Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4 – část 2/3

Am I the witness or am I the crime,
A victim of history or just a sign of the times?

Jsem svědek nebo zločin sám,
oběť nebo jen znamení své doby?

Woman Be My Country – Johnny Clegg

. . . . . . . .

Dean konečně dospěl k bodu zlomu. Několik měsíců se snažil vyrovnat s tím, že tu noc zradil Seamuse, a přesto každé jejich setkání skončilo trapným tichem. Seamus si začal všímat, že je mezi nimi něco špatně, a určitě měl podezření, že to souvisí s jejich zajetím a záhadným únikem. Jenže dokud Dean nebude znát všechna fakta, nedokáže o tom mluvit ani svého kamaráda ubezpečit, že je vše v pořádku.

Neustále mu to vrtalo hlavou.

Věděl, že klíčem k rozluštění záhady je Draco Malfoy. Snažil se na něj nemyslet, přestože cítil v kostech, že jednoho dne už ho nedokáže dál ignorovat a vyhledá jeho společnost, i kdyby jen proto, aby mu potvrdil nejhorší obavy.

Zradil Seamuse, svého nejlepšího přítele, jenže ten si nic z toho nepamatoval. Kdyby nebyl taková poctivka, poděkoval by svému štěstí a předstíral, že se nic nestalo. To by ale nebyl Dean.

Trápily ho noční můry. Přes den se utápěl v lítosti. Neuměl žít se svou vinou, nedokázal se smířit s tím, co je ve skutečnosti za člověka. Bezúhonná pověst, jež ho provázela před válkou – mylná báchorka, že je hoden nebelvírské koleje – byla jen obyčejná iluze, kterou do té doby nepodrobil zkoušce a neměl tudíž důvod o ní pochybovat. Jakmile se však ocitl tváří v tvář svým nejhorším obavám, nezachoval se čestně. Zbaběle obětoval někoho, koho měl chránit, jen aby zachránil vlastní krk. Nebyl o nic lepší než smrtijedi.

Odcizil se svým přátelům a nechal se plně pohltit malováním, aby zapomněl i na to, co mu nevymazali z paměti. Marně.

A tak si jednoho březnového rána srovnal límec v poryvu chladného větru a přemístil se do Wiltshiru před bránu sídla Malfoyů, kam byl bez dalších okolků pozván poté, co pánovi domu poslal nesmělou žádost o setkání.

Černá kovová brána se před ním otevřela, a tak se vydal štěrkovou cestičkou k domu. Provázel ho ranní zpěv ptactva, jako by ohlašovalo příchod královské výpravy. Jakmile dorazil ke dveřím, uchopil zdobené klepadlo a s dutým bouchnutím ho nechal dopadnout zpátky na dřevo.

Dveře se okamžitě otevřely a přivítala ho uctivá skřítka.

„Pane Thomasi,“ pískl slabý hlásek. „Pán je zde vítán. Pojďte, prosím.“

Svlékl si kabát, jenž se záhy kamsi vytratil, a následoval skřítku do pracovny. Malfoy už na něho čekal. Štíhlý muž se předklonil, aby mu potřásl rukou, a zeptal se: „Dáš si čaj? Kávu? Nebo radši něco silnějšího?“

„Stačí čaj.“ Malfoy předal instrukci skřítce a Dean se mezitím rozhlédl. Vždy si představoval, že jeho spolužák vyrůstal obklopen luxusem, a v tom se rozhodně nemýlil. Dosud měl jen omezené zkušenosti s přepychem, a tak byl ze svého okolí unešený. Vše, co zatím viděl, bylo krásné, elegantní a impozantní. Jako umělec to musel obdivovat, ale jako chlapec z Východního Londýna byl na rozpacích.

Poté, co si vyměnili pár zdvořilostních frází, šel Dean rovnou k věci.

„Malfoyi,“ spustil vážným tónem, který před svou návštěvou pečlivě nacvičoval. „Potřebuju velkou laskavost.“

Malfoy se tvářil zaujatě a nadzvedl obočí, aby mu naznačil, že má pokračovat.

