Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtvrtá - 2. část

„Ach, téměř pozdě!“ zašvitořil profesor Kratiknot, když Harry vběhl dovnitř.

„Pardon,“ zamumlal, sklonil hlavu a rozhlédl se po volném místě, kam by se mohl posadit. Byl tam jen jeden další zmijozel, dívka, která mu pohrozila, že ho kletbou rozcupuje, jestli se k ní přiblíží. Otočil se k nebelvírské části místnosti a všiml si, že Black ani Potter tu nejsou. V duchu zaváhal: kdy se ze Siriuse stal Black? Rychle potřásl hlavou a zamířil k prázdnému místu v popředí, a až pak zaznamenal, že bude sedět vedle Lily Evansové.

Na okamžik ztuhl a nedokázal nic jiného, než na svou budoucí matku jen zírat, ale pak se vzpamatoval, rychle se ohlédl k zadní části učebny a vklouzl do lavice. Klídek, Pottere, řekl si. Malá část jeho mozku si všimla, že je poněkud divné, když si říká Pottere, jestliže z Jamese Pottera se stal Potter. Možná by bylo lepší držet se Frosta, i když mluví… ehm… sám se sebou…

Kratiknot dokončil úvodní řeč a teď nesouvisle vykládal o učebním plánu na O.V.C.E. Harry líně dumal nad tím, zda učitelé vědí, jak jsou si jejich první hodiny podobné a tudíž nudné. Ale jak si všiml, jeho m- Lily Evansová profesora soustředěně sledovala.

Z nudy ho vytrhlo, když se Kratiknot skutálel z hromady knih a vykvikl, že lekce začne kouzlem Patronus.

Klídek, řekl si Harry. Není tu Potter a ani Black, Lupin nebo Pettigrew. Kromě Lily Evansové nikdo z přítomných pravděpodobně Dvanácteráka nepozná… Jestli to stále ještě je Dvanácterák. Rázem pocítil zoufalé nutkání seslat Patrona, jen aby se ujistil, že to tak je. Co když už jeho Patron vypadá jinak? Ale ne – přece se nemohl tak snadno změnit. Nebo mohl?

„Kdo už o tomto kouzle slyšel?“ zvolal Kratiknot.

Ruku zvedla Lily Evansová. Harryho příliš nepřekvapilo, když přednesla vyčerpávající výklad.

„Vynikající!“ rozzářil se Kratiknot. „A teď, kdo ho bude schopen seslat?“ Se zajiskřením v očích se nečekaně obrátil na Harryho. „Co třeba vy, pane Froste? Profesorka Mattelanová mi sdělila, že v obraně proti černé magii jste velice schopný. Pojďme se podívat, jak se vám bude dařit s formulemi, ano…?“

Harry chvilku jen mžoural jako jelen chycený v pruhu světla. Pak váhavě vytáhl hůlku. Vzpomněl si na svou nejistotu ohledně Matellanové, ale tohle nebyla ona a touha vidět, jestli – vidět, že je jeho Patron stále Dvanácterák, byla pořád stejně naléhavá. Sklopil hlavu a předstíral, že je v rozpacích. „Já… ehm… nejsem moc dobrý -“

„Zkuste to,“ pobídl ho Kratiknot přívětivě.

Harry nervózně přikývl. Zvedl hůlku a zapátral v hlavě po… šťastné vzpomínce. Bylo to těžší, než si myslel. V duchu se probíral minulostí, svými prvními roky v Bradavicích. Vzpomínal – na nic konkrétního, jen jak byl s Ronem a Hermionou, na povědomí o sounáležitosti, radosti, jednotě, jednoduchosti, lásce a – au, bolelo to, bolelo myslet na Rona, Hermionu a na jejich ztracené a zničené dětství. Na to, jak se změnili, jak se všichni změnili; a Ron (sevřelo se mu srdce), Ron -

„Expecto Patronum,“ zašeptal dřív, než štěstí mohla zatemnit úzkost a melancholie. Zaznamenal, že má trochu chraplavý hlas.

Z hůlky vystřelila stříbrná mlha a zformovala se do zářivého jelena. Ze třídy slyšel lapání po dechu a Kratiknotův nadšený komentář, ale ničemu z toho nevěnoval pozornost. Dvanácterák na obláčku mlhy odklusal na druhý konec místnosti a zpět, a pak sklonil hlavu a otřel se Harrymu o tvář. Ten zavřel oči: pořád to byl Dvanácterák, jeho otec Dvanácterák, ne ten současný nedospělý náfuka, ale jeho otec…

Zvíře se rozplynulo a Harry pocítil podivnou osamělost. Za sporadického potlesku se znovu posadil.

„To bylo fakt úžasné,“ zašeptal kdosi a Harry se otočil. Byla to Lily. Zmohl se na křivý úsměv a snažil se zatvářit rozpačitě.

