Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18. Mravenčení

Draco se posadil a jeho oči prozkoumávaly Hermioninu tvář. „Co přesně se snažíš říct?“ Jeho hlas byl tak vřelý, že se jí podlomila kolena.

„Nejsem si jistá, co chci říct,“ zašeptala. Sklouzla pohledem ke skleničkám a nervózně si olízla rty. „Myslím, že můj úsudek ovlivňuje víno.“ Znovu se podívala na Draca a výraz jeho tváře jí bral dech. Skutečně vypadal rozrušeně, trochu zklamaně… cítila, jak se v nitru rozechvívá. Dotklo se ho, že žertovala o vínu? Čekal, že řekne víc? Prohodila to jen proto, aby zakryla rozpaky. Zamrkal; všimla si, jak jeho hrudník prudce stoupá a klesá.

„Tvůj úsudek je naprosto správný, Hermiono. Potter je dobrý chlap a já jsem jeho nemesis. Takže jsme všichni dospěli a dokážeme spolu mluvit bez toho, abychom se vzájemně uráželi? Nástěnná malba nahoře dokazuje, kdo jsem, a měla by ses držet svých původních názorů na mě.“

Upřeně na něj hleděla, šokovaná jeho náhlým výbuchem. Obvykle byl sebevědomý, klidný, vyrovnaný, dobře vypadající muž s  penězi a vlivem. Tento náhlý projev pochybností o sobě samém byl znepokojivý a šlo o ni – o její názor na něj. Chvíli se na ni díval, ale pak se začal zvedat a odvrátil od ní pohled. V tom okamžiku si uvědomila, že ho teď nemůže nechat jít, ne když jim trvalo tak dlouho, než se dostali do tohoto bodu. Ne, když byla konečně ochotná připustit, že pro ni něco znamená. Chytla ho za paži a nedovolila mu vstát, a pak bez přemýšlení vztáhla ruku k jeho tváři.

Polkla, hrdlo jí vyschlo, když se konečky prstů jemně dotkla jeho svěží, hladké pleti. Mravenčení jí postupovalo paží k žaludku a dech se jí zrychlil. Nikdy se takto nedotýkali. Po celou tu společně strávenou dobu o sebe sem tam náhodně zavadili, drželi se při úleku nebo při přemísťování, ale nikdy se jeden druhého nedotkli záměrně. To Hermionu ujistilo, že Draco je skutečně dokonalý gentleman.

Chtěla ho jen pohladit po tváři, aby mu tak ukázala, co pro ni bylo obtížné vyslovit, ale když začala, nedokázala přestat. Svými prsty sledovala linii jeho čelisti, a pak překvapila nejen Draca, ale i sebe, když zvedla druhou ruku a zopakovala pohyby té první, takže vzala jeho obličej do dlaní.

Popadl ji za zápěstí a hleděl na ni tak pronikavě, jako ještě nikdy. „To nemůžeš.“

„Sklapni,“ odpověděla rázně, protože její nenadálé intimní gesto zvedlo stavidla emocí, které se v ní vzdouvaly. Uvědomovala si, že všechno, k čemu se chystá, jde proti jejímu nejlepšímu úsudku, ale chtěla cítit něco jiného než napětí a strach. Toužila po tom, aby ji někdo objímal, a když Draco spustil své obrany, stačilo to k přesvědčení, že potřebuje jeho. Když se nakláněla blíž, viděla, jak jeho tvář tuhne, očima těkal po jejím obličeji, jako by úplně nevěřil tomu, co se chystá udělat.

Předkláněla se, dokud se jejich rty nesetkaly, jen jemný dotek, jako pírkem – horký a neuvěřitelně příjemný. Draco se nechal líbat, reagoval na ni, ale nic víc. Naklonil se k ní, ale ruce si držel u těla, takže se dotýkali jen rty, a díky této jemné, něžné a ohleduplné odezvě na ni se Hermioně povedlo chytit dech. Když jste někoho poprvé políbili, obvykle to bylo obezřetné a poměrně cudné, nebo žhavé a vášnivé, ale tohle nebylo ani jedno z toho.

Draco s ní zacházel jako s něčím drahocenným, jako by nechtěl nic uspěchat nebo pokazit. Stejně, jako ho ona líbala, s respektem, opatrností a jakousi bázní. Hermionu zaplavila vlna absolutní touhy. Aniž by o tom přemýšlela, znovu vzala jeho tvář do dlaní a přidržela ji, zatímco její rty tančily s jeho.

Okolí se rozostřilo, protože cele vnímala žár, chvění a elektrizující pocity, které jí dosahovaly až ke špičkám prstů na rukou i na nohou. Středem jejího světa teď byly rty, pohybující se s jejími tak sladce, smyslně a s obrovským citem. Takový polibek ještě nikdy nezažila; neprohluboval se, nekončil a přitom způsobil, že se začala rozplývat. Teplo se šířilo z jejich spojených rtů, a nyní se měnilo na neskutečný žár. Nedokázala zadržet drobné, tiché, přerývané sténání, které jí unikalo, a cítila, že Draco okamžitě reaguje a jeho rty jsou stále dobyvačnější.

