Preklady fanfiction Harryho Pottera

AN: … Chtěla bych oznámit, že v povídce už odteď pravděpodobně nebudou žádné flashbacky (pokud se nerozhodnu jinak), takže vše, co budete číst, se bude odehrávat v přítomnosti. Chtěla jsem to jen ujasnit pro ty, které by to mohlo mást…

***

Kapitola 17 – Týmová práce

Draco pohyboval špičkou svého brku nepřítomně přes malý kousek pergamenu před sebou. Vždycky měl ve zvyku si při vyučování kreslit různé klikyháky, ale nikdy ne tolik, jako v posledních několika měsících. Škola už ho prostě tolik nezajímala.

Čas od času rychle blesknul pohledem k Hermioně, která vypadala, že je trochu nesvá. Většina studentů jí věnovala víc pozornosti než profesoru Snapovi, zírala na ni a šeptala si. Nemohl si pomoct, aby ji nelitoval, ačkoli si to nerad připouštěl.

„Veritasérum,“ Snapův monotónní hlas zaduněl zepředu učebny. „Pravděpodobně jeden z nejznámějších lektvarů všech dob, a určitě ten nejvíc prospěšný. Kdo z vás dokáže vyjmenovat nějakou z ingrediencí Veritaséra?“

Pár studentů zvedlo ruce, ale Snape je všechny ignoroval. Jeho pohled spočinul na Hermioně, která se hrbila na své židli, jako by se chtěla přede všemi schovat.

„Slečno Grangerová?“ zavrčel Snape.

Draco si všiml, že se začala strašlivě červenat. Soudě podle úšklebku na jeho tváři si Snape užíval, že na ni upozornil.

Hermiona si odkašlala a narovnala se. „Ehm…“ Shlédla na pergamen před sebou, jako by čekala, že se jí tam odpověď kouzlem objeví. „J-já nevím, profesore.“

„Co jste to řekla?“ zeptal se Snape, když přecházel k její lavici. „Musíte mluvit hlasitěji, slečno Grangerová, protože bych přísahal, že jsem vás slyšel říct, že nevíte.“

Několik studentů ze Zmijozelu se začalo pochechtávat.

„Slyšel jste správně, pane,“ opakovala Hermiona hlasitěji. „Já nevím.“

„No, no, no. Můžeme vypadat jako Hermiona Grangerová, ale nemáme její bystrost, že? Velmi zajímavé – nejste taková nesnesitelná vševědka, jako ta druhá.“

Draco za sebou uslyšel další smích – rozeznal, že jeden z hlasů patří Crabbeovi. Odolával nutkání se otočit a říct mu, ať vypadne… a pak se sám sebe zeptal, proč ho to vlastně vůbec tak moc rozzlobilo.

Teď už zářila Hermionina tvář úplně rudě a vypadala, že si přeje, aby jí spolkla podlaha. Draco tomu naprosto rozuměl. I část z něj si přála, aby jí země pohltila.

Naštěstí se Snape brzy vrátil do předu učebny. „Váš úkol bude vyrobit vlastní Veritasérum. Budete pracovat ve dvojicích, na dokončení séra budete mít čas do konce příštího týdne. Příští pátek každý z vás otestuje svůj lektvar na skupině dobrovolníků, takže si také připravte krátký list otázek, na které se jich budete ptát.“ Snape zvedl kus pergamenu ze svého stolu. „Dvojice jsem dal dohromady takto: Bonesová a Finch-Fletchley, Weasley a Parkinsonová, Bulstrodeová a Goyle…“

Snape pokračoval ve vyjmenovávání všech studentů, ale Draco mu nevěnoval pozornost, až dokud neuslyšel poslední dvě jména.

„…Malfoy a Potter.“

Draco prudce zvedl hlavu. „Potter?“

„Ano, pane Malfoyi,“ odpověděl Snape se spokojeným úšklebkem. „Vy a Potter. Hodina je téměř u konce, ale můžete jít ke svým partnerům, abyste začali pracovat na svém projektu. Měli byste zvážit práci na svých lektvarech ve vašem volném čase, protože jsem si jistý, že pro vás bude těžké dokončit sérum správně, pokud byste na něm pracovali pouze při hodinách. Mějte na paměti, že lektvaru bude trvat nejméně pět dní, než dozraje…“

Draco v duchu zaúpěl a přehlušil tím profesorův hlas. Tolik k tomu, že ho Snape má rád. Snape samozřejmě nenáviděl Harryho Pottera víc, než měl rád Draca, takže mu nejspíš přinášelo jisté uspokojení vědomí, že Harryho to párování rozzuřilo stejně jako Draca.

