Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

Belatrix se najednou před ním cítila malá a nejistá. Její tvrdohlavé odhodlání a touha jí teď připadaly nesmyslné, nepřiměřené úkolu, který měla před sebou. Mohla by odpřisáhnout, že ji pomalým pohledem pitval.  V tom pohledu byl děsivý nedostatek touhy, potřeby, dokonce emocí a ona by se nejraději otočila a utekla.

„Čeho přesně se snažíte dosáhnout, slečno Blacková?“ zeptal se Harry s jakousi nevýraznou zvědavostí, která ji přiměla přát si, aby nestál mezi ní a dveřmi.

Nervózně se zavrtěla, polkla a nejistě se zeptala: „Svést vás?“

„Aha.“ Zčistajasna se pohnul jako had a čněl nad ní, tvářil se jako vlk na kořist a oči mu zářily silou predátora. „A co? Myslela jste si, že budete muset jen vypadat hezky, třepotat řasami a mít oblečené něco… odhalujícího?“

Kdyby ho absurdnost celé situace nevyváděla z míry, zasmál by se tomu, co Belatrix považuje za odhalující. Musel ale přiznat, že v její staromódnosti bylo cosi přitažlivého. Černý sametový korzet s hlubokým výstřihem, obliny ňader schované za umně nařasenou černou krajkou ladící s elegantními krajkovými rukávy po zápěstí.

Kdyby k tomu neměla oblečenou celou sadu těžkých sukní, které ukazovaly jen černé kožené boty na podpatku, ale vybrala si ‚modernější‘ sukni, hladkou a upnutou, dosahující nejdéle po kolena, dokázala by zapůsobit víc. Pro chlapce, který dospíval v devadesátých letech, vypadala zvláštně a staromódně. Že ten samý chlapec strávil hodně toho času v mudlovském světe, jen zvýrazňovalo jeho názor.

Belatrix Blacková byla, jak si začal uvědomovat, otřesně naivní. Snadno ovlivnitelná, alespoň pokud šlo o někoho, koho respektovala. Začal perfektně chápat, jak byla utvořena v nechvalně známou Belatrix Lestrangeovou, záblesky které zachytával v jejích očích při pohledu na něj…

Připomínala slabý odvar výrazu Lestrangeové, když se dívala na Voldemorta.

V jejích očích viděl temnou vášeň, hlad, který pod tím správným tlakem mohl snadno upadnout do šílenství. Chtěla výzvu, boj. Prokázat se s hůlkou při pádu protivníka.

Teď se na konci té soustředěné vášně a touhy ocitl on sám namísto Voldemorta. Věděl, že tam někde se mu jeho kmotr chechtá. Samozřejmě existovalo očividné řešení, jak se s tímto vyrovnat, dostat se na známé území. Odmítnout ji a poslat k Voldemortovi.

Ale když se díval na tu zranitelnou, nejistou ženu před sebou, ten nápad se mu zrovna nelíbil. Bylo mu jasné, že se ocitl přesně v té chvíli jejího života, kdy učiní první krok na cestě k smrtijedství, aby stvrdila svůj osud jako pomocná ruka Voldemorta. Ještě nezačala mučit a zabíjet. Alespoň ne fyzicky.

A… byla to velmi atraktivní čarodějka. Která se mu prakticky vrhala k nohám. Už to bylo dlouho, co…

Ty myšlenky rychle zahnal. Nemusela být Belatrix Lestrangeovou, ale on byl stále Harry Potterem. Což znamenalo, že ji nemůže využívat.

I když to část z něj skutečně chtěla.

Povzdechl si a promluvil. „Slečno Blacková, předpokládám, že máte docela dobrou představu o tom, jak je toto nevhodné?“

Trhla sebou a zrudla.

„Myslel jsem si to,“ přikývl. „Ale proč jste předpokládala, že byste něco takového měla podniknout?“

Belatrix se zavrtěla, vše ostatní v místnosti jí přišlo zajímavé, jen aby se na něj nemusela dívat. Přiznat, že chtěla, aby si ji namlouval, se nezdálo chytré. S těma zářivě zelenýma očima viděl přímo do ní, a ona nedokázala přijít s jinou omluvou.

Protože mlčela, povzdechl si a ona sebou opět trhla. „Pokud nepromluvíte, možná bych prostě měl zkontaktovat vaše rodiče a hlavu rodu?“

„Ne!“ vykřikla prudce. „My jsme… Ještě neprohlásili konec naší neutrality!“

„Neutrality?“ zeptal se Harry se zvednutým obočím, teď zmatený a zvědavý.

„V konfliktu mezi lordy?“ nadhodila opatrně a nejistě.

„Jakými lordy?“ Snažil se velmi, velmi usilovně potlačit nenadálou tíseň, která se mu šířila hrudí.

„Brumbálem, Voldemortem a… vámi?“ Zírala na něj. Copak to nevěděl?

„Zatraceně. Už?“ zamumlal Harry hořce a protřel si tvář. „Sakra, Charlusi, na tohle jsem měl mít víc času.“

„Co s tím má společného strýc Charlus?“ zeptala se Belatrix opatrně.

