Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18 – Odhalení

„Zhluboka se nadechněte. Přesně tak.“

Draco se podíval na dívku sedící na posteli proti němu. Vypadala křehce a unaveně a přesně tak, jako by právě téměř zemřela. Přesto se zdálo, že to snáší mnohem lépe než on.

Do nemocničního křídla dorazili teprve před několika minutami. Když Hermionu přinesl, sotva dýchala a rty jí začaly modrat. Madam Pomfreyová byla sice značně vyděšená, ale dokázala se Draca klidně zeptat, co se stalo. Když jí pověděl, že se Hermiona napila lektvaru, který právě dokončila, madam Pomfreyová jako by automaticky věděla, co má dělat. Rychle přeběhla k jedné ze svých skříněk a vytáhla lahvičku naplněnou čirou tekutinou – uvolňujícím douškem, kterou naplnila jakousi injekční stříkačku s baňkou. Tu pak opatrně vložila Hermioně mezi rty a stiskla ji, aby jí protilátku podala přímo ústy. Jakmile se dostala do jejího hrdla, splaskly jí všechny otoky, což vedlo k tomu, že konečně mohla zase dýchat – a mohla se jí vrátit přirozená barva.

Až když se Hermiona byla schopná zhluboka nadechnout, uvědomil si Draco, že také zadržoval dech.

„Měla jste velké štěstí,“ řekla jí madam Pomfreyová. „Kdybyste sem dorazila o minutu nebo dvě později, už by bylo moc pozdě.“ Pohlédla na Draca. „Ještě že jste tam byl.“

„Jo,“ zamumlal.

Zdravotnice se otočila zpět k Hermioně. „Moje milá, jak jste mohla požít oči čtverzubce?“

Hermiona zmateně zamrkala. „Dělala jsem lektvar. Veritasérum.“

„Dobrotivý Merline!“ vykřikla sestřička. „Oči čtverzubce se přeci do Veritaséra nedávají!“

„J-já vím, že ne,“ zakoktala Hermiona. „Tedy, myslím, že vím. Nepamatuji se, že bych je psala na seznam.“

„Seznam?“ nechápala madam Pomfreyová.

Draco najednou ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. „Napsala seznam ingrediencí pro svého projektového partnera,“ otupěle informoval sestru.

„Ach. No, měla byste tedy informovat svého partnera, že oči čtverzubce do Veritaséra nepatří!“

Draco pomalu zaťal ruce v pěst. Byl si téměř jistý, že to Blaise Zabini dobře věděl.

„Bude v pořádku?“ zeptal se.

Madam Pomfreyová přikývla. „Bude v pořádku, pokud bude schopná normálně dýchat.“ Obrátila se k Hermioně a zeptala se: „Jak se vám dýchá?“

„Dobře,“ odvětila Hermiona.

„To jsem ráda,“ řekla sestra. „Každopádně vám dám malou lahvičku uvolňujícího doušku, abyste ji měla pro všechny případy u sebe. Účinky otékajících lektvarů obvykle po vyléčení nikdy nepřetrvávají, ani se nevracejí, ale pro jistotu vám ji dám, než abych později litovala.“ Podala lahvičku Hermioně.

„Moc děkuji,“ řekla slušně. „Mohu teď odejít?“

„Samozřejmě,“ odpověděla madam Pomfreyová. „Ale pouze pokud mi slíbíte, že se toho lektvaru zbavíte hned, jak budete moci.“

„Slibuji,“ usmála se Hermiona a pak se otočila k Dracovi. „Můžeme?“

Ten přikývl a Hermiona vstala z postele. Následoval ji ven z ošetřovny a při odchodu věnoval zdravotnici děkovný pohled, i když si nebyl jistý, že si toho všimla.

V naprostém tichu se vydali na cestu zpět do jejich věže, Hermiona kráčela pár kroků před Dracem. Netrvalo ale dlouho, než se zastavila a řekla: „Jsem tak pitomá.“

Draco se sotva vyhnul srážce s ní. Udělal rychlý krok zpět a řekl: „To není pravda, Grangerová. Mohlo se to stát komukoli.“

Když se znovu vydala na cestu, zavrtěla hlavou. „Jak jsem mohla být tak hloupá a přepsat ty ingredience špatně? Měla jsem dávat větší pozor. Musela jsem si splést stránku.“

„Grangerová, nevyčítej si to,“ zamumlal Draco a následoval ji. „Jsem si jistý, že to nebyla tvoje chyba.“