Pohlédl přes místnost na Harryho, který mu pohled oplácel se stejnou dávkou nevraživosti. Oba zůstali sedět, zatímco ostatní kolem nich vstali a šli si sednout ke svým partnerům. Draco se v žádném případě nechtěl zvednout a jít k Harrymu. Zůstane sedět, dokud se Potter nevzdá a nepřijde k němu. Naštěstí trvalo jen pár vteřin, než si Harry uvědomil, že to on se bude muset pohnout, a okamžitě se připojil k Dracovi u jeho stolu.

Harry položil své knihy na lavici a posadil se vedle Draca. Ani jeden toho druhého nepozdravil. Draco neztrácel čas a šel rovnou na věc.

„Takže se budeme muset pravděpodobně sejít už dnes večer, abychom začali,“ řekl a na Harryho se ani nepodíval. „Přijď do komnat primusů kolem sedmé, budeme pracovat tam.“

Harry přikývl. „Dobře. Mluvil jsi už s Hermionou?“

Draco si otráveně povzdychl. „U Merlina, Pottere. Vždyť jsme o tom mluvili teprve dnes ráno.“

„Jo… Takže?“

„Takže… Od té doby, co jsme se o tom bavili, jsem měl celý den vyučování. Kdy jsem měl asi tak najít čas ji vyslechnout? Kromě toho, nikdy jsem ani neřekl, že to udělám.“

„Poslouchej, Malfoyi,“ řekl Harry. „Opravdu si myslím, že-“

Zbytek Harryho věty přerušilo zvonění. Draco si rychle posbíral knihy a vstal.

„Nezapomeň – v sedm,“ upozornil ho ještě a rozeběhl se ke dveřím.

Blaise ho odchytil ještě před nimi. „Hej, Draco. Asi se uvidíme později.“

„Co?“

„Ten projekt,“ ušklíbl se Blaise. „Jsem ve dvojici s Grangerovou, nepamatuješ?“

Ne, Draco vlastně doopravdy neposlouchal. Nedával moc pozor, když Snape četl svůj seznam – dokud nezaslechl své a Potterovo jméno. „Aha… tak jo.“

„Jo. Navrhl jsem jí, že na tom můžeme pracovat dnes večer ve vašich komnatách. Budeš tam?“

„Jo,“ zamumlal Draco. „Potter taky přijde.“

„Super. Bude to skoro jako párty.“ Uchechtl se Blaise, zamumlal pozdrav a pokračoval ve své cestě.

Když ho Draco sledoval, jak odchází, zmocnil se ho nepříjemný pocit. Představa, že Blaise pracuje s Hermionou, se mu moc nelíbila, ale nevěděl, proč mu to vadí, a hlavně proč mu vadí, že mu to vadí. Rozhodl se tedy ten pocit ignorovat a soustředil se spíš na to, aby se vyhnul Harrymu, když vycházel ze třídy.

Harry byl naštěstí příliš zaneprázdněn rozhovorem s Ronem, než aby si všiml Draca, který se přitiskl ke zdi vedle dveří, aby nebyl tak nápadný. Jedna osoba si ho však přece jen všimla. Hermiona.

„No, to byla tedy sranda,“ zamumlala, když k němu přišla. „Je tak milé vidět, že Snape je i tady v tom světě úplně stejný. Na moment jsem se skoro cítila jako doma.“

Draco se ušklíbl. „Upřímně si nedovedu představit jiného Snape, ať už v jakémkoli světě.“

Hermiona si povzdechla. „A Blaise Zabini? Ani ten není o moc jiný – ačkoli v tomhle světě mi připadá ještě trochu víc egoistický. A to jsem si nikdy nemyslela, že by to bylo možné.“

„Jak blízcí jste si se Zabinim byli v tvém světě?“

Pokrčila rameny. „Vůbec. Jen jsme měli pár společných předmětů.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „Takže ti řekl, že dnes večer přijde?“

„Jo. A přijde i Potter.“

Při těch slovech ztuhla. „Aha, opravdu?“ zeptala se nonšalantně.