„Až moc,“ povzdechl si Harry a pomalu zavrtěl hlavou. „Toto je…“

V nastalé pauze marně hledal slova, než odhalí něco, co by neměla vědět. Místo toho se protlačil kolem ní, upustil zabalený meč na postel a pak se k ní zase otočil. Sledoval, jak očima kmitla k teď již volným dveřím.

„Ty dveře jsou otevřené, slečno Blacková,“ pronesl a zavrtěl hlavou. „Nesnažím se vás tu zadržet.“

„Proč ne?“ vyhrkla a hned se kousla do rtu. „Co musím udělat, abych ve vás vyvolala zájem?!“

Harry zvedl obočí, pak naklonil hlavu a snažil se přijít na odpověď.

Ale ona jeho mlčení brala jako výzvu. „Myslíte, že se vrhám na každého muže, který je přiměřeně atraktivní? Že se takto oblékám, protože si užívám ty necudné pohledy, co mi přejíždí po těle?“

V jejím hlase zněla téměř hmatatelná nechuť. „Oblékla jsem se tak pro vás.“

„Uvědomujete si, že jsem vyrostl v mudlovském světě, že ano?“ poukázal jemně. „Že jsem poloviční krve a tak?“

Při tom ztuhla. To si… neuvědomila. Vlastně předpokládala… „A co to má s tím společného?“

„Mudlovská móda je méně… zdrženlivá,“ odvětil a měl co dělat, aby se mu koutky úst nezvedly. „A sukně ušité z tolika metrů látky se přestaly nosit asi tak před padesáti lety.“

„Cože?“ Belatrix si nemohla pomoci a jen na něj zírala.

„Vršek je pěkný, elegantní, s jistou dávkou staromódní sofistikovanosti,“ pokračoval. „Ale ta sukně u mě opravdu prohrává. Promiňte, ale je prostě příliš staromódní.“

Dál na něj zírala s pootevřenou pusou, očima nevěřícně rozšířenýma.

„Takže pokud se mě pokusíte znovu svést, doporučuji vám strávit nějaký čas v mudlovském světě, abyste se tam poučila o módě,“ pokračoval s pocitem uspokojení. To tu zatracenou ženskou udrží z cesty. Jakkoliv velký udělala pokrok, jistě se dobrovolně neponoří do mudlovské kultury.

„Vy… vy…“ Koktala. Najednou si přála, aby si nechala hůlku na přístupnějším místě.

„Ještě něco jiného?“ zeptal se Harry nekompromisně a díval se na ni přes obroučky brýlí.

„To není konec,“ pronesla pevně, zamračila se na něj, otočila se a odkráčela.

Harry si s jistotou uvědomil, že možná, jen možná, na věc příliš zatlačil.

Zavrtěl hlavou, mávl hůlkou a nechal zavřít dveře. Pak se otočil k meči. Pro teď… se pokusí vyspat. Byl to zatraceně dlouhý den.

ooOOoo

Andromeda sestru velice dobře slyšela, ještě než se před ní objevila, protože rozzlobeně, hlasitě dupala a se supěním za sebou zabouchla dveře. Rty měla stočené dolů, v očích hněv a vlasy rozcuchané.

„Nějaký problém, Belo?“ vypadlo z ní, protože si nemohla pomoci. Až pak se podívala, co přesně má sestra na sobě.

Aha. Provedla svůj tah na Lovce bouří. A nevyšlo to podle jejích představ.

Nicméně neočekávala, že sestra neodpoví slovy, ale frustrovaným výkřikem.

„Tak zlé?“ Andromeda zvedla obočí, když se sestra zhluboka nadechla, aby se uklidnila a souvisle promluvila.

„Zjevně jsem se oblékla příliš staromódně,“ procedila Belatrix. „Protože vyrostl mezi mudly, má podle jeho názoru ta sukně ‚až moc látky‘. Řekl doslova, že je příliš staromódní!“

Belatrix ukázala na svoji sukni a Andromeda nepřítomně přikývla a roztržitě prohlásila: „Pro mudlorozené a poloviční krve je.“

Obě sestry ztuhly. Zatímco Andromeda vytřeštila oči, Belatrix je přimhouřila a nebezpečně si sestru přeměřila. „A… jak přesně toto víš?“

„Netuším, o čem mluvíš.“ Andromeda uhnula očima a reflexivně jimi kmitla ke skříni. Bohužel Belatrix její pohled následovala.

„Dromedo… co jsi provedla?“ zeptala se Belatrix pomalu a vypnula se do výše, aby mohla shlížet na téměř identickou sestru.

„Jak jsem řekla, netuším, co tím myslíš,“ trvala na svém Andromeda, ale sestře se do očí nepodívala.

Belatrix se však vydala naznačeným směrem. Andromedě se rozšířily oči, narovnala se a chystala se sestru zastavit.

„Není tam nic, co by se tě týkalo, Belo!“ rychle se postavila před sestru, viditelně bojujíc s panikou.

V tom okamžiku ji kouzlo spoutání změnilo v lidskou sochu a panika v očích se vymkla kontrole. Když padala, téměř si nevšimla polštářového kouzla, kvůli němuž přistála na podlahu jemně. Mohla jen bezmocně přihlížet, jak Belatrix přistupuje ke skříni.

