Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17. Špagety, víno a povídání si

Když se Hermiona vrátila dolů, cítila se mnohem lépe. Byla čistá, odpočatá a oblečení ve skříni, ačkoli jí nepatřilo, bylo podle její chuti a dokonale jí sedělo. Našla Draca stát v kuchyni u sporáku. Lákavě to tam vonělo a ona uznale začichala.

„Vaříš?“ zeptala se, neschopná skrýt překvapení v hlase.

„Boloňské špagety – to je nejsložitější, co zvládnu,“ odpověděl. Zdálo se, že je soustředěný na mleté maso, které smažil.

„Nejsložitější? Boloňské špagety?“ opakovala a přes jeho rameno nahlédla do pánve. „Vypadá a voní to skvěle.“

Přikývl a přidal nějakou zeleninu, kterou už si připravil, i když mávnutím hůlky. Energicky směs zamíchal a Hermiona se kousla do rtu ve snaze nesmát se mu. Takové soustředění při přípravě jednoduchého jídla! Draco přikryl pánev poklicí, obrátil se k ní a otřel si ruce utěrkou.

„Co je tu legrační?“

„Nic.“

„Snažíš se nesmát, tak co je tu legrační?“ opakoval. Vypadal skvěle, s vlasy stále vlhkými ze sprchy a s jiskřičkami v očích.

„Promiň – vážím si toho, že pro mě vaříš. Pobavilo mě, že někomu tak inteligentnímu a logickému jako ty, někomu, kdo se tak snadno učil kouzla, může vaření připadat tak těžké!“ Pokrčila rameny. „Myslím, že vaření je prostě jako lektvary! Složky se určitým způsobem smíchají.“

Shlédl na ni. „Děkuji za tip, ale nemám v úmyslu si na toto zvykat.“ Posadili se a Draco nalil Hermioně sklenku vína. „Je ti líp?“

„Ano, mnohem líp, děkuji.“

„Je to podivný, starý dům,“ poznamenal Draco. „Zvlášť ta obrovská nástěnná malba rodokmenu! Chci říct, kdo by si ve svém domě namaloval přes celou zeď rodokmen?“

„Já vím, všechno to tady tak trochu nahání hrůzu, ale hodně jsme to tu využívali.“

„Jsem na rodokmenu – věděla jsi to?“ pátral.

„Ano, už jsem ho viděla předtím, ale stejně jsem to věděla. Tvá matka byla rozená Blacková, že?“

Draco přikývl. „Potter je na něm taky.“

„Já vím. Někde před hodně pokoleními musíte mít společné předky.“ Pozorně sledovala Dracovu tvář a přemýšlela, jak by na to mohl zareagovat, ale jeho výraz se nezměnil.

„Vím,“ přitakal. „V tom rodokmenu jsou někteří pochybní lidé. Má matka měla mít dobrý vliv, a ona přesto… náš rodokmen je plný zla! Máme to v krvi.“

Hermiona upírala zrak na pohledného muže naproti ní a pečlivě přemýšlela, jak formulovat odpověď. „Zlo nemůžeš zdědit.“

„Myslíš?“

Kousla se do rtu. „Možná to není nejmoudřejší debata, kterou bychom mohli vést, protože tu spolu budeme nějakou dobu uvěznění? Měli bychom se držet neškodných témat.“

„Jen rozebírám své děsné geny,“ pokrčil rameny. „Nikdy se nedozvím, jak jsem mohl dopadnout tak zatraceně dobře!“

Hermiona obrátila oči v sloup a pak na něj chvíli soustředěně hleděla, než tiše pronesla: „Nevěděl jsi, že to, co dělali tvoji rodiče, bylo špatné?“

„Samozřejmě že ano.“

„Ale stejně jsi je následoval?“ Úzkostlivě ho pozorovala, protože nechtěla porušit to nejisté příměří, které podle všeho měli.

„Ty jsi nedělala, co chtěli tvoji rodiče? Nesouhlasila jsi s jejich názory?“ ptal se Draco; nezdál se být rozčilený.

