Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10.

V kabince Andromedina oblíbeného obchůdku stály Andromeda a Belatrix Blackovy s hromádkou oblečení. Andromeda se pokoušela sestru obeznámit s pár věcmi a ukázat jí něco z mudlovského světa, aniž by ji zahltila vším, co řečený svět nabízí.

Zatím se setkala se smíšenými výsledky.

Červeň v Belatrixině tváři nad podávanými kousky ji donutila si povzdechnout.

„Co… co to je… vždyť to ani nemůžu považovat za oblečení!“ prohlásila uzardělá Belatrix.

„Podprsenka a kalhotky,“ uvedla Andromeda klidně a Belatrix jen zírala. „Je to spodní prádlo, obléká se pod další oblečení.“

„Opravdu?“ zeptala se Belatrix překvapeně, a pak je opatrně, téměř ustrašeně zvedla. „Ale… jak?“

Andromeda si povzdechla a ukázala sestře, jak rozepnout a zapnout podprsenku, pak vysvětlila kalhotky. „Na, až si je oblečeš, začneme s něčím jednoduchým.“

Jakmile oblékla spodní prádlo, Andromeda jí podala džíny a blůzku. „Tímto.“

Belatrix vykulila oči.

Andromeda na ni upřela pohled. „Co zas?“

„Tedy… kalhoty, sestro? Mám se obléct jako muž?“ Tvář jí ještě víc zbarvilo zmatení.

„Džíny,“ opravila ji Andromeda. „V mudlovském světě je nosí muži i ženy. Tyto džíny byly ušity pro ženy.“

„Jestli jsi si jistá…“ souhlasila Belatrix pomalu a začala se oblékat.

Andromeda zavrtěla hlavou. Její sestra byla bolestnou připomínkou toho, jaká i ona sama bývala. Takže začne s něčím jednoduchým a pak sestru uklidní, aby mohla zapadnout do mudlovské společnosti a kultury.

Musela ale připustit, že když se i ona obleče stejně… Pohled na jeho tvář… Téměř se zahihňala.

Jakmile se Belatrix za pár minut objevila, Andromeda si ji prohlédla a zamyšleně přikývla. „Dobře, to je začátek.“

Belatrix se začala pomalu otáčet v údivu, jak jí oblečení sedí. „To je opravdu mudlovské oblečení?“

„Pro běžné nošení, ano,“ přitakala Andromeda a zamyšleně si poklepala prstem na ret. „Mělo by se ti líbit, vzhledem ke tvým… zálibám.“

„Zálibám, Dromedo?“ Belatrix si překřížila ruce na hrudi těsně pod místem, kde končil hluboký výstřih blůzky.

„Tvým zálibám v násilí a destrukci,“ vyjasnila Andromeda.

„Aha.“ Belatrix se odmlčela, aby ta slova zvážila, načež pokrčila rameny. „Díky za ohledy.“

Andromedě málem padla brada nevírou nad sestřiným upřímným přiznáním a rychle zavrtěla hlavou. „Dobře. Podívejme se, jak vypadáš. Kousek se projdi.“

Belatrix poslechla s poněkud vykuleným výrazem a Andromeda si protřela obličej. To bude zjevně dlouhý den.

ooOOoo

Albus Brumbál se pomalu rozhlédl po místnosti plné nepořádku, prachu a rozmanitých věcí. Byl potěšeně fascinován. „Pozoruhodné. Prostě pozoruhodné. Ale jak jste tuto místnost našel?“

„Zeptal jsem se domácího skřítka,“ odpověděl Harry upřímně a přešel k místu, kde naposledy na diadém natrefil.

„Ano, opravdu pozoruhodné,“ zopakoval Brumbál a zvědavě se rozhlédl.

V místnosti bylo stále značné množství věcí, ale Harry si nemohl pomoci, přišla mu… menší než kdysi. I rozmístění bylo jiné. Jako by…

Pak ztuhl při pohledu na portrét o kapesní velikosti, když mu to došlo. Válka vybila celé rodiny. Byla to jedna z brutálních, pokud ne nejbrutálnějších válek kouzelnické Británie za tisíc let.

Většina válek zrcadlila ty mudlovské a bojovali v nich skuteční vojáci. Systematická genocida neproběhla od příchodu Římanů na ostrovy, kdy se je druidové pokusili odrazit. Ale Voldemort… nevybíral si za cíl vojáky; byl děsem, protože cílil na celé rodiny.

Když student zemřel a nezbyla rodina, která by si vyzvedla jeho věci… tím tato místnost naháněla ještě větší hrůzu.

„Něco se děje, pane Pottere?“ zajímal se Brumbál.

„Jen mě napadla otázka, nad kterou je dobré se vážně zamyslet,“ odpověděl Harry. „Zajímalo by mě, kolik z těchto věcí tu zůstalo po zemřelých studentech, protože nezbyl nikdo, kdo by si je vyzvedl.“

„Rád bych věřil, že velmi málo,“ odvětil Brumbál tiše, nicméně se rozhlédl a rozpačitě přešlápl.