„Samozřejmě že byla! Přepsala jsem ten seznam špatně, a potom-“ Na chvíli se odmlčela a pak zalapala po dechu. „Co kdyby ten lektvar ochutnával Blaise a ne já? Nebo co kdyby ho neochutnal ani jeden z nás a vypil ho nějaký dobrovolník? Díky Bohu jsem to byla já, kdo ho ochutnal první…“

Nevěřícně zavrtěl hlavou. Nejen že z celé té situace obviňovala samu sebe, ale i se jí ulevilo, že to byla ona, kdo téměř zemřel. Podobnost se skutečnou Hermionou se každým dnem prohlubovala – ona také vždy myslela nejdřív na všechny ostatní a pak až na sebe.

Rozhodl se, že se s ní nebude hádat. Vlastně bude nejlepší, pokud neřekne vůbec nic.

Pokročovali proto dál v tichu, dokud Hermiona neřekla: „Děkuji ti za… však víš. Žes mě zachránil.“ Pokrčila rameny. „Chci říct, vím, že mě moc nemusíš, takže to, že jsi mi pomohl… cením si toho.“

„Jo, no, už jsem tě jednou umřít viděl. To mi stačilo,“ zamumlal Draco.

Bleskla po něm pohledem. „Znamenala pro tebe opravdu hodně, viď?“ zeptala se tiše.

Když Draco neodpověděl, pokračovala: „Tys pro ni taky hodně znamenal, víš.“

Odfrknul si. „A jak přesně bys to ty mohla vědět?“

„Četla jsem přece její deník, ne?“

Dech se mu zadrhl v hrdle. Pozoroval dívku kráčející vedle něj a hledal v její tváři jakoukoli známku toho, že by lhala. Ale žádnou nenalezl.

„Nechci o tom nic slyšet,“ rychle řekl, přestože to byla lež. „Cokoli si napsala do deníku, není ani moje věc, ani tvoje.“

„Ale prosím tě,“ škádlila ho. „Nezajímá tě ani, že-“

„Ne!“ odsekl. „A nemůžu uvěřit, že ho pořád čteš.“

„Já ho nečtu pořád,“ ujišťovala ho. „Dočetla jsem ho včera v noci. Vím, že jsem na to neměla právo, ale bylo tak zajímavé číst její myšlenky, protože byly tak blízké těm mým.“

V jejím hlase nezaznamenal žádný stud ani lítost, ale proč by měl? I když bylo jistě špatné číst osobní myšlenky někoho jiného, možná by výjimkou mohlo být, kdyby ten druhý člověk byl jen jinou verzí vás. Ať tak či onak, nechtěl s tím mít nic společného, bez ohledu na to, jak moc toužil vědět, co si o něm myslela.

Konečně se vrátili do věže, kde rytíř na portrétu s nadšením shledal, že Hermiona je živá a zdravá. Vřele ji přivítal, než vstoupila dovnitř, a pro jednou se na Draca nepodíval s naprostým opovržením. Draco si pomyslel, že jeho hrdinské gesto – odnést rychle Hermionu na ošetřovnu – mu nejspíš vyneslo nějaké plusové body u rytíře, který si o něm bezpochyby myslel, že je sobecký parchant, co se stará jen sám o sebe.

Když vstoupili do společenské místnosti, vydala se Hermiona přímo do své ložnice, ale Draco ji zastavil.

„Proč jsi vlastně ochutnávala ten lektvar?“ zeptal se. „Protože ti Blaise řekl, že bys měla?“

„Navrhl mi to, ano,“ odpověděla. „Řekl, že bychom ho měli ochutnat sami předtím, než ho dáme někomu dalšímu. A že poznám, že je sérum v pohodě, když nebude mít žádnou chuť. Kdybychom ho zkazili, chutnalo by hořce. A měl pravdu – opravdu chutnalo hořce.“

Draco ucítil, jak se v něm zvedá hněv. „Takže to byl jeho nápad?“

„Asi to tak můžeš říct.“ Přimhouřila oči. „Naznačuješ, že mě chtěl Blaise otrávit?“ Ušklíbla se, jako by bylo směšné si to vůbec myslet.

Její naivita byla přímo ohromující, ale zároveň roztomilá, protože to byla stejná naivita, jakou měla skutečná Hermiona Grangerová. Vždycky si o všech chtěla myslet jen to nejlepší, dokud nezískala absolutní důkaz o tom myslet si opak.

