Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
(neboli Poslední pokušení Harryho Pottera)

Kapitola siedma -  Z Nového světa 1/3

Harry zamžoural do sluníčka, na to, že byl konec října, bylo dnes v Londýně neobvykle jasno. Vyšel z Děravého kotle a málem se polekal, když zahlédl svůj odraz ve výloze jednoho obchodu. Plnovous měl poněkud bujnější, než zamýšlel. Vypadal jako někdo, kdo žil celé roky v divočině bez možnosti se oholit. Později si bude muset vousy upravit a raději k tomu použije hůlku. Nesnášel, když musel využít své schopnosti zvěromága právě na úpravu délky porostu v obličeji, nějak se mu pokaždé podařilo, že skončil s několika hnisavými, zarostlými vousy. Hůlka na to rozhodně byla lepší.

Dospěl k názoru, že jeho bílé tričko vypadá dostatečně čistě a není příliš pomačkané. Černé džíny působily nenápadně a úzká kapsa pod pravým kolenem, kde měl schovanou hůlku, byla dobře zamaskovaná. Skoro by sám sebe ani nepoznal a jen doufal, že ho nepozná ani nikdo jiný.

Měl namířeno na tutéž stanici metra, na kterou ho vzal Hagrid po jeho prvních nákupech do školy, když mu bylo jedenáct. Nastoupil do vlaku mířícího na stanici King’s Cross/ Svatý Pancras. Na tuhle část plánu byl obzvlášť hrdý, ale nemohl o ní Ginny, Dracovi ani Jamie říct. Vzpomněl si, že kdykoli ho Durstleyovi vezli na nádraží nebo z nádraží, vždy míjeli Britskou knihovnu. Byla totiž hned přes ulici, obrovská cihlová budova, která pro něj momentálně představovala obrovskou spoustu informací. Nemohl říct ostatním, jak ho napadlo jít do Britské knihovny, protože v tomhle životě nikdy nejel Bradavickým expresem z Londýna do Prasinek. Bez ohledu na to byl se sebou spokojený.

Vyšel z metra a zastavil se, přitom ho málem porazili lidé, kteří šli za ním a nějak nepředpokládali, že by mohl zastavit, když oni tak pospíchají. Najednou nemohl odolat, a místo aby šel do knihovny, zamířil na nádraží. Vešel do budovy a pokračoval na nástupiště devět, kde se zastavil přesně na tom místě, kde mu Voldemort dal budík očarovaný jako přenášedlo. Kdyby ho tak okamžitě odhodil a proběhl přepážkou na nástupiště devět a tři čtvrtě! Kdyby tak nepodlehl pokušení… touze zachránit maminčin život… Zavřel oči a přál si vrátit čas, přesně tak, jak si často přál vrátit zpět konec Turnaje tří kouzelníků, aby se mohl zachovat sobecky, vzít si ten pohár sám a zachránit tak Cedrika.

Pak si vzpomněl na Jamii. Ne, musel uznat, že ho tehdy nemotivovala jen představa záchrany matčina života. Byla to i představa mít sestru, ta ho tehdy přemohla a dotlačila k činu. (Pochopitelně mu neprospěla ani skutečnost, že se skoro celé léto pořádně nevyspal.) Potřásl hlavou ve snaze pročistit si myšlenky. Právě teď nemůže na Jamii myslet. Miluje ji, ale nemůže si teď představovat, co se stane, jestli se mu podaří všechno napravit. Nemůže se nechat podobnými myšlenkami odradit od cesty pravé.

Konečně přešel přes ulici a vystoupal po schodech ke knihovně. Když vešel do rozlehlé vstupní haly, zahlédl pult označený INFORMACE, za kterým seděla dívka s velmi světlými vlasy, které ale měly velmi tmavé kořínky. Vypadala, že jí je tak maximálně dvacet let. Harry k ní přešel a snažil se nemrkat, jak se její obličej stával zřetelnějším. Bylo velmi matoucí, pokoušet se vidět bez brýlí. Odkašlal si, aby si ho všimla a pak se zeptal: „Promiňte, slečno, mohla byste mi poradit, do jaké místnosti mám jít, abych našel…“

„Britská knihovna na Saint Pancras je vědecká, nikoli veřejná knihovna,“ informovala ho dívka monotónním hlasem. Byla začtená do značně tlusté knihy. Zdálo se, že je jí úplně jedno, kdo přišel nebo proč, pokračovala v řeči, jako by recitovala z příručky. „Přístup do knihovny nemusí být umožněn každému. Přístup do čítárny je povolen tomu, kdo ve svém výzkumu dospěl tak daleko, že v jiné knihovně nemůže nalézt potřebné informace, nebo tomu, kdo prokáže oprávněnou potřebu využít materiály místní sbírky k prohloubení svého výzkumu. Vstup do čítárny je povolen jen s čtenářskou kartou, kterou vydává oddělení pro příjem čtenářů.“

Harry měl pocit, jako by ani nebyla člověkem, spíše tu před ním stál robot, kterého si Britská vláda koupila od Disneyho. Pokračovala ve čtení své knihy, zatímco Harry před pultem přešlapoval z nohy na nohu a nevěděl, co dál. Cítil se hloupě, myslel totiž, že název Britská knihovna právě znamená, že se jedná o veřejnou knihovnu. Neměl ponětí, jestli tu poblíž najde jinou knihovnu. Znal tedy jednu malou v Malém Visánku, ale nechtěl ztrácet čas a plýtvat penězi, kterých neměl nazbyt, na cestu tam. Taky nijak netoužil setkat se s někým z Dursleyových; v jeho druhém životě teta Petunie vypomáhala v knihovně, protože jí to pomáhalo v shánění nejžhavějších drbů.

Harry se zhluboka nadechl a zkusil to znovu. „V tom případě, mohla byste mi říct…“

„Postgraduálním studentům a akademickým pracovníkům,“  vpadla mu nevzrušeně do řeči, „je poskytována vstupní karta na pět let, pokud mohou doložit jedno z následujícího: doporučující dopis jejich instituce na hlavičkovém papíru nebo podepsaný vedoucím pracovníkem a datovaný. Také musí prokázat svou totožnost a …“

V Harrym narůstala frustrace takovou měrou, že se začal obávat, aby nevytvořil nějakou náhodnou magii, kterou by na sebe přitáhl pozornost Oddělení pro nápravu kouzelných nehod. To bych tak akorát potřebovat, pomyslel si a zkusil se uklidnit tím, že začal v duchu počítat do deseti.

„…své postavení a stupeň dosaženého vzdělání, pak také důvody, pro které potřebuje využít sbírek knihovny. Dále pak studijní průkaz nebo pracovní smlouvu, výkaz o postgraduálním studiu, dopis potvrzující přijetí ke studiu, nebo jiný dokument k ověření studijního oboru a ročníku studia.“

„Slečno,“ pokusil se ji Harry přerušit. „Já jen chtěl…“

„Studenti jiných, než postgraduálních forem studia, by měli nejprve hledat studijní materiály ve sbírkách své školy a ve veřejných knihovnách, než přijdou do Britské knihovny. Tato knihovna totiž nemá ve svých sbírkách běžné učebnice ve vysokém počtu výtisků a nemůže tedy uspokojovat potřeby studentů nižších ročníků.“

Konečně zmlkla a Harry pocítil, jak ho zaplavuje úleva. „To je všechno velmi zajímavé,“  zalhal, „ale co doopravdy …“

„Studenti posledních ročníků,“ pokračovala, když otočila stránku v knize, kterou četla, „Kteří se připravují na disertační práci, mohou získat přístup na jeden rok, pokud materiály, které potřebují a nemohou získat v knihovně své školy nebo v jiných knihovnách, a mohou doložit doporučující dopis od svého vedoucího práce, nebo od školního knihovníka, podepsaný a datovaný. Tento dopis by měl obsahovat název studijního oboru a také výčet publikací, které potřebují, nebo specifikaci tématu, který hodlají zkoumat v této knihovně a také seznam knihoven, které už využili. Nemá–li student takový doporučující dopis, pak musí přesvědčit zástupce oddělení pro příjem čtenářů o oprávněnosti své potřeby a může obdržet jednoroční povolení, pokud jeho požadavek na využití sbírek je oprávněný a pokud může předložit studentský průkaz, ze kterého bude patrný obor studia, ročník. Dále musí předložit seznam požadovaných titulů nacházejících se ve sbírce Britské knihovny. Jinak…“

„Mohla byste už zatraceně sklapnout?“ zařval na ni Harry. Jeho výkřik se rozlehl prostornou halou, a když se rozhlédl, viděl tucet lidí, jak na něj překvapeně zírá. Taky dívka za pultíkem INFORMACE mu nyní konečně věnovala plnou pozornost. Konečně. Protože většinu jeho obličeje zakrývaly vousy, napadlo ho, že je asi zatížená na tmavé plnovousy. Nebo možná na zelené oči. Každopádně ho teď její pohled trochu vyváděl z míry (takový druh pohledu dokázal na tuhle vzdálenost rozeznat i bez brýlí) a současně si začínal přát, aby nebyl použil slovo zatraceně, protože jedna padesátiletá žena, podle zjevu velmi přísná univerzitní profesorka, mu věnovala pro změnu pohled plný opovržení. Nervózně polkl. Tak asi tolik k tomu, aby na sebe nepřitahoval pozornost.

