Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třináctá

„Ginny Weasleyová…?“

Smích zněl tvrdě a pohrdavě. „Ach, velmi správně, Harry. To mi lichotí. A po všech těch letech. Představte si to – velký a mocný Harry Potter si pamatuje malou bezvýznamnou Ginny Weasleyovou.“

Změnila se, pomyslel si Harry. Vždycky měla štíhlou, atletickou postavu; teď byla starší, hubenější, tvrdší. Vlasy měly tentýž omračující odstín zrzavé weasleyovské barvy, ale byly kratší, upravené do drahého účesu. Všechno na ní, od vysokých bot až po vlasy, páchlo penězi. Ale čí peníze to byly? Věděla, pro koho pracuje, nebo byla jen další něčí loutkou? Ať tak či tak, teď byla napjatá jak struna a Harry obezřetně sledoval její hůlku. Ohlédla se ke vstupu do jeskyně, ale její bdělost ani na chvíli nepolevila.

„Přiveďte ji dovnitř.“

Harry se podíval přes její rameno a na okamžik zavřel oči, zhluboka se nadechl, zaťal zuby a snažil se rozptýlit rudou mlhu vzteku, kterou vyvolal pohled na Natašu, přitaženou do jeskyně potlučenou a odřenou, s roztrhaným oblečením a s pevně spoutanýma rukama.

Když Ginny uviděla jeho výraz, ušklíbla se: „Opravdu, Harry, nic se nezměnilo. Vidím, že máš pořád slabost pro zrzky…“

Harry si jí nevšímal. „Tašo, jsi v pořádku?“

Donnelly a Masonová ji drželi mezi sebou za lokty a svírali ji tak pevně, že se její nohy skoro nedotýkaly země. Vzhlédla a v tlumeném světle na něj oteklýma očima zamžourala.

„Naprosto.“

„S touhle Ginny to nepůjde hladce. Víš to, že jo?“

Kolem ucha mu proletěla další kletba, až sebou trhl – prošla tak blízko, že mu horko popálilo tvář. Tentokrát nebyla omračující a mínila mu tím připomenout, že jí jde o obchod. Hlas, kterým ho znovu oslovila, zněl téměř nechutně sladce: „No, Harry, shledání bylo příjemné, ale povídání už bylo dost. Jestli chceš svoji přítelkyni zpátky jinak než naporcovanou na kousíčky, doufám, že pro mě něco máš.“

Harry se nervózně ohlédl přes rameno na pulzující zelené světlo… už se s tím úkolem dostal tak daleko, že se teď nemohl zastavit, ale skok do záhadných magických zelených světel nebyla přitažlivá vyhlídka. „Ginny…“

„Teď, Harry – Impedimenta!“

„Finite!“ Jakmile kouzlo Ginny zatlačilo Harryho blíž k trhlině, ucítil to. Náhlý tah za bránici, jako při přemístění. Padl na kamennou stěnu, která se rozpustila jako mlha, a on se bezmocně řítil do nicoty. Jeskyně se kolem něj točila ve víru zelené a šedé magie. Měl ještě tolik času, aby zachytil Natašin zděšený pohled, než byl vtažen vzad a zmizel v prázdnotě. Při pádu mu v uších rezonovaly zvuky odrážejících se kouzel – jeho Finite zřejmě zafungovalo – Dracovi se podařilo osvobodit z Ginnyiny kletby.

Výtečně, kámo… pomyslel si pochmurně, než všechno zčernalo.

***

„Kruci, Harry, to byl pořádný pád… jsi v pohodě?“

Harry otevřel oči, ale pád ho připravil o dech a nic kolem jako by nefungovalo správně. Na chvilku to vzdal, vrátil se zpět do temnoty a pokusil se analyzovat situaci.

Ležel na zádech a bolest ve všech kostech svědčila o drtivé síle, se kterou dopadl. Ale kde to ležel? Nebylo to v… pokusil se vybavit si okolnosti svého pádu, ale ty vzpomínky se zdály být podivně utlumené a obtížně uchopitelné. Ležel na hřejivé trávě, kterou cítil na tváři a konečcích prstů, ale ne pod dlaněmi.

