Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4.

Belatrix Blacková se zavrtěla na židli, zatímco si prohlížela dopisy. Šlo o různé návrhy k námluvám a dokonce i ke svatbě, které dorazily, jakmile byla veřejně potvrzena smrt Rodolfuse. Otec se na ně koukl, odfrkl si a zavrtěl hlavou.

Nicméně matka… Matka trvala na tom, aby ony návrhy alespoň zvážila. Proto byla tady a znuděně se probírala květnatými a nabubřelými nabídkami. Každý se ji snažil přesvědčit, že by měla vzít v úvahu právě jeho potenciální spojenectví.

Naštěstí, tedy alespoň pro ni, mohla samolibě odhodit ty od rodin, které dle jejího vědomí podporovaly Rytíře, nebo ty, u nichž měla o tomto důvodné podezření. Orionovo prohlášení bylo nakonec k něčemu dobré. Také vedlo k více než jedné vzteklé tirádě od matky a tety Walburgy.

Teta se už na ni nedokázala ani podívat, nemluvila s ní, ani ji nezmiňovala. Upřímně, Belatrix to přišlo osvěžující. Tedy alespoň dokud se Walburga nepokusila přesunout pozornost na Andromedu a Narcisu, podle všeho s matčiným souhlasem.

Když se ovšem matka a teta pokusily podkopat Orionovo prohlášení za pomoci Belatrixiných sester, důsledky byly rychlé, břitké a brutální. Andromeda již samozřejmě byla mimo jejich vliv, ne že by to ty ženské viděly.

Podívala se na ně s chladným a klidným odstupem a na jejich slova reagovala jen prostým zvednutím obočí a mrazivým pohledem, který jim připomínal, že se ve věci prohlášení hlavy rodu pohybují na tenkém ledě.

Nedbaly a přesunuly se k Narcise. Mladinké, citlivé Narcise, kterou už začaly připravovat jako partnerku pro kteréhokoliv mladého potenciálního Rytíře. Mladinké, nejisté Narcise, která doopravdy nerozuměla tomu, co se děje, když ji konfrontovaly vlastní matka a panovačná teta.

Belatrix si přesně vybavila, do čeho nakráčela.

„… A tak je tvojí povinností dcery nejvznešenějšího a nejstarobylejšího rodu Blacků zajistit, že si ve všem povedeš správně,“ pronášela matka tyčící se nad viditelně nejistou Narcisou.

„To zahrnuje i to, že nebudeš mít nic společného s těmi špinavými polokrevnými a mudlovskými šmejdy,“ pokračovala Walburga jako sup kroužící nad dívkou. „Takové neužitečné smetí by mělo být z naší společnosti vymeteno. Měli by mít zakázáno znečišťovat naše skvělé a hrdé dědictví! A to platí i pro bezcenné krvezrádce, co se snaží postavit se proti vznešeným cílům těch skvělých čistokrevných, kteří jsou ochotni jít a bojovat, udělat, co je třeba!“

„S těmi, a to musíš absolutně zajistit, se nesmíš ani povrchně bratřit. Jsou to… nevhodní jedinci. Ty jsi dcera Blacků a jako taková se budeš družit jen s takovými, kteří rozumí správnému a pravému pohledu na naši společnost.“

Ta slova byla Belatrix známá. Koneckonců s nimi vyrostla. Hltala je jako slovo boží, dokud je na padrť nerozbil kouzelník poloviční krve.

„Narciso,“ oslovila ji klidně a zřetelně, aby dala o sobě vědět. „Pojď sem, prosím.“

Narcisa spatřila únikovou cestu a okamžitě poslechla. Rychle vyběhla za svojí starší sestrou a schovala se jí za záda.

Oči Walburgy hořely a hlas byl prodchnut sarkasmem. „Belatrix.“

„I přes všechny vaše chyby jsem nemyslela, že budete tak pošetilé,“ prohlásila Belatrix s přimhouřeným pohledem na obě ženy. „Nebo jste už zapomněly, že žádný Black si nesmí vybrat stranu? A že se snažíte přesvědčit zrovna Narcisu, aby se nechala vyhodit z rodiny?“

Matka sebou trhla, ale teta… tedy teta byla zcela jiná písnička. „Jsme Blackovi! Měli bychom stát hrdě a věrně po boku Rytířů! Odstranit tu špínu, která znečišťuje zemi jen svojí přítomností! Nejsme krvezrádci! Ty špinavé, mudly milující pytle trusu by měl stihnout osud té špíny, kterou brání svými jedovatými slovy a sladkým jedem! A ty! To ty bys měla být vyhozena! Vypálena z gobelínu za to tvé nečisté rouhání!“

„Když chcete prohlašovat, že jsme Blackovi, pak byste tak měly jednat a neházet jedovatosti jako šílené čarodějnice.“ Belatrix cítila, jak uvnitř ní vře vztek. Ten hlad, potřeba, běs. Potřeba rozseknout tuto ženu a sledovat, jak krvácí, křičí a topí se ve vlastní krvi. „Byla prohlášena naše neutralita pod trestem vyhnání z rodiny, anebo i hůř. A co děláte?“

„Orion mě nikdy nevyžene!“ prohlásila Walburga odmítavě s vyzývavě zvednutou hlavou.

„Podle řečí, které se ke mně dostaly, zjistíš, že to už není pravda, neteři,“ přerušil ji klidný, střízlivý hlas.

Walburga ztuhla, otočila se a uviděla Charluse Pottera. Sledoval ji chladným pohledem oříškových očí a s nemilosrdností ve tváři. Za ním stál Cygnus a na sestru a manželku pohlížel se zjevným nesouhlasem. Ale i tak se zdálo, že celé představení sleduje celkem spokojeně.