„A kolik jich přibude, jestli Tom Raddle prosadí svou?“ zeptal se Harry. „Už útočí na mudlovské rodiny. Jak dlouho potrvá, než si vybere cíle, které považuje za… překážky?“

Brumbál se zamračil, když nad tím přemýšlel, a znepokojeně uhnul očima. „Doufám, že je to jen pesimistická obava.“

„To si nemyslím,“ nesouhlasil Harry a přejel prstem po vrstvách prachu. „Proč myslíte, že se tomu tak usilovně snažím zabránit?“

Otočil se a zamířil hlouběji do komnaty. Slyšel, že jej Brumbál následuje. „Vaše horlivost je chvályhodná… ačkoliv se stále nemohu ztotožnit s vašimi metodami a filozofií.“

„Proto po vás nežádám, abyste se zúčastnil,“ souhlasil Harry a rozhlížel se po diadému.

„A jste si jistý, že tu relikvii… Tom poškodil?“ zeptal se Brumbál zamračeně. „Že ji jen neschoval?“

„Ano,“ přikývl Harry a probíral se troskami. „Zeptejte se Šedé dámy, jestli mi nevěříte. To ona ho ukradla matce.“

„Šedá dáma?“ zopakoval Brumbál vyjeveně. „Ona je…?“

„Helena z Havraspáru, Rowenina dcera,“ doplnil Harry a pohlédl do dálky. „Tragický příběh. Ale není na mně ho vyprávět.“

„Kolovaly pověsti o jejím původu. Ale odmítla všechny, kteří se pokusili z ní pravdu dostat,“ prozradil Brumbál a soustředěně Harryho studoval.

„Dokud nepotkala Toma Raddlea,“ zazněla záhadná odpověď a Brumbál zbledl.

„Ale kdy se vrátil… Aha. Pohovor,“ vzpomněl si Brumbál hořce a pomalu zavrtěl hlavou. „To… se shoduje s dobou, kdy začaly naše každoroční… problémy s plynulou výukou obrany.“

„Když něco osnuje, je rozhodně kreativní,“ prohodil Harry neutrálně. „Ale pokud vezmu do úvahy jeho cíle, proč se prostě nesoustředil na vás, když je zjevně tak úspěšný?“

„Tom vždy zachovával jistý stupeň… opatrnosti a možná i strachu ze mě,“ přiznal Brumbál a rozostřil zrak. „Když jsem porazil Gellerta… Grindelwalda, začalo to být zřejmější. Asi nevěřil, že by na mě ta kletba působila, jak zamýšlel.“

Odmlčel se a pak přimhouřené oči namířil na Harryho. „Ale to jste již věděl, že, pane Pottere?“

„Myslel jsem, že je tohle jasné z mého prohlášení, že již nejste jediným, koho se kdy bál.“ Harry ani v nejmenším nevypadal sklíčeně.

„Jste tím nejobtížnějším jedincem, pane Pottere. Jste svéhlavě záhadný, což shledávám dost… iritujícím.“

„Neříkejte,“ prohodil Harry pobaveně. „A vy jste se, samozřejmě, nikdy k nikomu podobně nechoval.“

Brumbál se nadechl k odpovědi, ale pusu zavřel a mnohem pečlivěji si Harryho prohlédl. „Cítíte ke mně nějakou zášť, pane Pottere?“

„Zášť?“ zamyslel se Harry a uchechtl se. „Ne, nijak zvlášť. Myslím, že máte okamžiky, kdy jste docela… zavádějící? Ano.“

„A kvůli tomu jste záměrně… záhadný?“

„Ne. To kvůli faktu, že kdybych byl přímější, víc problémů by to způsobilo, než vyřešilo. Vaše podráždění je, přiznám se, zábavným bonusem.“ Harry se odmlčel, protože našel, co hledal. „Ano, tady je. Nešťastně prokletý diadém Roweny z Havraspáru.“

„Vědět, jak nejlíp na to,“ pronesl Brumbál s jistou úrovní smutné vážnosti. „Musíme?“

„Upřímně bych byl raději, kdyby ne,“ přikývl Harry a vytáhl meč. „Bohužel… nevím, jak zvrátit, co mu bylo provedeno.“

S unaveným povzdechnutím Brumbál přikývl a narovnal ramena. „Pokud ale nebude tím, co říkáte, pane Pottere…“

„Ano, vím,“ přerušil jej Harry a položil baziliščím jedem napuštěné ostří na drahocenný artefakt.