Když Draco neodpověděl, Hermiona si povzdechla. „Jdu do postele. Uvidíme se ráno. A prosím, neříkej o tom Blaisovi, dobře? Cítím se už tak dost hloupě.“

„Neřeknu ani slovo,“ lhal. „Dobrou noc.“

„Dobrou,“ usmála se na něj. „A ještě jednou díky.“

Přikývl a ona se otočila a zamířila do své ložnice. Jakmile zmizela za dveřmi, přešel ke stolku, kde předtím všechno nechala. Lektvar tam stále ležel, stejně jako její knihy. Zvedl učebnici lektvarů a prolistoval ji. Když v ní nic nenašel, položil ji zpátky na stůl a všiml si, že zpod jiné knihy trčí složený pergamen. Vzal si ho a rozložil.

Bylo to přesně to, co hledal: Hermionin seznam ingrediencí Veritaséra. Prohlédl si ho odshora dolů, a přesně jak předpokládal, oči čtverzubce tam nikde nebyly.

Draco zmačkal pergamen v ruce. Zítra ráno navštíví Blaise Zabiniho.

****

Ve čtvrtém ročníku si pár zmijozelských studentů usmyslelo, že by bylo vtipné napálit někoho z ostatních kolejí. Když o tom zaslechla Pansy Parkinsonová, navrhla, že by si mohli vystřelit z pár nic netušících havraspárských – včetně dívky, kterou zaslechla, jak ji pomlouvá na dívčích toaletách. Malé skupině zmijozelských šprýmařů v čele s Dracem Malfoyem, Vincentem Crabbem, Gregorym Goylem a Blaisem Zabinim, bylo úplně jedno, z koho si bude tropit vtípky, takže spolu s Pansyinou pomocí rychle vymysleli plán, jak se dívce a jejím kamarádkám pomstít. Pansy řekla, že havraspárské děvče má tak „velkou hubu“ v přeneseném smyslu slova, že by to kluci mohli vzít doslovně a velkou pusu jí vykouzlit.

Draco přišel s nápadem vyrobit bobtnající lektvar, který přimíchají do lahvičky s leskem na rty. Potom nějak přijdou na to, jak vyměnit dívčin lesk na rty s tím jejich, a nakonec se všichni posadí a užijí si podívanou, když se každičká z dívek rozeběhne v panice na ošetřovnu s pořádně nateklými ústy. A protože vše vymyslel Draco, Crabbe s Goylem dostali za úkol vyměnit lahvičky s leskem na rty a Blaise měl sehnat všechny ingredience a pomoci s výrobou lektvaru. Blaise neměl žádný problém s obstaráním přísad, mezi nimiž byly i oči čtverzubce, a tak věděl, jak všechny vypadají.

Tahle vzpomínka běžela Dracovi myslí, když druhý den brzy ráno čekal před zmijozelským sklepením. Hodně studentů už odešlo do velké síně, Blaise se však ještě neobjevil.

Když konečně vylezl ven, hned ho spatřil a ušklíbl se na něj.

„Draco! Čemu vděčím za to potěšení?“

Draco se snažil zůstat co nejvíce klidný a odpověděl, „Jen jsem zrovna vzpomínal na staré dobré časy, když jsme prováděli naschvály.“

„Fakt?“ Blaise zvedl obočí. „Chybí ti to, co?“

„Ani ne, Zabini. Asi sis všiml, že jsem od těch dob docela dospěl. Rád bych si myslel, že jsem trochu starší a chytřejší, než jsem býval. Jak je to s tebou?“

„No, jsem starší,“ zachichotal se Blaise. „Co že ses dal takhle na vzpomínání?“

„Vlastně si myslím, že by ti to mohlo být jasné,“ odvětil Draco. „Vymyslel jsi poslední dobou nějaký dobrý vtípek?“

Blaise se zazubil. „Nevím. Proč mi to neřekneš ty?“

„Mohla umřít,“ řekl Draco tiše.