„Jo,“ odpověděl. „Vadí ti to?“

„Samozřejmě že ne, proč by mělo?“

Bylo ale poznat, že lže. Viděl její reakci, když zmínil Harryho jméno. Bylo očividné, že jí nebyla příjemná myšlenka na to, že s ním bude ve stejné místnosti – ale proč jí to bylo nepříjemné, to pro něj byla záhada.

„Nevím. Jen se chováš divně, kdykoli slyšíš Potterovo jméno.“

„To určitě ne,“ protestovala.

Rozhodl se, že to nechá být, protože teď nebyl ten správný čas na jakoukoli diskuzi. „Když říkáš,“ pronesl. „Uvidíme se později.“

Když od ní odcházel, všiml si, že ho následuje.

„Počkej, myslíš, že bys mi mohl říct, kde je knihovna?“ zeptala se. „Nejsem si úplně jistá, kde tady je. A úplně nechápu, co že to máme vlastně dělat.“

„Veritasérum,“ připomněl jí. „Nedávala jsi při hodině pozor?“

„Dávala,“ odpověděla, „ale nevím, co to je, to Veritasérum.“

Draco se zastavil. Pohlédl na ni se zdviženým obočím. „Ty nevíš, co je Veritasérum?“

Zavrtěla hlavou.

„Je to sérum pravdy,“ řekl a potřásl nevěřícně hlavou.

„Sérum pravdy?“

„Jo. Kdokoli ho vypije, přinutí ho říkat pravdu.“

„Páni,“ vydechla. „Nemyslím si, že máme v našem světě séra pravdy.“

„Děláš si srandu, že jo?“

„Ne,“ řekla. „Jestli v mém světě existuje, já o tom nevím.“

„Úžasné,“ ušklíbl se Draco. „Takže jsme asi našli první velký rozdíl mezi naším a tvým světem.“

„Asi jo,“ zamumlala.

O několik minut později dorazili do knihovny. Hned jak vešli dovnitř, Madam Pinceová, knihovnice, zalapala po dechu a vykřikla. „U Godrika!“

Očividně se nepřipravila na ten moment, kdy uvidí novou Hermionu Grangerovou přijít do knihovny a vypadalo to, že ji to dokonale vyvedlo z míry.

Draco šel dál a Hermiona ho následovala. Vedl ji k jedné z polic, kde si pečlivě prohlížel hřbety jednotlivých knih, dokud nenašel tu, kterou chtěl. Když ji konečně našel, sundal ji z police a podal jí ji.

Vzala si od něj knihu a nahlas přečetla titul: „Přemíra lektvarů.“

„To ti řekne všechno, co potřebuješ vědět o Veritaséru a stovce dalších lektvarů,“ řekl a protáhl se kolem ní. „Řekne ti to všechny ingredience, které na ně potřebuješ, jak je uvařit a všechno ostatní. Protože tvůj partner je Zabini, budeš tu knihu potřebovat. Vsadím se, že nechá udělat většinu práce tebe.“

„To si nemyslím, vždyť mi sám řekl, že když mu dám seznam všech přísad, sežene nám je.“

To mu přišlo zvláštní. Za celou dobu, co Blaise Zabiniho znal, mu nikdy nenabídl, že by mu s něčím pomohl. Sám Draco s ním už byl ve dvojici při školních projektech několikrát a Blaise si pokaždé našel ten či onen důvod, proč s ním nespolupracoval. Jediný důvod, proč se Draco smířil s tím, že většinu práce udělá sám, byl ten, že věděl, že Blaise mu za žádných okolností nepomůže, takže buď práci udělá sám a projde, nebo ji neudělá a propadne. Proto se mu zdálo trochu podezřelé, že se Blaise nabídl, že se na tomto projektu s Hermionou bude aktivně podílet.