Měl snad rukavice?

„Harry, slyšíš mě, kámo?“

Muž… pomyslel si. Navíc mladý a bolestně známý.

Znělo to jako… Ron? Ne – Ron ne. Harry zamžoural, zhluboka se nadechl a zkusil to znovu. Tentokrát byl odměněn jasným slunečným svitem, natolik silným, že ho donutil sebou škubnout. Obloha nad ním byla jasně modrá jako v nádherný letní den. Bylo mu teplo – když se zhluboka nadechl, ucítil vůni ovoce, jakousi nepojmenovanou sladkost. Hřejivá tráva a kůže.

Kůže?

S dlaní na čele se zoufale snažil soustředit na shluk obličejů, které se nad ním skláněly.

„Co se kurva stalo…?“

„Slovník, mladíku! Za minutku budeš v pořádku, jen nechvátej. Byl to dost drsný pád.“ Ten hlas byl nezaměnitelný. Slyšel ho ve snech i nočních můrách a jednou v temném lese kdesi na konci světa…

„Mami?“

Harry se za pomoci mnoha rukou opatrně posadil. Konečně zaostřil zrak a rozhlédl se. A všechny racionální myšlenky vyletěly komínem…

„Pane bože…“

Byli tam jeho rodiče. Tohle nebyl sen nebo halucinace způsobená pádem. Opravdu tam byli, seděli přímo před ním v podřepu. První šok vyvolalo, jak mladě vypadali. Samozřejmě, bylo jim sotva přes dvacet, když… ale ta myšlenka se rozplynula jako mlha na slunci, jakmile se nevěřícně rozhlédl.

Spolu s jeho tátou ho s úzkostlivými výrazy obklopovali Sirius, Remus Lupin, George… ne, Fred, Cedrik Diggory, všichni jako jeden muž oblečení do famfrpálových dresů. Harry s bolestným píchnutím poznal koženou výstroj, kterou měl na sobě poté, co opustil školu, jen výjimečně, když měl čas si zahrát.

Matčiny ruce ho pečlivě prohmatávaly, jestli nemá nějaké zranění. „Uklidni se, srdíčko. No tak. Pojď se ke mně na chvilku posadit, než se budeš cítit lépe.“ Četné ruce ho postavily na nohy a umožnily mu poprvé se rozhlédnout.

Zamrkal. Kde to byl? Kam až oko dohlédlo, se táhly mírně zalesněné pastviny, které dosahovaly až ke vzdálenému obzoru k horám se špičkami pokrytými sněhem. Vypadalo to jako…

Jako co to vypadalo?

Potřásl hlavou, poslušně následoval svou matku do stínu stromů a nechal se od ní přemluvit, aby se k ní posadil do trávy, položil si hlavu na její klín a nechal si prsty jemně cuchat vlasy.

„Jak se cítíš, zlatíčko? Vzpomínáš si, co se stalo?“

Beze slova zavrtěl hlavou a skrz listy stromu pozoroval svého otce, Cedrika, Siriuse a Freda, jak si pohazují camrálem sem a tam.

Ozval se Lupinův hlas a Harry si uvědomil, že musel přijít ke stromu za nimi. Vypadal tak mladě, pomyslel si, ne tak, jak si ho pamatoval, šedivého, zjizveného a vyčerpaného. Harry byl také hodně unavený, ale v teple a uvolněný, a matčiny prsty ve vlasech působily velmi uklidňujícím dojmem. Podřimoval a poslouchal, jak Lupin mluví o tom, že on, Harry, hrál na postu chytače, natahoval se po Zlatonce, minul a spadl.

Začátečnická chyba, pomyslel si Harry ospale. Nijak překvapivé, protože málo trénoval.

Proč málo trénoval?

Harry se zamračil a pozoroval obrazec, který vytvářela hra světla a stínů v matčiných vlasech, kde měnila rusou na zlatou. Něco mu to připomínalo. Vůně bylinek a zvuk tekoucí vody…

Byl to jen sen. Co záleželo na snech, když byl Doma.