„Samozřejmě že ano, ale moji rodiče neplánovali zločiny s Pánem zla,“ namítla. Uvědomila si, že to znělo jako obvinění, tak vysvětlovala: „Jsi dobrý člověk. Nedokážu si představit, jak ses asi musel cítit, když tě donutili páchat zlo!“

„Nenutili mě!“ řekl. „Snažil jsem se, aby mí rodiče byli šťastní. Navzdory všemu jsem je miloval, a když jsou jediní, kdo na tebe má v dětství vliv, chceš je potěšit.“

„Zřejmě ano,“ odpověděla.

„Udělala bys přesně to samé – opravdu o tom přemýšlej, Hermiono,“ pokračoval Draco. „Vážně si to představ – tvoji rodiče jsou temní, následují Pána zla. Co bys dělala?“

Upřeně na něj hleděla, a pak zamrkala. Vlastně o tom takhle nikdy nepřemýšlela. V dětství věříte tomu, co dělají vaši rodiče, dokud nedospějete natolik, abyste to mohli zpochybnit. Zírala na Draca a bylo jí ho nesmírně líto. Do jaké strašlivé situace se dostal – není divu, že byl na konci jejich společné školní docházky tak konfliktní. „Je mi to líto, Draco. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela.“

„Ale ne!“ zvedl Draco ruku. „Nevjíždějme na Soucitnou ulici! Vede až k Blahosklonné věži a městu Velká hádka!“

Propukla v smích při jeho popisu – byl chytrý a vtipný. „To nebyl soucit – ale… náklonnost,“ váhavě vyřkla poslední slovo. Draco jí pohlédl do očí a ona se maličko usmála. „Jsem ráda, že ses rozhodl nám pomoct – informovat Harryho a to všecko.“

„Opravdu? I po událostech několika posledních týdnů?“

„Ano.“ Hermiona se zazubila. „Každopádně bys měl být rád, protože jestli tohle všechno dobře dopadne, Harry bude tvým dlužníkem.“

„Nemyslím, že Potterovi někdy svůj dluh splatím. Jsem si jistý, že kdyby byli temní jeho rodiče, on by se jim vzepřel. Zase by byl tím zatraceným světcem, jakým je teď.“ V Dracově hlase se objevil zatrpklý tón a to Hermiona nerada slyšela, protože teď už takhle mluvil jen vzácně.

„No, tak to se úplně pleteš,“ opřela se v židli a založila si ruce. „Harry by ctil své rodiče a jsem si jistá, že by udělal přesně to, co ty – i kdyby byli špatní. Není žádný světec.“

„Je hezké slyšet, že si to myslíš.“

„Ale dostal se do situace, nad kterou neměl žádnou kontrolu, stejně jako ty!“ pokračovala. „Neprosil se, aby byl sirotek, a musel se s tím vypořádat.“

Draco přimhouřil oči. „Jakou to má souvislost?“

„Co?“

„To byl velmi rychlý skok k jeho obraně – kvůli nedostatku lásky jsi ho začala mít ráda?“ Draco zvedl obočí, ale v jeho výrazu ani tónu nebyl žádný humor.

Hermiona si hlasitě povzdechla. „Proč zase naznačuješ, že s Harrym jsme víc než přátelé?“

„Očividně jsi přitažlivá,“ Draco se na okamžik zarazil, ale Hermiona si dala pozor, aby se její výraz nezměnil. Nehodlala se od něj nechat takhle dráždit. „A Potter je spasitel kouzelnického světa, bezúhonný občan s polovinou mozku a pravděpodobně pěknou malou sumičkou za svou práci. Řekl bych, že bude na špici tvého seznamu nejžádanějších nápadníků.“

„Je můj přítel,“ Hermiona položila důraz na slovo přítel. „Nemyslím na něj takhle.“

„Proč ne? Existuje pravidlo, které říká, že jakmile jste jednou přátelé, už nikdy to nemůže být jinak?“ zeptal se Draco.

„Ne, ale je to obtížné. Jakmile se s někým spřátelíš, je těžké to změnit – prostě by to nebylo správné. Harry je jako můj bratr.“

„Uvidíš, že na tebe nemyslí jako na sestru,“ trval na svém.