Blaise si odfrkl. „Kdo, Grangerová? O tohle ti jde? Chceš říct, že se toho lektvaru fakt napila?“ Zasmál se. „Člověče, byl to je vtip.“

„Jenom vtip?“ procedil Draco mezi zaťatými zuby. „Jak může být zabití někoho jenom vtip?“

„Ale nebuď melodramatický,“ řekl Blaise. „Je mrtvá? Není. Tak o co jde? Jestli se chceš na někoho zlobit, tak si to vylij na ní, že je taková blbka. Věřila mi – byla to její vlastní hloupost.“

„Ty obviňuješ jí, že ti věřila? Tak ten je dobrý, Zabini. Jediné, co ti k tomu můžu říct, je to, že máš štěstí, že jsem tam byl a pomohl jí. Protože kdyby umřela, nemohl bys to takhle zlehčovat.“

„Takže tys jí zachránil život?“ zeptal se Blaise. „Měl jsem vědět, že si zahraješ na rytíře v lesklé zbroji. Takže co – do téhle se taky zamiluješ?“

Dracovi ztuhla krev v žilách a dech se mu zadrhl v hrdle.

Blaise se rozesmál, když spatřil jeho výraz. „Co – chceš říct, že sis nebyl vědomý toho, že vím o tvých citech k Hermioně Grangerové? Ale prosím tě, Draco – nejsem dnešní.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl Draco. Nepřesvědčil by ale ani sám sebe.

„Začal jsem tě podezírat už dřív,“ vysvětloval Blaise, „ale nebyl jsem si jistý až do vánočního plesu, kde jsi mi to potvrdil. Viděl jsem tě, jak ses poslintal od hlavy až k patě, když se ukázala v tom sexy úboru, a pak jsem sledoval, jak ses do ní skoro vsáknul na tanečním parketu. Jo, a kdo by mohl zapomenout na ten výraz čiré zloby na tvé tváři, když ji Potter políbil? Vypadal jsi, jako bys chtěl někoho zabít. Opravdu, už jsi nemohl být víc očividný. Sledovat to bylo k zblití.“

Dracovi se nedostávalo slov. Část z něj by ho nejradši proklela, ale věděl, že by se tím jen prozradil. Místo toho řekl: „Nemáš ponětí, o čem mluvíš, Zabini. Grangerová a já jsme byli spolubydlící. Možná jsme byli dokonce přátelé. Ale nic víc jsme nebyli. A i kdybychom byli, upřímně řečeno by mi bylo jedno, jak odporné ti to připadá. A rozhodně se do téhle Hermiony Grangerové nezamiluju. Odpusť mi, že nechci jen tak sedět a dívat se, jak ubližuješ někomu, kdo ti vůbec nic neudělal. Nemáš ponětí, do jakých potíží ses kvůli tomu mohl dostat?“

„Byla to nehoda, Draco. Nikdo by si nemyslel opak, kdyby ta kráva držela zobák. Předpokládám, že to ona ti řekla, že jsem jí poradil lektvar ochutnat?“

„Dávej si pozor, Zabini,“ zavrčel Draco. „Byl bys překvapený, co lidi můžou vytušit.“

„Myslím, že s tím nemůžu souhlasit, Draco.“

„Drž se od ní dál,“ varoval ho Draco.

„A jak to mám asi udělat?“ zeptal se Blaise. „Je můj projektový partner.“

„Prostě uděláš to, co normálně děláš u takových projektů – absolutně nic. Ona to dodělá sama, ty jí pomáhat nebudeš. Díky ní dostaneš dobrou známku, kterou si v žádném případě nezasloužíš, výměnou za to, že se od ní budeš zatraceně držet dál. Slyšel jsi mě dobře?“

„Jasně a zřetelně,“ ušklíbl se Blaise.

Spokojen jeho odpovědí se Draco otočil k odchodu – ale zastavil se při dalších slovech, která vyšla z Blaisových úst.

„Tak ty říkáš, že bych byl překvapený, co lidi všechno vytuší. Myslíš tím, jak jsi ty celou dobu předpokládal, že Grangerová umřela kvůli Potterovi?“

Draco se okamžitě zastavil a obrátil se zpět. „Cos to řekl?“

Blaise si založil ruce na hrudi a pohodlně se opřel o zeď. „Myslel sis to, ne? Myslím tím, dává to přece dokonalý smysl, ne? Byla kamarádka všemocného Harryho Pottera. Samozřejmě že někdo bude chtít ublížit jeho blízkým. Byl by to způsob, jak ho oslabit, ne? Tím, že mu napořád vezmeš někoho, koho má rád.“ Odstrčil se od zdi a přiblížil se o pár kroků k Dracovi. „Ale jestli tomu dobře rozumím, jestli je to pravda, proč by ten smrtijed nezabil místo ní Weasleyho? Jistě si byl za posledních sedm let s Potterem bližší, než kdy byl s Grangerovou. Nebo ještě líp, proč by nezabil malou Ginny Weasleyovou – přítelkyni Harryho Pottera? Smrt jednoho z nich by ho ovlivnila určitě víc než smrt Grangerové. Takže si říkám, proč si vybral ji?“

Dracovi se nelíbilo, kam jejich rozhovor vede, ale byl tím vším příliš ohromený na to, aby cokoli řekl. Příliš omráčený na to, aby odešel.

