Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola patnáctá

Grimmauldovo náměstí, o téměř čtyři týdny později…

Harry se většinu odpoledne neklidně potloukal po knihovně a dvakrát zkontroloval, že jsou všechny knihy, které bude potřebovat, zabalené. Pak zahučel krb a ohlásil Hermionin příchod. To bylo samo o sobě neobvyklé – Hermiona byla tak dlouho součástí jeho života, že nebazíroval na žádných ceremoniích. Pokud byl letax otevřený, prostě sem vtrhla bez ohlášení. Dokonce i když byl pryč, ochrany ji pustily dál.

Dnes ale vypadala… utlumeně… dokonce nervózně. Postávala před krbem a neklidně žmoulala lem své mudlovské halenky.

Harry se usmál a vykročil ji obejmout. „Hermiono, to je milé překvapení.“ Když na ní viděl zjevné známky stresu, zamračeně se zastavil. „Hermiono, je s Dracem všechno v pořádku? Co se děje?“

Hermiona zavrtěla hlavou, ale její pohyby nebyly tak přirozené a ladné jako jindy. „Ne… ne, Draco je v pořádku, Harry. Je mnohem šťastnější, když už není v nemocnici, a já… no… zatím zůstává u mě. Nemohla jsem ho nechat samotného… potom…“ Vážný úder do hlavy byl jen jedním ze zranění, která Draca, ve stavu naprostého magického vyčerpání, uvěznila u Svatého Munga mnohem déle, než Harry nebo Hermiona očekávali. Nakonec byl propuštěný sotva před týdnem.

„To je dobře. Říkal jsem si, že vypadá mnohem lépe, když jsem ho byl naposledy navštívit… asi těsně před tím, než ho pustili z nemocnice. Od té doby… no… stěhování a všechno to přebírání… Ale slibuju, že se za ním zastavím, než odjedu.“

Usmála se, ale vyznělo to nuceně a nejistě, ne jako její obvyklý zářivý úsměv. Harryho píchlo u srdce. Ať už šlo o cokoliv, nebylo to dobré.

„Jak jde balení?“

„Hotovo. Neberu si toho s sebou moc. Večer přijedou stěhováci, aby přepravili bedny na letiště. Až tam dorazím, bude už asi všechno vybalené.“

Hermiona roztržitě pokrčila rameny. „To je na tom to nejtěžší.“

Harry se zazubil. „No, nebudu se přít. Jedním z důvodů, proč jsem tu tak dlouho, je moje vášnivá averze k balení a vybalování. Když se mi podaří přimět někoho, aby to udělal za mě, tím líp.“ Sklopil zrak ke svým rukám, které pokrýval prach, ušklíbl se a otřel si je o džíny. „Dobře. Myslím, že mám v kuchyni pořád ještě konvici a pár hrnků. Dala by sis čaj?“

Hermiona roztržitě listovala stránkami jedné z knih nahromaděných halabala na konferenčním stolku, aniž by si uvědomovala, že ji drží vzhůru nohama. Došlo jí, že by měla asi odpovědět, a rychle vzhlédla. „Ehm… máš něco silnějšího?“

Harry překvapeně zamrkal. Do prdele… ať už je to cokoliv, nejspíš se mu to nebude líbit, že?

O pár minut později byly knihy odstraněny z pohovky a konferenčního stolku a Harry donesl z kuchyně dvě skleničky. „Obávám se, že mám jen ohnivou whisky. Dáš si led – nebo sodu?“

„Jen led, prosím.“ Harryho neklid okamžitě zesílil. Vykašlal se na zdravý rozum, nalil si poctivé dva prsty whisky a led vynechal.

„Dobře, Hermiono. Co je? Protože na rovinu – vyvádíš mě z míry.“

Hermiona chvíli sledovala, jak led cinká ve sklenici, a pak jí polovinu vypila jedním douškem. Harryho obočí vystřelilo až k vlasům. Obvykle pila bílé víno, nebo maximálně gin s tonikem. Dokázal spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát ji viděl s ohnivou whisky v ruce – a pravděpodobně by mu ještě několik prstů zbylo.

