Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15. Limetkový dům

Přemístili se tak rychle, že skončili na zemi, ale Hermiona byla ráda, že jsou v jednom kuse. Vyškrábala se na nohy a rozhlédla se kolem. Měsíc jasně svítil, tak mohla vpravo vidět moře s dlouhou pozvolnou pláží. Přímo před nimi byl břeh skalnatější a nalevo od nich stál velký dům.

„Tohle je ono?“ slyšela Draca a otočila se k němu.

„Nemám tušení! Říkala jsem ti, že jsem tu nikdy nebyla,“ rozhodila rukama. „Ale tohle je dům a tohle záliv.“ Zamířila k budově, klopýtala po nerovném terénu a Draco ji následoval. Rozlehlý dům měl dvojité průčelí, čtvercová okna a po straně velkou jednopodlažní přístavbu. Nesvítilo tam žádné světlo.

Mávla hůlkou ke dveřím, ale nic se nestalo.

„Nejsme tu očekáváni,“ řekla. „To by mohl být problém.“

Draco jí poklepal na rameno a ukázal na klávesnici na zdi. „Vypadá to, že musíme zadat kód – je to bezpečný dům, musí mít určité zabezpečení.“

„Neznám ho!“ nevrle odpověděla. Od moře vál nárazový vítr a ona mrzla. Přidržovala si šaty, které jí povlávaly kolem nohou. „Když sem někoho přidělí, musí mu kódy dát. Zkusíme to zezadu.“

Draco ji popadl za paži. „Pokud neplánuješ vloupání – což pravděpodobně není nejlepší způsob, jak upozornit na naši přítomnost tady – pak ten kód budeme potřebovat.“

„Právě jsem ti řekla, že ho nemám!“ odsekla.

„Nedostalas vstupní kód na ministerstvo? Představoval bych si, že jako zaměstnankyni by ti sem nemuseli dávat nový. Bylo by jednodušší a bezpečnější použít ten samý kód,“ vysvětloval Draco. Zpoza rohu opět zadul vítr a on se otřásl. „Je tu příšerná zima!“

„Opravdu? Ani jsem si nevšimla,“ řekla sarkasticky a ukázala na svá odhalená ramena a nohy.

„Takže – máš kód?“ zopakoval.

„Ne – ke vstupu na ministerstvo používáme hůlky – mají v sobě bezpečnostní prověrku a už jsem ji zkusila.“

„Co archivy nebo knihovna?“ pátral dál.

„Ne.“ Schoulila se blíž ke dveřím. „Budu muset kontaktovat Harryho.“

„To není dobrý nápad,“ odporoval jí.

„Dobrý nebo ne, je jediný, který máme…“ Vytáhla hůlku a zvedla ji, ale Draco ji chytil za zápěstí.

„Hermiono, ne.“

Další poryv větru zavál a Hermioně se rozlétly vlasy kolem hlavy. Shrnula si je zpět ke krku a zabodla do Draca pohled. „Tak co navrhuješ?“

„Proč jsi na mě naštvaná?“ zeptal se. „Nic z toho není moje chyba.“

„Ve skutečnosti to všecko je tvoje chyba! Kdyby nebylo tebe, byla bych doma, ve své útulné posteli!“

„Ale ne! Teď to na mě neházej. Dal jsem ti spoustu příležitostí z toho vycouvat, přesněji řečeno jsem trval na tom, aby tě z případu stáhli!“

„V první řadě jsi o mě požádal!“ zabodla prst do jeho pevného hrudníku. „Nikdy jsi mi neřekl, proč jsi to udělal? Proč já? Holka, kterou jsi ve škole nenáviděl?“

„Vážně se o tom chceš bavit právě teď?“ zeptal se. „Možná jsem to udělal proto, že rád týrám sám sebe.“ Odsunul její prst ze své hrudi a naklonil se blíž. „Myslím tím, proč si to neužít? Hodiny mizérie strávené s tou nejupjatější, nejpopudlivější ‚nevěděla by, jak se dobře bavit, ani kdyby ji zábava kousla do zadku‘ čarodějkou, jakou jsem kdy potkal.“

Hermioniny oči byly tvrdé jako žula. „Já se umím dobře bavit, pěkně děkuju! A dovol mi říct, že takhle zábava nevypadá! Ale aspoň jsi konečně upřímný – věděla jsem, že tohle všechno bylo zatracené divadýlko.“ Změnila svůj hlas do velmi špatné napodobeniny jeho. „Ach, Hermiono, jak jsi sexy, ach, Hermiono, jak jsi nádherná, ach, Hermiono, teprve teď se poznáváme…“

„Sklapni, Grangerová! Už je ti líp?“ zavrčel. „Když už ses tak namáhala, abys mi to připomněla, jsi zaměstnankyní ministerstva! Je na tobě, abys mě udržela v bezpečí. Co se stalo s Madam setsakra profesionální a efektivní? Nemůže se dostat do svého vlastního bezpečného domu. Teď už nejsi tak chytrá, když nesedíš za svým stolem, že?“