Rozhostilo se ticho, které porušil jen zvuk otevíraných dveří.

Andromedě se břichem rozlila hrůza. Belatrix to zjistí! Její rodina to zjistí! Bude zapuzena!

Že si svého kluka, Teda Tonkse, vezme, Andromeda Blacková věděla už před koncem školního roku. Také věděla, že jakmile to rodina zjistí, bude zapuzena. Pro ně byl Ted Tonks mudlovský šmejd. Toujours pur. Blackovi museli být čistí.

Bez ohledu na to, co si myslela její sestra, rodinný postoj se tak rychle nezmění. To dokázaly matka a teta. Strýc sice mohl vůči tetě ukázat záblesk otevřeného vzdoru, který podporoval strýc Charlus, ale to nevydrží.

Myslela ale, že nejdřív dokáže dostudovat Bradavice.

„Co to je?“ Belatrix nezněla rozzlobeně, spíš zvědavě. „A toto jsou… šaty? Ale jsou… mrňavé.“

Blahoslavená Morgano! Samozřejmě, že sestra okamžitě najde šaty s minisukní.

„A… toto je něco jako kalhotky? Jsou ale… nejsou náhodou… přiléhavé?“ Teď Andromeda v sestřině hlase slyšela ruměnec. „A z jakého materiálu jsou?“

Momentálně ale byla Andromeda bezmocná a nemohla odpovídat.

„O tomto… o tomto mluvil? Nevěděla jsem… že mudlovská móda je tak… tak…“ Nastala pauza a Andromeda se najednou mohla opět hýbat. „Andromedo, sestro… je toto mudlovské oblečení?“

Andromeda se pomalu, ostražitě postavila dál od sestry, pak se sebrala a zatvářila se bezvýrazně. Když se obrátila na Belatrix, nenašla očekávaný hněv a obžalobu. Ne, našla jen zmatek a zranitelnost.

„Kvůli… tomuto mě nechce?“ vykníkla. „Protože… jsem neměla oblečené něco takovéhoto?“

Andromeda se najednou cítila stejně ztraceně a nejistě, jako vypadala Belatrix. Pokud jí paměť sahala, Belatrix byla silnou osobností odmítající ukázat i tu nejmenší slabost. Vidět ji takto…

Andromeda si povzdechla. „Můžu… jen hádat, že jde spíš o to, co představují. Jak jsi řekla, je poloviční krve, a jak jsi taky řekla, vyrostl v mudlovském světě. Když o mudlovském světě nevíš dost, abys tam zapadla, jak bys mohla být s mužem, který je v něm jako doma?“

Soukromě pochybovala, že jde o toto. Ten člověk nejspíš nevěřil, že je Belatrix jiná než potenciální zločinec a vrah, jímž se kvůli němu nestala. Na jisté úrovni ji zneklidňovalo, že muž, který tak nonšalantně pobil Rytíře Valpuržiny a použil její sestru jako posla, se stal objektem Belatrixiny touhy.

„Opravdu?“ V sestřiných očích se objevila naděje.

Rozrušilo ji to, ale nepřekvapilo.

„Mohlo by být,“ souhlasila Andromeda a dál sestru sledovala, jako by byla podrážděnou zmijí.

„Můžeš mi pomoct, že ano?“ předklonila se Belatrix s hladem v očích. „Máš toto, jistě znáš víc!“

Andromeda na sestru jen zírala. „Belo… Belatrix, chceš po mně, abych tě… naučila, jak být mudlou?“

Když Belatrix nadšeně přikývla, Andromeda si pomalu přetřela čelo. Toto… nečekala. Při pohledu na Belatrixinu dychtivost ji napadlo, že by možná exil byl výhodnější.

ooOOoo

„Tak co myslíš?“ zeptal se Charlus a přes sklenku whisky se podíval na Luciuse Pottera.

„Nemám nic, čím bych se chtěl zabývat,“ odvětil Lucius a usrkl vlastního drinku.

„A co to, čím by ses nechtěl zabývat?“ zatlačil Charlus.

„Nepopírá to smysl pojmu nezabývat se tím?“ zeptal se Lucius řečnicky a nad Charlusovým výrazem se uchechtl. „Je… není takový, jak bych čekal.“

„Tak tak,“ souhlasil Charlus. „Harry šťastně popírá veškerá očekávání, dobrá i špatná.“

„Je hrubý, neomalený a neotesaný,“ prohlásil Lucius. „Ale také zdatný, pragmatický a…“

„Hodně ti podobný?“ dokončil Charlus pobaveně.

„Určitě nemusím připouštět, co bys mohl naznačovat, že, bratranče?“ zeptal se Lucius s nebezpečně přimhouřenýma očima.

„Samozřejmě ne, bratranče, samozřejmě,“ Charlusovo pobavení ani v nejmenším neochablo.

