Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.

„Můj pane.“

Po dlouhém tichu se oči otevřely a upřely na viditelně se potícího Averyho. „Mluv. A raději mě nezklam.“

„Zjistili… zjistili jsme, že tento týden budou v Prasinkách pohovory na post obrany proti černé magii,“ zadrhl se Avery.

„Je mi jedno, koho přijmou, Avery,“ prohlásil Voldemort chladně. „Ať už to bude kdokoliv, přijdou o něj do konce roku.“

„Zjistili jsme, že jeden z uchazečů je… Lovec bouří.“ Avery rychle sklonil hlavu.

Voldemort na chvíli ztuhl a pak na Averyho obrátil mrazivou, nečitelnou tvář. „Skutečně?“

Ve Voldemortovi ale vřely myšlenky. Proč se ten ďábelský chlap uchází o toto místo? Proč teď? Jaké má plány?

V koutě mysli mu začala hlodat zrádná myšlenka. Mohlo být jeho uhranutí odstraněno? Byl tento muž natolik silný, aby mu odolal? Aby prokletí zlomil?

Existoval důvod, proč namísto postu ředitele byl uřknutý ten na obraně proti černé magii. Kromě toho, že všeobecná výuka v Bradavicích se valem zhorší, škola se stane závislá na bezzubé školní radě. Nebyl si však jistý, že to vyjde. Brumbál měl moc a vědomosti a byl stále víc než kompetentním, dokonce nebezpečným nepřítelem. Takovým, to musel zdráhavě přiznat, který se mu téměř rovnal.

Mohl být i Lovec bouří takto dobrý?

„Jak jsi to ověřil, Avery?“ zeptal se Voldemort, zatímco se pokoušel zformulovat všechny možnosti, pozitiva i negativa této informace.

„Horacio Křiklan,“ pronesl Avery. „Vy, můj pane, víte, jak je… upovídaný, když ho něco nadchne, a jak za odměnu vyměňuje drby.“

Voldemort na potvrzení nepatrně sklonil hlavu. Příliš dobře věděl, že je možné navést Křiklana k tématu, o kterém by mluvit neměl. Koneckonců, v mládí Tom Raddle dokázal, aby s ním probral viteály.

Toto bylo…

Voldemort se nezamračil, i když oči přimhouřil.

Toto byla příležitost. Ale byla dobrá? Prasinky byly blízko Bradavicím. To znamená blízko Brumbálovi.

Úder silný natolik, aby zaručil smrt toho kouzelníka, by vyhlásil válku. Nebyl si jistý, že je na to úplně připravený. Zvlášť ne s problémy, které mu Lovec bouří způsobil.

Jeho společenství se zmenšovalo. Ne rychle, ale zmenšovalo. Nábor byl jen kapkami v moři, připojovali se jen ti zoufalí a pochybní. Byli to prostě a jasně kriminálníci. Potřeboval válečníky, lidi, kteří mají schopnosti a pomohou zničit horní vrstvy těch, co obhajují současný stav.

Ochraňovat ten ubohý, bezcenný póvl, jako jsou mudlové? Tss.

Jenomže díky množství náhlých a násilných zmizení…

Tohoto nově příchozího se začali bát víc, než věřili jemu. Toho kouzelníka se báli víc, než se báli jeho. Takže to dospělo k potřebě taktického kroku.

Co kdyby dorazil se silou a udeřil na tohoto… samozvance? Nebo co kdyby si dal načas a vybudoval sílu s trpělivostí a lstivostí, kterou předváděl tak dlouho? Mohl by si dovolit nechat tohoto Lovce bouří, aby dál pokračoval ve svém páchání škod?

Ani jedna z možností se mu nelíbila. Ani jedna nebyla bez vážného rizika a s méně než adekvátní odměnou. Bohužel to byly jeho jediné možnosti.

Prsty poklepával na područku a přemýšlel. Nakonec promluvil. „Potřebuji, aby byl Brumbál dostatečně… rozptýlený. Ten den se koná zasedání Starostolce, že?“

„Ano, můj pane,“ přitakal Avery sotva šeptem.

„Pak to zařiď. Koneckonců Nejvyšší divotvorce tam bude muset být celou dobu,“ pronesl Voldemort a rty mu stočil chladný úsměv. Ano, možná nakonec vývoj zvrátí k lepšímu.

ooOOoo

Harry zatahal za límec hábitu ušitého na zakázku, na kterém trval Charlus, a popuzeně si povzdechl.

„Nevrťte se,“ napomenul jej Charlus s káravým pohledem. „Je to nepatřičné.“

„Nenávidím vás,“ prohlásil Harry zamračeně a pak ukázal na sebe. „A nenávidím tohle.“

„Samozřejmě,“ poznamenal Charlus suše a pečlivě si upravil vlastní hábit.

„Proč musím vším tímhle procházet?“ zasténal Harry, když se na sebe podíval.

„Protože to dělají všichni uchazeči,“ odpověděl Charlus se zvednutým obočím. „Co jste čekal? Že jen něco řeknu Albusi Brumbálovi a vy to místo jako kouzlem dostanete?“

„Hm, ano?“ Harry se nejistě podíval na Charluse.