„Já, ehm, já jen chtěl najít telefonní seznam. Potřebuji si vyhledat něčí adresu. Kdybyste mi jen mohla poradit, kde najdu nejbližší veřejnou knihovnu…“

„Telefonní seznam tu mám,“ oznámila mu nadšeně, zalovila pod pultem a za chvíli vytáhla silnou knihu. Harry nemohl poznat, jakou oblast seznam pokrývá, protože knize chyběla vrchní strana. „Kde ta osoba bydlí?“ zeptala se nápomocně milým, vemlouvavým hlasem. Rozdíl mezi jejím nynějším a předchozím chováním byl jako rozdíl mezi dnem a nocí.

„Já si nejsem jistý…oba její rodiče jsou zubaři. Ani neznám jejich křestní jména…“

„No, můžeme vyzkoušet všechny seznamy,“ navrhla vesele; Harry měl dojem, že se snaží získat s ním co nejvíc času. „Jaké je její příjmení?“

„Grangerová,“ řekl a pak jí to opakoval písmeno po písmeni. „Nechte mě přemýšlet, možná mi  Hermiona jednou říkala, jak se její rodiče jmenují…“

„Co jste to právě řekl?“

„Říkal jsem Grangerová. G R A…“

„Ne, jak jste říkal, že se jmenuje křestním jménem?“

„Hermiona. Ale pochybuji, že bude v seznamu…“

Dívka přestala prohledávat telefonní seznam a zírala teď na Harryho, jako by byl opravdu tak mentálně zaostalý, jak se cítil. „Hermiona Grangerová? To je ta, koho hledáte? V telefonním seznamu?“ Tón jejího hlasu naznačoval, že něco takového považuje za nesmyslné.

Harry stáhl rty do úzké linky. „Ano. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval. Měl bych jít. Kdybyste mi jen mohla říct, kde najdu nejbližší veřejnou kni–“

Natáhla se přes pult, popadla ho za rameno a otočila ho čelem k oznámení na stojanu. Nemohl přečíst ani jedno slovo, protože tabule byla od něj dobrých patnáct stop a tak vytáhl z kapsy brýle vzdávaje se představy, že bez nich bude k nepoznání. Jakmile si nasadil brýle na  nos, písmena se okamžitě stala čitelnými.

Dnes, v úterý 29. října, v Britské knihovně vystoupí

HERMIONA GRANGEROVÁ

cellistka

se sonátami pro cello Johanna Sebastiena Bacha č. 1, 4 a 5

Představení se koná ve velkém sále 14:10 – 15:00

Harrymu jako by zamrzl mozek, nemohl pořádně přemýšlet. Ona je tady! Ona je tady a on už málem odešel s pocitem, že je pitomec, když nevěděl, že Britská knihovna není veřejnou knihovnou… Kdyby tak měl na nose brýle, když sem přišel, všiml by si té tabule sám. Předsevzal si, že od teď bude brýle odkládat jen na noc.

Vzrušeně se otočil k dívce za pultem. „Kolik je hodin?“

Podívala se na hodinky. „Půl třetí.“

Harrymu tlouklo srdce jak splašené. „Kolik je vstupné?“

„Vstup je volný. Ale koncert už začal.“

Harry se k ní zoufale naklonil. „Prosím. Přijel jsem zdaleka, abych ji našel…“

Dívka se ušklíbla. Harryho napadlo, že by byla ráda, kdyby nějaký kluk přijel zdaleka, aby našel ji. Konečně promluvila. „No dobře, ale běžte opravdu potichu…“

Ukázala mu směr do velkého sálu a on se tam hned vydal, přičemž se snažil jít zároveň tak rychle a potichu (a aby to vypadalo, že nespěchá), jak jen to bylo možné. Otevřel jedny z dvojitých dveří jen natolik, aby mohl proklouznout dovnitř. Okamžitě se setkal se spoustou nepřátelských pohledů od lidí sedících v zadní řadě. Snažil se tvářit omluvně ale cílevědomě, popadl program a zapadl do sedadla v poslední řadě, hned vedle jednoho z těch zíralů. Harry se na muže ve středních letech slabě pousmál.

Protože před ním seděli vedle sebe velmi vysoký muž s velmi vysokou ženou, nejspíš manželé, Harry nemohl vidět na jeviště. Diváci byli nehybní, zcela pohlceni hudbou. Hermiona hrála velmi rychle, alespoň mu to tak přišlo. Harry se podíval do programu, stále ještě nemohl uvěřit, že ji opravdu našel. Pak, jak četl program, mu došlo, že by spíše bylo divné, kdyby ji nenašel, vzhledem k tomu, co dělala posledních pár let…

Hermiona Grangerová, cello

Hermiona Grangerová, narozená v Greenwichi v Anglii, se věnuje hře na cello od svých pěti let. Jako sólistka debutovala v roce 1989 na Southwesternském festivalu mladé hudby v Americe a v roce 1992, ve věku dvanácti let, byla přijata na ‚The Curtis Institute of Music‘ ve Filadelfii, odkud pochází nejvíce světoznámých sólistů současnosti. Během studia v Americe poskytli slečně Grangerové zázemí známí filantropisté, Dr. Eugene Montgomery Scott s manželkou, tak  jako to udělali pro mnoho dalších mladých umělců.

V roce 1993 vystoupila slečna Grangerová spolu s Filadelfským orchestrem v rámci Saint-Saëns Cello Concerto a následující rok pak s orchestrem Bostonským. Doprovázena věhlasnými hudebními tělesy vystoupila na obou stranách Atlantiku: Crossingský komorní orchestr,  Essexský symfonický orchestr, Purcellský komorní orchestr a Kentský symfonický orchestr, to je jen několik z řady slavných jmen. V roce 1995 vystoupila slečna Grangerová v Carnegie Hall jako hostující člen souboru New York String Orchestra. Za svou kariéru již získala řadu ocenění, mimo jiné i stipendium Gregora Piatigorskiho  a stipendium Johna Williamse z nadace pro mladé hudebníky, cenu Los Angeleské Filharmonie Bronislawa Kapera a cenu za první místo v soutěži Mladí hudebníci Kentu a řadu dalších. Tři roky po sobě vyhrála cenu Jacqueline du Pré.

Přes léto se vždy slečna Grangerová účastní letního festivalu St. Cecelia, pořádaném školou pro smyčce Brava, Sarasotského hudebního festivalu, Hudební akademie západu a Idyllwildské hudební školy. Slečna Grangerová se vrátila do své rodné Anglie po dokončení studií na Curtis začátkem letošního roku, ale už příští měsíc bude zpět v Americe, aby vystoupila s Dvořákovým koncertem pro cello v Carnegie Hall spolu s Los Angeleskou filharmonií. Na Curtis studovala s Danielem Clemmonsem, cellistou z Bernardinského smyčcového kvarteta. Je čestnou členkou Bokské nadace.

Tento program je sponzorován nadací Britské knihovny.

Harry polkl. Ta tedy měla napilno. Měl velké štěstí, že s jejím hledáním neotálel, brzy by totiž byla v New Yorku a jakkoli byl na sebe hrdý, že přišel na to, jak se dostat na celé odpoledne uprostřed týdne do Londýna, moc dobře věděl, že do Ameriky by se nedostal ani omylem.

Stále hrála velmi rychle, tóny poletovaly jeden přes druhý v urputném tanci. Harry se přistihl, že si podupává nohou do rytmu. Zavřel oči a nechal se prostoupit emotivní hudbou. Najednou skladba skončila. Podmanivá melodie prve stoupající a klesající náhle prudce poklesla a vzduchem se zachvěl poslední tón, hluboký a zádumčivý, když přejela smyčcem po strunách, kterých se pravděpodobně ani nedotýkala levou rukou. Skladba skončila, žádné parádičky na konec, žádná pozvolná dohrávka. Na potlesk, který následoval, nebyl Harry připravený.

Když vstala a uklonila se, zahlédl sotva vršek její hlavy a bylo mu jasné, že ten protivně zírající muž vedle něj by asi byl schopen i něčeho horšího než upřených pohledů, kdyby vstal a natáhl krk, aby ji zahlédl. Jediné, co tedy viděl, bylo trochu hnědých vlasů a z nějakého důvodu i záblesk červeně. Pak se znovu usadila a chystala se začít předehru k další skladbě. Harry se podíval do programu, ta poslední část předešlé skladby byla zakončena trylkem, což vysvětlovalo ten pocit, jako by se mu chtělo tančit, když ji poslouchal. Přál si, aby na ni viděl. Znovu začala hrát, přejížděla smyčcem po strunách pomalu a nástroj vydával hluboké tóny plné nevyslovených slov. Podivil se, když dokázala zahrát dva tóny najednou bez ohledu na disonanci, skoro mu z toho vstaly vlasy vzadu na krku. Byl stále nervóznější z toho, jak se k ní dostane a co jí vlastně řekne. Nemá ani potuchy o tom, že je čarodějka a přitom je tady, tak silná, všichni zde jsou plně v zajetí její moci.