„Potřebuju – teda, prosím tě, abys ukončil paměťové kouzlo, které jsi na mě seslal.“

Malfoy předstíral, že netuší, o čem mluví, přesně jak Dean předpokládal. Nenechá se tím odradit. Ne teď. Po všem, co se stalo, neměl na Malfoyovy šaškárny náladu.

„Pamatuju si toho dost,“ pokračoval. „Dost na to, abych věděl, že jsi nám pomohl utéct. Snape to během soudního procesu tvého otce potvrdil.“ Když Malfoy jeho domněnky nevyvrátil, směle pokračoval. „Vím, že jsem tu noc zradil Seamuse. Pamatuju si to. Naučil jsem se s tím žít. Musím ale vědět, co se stalo pak.“ Teď už naléhal, tiše a procítěně. „Nemůžu se sebou dál žít, dokud nebudu vědět, co se stalo. Dokážeš to pochopit?“

„Odkud bereš tu jistotu, že mám s tím paměťovým kouzlem něco společného?“ Aristokrat zněl chladně a odměřeně.

„Prostě to vím. A Seamus taky. Nepamatuje si nic víc než to, co jsme společnými silami dali dohromady. Ale já ano. Já ano.“

Poznal, že Malfoy trochu polevuje, ale stále mlčel.

„Válka už skončila. Záleží ještě na tom?“ Stálo ho hodně sil, aby nezněl jako úplný zoufalec. „Fakt… fakt to potřebuju vědět, Malfoyi. Prosím.“ To bylo vše, co k tomu mohl říct. „Prosím.“

„Chápu.“

„Ne, myslím, že to ani nemůžeš pochopit. Jaké to je někoho zradit, víš? Jak bys mohl? Nikdy jsi –“

Veškerá zdvořilost se vytratila do neznáma, nahrazena hněvem a rozhořčením. „Jak se opovažuješ předpokládat, co můžu nebo nemůžu pochopit? Myslíš, že jsi výjimečný, Thomasi? Že nikdo jiný nemůže cítit totéž, co prožíváš ty?“

Zahanbeně zakoktal: „Ne. Tak jsem to nemyslel.“

Malfoy ho obdařil pohrdavým pohledem. „Jak můžeš něco takového říct zrovna mně? Víš přece, co jsem byl zač. Co jsem udělal. Určitě si dovedeš představit, že jsem si nejednou ušpinil ruce!“

Teprve s odstupem si uvědomil, že ho svými slovy mohl opravdu urazit. „Omlouvám se. Vyhrkl jsem to dřív, než jsem se nad tím stačil zamyslet.“

Zdálo se, že omluva Malfoye trochu uklidnila. „Thomasi, každému z nás se může kdykoli stát, že zradíme všechny své blízké. Rádi si o sobě myslíme, že máme morálně navrch, ale teprve ve chvíli, kdy se stane něco, co otřese tímto mylným dojmem, spatříme svoji pravou tvář. Většina lidí ji jen nikdy neodkryje.“

„Řekni mi, co se stalo,“ požádal ho tiše.

„Proč bych měl?“

Zhluboka se nadechl. „Protože jsem se spletl. Chápeš mě velice dobře.“

Malfoy na něho dlouho hleděl beze slov, než si krátce povzdechl. „Asi není důvod, proč bych ti to nemohl říct. Pamatuješ si Gregoryho Goylea?“

Dean přikývl. Goyle byl jedním ze smrtijedů, kteří ho tu noc vyslýchali.

„Gregory byl spoustu let můj nejlepší kamarád, dokonce dávno před Bradavicemi. Moc dobře vím, že si všichni nebelvírští mysleli, že není nic víc než můj bodyguard. Ve skutečnosti všichni Gregoryho podceňovali. Nepatřil mezi nejlepší studenty, ani ty nejbystřejší. Rozhodně však patřil mezi nejvěrnější přátele.“ Malfoy během vyprávění upíral pohled do vzdáleného rohu, místo aby se soustředil na Deana.

„Nikdy jsem Goylea pořádně nepoznal, jenom ve třídě. Vím akorát to, že se hodně motal kolem tebe,“ přiznal Dean.