Když Hermiona zachytila jeho výraz, zatvářila se – pokud to vůbec šlo – ještě nejistěji. „Harry, jsme dlouholetí přátelé a hodně jsme toho spolu prožili, že ano?“

Harry se opřel o pohovku a přikývl.

„Takže víš, že pokud bych udělala něco… co by se ti nelíbilo… co by tě naštvalo… že by to bylo z velmi, velmi dobrého důvodu, ano?“

To bylo zlé. To bylo opravdu moc zlé. „Hermiono… co jsi udělala?“

Mlčela a shromažďovala si myšlenky. „Harry… vzpomínáš si, jak jsi byl poprvé u Svatého Munga, než ses s Dracem přemístil pryč? Jak jsem venku mluvila s Kingsleym?“

Harry zavrtěl hlavou… „Ale ne, Hermiono… prosím, řekni mi, že jsi to neudělala ty…“

Věděla, že neexistuje způsob, jak to říct tak, aby to vzal dobře, ale musel to vědět. „Kingsley mi řekl, že kdybyste něco ty nebo Draco potřebovali, spíš se ozvete mě než ministerstvu. V takovém případě jsem se musela postarat, že budu na místě první a zajistím…“ Když viděla Harryho výraz, zakolísal jí hlas a dokončila šeptem: „... Natašu Romanovovou.“

Harry zavřel oči a zhluboka se nadechl. „To ty jsi ji vzala do té mudlovské nemocnice, že jo?“ Tvář měl teď bez výrazu, ale jeho hlas zněl příkře a rozzlobeně. Když nepatrně přikývla, vyskočil z pohovky, protože potřeboval, aby mezi nimi byla větší vzdálenost. „Zatraceně, Hermiono. Kingsley tě poslal, abys jí taky vymazala paměť?“

„Věděla toho příliš, Harry, a taky hodně viděla. Kingsley měl pocit, že to nemůže riskovat. Bradavice, Avalon. Branwenina knihovna.“

Harry složil hlavu do dlaní. „Sakra. Tak zněla dohoda, že jo… aby nás pustili na Avalon?“ Odpadkový koš, který se náhodou nacházel na špatném místě, byl brutálně odkopnut přes celou místnost. „Není divu, že se Kingsley to ráno v kuchyni tváři tak zatraceně vyhýbavě. Co… nemohli prostě říct ne… ne, pane Pottere, budete muset jít sám… zvedněte svůj líný zadek a zkuste si to. Ne. Pustili ji, protože to bylo snazší, protože byla větší šance, že to společně vyřešíme. Konec konců, čeho se bát? Je to přece jenom mudla… nestojí to za námahu…“ Hermiona si říkala, že ho asi ještě nikdy neviděla tak rozzlobeného. „Doprdele práce, Hermiono… ona je Ruska… cvičila ji KGB. Copak nečteš nic jiného než magické knihy? Projekt Black Widow… program… ovládání mysli. Je to pro ni velmi citlivá záležitost. A bitva v New Yorku… Slyšela jsi o bitvě v New Yorku, že jo? Tak v té bitvě jejího nejlepšího kamaráda ovládl severský bůh něčím velmi podobným imperiu a on pod jeho vlivem zabil bůhvíkolik přátel, kolegů a nevinných civilistů. Taša od té doby věnovala spoustu času tomu, aby ho dala dohromady. Nataša Romanovová fakt není nadšeným fanouškem ovládání mysli, ať už magicky či jinak!“

„Harry…“

„Vytáhl jsem Donnellymu z hlavy půlhodinu času a nahradil ji umělou vzpomínkou na to, že se opil v parku, a ona mě skoro připravila o hlavu.“ Při pohledu na její tvář si unaveně otřel čelo. „Díky, Hermiono. Konečně jsem našel někoho… někoho, s kým bych mohl mít šanci… a ty jsi jí provedla lobotomii.“

„Harry, já…“

„Ne, Hermiono. Myslím, že bys měla jít. Musím… musím se kurva nejdřív uklidnit, než se s tím dokážu vypořádat. Prosím… prostě… odejdi.“

Ticho, které se mezi nimi rozhostilo, nikdy nebylo tak husté, tak dusivé. Nakonec Hermiona vstala.