Naklonil se dopředu a poklepal vysokého muže před sebou po rameni. „Promiňte,“ zašeptal, „ale mohl byste se trochu naklonit doleva? Nic nevidím.“

Muž se otočil a beze slova na něj zíral, zatímco jeho žena pohoršeně zašeptala. „Jste snad jeden z těch mladých chuligánů, co tu jsou jen proto, aby na ni vrhali zamilované pohledy? Hudba se poslouchá. Pokud chcete na někoho tupě zírat, běžte jinam.“  Dívala se přitom na svého manžela, ne na Harryho a Harryho proto napadlo, jestli její slova nepatřila tak trochu i jejímu muži.

Harry prudce vstal a vydal se blíž k jevišti. Skoro všechna sedadla byla zaplněná, ale podařilo se mu zahlédnout jedno v prostřední řadě, na kterém ležel kabát. „Omluvte mě, promiňte, s dovolením,“ pronášel k lidem, kteří museli vstát, aby mohl projít a nevraživě na něj přitom zírali, dokud konečně nedospěl k prázdnému sedadlu a významně se nepodíval na odložený kabát, který ho zabíral. Nikdo se však neměl k tomu, aby si kabát vzal. Diváci na obou stranách dotyčného sedadla Harryho okázale ignorovali.

„Sedněte si!“ sykla na něj žena za ním, na což lidé kolem ní reagovali otrávenými žádostmi o ticho. Harry pokrčil rameny, zvedl kabát a posadil se. Kabát držel v ruce, dokud si ho žena napravo od něj zlostně nevzala k sobě.

Teď na Hermionu viděl poměrně dobře a snažil se před lidmi kolem skrýt, jak moc ho její vzhled šokoval. Hermiona vypadala, že se oblékla spíš na diskotéku než na hraní na cello v úterý odpoledne. Měla na sobě velmi přiléhavý černý vršek, který končil těsně nad pupíkem, černé kraťasy, které byly opravdu velmi krátké a těsné a černé silonky, k nimž si vybrala naleštěné Martensky. Cello držela mezi nohama, špičku nástroje neměla položenou na podlaze, ale na malém disku, který byl spojený s nohou židle jako pes na vodítku. Když viděl, jak tiskne cello k tělu, začalo mu vysychat v ústech…

Vlasy měla upravené snad do stovek úzkých provázků sepnutých na krku tak, že mu připomínaly účes, který nosila Jamaica Thomasová. Jeden volný pramen vlasů jí spirálovitě spadal do obličeje. Ten pramen byl nabarvený na červeno a přesně stejný zářivý odstín červené měly i její oční stíny… Harry si vlastně ani nevzpomínal, že by Hermiona kdy nosila make-up a teď ji tu viděl zmalovanou tak, až to vypadalo, jako kdyby v obchodě s kosmetikou vybuchla vitrína s líčidly a ona omylem stála v cestě. Nebyl si jistý, kolik dírek má v kterém uchu, ale v obou boltcích se ježila pěkná řádka cvočků a jedna jediná kruhová náušnice v levém uchu byla přizdobená červeným peříčkem, jako protiváha pramene vlasů na druhé straně obličeje.

A pak tu taky byla řada tetování zdobící její nahé paže. Zlaté a červené linie znázorňující zřejmě nějaké zvíře jí obtáčely biceps. Harry byl v rozpacích, otočil se a v publiku viděl překvapivě velké množství mladých mužů, kteří byli také oblečeni spíše na diskotéku. Publikum nevypadalo jako běžní návštěvníci koncertů klasické hudby, tedy až na několik dam středního věku a namyšleně vypadajících pseudointelektuálů a učitelských typů. Harrymu nepřišlo, že by větší část mladých (i méně mladých) mužů přišlo kvůli poslechu hudby, spíš se zdálo, že pozorně sledují hudebnici.

Obrátil svou pozornost zpět k Hermioně, jejíž obličej byl stažený soustředěním. Přivírala oči a kroutila hlavou, jako by s někým nesouhlasila. Smyčec držela velmi lehce pravou rukou a stejně měl Harry pocit, že kdyby se jí ho pokusil vytrhnout z prstů, stálo by ho to obrovské úsilí, pokud by se mu to vůbec podařilo. Prsty její levé ruky tančily po strunách a Harry byl rád, že má brýle a že si sedl blíž, naklonil se a sledoval její ruku. Chvílemi se zdálo, že se jí snad musejí protahovat kosti, protože zjevně dokázala dosáhnout dál, než je pro lidskou ruku běžně možné.

Polkl. Buď ho jeho vlastní oči klamaly (přál si mít s sebou všechnohled), nebo si Hermiona magicky uzpůsobovala tělo, aby se jí lépe hrálo. Vědomě nebo nevědomky? A využívala ten druh magie, který potřebují zvěromágové. Tentýž princip, každopádně. Její tělo bylo stále zcela lidské.

Harry ji soustředěně pozoroval a snažil se nemrkat, aby mu něco neuniklo. Nikdy ho nenapadlo, že by tohle někdo dokázal. Možná, když právě na tohle poukáže, uvěří mu snáz, že je čarodějka. Možná si je této své schopnosti dokonce sama vědoma. Poprvé ho dnes něco povzbudilo. Napadlo ho, jestli se takhle nějak cítil Hagrid, předtím než mu řekl, že je kouzelník. Harryho žaludek totiž dělal kotrmelce už od okamžiku, kdy vyšel z Děravého kotle do mudlovského Londýna.

Harry ztratil pojem o čase, přestal si uvědomovat jednotlivé části programu koncertu a jednoduše si vychutnával poslech a pohled na to, jak postupovala od almandu ke kurantu, od sarabandy ke gavotě. Skladba končila stejně jako prve trylkem a Harry měl opět pocit, že by se nejraději dal do tance. Kdyby se mi konečně podařilo s ní poprvé v tomhle životě mluvit, pomyslel si Harry, tančil bych z toho radostí tak jako tak.

Pozn. k tancům [Elza - zdroj: Antonín Dolinský - Hudební nauka II., Supraphon 1989]:

Allemande (almand), starý německý tanec sudého taktu a mírného pohybu.

Courante (kurant), starofrancouzský tanec lichého taktu a původně rychlého tempa.

Sarabanda, španělský tanec lichého taktu a vážného, pomalého tempa.

Gavotta (gavota), starý francouzský tanec, taktu čtyřčtvrťového nebo dvoupůlového s předtaktím dvou čtvrtí.

Najednou se prudce nadechl, jak ho něco napadlo. Proč je vlastně tak vzrušený, že ji vidí? Snažil se ji nevybavovat tak, jak ji viděl ve svém pokoji u Děravého kotle, ale bylo to tak těžké… Podvedl Ginny? Vždyť se vlastně s Hermionou vyspal. Ne v tomhle životě, ale stalo se to. Nebo, zamyslel se znovu, podvádím Hermionu, když jsem s Ginny? Dokonce, i když se rozhodl, že bude lepší, když spolu nezůstanou, nikdy se s ní nerozešel a teď se v tomhle životě líbá s Ginny.

Zatočila se mu z toho hlava. Chce se vůbec rozejít s Hermionou? Když ji tu teď viděl, cítil se naprosto rozhozeně. Vypadala tak nádherně a její hra byla tak skvělá a… a… byla prostě nádherná…

Tóny, které hrála, zaplňovaly celou místnost, ať už šeptaly v pianissimu nebo duněly ve fortissimu. Harry musel na chvíli zavřít oči a zadržet dech. Její moc – teď už věděl, že měl něco takového čekat – to bylo opravdu něco, zdálo se, že mu hudba úplně zahltí všechny smysly. Pokračovala ve hře a střídala přitom tišší a hlasitější polohy, tóny se proplétaly, až nakonec triumfálně zakončila skladbu jedniným hlubokým, chvějivým tónem, který se málem ztratil v kakofonii potlesku a výkřiků: „Bravo! Bravo! Bravissimo!“

Diváci vyskočili na nohy a Harry se k nim nadšeně přidal, smál se a tleskal a díval se na ni s obdivem a úžasem, když vstala hrdě jak královna a hluboce se uklonila s cellem v jedné ruce a smyčcem v druhé. Její výstřih poskytl obecenstvu pohled, který vyvolal další výkřiky a bouřlivou vlnu dupání, Harryho napadlo, že podobně se diváci chovají po napínavém fotbalovém utkání.

Teď, když vstala, viděl Harry, že její silonky jsou potrhané a díry vypadají jako slzy stékající jí po nohách a že má propíchnutý pupík a v něm stříbrný kroužek.

Potlesk stále ještě pokračoval a Harry se toho rozhodl využít, aby se protlačil z řady, kde seděl. Vydal se davem dopředu, stále tleskal jako všichni kolem (měl totiž pocit, že netleskat by v tomhle davu mohlo být krajně nebezpečné) a když se zdálo, že potlesk už pomalu odumírá, hodně lidí se zvedlo, posbíralo své věci a vydalo se k východu. Harry si všiml, že bohužel není sám, kdo by chtěl s Hermionou mluvit. Pod pódiem už na ni čekala skupinka asi osmi nebo devíti mužů ve věku od patnácti až k pětadvaceti.

Ona je chladně ignorovala a beze spěchu ukládala do pouzdra nejprve cello, pak smyčec a nakonec ten malý disk, který ležel vedle židle. Zavřela pouzdro a pak se ujistila, že ho má pořádně zajištěné. Vytrvale přehlížejíc hlouček obdivovatelů, došla si za křídlo scény a vrátila se oblečená v něčem, co Harrymu silně připomínalo kouzelnický plášť, bylo to dlouhé skoro až na zem, ušité z lesklé černé látky se tříbenými odlesky a podšité červeným saténem, jak bylo vidět uvnitř kapuce. Zapnuté to měla u krku stříbrnou broží, takže mladíci ještě nepřišli o výhled na její výstřih a nohy v umělecky potrhaných silonkách.