„Díky,“ šeptl.

Celkem uvítal Kratiknotovu dlouhou přednášku o dokonalosti jeho kouzla, protože mu poskytla čas sebrat se, ale na jejím konci nepotřeboval žádné bezhůlkové kouzlo, aby mu rudly uši. Po „přednášce“ ho Kratiknot nadšeně poslal pomáhat studentům, kteří se pokoušeli Patrona vyčarovat.

„Neměla by ses soustředit na samotné kouzlo,“ prohlásil Harry, který si všiml, jak se Lily Evansová samým úsilím třese. Tvář měla rudou jako weasleyovské vlasy a oči pevně zavřené, ale ze špičky její hůlky vycházel jen stříbrný obláček. „Musíš se plně zaměřit na šťastnou vzpomínku a nechat se jí obklopit. Jako teplou dekou.“

Dívka otevřela oči a se zamyšlením krátce pohlédla na Harryho. Pak přikývla a věnovala mu rychlý úsměv. „Expecto Patronum!“ vyslovila zřetelně a tentokrát byla mlha koncentrovanější, hrnula se ven a lenivě se jim shromažďovala u nohou.

„To je lepší,“ poznamenal Harry. „Praxí se to zjednoduší. Jen se nezapomeň soustředit na vzpomínku, a ne na kouzlo.“

Přikývla a znovu se na něj usmála, tentokrát srdečněji. „Dík. Ty jsi ten nový student, že jo? Jonathan Frost?“

„Jo,“ potvrdil Harry.

„Ahoj. Já jsem Lily Evansová. Z Nebelvíru,“ podala mu ruku a Harry jí potřásl.

„Jonathan Frost, Zmijozel. Rád tě poznávám,“ usmál se a zjistil, že ten úsměv není tak nucený, jak by očekával.

„Slyšela jsem o tobě od Jamese Pottera.“ Když se Harry zatvářil poněkud poplašeně, s úsměvem dodala: „Neboj se, nevěřím ničemu, co povídá. Z nějakého důvodu je vůči zmijozelům strašně předpojatý.“ V její poslední větě jako by zazněla mrzutost.

Harry přikývl a spokojil se s podotknutím: „Chápu.“

Krátce na to hodina skončila. Harry si užíval Lilyinu společnost a podařilo se mu ignorovat tu část hlavy, která byla v šoku ze skutečnosti, že si povídá se svou matkou, která kvůli němu zemřela, když mu byl rok…

„Nezapomeňte,“ vypískl Kratiknot na klábosící studenty, kteří opouštěli učebnu, „najděte si partnera na pololetní projekt!“

Pololetní projekt? blesklo Harrymu hlavou, a pak zaznamenal, že mu někdo klepe na rameno.

„Jonathane?“ oslovila ho Lily a rovnala si při tom knihy v náručí. „Jen mě tak napadlo – chtěl bys na tom pololetním projektu pracovat se mnou?“

Harry zamrkal. Přes její rameno zahlédl Blacka a Pottera, kteří se k nim proplétali davem studentů a tvářili se vražedně. „Jistě, moc rád,“ řekl a uculil se.

Lily mu věnovala další úsměv. „Skvělé! Ehm… máš nějaký nápad? Uvažovala jsem o kouzlech založených na oběti z lásky, konkrétně o kouzle Sacrificum Ara – promiň, plácám,“ uchichtla se. „Máš nějaký nápad?“

„Ehm, ani ne.“ Harrymu se málem zavařil mozek: to kouzlo, které Lily zmínila, znělo tak povědomě… „ Souhlasím s čímkoliv. Ale -“ Odmlčel se, protože si vzpomněl. Sacrificum Ara. Četl o něm v Kolébce: šlo o kouzlo oběti a ochrany, o druh kouzla, které použila jeho matka – Lily, tahle dívka stojící před ním – aby mu zachránila život. Tak takhle to tedy začalo, pomyslel si a po zádech mu přeběhlo mravenčení. Když promluvil, zněl jeho hlas nečekaně chraplavě: „Kouzla oběti a ochrany. To zní… zajímavě.“

Lily vypadala překvapeně. Harry předstíral, že si nevšiml Pottera a Blacka, kteří odstrčili stranou nějakého mrzimorského páťáka a blížili se. „Ty znáš Sacrificum Ara? To je naprosto úžasné. Já jsem o něm jen četla v Pojednání o prastarých kouzlech od Unqualë Greenea¹⁾ a dokonce ani tehdy…“

„EVANSOVÁ!“

Lily se překvapeně otočila „Jamesi!“ Harry sledoval, jak James Potter popadl Lily za ruku a hrubě ji táhl pryč - „Jamesi! Co to děláš?“

