Potterovi otevřeně po krku? Nechápu, proč se tak neuváženě vystavil nebezpečí. Má ve zvyku spíš posílat svoje poskoky, aby špinavou práci odvedli za něj a vina případně padla na ně.“

„Byla to příliš důležitá mise. Zapletl se do toho osobně Pán zla, takže se musel zapojit i tvůj otec.“ Odmlčel se, protože jakkoli se Draco tvářil, že je mu otec dávno lhostejný, ve skutečnosti pro něho určitě nebylo snadné něco takového poslouchat. „Jistě si uvědomuješ, že ministerstvo muselo jednat rychle, Draco. Musíš pochopit, že udělají všechno pro to, aby tvůj otec zůstal v Azkabanu.“

„Chápu to.“ Draco se mu během odpovědi vyhýbal pohledem. „Vybral si to sám. Musí nést následky.“

Snape poznal, že pro Draca není snadné smířit se s činy svého otce, přesně jak očekával. Místo obvyklé elegance se nervózně ošíval a odpovídal stroze. Možná jen papouškoval to, co si myslel, že chce slyšet Snape.

„Tvoje matka teď bude bez Luciusovy ochrany. Ačkoli se domnívám, že ostatní smrtijedi ji z povinnosti budou chránit. Aby se předvedli v dobrém světle, že ano?“

Draco se zaškaredil. „Nemyslím si, že se někdy angažovala. Manželky smrtijedů se většinou drží v pozadí – teta Bellatrix je výjimka. Ministerstvo by ji mělo nechat na pokoji.“

„To, co by ministerstvo mělo a co skutečně udělá, není vždy totéž.“

„Kreténi,“ zamumlal Draco a s dramatickým povzdechem klesl do židle.

„V minulosti o ni neprojevili zájem, takže by ji Luciusova špatná pověst neměla dostihnout. Zatím ji nikdo neobtěžoval.“

„Ale teď, když mozkomoři opustili Azkaban-“

„Lucius je bude brzy následovat. Pán zla ho potřebuje až příliš na to, aby ho neosvobodil.“

Draco s pokrčením ramen prohlásil: „O tom vlastně byla moje poslední hádka s Potterem. Vyhrožoval jsem mu, že se mu pomstím za to, že dostal Luciuse do Azkabanu.“ Uchechtl se. „Teď si říkám, co si o tom musel myslet.“

„Soudě podle jeho hůlky přitisknuté k tvému hrdlu to asi nebral jako projev přátelství.“

„Ne.“

„A kvůli tvé nerozvážnosti a velice nešťastnému načasování ze strany profesorky McGonagallové bylo nebelvírské koleji uděleno dvě stě padesát bodů.“

Draco se zamračil a působil rozhořčeně. „To byl teda týden. Nestvůrné netopýří zaklínadlo, no vážně! Celé hodiny jsem hledal někoho, kdo by ho dokázal sejmout. Nakonec jsem musel žebrat na kolenou před Kratiknotem. Doslova.“

Snapeovi se podařilo nedat na sobě znát, že se královsky baví, protože by tím Draca zcela jistě vytočil. „Potřebuješ se někomu svěřit, co se vlastně stalo?“

„Ani ne. Nebyl jsem zrovna ve formě. A Potter se podle mě taky moc nepředvedl, ale i tak ho má každý stále za svatouška.“

„Každý ne.“

Draco ho probodl pohledem. „Ne, ale určitě nemůžeš popřít, že příštích několik týdnů neuslyšíme o ničem jiném, než o dokonalém Chlapci, který zůstal naživu.“

Pečlivě zvažoval odpověď. Svoji zášť vůči Potterovi by si měl nechat pro sebe, přestože Draco jeho pocity sdílel. „Třeba tentokrát budeme mít štěstí a Potter si konečně uvědomí, že si všechen ten obdiv nezaslouží.“

Draco předvedl ukázkový malfoyovský úšklebek. „No, to štěstí bude muset náležet tobě. Moje štěstěna se ke mně tento týden otočila zády.“

Snape se na svého studenta slabě usmál, načež cíleně změnil téma. „Aspoň že jsme se konečně zbavili té Umbridgeové. Nakonec to byla pořádná katastrofa – nejen pro Bradavice, ale taky pro ministerstvo.“