„No, s Blaisem bych být tebou úplně nepočítal. Je zmijozelák skrz naskrz.“

„A ty nejsi?“

Draco se trochu zarazil. Byly dny, kdy ano, byl stoprocentně čistý zmijozelák. Ale po smrti svého otce a pomalu se rozvíjejících citech k mudlovské šmejdce se už nemohl považovat za opravdového studenta Zmijozelu. Bylo až s podivem, že mu to ani moc nevadilo.

„Jen tě upozorňuji, dávej si na něj pozor,“ řekl. „Uvidíme se později.“

Před odchodem si ještě z poličky vzal jednu z knih o lektvarech. Usoudil, že by mohl začít s projektem, aby se předvedl před Harrym.

Přinesl knihu ke stolu madam Pinceové, která ji otevřela a vyndala z ní kartičku knihovny. Dala na ni razítko a podala Dracovi. „Podepište se, prosím.“

Vzal si od ní brk a začal psát své jméno, když se najednou zarazil. Podíval se na jméno osoby, která knihu měla půjčenou před ním a zastavil se mu dech. Poslední člověk, který si půjčil tuto knihu, byla zhruba před dvěma měsíci Hermiona Grangerová.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se ho madam Pinceová.

Odkašlal si a dokončil svůj podpis. „Ano,“ odpověděl, i když to bylo daleko od pravdy.

****

Draco si dal záležet, aby se do komnat primusů vrátil jen pár minut před sedmou, aby se vyhnul trapným chvilkám, které by trávil s Hermionou, zatímco by čekali na příchod svých hostů. Když však vstoupil do společenské místnosti, uviděl, že její host už dorazil.

Seděla s Blaisem na pohovce, knihy rozložené na konferenčním stolku před sebou, smáli se a vypadali, že se dobře baví.

Blaise vzhlédl, když Draco vstoupil do místnosti. Ušklíbl se a řekl, „Čau, Draco. Přišel jsi přesně včas, aby ses se mnou mohl rozloučit.“

„Taková škoda,“ odvětil Draco, z jeho hlasu odkapával sarkasmus. Úplně sarkastický ale nebyl. Trochu stranou si přál, aby přišel dřív a mohl zkontrolovat Blaisovo chování, ale vypadalo to, že mezi nimi šlapalo vše jako na drátku. Hermiona měla dokonce úsměv na tváři.

„No nic, jdu,“ řekl jí Blaise, zatímco sbíral své knihy. „Uvidíme se zítra.“

Přikývla, když Blaise vstával a vydal se směrem k Dracovi.

„Mrzí mě, že jsme si spolu dlouho nikam nevyrazili,“ utrousil; tentokrát z jeho hlasu odkapával sarkasmus.

Draco se k tomu nevyjádřil, tak se Blaise kolem něj protáhl a odešel ze společenské místnosti.

„Jak to šlo?“ zeptal se Hermiony, když byl Blaise pryč.

„Docela dobře,“ odvětila. „Vlastně víc než dobře.“ Ukázala na plný stůl. Jejich lektvar byl očividně hotový a zrovna dozrával.

„Páni,“ vydechl Draco. „A Blaise ti určitě pomáhal?“

„Ano, pomáhal. Myslím, že jsme to všechno zvládli dobře. Říkal, že neměl problém sehnat ingredience. Jak jste na tom vy? Už jste na něm začali pracovat?“

Draco otevřel ústa k odpovědi, ale přerušilo ho zaklepání na dveře. „Už bylo na čase, Pottere,“ zavrčel si pro sebe.

Přešel ke dveřím a otevřel je. Na druhé straně stál Harry, ale neměl sebou žádné knihy ani suroviny. Vypadalo to, že vše, co si přinesl, byl pochmurný výraz na tváři.

„Pottere, kde máš věci?“ chtěl vědět Draco.

Harry pohlédl Dracovi přes rameno, pravděpodobně se pokoušel zjistit, zda je Hermiona v místnosti. „Můžeme si na chvíli promluvit? Tady venku?“

Draco se zamračil a založil si ruce na hrudi. Harryho otázku neuznal vhodnou odpovědi.

„Prosím?“ trval na svém Harry. „A zavři za sebou dveře.“

Draco od Harryho Pottera rozkazy přijímat nechtěl, ale usoudil, že v jeho nejlepším zájmu bude se protentokrát podřídit, pokud chce začít pracovat na jejich projektu ještě před půlnocí. A tak vyšel na chodbu a zavřel za sebou portrét.

