Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15 - Přijetí

„Myslím, že jsem ještě nikdy nebyla tak nervózní,“ prohlásila Hermiona, když nakoukla do velké síně.

Draco zůstal zcela potichu. Opíral se o zeď, díval se přímo na strop a předstíral, že Hermiona neexistuje. Brumbál ho přinutil, aby ji dnes ráno – v pondělí – doprovodil a počkal s ní na chodbě, než oznámí studentům její přítomnost. Zatím se zdálo, že stařec pořád čeká, až mu všichni budou věnovat pozornost.

„Myslíš, že mě budou mít rádi?“ zeptala se tichým hlasem.

„Ne,“ odpověděl jednoduše a bez zaváhání. Ani se neobtěžoval podívat se, jestli ji jeho odpověď nezranila. Její mlčení mluvilo samo za sebe.

S povzdechem pokračoval. „Prostě to bude divné, to je všechno. Každému to bude připadat, jako by se Hermiona vrátila z hrobu. I když jim bude řečeno, že jsi úplně jiná osoba z úplně jiné dimenze, podívají se na tebe a uvidí ji. Ale protože budou vědět, že nejsi ona, budou tě kvůli tomu nenávidět.“

Zkoumavě na něj pohlédla. „Jsi si jistý, že to tak budou cítit všichni? Nebo si to jen myslíš, protože to tak cítíš ty?“

„Není pravda, že tě nenávidím, Grangerová,“ odpověděl pichlavě. „Vždyť tě ani neznám.“

„Ale vypadá to, že mě ani nechceš poznat.“

„To opravdu nechci.“

„Podívej, Malfoyi-“

Zmlkla, když uslyšela z velké síně Brumbálův hlas. Ona i Draco se okamžitě otočili a nahlédli dovnitř, aby spatřili starce stát před všemi studenty, kteří byli teď úplně zticha.

„Mohu požádat o vaši pozornost, prosím,“ zrovna říkal, když se k němu obrátila většina studentů. „Chtěl bych vám něco oznámit. Před několika dny poctila Bradavice svou přítomností velmi výjimečná návštěvnice – kterou bych vám všem rád představil.“

Hermiona stojící za Dracem se zhluboka nadechla a zadržela dech. Po několika vteřinách ho s jedním velkým zafičením vypustila. Podržela před sebou ruce. „Třesu se,“ zašeptala.

„Uklidni se, Grangerová,“ zasyčel Draco napjatě, protože poslouchal, co Brumbál povídá.

„…možná vám to všem bude připadat šokující, ale prosím, neznepokojujte se a vřele ji přivítejte. Může, prosím, náš host přijít do velké síně?“

Hermiona trochu zakňourala a Draco zakoulel očima. „Běž dovnitř, Grangerová. Nebude to tak hrozné, jak si myslíš.“

Jemně ji popostrčil. S dalším hlubokým nádechem prošla dveřmi, aby ji všichni studenti uviděli.

Studenti okamžitě zareagovali – zaznělo něco jako kolektivní zalapání po dechu, a pak úplné ticho. Po pár okamžicích si však všichni začali šeptat a zírat na Hermionu se směsicí nadšení a hrůzy.

„Dámy a pánové,“ promluvil Brumbál nahlas, aby je překřičel. „Rád bych vám představil Hermionu Grangerovou.“ Pokynul k Hermioně, aby se k němu připojila v přední části místnosti.

„Ale Hermiona je mrtvá!“ vykřikl zděšeně jeden student.

„Toto není Hermiona Grangerová, kterou všichni známe,“ pokračoval Brumbál, když k němu přistoupila. „Přišla k nám z jiné dimenze.“

„Z jiné co?“ vykřikl někdo další.

Draco celou scénu soustředěně pozoroval z chodby. Nemohl si pomoct, aby Hermionu nelitoval. Studenti její přítomnost očividně neakceptovali – minimálně teď ještě ne.

Když pohlédl k nebelvírskému stolu, spatřil různé emoce: Ginny vypadala potěšeně; Ron zasmušile; Levandule Brownová vypadala, jako by se chystala propuknout v pláč; Neville Longbottom zcela vystrašeně; a Harry… no… Harry vypadal, že nedává pozor. Ale kdyby Draco mohl hádat, co si v této chvíli asi myslí, řekl by, že je pravděpodobně velmi nešťastný.

Brumbál pokračoval ve vysvětlování celé situace studentům, ale nezdálo se, že by tomu někdo doopravdy rozuměl. Nebo možná rozuměli – jen potřebovali, aby ten šok odezněl. Draco to naprosto chápal. Tu samou situaci zažil poté, co ji poprvé spatřil.