„Dobře, Harry, půjdu… ale než to udělám, musím ti něco povědět – a ty musíš poslouchat.“

Harry, který přecházel po knihovně sem a tam jako tygr v kleci, se neochotně zastavil.

„Musíš mít na paměti, že moje rozkazy přišly přímo od Kingsleyho… kdybych odmítla… no, prostě by si na to našel někoho jiného.“

„Ale jistě,“ zavrčel Harry a znovu mu stoupl tlak. „Není to moje chyba – jen plním rozkazy… od kdy jsi taková, Hermiono? Od kdy prostě a jednoduše uděláš to, co ti řeknou?“

„Nech mě to dopovědět,“ odsekla naštvaně, ale přesto byla odhodlaná dostat se k jádru věci. „Kdyby Kingsley přiměl někoho jiného, aby to udělal… no, mohl by onen dotyčný udělat tu práci správně…“

Harryho postoj se nenápadně uvolnil a jeho výraz se změnil ze slepé zuřivosti na zmatek. „Co tím myslíš… správně?“

Hermiona beze slova sáhla do tašky a vytáhla malou krabičku, kterou mu podala. Harry ji otevřel a uvnitř spatřil pečlivě uzavřenou a zapečetěnou lahvičku, která obsahovala stříbřitě bílou tekutinu. Hněv zmizel a on s vykulenýma očima vzhlédl. „Hermiono, je to… je to u mudlů vůbec možné?“

I za těchto okolností nedokázala Hermiona odolat tomu, aby se nezatvářila samolibě. „Ale ano – je to možné, ale chce to někoho, kdo opravdu ví, co dělá. Než jsem jí vymazala paměť, získala jsem kopii jejích vzpomínek… a to tak, že kdyby to Kingsley kontroloval, nenašel by žádné jejich otisky.“ Jelikož viděla, že se Harry uklidnil, riskla to a položila mu ruku na rameno. „Neznáš tu ženu moc dlouho, Harry, jsi si jistý? Vzdáš se své práce… svého života?“

Harry přikývl: „Nevzdávám se své práce, Hermiono… myslím, že ta už před časem skončila. Jak jsem řekl Taše, dřív nebo později se svět bude muset naučit obejít beze mě. A opravdu bych si přál, aby k tomu došlo díky mé volbě, ne proto, že jsem se ocitl na špatném konci něčí kletby a skončil jako další jméno na pamětní zdi ministerstva. Vím, že se to všechno seběhlo dost rychle – ale co jsme s tím mohli dělat? Bylo by fajn mít k dispozici ten luxus brát věci pomalu, poznávat se měsíce a ne dny nebo týdny, ale ona se vždycky chystala vrátit do New Yorku a já myslím, že to do situace přimíchalo naléhavost. Jen je mi jasné… něco tam bylo, víš, a já za tím musím jít. Když to nebude fungovat… no, budiž. Ale musím to zjistit. Jsem už tak unavený tím, jak procházím životem, přemýšlím, co by se mohlo stát, kdyby…“

Hermiona pomalu přikývla. „Rozumím ti, Harry. Jen je to… je to tak daleko. Ještě… ještě se na mě zlobíš?“

Zavrtěl hlavou a objal ji kolem ramen, aby ji mohl přitáhnout blíž a políbit na čelo. „Na tebe… ne, i když bych si přál, abys mi to pověděla dřív… nelhala mi, že v té jeskyni nebyla. Ale na Kingsleyho…“ Jeho výraz potemněl. „Je dobře, že už se nemůžu dostat do zaměstnaneckých prostor ministerstva, nebo bych se mohl ocitnout ve vážném pokušení zlomit mu ten jeho zasraný krk.“

Hermiona se o něj opřela, náhle na ni dolehla únava. Předchozí noc nespala, děsila se této konfrontace, ale věděla, že se jí nemůže vyhnout. „Proč si myslíš, že jsem s tím čekala tak dlouho…? Až sáhnu na přenášedlo, byla bych radši, kdyby směřovalo za Velkou louži, ne do Azkabanu.“

„Navštívíš mě?“

„Samozřejmě, že tě navštívíme.“

Harry se při tom množném čísle usmál.