Black přikročil blíž, vrhl na Harryho hrozivý pohled a naléhavě pronesl: „Lily, neměla by ses paktovat s lidmi jako on -“

„Na tom, že se bavím s Jonathanem, není nic špatného,“ odsekla, vytrhla se z Potterova sevření, otočila se zpět k Harrymu a vyslala k němu napjatý, omluvný úsměv. „Promiň.“ Pak se s přimhouřenýma očima obrátila a zamračila se na Blacka. „Jamesi Pottere! Co to má znamenat? Jsi prefekt! Neměl bys tyhle hloupé předsudky přehlížet, ani když se s nimi vytasí tvůj nejlepší kamarád!“

„Ehm… Už bych měl jít, že jo?“ nadhodil Harry. Tři nebelvíři se k němu otočili, jako kdyby zapomněli, že tam stojí (což pravděpodobně pro některé z nich platilo, pomyslel si). Black zavrčel a Harry se na Lily pousmál. Doufejme, že Potter a Black – no, aspoň tedy Potter přijde k rozumu, Lily si nevezme blbce, já nebudu mít za otce mizeru a Snape je do konce roku nezabije. S těmito myšlenkami zmizel chodbou dolů do sklepení k lektvarům a za Snapem.

***

„Ne, Froste,“ vyletěl Snape natolik hlasitě, jak si troufl. „Nerozhazuj to peří tlustobřicha, jako kdybys krmil slepice! Pointa je v tom, že má plout na hladině.“

„Je to takhle lepší?

„Ty – ještě půl vteřiny a bylo by pozdě.“

Harry dělal partnera Snapeovi místo toho, aby Snape pracoval sám, jak tomu obvykle bylo (v této zmijozelsko-mrzimorské třídě byl lichý počet studentů). Ten se netvářil moc nadšeně. Ale no tak, pomyslel si Harry, nejsem tak špatný. Lektvary nikdy nebyly moje silná stránka, ale jsem aspoň tak dobrý jako Hermiona!

„Ne – ano, teď míchej. Pomalu, Froste,“ syčel Snape a zaujatě střežil, jestli Harry pečlivě míchá jejich odvar na zachytávání zvuků. Zvedl hrst nasekaných (na prášek! pomyslel si Harry naštvaně, protože to byl on, kdo je musel sekat) cypřišových kořenů a držel je připravené. „Ano, takhle… a stop… přesně… teď!“ Harry ustal s mícháním. Snape okamžitě začal sypat do kotlíku kořeny a Harry ho zaujatě pozoroval. Snape, kterého znal, byl prudký, ale nevzplanul, a neměl obsidiánové oči, které se takhle leskly a třpytily… Ale na druhou stranu usoudil, že se v budoucím Snapeovi daly zahlédnout záblesky této neskrývané vášně, této ztělesněné energie, jen byla zakalená a zhořklá. Zajímalo by mě, co se stalo, pomyslel si Harry a nečekaně se mu sevřelo srdce z toho, že Snape ztratil veškerou nevinnost, která mu zbývala.

Snape se zaklonil a dlouze, živelně vydechl.

„Hotovo?“ zeptal se Harry a skryl úšklebek.

„Ano,“ potvrdil Snape zasněně s očima napůl přivřenýma a se slabým úsměvem na rtech. To je poprvé, kdy ho vidím takhle se usmívat, dumal Harry a ruka s lahvičkou se zastavila v půli cesty ke kotlíku. Poprvé, kdy vidím Snapeův úsměv. Úšklebek, úsměšek, ano, ale tohle… ne. Tenhle upřímný, bezelstný úsměv nebo radost. Harry odtrhl od spolužáka oči a nalil lektvar do lahvičky.

Snape stále ještě zářil (Harry by si nikdy nepomyslel, že uvidí Snapea zářit) poté, co profesor Camentum proplul kolem a pochválil jim lektvar.

„Měl jsem ty maguáří chlupy z dýmějového hnisu přecedit důkladněji,“ dumal Snape. „A ty jsi mohl tu hluchavku nakrájet na rovnoměrnější kousky.“

„Byly perfektní!“ vykřikl Harry rozhořčeně. „No dobře,“ připustil s pocitem, že se mu rty stáčejí do úšklebku. „Nebyly. Ale skoro.“

Do konce hodiny už pak seděli v tichosti, Snape si (znovu) četl učebnici lektvarů a Harry pozoroval ostatní studenty. Tedy, běželo mu hlavou, minimálně v učebně lektvarů se toho za dvacet let moc nezměnilo.

Když hodina skončila a studenti se začali rozbíhat, profesor Camentum zaskřehotal: „Třído, nezapomeňte si najít partnera na pololetní projekt!“

Další pololetní projekt? pomyslel si Harry a střelil pohledem ke Snapeovi. Na okamžik se jejich oči setkaly, ale druhý mladík pak příliš rychle uhnul pohledem.