„Měl jenom pár přátel a já jsem byl jedním z nich. Nebylo nic, co by pro mě nebyl ochotný udělat. Když jsem se přidal ke smrtijedům, šel do toho se mnou. Ne proto, že by byl loajální vůči Pánovi zla, nebo že by sdílel jeho hodnoty. To vůbec ne. Gregory na tyhle věci moc nebyl – podobné ideje byly na něj příliš abstraktní.“

Dean Malfoye nikdy neviděl vyvedeného z míry, ale nyní nervózně obkresloval prsty šálek čaje.

„Gregory nikdy nepojal podezření, že jsem špehoval pro Řád, a nemohl jsem si dovolit riskovat tím, že bych se mu svěřil. Měl jsem příliš starostí s tím, abych zachránil svůj vlastní kejhák. Nikdy jsem se ho nezeptal, co vlastně chtěl on sám. Když jsem dezertoval, musel jsem ho tam nechat.“

„Vždyť tam byl dobrovolně –“ začal, ale Malfoy ho rychle přerušil.

„Ne, nevybral si to. Vybral si, že bude se mnou, a já ho tam nechal. V tom je velký rozdíl.“ Malfoy měl na tváři tvrdý výraz. „Ale to není všechno. Poté, co jsem odešel, si Gregory uvědomil, že jsem jednal proti smrtijedům. Svěřil se se vším, co zjistil, Severusovi, a ten se mu rozhodl věřit. Od té doby Gregory bojoval proti smrtijedům. A já jsem to vůbec netušil.“

Dean si náhle uvědomil, proč se Malfoy tvářil tak překvapeně, když Snape na Luciusově procesu prohlásil, že byl Goyle tajný špeh. „Nikdy bych ho nepodezíral.“

„Tak v tom případě je škoda, žes nebyl smrtijed. Nakonec ho odhalili. Neměl stejný výcvik jako já a nebyl dost prohnaný. Severus se to dozvěděl na poslední chvíli. Po mém odchodu byla situace napjatá – Severusovi se jen tak tak povedlo z toho vyváznout, aby na něho nepadla vina. Zařídil, aby měl skandál po mém útěku negativní dopad na někoho… příhodnějšího.“

„To měl teda kliku.“

„Ne, jen uměl využít příležitost. Všechny přesvědčil, že za to vlastně může můj otec, takže kletbu Cruciatus schytal namísto něj. Není to hezká ironie osudu?“

Dean nic neodvětil. Nebylo co dodat.

„Už bylo tak pozdě, že se Gregorymu nedalo pomoct. Severus si navíc nemohl dovolit, aby v jeho blízkém kruhu odhalili druhého špeha. A tak udělal to jediné, co za daných okolností mohl – odhalil ho jako první.“

„Takže ho zradil Snape. Tys za to nemohl.“

Malfoy se zamračil a zavrtěl hlavou. „Gregory tam byl kvůli mně. Stal se špionem Řádu jenom kvůli mně. Kdyby nebylo mě, jeho matka by ho před sedmým ročníkem poslala Kruvalu spolu s Crabbem a všemu by se úplně vyhnul. Severus ho zradil, ale já to udělal první.“

Dean ho chtěl utěšit – vždyť přece jen udělal to, co musel. Jenže z vlastní zkušenosti věděl, že to není tak snadné. „Mrzí mě to.“

„Mě taky. Kvůli Gregorymu. Nebyl ale jediný, koho jsem musel zradit. Dávno předtím jsem se dopustil mnohem horší zrady.“ Postavil se. „Něco ti ukážu.“

Dean následoval Malfoye z pracovny. Ani jeden z nich během cesty nepromluvil, a tak se chodbou ozývaly pouze jejich kroky. Malfoy se náhle zastavil před zavřenými dveřmi a něco tiše zamumlal, aby se otevřely. Vstoupili dovnitř.

Ocitli se v obrovském sále bez oken. Podle toho, jak vypadal, ho dlouho nikdo nepoužíval. Z každého koutu sálala temnota. Jediné světlo vycházelo z konce Malfoyovy hůlky.

„Lumos,“ vyslovil Malfoy kouzlo a na každé zdi se rozsvítil svícen, takže najednou byl vidět těžkopádný nábytek a ponuré závěsy.