„Nemáš tušení, jak na mě myslí.“

„Je k tobě velmi ochranitelský.“

„Proč všechen ten zájem?“ řekla vyzývavě, už měla dost jeho otázek. „A co, když jsem do Harryho šíleně zamilovaná?“

„Jo, máš pravdu. Co, když?“ opakoval, a pak náhle vstal a šel ke sporáku.

xxx

Jídlo bylo skvělé, ale Hermiona se cítila trapně, protože Draco byl sice zdvořilý, ale nic víc. Zlobila se, neboť byl očividně rozrušený, ale nezačal o tom mluvit. V duchu si promítla jejich rozhovor a divila se, proč ho tak zjevně zajímá její a Harryho vztah. Mohl by žárlit? Opravdu?

„Kolik jich zvládneš, než se opiješ?“ Dracův hlas vnikl do jejích myšlenek a ona si uvědomila, že jí nalévá.

„Tahle otázka mě má zastavit, než se namažu, nebo naopak?“

„Rád bych tě viděl nalíznutou.“

„Ráda bych viděla nalíznutého tebe!“ vrátila mu s úšklebkem. „Bylo by hezké vidět ten chladný, klidný interiér trochu pocuchaný.“

„Přesně z toho důvodu se moc často neopíjím.“

Umyli nádobí, při čemž dobře spolupracovali, a pak přešli do jednoho z pokojů v přízemí. Byl poměrně malý, ale Hermioně se líbil, protože nebyl tak ponurý jako většina ostatních místností. Noci byly už trochu chladné, tak Draco zapálil oheň a Hermiona se usadila na pohovce.

„Zajímalo by mě, jestli Harry už chytil někoho z těch lidí, o kterých jsi ho informoval. Chtěla bych vědět, co se děje,“ řekla.

„Kdyby je pochytali, byli bychom volní,“ odpověděl. Lehl si na velký koberec před krbem. Mávl rukou, kterou nedržel sklenku vína. „Mohla by ses vrátit ke svému životu a už nikdy bys se mnou nemusela ztrácet čas!“

„No jestli tohle není škemrání o lichotku, tak pak už nevím, co by to mohlo být!“ prohlásila.

„Lichotku?“

„Ano. Říkáš – už nikdy bys se mnou nemusela ztrácet čas. Takže ode mě se očekává, že řeknu – ach, Draco, chci být pořád s tebou, i když nemusím!“ Uchechtla se Dracovu výrazu.

Zvedl obočí. „Tak pokračuj.“ Přiložil si ruku k uchu. „Mluv – čekám.“

„K tomu nedojde.“

„To ty ses ptala, co se bude dít, až všechno skončí,“ připomněl jí.

Váhavě se sesunula z pohovky a ploužila se k Dracovi, který ji nedůvěřivě sledoval.

„Zeptala jsem se, ale předpokládám, že přijde na to.“

„Přijde na co?“

„Stalo se nemožné?“ zeptala se.

„Nemožné?“

„Stali se z Draca Malfoye a Hermiony Grangerové přátelé?“ Usadila se vedle jeho natažených nohou a znovu zvedla sklenku s vínem.

„No, asi před hodinou bych ti řekl, že ano,“ přikývl. „Ale neexistuje možnost, abych to tvrdil teď.“

Zmateně na něj zírala. „Proč ne? Co jsem provedla?“

„Řekla jsi mi, že jakmile se s někým spřátelíš, je opravdu těžké stát se něčím jiným.“ Upřeně na ni hleděl a jeho hlas mírně poklesl. Teď se odmlčel a sledoval její reakci. Cítila mravenčení, což se jí už nějaký čas nestalo, protože jí došlo, co právě řekl, a co je důležitější, co se asi chystá říct.

„Neříct, že jsme přátelé, ještě neznamená, že tomu tak už není,“ konstatovala.

„To je pravda. Takže jsme?“

„Obávám se, že ano,“ usmála se na něj a on obrátil oči v sloup.

„Tak takhle to je!“ řekl, položil svou sklenku vína a převrátil se na záda. „Jsem navěky předurčený nebýt pro Hermionu Grangerovou nic víc než přítel!“ Zavřel oči, ale o chvíli později je prudce otevřel, když se naklonila trochu blíž a než promluvila, také odložila sklenku.

„To jsem neřekla, ne?“