„Vtipné,“ pronesl Charlus a zavrtěl hlavou. „Ne. Budete muset projít pohovorem s přijímacím výborem jako všichni ostatní.“

„Přijímacím výborem?“ zamračil se Harry. „Myslel jsem…“

„Ano, Brumbál má konečné slovo, ale nemá čas dělat pohovory osobně,“ vysvětlil Charlus. „Proto tu máme přijímací výbor. Bradavice koneckonců jsou prestižním institutem.“

Harry při tom komentáři zavrčel a znovu se zatahal za límec. „A jak na to tedy mám jít? Nemůžu jim dát doporučení ani doklady.“

„Naštěstí tato pozice dovoluje jisté věci… překroutit,“ uhnul očima Charlus. „Stačí, když si budete jistý a prokážete znalosti. Pak vás Brumbálovi můžeme doporučit.“

„Být si jistý a prokázat znalosti?“ zopakoval Harry a probodl Charluse pohledem. „V čem? Jak nejlépe sejmout temné kouzelníky? Jak zlikvidovat přeměněného vlkodlaka? Jak odehnat hordu mozkomorů? Jak jen mečem zabít baziliška?“

Charlus zamrkal. „Chci to vůbec vědět? Hordu mozkomorů. Ze všech…“

„Bylo to buď to, nebo si nechat dát polibek,“ pokrčil rameny Harry. „No, taky to zahrnovalo obraceč času a snahu nevytvořit časový paradox.“

Harry se na chvíli zahleděl do dálky a zamračil se. Už toho změnil tolik a nevratně jen v těch pár okamžicích, které bleskurychle zmizely. Od té doby se snažil jít dál. Částečně truchlil za tím, co ztratil, co bylo jeho vlastními akcemi zničeno.

Částečně byl naprosto nadšený. Toto byl svět, kde se chlapec, který zůstal naživu, vůbec neobjeví. Toto byl svět, kde nebyl znám jako chlapecký hrdina, ikona, která nikdy nedosáhne očekávání, jež pro něj vytvořili.

Zde byl mužem bez minulosti a bez očekávání mimo ta, která si sám stanovil. A teď byl Lovcem bouří.

Což, musel připustit, mohlo znít kýčovitě.

Ale i tak – bude si jistý a prokáže znalosti.

To zvládne, ne?

ooOOoo

Orion Black musel potlačit povzdechnutí, když se nutil poslouchat frajírka pokoušejícího se demonstrovat svoji kompetentnost. Až dosud byli uchazeči rozmanitou sebrankou – od vychvalujících se pitomců po těch pár s chladnou jistotou. Ale zatím žádný Lovec bouří.

„Opravdu tady má být?“ zeptal se Orion tiše tak, že jen jeho švagr jej mohl slyšet. „Jestli se neukáže…“

„I tak získáme velký respekt, že jsme projevili zájem a přesto zachovali zdrženlivost v našem přístupu,“ prohlásil Cygnus k Orionovi stejně tiše. „I když to není tak… šťastné jako přímé ohodnocení toho muže, je to stále zisk. Kromě toho mě strýc Charlus ujistil, že tu bude.“

Orion nevrle zabručel a přimhouřil oči. Pak se přinutil uvolnit. „Ten chlap…“

„Je tím, kým vždy byl,“ přerušil jej Cygnus. „Jen tentokrát měl něco natolik šokujícího, že skutečně musíme poslouchat.“

Orion se na něj chvíli mračil, ale vracel se mu jen vyrovnaný, významný pohled. „Nelíbí se mi to.“

„Ani mně ne,“ přiznal Cygnus a přikývl. „Svět se však neřídí našimi potřebami a preferencemi. Předkládá nám konkrétní situaci a záleží jen na nás, jak ji budeme vnímat a jak na ni budeme reagovat.“

„Takto bych se na to nedíval,“ odpověděl Orion a dál se mračil.

„Tak to nedělej,“ opáčil Cygnus a Orion musel zamrkat. „Myslím, že strýc nadnesl cenný postřeh. Nevšiml sis, jak mluvíme o lordech? Které bychom měli následovat. Ne, se kterými bychom měli uzavřít spojenectví.“

„To je…“ začal Orion, ale zamračil se a stiskl rty.

„Přesně,“ souhlasil Cygnys. „Ale je toto to nejlepší pro rodinu?“

„Děláme to tak stále,“ prohlásil Orion. „Je to tradice.“

„Je to hrdost,“ namítl Cygnus a opřel se. „Trpká, která se nese od minulosti, kdy nám ještě sloužila. Strýc Charlus měl pravdu. Potřebujeme novou hrdost.“

„Chtěli byste, pánové, probrat něco i s námi?“ přerušil je povýšený hlas Augusty Longbottomové, která je sežehla pohledem.

„Objevilo se téma rodinné tradice,“ pravil Orion a s tvrdým pohledem na tu ženu se odmítal nechat zastrašit. „Omlouváme se. Pokusíme se udržet témata blíže k našemu aktuálnímu úkolu.“

„A poslední uchazeč nestál ani za ten papír, na který napsal žádost,“ prohodil Edmund Bones suše a zavrtěl hlavou. „Takže mě vůbec nepřekvapuje jejich potřeba udržet se nějak v bdělém stavu.“

„Edmunde!“ zvolala Augusta zamračeně.

„No co? Kdybych musel toho pitomce poslouchat ještě chvíli, bál bych se, že se nakazím tou jeho banální neschopností,“ odpověděl Edmund zamítavě. „Merlin ví, jak jen se vůbec dokázal obléct na tento pohovor.“

„Je naším úkolem poskytnout Albusi Brumbálovi rozumný seznam potenciálních profesorů, ne tu sedět a klevetit jako nevychovanci!“ prohlásila Augusta podmračeně. „Takže, dalším uchazečem je… Harry Potter? Podivné. Myslela jsem, že znám všechny Pottery.“

Oba Blackové okamžitě ztuhli a namířili pozornost k zavřeným dveřím. Augusta mezitím četla žádost.