Lucius na něj dlouze nepobaveně zíral, ale pak si povzdechl a zvadl. „Velikost té bestie… Když uvážíš, že se všechny ty roky schovávala pod Bradavicemi, a zrovna pod dívčími záchodky!“

„Vskutku,“ souhlasil Charlus a vystřízlivěl. „A dokázal ji zabít.“

„A ještě při tom napustit svůj meč jejím jedem.“ Lucius se při tom pomyšlení otřásl. „Takový meč… Pochybuju, že existuje moc věcí, které by nedokázal zničit. Ať jdou viteály do horoucích pekel – ten meč by se prořezal i těmi nejchráněnějšími předměty.“

„Což viteály jsou, bohužel,“ souhlasil Charlus znechuceně. V tu chvíli se zablesklo v krbu. „Dovolil jsem si pozvat synovce a jeho švagra.“

„Musel jsi?“ zeptal se Lucius znechuceně. „Ano, ujistil jsi mě, že byli přinuceni svoji situaci přehodnotit, ale…“

„Věřím, že nakonec to bude prospěšné pro nás všechny,“ pronesl Charlus vážně a vydal se ke krbu, aby odpověděl. „Ano?“

„Víš, kdo tu je, strýče,“ ozval se Cygnus Black krbem značně nepotěšeně. „To ty jsi na tomto setkání trval.“

„Musím přijmout alespoň nějaká opatření, synovče,“ oponoval Charlus a ukročil s hůlkou v pohotovosti. Luciuse pobídl ke stejné akci. „Jakmile budeš připravený.“

Cygnus a Orion Blackovi se objevili mžiknutím oka. Oba si z oblečení setřepali prach. Po chvíli Orion očima nalezl Luciuse a v pozdravu sklonil hlavu. „Pottere.“

„Blacku,“ Lucius pozvedl sklenku, ale ani náznakem se z křesla nezvedl.

„Posaďte se,“ nabídl Charlus, ukázal k prázdným křeslům naproti Luciusovi a sám si sedl do svého. „Máme co probírat.“

Cygnus s povzdechem počkal, až se Orion posadí, než promluvil. „Naznačil jsi něco podobného spojenectví.“

„Teď již jistě chápete, že ‚sloužit‘ tomu ‚Lordu Voldemortovi‘ by nebylo ve vašem nejlepším zájmu,“ pronesl Charlus. „A že jeho vliv na naši společnost by neprospěl našemu přesvědčení.“

„Pravda,“ připustil Orion. Opřel se, lokty položil na opěradla a prsty sepjal do špičky před obličejem. „A ve světle posledních událostí je dle mého moudré… přehodnotit rodinné priority.“

„Opravdu?“ zeptal se Lucius se zvednutým obočím směrem k Orionovi. „To je… překvapivé.“

Orion se znechuceně zatvářil. „Máme tři lordy. Všechny poloviční krve. Každý je schopný nás zlikvidovat. A bez námahy, podle toho, co jsem viděl…“

„Ano?“ protáhl Lucius a naklonil hlavu. „Ještě jsem žádného neviděl v akci. Mohl byste to rozvést?“

„Trvalo mi týden vystopovat jen odkazy na některá kouzla, která Raddle použil,“ otřásl se Orion. „Kouzla, který byla celé generace ztracená. I jediné by bylo působivé. Ale celá ta řada? To je, musím připustit, děsivé.“

„A přesto,“ pokračoval tiše Cygnus, „není vítězem. Lovec bouří… Dobrovolně přiznávám, že si nejsem jistý, jak provedl to, co provedl. Vytvořit a vést tolik konstruktů najednou. Pohltit kletbu jako zložár a obrátit ji proti sesílateli…“

„Bylo to…“ Orion se na chvíli odmlčel a zatvářil se pohoršeně. „Bylo to jako uvíznout v cyklónu. Mohli jsme jen stát stranou a přežít. Kdybychom byli cíli té ohavnosti, nebýt Lovce bouří, nebyli bychom tady.“

„Harry je zajímavý chlapík,“ souhlasil Charlus. „Ale nejdřív – jaké metody zničení viteálů znáte?“

„Zložár,“ nezaváhal Orion. „Vražedná kletba.“

„A mimo to?“ zeptal se Lucius opatrně a z mužů Blackových nespustil pohled. „Musí existovat…“

„Temné obřady a kouzla, které zničí duši nebo ji zapudí. Nebo ty, co zničí a stráví magii. Tak funguje baziliščí jed. Ničí vše, i magií svázaný zlomek duše,“ pronesl Orion a unaveně se opřel. „A ano, od první chvíle, kdy byly zmíněny, udělal jsem si čas a prošel záznamy. Váš Lovec bouří narazil na ideální metodu jejich zničení.“

„Drahou metodu,“ poznamenal Lucius nevrle. „Nezmiňujíc nebezpečnou.“

„Pořád žije a má teď meč,“ prohlásil Cygnus. „Na ničem jiném nezáleží, ne?“

„Je to Potter,“ pronesl Lucius kategoricky. „A tudíž mojí povinností je dohlédnout, kdyby hodlal udělat něco tak pošetilého, co by ho mohlo zabít, aby se tak nestalo. Aby se tak nestalo jen kvůli ztřeštěnosti a neobtěžování se informovat mě, dokud by nebylo pozdě, abych zasáhl!“

„Takže si přeješ, aby přestal být Potter?“ zeptal se Charlus a skryl úsměv za sklenkou.