Harry se v duchu usmál. „Snape,“ nadhodil s hranou vážností, zatímco si skládal učebnice, „prokázal bys mi tu čest a šel do toho pololetní projektu se mnou?“

Snape se napřímil do celé své výšky a strnule přikývl: „Myslím, že bych s tímto návrhem mohl být srozuměn.“

Harry se uculil. Takhle jsem se už hodně dlouho neusmíval, mihlo se mu hlavou, když opouštěli učebnu lektvarů. Když se zmijozelové oddělovali od mrzimorů, všimli si, že v jedné z chodeb podezřele okouní Sirius Black. Harry strčil do Snapea a nasměroval je ke zmijozelské společenské místnosti jinou cestou.

„Čekám, že se mě Potter a Black pokusí někdy v nejbližší době zavraždit,“ prohlásil Harry vážně, když k němu Snape vyslal poněkud podrážděný pohled. „Ale doufám, že to aspoň tento týden vydrží.“

„Fakt?“ Snapea to evidentně zaujalo. Došli ke společenské místnosti, řekli heslo a společně vešli dovnitř. „Co jsi provedl?“

„Poslal jsem na ně Lily Evansovou,“ pokrčil Harry rameny. „Když jsem je viděl naposledy, dávala Potterovi pořádnou sodu a chystala se pokračovat s Blackem.“

„Chápu,“ podotkl Snape po chvíli. Tvář mu halil stín. „Jak jsi to dokázal?“

„Požádala mě, abych s ní dělal na pololetním projektu.“ Harry věnoval Snapeovi mazaný pohled. „S ní a se mnou ve hře pochybuju, že ti Black a Potter způsobí nějak moc problémů.“

Snape se ušklíbl a šťouchl do dveří jejich pokoje, aby se otevřely. „Nepotřebuju tvou pomoc, Froste.“ Odtáhl závěsy na své posteli a strnule se posadil na zelené povlečení. Závěsy mu pomalu zakryly tvář.

„Jistě, zdá se, že nepotřebuješ mou pomoc, aby ses s nimi dostal do křížku,“ opáčil Harry ledově a odhodil svoje knihy do kufru. „Jsem tu tři dny a dvakrát jsem tě přistihl, jak se s nimi potýkáš.“

V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Harry si přál, aby to mohl nechat být. „Nechtěl bych tě jednoho dne najít tak pochroumaného, že už to nepůjde spravit,“ poznamenal tím nejmírnějším tónem, jakého byl schopen. Snape se stále schovával za závěsy. „Snaž se nereagovat na nezralost… no, nezralostí.“

Pořád ticho. Harry si povzdechl, promnul si kořen nosu a opustil místnost.

Byl už na chodbě, když si uvědomil, že vedle něj někdo stojí. „Lestrangi.“

„To s Potterem a Evansovou byla docela šou,“ poznamenal černovlasý prefekt. Harry zůstal stát a hleděl přímo před sebe. Koutkem oka mohl zahlédnout stín aristokratického obličeje.

„Dejme tomu,“ zamumlal. Lestrange stojící vedle něj mu připadal jako had, jako velmi nebezpečný had, skrývající se ve stínu. „Těší mě, že sis to užil.“

„Hm. Ty jsi, na rozdíl od zbytku, skutečný zmijozel.“

Harry se nevesele uchechtl. To by mě zajímalo, co by si myslel, kdyby věděl, že poprvé jsem byl zařazený do Nebelvíru. Ale lidé se mění. Já jsem se změnil. „Jistě. No a?“

Lestrange si odfrkl. „O Malfoyovi ani nemusím mluvit, neřkuli o Crabbeovi. Ačkoliv do Luciuse vkládám jisté naděje. Je mazaný a ctižádostivý, ale není bezohledný.“ Harry na okamžik zahlédl prefektův podivný pohled. „A Snape. Ctižádost, mazanost a bezohlednost, ano, ale…“ Ohrnul ret. „Nechá své emoce, aby mu zatemňovaly zdravý rozum. A jeho ambice jsou založené pouze na jeho slabostech a nedostatcích.“

Harry cítil v Lestrangeově analýze rýpnutí rozmrzelosti, ale po chvilce si uvědomil, že je to z velké části pravda. Snape byl ctižádostivý a mohl být mazaný a nemilosrdný, ale v záblesku jasnozřivosti viděl, jak je Snape poháněný emocemi stejně jako kterýkoliv nebelvír – možná ještě o něco víc. Snapeovy plameny nebyly zlaté a zářivě rudé: byly tmavší a pálivější než nebelvírské a obsahovaly barvy krve a zlomené, křečovité stíny.

„Jistě,“ zamumlal Harry.