„Zamyslel ses někdy nad tím, že možná smrt Hermiony Grangerové neměla s Harrym Potterem co dělat? Že možná měla její smrt co dělat s něčím úplně jiným? Nebo lépe řečeno, někým jiným?“

A najednou to začalo Dracovi docházet. To zjištění mu vyrazilo dech. „Ty,“ vyprskl. „Zabini, co jsi provedl?“

„Já jsem neprovedl nic, Draco. Všechno jsi udělal ty. Zamiloval ses do mudlovské šmejdky. Víš vůbec, jak by to pošpinilo jméno tvé rodiny? Nebo jak zničená by byla tvá matka, až by na to přišla? A chudák tvůj otec – pravděpodobně se obracel v hrobě-“

Draco se bez rozmýšlení vrhl vpřed, popadl Blaise za hábit a praštil s ním o stěnu. „CO JSI KSAKRU PROVEDL?“ zařval.

Blaise se ani nezachvěl. „Nemohl jsem to dopustit,“ odpověděl klidně. „Zneuctil bys tím svou rodinu. Zneuctil bys čistokrevné... a zmijozelské. To jsem ti nemohl dovolit. Byl jsi můj nejlepší přítel, Draco. Vzpomínáš si na to vůbec? Oba jsme se jednoho dne měli stát smrtijedy. Chtěli jsme, aby na nás byli rodiče pyšní. Byl to náš sen, Draco. Sen, na který jsi úplně zapomněl, jakmile sis začal hrát s tou mudlovskou šmejdkou. Všiml jsem si, jak ses změnil. Všimli si toho dokonce i Crabbe s Goylem a Pansy. Ale všichni byli příliš hloupí, než aby jim to došlo – že tě ztrácíme, že přejdeš na druhou – její – stranu. Ale já tě nehodlal ztratit tak snadno, Draco. Tak jsem s tím něco udělal.“

Draco sevřel Blaisův hábit pevněji a přitlačil ho ke zdi. „Tys ji zabil,“ zasyčel.

Blaise zavrtěl hlavou. „Jen jsem informoval jednoho smrtijeda o vašem vztahu. Co s tou informací udělal, bylo jen a pouze jeho rozhodnutí. Ačkoli musím říct, že udělal správnou věc.“

Draco okamžitě sevřel Blaise kolem krku. „Proč mi to říkáš?“

„Protože si myslím, že je na čase, aby ses to dozvěděl,“ odpověděl. „Že umřela kvůli tobě.“

Draco ho odtrhl od zdi a vší silou ho udeřil do obličeje. Uslyšel odporné prasknutí, nejspíš mu zlomil nos. Do ruky mu vystřelila ostrá bolest, ale ignoroval ji.

„Ty zkurvysynu!“ vykřikl a praštil ho znovu.

Ten úder poslal Blaise k zemi. Chvíli seděl a držel si dlaň před krvácejícím nosem. Vzhlédl k Dracovi a řekl: „Zmlátit mě na kaši ti ji nevrátí. A ani to neochrání tu novou.“

Draco mu odpověděl rychlým kopem do břicha, takže se rozvalil na zádech na podlaze. Sehnul se a naklonil se nad něj. Vytáhl hůlku a namířil ji přímo doprostřed Blaiseovy hrudi. „Řekni mi jediný dobrý důvod, proč bych tě neměl hned teď zabít.“

Blaise se na něj krvavě zazubil, ale neodpověděl.

Draco se divil, jak může být Blaise tak klidný a chladný, když ho od smrti dělí pravděpodobně jen dvě jednoduchá slova, ale uvědomil si to, když mu rameno sevřela něčí ruka.

„Co se to tu děje?“

Draco okamžitě spustil svou hůlku a svěsil hlavu v porážce. Pustil Blaise, aby se mohl posadit.