Harry usnul.

***

Když se vzbudil, zjistil, že má hlavu podloženou něčím, co vypadalo jako složený plášť. Stále ještě v polospánku se zamračil. Určitě tam byla jeho máma. Zdálo se mu to?

„Vítej zpátky, Harry. Prospal jsi spoustu hodin, už je skoro čas na večeři.“ To byl hlas jeho otce…

Harry otevřel oči a usmál se. „Ahoj, tati.“ Na to se posadil a rozhlédl se. Kromě několika postav v dálce bylo celé okolí opuštěné. Vedle otce seděl Sirius a Remus se ležérně opíral o kufr. Harryho úsměv nabyl na síle. „Siriusi, Remusi… kde je máma?“

Remus natáhl ruku, aby mu pomohl na nohy. „Šla napřed. Požádala nás, abychom na tebe dávali pozor, dokud se nevzbudíš. Pojď, nebo přijdeme pozdě na večeři.“

Harryho ani nenapadlo se něčemu divit. Čtyři mladíci si povídali a smáli se, zatímco kráčeli přes trávník za lákavou vůní jídla a k ohni probleskujícímu mezi stromy.

Takhle to mělo být vždycky… pomyslel si Harry, když se připojil ke známým tvářím usazeným okolo dlouhých stolů. Seděli pod širým nebem na velké mýtině obklopené vysokými stromy. Odněkud slyšel hudbu, trubky – nebo možná nějaký druh fléten, a bubny. Později třeba dojde na zpěv, pomyslel si šťastně a sáhl po chlebu. Na vzdálenějším konci stolu viděl Teda Tonkse, jak škádlí svou dceru a zetě, a za nimi Dobbyho.

„Víno, Harry?“

Harry se otočil a zjistil, že vedle něj stojí Sirius se džbánem v ruce.

„Ano, díky.“

Od velkého ohně ucítil lákavou vůni připravovaného masa… což vyvolalo v jeho mysli vzpomínku. Na jiný stůl a na jinou rusovlasou ženu.

„Ne, obyčejné je dobré. Nemám s obyčejnými věcmi moc praxe.“

Světlo ohně se odráželo v rudém víně před ním. Harry zavřel oči, pustil z hlavy jídlo a rozebíral vzpomínku, která mu připadala příliš důležitá, než aby se ztratila v mlze, která ji zjevně zakrývala.

Taša?

Rozevřel oči dokořán, vzhlédl a zjistil, že ho matka ostražitě sleduje.

„Mami… Co se to děje?“

„Nic, srdíčko. Proč by se mělo něco dít?“

„Mami?“

Povzdechla si a zdráhavě vstala od stolu. „Pojď se mnou, Harry.“

Vzala ho za ruku a vedla ho na okraj mýtiny, kde si mohli pohovořit v soukromí. Převlékla si šaty, pomyslel si Harry nesouvisle. Předtím měla na sobě mudlovské džíny a košili. Teď byla oblečená v podobných šatech, jaké měla na sobě Taša…

Mlha se trochu rozplynula. „Nataša. Jak jsem mohl…? Mami, co je tohle za místo?“

Smutně se usmála. „Má mnoho jmen, zlatíčko. Tir Na Nog, Onen svět, Země věčného mládí, Valhala.“

„Nebe?“

„Jedno místo, mnoho názvů, miláčku.“

„Takže jsem mrtvý?“

Zdánlivě dlouhou dobu mlčela a dívala se, jak jeho otec žertuje s přáteli a večeří u ohně. Pak neochotně zavrtěla hlavou.

„Ne, Harry. Ne, srdíčko, nejsi mrtvý. Tohle ještě není tvoje místo – dokud nebudeš chtít, aby bylo.“

Harry si zmateně promnul čelo. „Tak proč jsem tady… a co myslíš tím – dokud nebudu chtít?“

„Můžeš tu zůstat, jestli chceš, srdíčko. Milujeme tě… chceme, abys zůstal – pokud to chceš i ty. Nikdo nemůže zpochybnit tvé právo tady být, miláčku. Můžeš tu s námi zůstat… navždycky.“

Bylo to velké, opravdu velké pokušení. Jeho vzpomínky na předchozí život byly rozmazané a nevýrazné – a s každým dalším okamžikem se stávaly vzdálenější. Mohl tu zůstat se svou mámou a tátou, se Siriusem, Remusem, Tonksovou, Fredem. Už nebudou žádné další boje, žádní další zločinci… žádný chlapec, který přežil.