„Ty!“ Ve Walburžině odpovědi nechyběla nenávist. „Jak se opovažuješ znesvětit dům Blacků svými špinavými, otrávenými krvezrádskými lžemi.“

Belatrix Charluse Pottera znala. Byl manželem její tety Dorey Potterové, rozené Blackové. Do nedávna byl v domě tabu. Čistokrevný. Krvezrádce, pokud jste zašli tak daleko, že jste poslouchali Walburgu a vlastní matku.

Ale Dorea nikdy nebyla z rodiny za svůj sňatek vyloučena. Pořád byla uznávána a přijímána, i když zdráhavě. Dokud se nestalo to s Lovcem bouří, Belatrix nikdy nepřemýšlela proč. Teď však…

Ať už za tím stálo cokoliv, teď už to neexistovalo.

„Byl jsem pozván,“ prohlásil Charlus výsměšně a ženu si povýšeně přeměřil. „Což mě současně dostává do pozice, že jsem v této domácnosti chtěný.“

Ta slova ve Walburžiných očích zapálila vztek. „Rytíři a jejich Lord tebe a tobě podobné smetou, Pottere. Vyhubí každého zrádce spolu se špínou, kterou chráníte!“

„Jestli si přeješ považovat nemanželského syna mudly za lorda, pak si posluž,“ prohlásil Charlus s chladným, krutým úsměvem. „Nejspíš ti za tu pokryteckou ironii i zatleskám.“

Tak toto k němu přitáhlo všechny pohledy.

„Špinavé LŽI!“ Walburga s vyvalenýma očima vyprskla, až jí slina odletěla.

„Tom. Rojvol. Raddle,“ prohlásil Charlus s tím největším opovržením. „To je jeho jméno. Byl nejlepším ve třídě v Bradavicích a odsud zamířil k Borginovi a Burkesovi. Měla bys být ale šťastná. Ve vraždění se začal procvičovat už v mladém věku. Zamordoval svoji mudlovskou rodinu a svalil to všechno na strýce.“

Charlus se odmlčel a na Walburgu se usmál. „Pamatuješ si Morfina Gaunta, že, Walburgo? A všechny ty pověsti o důvodech, proč to asi udělal? Kvůli naprostému okouzlení jeho sestry tím mudlou?“

„NE!“ Walburga si ty pověsti skutečně pamatovala. A jak se nad nimi radovala. To potěšení, když slyšela, že Morfin té špíně provedl přesně to, co si zasloužila. „LŽI!“

„Stálo trochu námahy najít záznamy,“ pokračoval Charlus. „Naštěstí mladý pan Raddle byl tak soustředěný na vymýcení svého mudlovského dědictví, že se nikdy neobtěžoval zjistit, jak se zaznamenávají fakta. Ale já našel zápis v matrice o jistém Tomu Raddleovi. Narozeném Meropě Raddleové, rozené Gauntové.“

Walburga máchla hůlkou, která se jí v sevřené ruce třásla těžko potlačovanou zuřivostí. „Ty LŽEŠ!“

„Kdepak, neteři. Nemusím,“ odpověděl Charlus zavrtěním hlavy. Zcela přehlížel její hůlku a ani v nejmenším neprojevil strach. „Ale dovedu si představit, že ty takovouto pravdu nedokážeš přijmout a taky ji nepřijmeš, že? Už tak bylo zlé, že Brumbál měl mudlorozenou matku. A ještě horší, když přišel Lovec bouří a bez váhání se prohlásil za poloviční krve… ale teď, ten samý lord, do kterého jsi vložila své naděje, je stejný. A ještě hůř, předstírá, že je něco, co není. Ošálil vás.“

Belatrix zírala. Mimo rodinná setkání nikdy neviděla nikoho, kdo by se postavil tetě Walburze. Ne bez špetky strachu, váhání nebo obav. A co víc, jasně viděla, proč otec nazval toho záhadného Lovce bouří Potterem.

Čekala, že teta začne na Charluse metat kouzla. Když žádné nepřišlo, stočila svůj pohled od klidného výrazu Charlusovy tváře k tetě. Co uviděla, ji šokovalo.

Strach.

Byl zakrytý vztekem, ale to váhání, ten strach, když se jí hůlka v ruce chvěla, byly očividné. Ale nepoznala, čeho se bojí. Bojí se tohoto muže, nebo toho, co řekl? To Belatrix nevěděla.

A Walburga se beze slova otočila a odešla.

„Věřím, Druelo, že toto nebudeme muset opakovat?“ To konečně promluvil otec a pohledem matku pokáral. „Nemáš ten přepych manžela, který je hlavou rodiny.“

Belatrixina matka výrazně zbledla, když ta slova dopadla. Krátce pohlédla na Narcisu, která se stále ustrašeně krčila za Belatrix, a pak uprchla.

„Budeš to muset říct Orionovi,“ prohlásil Charlus k Cygnusovi.

„Vím,“ přiznal Cygnus tiše. „Uvidíme, jak vážně bere to prohlášení neutrality.“

„Radil bych na něm lpět,“ uvedl Charlus děsivě osudovým, tichým hlasem. „Dokud můžeme.“

„Merlin nám odpusť za to šílenství, kterému budeme vystaveni,“ pronesl Cygnus tiše a zavrtěl hlavou.

Narcisa se k Belatrix ještě hodnou chvíli poté tiskla. Nezeptala se, co by měla dělat, co by měla říct. Jen se k ní tiskla a s úctou hleděla na Charluse.

Prastrýc ji zjevně ohromil.

Belatrix si povzdechla a podívala se na poštu v ruce. Byla tak… nudná. Ano, bude se muset vdát. Ale nabízené ‚vhodné‘ partie byly stále méně a méně lákavé.