Ve středu místnosti byly vystaveny kouzelnické portréty – zřejmě Malfoyové. Postavy na obrazech zjevně nebyly zvyklé na to, aby je někdo rušil, a po probuzení z dřímoty si některé z nich tiše mumlaly pod nos. Zprvu nerozeznával jejich slova, ale po nějaké době začal rozumět tomu, co říkají. Jejich hlasy zesílily.

„Jak se opovažuješ tady ukázat,“ slyšel. „Krvezrádce.“

„Nejsi hoden toho být v naší přítomnosti. Zmiz z tohoto domu.“

„Špinavý zrádce.“

„Vrahu. Svého otce jsi v podstatě zabil. Tvoje matka za tvou zradu zaplatila životem.“

„Nejsi hoden nosit jméno Malfoy.“

„Zříkáme se tě.“

„Zrádce.“

„Zrádce.“

„Zrádce.“

Dean jen tiše stál a šokovaně hleděl, když hulákání natolik zesílilo, že měl nutkání si zacpat uši. Předkové rodu Malfoyů na svého jediného žijícího potomka chrlili jednu nadávku za druhou. Malfoy jen nečinně stál, s hlavou vztyčenou, a na první pohled se zdálo, že je mu to jedno, ale Dean viděl skrz jeho přetvářku – jak by dokázal čelit čiré nenávisti, aniž by to s ním zacloumalo? Dokonce i Dean, který všechny ty čarodějky a kouzelníky viděl poprvé, vnímal dusnou atmosféru, která v místnosti panovala. Najednou toho měl dost.

Zatahal Malfoye za rukáv. „No tak. Je nejvyšší čas odejít.“ Malfoy jeho tahání chvíli odolával, ale nakonec k jeho úlevě poslechl a vydali se pryč z místnosti. Těsně před dveřmi se zastavili u velkého portrétu – Dean na něm poznal Luciuse a Narcissu. Manželský pár nazýval svého syna stejným přídomkem jako ostatní příbuzní – zrádce, zrádce, zrádce – a Dean si všiml, že Malfoy mírně přikývl a zavřel oči. Pak se naštěstí ocitli zpátky v chodbě. Malfoy za nimi s tichým bouchnutím zaklapl dveře a umlčel tak rozhořčené hlasy.

Dean nenacházel slov.

Malfoy se k němu otočil s kamenným výrazem. „Jak vidíš, pokud bych náhodou měl nějaké pochybnosti o tom, kdo jsem nebo co jsem udělal, vždy mi to někdo rád připomene.“

Nemohl uvěřit, že těm krutým urážkám Malfoy naslouchal dobrovolně. „Tohle rozhodně nejsi. Neznají pravdu – jak by mohli?“

„Vědí, že jsem zradil Luciuse. To je prostě fakt, Thomasi – zradil jsem ho. Z mého pohledu mi nezbývalo nic jiného, ale to na tom nic nemění. Rozhodně ne v jejich očích.“

Vrátili se do pracovny, kde se Dean docela rád svalil zpátky do křesla. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Malfoy se na něj podíval a nepřítomně se usmál. „Zdá se, že je dnes den upřímných doznání. Jen se ptej.“

„Proč jsi pořád tady? Proč tady žiješ úplně sám? Nemáš na tohle místo příliš špatných vzpomínek? Třeba na setkání smrtijedů nebo matku…“ Nechtěl mu ublížit připomínkou, že ji zabili v jednom z pokojů v tomto domě. „A pak ty obrazy…“

„No, popravdě řečeno za nimi zas tak často nechodím.“

„Proč tady dál zůstáváš?“

Malfoy mu věnoval upřímně zmatený pohled. „Kam bych šel? Je to můj domov.“

„Ano, ale určitě by se našla jiná místa, kde bys mohl bydlet. Přece to není jediný barák, který vlastníš.“

„Samozřejmě, že ne. Mám byt v Belgravii a letní sídlo v Marseille. Zámek kousek za Prahou. Daču v Petrohradu, myslím. Jurtu v Mongolsku.“

„Děláš si prdel.“

„Vlastně jo. Ale jenom ohledně té jurty.“ Malfoy mu věnoval šibalský úsměv. „Co sis myslel, že to obnáší, být příšerně bohatý? Že si můžu dovolit skoupit všechny Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a sluhu, který přebere špatné příchutě?“