Mohl tu zůstat, v klidu a míru, a poprvé v životě být prostě jen Harry.

Ale někde tam byla… dívka… žena a muž se světlými vlasy. Byli v nebezpečí, potřebovali ho.

Taša… a Draco.

Zavrtěl hlavou. „Je tu dívka, mami. A zlí lidé… a všechny ty sračky… promiň, nepořádky.“

Dotkla se jeho tváře, v očích vroucnost a lásku. Harryho zabolelo u srdce touhou po všem tom čase, který neměli. „Máš tu dívku rád.“ Nebyla to otázka.

„Já… ano, myslím, že mám. Líbila by se ti, mami. Je smrtelně nebezpečná s nožem, pistolí nebo i jen holými rukama, ale je fakt bystrá, laskavá – a zábavná, když se do toho pustí. Jo a je to taky zrzka.“

Lily si odfrkla: „Ano, slyšela jsem o té tvé slabosti pro zrzky od Freda Weasleyho. Zachraňoval jsi svět už dost dlouho, srdíčko. Vždycky máš na výběr, víš – nemusíš za nic pykat. Máš právo žít svůj vlastní život.“

„Já vím, mami… Souhlasím. Ale nejdřív ještě musím splnit jeden úkol…“ Sklonil se a políbil ji na tvář. „Promiň. Rozluč se za mě s ostatními.“

„Hodně štěstí, srdíčko. A dej na sebe pozor. Nechci tě tady ještě dlouho vidět, jasné?“

Harry poodstoupil, zavřel oči, soustředil svou sílu a umožnil jí, aby se v něm pomalu rozvinula, až cítil, jak mu vře v žilách.

Tohle není skutečné. Nepatřím sem. Kniha… hůl… Nataša, zbitá a potlučená, pevně držená nějakým mužem a ženou.

Bolelo to… cítil pouto jejich lásky, pouto všech, které ztratil a které znovu ztrácel. Nutkání se k nim vrátit, odpočívat v klidu a bezpečí, ho trhalo na kusy.

Ale tohle ještě nebyl jeho čas, ani jeho místo.

Onen svět, který ho obklopoval, vybledl a on znovu padal.

***

„Gratuluji, Harry Pottere. Vedl sis velmi dobře.“ Tento ženský hlas nepatřil jeho matce.

Otevřel pomalu oči a rozhlédl se. Onen svět, stromy, oheň, jeho rodina a přátelé byli pryč a jeho mysl byla konečně zase čistá. Stál v obrovské jeskyni se stropem tak vysokým, že se ztrácel ve tmě. Kolem stěn plála řada pochodní, které ale vrhaly jen tolik světla, aby ozářily siluetu ženy stojící na druhém konci.

Dovnitř ani ven nevedla žádná cesta.

Harry už se ocitl v menších prostorech, než byl tento, ale nepřítomnost jakéhokoliv východu ho znervózňovala. Zvlášť, když neměl tušení, kde je, nebo jestli je možné se odtud přemístit.

„Kdo jste?“ Potěšilo ho, že mluví o mnoho sebejistěji, než se cítil.