Cygnus smích zakryl kašlem a dokonce Orionovy rty sebou cukly, ale nakonec si povzdechl. „Nevím, jestli by ‚Lovec bouří‘ neměl být zván spíš ‚Nastolitel bouří‘. Kam přijde, zůstane po něm chaos. Vše vyletí do vzduchu a spadne zpět do chaosu a nejistoty, i víra celých generací.“

„To může být ale dobrou věcí,“ poznamenal Lucius tiše a pak si upil drinku.

„To, odkud pocházíme, přispívá k tomu, kým jsme,“ odporoval Orion. „Následujeme naše otce a jejich otce. Pokud nectíme náš původ, proč mít vůbec historii?“

„Abychom se z ní poučili a stavěli na ní,“ odpověděl tentokrát Charlus, nehleděl však na Oriona, ale na Cygnuse. „Naši otcové budou vždy našimi otci. Učili nás, co se sami naučili, ale na nás je, abychom na tom stavěli a rozvíjeli to, co je před námi.“

„Jim to stačilo,“ štěkl Orion a tiše se na Charluse mračil.

„A řekněte mi, chcete, aby to, co máte vy, stačilo našim synům?“ zeptal se Lucius tlumeně a ostře si Oriona měřil. „Protože já vím, že co chci pro Jamese je víc než to. Chci, aby vyrostl, překonal mě, byl lepším než já.“

Orion se nadechl k protestu, než se mu vybavila přetrvávající temnota jeho domu a tvrdohlavě odhodlaný Sirius, když žádal o povolení podívat se na ty vzpomínky. Přál si pro svého syna takový život? Před nedávnem by řekl ano.

Ale teď? Teď opravdu nevěděl. Svět se nečekaně změnil v matoucí, děsivé místo. Byl plný mužů, kteří dokázali skoncovat s jinými muži i kouzelníky, jako by byli obilím v mlátičce. Muži, kteří by mohli, a i to udělali, skoncovat s jeho rodem.

Minulá sláva je nezachrání. Následovat po pomstě dychtícího pokrytce je nezachrání. Ne, to by jen uspíšilo jejich záhubu. Změna přišla a teď už to, co znali, nebylo jisté.

„Nemyslím, že bychom měli na minulost zapomenout,“ ozval se Cygnus opatrně, když formuloval myšlenky, „ale nemůžeme se na ni soustředit, když nevidíme přítomnost a nevidíme, kam míříme. Sláva minulosti a našich předků, je přesně tím – slávou minulosti.

Nemůžeme v ní žít. Není naše, jsou to vavříny těch, z nichž jsme vzešli, a teď si začínám myslet, že bychom je zle ctili, kdybychom na nich lpěli.“

„Dobře řečeno, synovče, dobře řečeno,“ souhlasil Charlus a usrkl pití. „Snadno se zapomíná, že je celý svět za těmito prostými ostrovy, které se staly našimi domovy. Možná jsme na nich po sobě nenechali odkaz, ale zanecháme tuto šanci našim dětem, jejich dětem a tak dál. Můžeme chtít víc?“

„Žít, abychom to viděli?“ položil Orion řečnickou otázku, podíval se do sklenky a povzdechl si. „Ale pro mé syny a budoucnost, kterou by mohli mít… Každý máme odkaz, který musíme chránit. A možná… možná toto je přesně tím, co bychom měli dělat. Chránit budoucnost místo touhy sebrat ji ostatním.“

„I ostatní jsou něčími dětmi,“ poznamenal Lucius tiše. „V dobrém či zlém. Jsou něčími dětmi. Proto nespěcháme prolévat krev. Ale my jsme také něčími dětmi, a kvůli našim vlastním dětem neustoupíme, jestliže před nás bude postavena volba. Je to tenká hranice, kterou je třeba sledovat. Nebezpečná.“

„Ale nezbytná,“ souhlasil Charlus. „Jinak se stanete tím monstrem v temnotách, proti kterému jste bojovali, nebo zůstanete čekat s odhalenými krky jako jeho kořist. Nemusíme být vždy lovci, ale nebudeme nikdy kořistí. Řekni mi, Orione, vy ano?“

Orion zíral na Charluse, prsty pevně tiskl skleničku, a pak se pomalu, syčivě nadechl. „Ne, Charlusi, nebudeme.“

„Pak myslím, že máme co k probrání,“ prohlásil Lucius a předklonil se. „A ještě více k vykonání.“

Orion mlčky na souhlas přikývl.

ooOOoo

Voldemort namířil zlověstný pohled na nevelkou skupinu mudlovských domů. Lidé uvnitř nebyli nijak důležití. Vlastně byli vybráni jen z rozmaru.

Ale stanou se vynikajícím testovacím objektem.

Ani se neobtěžoval ohlédnout se a s kývnutím ruky přikázal: „Běž. Zabij je. Zabij je všechny.“

Postava, která poslechla jeho příkaz, se křečovitě pohnula, škubala sebou a trhaně měnila svoji polohu. Paže se jí zkroutily k hrudi, snad v reflexivní obraně, a prázdné zarudlé oči zíraly na budovy před ní. Rty se odtáhly, tenké proti dásním, a odhalily krvavé, téměř hnijící maso kolem rozeklaných, křivých zubů.