„To by mohl být dobrý nápad. Myslím, že by měl být Draco radši po ruce, až tě konečně představím kapitánovi Amerika.“

„Harry Pottere!“ Ano, tohle byl rozhodně výkřik fanynky…

***

Velitelství SHIELDu, o další týden později

Recepční ukončila hovor do téměř neviditelného bezdrátového sluchátka a zářivě se usmála. „Prosím, posaďte se, někdo vás přijde za pár minut vyzvednout a odvede vás nahoru. Mohu vám zatím nabídnout něco k pití?“

Vysoký muž v bezvadně střiženém šedém obleku zdvořile odmítl a tiše se od recepce vzdálil, aby umožnil přístup ostatním. Zhluboka se nadechl, nervózně si zkontroloval kravatu a uznale se rozhlédl po elegantním moderním atriu, kde mramor, chrom a černou kůži změkčovaly rostliny a chytré osvětlení. Jeho pohled upoutala řada velkých fotografií vedle nablýskaných dveří výtahů. Doputoval očima k obrazu bledého, černovlasého muže v zelenozlatém brnění, vykulil oči a uniklo mu slabé uchechtnutí.

„Dobrý bože, Taša nežertovala, když…“

„Prohlížíte si našeho ‘nejhledanějšího muže’, pane Pottere?“

Harry se naposledy zblízka podíval na hubeného muže v helmě s rohy a otočil se. K jeho pobavení sebou vlastník onoho hlasu, impozantní jednooký muž v černé kůži, viditelně škubl, protože zaznamenal stejnou podobnost jako před časem Nataša. Rychle se ale vzchopil a podal mu ruku.

„Jsem ředitel Nick Fury. Stark říkal, že se k nám připojíte…“

Harry pozvedl obočí: „Řediteli Fury… nečekal jsem, že mě přijdete přivítat vy osobně.“

Fury zavrtěl hlavou. „Jen jsem právě přišel z jiné schůzky. Řekli mi, že čekáte…“ Nasměroval Harryho k jednomu z mnoha výtahů a nechal si skenerem zkontrolovat oko, aby získal přístup. „Vítejte ve Washingtonu. Jak jste tu dlouho?“

„Přiletěl jsem dnes ráno Tonyho soukromým letadlem. Moje zavazadla by už měla být v Avengers Tower, poslal jsem je před dvěma dny. Doufal jsem, že odletím do New Yorku a zkontroluji, jestli všechno v pořádku dorazilo, ale náš odlet zdržela mlha a nechtěl jsem přijít pozdě.“ Bylo by mnohem snazší vzít si mezinárodní přenášedlo, pomyslel si Harry, ale teď bude žít a pracovat v mudlovském světě. Díky náležitým mudlovským záznamům o jeho pohybu bylo všechno jednodušší a transatlantický let Starkjetem rozhodně neznamenal nějaké strádání.

Furyho obočí vyletělo vzhůru. „V Avengers Toweru? To je trvalé řešení?“

Harry pokrčil rameny a odmítl to rozvést. Ve skutečnosti hodně záviselo na malé lahvičce bezpečně uložené v jeho zavazadlech a na příštích několika týdnech s Natašou.

„Harry – musíš být opatrný, nemůžeš jí ty vzpomínky jen tak vrátit, aniž by sis s ní nejdřív promluvil,“ vzpomněl si Harry na svůj poslední rozhovor s Hermionou na letišti zahaleném v mlze, když odešel Draco pro kávu. „Pamatuj – já jsem ty vzpomínky viděla, viděla jsem, co jí ten bastard udělal. Možná je nebude chtít zpátky. Možná bude snazší prostě začít znovu…“

„Nemám tušení, řediteli. Na to je ještě moc brzy. Tony byl velmi laskavý a dal mi k dispozici celé patro a výzkumnou laboratoř a pravděpodobně budeme spolupracovat na řadě projektů, takže bude pohodlné, když budeme bydlet ve stejné budově.“ Také by ho to dostalo do užšího kontaktu s Natašou, ale to nebyla Furyho starost.