Jakmile se ostří zakouslo do zářivého kovu, okamžitě se vůkol rozlehl neartikulovaný jekot plný vzteku, strachu a bolesti. Uvolnilo se inkoustově černé bláto a kapalo na stolek, na kterém diadém ležel, uvolnil se ohavný černý kouř. S tím se vyvalila poskvrněná magie a setrvávala ve vzduchu, až se Brumbál zachvěl. Harry potřásl hlavou a pečlivě si prohlédl ostří. Byl spokojen.

„Myslím, že jsem dokázal svoji pravdu, že?“

Brumbál mohl jen přikývnout.

ooOOoo

Voldemort se rychle rozhodl. Tady by mohl začít. Není to ta nejlidnatější část Londýna, ale má dost mudlů, aby to přitáhlo pozornost kouzelníků z oddělení prosazování kouzelnických zákonů. Rozhodně po nějaké době.

Byli proslaveně pomalí. A budou ještě pomalejší vzhledem k faktu, že tady alespoň pro teď nenajdou zjevnou magii. Jakmile bude připravený, zavolá je.

A budou povražděni jeho nočními můrami.

Při té myšlence se musel usmát téměř dětinskou radostí zabarvenou temnou zlomyslností.

Pár posunků a kouzlo nepovšimnutí pokrylo nejdřív jeden konec ulice a pak i druhý. Následovalo mudly odpuzující kouzlo. Nikdo se nedostane dovnitř, nikdo ven.

To byla jedna z prvních taktických rad určených jeho Rytířům, aby vrhli mudly odpuzující kouzla na všechny potenciální vstupy a výstupy. Pochytat je jako krysy, kterými byli. Pak to s nimi můžete dle libosti skoncovat.

Na okamžik si jen vychutnával to očekávání ve vzduchu, tušení toho, co přichází. Pak pokynul a znenadání se na ulici a na střechách objevily klece. Nato klece zmizely a vypustily své obyvatele do ulic.

ooOOoo

Jejich přítomnost byla nejdřív cítit, až pak vidět. Pocit ušpinění a potřísnění špatností, který prostupoval vzduchem a všem říkal, že po zemi kráčí něco, co by nemělo existovat. Lidé začali s vytřeštěnýma očima a rozbušeným srdcem nevědomky couvat v prapůvodním instinktu, který jim do žil vypouštěl dávky strachem vyvolaného adrenalinu.

Belatrix v malém butiku vzhlédla od oblečení a pak vystřelila ke dveřím.

„Belo?“ zeptala se Andromeda starostlivě, plna bojácné ostražitosti z náhle ztuhlé sestry.

„Něco je špatně.“ Belatrix vytáhla hůlku, obtočila kolem ní prsty a koutkem oka pohlédla na sestru. „Copak to necítíš?“

„No…“ začala Andromeda, ale zamrazilo ji, když oblak špatnosti prostoupil vzduch. Objala se pažemi a zašeptala: „Co je to?!“

„Nevím,“ ohlédla se na ni Belatrix, „ale hodlám to zjistit.“

„V tomhle?!“ vyjekla Andromeda a z dobrého důvodu – konečně totiž přiměla sestru, aby si oblékla šaty s minisukní, která jí obtahovala boky. Outfit doplňovaly kožené kozačky.

„Nemyslím, že to, co je venku, mi laskavě dovolí se převléknout,“ poznamenala Belatrix suše, ale… něco s mučivým výkřikem narazilo na dveře butiku.

„Asi ne,“ souhlasila pobledlá a vyděšená Andromeda, která právě spatřila cosi, co vystoupilo z horečných nočních můr.

Belatrix však netrpěla takovými zábranami, šlehla hůlkou a z její špičky vystřelily hladové plameny, které dychtivě pohltily tvora před nimi.

Jeho vřeštění zintenzívnělo, jak tělo praskalo a kroutilo se a vzduch naplnil nechutný pach pálícího se masa. Něco jako oči to namířilo na ně a zvuk, který stvoření vydalo, byl plný vzteku a zoufalství. Neuvěřitelně doširoka to otevřelo čelist a vyrazilo k Belatrix.

Ta však nelelkovala a tmavé vlasy jí padly do tváře, když se otočila a padla na zem, zatímco jediným kouzlem utrhla kus stropu, který by stvoření rozdrtil.

Bohužel rychle zjistila, že strhla jen omítku a prach, což toho tvora pouze zmátlo a nijak mu neuškodilo. Belatrix zavrčela a rychle přivolala hromady oblečení, které na tvora začala zapuzovat. Zatímco se je snažil setřást, Belatrix opět švihla zápěstím a vyslala plamen, který rychle pokryl látku ohněm.

S mučivým vřeštěním se tvor čím dál zoufaleji pokoušel teď plápolající oblečení setřást.