Věnovala hloučku jediný otrávený pohled a prohodila: „Kdo chce podpis?“

Teď přišla jejich chvíle. Čtyři z mladíků měli výtisk časopisu o klasické hudbě s její fotografií na přebalu. Na téhle fotce měla černé večerní šaty bez ramínek, které měly dva vhodně umístěné rozparky, které jí umožňovaly rozkročit nohy (byla focená naboso) a pořádně držet cello. Na nahých pažích jí jasně vystupovalo tetování, vlasy jí v kaskádách spadaly na ramena. Místo copánků měla tehdy divoce rozcuchaný účes, který vypadal, jako by se asi tak rok nečesala. Rudý pramen jasně zářil v hnědém rozcuchu. Cello držela jednou rukou a smyčec druhou a Harryho z nějakého důvodu napadlo, že způsob, jakým ty věci drží je záměrně velmi provokativní. Harry zahlédl slova na obálce: Dobrá v tom být špatná? Nová Jacqueline du Pré. Podepsala jim ty časopisy, aniž by se na ně pořádně podívala.

Když odešli mladíci s časopisy, podepisovala se zbylým obdivovatelům do programů. Odcházeli s potěšeným výrazem. Jeden z nich byl zjevně tolik rozrušený, že jí ani nedokázal říct své jméno a tak podepsala jeho program jednoduše: „S přáním všeho nejlepšího, Hermiona Grangerová“.

Konečně zbyl jen Harry a ještě jeden mladý muž, který, jak si Harry právě všiml, vlastně nebyl až tak mladý. Bylo mu tak dvacet dva až dvacet tři, odhadoval Harry, s tmavými ulízanými vlasy, které si barvil na citrónově žlutou (podle kořínků). V obličeji se mu ježilo několik piercingů, až se Harry otřásl, když si představil, jak se tam dostaly. Měl na sobě černou koženou bundu a úzké džíny, kteréžto oblečení potrhovalo jeho svalnatou postavu. Harry se vyděsil, že by to mohl být její přítel. Jak by si s ní mohl promluvit o samotě, kdyby se tu její přítel motal kolem?

Pozdravila ho s úsměvem, který se však podobal úšklebku. „Ahoj, Alecu,“ protáhla. Harry si najednou uvědomil, co mu na jejím hlase nesedělo, když mluvila s těmi lovci autogramů: buď při studiu v Americe ztratila svůj anglický přízvuk, nebo se prostě snažila mluvit jako Američanka. Ať už byl důvod jakýkoli, Harrymu se její nový hlas nelíbil. Nezněla totiž vůbec jako Hermiona, kterou znával.

Alec udělal krok k jevišti a nenuceně se o něj opřel rukou. „No tak, Hermionko. Pojď se mnou dnes večer. A neříkej, že se ti nechce, já moc dobře vím, že chce…“

Přivřela oči, jako by ji bolela hlava. „Alecu, je to už pryč. Říkala jsem ti to už… A každopádně, já právě musím…“

Harry poznal, že hledá nějakou výmluvu, aby se vyhnula bývalému příteli. Přikročil k nim a snažil se znít jako někdo starší. „Právě ji čeká interview se mnou. Už je to domluvené.“ Natáhl k mladíkovi v kožené bundě ruku. „Harry Potter. Denní věštec.“ Snažil se, aby to znělo sebevědomě. Sakra! Taky si mohl vymyslet nějaké falešné jméno, rozhodně neměl používat název kouzelnických novin…

Alec si Harryho zkoumavě prohlížel. „Tebe jsem ještě nikdy neviděl. Co že je to za plátek, pro který píšeš?“

„Alecu! Nech toho! Sklapni!“ Teď se její anglický přízvuk trochu vrátil. „Mám práci.“

Alec se obrátil k odchodu, vrhl na Harryho naštvaný pohled a ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl říct: „Je to moje práce…“ Když Alec opustil sál, Harry se vyhoupl na jeviště a došel k Hermioně.

„Tak. Díky, žes to hrála se mnou. Už jsem se bál, že se mi nepodaří promluvit s tebou o samotě.“

Podívala se na něj s podobným výrazem, jako prve na Aleca. „Tak hele, jenom proto, že jsem využila tvojí povídačku, abych se zbavila Aleca, se tady s tebou nehodlám vybavovat. Ty nejsi žádný novinář nebo kritik, to jméno novin sis vycucal z prstu, můj agent by mi řekl, kdybych měla někomu dávat rozhovor, a navíc jsem opravdu utahaná a potřebuju pořádnou, horkou koupel. Sbohem.“

Popadla cello a otočila se k němu zády. Harry stál jako přimražený na místě a netušil jak dál. Byla tak autoritativní, že měl pocit, jako by snažil přemlouvat dvojnici profesorky McGonagallové. Pak popoběhl a postavil se jí do cesty. „Počkej,“ dostal ze sebe roztřeseně, protože neměl ponětí, jak pokračovat. Po chvíli nerozhodnosti rychle vyhrkl. „Opravdu se jmenuji Harry Potter, Denní věštec jsou opravdové noviny a opravdu s tebou potřebuji mluvit.“

Odfrkla si. „Opravdu? Opravdu potřebuješ? Chci říct, jako vážně?“

Harry se snažil nedat na sobě znát, že ho její posmívání rozčiluje, místo toho se rozhodl pro přímý postup. „Chci si promluvit o tom incidentu v Carnegie Hall. Však víš, o tom v zákulisí.“

Ztuhla a on měl chuť si radostí poskočit. Blafoval a ona mu na to skočila. „Jak o tom můžeš vědět?“ vydechla.

Pokrčil rameny a doufal, že to vypadalo dost nonšalantně. Jak asi mluví vyděrači? „Nemůžu prozradit svůj zdroj. Nemám zájem na tom, aby se o tom všeobecně vědělo, to opravdu ne,“ prohlásil s potměšilým úsměvem. „Všechno co teď chci, je trocha tvého času.“

Polkla a stále se tvářila vyděšeně, pak jako by se úplně proměnila. „Ty… Ty hnusný, mizerný vyděrači! Je mi úplně jedno, co si sakra myslíš, že víš! Vypadni! Zmiz mi z očí, nebo… nebo…“

Harry se posunul blíž k ní. „Ano? Copak?“ řekl a zblízka jí zíral přímo do očí. „Co takhle se na mě pořádně, ale opravdu pořádně naštvat?“ Mluvil teď jemně a velmi potichu. „Podívej se na mě a pořádně se naštvi, pomysli, jak velký vztek na mě máš, no tak…“

A ona na něj zírala, stála od něj necelých patnáct centimetrů a vypadala, že jí vzteky naskočí na čele žíla. Harry cítil zvláštní napětí ve vzduchu mezi nimi. Byla vzteklá, pořádně vzteklá a on mohl jen doufat, že to bude fungovat…

Najednou sebou trhl. Obě skla v jeho brýlích se naráz roztříštila. Střepiny zůstaly v obroučkách, poničené víc, než kdyby přes ně přejel vlak. Harry si brýle s úšklebkem sundal a prohlédl si je. Byly opravdu dokonale rozbité. Všiml si, že Hermiona je v šoku a jeho úsměv jí na klidu zrovna nepřidává.

„Ty jsi to udělala!“ prohlásil s úsměvem. „Vím, že jsi toho schopná. I dalších věcí jako tohle. A právě proto s tebou potřebuji mluvit…“

Svraštila obočí. „Cože? Jsi normální? Snad si nemyslíš… Nemyslíš, že jsem ti rozbila brýle, že ne?“ Hlas se jí třásl a Harry přemýšlel, jakou jinou náhodnou magii už vyvolala. Možná, že ji k něčemu vyprovokoval i Alec, ale pokud ano, asi si neuvědomoval, co se děje.

Vytáhl hůlku z kapsy, rozhlédl se, aby se ujistil, že v místnosti není nikdo další a poklepal na brýle s tichým: „Reparo.“

Brýle byly zase jako nové.

Hermiona vykřikla.

Nasadil si brýle na nos a položil jí ruku na ústa. „Nekřič!“ Její oči byly plné strachu. „Slibuješ, že už nebudeš křičet?“

Zaváhala, ale pak přikývla, stále s očima navrch hlavy. Pomalu jí sundal ruku z pusy. Zírala na něj, na jeho opravené brýle, na jeho hůlku. „Jak?“ vydechla. „Jak jsi…“

„Hermiono, myslím, že by ses měla posadit.“

Tupě přikývla a odložila cello, přešla k židli, na které seděla během koncertu. Polkla a upřela na něj vyděšený pohled. Harry se zhluboka nadechl. „Poslouchej,“ začal. „Začneme s tebou. Ty už jsi něco takového udělala dřív, nemám pravdu? Můžeš mi říct, co to bylo?“

Zamračila se. Po chvíli řekla. „No, když jsem byla mladší, někdy jsem si myslela, že si to jen představuji, protože, když se to stalo, přišlo mi to reálné, ale později…to bylo jako sen…“

Harry si vzpomněl, že jeho matka říkala, že Ministerstvo kouzel stále monitoruje u mudlů narozené čarodějky a kouzelníky, aby se zamezilo tomu, že mudlové uvidí nějakou náhodnou magii. Ten její pocit, že se to stalo ve snu, patří pravděpodobně k následkům paměťového kouzla.