„Ale ty umíš být mazaný a bezohledný.“ Lestrange popošel blíž a Harry couvl. „Nechceš tedy umožnit Pánu zla, aby z tebe vykřesal to nejlepší?“

„Nerozumím ti,“ odsekl Harry ostře, otočil se a odešel. Byl rád, že ho Lestrange nenásledoval. Zdráhal se jeho nabídku rovnou odmítnout – prefekt byl jednoznačně vůdcem Voldemortovy kliky v Bradavicích – ale nikdy ji nehodlal přijmout. Věděl, až moc dobře, jak umí být Voldemort mazaný a jak utažené jsou sítě, které spřádá: Snape toho byl důkazem. Zachvěl se.

Pokračoval v cestě ven ze zmijozelských komnat a nahoru přes další podlaží hradu. Jsi v Bradavicích, Pottere, huboval sám sebe. Učil ses od mistrů v Kolébce, nemusíš se Lestrange obávat. Sakra, můžeš být mnohem silnější, než je teď Voldemort! Zastavil se a zvažoval to. Silnější než Voldemort? On? Ta myšlenka mu byla naprosto cizí. Vzpomínal na hořkosladkou pachuť, kdy jeho prvním instinktem při pomyšlení na Pána zla nebyl strach nebo opatrnost, ale nerozvážná zbrklost. To bylo předtím, než zjistil, jak umí být Voldemort krutý, než zjistil, co to je skutečná bolest, než zjistil, jak moc je ve skutečnosti nepřipravený, než se stalo to na konci šestého ročníku, než Ron… než se to všechno stalo.

Froste, ne Pottere, opravil se o chvilku později, když mířil ke knihovně. Drž se své role, i v myšlenkách. Zamyslel se, kde bude schopen najít informace o přenosu kouzel, když v tom uslyšel, že se po chodbě rozléhají halasné, povědomé hlasy.

„... hnusíš se mi! Nemůžu uvěřit, že po tom všem -“

„Ale James má pravdu, Evansová,“ přerušil ji Black. Harry proklouzl za roh, ale zůstal ve stínu a bezhůlkově seslal kouzlo nepovšimnutí. „Nevěřím jim ani, co by se za nehet vešlo.“

Ze zelených očí Lily Evansové sršely blesky a zrzavé vlasy jí trčely do všech stran. Podrážděně dupla nohou. „Neexistuje žádný důkaz, že je budoucí Smrtijed nebo někdo podobně nedůvěryhodný!“

Potter a Black rozzuřeně zafuněli. Přihlížející Remus taky vydechl, ale spíš rezignovaně než rozčileně, a Petr Pettigrew sebou nervózně cukal.

„Vyhrožoval nám, Lily,“ vysvětloval Potter, jako kdyby mluvil k malému, hodně hloupému děcku.

„A čím přesně vám vyhrožoval?“ zeptala se Lily.

Potter vypadal vyvedený z míry. „No – ehm -“

Lily se zablesklo v očích. „Ty seš fakt nemožnej, Jamesi Pottere! A to jsem věřila, že ses změnil, myslela jsem si, že ses vloni vykašlal na všechny ty hloupé předsudky, ale celé to byla jen hra. Lhal jsi mi. S někým – s někým tak nerozumným jako ty se odmítám bavit.“ Obrátila se k němu zády.

„Lily!“ natáhl se k ní Potter. „Počkej -“

„Nemluv na mě, dokud se nad tím nezamyslíš!“ vyštěkla Lily. V jejích očích plál zelený oheň. Zahleděla se do těch Potterových hnědých a Harry zaznamenal, že oba zaťali ruce v pěst. Poté se znovu otočila a vyrazila pryč. Potter viditelně svěsil ramena.

Harry odešel o chvíli později, když Black horem dolem sliboval, že rozmašíruje všechny zmijozely, a Pettigrew s Lupinem se neúspěšně pokoušeli Jamese Pottera utěšovat. Nakonec se poučí, pomyslel si Harry a pokračoval v cestě do knihovny. Cítil bodnutí pochybností, jako kdyby překročil hranice, přestože objektivně a logicky věděl, že žádné hranice nejsou; všechno, co udělal, bylo předurčeno, už se to stalo. Nedávalo to smysl, a zároveň dávalo, ale nijak to nezmírnilo jeho pocit nejistoty.

Uvažoval, co by se stalo, kdyby se neobjevil. Možná by Potter nakonec své předsudky překonal sám, ale s Voldemortovým temným stínem v pozadí tato šance pohasínala. Možná by se ti dva vzali a možná ne; ale kdyby se opravdu vzali a Potterovi zůstaly jeho silné předsudky… Harry si vybavil fotky svých rozzářených rodičů a snažil se vysledovat, jestli bylo možné zpozorovat v té radosti nějaký kaz, nějakou trhlinu ve štěstí. Možná jsem to byl já, kdo je nakonec svedl dohromady, pomyslel si váhavě; protože pochybuju, že by se Lily Evansová spokojila s mužem, který by se choval jako zaslepený fanatik.