„Takže se podívejme… Bývalý lovec temných kouzelníků. Doporučení… Tajné?“ Augusta zamrkala a zamračila se. „Zdatný v kouzelných formulích a přeměňování a různorodých taktikách boje s černokněžníky a temnými tvory. Zběhlý v různých taktikách boje s černou magií, aniž by se k ní uchyloval…“

„Ach ano, Charlus jej doporučil,“ souhlasil Edmund, když si zaznamenal jméno na vlastní kopii informací. „Že jeho předchozí zkušenosti jsou tajné.“

„Naprosto nevhodné,“ prohlásila zachmuřená Augusta. „Jak máme správně posoudit pravdivost jeho schopností?“

„Třeba položit mu otázky a sledovat, jak odpoví?“ nadhodil jeden člen suše. „Ale je to trochu vzrušující. Tajné informace? Mohl by to být i ten kouzelník, co se vypořádal s Šedohřbetem.“

„A proč by se někdo takový ucházel o místo v Bradavicích?“ zvedl Cygnus obočí. „Přijde mi to… no, vždyť víte. Kolik lidí schopných takových věcí touží učit? A zrovna obranu proti černé magii?“

„To nikdy nevíte. Třeba Albus Brumbál,“ podotkl další člen.

„Protože je tolik podobných velkému Lordu Brumbálovi,“ prohlásil Orion trochu kousavě a zavrtěl hlavou. „Neměli bychom přikročit k pohovoru?“

„Ano,“ souhlasila Augusta. „Pošlete ho dovnitř.“

Švihnutí hůlkou a o chvilku později vešel mladý muž s brýlemi a v kvalitně ušitém hábitu na míru, ve kterém se přesto očividně necítil pohodlně. Když jej Orion studoval, došlo mu, co nesedí.

Ten mladý muž nevypadal jako někdo, kdo neví, kde má místo ve světě, nebo mu není příjemné, kým je. Vypadal jako drak nacpaný do oblečení, které nosí jen při nejúnavnějších jednáních. Vypadal jako někdo, kdo si nepřeje tu být. Jako někdo, koho by neměli donutit ukázat, jak moc tu nechce být.

Když uviděl ty oči, věděl, že je to muž z Belatrixiných vzpomínek.

Pohled na Cygnuse potvrdil, že si myslí to samé. Výbor se tvářil chápavě, ale i zamítavě. Zatímco Augusta a Edmund našli důvod se zastavit, většina ostatních jeho zjevné nepohodlí vnímala jako slabost.

„Pan Potter?“ Hlas, který promluvil, hraničil s blahosklonností nad viditelně mladým mužem.

Orion si všiml rázného přimhouření Harryho očí za brýlemi, načež tento klidně promluvil: „Ano. A s kým mám tu čest?“

Taková reakce nebyla očekávaná, takže mluvčí potřeboval chvíli, aby se sebral. „Jsme najímací výbor. My rozhodneme, jestli budete mezi vhodnými uchazeči, které předložíme Albusi Brumbálovi, aby rozhodl, kdo bude novým profesorem obrany proti černé magii.“

„Aha,“ reagoval Harry a naklonil hlavu na stranu. „A tato pozice se automaticky pojí s neschopností prezentovat se způsobně a dobrým chováním, nebo jde o váš osobní nedostatek?“

Muž, který promluvil, zrudl jako řepa a prsty zamířil do hábitu pro hůlku, ale zjistil, že mladý muž na něj neohroženě a viditelně neohromeně zírá.

„Jak se opovažujete –“ začal ten muž, ale umlčel jej pohled Augusty Longbottomové.

„Buďte zticha,“ promluvila ocelově pevně a chladně. „Pan Potter má pravdu. Je naší zodpovědností jednat podle mravů a slušného chování, které by měly být spojovány s někým v naší pozici. Jiné chování je urážkou našich rodin i samotných Bradavic.“

„Nebo byste mohl vytáhnout hůlku a my bychom z první ruky posoudili jeho kvalifikaci,“ přisadil si Edmund se zvednutým obočím.

„Urazil mě!“ protestoval ten muž.

„Choval jsem se k vám stejně zdvořile jako vy ke mně,“ prohlásil Harry pevně. „A jelikož jsem zde na doporučení Charluse Pottera, stejnou zdvořilost projevujete i jemu.“

Orion potlačil souhlasné pousmání, když ten muž z komise značně zbledl, protože si uvědomil, kam až jeho urážka zajde.

„A na Charluse Pottera má dopad i vaše chování,“ prohlásila Augusta neméně pevně k Harrymu.

„Madame, copak jsem se choval nějak nevhodně?“ zeptal se Harry bezvýrazně.

Augusta si povzdechla a opřela se. „Chápu. Opravdu Potter. Jsem Augusta Longbottomová. Povedu tento pohovor.“

„Madame,“ pozdravil ji Harry s přikývnutím.

„Edmund Bones,“ prohlásil Edmund s pobaveným pohledem.

A tak přestavování pokračovalo, včetně teď již kajícného jedince, který pohovor zahájil. Až došli k Cygnusovi a Orionovi.

„Orion Black. Hlava rodiny Blacků. A můj švagr, Cygnus,“ představil je Orion s pohledem upřeným na Harryho.

„Pánové,“ odpověděl Harry pokývnutím a pozorně si je pohlédl. „Zajímavé, vidět tak… významné osoby na tomto jednání.“

Orion nejdřív přimhouřil oči, než odpověděl. „Cygnusova dcera nám dodala ta… nejzajímavější fakta o současném stavu kouzelnického světa. Taková, že bychom byli nedbalí, kdybychom je neuvážili.“

„Pozoruhodné. Někdo na ni musel udělat velký dojem,“ pokývl hlavou Harry.