„No, já jsem tu, abych ti řekl, proč takové věci dokážeš. Hermiono Grangerová ty jsi… čarodějka.“

Zírala na něj, jedno obočí povytažené, pak vstala a dala ruce v bok. „Není nutné, abys mě tu urážel. Už s tebou nehodlám ztrácet ani vteřinu ze svého času.“ Popošla a chtěla zvednout pouzdro s cellem, ale Harry ji popadl za rameno.

„Ne, ne! Ty to nechápeš! Já tě nechtěl urážet! Já se ti snažím říct, že ses narodila s magií. A neříkám ti to jen tak. Já mám tu schopnost taky. Ty jsi čarodějka a já jsem kouzelník. Použil jsem svou kouzelnou hůlku k opravě brýlí, poté co ty jsi je náhodnou magií rozbila. Jsi u mudlů narozená čarodějka.“

„Jaká čarodějka?“

„U mudlů narozená. Mudlové, no tak nazýváme lidi, co nemůžou čarovat.“

„My?“

„Kouzelnická komunita. Žijeme stranou, skrytě, kdysi se kouzelníci poučili, že není bezpečné, když o nich mudlové vědí. Tak se rozhodli pro utajení, kdysi dávno a od té doby se z toho stal zvyk… tedy, to není jediný důvod, pochopitelně, ale… Kde jsem to skončil?“

Dívala se na něj s otevřenou pusou, pak se vzpamatovala. „Ach, já nevím, právě jsi mi říkal něco o tom, že jsi z planety Neptun a já jsem premiérka Japonska.“

„Hermiono! Já nejsem žádný šílenec! Taky jsem dělal náhodnou magii, když jsem byl mladší. Způsobil jsem, že mi znovu narostly vlasy, když jsem nechtěl být ostřihaný, nějak jsem se ocitl na střeše školy, když mě honili kluci, co mě šikanovali… Určitě si musíš něco pamatovat.“

Začala nervózně přecházet sem a tam, ruce zaťaté v pěst. Po několika minutách tiše promluvila. „Ono… zhoršilo se to, když jsem odjela do Ameriky. Nesnášela jsem ty bohaté snoby, se kterými jsem musela žít. Hostili dívku z Koreje od jejích devíti do třinácti let, zatímco se na konzervatoři učila na housle, a pak chlapce z Ruska, kterému bylo čtrnáct, když k nim přišel, a který dokázal hrát Lizsta a Chopina a Rachmanikova jako by věděl, na co mysleli, když skládali a… pak jsem k nim přišla já.“

„Byla jsem tak nervózní. Byla jsem tři tisíce mil od domova, měla bydlet u cizích lidí, čekalo mě studium u těch nejlepších učitelů na světě spolu s fantastickými hudebníky, kteří byli většinou minimálně o šest let starší než já, a to se ani nezmiňuju o tom že jsem byla na Curtis, pořád obklopená tou celou jeho historií a atmosférou...

Když letadlo přistálo, stála jsem tam se stewardem, který měl pocit, že mě musí držet za ruku, jako by mi byly dva a ne dvanáct. Měla jsem z něj podivný pocit. Ani nevím proč. Měl tam na mě čekat komorník Montgomery – Scottových. Věřil bys tomu? Američané a měli komorníka. Žádný komorník ale v dohledu nebyl a ten steward měl tak neklidné ruce…  no, když jsem od něj utíkala, poslední co si pamatuju je, že jsem zahlédla, jak poskakuje a zoufale třepe rukama, které měl plné červených mravenců. Našla jsem nějakou policistku a vysvětlila jí můj problém a ona mi pak pomohla najít toho komorníka. Já jsem o tom nikdy nikomu neřekla, o tom stewardovi a mravencích…

A pak jsou tu všechny ty krámy z vitrín u Montgomery-Scottových co kvůli mně spadly a rozbily se. Většinou se to stávala, když na mě křičeli, že jsem byla moc dlouho venku. Tedy, já tomu říkám krámy, ale ony to byly opravdu cenné čínské porcelánové starožitnosti. Bůh ví, kolik peněz jsem je stála, cena jejich pojištění musela vyletět ke hvězdám…

První rok jsem hrála v kapele, zkoušeli jsme Adagio pro smyčce od Barbera. Víš, když to složil, zrovna byl zaměstnancem v Curtis. Hrála sem svůj part, pak šly housle, pak violy a zas já s cellem, pak basy, to téma se opakovalo a napětí narůstalo a narůstalo…“ Mluvila teď velmi potichu a Harry se přistihl, jak tají dech. Povzdechla si, jako by v myšlenkách konečně dosáhla úlevy. Harry oproti tomu byl stále napjatý.

„A najednou mě napadlo: to je to, co chci dělat. Být součástí toho organismu, tvořeného všemi těmi lidmi hrajícími spolu, každý svůj part, každý se svou rolí. Není to jako být součástí nějakého stroje, je to mnohem organičtější. Cítila jsem se, eh..součástí něčeho většího. Snad nikdy v životě jsem nebyla šťastnější.

A pak se to začalo dít. Něco ve mně to muselo spustit. Nejdřív si toho všimla dívka vedle mě. Začala se vznášet ve vzduchu a pak i já a další kolem mě. Nějak moje štěstí a to, že jsem byla součástí… toho všeho… se vymklo kontrole. Neuvědomila jsem si, že to bylo mnou, ani po tom incidentu s mravenci. Jak by mě to taky mohlo třeba jen napadnout? Když jsem zpanikařila, tak asi proto, že už jsem necítila štěstí, jsme všichni klesli zpět na židle. My jsme - prostě jsme na sebe navzájem tak překvapeně zírali. Nikdo neřekl ani slovo. Každý se asi tak jako já rozhodl chovat, jako by se to nikdy nestalo. Ale já si to pamatuji. Bylo to jako ten incident na letišti. Pamatuji si to. Než jsem odešla do Ameriky, kdykoli se stalo něco podobného, tak jsem si to nebyla schopná jasně vybavit, nikdy to nebylo reálné.“

Harry přikývl. „Paměťové kouzlo. Ministerstvo monitoruje mudlorozené čarodějky a kouzelníky. Když zaznamenají nějakou náhodnou magii, pošlou někoho z Oddělení napravování náhodné magie a s nimi vymazávače paměti.“

„Ministerstvo? Vymazávači paměti?“

„Ministerstvo kouzel. Vymazávači paměti pracují pro ministerstvo.“ Sledoval ji, jak neslyšně a s nedůvěrou opakuje slova ‚Ministerstvo kouzel‘. Musel jí toho ještě tolik vysvětlit. „Jsou to specialisté na paměťová kouzla. Když nějaký mudla vidí kouzlo, použijí kouzlo zapomnění. Stejně tak na lidi, jako jsi ty, když uvolní náhodnou magii.“

Znovu si sedla, oči navrch hlavy. „Pak ale… proč se to v Americe změnilo, tam nepracují?“

Harry se zamračil. „Předpokládám, že možná nevěděli o tom, že jsi opustila Anglii. Mají tak trochu nedostatek lidí. Od té doby, co v Bradavicích přestali brát mudlorozené… A v Americe, no tam asi ještě u mudlů narozené do kouzelnických škol přijímají, takže tě nikdo nemonitoroval.“

„Ani z poloviny tomu nerozumím, ale čemu rozumím… oni mě monitorovali? Sledovali mě? Někdo mě celý život špehuje?“

„Ne, to není jako špehování. Nevím přesně, jak to dělají. Mají nějaké zařízení na sledování kouzel. Ale často taky potřebují očitá svědectví. Jistě to znamená, že musejí měnit nejen paměť svědků, ale i třeba záznamy o nehodách, i když se asi snaží, aby to nezašlo tak daleko.“

Polkla, pak natáhla ruku a dotkla se jeho ramene. Harry ztuhl, když mu přejela po ruce dolů a dotkla se jeho hůlky.

„Můžu to zkusit?“ zašeptala. „Vysvětlíš mi, co mám dělat?“

Harry se zachvěl, byl to…silný pocit, když se dotkla jeho hůlky, skoro jako by se stále dotýkala jeho těla. Podal jí hůlku a upravil způsob, jakým ji uchopila.

„Měli bysme začít něčím úplně jednoduchým. Jedno z prvních kouzel, co se učí ve škole je levitační kouzlo. Slova zní Wingardium leviosa.“

Opakovala slova po něm. „Nic se nestalo.“

„No, musíš totiž na něco ukázat. A co je důležitější, musíš na tu věc zaměřit mysl. Musíš se na něco vážně pořádně soustředit a představit si, jak to stoupá do vzduchu a říct zaklínadlo. Takže si rozmysli, na co…“

„Wingardium leviosa!“ vykřikla a ukázala na cello v pouzdru. Vyletělo k vysokému stropu nad jevištěm, jako by ho vystřelili z kanonu. Slyšeli jasně zlověstné křupnutí, když cello tvrdě narazilo na strop. Hermiona vykřikla a upustila hůlku, na tváři šokovaný výraz. Kouzlo se okamžitě přerušilo a cello s třeskotem znovu setkalo s podlahou, ten zvuk zněl ještě hlasitěji, než prve náraz do stropu. Hermiona k němu natáhla ruce, po tváři jí stékaly slzy.