„Co mi, ksakru, chceš, Pottere?“

Harry zrcadlil Dracův postoj a založil si ruce na hrudi. Tvrdě na něj pohlédl. „Už jsi s ní mluvil?“

Draco rozzlobeně zaúpěl. „Zatraceně, Pottere, já-“

„Protože dokud s ní nepromluvíš, odmítám s tebou na tom projektu pracovat,“ pokračoval Harry.

Na chvíli téměř uviděl podobu mezi Harrym Potterem a Blaisem Zabinim. „Opravdu?“

Harry přikývl. „Ano. A jestli tě aspoň trochu zajímá, co dostaneš za známku, promluv s ní.“

Draco si z něj začal dělat legraci. „Pottere, jestli si jen na jednu vteřinu myslíš, že tahle výhrůžka bude fungovat, tak se mýlíš. Vlastně mě vůbec nezajímá, co budu mít za známku. Ale můžeme na chvíli předstírat, že mi na tom záleží – a v tom případě prostě budu na projektu pracovat sám a budeš to ty, kdo by se měl obávat o svou známku.“

Harryho rysy trochu zjemněly. Pak řekl, „Dobře, fajn. Vlastně jsem doopravdy nevěřil, že by moje hrozba zafungovala. Já jen… Nejsem připravený tam s ní být, jasný? Takže kdybys s ní, prosím, mohl dnes večer promluvit, něco zjistit… cokoli…“

„Pak mi dáš pokoj?“

„Ano,“ ujistil ho Harry.

„Přísaháš, že když s ní promluvím – nezáleží na tom, co mi nakonec řekne – budeš moci přinejmenším existovat ve stejné místnosti, jako ona? A že už ohledně ní budeš držet hubu?“

Harry přikývl.

Vypadalo to jako dostatečně férová nabídka. „Tak jo. Fajn. Půjdu tam a hned teď s ní promluvím. Zítra ti dám vědět, co jsem zjistil a pak se můžeme vrhnout na náš projekt a už spolu potom nikdy nemusíme utrousit ani slovo. Zní to dobře?“

„Dohodnuto,“ řekl Harry a vystrčil dlaň, aby si s ním potřásl rukou.

Draco přimhouřil oči. „Nepřeháněj to, Pottere. A teď mi zmiz z očí.“

Při odchodu vypadal Harry spokojený s tím, co se právě stalo.

Tahle chvíle byla dobrá jako kterákoli jiná. Pokud to Harryho dostane z jeho křížové cesty, byl Draco ochotný mluvit s Hermionou, dokud mu nezmodrá tvář.

Takže se vrátil zpět dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Kdo to byl?“ zeptala se Hermiona.

„Jen Pansy,“ zalhal. „Chtěla si půjčit moje poznámky z přeměňování, musel jsem jí připomenout, že já si při vyučování poznámky nedělám.“

Hermiona se ušklíbla, zatímco začala nalévat trochu svého lektvaru do lahvičky.

„Poslouchej, Grangerová, říkal jsem si, jestli-“

Odmlčel se, když uviděl, jak si lokla z lahvičky, kterou právě naplnila. „Hej, Grangerová, nemyslím si, že bys to už mohla pít.“

Pokrčila rameny. „To je v pohodě. Chtěla jsem to jen ochutnat, jestli to má správnou příchuť.“

„Veritasérum nemá příchuť.“

„Ale Blaise říkal-“ zastavila se uprostřed věty. Ve tváři se jí rozlila panika.

„Já nevím,“ odpověděla napjatým hlasem. Zvedla dlaň ke svému krku. „Myslím – má to…“

Najednou začala lapat po dechu.

„Grangerová,“ promluvil na ni. Když odpověděla pouze dusivým zvukem, ihned zareagoval, přeběhl k ní rychlými kroky a zvedl ji do náručí.

Věděl, že je něco hrozně špatně. Nebyl si jistý, co přesně, ale rozhodně nehodlal čekat na to, co se stane. Potřebovala lékařskou péči a to hned.

Celou cestu, kdy ji nesl na ošetřovnu, se modlil, aby tam nedorazil moc pozdě.