„Vzpomínky mohou mít dlouhý dosah, pane Pottere,“ souhlasil Orion a spojil prsty do stříšky. „Ale máme teď provést pohovor, že ano?“

„To opravdu,“ souhlasila Augusta. „Musím přiznat, že máte tu… nejtajemnější žádost, pane Pottere.“

„Právě teď to je opravdu složité,“ přitakal Harry. „Pokud máte nějaké otázky, odpovím na ně, jak nejlépe budu umět, a jestli budete požadovat demonstraci…“

Odmlčel se a najednou se usmál na muže, který byl předtím tak nevychovaný. „To se dá snadno zařídit.“

I ti zabedněnější si všimli. Začalo jim docházet, že už nejsou na vrcholu potravního řetězce. Pro některé, jak si Orion uměl představit, to bylo velmi, velmi nesnadné přijmout.

Věděl to, protože i pro něj bylo nesnadné to přijmout, a to viděl výsledky práce tohoto muže.

„Jaká jsou použití Patronova zaklínadla?“ zazněla prostá otázka o jednom z nejnesrozumitelnějších a méně používaných kouzel, které se bystrozorové učili kvůli posílání zpráv.

Z nějakého důvodu Harryho tváří proběhlo pobavení, než odpověděl: „Nu, klasickou odpovědí je odehnání mozkomorů a smrtiplášťů. Existuje obměna pro posílání zpráv a pak další pro jiná použití, pokud je sesílatel dost kreativní.“

Úsporné gesto a z hůlky vyskočil velkolepý jelen jako odlitý z čistého, zářícího stříbra, hrdě se postavil, aby si je s klidným půvabem prohlédl, a pak šťouchl Harryho do ramene.

Harry jej s úsměvem pohladil po hlavě a zrušil ho. „Mám zkušenosti s učením sesílání Patronova zaklínadla u velkého množství jedinců, z nichž někteří kouzlo dotáhli do plně fyzického tvaru.“

Orion musel připustit, že šlo o působivou ukázku, která potvrdila, že Harry Potter není temný kouzelník. Opravdu velmi mazaná hra.

„Impozantní,“ připustila Augusta. „Většina kouzelníků mívá s tímto konkrétním kouzlem problémy.“

„Když jsem byl mladší, měl jsem velmi dobrého učitele,“ připustil Harry s lehkým, záhadným úsměvem na rtech. „Kvůli incidentu s nežádoucími temnými tvory mě naučil, jak jej seslat.“

„Jaký by byl váš prvotní cíl při výuce dětí v Bradavicích?“ zeptal se jeden člen.

„Naučit je, jak zůstat naživu,“ odvětil Harry a nechal svá slova vsáknout, než pokračoval. „Chtěl bych, aby si osvojily jedno z důležitých základních fakt – jak najít, nebo vytvořit únik.“

„Chcete, aby utíkaly?“ zeptal se jeden člen pobouřeně.

„Chci, aby přežily. Ne každý může být lovec temných kouzelníků nebo temných tvorů,“ opravil jej Harry stručně. „A i ti, kteří jimi jsou, se příležitostně potřebují dostat ze situace, kdy čelí silnějšímu nepříteli nebo jsou početně převýšeni.“

„Copak očekáváte, že budou napadeni v jejich domovech nebo na ulici?“ teď to byl další rozzlobený člen výboru. „Tady, na ostrovech, jsme naprosto v bezpečí! Neběhají nám tu temní kouzelníci, kteří se snaží mučit lidi, a já se nepostavím za nikoho, kdo tuto představu bude lidem vkládat do hlav!“

Cokoliv se Harry chystal říct, bylo přerušeno silným výbuchem. Obrany na místnosti se rozpadly a jedna ze zdí explodovala ve spršce úlomků.

Někteří členové výboru se napůl šíleně drali do úkrytů, jiní pozvedli štíty a vyskočili na nohy.

Harry seslal kouzlo na prkna podlahy pod nohama, aby se zkroutila do provizorní zdi a ochránila jej před úlomky, které mířily jeho směrem. V oblaku prachu zakrývajícím zorné pole za zničenou zdí nebylo možné vidět kdo, nebo co způsobilo výbuch. Prach pročísly šmouhy kouzel, která mířila na zářivě svítící štíty vztyčené pohotovějšími čarodějkami a kouzelníky.

Jakmile paprsky zasáhly štíty, ochranná kouzla se roztříštila a rázová vlna odhodila dozadu všechny lidi, kteří nebyli v pohybu při vyhýbání se kouzlům.

Orion měl štěstí, že už se začal hýbat, takže on a Cygnus byli jen odhozeni na zem. Edmund Bones neměl tolik štěstí, protože narazil na zeď a hlava po nárazu slyšitelně praskla, takže se sesunul v bezvědomí. Augusta byla jediná kromě Harryho Pottera, kdo nepoužil štítové kouzlo, a místo toho vyčarovala desku pevného kamene, takže – jako Potter – nebyla cílem žádného z kouzel.

Harry se zamračil a rychle si přivolal trosky z místnosti, aby je animoval do kočkovitého stvoření, které nechal dalším gestem rychle přesunout k okraji zdi, kde se drželo z dohledu. Harryho další kouzlo popadlo mrak prachu a stáhlo jej z otvoru.

Orion ty hábity a masky poznal, i když většina ostatních ne. Štrachal se na nohy, svíral hůlku a skřípal zuby. Po jeho boku Cygnus napodoboval jeho chování s přimhouřenýma očima. Vypadalo to, že jejich neutralita skončí dřív, než si původně mysleli.