Na druhou stranu to znamenalo, že si bude muset najít nějaké zaměstnání, než nastane čas, aby se rozhodla.

Nebude pracovat pro ministerstvo. Jedinou vzdáleně lákavou pozicí tam byl bystrozor nebo kouzelník od zásahovky. Ale ty pozice byly jednoduše příliš… restriktivní. Nudné. Přízemní.

Chtěla něco víc. Víc dobrodružství. Víc násilí. Víc vzrušení.

A to nenajde mezi těmi hloupě se usmívajícími šašky.

Frustrovaně zavrčela a máchla hůlkou nad stolem, takže se veškerá pošta vznesla do vzduchu a vzplála plamenem.

„Uvědomuješ si, že tímto jedním činem jsi právě urazila každý neutrální rod a postavení mezi těmi pro nás přijatelnými?“

Obrátila hlavu k Andromedě. Ta měla svůj chladný, obezřetný výraz, který v poslední době nasazovala dost často.

„Matka již udělala seznam, kdo nabízí co,“ prohlásila Belatrix znechuceně. „Merline, někteří z těch mužů byli starší než otec.“

„Cena za správné čistokrevné chování,“ sarkasticky protáhla Andromeda. Belatrix si té nečekané emoce všimla.

„Nasrat,“ reagovala Belatrix vzdorně.

„No ne, Belatrix Blacková a takový slovník?“ poznamenala Andromeda se zvednutým obočím. „Takový otevřený odpor. Nadávka, která není mudlovský šmejd nebo krvezrádce.“

„A odkdy se Andromeda Blacková uchyluje k sarkazmu?“ odpověděla Belatrix a podívala se přímo na sestru.

„Od té doby, co mě i díky tomu lidé začali vnímat jinak, než jako hodnou čistokrevnou dcerku podobnou její sestře Belatrix.“ Andromeda si překřížila ruce na hrudi a hleděla zpět na sestru. „Jsem zvědavá, jak dlouho ta naše neutralita vydrží.“

Belatrix ze sestry chvíli nespustila oči a studovala ji, než odpověděla. „Pravděpodobně déle, než by se některým líbilo, a méně, než by si jiní přáli.“

„Ach, takže brzy zpět k běžnému stavu,“ odfrkla si Andromeda a zavrtěla hlavou.

„Rytíři náš postoj přijímají se špatně skrývaným pohrdáním,“ prohlásila Belatrix. „Patrně se brzy uchýlí k… zjevnějším akcím.“

V Belatrixině hlase zazněl hlad a očekávání příslibu akce a násilí.

„A to tě těší, co?“ zeptala se Andromeda s náznakem hněvu, který prosakoval jejím chladným vzezřením. „Těší tě pomyšlení na Narcisu, nebo i mě, jak na nás najednou zaútočí kvůli neutralitě? Jak se pokusí zadupat Blackovy do prachu? Toto pomyšlení tě těší?“

„Samozřejmě ne!“ ohradila se Belatrix pobouřeně. „Proč bych si přála, abyste některá byla zraněná?“

„Myslíš, že nevidím tu touhu ve tvých očích při vidině násilí? Ten hlad po výmluvě, abys mohla úder vrátit?“ ptala se Andromeda podmračeně. „A když my, kteří si nepřejeme podílet se na tom, budeme muset zaplatit cenu za tvoje choutky, pak co?“

„K tomu to nedojde,“ prohlásila Belatrix pevně. „Ten konflikt mám já a dospělí, ne ty a Narcisa.“

„Pak jsi ale špatnou studentkou dějin, Belo,“ zavrtěla Andromeda hlavou. „Nebo ženou, která je příliš sebevědomá.“

„Tobě se nic nestane,“ trvala na svém nahněvaná Belatrix.

„Modlím se, abys měla pravdu, sestřičko. Přesto o tom mé srdce pochybuje,“ dokončila Andromeda, otočila se a odešla.

Belatrix tam zůstala víc než jen trochu zmatená.

ooOOoo

„Takže,“ podíval se Harry na Charluse, který seděl naproti němu v mudlovské hospodě, „zdá se mi, že jsem neochotně nucený položit vám dvě otázky.“

„Ano? To je příjemná změna,“ poznamenal Charlus a usrkl si skotské. „Já si však vyhrazuji právo dát vám vágní, záhadné odpovědi, jaké jste si vychutnával vy.“

Harry se trošku zašklebil. „První – nevíte, jak mě dostat do Bradavic? Voldemort tam něco skryl a já to potřebuju získat.“

Charlus stiskl rty a zvedl obočí. „Teoreticky možné. A ta druhá?“

„Nevíte, kde bych sehnal práci?“ zeptal se Harry s povzdechem. „Už mi docházejí prostředky, které jsem nahromadil. A jelikož se ti idioti chovají slušně, nemám žádný příjem.“

„Co umíte a jaká máte doporučení?“ zeptal se Charlus neutrálně a Harryho studoval.

„Lovím a neutralizuju temné kouzelníky,“ vyhrkl Harry bez obalu. „A doporučení… vás a Wilkinsovy. Jo, možná i Moodyho.“

Charluse poněkud podráždil nedostatek dalších informací, proto se zeptal: „Jistě máte další doporučení?“

„No, mohl bych požádat Belatrix… Blackovou,“ zamyslel se Harry. „Někoho jiného než ji… většina ostatních, kteří by mohli dosvědčit moji práci, je tak nějak… no, nedostupná.“

Charlus o těch slovech přemítal a najednou se na Harryho usmál.

Harry se na něj okamžitě zatvářil. „Ne.“

„Nevíte, co chci říct.“

„Brumbálovi se snažím vyhnout. Raději bych neuvázl na pozici obrany proti černé magii přímo pod ním,“ prohlásil Harry pevně.