Byla to velmi surreální myšlenka, ale přesto mu v srdci vyklíčil hřejivý pocit, který nedoprovázela horečnatost ani neklid, což nezažil už měsíce.

***

„Vezmi ho a utíkej!“

Při průchodu dveřmi cítil, jak se ochrany pod jeho dotykem rozpouštějí. Černovlasý muž na něj vyslal kletbu, kterou snadno zablokoval. Koutkem oka zachytil, jak někdo utíká po schodech nahoru, a okamžitě se přesunul, aby ho následoval.

Mířil k němu paprsek rudého světla; máchl hůlkou do vzduchu a světlo se roztříštilo na tisíc třpytivých střípků.

„Na to ani nemysli,“ křikl černovlasý muž a rozběhl se k patě schodiště, kde se přikrčil do obranné pozice. Ztěžka oddechoval a byl ve střehu jako zvíře zahnané do kouta.

Jeho trpělivost dnes visela na vlásku. Přimhouřil oči na muže, který stál mezi ním a schody. „Z cesty, Pottere,“ zasyčel a mávl hůlkou.

„NE!“ zařval Potter, ale byl ze svého místa vyrván kouzlem. „Utíkej, Lily! Vezmi ho a -“

„Avada Kedavra!“

Záblesk zeleného světla a mrtvé tělo se sesunulo k zemi.

Pokračoval po schodech nahoru, kde slyšel ženský hlas a dětské kňourání. Když se zbavil ubohých ochranných kouzel a pastí, které ta mudlovská šmejdka nastražila, rty se mu stočily do úsměvu.

„Ne!“ vykřikla a přitiskla si dítě zabalené do přikrývky k hrudi.

Pozvedl hůlku a okna zazářila nepřirozeným rudým světlem. Nebylo úniku.

Žena švihla hůlkou a vyřkla jakousi kletbu. Snadno se jí vyhnul, a pak natáhl ruku a s uspokojením sledoval, jak mu její hůlka vlétla do dlaně.

Ta hlupačka vytřeštila oči.

„Dej mi ho.“

Zavrtěla hlavou a pootočila se, aby dítě ochránila. „Ne… Cokoliv, jen ne Harryho…“

„Ustup, hloupá holko.“

„Ne! Prosím!“ Stále na něm visela pohledem bez mrknutí, což ostatní dělali jen zřídka. „Vezměte si mě, vezměte si místo něj mě…“

Zvedl hůlku a namířil ji na ni. Škoda, že musí zemřít: kdyby nebyla mudlovská šmejdka, možná by o ni měl zájem. Nebyla slaboch. Ale stěží by se vyrovnala Belatrix.

„Prosím… Mějte slitování…“

„Avada Kedavra.“

Zelené oči vybledly a ona klesla k zemi, malý uzlíček stále sevřený v náručí. Mávl hůlkou a dítě, pevně zavinuté do bleděmodré deky protkané zlatými nitkami odplulo do postýlky.

Usmál se. Konečně. Skoro to bylo až příliš snadné. To dítě bylo nechutné: kňouralo a slintalo na všechno kolem sebe. Zaobíral se myšlenkou, že ho zabije holýma rukama, uškrtí ho a bude se dívat, jak mu modrá obličej, ale pak to zamítl. Bude lepší to rychle skoncovat pro případ, že by Brumbál měl v rukávu nějaký další trik…

Znovu namířil hůlku na dětské čelíčko a ona slova přišla téměř sama. „Avada Kedavra.“

Objevilo se zelené světlo, ale nevybledlo. Místo toho uslyšel zvláštní rychlý zvuk a na okamžik podlehl zmatku, než mu zelené světlo vybuchlo před očima a on se rozkřičel nenávistí a hněvem, ale pak už neměl hrdlo, aby mohl křičet. Něco ho trhalo na kusy a jeho tělo vybuchlo bolestí…

Připadalo mu, jako by ho vytáhli z ledového jezera, třásl se zimou, ale ten chlad pálil jako oheň. Obrátil se, když ucítil, že se ho něco nebo někdo dotkl, ale stěží si uvědomoval, že klouže a padá na něco tvrdého a hladkého, než se vyhrabal na kolena a lokty a zvládl vypudit část snových vidin z hlavy.

Třásl se po celém těle a tak se soustředil na praskliny v podlaze. Jeho oči si pomalu zvykaly na okolí, na dlaždice, odstíny červené vycházející z krbu a bíle zářící pochodeň (žádná zelená, pomyslel si, žádná zelená); takže se zvedl z kolen a loktů a sesunul se na… něco.