„Co to má znamenat?!“ zeptala se Augusta hlasem silným, hrdým a rozzlobeným.

„Ach, Augusta Longbottomová,“ téměř zapředl muž v masce mnohem zdobnější než ostatní. „Asi jsem vaši přítomnost měl čekat. Nevadí. Dnes nemám záležitosti k projednání s vámi, ale s jistým… uchazečem na pohovoru.“

„Celá ta námaha jen kvůli mně, Raddle?“ Harry se vynořil zpoza provizorního úkrytu a zkoumal protivníky. „Podívejme, kolik jen jsi na večírek pozval hostů.“

Muž v masce, teď identifikovaný jako záhadný Tom Raddle, neboli Lord Voldemort, jak si sám rád říkal, u toho jména ztuhl a oči mu zahořely při pohledu na mladého muže před ním. „Nechvalně známý Lovec bouří. Čekal jsem něco… víc.“

„Nu, všichni se musíme vyrovnávat se zklamáním,“ pronesl Harry. „Koneckonců, pomysli na celé to zklamání, se kterým se musela vyrovnat Meropa.“

Harryho směrem byl vystřelen poryv neznámé magie, který však zachytila další provizorní zeď. Jakmile se o ni kouzlo rozstříklo, dřevěná prkna začala hnít, rozkládat se a pak se změnila v prach. Harry mlaskl jazykem a pohybem ruky nechal ten prach odvát. Voldemort se třásl vzteky.

„Mlč o věcech, o kterých nic nevíš!“ dožadoval se.

„Nic?“ zopakoval Harry a protočil hůlkou v prstech. „Ale opravdu, Tome, upřímně bych byl rád, kdybych o tobě věděl jen zlomek toho, co vím.“

„Jsem Lord Voldemort!“ prohlásil Voldemort a vztekle poslal na Harryho proud temných kleteb. „Nebudeš mě oslovovat nějakým prachsprostým mudlovským jménem!“

Harry namířil hůlku a utrhl desku stolu, aby ji poslal do cesty Voldemortově magii. Kousky nechal pohybovat, aby dál chytaly blížící se kouzla, která sekala, vybuchovala, hořela, puchřela a zmrazovala. Několik temných kouzel ulpělo na úlomcích, které se vpily samy do sebe a zhroutily ve vzduchu.

„Tom. Rojvol. Raddle!“ křikl Harry zpět, pokynul rukou a mrak trosek vystřelil k Voldemortovi a jeho přívržencům.

Voldemort vzteky zaječel a směrem k blížícímu se mraku mrštil proud temného ohně.

Mrak vzápětí zavířil, zachytil ten oheň a změnil se z kroutících se tíživých výparů temných pozůstatků do toxického mraku kouzelného prachu a ohně, který se lačně natáhl po skupině temných kouzelníků.

V té chvíli si Voldemortovi následovníci uvědomili, že jejich vůdce se soustředí výhradně na svého nepřítele a jejich bezpečí zcela ignoruje. S polekanými nadávkami začali sami kouzlit. Zapuzující kouzla zasáhla trosky a na chvíli je zatlačila. Ostřelovací kletby zředily mrak, ale zároveň ho rozšířily. Řezací kletby nezmohly nic.

Pak Harry poslal mrakem bestii, kterou dříve animoval. Okamžitě začala hořet a zahnívat, jak se na ni lepil prach z mraku. Když jím prošla, vypadala, jako by se zrodila přímo z noční můry, a udeřila do prvního Voldemortova stoupence.

Obalená odpornými plameny a rozkladem začala práchnivět, i když trhala hrdlo kouzelníkovi, kterého zachytila, a pak zamířila k další oběti. Rány, které způsobila, nesly stále aktivní zbytky Voldemortových kouzel, kouzel, která rychle a dychtivě začala pracovat v ranách obětí té bestie.

„Můj pane!“ pokusil se zavolat jeden kouzelník, ale Voldemort mu vůbec nevěnoval pozornost.

Namísto toho prudce namířil hůlku dolů a do vzduchu vyprskl žár – úlisný, žhnoucí had dychtivých plamenů. Zložár, ovládaný Voldemortovou vůlí, povstal a začal podpalovat budovu, v níž byli ostatní.

S prvním formujícím se plamenem seslal Harry sérii kouzel do kamene a země pod podlahou, kterou vytrhal, aby se z ní vytvořily zdi.

Jakmile gigantický had z plamenů nabral tvar, věnoval významný pohled členům výboru, kteří na scénu třeštili oči.

„Možná byste teď chtěli utéct.“ Pak se země začala třást.

Nešlo o slabé zachvění. Ne, bylo to prudké a mohutné, takže všichni, i Voldemort měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Pak před obrovským hadem zložáru vybuchla podlahová prkna, až se úlomky rozprskly do všech stran,  a v jejich stopách vyrostla obrovská drakonická hlava z hlíny a kamení o velikosti ohnivého hada a výzvou a vzdorem zařvala.

Had se stočil za tím řevem a Voldemort sebou viditelně cukl, když ucítil temný, hladový plamen zložáru zatahat proti jeho kontrole, jak dychtil odpovědět na přímou výzvu.

A pak ten velký drak z hlíny vystřelil, téměř rozdrtil pevné plameny a viditelně připíchl hada z ohně k zemi.

Když spadla další zeď, velká část Voldemortových následovníků byla rozdrcena, spálena, nebo oboje. Pronikavý křik je informoval, že bitka se dostala na veřejnost.

Jen Voldemort se viditelně nestaral o své okolí a soustředil se na ovládání ohňového hada bojujícího s drakem.