Charlus na něj chvíli hleděl, než se nadechl. „Jak jste, zatraceně, mohl vědět, že se chystám navrhnout…?“

„Protože jsem zmínil potřebu dostat se do Bradavic a potřebu práce,“ uvedl Harry a pak si povzdechl. „Uf. Opravdu jsem doufal, že tím nebudu muset procházet. Předpokládám, že nevíte, kde se dá sehnat baziliščí jed?“

„Obrana proti černé magii měla posledních pár let problém s obsazením pozice. Ale není to veřejně známé. Jak jste věděl, že někoho hledají?“ ptal se Charlus. „A na co, sakra, potřebujete tamto?“

„Předmět, který potřebuju získat, je odpovědný za uřknutí toho postu, takže je každý rok prázdný,“ Harry si začal mnout spánky. „Baziliščí jed potřebuju na jeho zničení. Jiný další prostředek, který funguje, je zložár, a to kouzlo nemám rád.“

V Charlusově tváři se objevilo náhlé, zděšené uchvácení. „O jakém předmětu můžete mluvit, který potřebuje takovéto kroky ke zničení?“

„Viteál.“ Harryho rty se stočily v grimase odporu. Jelikož Charlus nechápal, pokračoval: „Jedna z nejtemnějších forem magie. Rozdělení duše, abyste zajistil po smrti svoji fyzickou přítomnost v této sféře. Pokud je zničen, tento kus duše uvízne v limbu, a když zemřete… no, řekněme, že musíte být nadmíru zoufalý nebo nadmíru arogantní, abyste takový viteál vytvořil.“

„Aha,“ zamračil se Charlus nepatrně. „A vy tvrdíte, že Voldemort si jeden vytvořil?“

„Několik,“ odpověděl Harry a zatvářil se. „Vím, kde jsou jen dva.“

„Z nichž jeden je v Bradavicích,“ ujasnil si Charlus.

„Jo,“ souhlasil Harry pokývnutím a podrážděně si povzdechl. „Takže – baziliščí jed?“

„Nemožné,“ pronesl Charlus pevně. „Je ilegální jen vlastnit baziliška. V těch vzácných případech, kdy se objeví na prodej, je vždy na černém trhu a zmizí, než se o něm někdo dozví.“

„Opravdu, opravdu jsem doufal, že to neřeknete,“ zasténal Harry. „Opravdu, opravdu doufal.“

„Máte alternativu?“ zeptal se Charlus.

„Alternativní zdroj,“ opravil jej Harry tiše a protřel si obličej. „Ale budu muset jít do Tajemné komnaty.“

„Jste si jistý, že to máte v hlavě v pořádku?“ zajímal se Charlus a kriticky si Harryho prohlížel.

„Bohužel,“ Harry si povzdechl a mávl rukou. „Alternativa existuje. A bohužel ji Raddle našel, když byl studentem v Bradavicích.“

„Ten incident s Hagridem,“ uvedl Charlus, když děsivé kousky zapadly. „Jak jen to všechno můžete vědět? Toto je…“

„Naneštěstí jsem strávil nějaký čas v Tomově hlavě,“ prohlásil Harry nepřítomně a s grimasou. „Díkybohu, když k tomu docházelo, nevěděl o tom. A nikdy to dobrovolně nezopakuju.“

„Ale, ale…“ Charlus měl problém přijmout Harryho sdělení.

„Je zatraceně dobrým nitrozpytcem, ale ne tak dobrý v nitrobraně.“ Pouze to byl Harry ochotný na toto téma říct.

„Aha…“ Charlus polkl a jen na Harryho zíral. „A Tajemná komnata…“

„Tam najdu Zmijozelova baziliška,“ objasnil Harry. „Upřímně, nejlepší bude strčit do jeho jedu skřetem vykovanou čepel.“

„Která nabude vlastnosti jedu,“ dokončil Charlus za něj, povzdechl si a zvadl. „Tudíž když těch viteálů musíte zničit víc, musíte na to mít nástroj.“

„Rozhodně,“ přikývl Harry. „Navíc tento nástroj bude šikovný ničitel i dalších prokletých temných objektů.“

„Když si to představím,“ prohodil Charlus suše, zatímco vrtěl hlavou, „pověření skřetů, aby vyrobili takovou zbraň, nebude příliš těžké. Nicméně drahé. Proto potřebujete peníze.“

„Proto hledám výnosné zaměstnání,“ doplnil Harry. „Bez urážky, ale klidně bych to nechal spadnout na hřbet někomu jinému. Baziliščí jed není zrovna příjemný zážitek.“

„Vy jste byl otráven baziliščím jedem?“ zeptal se Charlus nedůvěřivě.

„No, ano a ne,“ přiznal Harry a vyhrnul si rukáv, aby ukázal velkou vybledlou jizvu. „Kdysi mě uštknul. Takto jsem tehdy zjistil báječné vlastnosti skřetích čepelí, protože jednou z nich jsem toho baziliška zabil. Vlastně šlo o situaci nepříjemně podobnou této.“

„Přeji si to vědět?“ zeptal se Charlus ustaraně.