Potom postava otevřela ústa a vydala syčivě znějící vysoké zapištění, než vyrazila a přitiskla ruce na zárubeň dveří první budovy.

Zpod jejího doteku se okamžitě vyvalil kroutící se barevný oblak zhouby a rychle se šířil po stěnách domu. V jeho stopách se dřevo, kameny a kov svíjely a deformovaly. Sklo praskalo a vypadávalo z oken a střecha se hroutila jakoby sama do sebe.

Pak se rozlehl jekot. Syrová, čirá hrůza deroucí se z hrdel celé rodiny. Voldemort stojící opodál jen zavřel oči a vychutnával si zvuky, které byly jeden po druhém náhle a násilně umlčovány.

Vzápětí z rozbitého okna vylezlo cosi na protáhlých pavoučích nohách a s dívčí hlavou. Dlouhé, zplihlé vlasy zakrývaly prázdné, civící oční důlky olemované zuby, zatímco čelist visela dolů a z ní mrkaly vypouklé váčky s očima, které zdánlivě hleděly do všech směrů najednou.

Zdí prorazila pěst se silnými klouby, jejíž roztržená kůže odhalila krvavou kost. Následovaly ji dopředu shrbená ramena, páteř, jejíž každý obratel čněl, až téměř protrhával kůži. Čelist toho monstra byla zveličená, silná a s kančími kly, při podrobnějším pohledu však tělo vykazovaly známky ženství.

Následně vyklopýtalo ven něco jako muž, z něhož visely dlouhé cáry kůže připojené jen kostnatými háčky, zatímco noha podobná ruce dopadla na zem. Jeho tvář byla nepravděpodobně protažená a dlouhá, pásky a háčky držely víčka očí otevřená, stejně jako ústa rozšklebená do výsměšného úsměvu. Když se to stvoření přiblížilo příliš, natáhlo paže a cáry kůže se s prasknutím rozletěly do stran, takže zakňučelo a couvlo.

Voldemort se chvíli jen díval a pak se usmál. Rty se mu stočily a on se začal pomalu, temně a pokřiveně smát.

„Myslíš, že je udržíš v bezpečí, Lovče bouří? Myslíš, že můžeš ukrást jejich strach ze mě?“ Jeho nepřirozené oko zahořelo, když sledoval, jak se jeho výtvor přesunul k druhému domu a zopakoval celý proces. „Dobře.“

Zastavil se a jeho další slova byla jako temnota a stíny, které jej obestíraly. „Ale uvidíme, jak se postavíš strachům a nočním můrám z masa a krve, hm? Jak je zachráníš před věcmi z temnot a jam zatracení, které mysli smrtelníků dokážou vyčarovat?“

Když jeho stvoření otočilo hlavu, pohlédlo na Voldemorta a zaječelo. Alespoň se to jekotu podobalo. A pak trhlo rukama dozadu. Na okamžik se zdálo, že se dům stmelil a stál jako dříve, pak se zachvěl a zhroutil se.

Ve stejném trhavém, zdeformovaném pohybu si stvoření stáhlo paže k hrudi.

Voldemort za ním se jen díval a usmíval se. Ten blázen si mohl lovit bouří, kolik chtěl. Voldemort je nechá zaplavit nočními můrami.

ooOOoo

Harry si povzdechl a opřel se, zatímco se díval na stříbrné ostří. Skřetí meč odrážel světlo a jasně zářil podél celého okraje. Mohl jej použít, vzít jej na sedmé patro a do Komnaty nejvyšší potřeby. Jen jeden malý úder a bylo by dokonáno, čímž by skončila i nutnost zůstat v Bradavicích.

„Zajímavý kousek, pane Pottere,“ přerušil jeho myšlenky Albus Brumbál. „Docela by mě zajímalo, co s ním plánujete udělat.“

Harry ztuhl, pomalu otočil hlavu a propíchl muže tvrdým pohledem. „A mě by zajímalo, jestli pro vás najednou přestala platit hranice osobního soukromí.“

„Když zjistím, že se jeden z mých učitelů utajovaně setká s člověkem mimo učitelský sbor a pak nějak zmizí z dosahu obran, výkon, který by, přiznávám, neměl být možný, význam osobního soukromí se dramaticky změní. Když se pak onen učitel setká s nedávnou absolventkou, mladou ženou, sám ve svých komnatách, změní se ještě víc.“

Harry si tiše odfrkl. „Slečna Blacková došla k přesvědčení, že by byl skvělý nápad přijít do mých komnat za účelem mého svedení. Ujišťuji vás, že jsem ji vyvedl z omylu.“

„A zmizení vaše a členů vaší rodiny?“ přitlačil Brumbál a pohledem neuhnul.

Harry mu pohled vracel, vyzývavě a varovně hleděl Brumbálovi přímo do očí.

Albus Brumbál by i připustil jistou úroveň zastrašení. Jen málokdy se setkal s takovým pohledem. Pohledem, který jasně říkal, že ví o Brumbálově schopnosti nitrozpytu, a varoval, že jeho použití nebude tolerováno.

„Přinesli mi meč, abych jím mohl v Tajemné komnatě zabít baziliška a tím ho napustit jeho jedem,“ odpověděl Harry co nejneurčitěji.