Země hořela a kámen se tavil, jak drak nutil zložárové stvoření válet se po ulici, a to bylo kousek po kousku zhášeno, pohřbeno a udušeno pod velkou bestií.

Roztavený kámen s rozezleným syčením skapal na ulici, spojil se dohromady, posunul a přeměnil do jakýchsi vlčích dráčat, která okamžitě namířila pozornost na Rytíře Valpuržiny.

První, stále žhnoucí, narazilo do jednoho z temných kouzelníků a on se rozječel, takže přitáhl pozornost kolegů. Ti namířili hůlky na ostatní stvoření z kapek roztaveného kamene velkého draka, ale padl na ně mrak prachu a vnikl jim do krků. Když začali bezmocně kašlat a bojovali o dech, napadla je hořící stvoření.

I přes veškeré Voldemortovo soustředění a vůli se zložár valil sem a tam, kousek po kousku uhášen. Ale drak se stále tavil.

Voldemort se tak soustředil na udržení svého stvoření pod kontrolou a při síle, že si nevšiml hnijící kočkovité bestie, která se stále svíjela černou magií požírající tělo, dokud do něj nenarazila.

Neohromilo ho to však, ani nepřekvapilo. Pohyb hůlky a stvoření bylo zapuzeno, aby slabé a nesoudržné narazilo na zeď a konečně se rozpadlo na úlomky.

Obrátil se a podmračeně vycenil zuby na Harryho, který před ním stál s chladným, pronikavým pohledem.

„Ty myslíš, že jsi vyhrál, chlapče? Myslíš, že toto něco znamená?!“ zeptal se Voldemort, když švihl hůlkou a žhnoucí kámen dráčat ztuhl pod kvílícím arktickým větrem. „Ty myslíš, že víš, kdo je Voldemort?! Nevíš nic!“

Zmrazené postavy praskly, vybuchly a rozprskly se po okolí, kde se jejich úlomky zabodaly do těl padlých Rytířů Valpuržiných.

„Vím, že bys měl udržet kontrolu nad zložárem,“ odpověděl Harry a neohroženě se podíval do Voldemortových očí.

Ucítil krátkou, prudkou sílu Voldemortova nitrozpytu, jak mu udeřil do mysli, a pak temný kouzelník klopýtl, násilně odražen.

Voldemort zavrtěl hlavou a na chvíli se otočil. Uviděl torzo draka, který bojoval s jeho zložárovým hadem, jak praskl a rozšířil se, jako by se zhluboka nadechl. V jeho hrudi se rozšklebil otvor rudě sálající horkem zložáru. A pak drak vyrazil na oslabeného a nyní neovládaného ohnivého hada a otvor ho pohltil.

Žhnoucí, hořící a tavící se zem zaklapla a uvěznila prokletý oheň uvnitř draka, který obrátil plnou pozornost na Voldemorta, jeho čelisti se otevřely a pálící horko uvězněného ohně bylo vidět skrz jeho krk.

Klenutá hruď se sevřela a najednou ten velký drak z oživlého kamene a země uvolnil uvězněný zložár v proudu hladových plamenů, které téměř okamžitě svým útokem zahalily Voldemortovo tělo. Plameny následoval proud roztaveného kamene a padl na místo, kde Voldemort stál. Když to skončilo, vyhublý drak spadl na všechny čtyři a sledoval, jak slábnoucí plameny olizují hromadu roztavené skály.

Ta však najednou potemněla, vzduch naplnil praskavý zvuk a výbuch vystřelil třpytivé úlomky obsidiánu a odhalil zámotek mrazivé, inkoustové temnoty. Pak se štít roztavil a odhalil zpoceného a rozzuřeného Voldemorta v ožehlém hábitu. Pohybem rukou byl opět bez vady a nahněvaně se otočil k Harrymu.

„Už jsem ti řekl, že…!“

A jeho hlas se vytratil, když si uvědomil, co právě vidí.

V čase, kdy byl uvězněn a musel se zcela soustředit na štít, jeho oponent nezahálel.

Kolem něj kroužily veškeré možné bestie z kamení a hlíny, sledujíce jej ze všech směrů. Některé malé, jiné velké, každá se pohybovala téměř s nadpřirozenou grácií. Otočil hlavu k Harrymu a zavrčel na něj.

„Jde o to, Tome,“ prohlásil Harry s hůlkou namířenou, po bocích s hliněnými mořskými hady, každý s chřtánem z rozeklaného obsidiánu, který pableskoval ve slábnoucích plamenech zložáru, „že jsi silný, chytrý, nelítostný a prohnaný.“

Voldemort se při těch slovech nepatrně nadmul pýchou, ale oči přimhouřil do opatrných štěrbin. „Jestli moji sílu znáš, měl bys vědět, že proti mně nemáš šanci.“

Harry měl tu drzost a zasmál se z plných plic. Pak zavrtěl hlavou a otřel si slzy z očí. Nato se vzpamatoval a stále se smíchem opětoval protivníkův pohled. „Jsi taky arogantní, sobecký a pošetilý.“

Voldemort vztekle máchl rukou do oblouku a celá čtvrtina kruhu bestií vybuchla v ostrých šrapnelech. „Myslíš si, že se bojím tvých hračiček?  Rozdrtím je jen tou nejslabší magií!“

„No, ale znáš to… od destrukce k tvoření,“ odfrkl si Harry a švihl hůlkou. Tvorové se znovu zformovali, jen místo hladkých, těžkých kamenů se propojili do kreatur z nočních můr, těla z ostré, rozeklané skály a kamenů. „Vše, co zničíš, jen s trochou tvořivosti změním do něčeho, co pošlu proti tobě.“

Z roztaveného kamení, které Voldemorta uvěznilo, se zformovaly a spojily rozbité kusy obsidiánu. Teď na něj zíraly štíhlé, humanoidní postavy s ostrými drápy a beztvářnými hlavami. Vpřed vykročila hromotlucká zvířata vytvořená ze zlámaných trámů a kamení.