Profesor Brumbál pohlédl na Blaise. „Běžte na ošetřovnu, pane Zabini,“ přikázal mu.

„Pane profesore, Blaise-“

„Ticho, pane Malfoyi,“ řekl Brumbál klidně. Pořád držel Dracovo rameno, když Blaise pomalu vstával a vydal se na cestu. Až poté, co zabočil za roh, ho Brumbál pustil a nechal ho vstát. „A teď,“ pronesl, „byste mi mohl říct, co se stalo.“

Draco zavrtěl hlavou. „Byla to jen přátelská potyčka, profesore.“

„Zlomil jste tomu mladému muži nos, Draco,“ upozornil ho Brumbál. „Mohl bych vás za to dočasně vyloučit ze školy.“

„To byste mohl,“ odpověděl Draco klidně. „Ale kdyby řekl vám to, co řekl mě, myslím, že byste mu také zlomil nos.“

„Zasvěťte mě.“

Vynechal celou druhou část svého rozhovoru s Blaisem a Brumbálovi jednoduše řekl, že se Blaise předchozí noc pokusil Hermionu otrávit jejich lektvarem.

„To je velmi vážné obvinění,“ řekl Brumbál.

„Blaise velmi dobře ví, jak vypadají oči čtverzubce. A ví, že taková přísada do Veritaséra nepatří. Nakrmil Hermionu nějakou historkou o tom, že je potřeba ho nejdřív ochutnat. Jestli mi nevěříte, zeptejte se jí. Sakra, zeptejte se Blaise – pravděpodobně se přizná. Je to zvrácený parchant, profesore.“

Brumbál přimhouřil oči. „Je to opravdu všechno, co se stalo?“

„Nemáte tušení,“ zamumlal Draco.

****

Draco narazil na Hermionu, když vycházela z věže primusů. Vykřikla překvapením a upustila knihy na podlahu.

„Jdeš špatným směrem,“ řekla, když se Draco sehnul, aby jí knihy posbíral. „Třídy jsou druhým směrem.“

„Dnes na vyučování nejdu. Není mi moc dobře.“

„Jsi nemocný?“

„Něco takového,“ odpověděl a protáhl se kolem ní. „Jo a nezapomeň – dnes večer máme obchůzku. Vrať se před osmou.“

Hermiona přikývla. „Snad ti už bude líp,“ popřála mu, než se vydala chodbou k učebnám.

Draco o tom pochyboval.

Tohle nové odhalení ho pomalu vnitřně ničilo. V hloubi duše se cítil zodpovědný za Hermioninu smrt – ale to bylo jen proto, že ji nedokázal ochránit ani zachránit. Ale vědomí, že právě jeho city k ní vedly k její smrti, bylo příliš na to, aby se s tím mohl vyrovnat. Blaise věděl, že ho to zabije. Právě proto mu to nakonec řekl.

Vešel do společenské místnosti a nebyl si jistý, jak naložit s volným časem. Jediné, po čem opravdu toužil, bylo lehnout si a prospat celé věky. Ale spánek pro něj už nebyl únikem, protože ho obvykle trápily noční můry o ní. A s touto novou informací existovala velká šance, že Hermiona v jeho příštím snu nejen zemře, ale že to dost možná bude jeho rukou.

Posadil se tedy na pohovku a zabořil obličej do dlaní. Neměl tušení, co bude dělat. Nebyl si jistý, jak dlouho ještě vydrží žít tady, v této společenské místnosti – v této škole. Najednou se dokázal vcítit do touhy této nové Hermiony opustit svůj vlastní svět. Právě teď mu ta myšlenka zněla docela dobře.

Opřel se s úmyslem strávit několik následujících minut zíráním do stropu, ale něco na stole před ním upoutalo jeho pozornost: Hermionin deník. Byl položený na stole, nahoře z něj trčela záložka – a na boku byl rozbitý zámek. Takhle ho tu jeho spolubydlící nenechala jen tak. Nechala ho tam speciálně pro něj, aby si ho mohl přečíst.

„Zatraceně,“ zamumlal. To děvče bylo vytrvalé. Nezáleželo na tom, kolikrát ji upozornil, že si Hermionin deník přečíst nechce – bylo tam očividně něco, o čem si myslela, že by chtěl vědět.

Pokušení bylo nepřekonatelné. Zvažoval, že vynaloží veškerou sílu vůle a bude ho ignorovat, ale Blaise ho předtím natolik oslabil, že to vzdal a podvolil se. Proč by si nemohl přečíst její deník? Byl přece zodpovědný za její smrt. Tohle je v porovnání s tím jen maličkost.