Nakonec byla Brumbálova řeč u konce a Hermiona vděčně zamířila k nebelvírskému stolu. Sledoval, jak na ni Ginny zamávala, že jí drží místo. Vypadalo to, že si Hermiona všimla, že hned vedle sedí Harry – po Ginnyině druhé ruce – a zaváhala, než si k nim přisedla. To Draca zaujalo. To bylo podruhé, co se zachovala v jeho blízkosti takhle divně. V přítomnosti Ginny se zdála v pořádku, stejně jako kolem Rona a Lenky, dokonce i kolem Draca. Ale Harryho blízkost ji nějak… znervózňovala? Nebyl si jistý. Udělal si v mysli poznámku, aby se jí na to později zeptal.

Pomalu přešel přes velkou síň ke zmijozelskému stolu, kde bylo, samozřejmě, hlavním tématem znovuzrození Hermiony Grangerové.

„Je daleko víc sexy než ta druhá,“ říkal zrovna Goyle, když si Draco sedal.

„Cože? Teď jsi doufám nenazval Hermionu Grangerovou sexy,“ zděsila se Millicent Bulstrodeová a nasadila znechucený výraz.

„No a co?“ bránil se. „Vždyť je. S tou kraťoulinkou sukní a měkkými, lesklými vlasy…“ jeho hlas se vytratil, když si všiml, že se na něj všichni okolosedící dívají s hrůzou ve tvářích.

Draco se rozhodl, že bude celou konverzaci ignorovat a doufal, že ho do ní nikdo nebude chtít zatáhnout. Rozhlédl se po stole, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Nikdo kromě Pansy.

„Ahoj,“ pozdravila ho mile.

„Ahoj,“ zamumlal. Jeho pohled zalétl k nebelvírskému stolu, kde se zrovna Harry zvedal k odchodu.

„Tak nová Grangerová,“ pronesla Pansy. „Je to divné, viď?“

„Jo, je.“

„Zůstane s tebou ve vašich komnatách?“

Draco si povzdechl. „Ano.“

„Jak dlouho to víš? Chci říct, jak dlouho je tady? Proč jsi nám to neřekl?“

„Zmlkni, Pansy,“ odsekl. „Prosím.“

Pansy se zraněně zamračila a zamumlala, „Promiň.“

„Ne, to je v pořádku. Jen že… Na žádný výslech se teď necítím, pochop.“

Pansy přikývla, obrátila se k Millicent a zapovídala se s ní. Dracovi se ulevilo, že v rozhovoru nechtěla pokračovat.

„Čau,“ ozval se za ním další hlas.

Draco se ohlédl a spatřil Blaise, jak ho sleduje. Pozdrav mu neoplatil. Místo toho se postavil a vykročil pryč. Opravdu se jím nechtěl zaobírat. Naštěstí ho nenásledoval. Než opustil velkou síň, rychle blesknul pohledem k nebelvírskému stolu. Vypadalo to, že všichni začali rychle roztávat – i když trochu váhavě. Možná to nebude tak hrozné, jak si oba mysleli. Možná to skončí tak, že jí budou všichni milovat a přijmou ji jako náhradnici.

Ale Draco to nikdy neudělá.

Patrně nebude sám, kdo to tak bude cítit. Když se přiblížil ke své společenské místnosti, všiml si, že někdo sedí pod portrétem a čeká na něj.

„Pottere?“

Harry rychle vstal ze země, když ho zpozoroval. „Doufal jsem, že sem ještě před vyučováním přijdeš.“

„No, jsem tady,“ řekl Draco ostře. „Co chceš?“

Draco s Harrym nikdy nevycházel a vždycky mezi nimi byla nevraživost – ale nikdy ne taková, jako v těch dvou měsících následujících po smrti Hermiony. Takže Draco byl přirozeně docela zvědavý, proč tu na něj Harry čeká.

„Musíme si promluvit,“ prohlásil Harry, když se otevřely dveře. „Můžu jít dál?“

„Jistě,“ zamumlal Draco. „Buď mým nezvaným hostem.“

Harry to ignoroval a následoval ho do společenské místnosti.

„Tak o čem chceš mluvit, Pottere?“

Harry začal přecházet po místnosti. „Ta nová Hermiona – co o ní vlastně víš?“

Draco pokrčil rameny. „Moc ne.“

„Moc ne?“ vyštěkl Harry. „Bydlí tu s tebou už několik dní a tys o ní ještě nic nezjistil?“

„Ona moc i ničem nemluví,“ odpověděl Draco. „A já se jí na moc věcí neptám. A i kdyby, pravděpodobně by mi stejně zalhala.“

„Zalhala?“

„Jo, zalhala,“ pokračoval Draco. „Není to zrovna ta sladká a nevinná Hermiona, kterou všichni jsme všichni znali a mil-“ rychle zmlkl, než mohl dokončit větu – kterou jsme všichni znali a milovali…

Harry nevypadal, že by si všiml, co Dracovi málem vyklouzlo. Pořád přecházel po koberci v hlubokém zamyšlení. „Nevěřím jí,“ řekl jednoduše.