„Belo! Nemyslím, že zapálit tu věc mezi námi a východem nám pomůže!“ zavolala Andromeda zamračeně na starší sestru. „A to nezmiňuju… musíš to oblečení pálit?“

„Jsem trochu zaneprázdněná snahou to monstrum zabít, Dromedo!“ štěkla Belatrix. „Nezdá se být přátelské!“

„Vážně?!“ vrátila jí to Andromeda a vytáhla hůlku. Zavrčela a přivolala podprsenky a kalhotky, přeměnila je na ostrá kopí a vyslala směrem k vřeštícímu stvoření.

S dutým, čvachtavým ‚plesk‘ se každý ostrý hrot zabořil hluboko do těla, takže se tvor rozvřeštěl ještě víc a začal sebou zmítat.

„Co to děláš?! To je můj boj!“ vyštěkla Belatrix a vyslala další zapuzovací kouzlo, které zatlačilo kopí hluboko do těla. Následovalo další zavytí agónie.

„Snažím se jen přežít, Belo!“ ukázala Andromeda na kroutící se a kňučící věc. „Jestli chceš udělat něco šíleně bláznivého, jako že bys sama bojovala s tou věcí, tak to laskavě dělej, až nebude v nebezpečí i můj život!“

Belatrix se nevrle podívala na sestru a pak se obrátila ke zničeným dveřím. Zjistila, že tam čeká další tvor, tentokrát s obrovskou otevřenou tlamou, která odhalovala polámané, křivolaké zuby v karikatuře vyzáblého a zdeformovaného obličeje. Když se ta kreatura chystala vydat další zakvílení, Belatrix dveřmi kouzlem prohodila zbytky prvního tvora. Spolu s ním letěly střepy skla a kusy dřeva, které do stvoření narážely náhodněji, než by si přála.

„Jak to jenom udělala?“ zamumlala si Belatrix a přivolala kopí, která Andromeda poslala na prvního tvora. Pak jedno vyslala do monstra, co ječelo ve dveřích.

Vyletělo, a i když se příliš neodchýlilo ze směru, skončilo jen do půli své délky zabodnuté v jeho tváři.

„Dromedo! Jak jsi dokázala, že ta kopí letěla tak plynule?“ zeptala se Belatrix.

„Jak, sakra, myslíš, že kopí letí plynule?!“ vyštěkla Andromeda. Část strachu nechala přetavit do hněvu, když švihla hůlkou ke druhému kopí. „Musíš na ty zatracené věci mířit, ty zatrolená holko!“

Prvním švihem kopí správně namířila, s dalším ho vyslala ke tvoru, který první kopí vyplivl z otevřené tlamy, aby se mu druhé zabořilo hluboko do hlavy, takže ztuhl a pak se mrtvý zhroutil k zemi.

„No…“ Belatrix nevěřícně zírala, jak její sestra zabila i druhého tvora. „Ach.“

Chvíli tam jen stála, hleděla a snažila se zpracovat, co se právě stalo. Pak se obrátila na zuřící Andromedu a zakňourala: „Zase, Dromedo?“

„Ano, Belo, zatraceně zase! A teď, sakra, sklapni. Můžeme odsud, prosím, vypadnout?!“ vyštěkla Andromeda, vstala a téměř vystřelila dopředu. „Já nejsem šílený, po krvi toužící maniak! Nerada bojuju a nelíbí se mi, když na mě útočí magoři, maniaci a monstra! Dokonce ani nebaštím ty čistokrevné sračky!

Přišla jsem sem, abych vyhověla tvé nové fascinaci mudlovskou kulturou a oblečením,“ pokračovala cestou, sama oblečená do zvonových džínů a upnutého trička. „Pak jsem tě chtěla poslat do háje, abych mohla strávit nějaký čas se svým klukem.

Ale ne, jakmile se někde objevíš ty, všechno musí jít sakra k čertu! Zaútočily na nás nějaké zjevně magické bestie, o kterých jsem nikdy nic ani nezaslechla, a ty tu stojíš a stěžuješ si, protože jsem jim, sakra, nechtěla dát příležitost, aby mě zabily?!“

„Ehm… ano?“ odpověděla Belatrix dost nejistě.

„Belo?“ pronesla Andromeda s děsivým klidem.

„Ano?“ odvětila Belatrix a nepatrně se přikrčila.

„Odcházíme,“ oznámila Andromeda. „Teď. Jdeme najít mého kluka a pak půjdeme domů, pryč od tohoto bordelu.“

„Dobře…“ souhlasila Belatrix opatrně. „Kde najdeme…“

Najednou se na ulici před obchodem ozvala masivní exploze, zbytky skel v oknech se vysypaly a bylo slyšet mužské zahulákání: „TU MÁTE, VY CHÁSKO MIZERNÁ!“

Andromeda se odmlčela, povzdechla si a na rtech jí pohrával nádech úsměvu. „To bude on.“

„Když to říkáš,“ odpověděla Belatrix a omámeně zírala, jak kolem ní sestra svižně prošla, kouzlem odhodila mrtvého tvora ze dveří a vykročila na ulici.