Postava pomalu vykročila ze stínu. Měla na sobě jednoduché šatů, které vypadaly jako z nebělené vlny. Byla vysoká a štíhlá a černé vlasy spletené do jednoho copu jí splývaly po zádech. Když se přiblížila, světlo pochodně odhalilo drobnou tvář s vystouplými lícními kostmi, poněkud změkčenou dlouhými řasami a širokými rty. „Vítej, Harry Pottere. Jsem Vivianne, strážkyně tohoto místa a toho, co chrání. Během dlouhých staletí mé služby nejsi první, kdo objevil mořskou jeskyni a způsob, jakým je zamaskovaná, ale nikdo neuspěl v průchodu do Onoho světa. Je na místě ti blahopřát.“

Když Harry uslyšel její jméno, jeho výraz nabyl na ostražitosti. „Vivianne. Ta Vivianne – z legend?“

Naklonila hlavu ke straně. „Věřím, že mohu říct, že ano.“

„Příběhy o vás neříkají, že byste byla k Merlinovi přátelská. Vyprávějí o tom, jak jste ho uvěznila v…“ odmlčel se a s očima dokořán se rozhlédl, „... v jeskyni. Je tady?“

„Želbohu, nikoliv. Čekám zde po celá staletí sama. Místo odpočinku… krále Artuše, jak ho znáš ty, a mého pána Merlina je ztraceno v temnotě historie. Pokusila jsem se ho polapit v mládí, z hrdosti a pošetilosti, ale i když jsem mocná, nikdy jsem nemohla uspět. Tato vigilie, kterou vidíš, je mým pokáním za zradu toho, kdo byl pro mě něco jako otec.“

„Takže jste znala Carona… omlouvám se, Aluna.“

Její výraz změkl. „Jistě. Dokud jsem sloužila a učila se u mého pána, Alun stál po jeho boku…“

„... a když nastal čas, byl to Alun, kdo vám přinesl Merlinovy největší poklady, abyste se o ně postarala.“

„Ano. A teď nastal čas, abych je předala do jiných rukou. Ale pozor, Harry Pottere. Poklad, který ti předávám, je zdrojem obrovské magické moci. Ať se stane cokoliv, musíš zabránit, aby padl do rukou těch, kteří by mohli zneužít jeho moc ke zlu. Rozumíš mi?“

Harryho tvář se zachmuřila. „Uvědomujete si, že zatímco my spolu hovoříme, ony velice špatné osoby jsou v té mořské jeskyni? Vzhledem k této okolnosti bych dal přednost tomu ponechat hůl a knihu ve vaší péči, nebo jestli se to nezdaří, odnést je na ostrov Avalon, kde mohou zůstat v bezpečí u paní Branwen. Ten, kdo je hledá, je chytrý, vynalézavý a magicky schopný. Nemohu zaručit, že jestli mě bude následovat portálem, nenajde cestu přes Onen svět na toto místo… Proto ho musím odstranit, přestože i to znamená riziko.“

Vivianne vážně přikývla: „Dokonce i zde, Harry Pottere, hovoří tvoje jméno a pověst o odvaze a cti. Přenechat takovou důvěru není snadné – ale já ti ji předávám s jasnou myslí. Učiň, jak uznáš za vhodné.“

Harry se uklonil. „Děkuji, paní Vivianne. Teď, když mě omluvíte, tlačí nás čas. Už jsem se zdržel příliš dlouho. Na druhé straně portálu můj nejlepší přítel a moje…“ vybavil si slova, která ráno řekl Draco a usmál se, „... a dáma mého srdce bojují s našimi nepřáteli. Pokud si mohu vzít ty poklady, musím se k nim vrátit.“ Rozhlédl se po jeskyni, ale ani ve světle pochodní neviděl nic, co by se dalo označit jako kniha nebo čarodějova hůl. „Ehm… kde jsou?“

Usmála se jeho zmatení. „Poklady nemusí být přenášeny mezi říšemi, mohly by tě zničit. Objeví se, až projdeš portálem.“

Harry stroze přikývl: „Děkuji.“

„Hodně štěstí, Harry Pottere, a nechť tě provází požehnání bohů.“ Mávnutím její ruky se prostor jeskyně kolem nich zatřpytil zeleno-zlatým světlem, zcela odlišným od temně zelené barvy v mořské jeskyni.

Harry se naposledy uklonil. „Sbohem, paní Vivianne, a ještě jednou vám děkuji.“

Zdvihl svou hůlku, krátce sbíral síly, a pak se narovnal v ramenou a prošel portálem.