„Ach, podívej, co jsi udělal! Vyrobil ho Sergio Peresson… to je výrobce z Filadelfie, který vyrobil i poslední cello pro Jacqueline du Pré! Měla ho mnohem raději, než to od Stradivariho! Montgomery-Scottovi ho požádali osobně, aby ho pro mě vyrobil, když mě v devíti slyšeli hrát a on pět let nato zemřel, už žádné další nevyrobí! Měli ho pro mě připravené, když jsem přijela studovat na Curtis…“ zbytek jejích slov se rozplynul v slzách.

Harry byl překvapený. „Co jsem já udělal? Já jsem ti neříkal, abys hned začala! Nemůžeš s levitačním kouzlem začínat na věcech, na kterých ti záleží! To je hrozně nebezpečné!“

„No a proč jsi mi to neřekl?“ popotáhla nosem a přejela rukama po pouzdru s cellem, jako by se bála ho otevřít. Harry se na ni podíval a došlo mu, že nemá ani ponětí, jak velkou mocí disponuje. Klekl si vedle ní a sebral svou hůlku ze země.

„Ukaž,“ řekl potichu. Opatrně položil pouzdro a rozepnul ho, položil ho naschvál tak, aby neviděla dovnitř, ale ona se postavila nad něj, podívala se a vydala další přidušený nářek. V pouzdře byla spousta třísek a přetrhaných strun. Cello vypadalo, jako by spadlo do drtiče odpadků. Harry zavřel oči, přivolal si představu jejího nerozbitého cella, pak otevřel oči, upřeně se zadíval do pouzdra a pronesl: „Reparo.“

Jednotlivé třísky se rozletěly a ve vzduchu se spojovaly k sobě, připomínalo to pozpátku přetáčený film. Za několik vteřin bylo cello zase vcelku, Hermiona ho vytáhla z pouzdra a přejela smyčcem po strunách. Zasmála se a podívala se na Harryho.

„Připadám si jako Alenka. Právě jsme propadli zrcadlem…“

Usmál se na ni. „A co pád králičí norou?“

Podívala se na něj tak nějak uličnicky. „Na co myslíš?“

„No, máš u sebe nějaké peníze?“

Najednou byl její pohled podezřívavý. „Něco ano.“

„Mohli bysme nějaké vyměnit a sehnat ti tvou vlastní hůlku. A knížku zaříkadel pro začátečníky. A sovu, abychom mohli komunikovat.“

„Sovu?“

„Vysvětlím ti to cestou. Musíme jet metrem a dostat se k Děravému kotli.“

„Kam že?“

„Je to kouzelnický hostinec. Pojď…“

Sebral cello a ona se po něm hned natáhla. Právě se chystali sejít po schůdcích z jeviště, když zaslechli kroky z chodby vedle hlediště a Harry cítil, jak mu v týle vstávají vlasy. Měl špatný pocit. Něco mu řeklo, že by měl Hermionu zatáhnout do závěsů po straně jeviště.

Roztáhl trochu oponu, aby je zakryl a Hermiona vedle něj sykla: „Co to děláš?“

„Pššt!“ odpověděl tiše a položil jí prst na ústa. O vteřinu později se otevřely dveře a do hlediště vstoupili dva lidé, muž a žena. Žena byla vysoká a vyzáblá s tmavou pletí, tmavooká a tmavovlasá. Harry ji poznal. Byla to Angelina Johnsonová oblečená v mudlovských šatech: džínsové kalhoty, kostkovaný rolák a hráškově zelený kabát. Zdála se něčím rozrušená, očima rychle těkala po celém sále. Naštěstí si nevšimla Harryho, který vykukoval škvírou v oponě. A s ní… Harry nemohl věřit vlastním očím.

Byl to Zlatoslav Lockhart.

Byl oblečený do lesklé košile barvy bronzu, kterou si rozepnul málem až k pasu, kolem krku mu zářilo velké množství zlatých řetězů, z některých se houpaly přívěsky. Jeho pleť měla barvu, jako by strávil polovinu života v soláriu (nebo použil nějaké kouzlo), jeho skoro hnědá kůže vypadala jako pěst na oko v kombinaci s vlnitými blond vlasy. Vedle Angeliny a její světle hnědé, přirozené pokožky vypadal obzvlášť nepatřičně. Tmavé kalhoty, kterými doplnil svůj outfit, byly také z lesklého materiálu a byly až příliš obtažené. Nesl se jako páv a rozhlížel se, jako by hledal zástup obdivovatelů. Harry zadržel dech. Upřímně doufal, že Hermiona zůstane potichu.

Jakmile Angelina skončila s vizuální prohlídkou místnosti, vytáhla z kapsy kabátu hůlku a mávla s ní k jevišti spolu se slovem: „Revelatio.“

Harry mohl sledovat totéž, co viděla i ona, tedy narůžovělou záři, která se ve vzduchu zformovala do tvaru jeho brýlí, brýle se rozbily a zase zcelily. Když byly zase opravené, změnily barvu na světle modrou a rozplynuly se. Namodralá záře se objevila znovu tentokrát ve tvaru pouzdra na violoncello, které se rozlétlo ke stropu, spadlo na podlahu, zpravilo se a také se rozplynulo.

„Hmm,“ okomentovala to Angelina.

„No, podívejme se na to,“ protáhl Lockhart žoviálně. „Zjevně se jedná o planý poplach…“

Angelina se zamračila. „Nikdo by tu už neměl být, ale podle mě nejde o planý poplach. Něčí brýle byly rozbity náhodnou magií. Pak je někdo hůlkou opravil. A proběhla tu i další kouzla s hůlkou. Hm. Asi bychom to měli nahlásit přímo panu ministrovi…“

„Ale no tak. Pravděpodobně se setkala s čarodějkou a neví o tom. Náhodou jí rozbila brýle a ta čarodějka si je opravila, to samé s cellem. Jak víme, že nějaký mudla viděl něco, co neměl? Viděla jste snad venku nějaké novináře? Prchal snad z budovy vyděšený dav? Nebo se nic neděje a všichni mudlové si jdou po svém jako vždy?“

„No...“

Harry se ušklíbl, bylo mu jasné, že názory Zlatoslava Lockharta nepovažovala zrovna za bernou minci, ale přesto doufal, že právě to teď udělá. Ten slizký pitomec snad konečně udělá něco užitečného a já mu za to budu vděčný, pomyslel si.

Angelina si povzdechla a schovala hůlku. „Dobrá. Předpokládám, že tedy nahlásíme falešný poplach. Jdeme zpátky do metra na toaletu. Věřil byste tomu, že tam stále mají nápis Hrdí nositelé ocenění Toalety roku 1995! Už mě unavuje to pořád vidět. Musíme pro čarodějky najít lepší místo na přemisťování do téhle části Londýna. Mohl byste pro mě prosím něco udělat, až nás práce zase svede dohromady?“

Věnoval jí úsměv, který nejspíš považoval za okouzlující a svůdný. „Copak?“

„Mohl byste se pokusit vypadat méně jako byste právě utekl z Horečky sobotní noci?“

„Jak prosím?“

„To je film o diskotéce ze sedmdesátých let. Jeden čas jsem měla mudlovského přítele, který pracoval na diskotéce.“ Ušklíbla se. „Jeden z mnoha důvodů, proč to nemohlo fungovat…“

Přistoupil k ní blíž a Harry musel zabojovat s potřebou se vyzvracet. „Tohle je můj nejlepší převlek. Všem ženám se tak líbí…“

„Ehm. Musíte stát tak blízko? Jste dost starý na to, abyste byl můj otec… To oblečení je v pořádku na pochůzku po barech. V určitých oblastech. Ale je trochu nevhodné pro Britskou knihovnu, nemyslíte?“ Povzdechla si, zdálo se nemožné ho přesvědčit.

„Ale já nejsem tak starý, abych mohl být váš otec! Kolik vlastně myslíte, že mi je?“

„Asi o deset let starší, než byste chtěl, abych si myslela. Tak či tak, není tu žádná náhodná magie, kterou bychom museli řešit, nikdo nemusí podstoupit paměťové kouzlo. Jdeme.“

Chvíli poté, co odešli, vytáhl Harry Hermionu z úkrytu za oponou. „Teď už mi věříš?“

Bezmyšlenkovitě přikývla, bylo na ní vidět, že stále zpracovává předchozí scénu. „Takže,“ začala potichu, „tohle byli kouzelník a čarodějka. A přišli sem, protože zaznamenali náhodnou magii…“

„Ano, Angelina. To byla Angelina Johnsonová. Loni vyšla školu. Nevěděl jsem, že šla pracovat pro Ministerstvo. A on byl Zlatoslav Lockhart. Je vymazávač paměti.“

Odfrkla si. „Ona ho nemá moc v lásce.“

Harry pokrčil rameny. „To asi nikdo krom něj. Je svůj vlastní obrovský fanoušek.“ Harry si pomyslel, že v tomhle životě se Lockhart aspoň nestal spisovatelem, který by kradl zásluhy jiných lidí a vydával je za vlastní. Proč je to takhle? Pak si vzpomněl, jak jednou Moody říkal, že Lockhart použil paměťové kouzlo na Nevilla po Voldemortově útoku na jeho rodiče. Vyhodili ho za to. Pravděpodobně teď žádnou podobnou chybu neudělal, když pořád pracuje na Ministerstvu, anebo mají takový nedostatek lidí, že by musel udělat mnohem větší chybu, aby ho vyhodili.