Nebo spíš vyšla do toho, co z ulice zbylo. Byla totiž po celé délce roztržená, jako by něco pod ní vybuchlo. Všude ležela ohořelá a potrhaná těla. Koutkem oka Andromeda uviděla pohyb. Obrátila hlavu k mladému, napůl oholenému muži v kožené bundě, který právě vrhal kusy rozbité ulice na cosi, co se ještě hýbalo.

Zamračeně vrhla bodavé prokletí na jednoho tvora, ale to se mu sotva zařízlo do těla a neškodně se sesunulo. „A samozřejmě jsou magicky rezistentní.“

„Andy!“ zavolal muž, když ji zahlédl. Volnou rukou zaštítil improvizovaným chráničem z trosek ulice, mávl a hbitě praštil jednu vstávající kreaturu do hlavy, aby ji poslal zády k zemi. „Co se to tu, u všech rohatých, děje? Co je to, u Merlinových zmodralých koulí, za věci?!“

„Zatraceně netuším.“ Andromeda překročila jedno obzvlášť zvalchované tělo a potlačovala žluč, kterou ten pohled zvedal v krku. „Jednu minutu jsem konečně narvala sestru do mini a v druhé se dveřmi vedrala jedna z těchhle zatraceností. Ani nevím, co se stalo prodavačkám.“

„A žádná blackovská znalost ti neříká, co to je?“ zeptal se a mrkl na ni. Troskami pokrytou ruku zvedl právě včas, aby chytl tlamu menšího tvora, který si jeho rozptýlení vybral jako čas k útoku. „Zatraceně! Copak si nemůžu pokecat se svojí holkou?!“

Když byl sražen na zem, okamžitě vypálil několik kouzel, bohužel s minimálním účinkem.

„Tede! Jsou magicky rezistentní! Musíš je zasáhnout něčím jiným než kouzlem!“

„Tak jo!“ Ted položil hůlku pod chránič na ruce a vystřelil to nejsilnější zapuzovací kouzlo, co dokázal. Chránič prolétl měkkou tkání tlamy přímo do mozku útočícího tvora, který na něj nehybně spadl. „Slez ze mě, ty hromado hnoje!“

„Musím, zatraceně, za tebe dělat všechno, Tede?“ povzdechla si Andromeda podrážděně, kývla rukou, rozměrný kámen udeřil do boku mrtvoly a odhodil ji.

„Au! Opatrně! Tuhle část své anatomie mám rád!“ vyjekl Ted, když jej kámen zasáhl jen centimetry nad kyčlí.

„Zjevně ne tolik jako já,“ odvětila Andromeda sarkasticky a rozhlédla se po zničené ulici. „Co jsi to tu, sakra, prováděl?“

„Zapálil plynovod,“ pokrčil Ted rameny a přetočil se, aby mohl vstát. „Tím jsem získal trochu času na nadechnutí.“

„Dromedo?“ Belatrix zase našla hlas a zírala na drsně vypadajícího a poněkud povědomého mladíka. Nebyla si jistá, jak přesně reagovat na to, co vidí.

Andromeda okamžitě ztuhla jako prkno, zatímco Ted sebou trhl a pohlédl směrem k hlasu. Jen zamrkal a zůstal zírat. Pak dlouze hvízdl a vrátil pozornost Andromedě. „No, lásko, musí se ti přiznat, že máš vkus. Nemyslíš…“

„Teď ne, Edwarde!“ zasyčela Andromeda a zamračila se na něj. Obrátila se na Belatrix. „Ano, Belo?“

„Není… tedy…“ Belatrix na sestru jen zírala. „… Myslela jsem, že nenávidíš souboje.“

„To ano,“ souhlasila Andromeda.

Ted si odfrkl a ušklíbl se. „Je fakt dobrá ve rvačkách. A ještě lepší v boji. Téměř tak dobrá jako…“

„TEĎ NE!“ téměř zaječela Andromeda. Zrudla tak, jak to Belatrix u své obyčejně vyrovnané sestry nikdy neviděla. „Nebo jsi zapomněl, že nás obklopuje Morgana ví co?!“

„Jak… zajímavé,“ ozval se nový hlas a na scéně se objevila postava s jedním zářícím karmínovým okem. „Musím říct, že to bylo docela… neočekávané.“

Voldemort byl víc než jen trochu podrážděný. Jeho nová stvoření zprvu docela šikovně zatočila s mudly. A podle jeho prvotních testů, které provedl proti svým stoupencům, měla stejně tak zatočit s kouzelníky a čarodějkami.

Jenže teď byla většina jeho monster zničena. Všechno rukama dospívajícího kouzelníka a dvojicí čarodějek.

„Čekal jsem od nich lepší výkony, škoda,“ pronesl klidně a zvedl hůlku. „Obávám se, že teď se budu muset zbavit důkazů.“

Jenomže zdánlivě otřesená čarodějka, kterou jako hrozbu zamítl, okamžitě vystřelila sérii puchýřových kouzel, které jej zahnaly do defenzivy.

