Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ne, děkuji 2. část

Harry vzhlédl, když do pokoje vstoupili tři kouzelníci. „Zdravím.“

„Harry, můj chlapče, rád tě zase vidím,“ pozdravil ho Brumbál přívětivě.

Harry zvedl obočí. Určitě se nepamatoval, že by se s tímto člověkem už někdy setkal. A proč měl na sobě něco, co vypadalo jako nazdobená noční košile? Nemohl to mít v hlavě v pořádku. „Zase, pane?“

„Ach ano,“ pokračoval Brumbál a jeho oči jiskřily ještě šíleněji. „A dovol mi říct, že jsi věrným obrazem svého otce. Samozřejmě kromě očí. Ty máš po matce.“

„Stalo se něco s vašima očima, pane?“ zeptal se.

„Proč myslíš?“ uchechtl se Brumbál.

„No, vypadá to, jako by… jiskřily. Nemyslím si, že je to úplně normální,“ vysvětlil Harry. McGonagallová a Snape, kteří měli podobné obavy, souhlasně přikývli.

Brumbál otázku ignoroval a začal znovu. „Byl jsem přítelem tvých rodičů, Harry, a jsem tu, abych ti nabídl místo v mé škole, jejich staré škole, v Bradavicích.“

Harry vykulil oči a vyděšeně pohlédl na svou tetu. „Jsem si jistý, že jsem váš dopis už dostal a budu muset znovu s úctou odmítnout.“

„Co kdyby sis ho znovu přečetl, jen pro jistotu?“ navrhl Brumbál a zdržel se jiskření, protože to Harryho evidentně zneklidňovalo (a kdo ví, možná i Minervu a Severuse?).

„Dobrá,“ souhlasil Harry neochotně. Obezřetně uchopil dopis a držel ho daleko od sebe, jakoby se bál, že je prokletý. Což by vzhledem k jeho doručiteli mohlo být docela dobře možné. Rychle jej znovu přečetl. „Ano, tenhle dopis jsem už viděl, a když jsem si ho přečetl podruhé, je mi jasné, že musím vaši velkorysou nabídku odmítnout.“

Brumbál, který během řeči cumlal citronový bonbón, se jím málem udávil. „Ale… co by řekli tvoji rodiče?“

„Nevím,“ řekl trochu naštvaně Harry. „Měl jsem asi rok, když umřeli, a tak na ně vlastně nemám žádné vzpomínky. Kdybych měl hádat, myslím, že by mi řekli, že když se s vámi zapletli, zabili je v jejich sotva jednadvaceti letech, takže jestli se chci dožít třiceti, měl bych se od vás držet dál.“

„Tví rodiče magii milovali!“ protestovala McGonagallová. „Já sama jsem je učila.“

„A podívejte se, kam je to přivedlo! Dostalo je to, a na MĚ, jejich malého syna, se zaměřil nějaký nepříčetný sériový vrah. I když jejich smrt byla samozřejmě tragická, aspoň měli tu soudnost a nechali mě někde, kde mě nikdo nenutil vstoupit do jejich kultu. To je láska, přesně tohle.“

Brumbál si odkašlal. „No, vlastně jsem tě tu nechal já. Jejich závěti uváděly, že sem máš jít, jen když prvních tři sta devadesát dva lidí, které navrhli jako tvé opatrovníky, nebude schopno plnit tento úkol.“

„A bylo?“ Harry zvedl obočí.

„No…“ připustil Brumbál.

„Takže jste mě v podstatě unesl.“ To nebyla otázka. „Víte, je to divné. Nemyslím si, že to byl váš záměr, ale jsem pořád víc a víc přesvědčený, že jít s vámi by byl hrozný nápad, který by jistě vedl k životu plnému neustálého nebezpečí a k předčasné smrti.“

Snape si odfrkl a Harry se k němu obrátil.

„Chcete mě teď začít přesvědčovat vy?“ pátral.

Snape zvedl ruce v mírumilovném gestu. „Ach ne, Pottere, myslím, že ses rozhodl moudře a byl bych rád, kdybys pochopil, že tě stoprocentně podporuji. Kouzelnický svět je nebezpečné, nebezpečné místo.“

„Nemohl bys na pět minut odložit svár s mužem, který je už deset let po smrti?“ zasyčela na něj Minerva.

„Jen respektuji chlapcovo přání,“ bránil se nepříliš přesvědčivě Snape. „Tohle by chtěli.“

„Ale Harry, ty jsi hrdina,“ zkoušel to Brumbál znovu.

„Hm, cože?“ následovala stručná odpověď.

„Každý muž, žena i dítě v našem světě zná tvé jméno,“ vysvětlil Brumbál.