„Na stadionu jsem byla mnohem lepší než ty – máš plnou pusu řečí, jak jsi skvělý, ale když došlo na to, abys něco opravdu udělal, byl jsi ubohý!“

„Nebyl! To kouzlo mě zasáhlo jen kvůli tobě!“

„Ve škole jsi byl ve všem druhý z nějakého důvodu, Malfoyi! Té noci na stadionu se to potvrdilo – za stolem nebo ne, jsem prostě lepší čarodějka než ty!“ Poryv větru zvedl Hermioninu sukni a ona ji připlácla zpět, naštvaná kvůli vyrušení. Draco využil její pokus zakrýt si nohy.

„To je ono! Schovej je! Merlin chraň, abys skutečně odhalila kousek kůže! Mohlo by to zkazit tvou perfektní malou panenskou osobnost!“

„Dřív sis nestěžoval! Nedokázal jsi z mého těla spustit oči!“ zaječela. Znovu zvedla hůlku. „Posílám Harrymu patrona, ať se ti to líbí nebo ne!“

Upřeně na ni hleděl. „Jestli to uděláš, odcházím.“

„Vážně? Kam přesně chceš jít?“

„Nemůžeš kontaktovat Harryho, to by byla sebevražda.“

Zvedla hůlku a vykřikla kouzlo. „Expecto patronum!“ Z konce hůlky vytrysklo bílé světlo a paprsky se pohybovaly, dokud se nespojily do podoby vydry. Znovu mávla hůlkou a vydra se rozběhla pryč.

Dracova tvář byla ponurá, oči měl přimhouřené, rty sevřené. Chvíli na ni hleděl a pak o krok ustoupil. Sledovala ho, její zlost okamžitě zmizela a vystřídal ji strach. Skutečně udělá to, čím právě vyhrožoval?

„Draco…“ začala, ale jeho výraz se nezměnil. Poté se otočil na místě a přemístil se.

xxx

Hermiona seděla na temné pláži a házela oblázky do písku. Byla tu zcela vystavená jak živlům, tak každému, kdo by se mohl objevit. Vítr byl studený a nárazový, cuchal jí vlasy a způsoboval husí kůži, ale jí na tom nezáleželo. Byla otupělá z toho, jak snadno ji Draco opustil. V životě nebyla tak rozzuřená, ale teď si dělala starosti jako nikdy dřív. Kde byl? Co když se mu něco stalo?

Horší ale bylo, že teď, když její vztek vyprchal, věděla, že ve skutečnosti měl Draco pravdu. Kontaktovat Harryho byla hloupost, zvlášť tak krátce potom, co byli napadeni. Složila tváře do dlaní a snažila se neplakat. To by nepomohlo, teď potřebovala jasnou mysl víc, než kdy jindy.

Znovu ji zasáhl poryv větru, ale něco pocítila a vzhlédla. Před ní stál jelen. Byl stejně děsivě namodrale průsvitný, jako její vydra, ale zdálo se jí, že je tou nejkrásnější věcí, jakou kdy viděla. Byl mohutný a jeho oči na ni měkce hleděly. Začal mluvit Harryho hlasem a Hermiona zatoužila ho obejmout.

„Heslo je tvůj hlavní zaměstnanecký kód. Budeš ho moct použít jen dnes. Pak se změní. Teď večer bys měla zůstat tam, kde jsi. První, co zítra uděláš, bude, že se přemístíš na místo, které se stalo mým – to se stromem. Už mě znovu nekontaktuj – ozvu se ti. Zůstaň na místě, dokud se s tebou nespojím. Mělo by to brzy skončit, ale momentálně je tu pořád riziko. Jsem rád, že jsi v bezpečí – a v bezpečí zůstaň. Harry.“

Jelen se okamžitě otočil a utíkal pryč po pláži. Hleděla za ním, dokud nezmizel, a pak se vrátila k domu a zkusila číslo, které jí Harry připomněl. Naštěstí, a typicky pro ni, si ho zapamatovala, když začala pracovat na ministerstvu.

Jakmile byla uvnitř, zapálila oheň v první místnosti, do které vešla, aniž by se obtěžovala ji prozkoumat. Nezajímal ji dům; v tomto okamžiku ji nezajímalo nic. Ležela na poněkud ošumělé pohovce a dokořán otevřenýma očima zírala do plamenů. Stále cítila chlad a její šaty poskytovaly jen malou ochranu, ale ignorovala to. Ani si neuvědomila, že usíná.

xxx

Probudilo ji denní světlo, dopadající okny s rozhrnutými závěsy. Oheň dohořel a v pokoji bylo docela chladno. Chvíli nehybně ležela a v mysli si promítala včerejší události. Byla skoro přesvědčená, že si jen představovala, že ji Draco opustil, ale když se posadila a promnula si oči, uvědomila si, že se to opravdu stalo. Cítila se ztuhlá, bolela ji záda a krk, hlava jí třeštila. Pomalu vstala, vyšla do chodby a hledala kuchyni, aby zjistila, jestli by se tam dalo najít něco k pití. Bez nadšení vypila malou sklenku vody a pokusila se urovnat si myšlenky.