Stále se chvěl. Očima vnímal svou postel s roztaženými závěsy a zmuchlaným povlečením…

S nepříjemným pocitem polkl a uvědomil si, že se o něco, nebo spíš o někoho opírá. Stále ještě hodně otřesený se otočil a ztuhl, protože zjistil, že mu pohled oplácí Snape, jehož oči vyzařovaly zvláštní směs emocí. Kdyby byl Harry víc při smyslech, viděl by v nich bouři strachu, zmatku a znepokojení.

Zhluboka se nadechl, pohled mu sklouzl k místu, kde se nahým ramenem opíral o Snapeův hrudník. „Já… o-omlouvám se,“ zamumlal a rozhodl se raději mlčet; připadal si jako hloupý šestiletý klučina, kterého trápí noční můry. Zavřel oči a cítil, jak mu po nahých zádech přejela ruka, váhavě a zlehka, tak zlehka, že to bylo téměř…

Vzdychl a nechal tu ruku, aby ukonejšila třes a chvění. „Omlouvám se,“ zamumlal ještě jednou. Ruka se zastavila.

„Za co?“ zeptal se Snape klidně a Harry mohl cítit vibrace jeho hlasu v hubeném těle.

„Probudil jsem tě a jsem tak… takový ubožák…“ řekl Harry, zvedl hlavu a znovu se podíval do Snapeových očí. Už se opět držely zpátky a skrývaly se ve stínu a za závojem vlasů. Harry sklopil zrak a vzdychl. Ruka se stále nehýbala.

„Možná by ses měl přestěhovat ke Crabbeovi,“ nadhodil Harry. Překvapilo ho, jak ponuře to znělo.

„Proč bych to dělal?“ zeptal se Snape. Tón jeho hlasu působil lhostejně.

Harry se otřásl a ihned poté si vynadal, že to udělal. „Aspoň bys mohl spát celou noc.“

„Nemám sebemenší zájem sdílet pokoj s neandrtálcem, takže ne, díky,“ odpověděl Snape chladně a Harry ucítil, jak ho jeho prsty pohladily po zádech. „A nerad bych společnému bydlení s lidoopem vystavoval tebe, ledaže bys mou společnost shledával natolik odpudivou.“

„Ne,“ vyhrkl okamžitě Harry. Posunul se dozadu, a kontakt mezi nimi se tím přerušil. „Samozřejmě, že ne.“

Ticho se chvíli protahovalo. Harry pozoroval žhavé uhlíky v krbu a nechal své myšlenky unaveně bloudit. Zároveň si byl plně vědom Snapea, který klečel za ním a cítil jeho pohled, přestože se na něj nedíval.

Podlaha ho začínala tlačit. Harry se posunul a snažil se vstát, ale zjistil, že je to nečekaně obtížné. Objevila se dlouhá a štíhlá paže, dokonce i v tlumeném světle flekatá, a Harry se jí chopil a přepadl na postel. Ucítil, jak mu po nahých zádech přejely závěsy a znovu se zachvěl.

Snape se posadil vedle něj. Mohl mu tak trochu lépe vidět do očí a zaznamenal pohled, který putoval po jeho hrudi a zastavil se u klíční kosti. Harry si bezmyšlenkovitě promnul jizvu a Snape odvrátil zrak.

„Mívám… noční můry,“ přerušil Harry ticho. Pak se odmlčel. „Jsou… zvláštní. Ujišťuju tě, že nejsou ani trochu příjemné. Omlouvám se, že jsem tě vzbudil a skončil takhle – takhle uboze.“ Vzdychl. „Soudě podle… podle toho, co vím, pochybuju, že tě v následujících nocích čeká víc odpočinku.“

Snape se ušklíbl a oči mu opět zchladly. „Jestli se chceš přestěhovat, dej se do toho,“ vyštěkl.

„Tak to není,“ opáčil Harry unaveně. „Není to nic – nic proti tobě nebo něco takového, je to…“ Snapeův pohled trochu změkl. „Stěží se v noci vyspíš, a až začnou zkoušky a dojde na O.V.C.E…“

„Jak moc hodlám spát, není tvoje starost,“ odsekl Snape stručně. „Kolik je hodin?“

Harry na okamžik zamrkal, a pak se natáhl za Snapea pro polštář, odsunul ho stranou a sáhl po hůlce. „Tempus,“ zamumlal. „Je asi půl šesté.“

„Kdy jsme šli spát?“

„Asi v půl jedenácté.“

„Přibližně sedm hodin spánku. To zvládnu,“ uzavřel to Snape a Harry cítil, jak se mu vrstvami únavy na tvář prodírá úsměv.