„Zahrnuje to temného kouzelníka, který strávil většinu mého mládí pokusy mě zabít, jeho viteál a zatracenou hromadu štěstí z mé strany.“ Harry se zašklebil. „Byl mnou posedlý. Pořád utíkal a taky se schovával. A trvalo mi roky, než jsem ho definitivně zničil. Proto vím tolik o těchto zatracených věcech.“

„Tak proč jste tady, teď, jen se svým jménem bez ničeho jiného?“ zeptal se jej Charlus. „Kde je vaše skřety kovaná čepel? Kde jsou vaše zdroje, cokoliv vašeho?“

„Pryč,“ řekl Harry tiše, zatímco hleděl do dálky. „Všichni jsou pryč. Každý, koho jsem znal, vše, co jsem měl. Jako by nikdy neexistovali. Jakmile bylo po všem… No, neměl jsem kam jinam jít. Proto jsem skončil ve staré, dobré Anglii. A po řadě postupných událostí jsem tady.“

„Existoval by záznam, kdyby se něco takového stalo. Bylo by to v novinách,“ oponoval Charlus. „I kdyby to nebylo tam, já bych se o tom doslechl.“

„Ne, kdyby jistá událost způsobila, jako by nikdy nebyli,“ trval na svém Harry. „Bylo to… zlé. Zakázaná magie na úrovni, o které ani nechci přemýšlet. Každý jednotlivý můj kamarád, pryč. Každá osoba, kterou jsem znal. Pryč. Moje rodina. Pryč. Jako by nikdy nebyli. Až na mě. Protože já tam byl a nějak nebyl zasažený. Ani nevím, jak něco takového mohlo porušit tolik zákonů magie a přesto fungovat.“

A pak něco zacvaklo na místo. S očima vykulenýma na Harryho zíral. „Jste… Potter.“

„Na tom jsme se, myslím, shodli,“ souhlasil Harry.

„Ten důvod, proč neexistujete…“ Charlusovu tvář pokryla hrůza. Skutečná, absolutní hrůza.

„Protože moji rodiče neexistují,“ dokončil Harry tiše. „Vymazáni, jako by nikdy nebyli.“

Charlusovi to dávalo děsivý smysl. Nebylo pochyb, že Harry je potomkem Potterů. A on končil v jedné slepé uličce za druhou, aby zjistil, jak je to možné. O tomto muži nedokázal najít naprosto nic.

Protože nebylo co najít. Pokud bylo vše vymazáno, pak se nic najít nedalo. A tento muž…

Hrůza jen vzrostla, když si nemohl pomoci a zeptal se: „Kolik? Kolik jich zmizelo? Kolik členů rodiny jsme ztratili?“

„Příliš,“ Harry se zavrtěl. „Tedy… raději bych víc neříkal. Jsou pryč. A jediný člověk, který rozuměl dost tomu, co se stalo, je pryč s nimi.“

„Tedy…“ Charlus na něj zíral. „Pak, když jste přišel do Británie…“

„Neměl jsem kde jinde být. Kam jinam jít. Kdyby na mě nezaútočili v té hospodě, asi bych se ztratil v mudlovském světě a úplně zůstal mimo ten kouzelnický.“

„A důvod, proč jste byl v Raddleově hlavě, aniž by to věděl, je nyní vymazán?“ zeptal se Charlus, jak chtěl získat víc informací.

„Ano. Nicméně teď nemám kompletní informace,“ povzdechl si Harry. „S těmi změnami… vím jen zlomek z toho, co bych znal, kdyby se věci nezměnily. Kvůli tomu nevím, kde jsou tři viteály. Už jsem se díval.“

„Pak je tento Voldemort opravdu nezadržitelný?“ zeptal se Charlus a hněv se v něm začal zvedat. „Má smysl proti němu bojovat?“

„Už jsem říkal, že jsem zjistil docela dost, jak bojovat s takovýmito kouzelníky, ne?“ Harry se na Charluse významně podíval. „Zničím viteály, které najdu. Pak zničím jeho tělo. Až se jeho duše pokusí uprchnout, aby se znovu oživil, chytnu ji, svážu ji a pak ji uvězním na hlubokém, temném, skrytém místě, kde nebude nalezena a nebude moci uniknout.“

„Uvězněna?“ pronesl Charlus, jako by nad tím dumal, rád, že má něco jiného na přemýšlení. „To se mi zdá trochu… mírné vzhledem k tomu, o co se pokouší.“

„Jeho zabití by bylo mírné,“ prohlásil Harry. „Bude uvězněn. Nebude se moci hnout. Neuvidí nic než temnotu. Neuslyší nic než ticho. Neucítí nic. Nebude tam žádný pach. Nebude tam žádná chuť.

Bude uvězněn v pekle nicoty, jen ve své vlastní mysli, která se bude užírat. Po první polovině dne bude prosit o zapomnění. Zbývající část bude jeho mysl poškozená za hranici uzdravitelnosti. A po týdnu?“

Charlus na Harryho zíral opět zděšeně. „To je… to je nestvůrné.“

„Nestvůrný osud pro nestvůru. A věřte mi, Voldemort je nestvůra. Kdyby mohl, v porovnání s ním by Gelert Grindelwald vypadal jako Albus Brumbál.“

Otřesený a pobledlý Charlus se opatrně zeptal: „Jste si… jistý?“

„Každý viteál vyžaduje chladnokrevnou vraždu a pak násilné rozdělení duše. Voldemort dozajista udělal čtyři. Plánuje rozdělit duši na sedm částí. I Grindelwald měl morálku. Jakkoliv byla pokřivená, měl ji. Udělal, co udělal, ne protože chtěl, aby svět trpěl, ale protože si myslel, že buduje lepší svět na krvavých základech.

Voldemort chce, aby svět a všichni v něm trpěli. Chce mít svět zraněný, semletý a rozdrcený pod jeho podpatkem. Chce se oddávat svým rozmarům a touhám, neomezeně a nezadržitelně procvičovat své síly,“ prohlásil Harry. „Nemá spojence. Nemá skutečné následovníky. Má otroky, kteří si ještě neuvědomují, čím jsou.“

Harry ta slova vyřkl bez zaváhání, s pohledem upřeným na Charluse. Pravda v nich, to přesvědčení a upřímnost, staršího muže hluboce zasáhly, takže na jeden zátah vypil sklenku a nalil si další. Málem se Harryho zeptal, jak to ví.