Harry jí řekl, aby nejdřív ze všeho odešla a dostala se do jeho domu, ale nemohl tím snad myslet jeho nynější domov? To nedávalo vůbec žádný smysl. Krom jiného měl byt v druhém patře, takže tam rozhodně strom nerostl. Nic ji tu nedrželo, musela jen vyřešit tuto hádanku a pak hned odejít, ale její mozek nechtěl správně pracovat.

Znovu se jí chtělo plakat, protože se cítila tak osamělá. Procházet tím sama bylo hrozné, dům byl deprimující a ona se bála. Ne o sebe, o Draca. Mohl být kdekoli a musel riskovat. Když jen pomyslela na to, že byl ve skutečném nebezpečí, dělalo se jí zle. Byla příliš vyčerpaná a měla všeho po krk, než aby analyzovala, co její starost znamená, tak bezmyšlenkovitě vstala a vyšla ven v naději, že jí čerstvý vzduch pomůže vyčistit hlavu.

Jakmile za ní zaklaply dveře, uvědomila si svou chybu. Tak a bylo to – teď se nemohla vrátit dovnitř. Kód, který použila včera v noci, už nebude fungovat. Opřela se o zeď u předních dveří a pohlédla k nebi. Bylo to příšerné.

Takže teď bylo zamčeno, byla nechráněná a zranitelná. Musela rychle odejít, ale její mozek tu hádanku nedokázal rozlousknout. Třela si šíji a rozhlížela se po opuštěné pláži. Jestli měla být upřímná, ještě odsud odejít nechtěla, protože ve chvíli, kdy to udělá, nedá se to vrátit. Jakmile se přemístí, Draco se jí opravdu ztratí, protože kdyby uvažoval o návratu, objevil by se tady a ona by byla pryč. Proč ji opustil? Pořád tomu nedokázala uvěřit, protože bez ohledu na to, co si ve zlosti řekli, ona by od něj nikdy neodešla. Fakt, že byl pryč a byl ochotný odejít, ji bolel víc, než by předpokládala. Možná byl přece jen zbabělec.

Sešla dolů na pláž, stále se chvěla, protože i když vítr utichl, bylo zataženo a chladno. Seděla na velkém kameni a zírala na oceán. Harry řekl jeho místo… zarazila se… ve skutečnosti řekl místo, které se stalo mým. Ta konkrétní formulace musela mít důvod. Zmátl ji ten strom, na žádný významný si nedokázala vzpomenout. Rozhodla se trochu projít po pláži, zatímco o tom bude přemýšlet, když ucítila ostrou bolest v zádech. Vypadalo to, jako by ji od krku ke kyčli rozseklo ostří; padla na písek a křičela v agónii.

Bolest byla strašná. Slyšela svůj jekot, ale doléhal jakoby z dálky. Všechno bylo rozmazané, nedokázala pohnout hlavou ani rukama. Dolehl k ní hlas – hluboký a dunivý, ale smysl slov nechápala. V jejím zorném poli se objevilo něco tmavého, ale nebyla schopná na to zaostřit.

„Kde je, nebo zažiješ něco horšího než tohle.“

Zamračila se, jak se snažila pochopit otázku. „Cože?“

„Kde je – řekni, kde je. Hned.“ Hlas byl teď zřetelnější a nablízku viděla mužskou tvář. Zdála se být velká, s dlouhými tmavými vousy.

„Kde je kdo?“

„Nedělej ze mě pitomce – víš sakra dobře kdo! Tvůj amant!“

„Není můj amant,“ automaticky protestovala a zasáhla ji další bolest do zad a paže. Znovu se jí zatočila hlava a bylo jí na zvracení.

„Kde je Malfoy? Máš poslední šanci mi to říct.“

„Já nevím.“ Bolest znovu vzrostla, ale tentokrát Hermionu rozzuřila. Nevěděla to! Zvýšila hlas: „Já nevím! Hádali jsme se – přemístil se pryč…“

„V tom případě jsi mi k ničemu – tak co kdybych ukončil tvou agónii?“ Hlas byl nyní tichý a Hermionu zaplavila vlna hrůzy. Zemře? Skutečně? Tady na této pusté pláži? Uslyšela sténání a její oči, nyní schopné zaostřit, viděly, jak mužova tvář bledne, a pak z ní drtivá tíha vyrazila dech. Její výkřiky hrůzy byly bezhlesé, protože ze sebe nedokázala vydat ani hlásku, a oči se jí obrátily v sloup, když ji přemohla bolest a pocit, že se dusí.

PA: Omlouvám se – strašné místo, kde přestat, já vím...