„NECH MOJI SESTRU BÝT!“ ječela Belatrix, když vysílala svištící magické šmouhy proti neznámému muži, který zjevně stál za tím útokem.

Voldemort je odklonil, odskočil před těmi, které se odklonit nepodařilo, a země kolem něj se po dopadu kleteb rychle změnila na roztavené zbytky. Kyselinová řezací kletba byla něčím novým. Také efektivní, pomyslel si, když se zem kolem něj pomalu rozpadala. Kdyby zůstal stát ještě chvíli, neudržel by se na nohou.

„Dost!“ vyštěkl po odklonění posledního kouzla. Švihl hůlkou a vyslal vpřed vlnu temné magie vytvářející brázdy v zemi. Belatrix musela přerušit útok a rychle se odklidit. „Jsem aktuálně v méně než velkorysé náladě, holčičko. Takže teď, když to s vámi třemi skončím, bude to bolet.“

Z lemu jeho pláště se vyvalil dým a Voldemort se najednou zvedl do vzduchu. Vznášel se a kouř se mu obtáčel kolem těla. „Takže… drobotino… ukažte, jak umíte tancovat!“

Všechno se okamžitě změnilo. Rychlý sled kouzel stékal dolů jako déšť a svíjející se úponky kouře vystřelily proti nim. Ted rychle přeměnil trosky do pevné zdi a kouzla do ní narazila.

Kusy provizorní barikády se rozletěly do vzduchu a mladý pár padl k zemi. Záblesky všech barev, které si jen dokázali představit, udeřily do barikády a kus po kuse ji pohlcovaly. Během okamžiku se jejich krytí významně zmenšilo.

„No doprdele,“ poznamenal Ted a dál přivolával trosky, aby je přiložil ke zmenšující se zdi. „Nápady, lásko?“

„Kdyby tu nebyla Bela…“ začala Andromeda zamračeně. „Nemůžu riskovat střelbu naslepo.“

„Škoda,“ přikývl Ted. „Jak dlouho, než se ukážou bystrozorové?“

„Příliš,“ opověděla úsečně. „Příliš, příliš dlouho.“

„No, tak prostě budeme muset vydržet příliš dlouho,“ opáčil Ted a odkulil se, když kus zdi spadl, zasyčel a roztavil se vedle něj. „… Doufám?“

Belatrix zjistila, že opravdu dost slušně tančí mezi kouzly, když se Voldemort vznesl a setrvával ve vzduchu dostatečně vysoko na to, aby mohl bez problémů mířit na dva cíle. Rukou kmital v rychlých, přesných pohybech a mířil hůlkou na dvě strany, jako by byly stejným cílem. Belatrix třeštila oči a musela přemýšlet o síle mistra Rytířů Valpuržiných. Kde to nechávalo Lovce bouří?

„Všechno to pokřikování a chvástání,“ poznamenal Voldemort a z hůlky vystřelil plamen, kterým švihem zápěstí mrštil dolů v proudu zložáru. Jeho špička se zformovala do hadí hlavy a chňapala centimetry od bojující Belatrix. „Kam zmizelo?“

Zarazil se a rty roztáhl do ošklivého úsměšku. „Aha, vím.“

Švih zápěstí poslal oheň přes zeď, kterou vytvořili Ted s Andromedou, další švihnutí ji rozpůlilo a roztavené žhnoucí kusy země odletěly směrem k Belatrix. „Uvědomili jste si, čemu přesně čelíte? Cítíte to? Ten plíživý pocit deroucí se z hlubin vás samých.“

Odmlčel se a nechal zložár rozšířit se po zemi, až ji změnil na bublající jezírko roztavené hlíny. Pak opět máchl hůlkou a cáknul taveninou k Belatrix i zbývající obranné zdi. „Teď si pro vás jde smrt. Bojujte dle libosti; neuniknete jejím spárům.“

A Belatrix najednou ucítila stisk na hrdle, zvednutí do vzduchu a pomalu zesilující tlak. Instinktivně vztáhla ruku a drásala se na hrdle, jen aby zjistila, že nehty zarývá do vlastní jemné kůže. Oči jí málem vypadly z důlků, rozhlédla se, zoufale zvedla hůlku a namířila ji na Voldemorta, který ji bez námahy držel ve vzduchu.

Opět švihl hůlkou. Zachroptěla, když po ní chňapla špička plamene a hadí hlava ji kousla do ruky. Ihned ucítila kyselý pach pálící se vlastní kůže a reflexivně upustila hůlku. Temné, spálené maso se odchlíplo a odhalilo krvácející sval vespod.