Černou magií pošpiněné zbytky prachu a popele, které zůstávaly při zemi, se zvedly, zapouzdřené ve střepech skla a kamení a uvězněné v hrudi monstrózního býka, jehož oči žhnuly temnou silou Voldemortových vlastních kouzel a z jehož nozder šlehaly plameny, když hladově hrabal nohama o zem.

„Tak do toho, synu Meropy Gauntové. Do toho, vrahu příbuzných, zrádce příbuzných!“ pronesl Harry zvučným hlasem s hůlkou připravenou. Stál pevně a neochvějně. „Parchante mudly, který se snažíš smazat svoji minulost krví, smrtí a utrpením.“

Voldemortův výraz byl daleko za hněvem nebo vztekem, když do něj ta slova narazila. Čirá, násilná, zhoubná nenávist se rozprostřela do vzduchu, zřetelná a kroutící se díky magii. „Ty – se OPOVAŽUJEŠ!?“

„Do toho, Voldemorte, rozený Tome Raddle, který jsi po zavraždění otce tento čin zbaběle neprohlásil za svůj, ale vinu jsi svedl na svého vlastního strýce,“ pronesl Harry, jehož klid konečně zmizel a v očích mu zazářil hněv. „Do toho, monstrum, které nám všem chceš vládnout. Ukaž nám, čí sny lehnou popelem.“

A on to udělal.

Rozmazaným pohybem Voldemort ukázal, že navzdory Harryho slovům není zdaleka slabý, zdaleka bezmocný.

Jedním dechem seslal tucet kleteb. Pochybná, temná, zakázaná kouzla zrozená z té nejčernější magie. Mezi nimi dvě nepromíjitelné, Avada kedavra zazářila vzduchem a Cruciatus bylo neviditelné. Kámen a zem vybuchly, ztrouchnivěly a rozpadly se. Byla to vichřice smrti, které by se nevyrovnali ani ti nejzkušenější kouzelníci.

A Harry se chopil příležitosti.

Bitvami zdokonalené instinkty převzaly velení. Kameny a prkna blokovaly kouzla viděná i neviděná. Prokleté zbytky se změnily ve vířící mraky prachu, které vyrazily k Voldemortovi jako hadi, zatímco týmž směrem zamířila rychlá kamenná stvoření v nahodilé zubaté linii. Jakmile zničil nějakého tvora, z jeho zbytků se zrodil další.

Oba muži se potili, leskli se, vydávali ze sebe vše, jak ani jeden nechtěl ustoupit o píď. Vše, co se přiblížilo k Voldemortovi, bylo zastaveno, zapuzeno nebo v poslední chvíli rozdrceno. Všechna kouzla mířící k Harrymu byla odchýlena nebo se jim prostě vyhnul. Následky jejich ničení se spojily do nových tvorů poslaných k Voldemortovi.

Nikdo nedokázal měřit čas. Ani bojovníci, ani jejich nepřipravené publikum. Vše bylo rozmazanou, nezastavitelnou, neuvěřitelnou bitvou.

A pak ze vzduchu spadl na Voldemorta kamenný pavouk se špičatýma nohama, s nepřirozeným pištěním mu trhal tvář a jedovaté zbytky černé magie stříkal přímo do Voldemortových očí a potrhané kůže.

Voldemort se vzteklým výkřikem stvoření strhl z obličeje, ale do hrudi jej bouchla tvrdá, kamenná hlava býka, který vydechoval oblaka černé magie. Hodně z té síly absorbovala magie na Voldemortově hábitu, takže padl jen pár stop dozadu na kolena a neměl rozdrcený celý hrudník. Jak padl, zavrčel a býk se najednou rozpadl na dvě stejné části.

Harry střelil hůlkou k Voldemortovi a každičké kamenné stvoření okamžitě vyrazilo přímo na něj.

A pak se v záblesku fénixova ohně objevil Brumbál… Přímo mezi oběma bojovníky.

„Stačí!“ poručil ten muž, z jehož očí sálal hněv. „Co se to tu děje!?“

Voldemort se chopil příležitosti v pauze protivníkových útoků a vědom si toho, v jak nebezpečné pozici se ocitl, zasyčel: „Toto není konec, Lovče bouří!“

A v jediném poryvu temné magie se zvedl do vzduchu a zmizel, až po něm zůstala jen černá kouřová stopa.

Harry zavrčel a zavrtal pohled do Albuse Brumbála. „Už jsem ho měl! Co si, sakra, myslíte, že děláte?!“

„Vy se mě ptáte proč? Jen se rozhlédněte!“ Albus Brumbál se na Harryho podíval rozhněvaně. „Kolik lidí bylo zraněno, kolik bylo kvůli tomuto souboji zabito!?“

„Souboji!“ zopakoval Harry a narovnal se do plné výšky. „To vy se musíte rozhlédnout! Toto nebyl souboj! Všichni, kteří zemřeli, zemřeli kvůli Voldemortovi, Tomu Raddleovi, který se rozhodl, že napadne zatracenou přijímací komisi, uprostřed téhle zatracené vesnice! Bylo to jejich rozhodnutí! Je vaším rozhodnutím, že údělem nás ostatních je ležet při zemi s odhalenými hrdly, aby je oni mohli rozsápat, až si pro nás přijdou?“

V té chvíli Orion Black oznámil svoji přítomnost odkašláním. „Víte, jakkoliv nerad vás přerušuji… Máte často ve zvyku umožňovat útěk temným kouzelníkům, kteří se za denního světla pokoušejí vyvraždit značné množství poctivých kouzelníků, Nejvyšší divotvorče Brumbále?“

To Brumbála zarazilo a už se chystal Orionovi odpovědět, když se ozvala Augusta Longbottomová. „U Merlina, Brumbále, co jste si to myslel?! Ten chlapec už toho šílence měl! Kdo ví, co teď provede!“

„Bylo to…“ začal Brumbál, ale vzduch naplnila série prásknutí a objevily se bystrozorské hábity s Alastorem Moodym v čele.