Takže ho zvedl a opatrně ho otevřel na založené stránce. Vytáhl záložku a položil ji na stůl. S povzdechem a posledním záchvěvem váhavosti začal číst.

15. listopadu, 1997

Milý deníčku,

Stala se ta nejpozoruhodnější věc. Dnes ráno jsem seděla u snídaně naproti Harrymu, když mě najednou zasáhlo poznání, že už do něj nejsem zamilovaná. Přesně tak – úplně a stoprocentně jsem se přes lásku k němu přenesla. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když mi to došlo. Vlastně jsem se nemohla přestat usmívat. Nejspíš si všichni u stolu mysleli, že jsem blázen, když se směju bez důvodu. Ale já byla prostě šťastná. Těch posledních pár let pro mě bylo tak šílených, toužila jsem po klukovi, který mě nechtěl. Sledovala jsem, jak se pomalu zamilovává do jedné z mých nejlepších kamarádek. A to je asi jedna z nejhorších věcí na lásce – nemůžete ji zapnout nebo vypnout podle libosti. Člověk miluje toho, koho miluje, dokud ho nepřestane milovat.

Proto se najednou cítím, jako by ze mě spadla obrovská tíha. Cítím se volná – osvobozená od pocitů, které mě trápily celé roky. Už se nemusím bát, že jimi zničím přátelství s Harrym – protože jsem naprosto spokojená s tím, že přátelství je to jediné, co nás kdy bude spojovat. Tohle byl opravdu nádherný den, milý deníčku.

Samozřejmě až na to, že zatímco jsem se přenesla přes city k Harrymu Potterovi, dokázala jsem se zamilovat do někoho jiného, kdo je stejně nedosažitelný. Proč si to pořád dělám? Proč si nemůžu vypěstovat city k někomu, kdo by je pravděpodobně opětoval? K někomu, jako je... Neville. Je to tak milý kluk a jsem si jistá, že mě má aspoň trochu rád. Kéž bych k němu mohla něco cítit. Ale ne, musím se zamilovat do Draca Malfoye, který je nesnesitelný pitomec – a který mě nesnáší. Nikdy by o mě neměl zájem – stejně jako o mě nikdy neměl zájem Harry. Jsem jen nudná vševědka a nepřitažlivá mudlovská šmejdka. Proč se vlastně vůbec obtěžuju mít ráda kluky? Jsem Hermiona Grangerová! Miluju učení! Měla bych se soustředit na to. Vlastně bych teď mohla strávit nějaký čas se svými domácími úkoly – obzvlášť když Malfoy právě vešel do dveří.

Uf, právě se na mě podíval tím pohledem, který mi věnuje, kdykoli mě vidí psát deník. Kdyby tak věděl, co všechno jsem tu o něm napsala. Nemůžu ani pomyslet na to, že by se to stalo. Prostě bych umřela.

Draco deník opatrně zavřel, ale dál na něj nevěřícně zíral. Zdálo se mu, že si možná právě na ten den vzpomíná. Jak ji zahlédl z druhé strany velké síně se širokým úsměvem namířeným na Harryho a vyložil si to jako projev její náklonnosti k němu. Ale byl to pravý opak!

A nejen to... ona k němu něco cítila? Už v listopadu? Jak mu to mohlo uniknout? Jak mohl nevědět, že se do něj zamilovala? To nedává žádný smysl.

Ale ve skutečnosti to smysl dávalo. Harryho milovala celá léta a jemu to také nedošlo. Jediný rozdíl mezi Dracem a Harrym byl v tom, že Draco ty city skutečně opětoval. A ona o tom neměla ani tušení. Myslela si, že by ji nikdy nemohl milovat.

Tohle zjištění ho mělo potěšit. Ale místo toho mu zlomilo srdce na milion kousků vědomí, že kdyby jí dal najevo své city, mohli být spolu a ona by možná nikdy nezemřela. Mohli spolu utéct – někam, kde by je nikdo nenašel – třeba do jiného světa. Když mohla tahle nová Hermiona utéct ze svého světa, možná by oni mohli utéct z toho svého. Udělal by to – a bez váhání. Udělal by pro ni cokoli.

Ale teď už na to bylo příliš pozdě.

Položil deník zpět na stolek. Už ho nechtěl dál číst.