„Proč ne?“ zeptal se Draco. „Viděl jsi ji jen jednou, a ne na moc dlouho. Vlastně jsi pravděpodobně poslední osoba, která by ji kvůli tomu měla posuzovat.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nerozumíš mi, Malfoyi. Kdykoli ji vidím nebo o ní přemýšlím – něco se mi na ní nezdá. Nemůžu to vysvětlit, nemůžu přesně ukázat na to, co mi na ní vadí, ale… je na ní něco divného. Cítím to.“

Draco si rozzlobeně povzdechl. „Dobře. Fajn. Máš s ní problém. A co to má co dělat se mnou?“

„Ty s ní žiješ!“ vyštěkl Harry. „Máš parádní příležitost zjistit, co se tady přesně děje!“

„Pottere, ty jsi paranoidní. Sice tu novou Hermionu taky zrovna nemám rád, ale nehodlám ztrácet čas jejím vyslýcháním, kdykoli dostanu šanci. Jestli si myslíš, že je na té celé situaci něco špatně, tak si to zjisti sám. Já na to nemám čas. A teď se prosím vyprovoď ven.“

Protáhl se kolem něj a zamířil do své ložnice, ale Harry ho zastavil.

„Jsem překvapený,“ řekl. „Myslel bych si, že zrovna ty tomu budeš chtít přijít na kloub, vzhledem k tomu, co jsi cítil ke skutečné Hermioně.“

Možná to bylo zlobou v Harryho hlase. Nebo skutečností, že to vůbec řekl. Draca to každopádně přimělo sevřít dlaně v pěsti.

„Myslím, že jsem tě požádal, abys odešel, Pottere,“ odtušil tak klidně, jak jen dokázal.

Harry mu překvapivě vyhověl. Bez dalšího slova opustil společenskou místnost a vyšel otvorem za portrétem.

Byla to určitě zajímavá návštěva. Skoro to vypadalo, jako by s ním Harry chtěl spolupracovat. Proč by se jinak za ním obtěžoval přijít – obzvláště když byli zarytí nepřátelé?

Musel ale přiznat, že ho Harryho návštěva donutila přemýšlet. Samozřejmě, že na této Hermioně bylo něco divného – protože to nebyla ta Hermiona. Ale co když na tom bylo něco víc? Co když s touto Hermionou bylo něco… špatně? Možná byla dokonce nebezpečná.

No… Možná bude přeci jen muset trochu zapátrat.

25. prosince – pozdní vánoční večer

Draco si nebyl jistý, jak dlouho seděl ve tmě na pohovce, a zíral na stěnu před sebou. Mohlo to být pět minut; mohlo to být celou věčnost. Vlastně mu to bylo jedno.

Až když uslyšel otevírání dveří, uvědomil si, že se ani nepohnul od té doby, co před pár hodinami odešli domácí skřítkové a že ani nevnímal své okolí. Kdy se tu tolik setmělo?

„Pane Malfoyi?“ uslyšel jemný hlas.

Poznal ho, proto ho ignoroval.

„Draco?“ uslyšel znovu. Když návštěvník opět selhal v získání Dracovy pozornosti, mávnul svou hůlkou a zašeptal, „Lumos!“

Jasné světlo zaplavilo místnost tak náhle, že Draco automaticky zavřel oči, aby ho potlačil. Když je znovu otevřel, bylo už světlo snesitelnější. Zamžoural na starce před ním. „Co chcete?“ zamumlal.

Profesor Brumbál si sedl naproti němu. Jestli si všiml nepořádku, který Draco předtím způsobil, nekomentoval ho. „Přišel jsem se podívat, jak se vám daří. Madam Pomfreyová mě informovala, že jste utekl z ošetřovny dříve, než jste měl. Ten Smrtijed na vás seslal velmi mocné kouzlo-“

„Kdo to byl?“ prohodil Draco, jeho hlas úplně postrádal jakékoli emoce.

„Ujišťuji vás, že je ve vazbě, pane Malfoyi,“ odpověděl Brumbál. „A zaplatí za to, co způsobil. Obávám se však, že tuto informaci vám nemohu sdělit. Pan Potter i pan Weasley se také už ptali a ani jim jsem nemohl nic prozradit.“

„Proč to udělal?“

Brumbál si povzdechl. „Obávám se, že jsme to dosud nezjistili. Odmítl vypovídat. Je zjevně pomatený. Jsem si jistý, že cítil, že prokazuje službu vyšší bytosti-“

Draco si odfrkl. „Temnému pánu, předpokládám? On není žádná vyšší bytost.“

Brumbál přikývl. „Nicméně jsem si jistý, že měl své důvody. Pro něj byly opodstatněné. Ale pro nás…“ Jeho hlas se vytratil.