Pak si uvědomil, že tento muž byl ve Voldemortově hlavě. A na jeden zátah vypil i druhou sklenku.

„Jestli půjdete do této války…“ začal Charlus nejistě, „budete potřebovat armádu.“

Harry sebou viditelně trhl. „Opravdu, opravdu bych byl raději, aby se nezapojovalo víc lidí, než je nutno. Kvůli tomu je ministerstvo, ne?“

„Lidé pro ministerstvo bojovat nebudou. Ne ti, které byste chtěl vidět v boji,“ oponoval Charlus. „Ministerstvo je plné břichatých byrokratů, kteří chtějí získat co nejvíc, aniž by vyvolali vzpouru. A byli již Voldemortem zkompromitovaní. Kolik skutečné obrany mohou zařídit?“

„Tak co třeba…“ začal Harry s gestikulací.

„Brumbál není ani voják, ani válečník,“ opáčil Charlus pevně. „Navzdory tomu, co si lidé myslí, nevyhrál válku s Grindelwaldem levou zadní. Po dobu většiny bojů, které jej zatlačily, oslabily… byl Brumbál v Bradavicích. Až když byl Grindelwald zahnaný do rohu a uvězněný, dorazil, aby s ním bojoval.“

Charlus dlouze zíral do sklenice, než promluvil. „Ale přiznám, že nikdo z nás by Grindelwalda neporazil. Ne v takovém souboji. Je po právu nazýván největším soubojem historie. Ale bylo to přesně to – souboj. Nebyla to bitva. Nebyla to válka. Byl to souboj.“

Harry zvadl a povzdechl si. Pak se znovu podíval na Charluse a nadechl se, aby promluvil.

A Charlus jej opět přerušil. „Já nejsem dost silný. Potřebujeme Lorda. Někoho tak silného jako Brumbál a Voldemort. Někoho, kdo se postaví celé skupině kouzelníků a nechá je u svých nohou pobité, přičemž on zůstane bez škrábnutí.“

„Proč to musím být vždycky já?“ zavrčel Harry. „Hej, ty, máme tu dalšího temného kouzelníka! To je akorát pro tebe, abys nás ho zbavil!“

„Každý má nějaký talent,“ pousmál se Charlus.

„Zatraceně vtipné,“ reagoval Harry rozhodně, ale pak si poraženecky povzdechl. „Co máte na mysli?“

„No, můžu se spojit se starou gardou, veterány z války proti Grindelwaldovi. Ale taky potřebujeme mladší rekruty.“

Harry se znechuceně zatvářil. „A vy chcete, abych rekrutoval v Bradavicích.“

„Co myslíte, že dělá Voldemort?“ kontroval Charlus. „S Brumbálem v jeho slonovinové věži…“

Harrymu spadla ramena pod tíhou toho prohlášení.

„Samozřejmě, pokud máte někoho, kdo by ty děti vytrénoval lépe než vy, aby dokázaly přežít…“ poznamenal Charlus.

Harryho rezignovaná skleslost se změnila na zasmušilé zamračení.

ooOOoo

„Ten chlap ze mě udělá opilce,“ prohlásil Charlus, když klesl na místo, které mu bylo nabídnuto. Střelil očima, aby zaregistroval, že se Orion posadil naproti, vedle Cygnuse. „Orione, předpokládám, že tímto jsi zahrnut.“

„Charlusi,“ poznamenal Orion a přikývl. „Něco jsi zjistil?“

„Pokaždé, když s tím chlapem mluvím, tím větší důvody mám, abych se napil,“ povzdechl si Charlus a stiskl si kořen nosu. „A každá odpověď mě nechá s exponenciálně větším počtem otázek.“

„Co jsi zjistil?“ zeptal se Cygnus, když se uvelebil.

„Zjistil jsem, proč o něm nikdy nikdo neslyšel,“ oznámil Charlus tiše, zatímco se díval jinam, do dálky.

„Takže něco nepříjemného,“ poznamenal Orion a stiskl rty.

„Je připomínkou toho, že magie je báječnou a děsivou záležitostí,“ uvedl Charlus. „Co byste dělali, Orione, Cygnusi, kdybyste zjistili, že celá větev vaší rodiny byla smáznuta? Jejich životy, úspěchy, dědictví, děti. Všichni pryč, jako by neexistovali, až tak, že si ani vy nevzpomínáte, že by byli?“

Ani jeden muž viditelně nereagoval, jen Orion nepatrně trhl hlavou. „Jsi si… jistý?“

„Je Potter. Potter, o kterém nemůžeme najít důkaz, že kdy existoval. Potter, který ví věci, které by neměl vůbec vědět. Který je tak kvalifikovaný, že to neunikne pozornosti. A přesto existuje,“ pronesl Charlus tiše a přejel pohledem z jednoho muže na druhého. „Díval jsem se do jeho očí, když mi to říkal. Pověz mi, Orione, co bys dělal, kdybys byl jediným, kdo si pamatuje svoji rodinu, kamarády, téměř každého, koho jsi kdy znal?“

„Aha,“ reagoval Orion a lehce přikývl. „Asi má tedy důvod, aby byl, jaký je?“

„Byl tam, ve středu dění, a snažil se to zastavit,“ vysvětloval Charlus. „Něco, v čem, jak se zdá, má talent. Být ve středu trablů,“ podotkl, načež se napil drinku, který mu byl nabídnut hned po příchodu. „Taky mi řekl, že Voldemort vytvořil věci zvané viteály.“