Dean se zasmál. „Spíš jsem se nad tím nikdy nezamyslel. Jelikož se mě to osobně netýká.“

„Tak to je škoda. Musím se ti svěřit, že korupce je velmi lukrativní byznys. Malfoyové v něm slaví úspěchy již mnoho generací.“ Mírně se zamračil. „A pak taky Blackové…“

„Rodina Siriuse?“

Malfoy přikývl. „A taky mé matky. Potter ti to nikdy neřekl? No, pravděpodobně se za to stydí. A když jsme u toho, kdyby Sirius Black neodkázal dům na Grimmauldově náměstí Potterovi, taky by mi náležel. Co už, jeden nemůže mít všechno.“ Zvážněl. „Patřím na Malfoy Manor. Vyrostl jsem zde. Miluju to tady.“

„Opravdu?“ Pro Deana to bylo zcela nepochopitelné, ale samozřejmě měl tu nevýhodu, že nevyrůstal mezi kouzelnickou šlechtou. Neměl zvláštní citový vztah k ani jednomu z míst, kde dosud bydlel. „Za mě domov dělají lidi. Budova ani pokoje – nic z toho není podstatné.“

„Chápu, že jsem podle tebe povrchní, Thomasi, ale nedokážu tohle místo nenávidět – pojí mě k němu dědictví, tradice, vzpomínky – a ano, opravdu jich mám několik docela pěkných.“ Úsečnou odpovědí dal Deanovi najevo, že se ho svou poznámkou dotkl, a tak se to pokusil napravit.

„Nikdy jsem nevkročil do krásnějšího domu, Malfoyi. Víš přece, že jsem vyrostl v chudinské čtvrti odloučené od ostatních – nebo to možná ani nevíš. Neměli jsme ani na Bertíkovy fazolky, natožpak na sluhu. Prostě je to velký rozdíl. To neznamená, že to odsuzuju.“

Malfoy se na něj zaujatě podíval. „Odloučené? Jak mudlové věděli, že jsi kouzelník?“

Mírně se ušklíbl, když si všiml Malfoyova zmateného výrazu. „Ne, tak to nebylo. Samozřejmě to nevěděli. Bydleli jsme mezi dalšími imigranty. V černošské čtvrti.“

Malfoy v tom stále neměl jasno. „V černošské čtvrti?“

„Jo. Jsem černej. Nevšiml sis?“ Nervózně se zasmál, než mu to konečně docvaklo: „Nemáš vůbec tušení, o čem mluvím, že?“

Jeho hostitel přikývl.

Dean se ocitl v podivné situaci, kdy musel vysvětlit, co je to rasismus, někomu, koho vždy považoval za jednoho z nejvíce rasistických kouzelníků, které zná. Malfoy tiše vstřebával jeho vysvětlení.

„Takže je to podobné jako u smrtijedů, kteří věřili na rozdíly mezi čistokrevnými a mudly,“ uzavřel to.

„Ale na základě barvy pleti? To je fakt divné. Nemá to vůbec žádný vliv na to, jaký z tebe bude kouzelník.“

„Nemá, ale to ani to, jestli seš čistokrevný nebo ne, není to tak? Pokud seš kouzelník, tak seš buď talentovaný nebo ne. Ostatní je jen otázka toho, kde ses narodil. Stejně jako u černochů.“

„To nevím.“

Dean ho probodl pohledem. „No, z mého úhlu pohledu je docela jedno, jestli mě někdo nenávidí, protože jsem se narodil u mudlů, nebo že jsem černej.“

Malfoy přikývl, patrně aby to vzal na vědomí, a oba se krátce odmlčeli. Po chvíli se Dean vrátil k původnímu tématu.

„Asi se oba shodneme, že je důležité na minulost nikdy nezapomínat. Myslím, že mě pochopíš, proč po tobě chci, abys ukončil paměťové kouzlo.“

Poznal, že zboural poslední Malfoyovy zábrany. „Tak dobře. Vlastně mě nepřekvapuje, že jsi mě o to požádal. A máš pravdu – už je to stejně jedno. Udělal jsem to proto, abych ochránil Severuse, ale válka už skončila. Nebo se to aspoň říká.“ Malfoy bez dalšího zaváhání elegantně vytasil dosud schovanou hůlku a vyslovil slova, jež Dean zoufale toužil slyšet: Finite incantatem.