„Pane, já vím, co je to hrdina,“ řekl stroze Harry. „Jen jsem se ptal, proč přesně mám být hrdina, když jsem váš kult opustil v roce a čtvrt.“

„To není kult,“ odsekl Brumbál. „A bylo to proto, že se tě lord Voldemort, kouzelník, který zavraždil tvé rodiče a nespočet jiných, pokusil zabít, ale zjevně selhal, zanechal ti jen jizvu a zmizel, čímž skončila jeho hrůzovláda.“

„Zmizel?“ Harry se chytil toho slova. „Takže není mrtvý?“

Brumbál si povzdechl. „Bohužel, Harry, Voldemort udělal několik opatření, aby si zajistil, že nemůže být zabit takhle snadno.“

„Takže abych si to ujasnil, celý váš kult mě uctívá, protože jsem naživu a mám politováníhodně znetvořený obličej a ten… kouzelník, který to udělal, je pořád někde kolem a nejspíš mě chce dostat, protože ho určitě mrzí, že si všichni myslí, že mu zadek nakopalo nemluvně?“

Po Brumbálově poněkud neochotném přikývnutí Harry pokračoval. „Znovu opakuji, díky, ale ne, děkuji pěkně.“

„Ale… ale ty musíš!“ řekl Brumbál zoufale.

„Protože?“

„Jsi naše jediná naděje!“ zvolal.

„Mohl byste to vysvětlit?“ zeptal se Harry obezřetně. Zdálo se, jako by ho jen pět minut dělilo od toho, aby ho prohlásili svým spasitelem a násilně ho odvedli do svého malého kultu. Zjevně se jednalo o velmi nebezpečné lidi, obzvlášť když teta Petunie nezasahovala, jen nervózně sledovala vývoj z relativního bezpečí prahu.

Brumbál si těžce povzdechl a najednou vypadal mnohem starší. „Nikdy se mi nesnilo, že ti to řeknu tak záhy, koneckonců jsi ještě dítě, ale nedal jsi mi na vybranou. Před tvým narozením bylo vyřčeno proroctví.“

„Albusi!“ vykřikla pohoršeně Minerva.

„Proroctví znělo: ‚Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu…‘* To by se mohlo vztahovat buď na tebe, nebo na Nevilla Longbottoma, který se narodil den před tebou. Protože tě Voldemort už jako batole považoval za hrozbu, rozhodl se na tebe zaútočit a jizvou, kterou ti způsobil, tě označil za sobě rovného. Takže jak vidíš, Harry, potřebujeme tě.“

Oslovený na něj jen nevěřícně zíral. Měl pravdu; čekali, že se stane jejich spasitelem. „I když samozřejmě nevěřím na nesmysly jako proroctví, pro tentokrát to beru. Když mi prorokovali, že ho porazím, stane se to bez ohledu na to, jestli se přidám k vašemu kultu. Když prorokovali, že ho zabiju, nepotřebuji si na záda namalovat obří terč. Takže naposledy, ne, děkuji.“

xxx

„Hej, Rone, kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala se zlostně Parvati.

„…na kolej. Potlouká se tu zatracený troll,“ odpověděl Ron. Nechápal, proč je tak rozrušená.

„Ale co Hermiona?“ přerušila ho Levandule.

„Co je s ní?“

„Ona o trollovi neví, a je to tvoje chyba!“ konstatovala Parvati.

„Hele, není moje chyba, že nedokáže unést pravdu!“ bránil se Ron, než utekl blíž k Percymu, tam ho ty dvě neměly šanci donutit, aby šel za ní.

„Je děsný,“ řekla Levandule znechuceně.

„Ale má pravdu, ona už je tu dva měsíce a nemá žádné kamarády. Vážně bychom s tím měly něco udělat,“ rozhodla Parvati. „Myslím, že může být tak trochu vševědka a může tím být fakt otravná, ale řekla bych, že dneska se ukázalo, že má jen malou sebedůvěru.“

„Takže si myslíš, že bychom se s ní měly skamarádit?“ zeptala se Levandule.

„No, buď to budeme my, nebo Ron a ti dva prosťáčci, se kterými se tu potlouká.“

„Pravda,“ souhlasila Levandule. „Haló, paní profesorko McGonagallová!“

„Ano?“ zeptala se Minerva, už na odchodu. „Proč nejste ve své koleji?“

„Protože vám musíme oznámit, že dnes na konci kouzelných formulí Ron Weasley rozplakal Hermionu Grangerovou, celé odpoledne strávila v koupelně a o trollovi vůbec neví,“ vysvětlila Levandule.

„A když jsme mu připomněly, že tam je, v zásadě řekl, že je mu to jedno a není jeho chyba, jestli nemá žádné kamarády,“ dodala Parvati.

Minerviny oči ztvrdly. „Chápu. No, pojďte se mnou, půjdu informovat slečnu Grangerovou, a pak vás tři doprovodím do vaší společenské místnosti.“

*Překlad proroctví Pavel Medek, Harry Potter a Fénixův řád