„Ale, ale, nic takového,“ ušklíbl se a klidně pokynul rukou, čímž byla Belatrix použita jako štít proti kamenům, které na něj poslala Andromeda. Úšklebek se mu rozšířil, když Belatrix vydala další bublavý výkřik. „Nevím, kolik toho ještě tvá drahá sestra zvládne, než se konečně… zlomí.“

Andromeda jen sledovala, jak sestra bojuje o život, zatímco ji Voldemort drží v sevření neznámého kouzla. Zděsila se. Ted na ni tiše promluvil: „Andy. Dívej se jinam.“

„Nebudu tu jen…!“ začala Andromeda vztekle protestovat, ale podívala se na Tedyho a to ji zastavilo.

„Otoč se a zavři oči, lásko,“ pokynul jí s významným pohledem.

„Jak zvláštní. Ví, jak to skončí, a chce uchránit tvoji sestru před agónií sledování tvé smrti,“ prohlásil Voldemort k Bele, když se Andromeda na sestru naposledy podívala a poslechla přítele. „Jak báječný pocit sledovat to zoufalství…“

Co se chystal říct, bylo přerušeno, když Ted švihl hůlkou a poslal k němu zářící kouli magie. Šklebící se Voldemort opět pohnul Belatrix, aby kouli zachytil, jeho svět se však zastavil ve výbuchu světla a zvuků, které jej zbavily rovnováhy a rozbily jeho soustředění.

„Andy! TEĎ!“ zvolal Ted, když Belatrix začala padat. Kouzlo, které ji drželo ve vzduchu, se zničilo.

Andromeda beze slov namířila hůlku, sestru zachytila a rychle ji přivolala k sobě. Voldemortův pád neměl kdo zachytit. Rozlehl se jeho jekot, když přistál do svíjejícího se objetí vlastního nespoutaného zložáru.

Plameny ale okamžitě pohasly, když vstal a nenávistně zavrčel: „Ničemní malí psi! Stáhnu vám maso z kostí! Vezmu vaše těla a pošlu je k pohřbení těm, na kterých vám záleží, které milujete a vaše zbytečné duše to budou sledovat!“

Ted hodil další stejné kouzlo, jenomže teď je Voldemort odchýlil. „Do háje.“

„Myslíš, že ten trik vyjde dvakrát?!“ zavrčel Voldemort. Zvedl ze země stále žhavou a kapající zeminu, poslal jim ji nad hlavu a nechal zvětšit na objemu. „Teď zemřete!“

Nemálo uspokojeně Voldemort sledoval, jak na všechny tři padla roztavená hmota. Nestihli odejít. Nestihli uhnout.  Nestihli se krýt.

Sledoval, jak s mlasknutím padla dolů. Slyšel syčení, když se dotkla chladné ulice. Rty roztáhl do širokého úsměvu sadistického triumfu, když se materiál usadil a začal tuhnout.

Neviděl pohyb, neslyšel zvuk, jen chladnoucí, praskající materiál, šelest trosek a pomalu zesilující zvuky v dálce. Švihem zápěstí zrušil obrany zabraňující přemístění a přenášedla a s posledním triumfálním úsměvem zmizel.

ooOOoo

Po opuštění Komnaty nejvyšší potřeby byla Brumbálova tvář tváří muže pronásledovaného tím, co viděl. Kůži měl sinalou a vypadal mnohem křehčeji, než dřív. Harrymu trvalo jen okamžik udělat, co musel. Okamžik sledování zkázy jednoho z nejhledanějších pokladů historie, který poškodila ohavnost, jež musela být zničena.

„Nic moc zábava, že?“ poznamenal Harry a soucitně pokývl k staršímu muži. „Nemůžu říct, že bych si to užíval.“

„Udělat něco pokladu takové velikosti…“ začal Brumbál, ale pak se pomalu otřásl. „Jak může být tak inteligentní a zároveň tak naprosto pošetilý? Mohl si jej prostě nechat, nebo prohlásit jeho objevení a stát se slavným… Opravdu vůbec nechápe, co udělal?“

„Osobně za tím vidím jeho ego,“ pokrčil rameny Harry. „Považuje se za lepšího než ostatní kouzelníci a čarodějky, co kdy žili. Takže ‚zjevně‘ nic takového nepotřebuje.“

„A on je využil k vytvoření viteálů, protože nemůže vystát něco obyčejnějšího,“ dokončil Brumbál mumlavě.

Zmlkli, když si uvědomili, že nejsou sami. Objevila se ponurá Šedá dáma, duch havraspárské věže.

„Co jste to udělali?“ V jejím hlase zaznělo cosi, co nedokázali určit. Sice promluvila neutrálně, ale v podtónu rezonovala jakási emoce.

„Lady Heleno z Havraspáru,“ pokývl k ní Harry. „Nevím, jestli to opravdu chcete vědět.“

Při tom oslovení se stáhla, trhla sebou a na okamžik vykulila oči. Pak je přimhouřila do úzkých štěrbin. „Jak to, že znáš mé jméno!?“

Brumbála to překvapilo, nadechl se, ale Harry jej přerušil.