To vyvolalo reakci u Oriona i Cygnuse. Jejich záda se narovnala a ztuhla. Orion upřel pevný pohled na Charluse a zeptal se: „Jsi si jistý? Je si on jistý? Řekl určitě viteál?“

„Rozdělení duše za pomoci chladné vraždy a umístění toho kusu do předmětu,“ vysvětlil Charlus a zakabonil se. „Řekl, že Voldemort vytvořil čtyři. S plánem na sedm.“

„Merline,“ vydechl Orion celý bledý a prsty zaryl do područek křesla. „Jaké nerozumné monstrum by zkusilo něco takového?“

„To je…“ začal Cygnus a poškrábal se na nose. „Viteály jsou daleko za nerozumem. Ano, mohou prodloužit život. Ale co jsi prodloužil… už nejsi člověk. A nakonec, pokud je viteál zničen? Jsi uvězněn mezi životem a smrtí.“

„Duch?“ zeptal se Charlus. Harry něco podobného zmínil, ale nezašel do detailů.

„Hůř. V limbu mezi tímto světem a tím dalším. Uvězněný a neschopný se posunout, nebo strašit tento svět,“ vysvětlil Orion a nadechl se. „Kdo viteálům rozumí, by do něčeho takového nefušoval. Je to něco, o čem se učíme jen proto, abychom skutečně poznali, co to s vámi doopravdy udělá.“

„Stejně jako bazilišci, byly i viteály vyvinuty Harpem Hnusným,“ pronesl Cygnus. „Byly jeho největší chybou.“

„No, ví, kde dva z nich jsou,“ řekl Charlus. „A zjevně ví, jak je zničit. Nicméně, zde máme problém.“

„Kde jsou?“ zeptal se Orion a probodl Charluse pohledem.

„Vím jen, že jeden je v Bradavicích,“ odvětil Charlus. „A že tento může za uřknutí na postu učitele obrany proti černé magii, takže tam učitel nevydrží déle než rok.“

„Jaký má důkaz?“ zeptal se nakonec Cygnus, když zvedl ruku. „A ne, nenazývám tebe ani jeho lhářem, strýče, ale toto prohlášení nemůžeme brát na lehkou váhu. Jak to vůbec ví?“

„Můžeš se ho zeptat sám,“ zavrtěl hlavou Charlus. „Jestli jsou viteály tak ohavné, jak jste vy tři tvrdili, nechci s tím mít nic společného. A jak to ví… zjevně než se všechno stalo, byl uvnitř Voldemortovy hlavy.“

„Stejně. V Bradavicích,“ zatvářil se Orion. „Ani tuto možnost nemůžeme brát na lehkou váhu.“

„Ne, když tam máme zapsané děti, nebo budeme mít,“ souhlasil Cygnus. „Podělil se s tebou alespoň s plány, jak je zničí? Každý ví, že to není snadné.“

„Skřetí čepel napuštěná baziliščím jedem,“ odpověděl Charlus a čekal na jejich reakci.

„Jakkoliv báječně to zní, jak přesně plánuje získat skřetí čepel napuštěnou baziliščím jedem?“ pronesl Orion rozhodně. „Sice můžeme mít štěstí, že se na trh nějaká dostane…“

„Ale ta cena…“ otřásl se Cygnus.

„Ví, kde najít Tajemnou komnatu,“ uvedl Charlus. „A Zmijozelova baziliška.“

„I když to ví, nemáme hadí jazyk, který by nám pomohl se vstupem,“ podotkl Orion, ale ne moc zapáleně. „Pochybuju, že by se Zmijozel spokojil s něčím menším.“

„No… na to jsem se nezeptal,“ přiznal Charlus. „Ale připadá mi, že si je jistý.“

„Tak co přesně chceš navrhnout?“ zeptal se Orion se zvednutým obočím.

„Potřebuje zaměstnání. Potřebuje přístup do Bradavic,“ pokrčil rameny Charlus.

Orion se zamračil. „Nemůžeme pomoci. To víš, Charlusi. V tomto zachováváme neutralitu.“

„Víš, že neutralita nepotrvá věčně,“ poznamenal Charlus tiše. „Muži jako Voldemort… trpělivost mu nakonec dojde. A prohlásí rod Blacků za nepřítele.“

„Ale zatím jsme neutrální,“ zdůraznil Orion a frustrovaně vydechl. „Nemůžeme dělat nic jiného. Už tak je má rodina na prahu rebelie.“

„I když ví, že Voldemort je poloviční krve?“ tlačil Charlus na Oriona. „I s vědomím, že vytvořil viteály?“

„Víš, že Walburga se obezřetně pokusila přimět moji nejmladší, Narcisu, aby porušila naši neutralitu,“ připomněl Cygnus Charlusovi. „Opravdu si myslíš, že jí na těchto informacích záleží? Jen prohlásí, že lžeme.“

„A viteály?“ zeptal se Charlus.

„Chce věřit tomu, že má pravdu. Že on je tím, na co ona, my všichni, čekáme.“ Orion si unaveně povzdechl a přihrbil se. „A přesto, tváří v tvář faktům…“

„Strýče Charlusi, musíš nás pochopit,“ prohlásil Cygnus tiše. „Tři Lordové. Tři polokrevní. Pokud si vybereme stranu, ztratíme, kým jsme.“

„Opravdu byste za svoji hrdost zaplatili tak draze?“ dožadoval se Charlus. „Opravdu věříte, že za to stojí vaše budoucnost? Vaše životy? Životy vašich dětí?“

„Co chceš, abychom dělali!“ Orion práskl rukou do křesla a mračil se na muže před sebou. „Odvrhnout generace minulosti, hrdosti?! Zapomenout, co to je být Blackem?!“

„Když vás vaše pýcha nutí ignorovat pravdu, která vám hledí do tváře? Ano!“ prohlásil Charlus rozzlobeně. „Opravdu byste dali přednost tomu být hozeni pod jho monstra, být nakonec vyhlazeni za nějaké nepatrné selhání?“

„Jestli vytvořil viteály, Orione…“ promluvil Cygnus na švagra.