Než odešli, vytáhl Harry hůlku a trochu se oholil, ale ne úplně, protože nechtěl vypadat moc mladě. Když nechal oholené vousy zmizet (použil přitom Parvatino kouzlo Nonhirsutum), všiml si, že na něj Hermiona spokojeně pokukuje.

„Hm. Konečně vidím tvůj obličej. Mimochodem, to byl hezký trik.“

S pochybami se na ni zadíval. „Asi bysme měli něco udělat s tím, jak vypadáš…“

Naštvala se. „Co je špatného na tom, jak vypadám? Spousta lidí mi věnuje pozornost právě díky tomu, jak vypadám. Je to dobré pro mou kariéru. Proč asi myslíš, že se tak oblékám?“

Harry si vzpomněl na všechny ty mladíky, co vypadali dost nemístně na koncertě vážné hudby. „Fajn, jasně, tvoje kariéra. Já jen, že nevypadáš jako čarodějka. Můžu ti odstranit ten make-up?“

„Nemám sebou odličovač…“ Harry zdvihl hůlku. Přikývla. „No, dobře. Tak tedy, je to na tobě.“ Zavřela oči a čekala. Harry jí mávnutím hůlky odlíčil, pak jí přebarvil červený pramen vlasů zpět na hnědo. Z ohonu jí vytáhl několik pramenů, aby jí mohl zakrýt uši, nakonec jí přes hlavu přetáhl kapuci. Pak mávl hůlkou k jejímu plášti a zapnul ho tak, aby nebyly vidět ani kraťasy, ani potrhané punčochy.

Městem se jim podařilo projet bez potíží. Když dorazili k Děravému kotli, Hermiona chvíli zírala na dveře, než je otevřela. Přesvědčil ji, aby ho nechala zakouzlit její cello, takže teď mělo podobu batohu na jedno rameno. Popruh si přetáhla přes hlavu a batoh si umístila na bok. Při vstupu do hostince se Harry držel za ní, z kapsy vytáhl plášť a přeměnil ho na normální velikost. Spěchal, pak přešel kolem ní a rychle si ho oblékl.

Rozhlížela se po lokále, pomalu postupovala vpřed a zastavila se před fotografií famfrpálového týmu Anglie roku 1978. Při pohledu na členy týmu, jak se radostně poplácávají po zádech, jí spadla čelist. Natáhla ruku a napjatě se dotkla povrchu obrázku, v obličeji výraz naprostého úžasu. Vedle první fotky visela další, tentokrát z roku 1979 a i na ní se hráči pohybovali. Harry přešel k ní a podíval se jí do obličeje.

Potichu promluvil. „Netvař se prosím, jako bys nic podobného nikdy neviděla. Pojďme do banky, potřebujeme kouzelnické peníze a pak ti nakoupíme nějaké věci. Nejdřív ti asi… no, než ti koupíme hůlku, začneme radši s učebnicemi a sovou. Pak si budeme moci psát. Sova doručí dopis komukoli a ani nemusíš vědět, kde zrovna je. Sova si ho prostě najde.“

Tvářila se nedůvěřivě, pak zklamaně. „Jsi si jistý, že nemůžu mít hůlku hned? Docela ráda bych se naučila tu věc, cos udělal s mým cellem, dokázala bych se soustředit…“

„Mluv prosím potichu,“ upozornil ji s pohledem na Toma za barem. Naštěstí teď odpoledne měl dost zákazníků, kteří zaměstnávali jeho pozornost. Harry si byl jistý, že nic z jejích slov nezaslechl.

Prošli lokálem do zadní uličky, kde Harry poklepal hůlkou na zeď, aby mohli projít na Příčnou ulici. Hermiona zalapala po dechu a honem dala ruku před ústa.

Prošla zdí a s otevřenou pusou zírala poprvé v životě na Příčnou ulici. Harry se málem pousmál, kdy si vzpomněl, jak on sám sem poprvé přišel. Nakonec se neusmál, v tomhle životě ho sem rodiče brali odmala. Nic tu pro něj nebylo zvláštní nebo nové.

U banky Hermiona ztuhla a vydala přiškrcený zvuk, jakmile zahlédla prvního skřeta. Harry jí zmáčkl rameno. „Prosím,“ zasyčel jí do ucha. „Musíš se přestat tvářit tak překvapeně…“

Polkla a přikývla, stále nejistě pozorovala skřeta. Řekl jí, co má dělat a ona přistoupila k jednomu skřetovi a vytáhla peníze. Teď bylo na Harrym, aby skryl překvapení. Hermiona vytáhla pět dvacetilibrových bankovek, položila je před skřeta a autoritativním hlasem požádala: „Chci tohle vyměnit, prosím.“

Skřet přikývl, vzal bankovky do ruky a přepočítal je. Pak jí oznámil: „Poplatek dělá patnáct procent, takže nám zbývá osmdesát pěl liber. Dostanete sedmnáct galeo…“

Hermiona shrábla peníze. „Patnáct procent! Jste blázen? Dvě procenta.“ Zdálo se, že se přes šok ze skřetů už přenesla.

Harry ještě nikdy neviděl rozčileného skřeta, teď měl jednoho před sebou. Skřetův už tak ošklivý obličej se stáhl do ještě škaredší grimasy a skřet sám se postavil na židli, aby byl výš. „Dvě procenta? Gringottovi nikdy…“

Stáhla kapuci z hlavy a usmála se na něj, ztuhl a zmlkl. Konečně si od ní znovu vzal bankovky. „Deset procent.“

„Tři procenta.“

„Devět procent.“

„Tři a půl procenta.“

„Osm.“

„Čtyři.“

„Sedm.“

„Čtyři a půl.“

„Šest.“

„Pět.“

Už nesmlouvala. Zvedla hlavu, chvíli ho sledovala, konečně přikývla. „Pět procent,“ souhlasila zdráhavě. Skřet na chvíli zmizel kovanými dveřmi, pak se vrátil s látkovým pytlíkem, který vypadal těžký. Když ho odložil na pult, měšec zachřestil.

Harry si všiml, jak se jí na okamžik rozšířily oči, pak se zjevně přinutila nasadit znovu obchodní výraz. Vysypala velké zlaté mince a přepočítala je, pak všech devatenáct vrátila do měšce.

Poděkovala skřetovi a spolu s Harrym odešli. Harry se cítil trochu jako hlupák, protože on musel dopoledne zaplatit za výměnu dvacet procent a neměl nejmenší ponětí, že se skřety se dá smlouvat. Taky mu přišlo hloupé, prve si myslel, že v téhle situaci on je ten, kdo ví víc, ale Hermioně se nějak povedlo, že se najednou necítil tak schopný jako prve.

Harry věděl, že u Krucánků a kaňourů se to Hermioně bude líbit. Koupili knihu zaklínadel pro první stupeň, Dějiny Bradavic, Dějiny čar a kouzel moderní doby. Harrymu nepřišlo jako dobrý nápad začínat s lektvary nebo ji děsit učebnicí Obrany proti černé magii.

Pak si koupila hezkou, středně velkou sovičku. Jemně jí čechrala peří a rozhodla se jí pojmenovat Sebastian. Harry slíbil, že se o Sebastiena postará, když bude Hermiona v New Yorku, Hermiona ho prostě pošle s dopisem a Harry ho nechá v Bradavicích v sovinci, dokud se Hermiona nevrátí. Nikdo si toho nevšimne.

„Víš určitě, že zatím nemůžu mít hůlku?“ skoro fňukala, když se vraceli do hostince. Povzdechla si.

„Nechci riskovat, že bys omylem udělala něco jako prve s tím cellem. Nejdřív si potřebuješ o kouzlech přečíst. Až poletíš do New Yorku, stejně budeš na cestu potřebovat něco na čtení.“

Zamračila se. „Většinou si v letadle čtu noty a cvičím prstoklad. Ale Dvořáka už jsem párkrát hrála… No dobře. Počkám s tím, dokud si neudělám domácí úkoly.“

U Děravého kotle jim Harry objednal máslový ležák a donesl ho do soukromého salonku, kde si přitáhli židle k hořícímu krbu. Pak seděli naproti sobě a Harry radostně sledoval, jak jí máslový ležák chutná. S chutí polkla pořádný doušek a se zavřenýma očima se pohodlně opřela. Najednou oči prudce otevřela a tvářila se poplašeně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry. Přikývla.

„Musela jsem se ujistit, že nesním.“ Usmála se. „Ani nevím, proč jsem tu s tebou, proč jsem sem šla, ale jsem ráda, že jsem šla. Co stále nechápu, je, proč to děláš. A proč ti lidé z vašeho Ministerstva nechtějí, abych věděla, že jsem čarodějka.“

Harry se jí pokusil vysvětlit zákaz posílání Bradavických dopisů těm, kteří se narodili u mudlů, ale pak mu došlo, že nejdřív bude muset vysvětlit, kdo je to Voldemort, proč byl zabit jeho otec a spoustu dalších věcí, které pak přišli: tábory pro vlkodlaky a čistky. A pak je tu ještě Azkaban… Když se odmlčel, aby se nadechl, zakroutila Hermiona hlavou.