Naklonila se k němu, chtěla víc, chytila se jeho svalnatých paží a přitiskla se k němu od pasu nahoru. Byl žhoucí, skvěle chutnal a zaplavovala ji jeho nádherná vůně. Teď se ztrácela sama sobě; prostý malý polibek, který začala, se změnil v něco, co si nikdy nedokázala představit. Byl vzrušující, smyslný, nádherný… ale to z něj nedělalo ten nejlepší polibek, jaký kdy zažila. Bylo to ve dvou lidech, kteří se měli vzájemně nenávidět, a nakonec si porozuměli.

Draco se odtáhl, ale pak ji objal a ona se nechala vtáhnout do jeho náruče. Takhle seděli celou věčnost, ani jeden z nich nepromluvil. Hermioně bylo jasné, že se tím polibkem něco změnilo, protože jak by po něm mohlo vše zůstat při starém? Srdce jí stále prudce bušilo. Jako první promluvil Draco.

„Doufám, že tohle neprovádíš se všemi svými přáteli.“

Narovnala se a zaklonila hlavu, aby mu viděla o tváře. „Ne - jsi jediný.“

„Chci být jediný.“ Pochopila dvojsmysl jeho slov a usmála se na něj.

„Jediný, kvůli kterému jsem se skoro nechala zabít? Téměř přišla o magii? Jediný, kterého mám chuť proklít asi patnáctkrát denně?“ lehce se uchechtla. „Takhle jsi to nemyslel, že?“

xxx

Když Hermiona následujícího rána šla dolů na snídani, cítila se trochu trapně. Neměla tušení, jak se k ní bude Draco chovat. Už jedl. Seděl za stolem s miskou cereálií.

„Ráno.“

„Dobré ráno.“

Rychle si nalila kávu, popadla jablko a připadala si nesvá. Neměla jinou možnost než si sednout naproti němu a začít jíst, ale on ani nevzhlédl od novin, které četl. Lokla si kávy, snědla jablko a pak na něj znovu vrhla letmý pohled. 

Tentokrát k ní zvedl oči.

„Jsi v pořádku?“ pátral.

„Myslím, že ano.“

„Takže nejsi?“ zeptal se znovu. Pokrčila rameny, ale neodpověděla, a on odstrčil noviny. „Čekáš, že se ti budu věnovat?“ Usmál se a ona ho probodla pohledem.

„Ne. Chci si udělat pár toustů, dal by sis?“ Skutečně moc toužila, aby se jí věnoval, protože po včerejším večeru tak nějak čekala, že se věci změní. Nebyla si jistá, jak by se měly změnit. Možná, že jejich polibek nevnímal tak, jako ona.

Strčila chléb pod gril a zírala ven z malého okénka. Když bylo jídlo hotové, sehnula se, aby vytáhla mřížku zpod grilu, ale ta jí z ruky chráněné chňapkou vyklouzla přímo na paži.

„Au!“ vykřikla a hleděla na nabíhající rudou linii. Draco vyskočil, podíval se jí na předloktí a zvedl svou hůlku.

„Nehýbej se,“ přikázal a mávl hůlkou nad popáleninou. Prozkoumal svou práci a přikývl. „Teď by to mělo být v pořádku.“

„Díky,“ řekla. Stále ji držel za ruku. Chvíli na sebe hleděli, na toust zapomněli. Hermiona cítila, že musí něco říct. „Ohledně včerejšího večera…“

Přimhouřil oči. „Ale ne! Žádný rozhovor typu ‚ohledně včerejšího večera‘!“

„Chtěla jsem jen říct…“

„Nemusíš nic říkat,“ přerušil ji. „Vím, že se to stalo v zápalu okamžiku a že jsi to nechtěla udělat.“

„Nevkládej mi slova do úst. Chtěla jsem říct, že jsem neplánovala tě políbit a stalo se to v zápalu…“

„Neřekl jsem to zrovna?“ zeptal se.

„Ale nelituji toho,“ ztišila hlas. „Bylo to úžasné.“ Trošku těžce se jí dýchalo, protože to považovala za velké přiznání. „Nečekala jsem, že se budu takhle cítit, když tě políbím.“

Dracův výraz se změnil, oči mu potemněly, a pak ji bez varování popadl v pase a vysadil na kuchyňskou linku, přitiskl se k ní a pevně, ale jemně ji políbil. To Hermionu úplně zaskočilo, na okamžik nereagovala, ale pak magie, která vznikla včera večer, ožila, rozechvění se šířilo jejím tělem a její rty začaly odpovídat těm Dracovým.

Byl stále jemný a z nějakého důvodu to působilo mnohem opojněji než dravý polibek. Cítila kolem sebe jeho paže, přitahovaly ji skoro na kraj pracovní desky, a když se jeho tělo ještě pevněji přitisklo k ní, objala ho rukama kolem krku. Jejich ústa spolu tančila a Hermiona ho ochotně nechala, aby otevřel její rty a prohloubil polibek. Lpěla na něm, v tu chvíli už úplně ztracená; bylo jí jedno, že už se dál neobtěžuje s předstíráním, že ji nepřitahuje.

O chvíli později domem otřásla ohlušující rána, a než stihla seskočit z linky, z haly k ní dolehly hlasy.