Zavřel oči, když jeho vzpomínky znovu ožily a dávno pohřbená minulost byla náhle odhalena. Sledoval jako poprvé řetězec událostí, které vedly k jeho úniku: zpackaný výslech Goylea a Bryce, Snapeovo tiché pozorování, Malfoyovy klamné polibky – to ho poněkud překvapilo – kvapný úprk, přiznání a odhalení.

Po několika měsících, co se marně snažil smířit s tím, že zradil Seamuse, měl konečně vzpomínku na teplé prsty, jež se tiskly k jeho, když stáli přišpendlení ke zdi cely, a slova, jež mu šeptal jeho nejlepší přítel, štědře nabídnuté a vděčně přijaté odpuštění.

Měl to tušit. Náhle z něj opadly pochybnosti a pocit viny, které sebou vláčel několik měsíců, a místo toho se v něm usadila úleva a bezbřehá radost.

Předpokládal, že se mu podaří poskládat dohromady události, které vedly k jeho útěku, ale dozvěděl se také něco zcela nečekaného, a to odhalení, že Malfoy riskoval vlastní život, aby je zachránil.

Dlouho mlčky seděl, snažil se vstřebat nové informace a srovnat si myšlenky. Nakonec promluvil: „Děkuju. Zdá se, že ti dlužím za svůj život. Proč ses rozhodl to před námi tajit i po válce?“

Malfoy jemně pokrčil rameny. „Co já vím? Tenkrát to vypadalo jako dobrý nápad, víš?“

Mohl se jen zasmát. „To asi jo. Teda, nikdo v prvé řadě nečekal, že se něco takového stane. Měl jsem zatracenou smůlu, že mě chytili zrovna tu noc, kdy jsem věděl něco, co jsem neměl. Kdyby to bylo o den později, už bych měl dávno vymazanou paměť, anebo by mě ani nezajali.“

„Byl to prostě osud,“ zamumlal Malfoy. „Asi se to takhle mělo stát.“

„Hmm. A kam jsi šel potom? Cos nás poslal pryč?“

„Do Řecka, jestli tomu dokážeš uvěřit – ach, málem bych zapomněl, vlastníme taky vilu v Soluni – ale jenom na skok. Pak jsem se musel vrátit.“ S vážným pohledem se podíval na Deana. „Abych bojoval za stranu andělů, samozřejmě. Po tom skandálu bych se mezi smrtijedy nemohl ukázat.“

„No jasně, Carmichael.“

Malfoy od něho rozpačitě odvrátil zrak. „No jo. Potřeboval jsem se vrátit do středu dění. A abych byl upřímný, moc dlouho jsem nelitoval, že jsem musel odejít od smrtijedů, i když jsem se zpočátku pěkně namíchl. Říše smrtijedů nebyla zrovna z nejpřívětivějších – ani nejbezpečnějších. Dokonce ani pro Malfoye.“

Dean se soucitně usmál. Na Malfoyovi toho evidentně bylo mnohem víc, než co nechával vidět druhé v Bradavicích. Už nikdy neudělá tu chybu, aby ho takhle podcenil.

„Víš ty co – jestli ta nabídka pořád platí, přece jen bych si dal něco silnějšího.“

Malfoy na něho hleděl s neskrývaným překvapením. „Jasně, Thomasi.“

Ihned mu nabídl nápoj. „Čau. Říkej mi Deane. Myslím, že po tom, cos mi strčil jazyk až do krku, na to máš nárok.“

Do večera toho oba vypili víc, než byli zvyklí. Jejich rozhovor byl čím dál přátelštější, zřejmě vlivem drahého alkoholu, dlouhotrvající samoty a čím dál silnějších vzájemných sympatií. V závěru jejich soukromé párty dostal ze Draca příslib – je to Draco, kdo by to byl řekl, pomyslel si podnapile – že následující den navštíví jeho ateliér a bude mu sedět jako model. Jenom ne moc brzo – na tom se oba shodli.