„Tom Raddle je zjistil,“ pronesl Harry a ignoroval nevrlý Brumbálův pohled. „Dokázal jsem od něj získat několik informací, aniž by si toho všiml.“

Při tom trošku bojácně couvla. „Pak víš.“

„Musel jsem uklidit váš binec, ano,“ oznámil Harry. „Jestli se chcete zbavit Barona, navrhuji, abyste celou situaci vysvětlila řediteli.“

Harry se na chvíli zamyslel. „Možná bude dostatečně zděšený myšlenkou, že jste nucena trpět v přítomnosti vašeho vraha.“

„Promiňte!?“ zvolal Brumbál, oči vyvalené téměř stejně komicky jako Šedá dáma, která s pusou dokořán zírala na Harryho.

„Znáte Krvavého barona?“ Harry se zvědavě obrátil na ředitele. „Zabil ji. Většina krve na jeho oblečení je její, než zabil i sebe.“

„Tedy, ale… pak…“ Brumbál se snažil nalézt slova, jak to nemohl pochopit. Pak si ztěžka povzdechl a obrátil na Šedou dámu. „Je to pravda?“

„Ano,“ odvětila Helena slabě.

„Uvidím, co s tím dokážu udělat,“ Brumbál si unaveně a rezignovaně povzdechl.

„Dost pomáhá, když se o problémech mluví,“ poznamenal Harry mimoděk a vrátil pozornost k Heleně. „Mnoha věcem by se dalo vyhnout, kdybyste přestala utíkat a ignorovat své problémy.“

To bodlo do živého a Helena se na Harryho zamračila, obrátila se a tiše odplula pryč, jak jen to duchové umějí.

„To jen podtrhuje, co jsem řekl,“ povzdechl si Harry a potřásl hlavou. „Přísahám, nevím, co je mi víc proti srsti. Ona nebo co vím o Zmijozelovi?“

„Dělá mi… starosti, jak snadno nacházíte nové a dosud nepoznané způsoby, jak mě rozrušit, pane Pottere,“ prohlásil Brumbál a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Je to naprosto nepříjemná zkušenost pro muže, který si myslel, že z takových věcí už vyrostl.“

„Je to dar,“ prohlásil Harry pevně. „Kde jsme to byli?“

„Probírali jsme Tomovo znesvěcení drahocenných artefaktů, aby z nich vytvořil své… ohavnosti,“ odvětil Brumbál a pohoršeně se otřásl.

„No, to nebo něco jeho vlastního,“ zahleděl se Harry do dálky. „Je tu jeden viteál, který není relikvií, a pak další, co už může, ale nemusí mít, a ten relikvií také tak docela není.“

„Ach.“ Brumbál pomalu vydechl a narovnal se. „Ale toto opět vyvolává otázku – jak to všechno víte, pane Pottere?“

„Proč myslíte, že má odpověď bude tentokrát jiná, pane Brumbále?“ zeptal se Harry se zvednutým obočím, ale pak se na Brumbála usmál. „No tak, co bych to byl za člověka, kdybych vás zatížil takovým břemenem? Vy si víc než kdo jiný zasloužíte prožít svůj zlatý věk v klidu.“

„Něco jsem vám provedl, pane Pottere?“ zeptal se Brumbál. Studoval muže, který se na něj nepřestával usmívat. „Protože jsem došel k názoru, že proti mně něco máte.“

„Prostě mi až příliš připomínáte mého vlastního ředitele,“ mávl rukou Harry. „Myslel, že je v mém největším zájmu nedozvědět se pravdu, abych se nebál a měl normální dětství.“

Harry se na chvíli odmlčel a ztratil ve vzpomínkách na minulost. „Nakonec jsem nebyl připraven na to, čemu jsem musel čelit, a musel jsem se spoléhat na štěstí. A dětství jsem stejně neměl, takže jsem si neměl čeho užívat.“

„Chápu,“ pronesl Brumbál tónem, který jasně říkal, že nechápe. „Pak bych ocenil, kdybyste ne…“

Co se chystal říct, přerušil Moody, který se před ně přiřítil. „Albusi, Pottere. Máme problém.“

Oba muži okamžitě ztuhli a s očekáváním se na Moodyho podívali.

„Proběhl útok. Mudlovské nákupní centrum. Je to tam válečná zóna a některé věci…“ Moody se okamžitě zatvářil. „Je to zlé.“

„No, to netrvalo dlouho,“ poznamenal Harry s povzdechem.

„Co netrvalo dlouho, Pottere?“ zeptal se Moody s přimhouřenýma očima.

„Než se podělalo něco dalšího,“ zavrčel Harry. „Pojďme za obrany, ať se tam, sakra, můžeme přemístit.“