„Je toho na jedno odpoledne prostě moc.“

„Spoustu toho najdeš v knížkách. Poslední události budou vzadu. Je toho hodně, já vím. Ale myslím, že dělám správnou věc. Nevěřím, že by u mudlů narození měli být drženi v nevědomosti. A navíc když je tolik lidí nuceno zapomenout, co udělali, co viděli…podle mě stejně musejí být trochu zmatení. Mimochodem, víš o tom, že když hraješ, tak umíš měnit délku prstů na levé ruce? Všiml jsem si toho.“

Byla překvapená. „Opravdu? Já… nikdy mi nedošlo, že je to kouzlem… Jistě, nikdy jsem nevěděla, že jsem čarodějka.“

Harry se k ní naklonil. „Je to něco, co umím taky. Nesmíš to nikomu říct, ale učím se být zvěromágem. To je kouzelník, který se umí přeměnit ve zvíře, v jedno konkrétní zvíře, aniž by použil zaklínadlo nebo hůlku. Tak, teď oba na toho druhého něco víme. Vydírání už není možné.“ Usmál se. „Myslím, že bys taky mohla zvládnout stát se zvěromágem, kdybys chtěla.“

„A to každý nemůže? Myslím každý, kdo umí kouzlit?“

„Ne, je to poměrně vzácná schopnost. Můj otec byl schopný to zvládnout. Můj dědeček taky.“

Zamyšleně svraštila obočí. „Ale proč já? Proč jsi šel hledat zrovna mě?“

Harry polkl. Neřekl jí ještě, jak zamíchal realitu. Jak by jí to mohl prozradit a pak ji poslat na měsíc do New Yorku? Tohle musí počkat.

„No, jednou jsem zahlédl takový seznam. Neměl jsem ho vidět. Bylo tam tvoje jméno a pak ještě další. Mám jejich jména napsaná, bylo to prostě jen štěstí, že zrovna tebe jsem dnes našel tak rychle, ale doufal jsem, že bys mi mohla pomoct najít i ty ostatní.“ Vytáhl svitek pergamenu z kapsy hábitu. Byla na něm jména Alice Spinnettové, Deana Thomase a Justina Finch-Fletchleyho. „Tady jsou tři další jména, snažím se ještě si vzpomenout na ostatní, ale byl by to dobrý začátek, najít alespoň tyhle.“ Nejistě se na ni podíval. „Věříš mi?“

Zamyšleně přikývla. „Ano, z nějakého důvodu ti věřím. Pořád tomu nemůžu uvěřit, jak jsi spravil moje cello… Měl jsi pravdu. Měla jsem počkat, až mi povíš jak dál. Stále bych chtěla vlastní hůlku, ale můžu počkat. Tohle je tak… nedokážu to ani popsat. Pořád si myslím, že se zítra vzbudím a tohle bude jen sen.“ Vzala si od něj pergamen a nevěřícně na něj zírala. „Tohle vypadá, jako by to napsali před stovkami let.“

„Ach, my v Bradavicích pořád používáme pergamen, brky a kalamáře.“

„Vážně. Uf. Není divu, že nevíš, jak někoho najít. Na to totiž potřebuješ počítač. Začnu s tím hned, jak přijdu domů.“ Zase zírala na pergamen. „To je zvláštní, přísahala bych, že všechna ta jména znám. Něco na nich mi zní velmi povědomě…“

„Pošli mi sovu, jakmile něco zjistíš. Jen napíšeš na obálku moje jméno a ostatní zařídí ta sova. Nebudou tvoji rodiče naštvaní, až si domů doneseš sovu? A až ti bude létat oknem a doručovat poštu?“

„Já nebydlím s rodiči. Do šestnácti jsem zůstala v Americe a složila zkoušky, teď už nemusím chodit do školy. Jinak bych se tady musela do školy vrátit. Na to ale nemám čas, tak jsem složila ty zkoušky v Americe a mám od školy pokoj…“

Harry by sotva kdy uvěřil, že Hermiona by mohla říct něco takového. „A s kým tedy žiješ?“

„S mou učitelkou. Dává soukromé lekce a hraje ve smyčcovém kvartetu. Je na mě zvyklá, kdysi se mě snažila přimět, abych chodila brzy spát, ale už to vzdala…“

Harry povytáhl jedno obočí. „Takže jsi zkažená Amerikou?“

Rozesmála se. „Ale ne! V Americe jsem objevila jazz! Takže prostě vezmu cello a celou noc jamuji s nějakou kapelou. Ani si to neumíš představit. Je to taková svoboda, prostě nechat hudbu plynout, kam se jí zachce, zkoušet nové věci s dalšími nadšenci…“

„O tom ses už prve zmínila, o hraní s ostatními. Ale nesnažíš se spíš o sólovou kariéru?“

Ušklíbla se. „Kletba vyvolených. To se od tebe očekává, když už ve dvanácti začneš být slavný. Na koncertech mě dost často doprovází orchestr, takže to není tak špatné. Jistě, označují mě za novou Jacqueline du Pré, musím uznat, že mi to zas tak úplně nevadí. Chci říct, ona byla přece skvělá. Ale každý ji nutil hrát Elgara pořád dokola a já bych se vsadila, že už toho měla plné zuby. Zatím jsem odmítala to nastudovat. Takže když mě o Elgara někdo požádá, můžu říct: Ach, tohle neznám. Většinou pak zahraju něco jiného a oni jsou spokojení.“

„Elgara?“

„Elgarův koncert pro cello.“

Harry přikývl. Hermiona vypadala unaveně a emocionálně vyčerpaně. Usrkla trochu máslového ležáku a najednou se prudce narovnala, když pendlovky na stěně odbily půl šesté. Harry polohlasně zaklel a pak se Hermioně omluvil.

„To neřeš, už jsem slyšela i horší. Měl jsi snad někde být?“

„Jo, musím zpátky do Prasinek a pak mi potrvá ještě půl hodiny, než dojdu do školy. Raději bych měl přeměnit tvoje cello a vyrazit.“

Dopila a vstala. Podala mu batoh, Harry ho přeměnil zpátky a vyšli na ulici před Děravým kotlem. Hermionina cella si nikdo ani nevšiml.

„Kdy odlétáš do New Yorku?“

„V neděli. Asi měsíc budu nacvičovat a poslední týden v listopadu mám vystoupení. Pak pojedu do Filadelfie na návštěvu přátel z Curtis a pak se vracím. Takže odlétám třetího listopadu a vrátím se třetího prosince.“

Harry se zamračil. Nepočítal s tím, že Hermiona na měsíc odletí, hned potom, co jí řekne, že je čarodějka. „Hlavně buď opatrná. Snaž se udržet vztek pod kontrolou. Nechceš přece, aby se stalo něco jako…“

„...jako ten incident v Carnegie Hall?“

Usmál se. „Blafoval jsem. Nemám nejmenší tušení, co se stalo v Carnegie Hall.“

Usmála se také. „Já vím. Tedy, domyslela jsem si to. Jsi dobrý.“

„Asi mi to nechceš říct?“

„Ne,“ řekla pevně. „To nechci:“

Pokrčil rameny. „No dobře. Počkej, musím ti upravit plášť.“ Mávl hůlkou odspoda nahoru, jakoby otvíral zip a kabát vypadal jako prve. „Myslíš, že bychom se mohli v sobotu vidět? Zrovna se jde do Prasinek…“

„Cože?“

„To je jedno. Mohl bych s sebou vzít přítelkyni. Je taky čarodějka, možná bys jí mohla ukázat počítač, a jak se v něm hledají lidé…“

„Uvidíme, jestli někoho dokážu najít. Pošlu ti adresu mého bytu, a jak se tam dostaneš po sově. Edita v sobotu vyráží do starožitnictví. Takže budeme mít byt pro sebe.“

To je dobře, pomyslel si Harry. Okamžitě se v duchu opravil na: to je dobře, že beru Ginny s sebou.

„Raději bys měla jít, než se někdo začne divit tvému oblečení…“

Přikývla a otočila se, zatímco Harry udělal krok zpět, aby nedostal cellem. V levé ruce držela klec se sovou a na zádech měla batoh, který jí Harry vyčaroval, aby měla kam dát knihy. Zdálo se to všechno pro ni těžké, ale ona si nestěžovala.

„Napíšu ti,“ řekla prostě a byla ta tam.

****

Autorčiny poznámky:
1. Pokud je mi známo, zaměstnanci na Informacích v Britské knihovně
nepřednášejí informace z webové stránky svého zaměstnavatele, tak jak
to dělala dívka v této kapitole. Nedokázala jsem sama vytvořit tak
byrokratický slang, i když jsem se snažila. No dobrá, možná že kdybych
se snažila víc... Což jsem tentokrát neudělala.
2. Na záchodcích v podzemce je skutečně nápis 'Hrdí nositelé ocenění
Toalety roku 1995!' Dočetla jsem se toho na stránkách Westminsterské
stanice, ale vzhledem k tomu, co už jsem té stanici provedla, tak jsem
protentokrát změnila umístění.
3. Název kapitoly se vztahuje ke Dvořákově 9. Symfonii „Novosvětská -
From The New World“. Myslím, že každé připomenutí Dvořáka má svou
cenu.