***

Vpadl do scény naprostého chaosu. Měl jen zlomek vteřiny na to, aby zaregistroval Donnellyho roztaženého na zemi s nosem a ústy od krve a s netečným, prázdným pohledem. Těsně u vchodu do jeskyně se Taša s rukama stále uvězněnýma v řetězech, prala s Masonovou, která evidentně byla stále v plné síle, pokud se tak dalo soudit z několika nových Rusčiných zranění.

Draco na tom byl hůř, protože ho už jednoznačně několikrát zasáhly Ginnyiny kletby. Celou jeskyni ozařovalo šarlatové a zelené světlo, jak ti dva bojovali o nadvládu, ale Draco byl výrazně oslabený, klečel, ruka s hůlkou se mu viditelně třásla a z uší a nosu mu tekla krev. Byl to mocný kouzelník, pomyslel si Harry, ale válečné zážitky výrazně oslabily jeho rezervy. Vykročil vpřed a lehce zablokoval Ginnyino kouzlo.

„Mám tě, Draco.“

Draco tak tak zvládl vděčně přikývnout, než se zhroutil na pokraji vědomí k zemi. Mezi Harrym a Ginny létaly kletby a oba kroužili kolem sebe. Harry si vyšetřil jen malou chvilku na starost o Natašu. Byla, jak často říkal, tou nejnebezpečnější ženou, se kterou se kdy setkal, jeho pomoc tedy nepotřebovala. Jeho úkolem teď bylo zajistit, aby to skončil s Ginny – ať už tak, či onak.

„No tak, Ginny…“ pomalu ji obcházel a odváděl tak její pozornost od Draca, „... víš, že to pro tebe nemůže dobře skončit, že jo?“

Ginny se zasmála, tvrdým posměšným smíchem, který se vůbec nehodil k dívce, jakou si pamatoval. „Velký Harry Potter… Jak by ubohá malá Ginny Weasleyová mohla porazit velkého Harryho Pottera, chlapce, který přežil, spasitele kouzelnického světa…?“

„Jak se to stalo, Ginny? Pověz mi, jak dívka, která bojovala proti Voldemortovi, skončila coby kouzelnický mazlíček Hydry? V čem je Hydra lepší, než ti bastardi, co zabili jednoho z tvých bratrů a dalšímu způsobili doživotní jizvy? Co si bude George myslet o organizaci, která zneužívá tvoji duši i tvoje schopnosti? Jak se z Ginny Weasleyové z Brumbálovy armády stala Araposa z Hydry? Co to vůbec znamená?“ Uvědomil si, že kletba, která mu prosvištěla kolem ucha, by s ním skoncovala, kdyby se jí nedokázal vyhnout. Ginny byla rychlejší a silnější, než si pamatoval, ale taky byla zoufalá a naštvaná, což vedlo k menší opatrnosti. Mohlo by to fungovat v jeho prospěch, ale také ji to dělalo nebezpečnější, jako kobru zahnanou do kouta.

Ginny protočila oči, ale navzdory Harryho maximální snaze zkoumat její obranu a hledat slabé místo, proud kouzel neustal a ani na okamžik nezakolísal.

„Portugalština, milý Harry, a raposa je portugalsky liška. Zabilo by tě, kdyby ses během své slavné kariéry zkusil naučit jiný jazyk?“

„Ach, ano, jistě. Tvůj bohatý milenec… nech mě hádat… který pracoval pro Hydru… byl Portugalec. Předpokládám, že to bylo něžné oslovení. Jak sladké.“

Ginny zavrtěla hlavou a v jejích očích se objevil jasný záblesk smutku. „Ne. Agostino byl Portugalec, ale nepatřil k Hydře. Se Sunilem jsem se seznámila, když přijel do naší vily na Algarve, a zamilovala jsem se. To Sunil mě přivedl do Hydry. Fascinovala jsem ho… nikdy nepotkal nikoho jako já…“

Nataša, právě provádějící svůj tradiční kruhový kop do čelisti Masonové, která vzápětí vrávoravě dopadla na kamennou stěnu, se za jejími zády rozesmála. Navzdory zoufalé situaci ji to pobavilo. „Panebože, ne… Ty jsi jedna z Bakshiho kočiček…“