Výtah s cinknutím zastavil a Fury ho zavedl do velké zasedací místnosti, lesklé a moderní jako zbytek budovy, lemované po celé jedné straně okny, které poskytovaly nádherný výhled na město. Tony Stark, který měl na sobě ten nejelegantnější oblek, jaký kdy Harry viděl, zaznamenal, že vešli, přestal se ochomýtat kolem kávovaru a vykročil, aby ho přivítal… jeho úsměv a osobnost jako vždy zaplnily celou místnost.

Harry si v duchu poznamenal, aby si zjistil jméno jeho krejčího. Ten chlap byl jednoznačně kouzelník…

„Harry. Je skvělé, že se s tebou konečně setkávám. Vítej v USA. Dovol, abych ti představil tým.“ Harry se obratně vyvlékl z Furyho držení a snažil se nevypadat oslněný hvězdami, když byl představován několika nejznámějším tvářím světa jako: „Harry Potter – až z Anglie. Můj nový magický konzultant.“

Ale po Nataše tu nebylo ani stopy.

Harry doufal, že nevypadá tak strašně zklamaně, jako se cítil. Usrkával vynikající kávu a povídal si se Stevem Rogersem a Brucem Bannerem. Rogers byl každým coulem takový, jak očekával – i když na jeho vkus se svou oddaností pravidlům a předpisům trochu moc podobal Percymu Weasleymu. Měkce hovořící Banner s zábleskem suchého humoru v očích ale vypadal jako někdo, z koho by se mohl stát přítel, když tomu dá chvíli času. Na druhou stranu Clint Barton ho tiše sledoval z opačného rohu místnosti a v očích měl ostražitý a podezřívavý výraz. Jelikož Harry trochu znal jeho příběh, nepřekvapilo ho to. Bartonovy předchozí zkušenosti s magií nebyly moc dobré.

Fury oficiálně zahájil schůzku, postaral se, aby se Harry se všemi seznámil, a pak se pustil do práce. Diskutovali o posledních problémech, které měli s doktorem Doomem, asi deset minut, Rogers byl naplno rozjetý a Stark se už tvářil znuděně, když tu Harry za sebou uslyšel otevření dveří a známý lehký krok.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale teprve jsem se dostala do města a nemohla jsem na letišti chytit taxi. Nakonec jsem zavolala Happymu, Tony, a on někoho poslal, aby mě vyzvedl. Doufám, že…“

Harry vstal, aby se s ní seznámil. Když ho uviděla, zastavila se uprostřed věty…

Věrný svému obvyklému bezchybnému načasování k nim přistoupil Tony Stark, důkladně instruovaný Harrym, a se širokým úsměvem pronesl: „Harry, rád bych ti představil Natašu Romanovovou, Black Widow…“

***

PP: A jsme konečně… na konci. No, možná spíš na konci začátku… protože k tomuhle příběhu by se toho jistě dalo ještě vyprávět mnohem víc. Autorka to ostatně v závěrečné poznámce i slibuje, leč žádné pokračování jsem nevypátrala. Musíme si tedy vystačit s vlastní fantazií...

Z celého sovího srdíčka děkuju mé milované betušce Ivet, že se mnou dotáhla do konce další překlad, o kterém jsem byla přesvědčená, že ho prostě musím zpracovat. Doufám, že jste si užili zápletku i duo Harry-Nataša, které z mého pohledu opravdu skvěle fungovalo. A samozřejmě děkuju všem čtenářům, kteří se laskavě podělili o své dojmy z povídky v komentářích. Těším se na setkávání u nějaké další zajímavé fanfiction.