„K jakému účelu?“ zeptal se Brumbál, ale nebylo poznat, jestli mu věří nebo ne.

„Protože je to nejbezpečnější metoda zničení viteálu, o které vím,“ odpověděl Harry a prohlédl si ostří. „A taky nejrychlejší.“

„Viteálu.“ V Brumbálově tváři se objevil výraz fascinované hrůzy. „Vy… Toto… Taková věc je víc než strašná.“

„Ano,“ souhlasil Harry, „ale takový muž je Tom Raddle.“

Brumbál se však nezatvářil překvapeně, pouze rezignovaně. „Něco takového jsem od něj očekával. Doufal jsem, že se mýlím.“

„Našel jsem dva,“ pronesl Harry. „Jeden z nich skrytý v této škole.“

„COŽE?!“ Světlo v Brumbálových očích vybuchlo jako hvězda, když se narovnal a vykřikl: „KDE?!“

„Tajná komnata v sedmém patře,“ odpověděl Harry. Ani v nejmenším jej nezastrašily ani nepřekvapily emoce v Brumbálově tváři. „Je zodpovědný za fakt, že si neudržíte učitele obrany déle než rok.“

Brumbál na něj zíral a pak si roztřeseně povzdechl. Ramena mu poraženecky klesla. „Něco takového jsem předpokládal, nicméně jsem nenašel důkaz o žádném kouzle. Žádná kletba, žádné uřknutí, žádné zaříkadlo, ani obrany, očarování, nic.“

„Raddle je génius,“ připustil Harry. „Zvlášť v těžko srozumitelnějším odvětví černé magie. Nepřekvapuje mě, že jste nic nenašel.“

„Pane Pottere, jestli si vzpomenete, já sám jsem v tomto umění poněkud vzdělán,“ poznamenal Brumbál docela pobaveně. „Není snadné najít něco, co já nenajdu.“

„Ne, když nejste ochotný vstoupit do temných míst, kam by žádný příčetný muž nevkročil,“ oponoval Harry. „Reprezentujete to nejlepší, co minulost může nabídnout, pradávnou magii, která vyžaduje schopnosti a disciplínu daleko za obzorem většiny. Voldemort… to nejhorší. Zvrácené a bezcitné.“

„A kde to nechává vás, pane Pottere?“ zeptal se Brumbál významně.

„Jsem někdo, kdo slepě klopýtal, dokud nenašel cestu, která nevedla k minulosti a tajemstvím čekajícím na odhalení, ale vedla jej jeho vlastním směrem.“ Harry se slabě uchechtl. „Zkusil jsem něco nového. A evidentně, vyšlo to.“

„Ale jestliže neznáte tajemství minulosti, pak jak víte, že vaše cesta je vaše vlastní a ne jen zarostlá od posledních kroků?“ vrátil mu Brumbál s úsměvem.

„Pokud je zarostlá a zmizela, je to pořád ještě cesta?“ pokrčil rameny Harry. „Ale na tom nezáleží. Nenásledoval jsem žádná z těch starých tajemství, abych se dostal, kde jsem.“

„Možná pravda,“ přiznal Brumbál, povzdechl si a opřel se. Obezřetně Harryho sledoval. „Zdá se, že poslední dobou jsem se zneklidňující četností příjemcem lekcí.“

„Ano?“ Harry zvedl obočí, ale nic víc neřekl a jen čekal na pokračování.

„Rozhodně,“ potvrdil Brumbál a chvíli si broukal do ticha, než pokračoval. „Nejsem válečník, pane Pottere. Jsem učitel, instruktor. A možná víc než co jiného, učenec.“

„Mnozí nejsou válečníky, pane řediteli,“ pravil Harry tiše a naklonil hlavu na stranu. „A ti, kteří jsou… se stávají jedním ze čtyř druhů lidí.“

„Ano?“ teď byla řada na Brumbálovi, aby zvedl obočí. Tím vybídl Harryho, aby pokračoval.

„Někým zcela jiným, velmi mrtvým, velmi zlomeným, nebo velmi dobrým,“ objasňoval Harry tiše. „Většina padne do prvních tří kategorií. Jen nemnozí do poslední.“

„A kde stojíte vy, pane Pottere?“ zeptal se Brumbál.

„Občas si myslím, že jsem tím posledním. Většinou ale tím třetím,“ přiznal Harry, naklonil hlavu na stranu a zahleděl se na ostří. „Samozřejmě ti, kteří mě znají, pořád tvrdí, že tím posledním.“

„Užíváte si zabíjení, pane Pottere?“ zeptal se Brumbál tiše s upřeným pohledem na Harryho.

„Nejsem potěšený, ani pohoršený, když vezmu život, Albusi Brumbále.“ Harry se mu zahleděl přímo do očí. „Tak to prostě je. Pokud někdo ochotně zvedne ruku, aby záměrně srazil jiného, zabíjel, mrzačil nebo mučil, stejně ochotně to udělá znovu. A jestliže tu ruku zvedne proti mně, ještě ochotněji ji zvedne proti jiným.