Ginny se otočila, bledá zuřivostí. Na Harryho úplně zapomněla a paprsek z její hůlky protrhl kůži na Natašině už tak dobitém obličeji. „Já nejsem jedna z Bakshiho kočiček… Byl to můj… Milovala jsem ho a on miloval mě.“ Ruska sebou trhla, krev jí kapala po tváři a do oka, ale nevydala ani hlásku, aby jí poskytla uspokojení. Za ní se pomalu sbírala Masonová a se sténáním plivala zuby a krev. Nataša se na ni skoro ani nepodívala, svými pouty ji praštila ze strany do hlavy a Angličanka se bezvládně zhroutila na stěnu jeskyně v hlubokém bezvědomí.

Výborně, Tašo… Když se Ginnyina zuřivost zcela soustředila na dštění ohně a síry na Natašu, Harry uviděl svou šanci. Ale intenzivní magický boj, následující po jeho cestování mezi portály, mu vzal víc sil, než předpokládal. Těžce oddychoval a chvíli se dával dohromady – až málem bylo příliš pozdě. Prasklina ve zdi za Ginny, která zakrývala portál, teď zářila podivným stříbrným světlem. V něm mohl vidět obrys knihy a hole. Taša byla zaneprázdněná rozptylováním Ginnyiny pozornosti, aby mu poskytla čas, ale Harry věděl, že ani její síla nebude moc dlouho stačit.

„Nefandi si, zlato,“ lapala Nataša unaveně po dechu. „Byl mladý, okouzlující a pohledný a Hydra ho bezostyšně využila pro náborové účely. Taky byl předním odborníkem na vymývání mozků. Nezapomeň, že vymývání má různé podoby, a ne všechny zahrnutí mučení, drogy nebo paměť ovlivňující kouzla.“

„Nevymyl mi mozek… nepodvedl mě…“ Z Ginnyiny hůlky nekontrolovaně vyletěly jiskry a kolem ní podivně zablikalo červenozlaté světlo, jako kdyby jí magie prýštila přímo z pórů kůže. Její hlas zněl pronikavě a trochu se třásl vztekem. „... ani jsem nebyla pod vlivem nějakého kouzla. Jsem agentka Hydry a udělala jsem to pro NĚJ. SHIELD ho zabil… a já se teď konečně chystám… Avada Ke-“

Objevil se záblesk a světlo v očích Ginny pohaslo. Přes její rameno Nataša viděla, jak se Harry unaveně opírá o zeď a ruka s hůlkou se mu chvěje. Před jeho zděšenýma očima se Ginnyino bezvládné tělo zhroutilo dozadu, přímo do stříbrné záře, která sálala z trhliny.

S uši rvoucím řevem trhlina vybuchla.

Začíná se z toho stávat zvyk, pomyslel si Harry kysele a přimhouřil oči, protože mu bolestivě bušilo v hlavě. Když se usadil prach, uši mu krvácely a točila se mu hlava, ale nakonec se mu podařilo vyškrábat na nohy a s úlevou zaregistroval, že Taša i Draco se také začínají zvedat. Ginny ležela na opačné straně jeskyně; stružka krve stékající po kameni a její nevidomý pohled vyprávěly svůj vlastní příběh. Harry na okamžik zavřel oči a vzpomínal na dívku s planoucím zrakem, která ho políbila uprostřed nebelvírské společenské místnosti v den, kdy vyhráli famfrpálový pohár. Je mi to líto, Ginny…

Něco nad jeho hlavou zlověstně zaskřípalo a prudce ho tak vrátilo zpět do současnosti.

Kniha a hůl… musel je zabezpečit.

S nekontrolovaně se třesoucíma nohama, unavený tak, že téměř nezvládl klást jednu před druhou, se odvlekl k nyní mnohem širší trhlině, ve které byly kniha a hůl přes stříbrný kouř stále dobře viditelné.

Podlaha jeskyně se mu pod nohama nepříjemně posunula a Harry zděšeně ztuhl, protože se strop jeskyně začal hroutit...