„Poslouchejte, Draco,“ pokračoval, „někdy lidé dělají věci, které nemají žádné vysvětlení – akceptovatelné vysvětlení. Co ten muž udělal, za to také zaplatí. Ale pravda je, že možná nikdy nezjistíme, proč udělal to, co udělal – a jestli na to přijdeme, neexistuje žádné vysvětlení, které by ospravedlnilo to, co se stalo. Musíme to prostě přijmout-“

„Do prdele s tím,“ zamumlal si Draco pod vousy.

Brumbál si odkašlal, ale nepokáral ho za použití hrubého výrazu. Místo toho vstal a řekl, „Jsem velmi rád, že se vám daří lépe, pane Malfoyi. Ale mohu vám navrhnout, abyste se vyspal? Byl to dlouhý den.“

Draco nic neřekl, pouze pokračoval v zírání před sebe.

„Vyprovodím se sám,“ rozloučil se Brumbál a vydal se k otvoru za portrétem. Když k němu došel, ještě se obrátil. „Ach, chtěl bych vás ještě informovat, že až studenti dorazí z prázdnin, uspořádáme pro slečnu Grangerovou vzpomínkový obřad. Myslel jsem si, že byste to rád věděl.“

Když byl stařík ze dveří, Draco konečně odtrhl pohled od stěny. Zíral na východ za portrétem, který byl momentálně zavřený, a první věc, která mu prolétla hlavou, byla, že Hermiona těmi dveřmi už nikdy neprojde. Už nikdy se neposadí na jejich pohovku, nebude si číst žádnou nudnou knihu. Už nikdy nerozsvítí místnost svým úsměvem. Už ji nikdy znovu nespatří.

A to by měl jen tak akceptovat? Mohl být ten stařec ještě víc necitlivý? Akceptoval tu situaci i on? Asi ano. Hermiona pro něj byla jen další student, který padl v důsledku situace s Voldemortem – jako před ní Cedrik Diggory. Samozřejmě, uspořádají na její památku smuteční obřad, aby ji uctili, stejně jako to udělali po smrti Cedrika, ale tím to končí. Všichni se vrátí ke svému normálnímu životu. Jistě, jednou za čas někdo zmíní její jméno, nebo si vzpomene, jak zvedala ruku pokaždé, když se nějaký profesor na něco zeptal – ale pak všichni zapomenou. Nakonec zmizí vzpomínka na Hermionu Grangerovou z Bradavic navždy – zvláště poté, až letos odejde jejich ročník ze školy.

Ne… Draco nedovolí, aby se to stalo. Nedovolí, aby byla Hermiona zapomenuta.

Smuteční obřad? Zasmál se. To je vše, co Brumbál dokáže vymyslet? Selhal v záchraně jejího života – takže si myslel, že to tím obřadem vynahradí? No, to není možné. Protože Draco se ujistí, že se žádný smuteční obřad neuskuteční.

Před Brumbálovým příchodem usilovně myslel na události, které se toho dne staly. Jak Hermioně přísahal, že ji ochrání – a v tom selhal i on. Ale možná ještě nebylo příliš pozdě.

Věděl o existenci obracečů času – o malém zařízení, které umožňuje kouzelníkům cestovat zpět v čase. Dokonce věděl, že Hermiona jeden před pár lety sama používala, aby stihla více hodin při vyučování. Samozřejmě chápal jen velmi málo, jak fungují, ale nemělo by to být až tak těžké – musel by ho jen nařídit tak, aby se vrátil do času předtím, než odešli do Prasinek. Možná by mohl udělat něco, čím by jim zabránil tam odejít. O cestování časem věděl to, že by nebylo moudré komunikovat s kýmkoli z minulosti – obzvlášť se sebou samým.

Tušil, že Brumbál bude mít pravděpodobně jeden ve své pracovně. Přirozeně první zádrhel bude v nalezení způsobu, jak ho získat bez zpozorování. Druhý bude v tom, jak zabrání Hermioně odejít z Bradavic. Dnes určitě nebude spát – jeho mysl se najednou rozeběhla spoustou myšlenek a nápadů. Najednou se začal cítit docela optimisticky.

Takže ne… žádný smuteční obřad nebude. Protože až dorazí studenti zpátky z prázdnin, Hermiona bude stále ještě žít. Draco to hodlal zařídit. Dodrží slib, který ji dal. Ochrání ji.

Zachrání jí život.