Proto jej srazím a ponechám jeho osud těm, co čekají na druhé straně.“ Harry naklonil hlavu. „Jestli tam najde zatracení nebo spásu, nezáleží na mně.“

„Pořád se ale může změnit. Může se stát dobrým,“ trval na svém Brumbál.

„Může? Možná. Udělá to? Kdo ví,“ souhlasil Harry, ale opět pokrčil rameny. „Ale kdyby svět byl fér, dovolil by, aby provedl to, co provedl?“

Brumbál si povzdechl a pohlédl k Harrymu. „S tímto pohledem se nemohu ztotožnit, pane Pottere.“

„Pokud přijmete zodpovědnost za dopady jeho akcí, ke kterým dojde kvůli vašemu názoru,“ odvětil Harry a zavrtěl hlavou.

„Dopady?“ zeptal se Brumbál se zvednutým obočím.

„Protivníka můžete skolit okamžitě. Zajmout jej živého zabere pět minut,“ vysvětloval Harry. „Jeden z vašich spojenců může být zabit tři minuty poté, co jste se začal soustředit na zajetí protivníka. Pokud byste jej skolil, dokázal byste svého spojence zachránit a možná i dalšího.

Zatracená matematika,“ prohlásil Harry a zavrtěl hlavou. „Milosrdenství vyžaduje pozici nesporné převahy, pane profesore. Bez ní bitva stojí víc životů, než jich zachrání.“

„Život je víc než množina čísel ke zpracování, pane Pottere,“ opáčil Brumbál zamračeně. „Nelze ho tak chladnokrevně hodnotit a vymezovat.“

„Ve válce ano,“ odvětil Harry a smutně zavrtěl hlavou. „Ale vaše víra je důvodem, proč byste se neměl zapojovat do války. Takové lpění na těchto ideálech… i když obdivuhodných, způsobí jen problémy, nevyřeší je.“

„A podle vás nemám raději dělat nic?“ zeptal se Brumbál lehce rozhněvaně.

„Řekl bych, že léčení a obrana by byly pro vás vhodnější,“ konstatoval Harry klidně. „A průzkum.“

Brumbál sebou škubl a lehce naklonil hlavu. „Ano, byly by, nicméně…“

„Už nejste jediným, koho se Voldemort bojí,“ opáčil Harry klidně. „Už nejste tím jediným, kdo jej může porazit. Skončit to s ním. Tato válka už není vaším bojem ve frontové linii. Zůstaňte tam, kde budete nejužitečnější.“

„A co vy? Neměl byste právě teď, jak jste to formuloval, stát ve frontové linii?“ zeptal se Brumbál se zvednutým obočím. „Namísto toho, abyste zůstal tady ve škole?“

„Kladivo, které neví, kde udeřit, zničí sebe i to, co zničeno být nemělo,“ pronesl Harry pochmurně. „To mi říkával jeden z mých učitelů. Nejsem lovec, řediteli. Jsem bojovník. Nechám na lovcích, aby mi jej našli, nebo aby mi nechali skulinu, kterou dokážu využít.“

„Hm… chápu,“ reagoval Brumbál, přestože bylo jasné, že nechápe.

„Zatím jsem udělal, co jsem mohl,“ vysvětloval Harry. „Nemám, jak jej vystopovat. Nemám konexe. Nemám zkušenosti v sesílání kouzel, která by jej našla. Proto to musím nechat na těch, co mají. Mezitím můžu dělat něco užitečného.“

Brumbál na něj jen zíral, než si povzdechl. „Opět mám potřebu  navrhnout, abychom v této debatě pokračovali jindy. Místo toho bychom se mohli postarat o… cíl, ke kterému jste vytvořil toto ostří.“

Harry na Brumbála pohlédl se zvednutým obočím. „Chcete říct, že byste rád věděl, jaká vámi neodhalená tajemství ta komnata skrývá.“

Brumbál si odkašlal a koutky úst se mu zvedly. „Obávám se, pane Pottere, že netuším, na co narážíte.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Harry a odfrkl si, než se postavil a nechal ruku na jílci meče. „Ale chcete opravdu sledovat zničení diadému Roweny z Havraspáru?“

Brumbál zůstal na Harryho ztuhle zírat a z tváře mu zmizela krev. „Cože?“

„Tom Raddle byl velmi, velmi charizmatickým a inteligentním mužem,“ řekl Harry. „Přesvědčil ducha ženy, která diadém ukradla, aby mu řekla, kam jej chovala.“

„A změnil jej na jeden ze svých viteálů,“ dokončil Brumbál větu a poklesl. „Jaké další svatokrádeže provedl?“

„Až příliš mnoho,“ zavrtěl hlavou Harry. „Ale teď… předpokládám, že to samé udělal s šálkem Helgy z Mrzimoru a Zmijozelovým medailonem.“

„Jak to všechno víte?“ zeptal se po odmlce Brumbál a ostrým pohledem Harryho propaloval.

„Jednou vám to možná řeknu, Albusi Percivale Wulfriku Briane Brumbále,“ odpověděl Harry a vzal meč do ruky. „Ale ne dnes. Půjdeme se podívat na ten viteál?“

Brumbál znechuceně přimhouřil oči, nicméně přikývl a Harryho následoval.