„Víš, co to udělá s naší rodinou?“ zeptal se Orion. „Co budu muset udělat vlastní ženě?!“

„Je to moje sestra!“ prskl Cygnus. „Myslíš, že to nevím? Myslíš, že si neuvědomuju, že to samé se může stát i mé ženě?!“

Charlus si ty dva prohlédl, než promluvil. „Ten, kterému říkáme Lovec bouří. Harry. Nechce vést. Nechce vaše služby. Určitě by bojoval proti tomu, aby mu někdo udělil titul lorda.“

„Tak co tedy navrhuješ?“ prskl Orion zamračeně. „Máme následovat někoho natolik pošetilého, že popírá, kým je?“

„Chtěl jsem navrhnout, abyste místo mluvení o službách Harrymu zvážili, že byste byli jeho spojenci,“ prohlásil Charlus a zavrtěl hlavou. „Copak generace pomatené pýchy Blacků vede jen k jediné roli, kterou si umíte představit, a to klečet před nějakým pánem?“

Při tom oba Blackové ztuhli a podmračeně hleděli na Charluse.

„Možná jste zapomněli, ale Potterové před nikým neklekají. Proto jsme nikdy žádnému lordovi nesloužili a proto vždy vzdorujeme těm, kteří se nás k tomu snaží donutit,“ vysvětloval Charlus. „Vzchopíme se k důstojné věci. Uzavřeme spojenectví s důstojným lordem. Ale nikdy nebudeme jeho, abychom konali podle jeho přání.“

S tím Charlus odložil sklenku na stůl a vstal. „Možná nastal čas, aby se rod Blacků zamyslel nad tím, co považuje za hrdost a co to slovo skutečně znamená. Jestli jde o hrdost mužů nebo o hrdost služebníků?“

S tím se jim Charlus úsečně poklonil. „Gentlemani, vyprovodím se sám. Doufám, že naleznete hrdost mužů. Ale pokud ne, přeji vám hodně štěstí v tom, co přijde. Merlin se slituj nad námi všemi.“

Charlus se otočil a zanechal Cygnuse a Oriona, aby strávili jeho slova.

„Pamatuješ časy, kdy bylo všechno jednoduché?“ položil Cygnus rétorickou otázku. „Kdy čistokrevní měli panovat nad všemi ostatními. Čistokrevní byli nejlepšími, nejsilnějšími.“

Orion zavrčel a zachmuřil se. „Co bys dělal ty? Připustil, že nějaký špinavý polokrevný je nám rovný? Co bude dalšího – mudlovští šmejdi?“

„Kdy to bylo naposledy, co jsme měli čistokrevného lorda? Grindelwald?“ opět se zeptal Cygnus rétoricky. „Který byl smeten polokrevným?“

Orion se na něj jen mračil.

„Orione, ani mně se to nelíbí,“ prohlásil Cygnus a poklesl, jako by byl velmi starý. „Ale v Beliných vzpomínkách jsi viděl co já. Slyšel jsi, co máme na Voldemorta. Víš, čeho je schopný Brumbál.“

Orion zavrčel, popadl sklenku a mrštil jí. Sledoval, jak se roztříštila ve spršce třpytivých střepů, když narazila do zdi. „VÍM! Prohráváme! A viteály! Ze všech věcí zrovna viteály! Viteály a co jsme zjistili o tom, jak se zachoval k vlastní krvi, kterou dostal do Azkabanu… a  – i když to byl špinavý mudla – ale zavraždit vlastního otce?“

„Voldemort dokázal, že není někým, ke komu bychom se mohli obrátit,“ souhlasil Cygnus s pohledem upřeným do vlastní sklenice. „A Brumbál… jeho úspěchy stranou, ukázal se jako… nepřijatelný.“

„A copak je ten poslední lepší?“ zeptal se Orion, zatímco pochodoval po místnosti. „A nenech ze sebe mluvit pobláznění vlastní dcery!“

„Je nemilosrdný,“ podíval se Cygnus na Oriona. „To se nedá popřít. Ale není krvežíznivý. Je nebezpečný. Ale jednal tak jen na obranu svoji a ostatních.“

„Ale je to síla nebo slabost?“ poukázal Orion. „Postavil se proti Voldemortovi. Ale aktivně nevyhledává spojence.“

„Odvaha nebo neznalost?“ zeptal se Cygnus s pohledem upřeným do dálky. „To nebudeme vědět, dokud se s ním skutečně nesetkáme a nezjistíme, jaká opatření přijal.“

„Ale jestli se s ním setkáme, může to být docela dobře považováno za ukončení naší neutrality,“ připomněl Orion.

„Setkáme-li se s ním na něčem podobnému přijímacímu pohovoru na pozici obrany v Bradavicích?“ navrhl Cygnus. „Budeme tam muset být i pro ostatní zájemce, ale je to lehce proveditelné, i když nudné.“

Orion si povzdechl a protřel si obličej. „Zatracený Potter. Máme nějaké jiné možnosti?“

„Ano,“ prohlásil Cygnus tiše. „Nedělat nic. Skrývat se. A čekat, až se svět sám spraví, nebo až nás uloví. Tak jako tak ztratíme hlasy v novém světě.“

„To není možnost. To je rozsudek smrti,“ zavrčel Orion.

„A to jsou naše možnosti. Život a potenciální blahobyt nebo smrt a hrdost?“ shrnul to Cygnus. „Co to bude, můj pane?“

Orion se přihrbil, než odpověděl.