„U Merlinova vousu, co…?“ zvolal Alastor, načež se rozhlédl a všiml se Harryho. Zasténal a svěsil ramena. „Zase vy… Co se stalo tentokrát?“

„Byl jsem uprostřed příjemného, klidného pohovoru, když na nás zaútočili,“ prohlásil Harry a ukázal na Augustu a Oriona. „Tentokrát mám dokonce svědky.“

„Kteří nejsou mrtvolami?“ zabručel Alastor a zlehka kopl do jednoho těla. Aby viděl do obličeje, sundal roztavenou masku. „Vidím, že jste se do toho opřel.“

„Vlastně to byl Voldemort,“ pokrčil Harry rameny, ale rozhněvané oči obrátil k Brumbálovi. „Kterého jsem, doprdele, skoro měl, nebýt jisté osoby, která se rozhodla, že to všechno zatraceně podělá!“

„Nejsou tohle Voldemortovi následovníci?“ zeptal se Alastor, když konečně přehlédl celou scénu a zostra se nadechl. „Krev a popel, chlapče. Co se to tu, hrome, stalo?!“

„Co se stalo, pane hlavní bystrozore,“ prohlásil Orion zamračeně, „je, že někdo veřejně vyhlásil válku, a ten někdo zjistil, že není vybavený tak ohromnou silou, jak si myslel.“

„Od teď půjdou všechny jeho oběti na váš vrub, Albusi Brumbále,“ prohlásil Harry ponuře a nespustil z ředitele zrak.

„Všude je cítit černá magie,“ zasyčel Moody. „Tolik jsem neviděl od…“ Zarazil se a zavrtěl hlavou. „Je to už dlouho.“

„Používal jsem dřevěné příčky stěn a trosky toho, co nejdříve zničil on. Rozhodl se metat hnilobná prokletí,“ pokrčil rameny Harry. „A ty pak kolem zůstanou, takže jestli se na vás dostane trochu toho prachu, začnete hnít.“

Alastor se znovu rozhlédl a všiml si různých výtvorů, které udržovaly v mezích víření temné magie, a pak se podíval na Harryho. „A vy jste to zatraceně dobře změnil na zbraň proti němu.“

Harry jen pokrčil rameny.

„Bylo to jedno z nejpůsobivějších a nejkreativnějších použití animačních kouzel, jaké jsem kdy viděla,“ přiznala Augusta Longbottomová, když se narovnala. „A po prvním útoku byl ten šílenec příliš soustředěný tady na mladého pana Pottera, aby nám věnoval pozornost.“

Pak se její oči přimhouřily do inteligentních štěrbin. „Chápu to tak, že to bylo záměrné?“

„Pottera?“ zopakoval Alastor, pak zamžoural na Harryho a opět svěsil ramena. „Samozřejmě jste Potter. Měl jsem to vidět od začátku.“

„Věděl jsem o něm věci, které by určitě nechtěl, aby se roznesly,“ prohlásil Harry. „Nebylo tak těžké tahat za patřičné provázky, aby se soustředil na mě.“

„Chápu,“ ozval se Brumbál a polkl. Uvědomil si, jak strašně chybně si situaci vyložil.

„Ne, nechápete,“ opravil jej Harry lapidárně. „A jestli všichni budeme mít štěstí, ani nepochopíte.“

„Uvědomujete si, že budete muset zastavit ta animační kouzla, aby většina věcí mohla být opravena, že?“ snažil se Alastor změnit téma.

„Jakmile vyprchají Voldemortova kouzla,“ souhlasil Harry s pokývnutím. „Byl bych raději, aby nikdo po kontaktu s nimi neskončil u svatého Munga.“

Když se Brumbál nadechl k další řeči, Alastor po něm loupl okem. „Jak vidíte, nejste tady momentálně zapotřebí, Brumbále. Co kdybyste se šel ujistit, že je v Bradavicích vše v pořádku?“

„Ale Alastore…“ začal protestovat Brumbál.

„Taky byste měl mít na mysli, co jsem vám řekl posledně,“ připomněl mu Alastor významně.

Brumbál povadl, když si vybavil ta slova, a rozhlédl se kolem. Tolik zkázy. Tolik zničených životů.

„Zvolili si, Albusi. Když to udělali, přestali být vašimi, abyste je zachránil,“ prohlásil Alastor. „Teď mě nechte, abych to nějak srovnal.“

„Bude to trvat ještě dlouho?“ zeptal se Orion napřímo. „Informaci o této záležitosti musím… rozšířit.“

„Bude to trvat tak dlouho, jak bude třeba,“ odvětil Alastor Orionovi. „Ne víc, ne méně.“

„Samozřejmě, hlavní bystrozore,“ souhlasil Orion, povzdechl si a rezignoval na docela dlouhý… výslech.

Ale navzdory pohromě tohoto dne, navzdory porušení neutrality rodu Blacků, se přinejmenším dost poučil o Lovci bouří a Voldemortovi. Zdálo se, že Charlus Potter mohl mít nakonec pravdu.