„Dobře,“ kývl. „Pomůžu ti uspokojit tvou touhu po nespavosti.“ Odmlčel se a jeho úsměv povadl. „Byl jsem moc hlasitý?“

Snape mu věnoval zvláštní pohled. „Když jsem se vzbudil, byl jsi naprosto potichu, jen jsi sebou házel a otáčel se, ale když jsem se tě snažil probudit, tak… jsi vykřikl.“

„Aha,“ zamrkal Harry. Nepamatoval si, že křičel.

„Ne moc hlasitě,“ dodal Snape.

„To je… dobré vědět,“ řekl Harry a sklopil zrak ke svým prstům, které si pohrávaly s přikrývkou. „Předpokládám, že bude lepší sesílat tlumící kouzlo, abych nebudil ostatní.“

„Zdi jsou silné a postavené z kamene, Froste,“ namítl Snape, který na něj stále upřeně hleděl.

Harry pokrčil rameny. Nešlo až tak o to zabránit, aby nic nezaslechli Lestrange a Malfoy – Snape měl pravdu, zdi byly silné a z kamene – ale o to, aby Snape neslyšel něco, co mohl Harry nechtíc prozradit. Merlin ví, co by se mohlo stát, kdyby mě slyšel křičet ‘Avada Kedavra’, pomyslel si ironicky a krátce zvažoval možné důsledky. Na okamžik působily vtipně, než se ho znovu zmocnila vzpomínka na příliš známé zelené světlo.

„Froste,“ oslovil ho Snape nečekaně váhavým tónem. Harry vzhlédl. „Já… pokud bys s tím byl srozuměn, možná bychom se mohli pokusit vytvořit jako pololetní projekt lektvar bezesného spánku.“

Harry překvapeně zamrkal. „Ale ty jsi říkal…“

„Vím, co jsem říkal,“ vyštěkl Snape. „Jestli ti to nevyhovuje, tak vymysli -“

„Ne, beru to.“ Cítil, jak pookřává a na rty se mu s překvapivou lehkostí vrátil úsměv. „Jestli ty chceš, pak já jsem všema deseti pro.“

„Bezesný spánek je lektvar, o který se pokoušelo hodně mistrů, ale nikdo neuspěl,“ připomněl Snape ostře. „Experimentování s možnými recepturami skončilo v devatenáctém století, když stoupl počet úmrtí pokusných objektů.“

Harry pokrčil rameny. „Můj život patří mně, stejně jako tobě patří tvoje hodiny spánku.“

Snape si odfrkl: „Froste, ty jsi pitomec.“

„Správně. A ty jsi génius?“

Snape k němu vyslal lehce uražený pohled. „Samozřejmě.“

Harry se uchechtl a z toho nezvyklého zvuku pocítil mravenčení v zádech. Nepřekvapilo ho, že má Severus Snape smysl pro humor, a uvažoval, jestli ho to překvapit mělo; a také uvažoval, co způsobilo, že se ten muž v budoucnosti stal chmurným a zahořklým stínem. Zahrabal se pod přikrývku a Snape se přesunul na svou postel. „Zkus se před vyučováním ještě trochu vyspat, Snape,“ řekl. „Ať už si myslíš cokoliv, nespavost pro tebe není dobrá.“

„Sklapni, Froste, a spi.“

Harry se pousmál a poslouchal, jak se Snape přikrývá a uvelebuje pod dekou, až nakonec ztichl. Zavřel oči a chvíli naslouchal jeho oddechování. Pak je znovu otevřel.

Hleděl do tmavého baldachýnu, vnímal, jak teplo vzniklé Snapeovou přítomností vychládá, a vzpomínal. Alespoň teď vím, kdo v těch snech jsem, pomyslel si. Tom Raddle. Voldemort. Není divu, že ta nenávist byla tak známá.

Zachvěl se a poprvé po mnoha, mnoha měsících pocítil strach: ne nejasnou obavu a ostražitost, která přišla s přijetím beznaděje, ale skutečný strach. Paniku, hryzající jako červenooké monstrum; pevnou rukou vládnoucí hrůzu, která udeřila jako šílené válečné spřežení.

Na co si to hraješ, Voldemorte? pomyslel si Harry. Nezavřel oči. Bylo až příliš snadné představit si, jak u nohou postele stojí vysoká postava s rudýma očima, ústa bez rtů protažená do příšerného úsměvu. Síla temnoty ho sevřela jako lepkavé ruce mozkomora. Na co si to hraješ, Voldemorte? Co jsi vyřkl za kouzlo? Proč jsem byl poslán – a jen ty jsi měl tu sílu něco takového zvládnout – dvacet tři let nazpět do minulosti? Proč je tu tohle – sny, které nevypadají jako běžné noční můry nebo vize, ale jako moje vlastní vzpomínky? Proč?

V té skládance bylo příliš mnoho chybějících dílků. Nebo se na to možná díval ze špatného úhlu. Ale tyhle myšlenky odsunul stranou strach – strach, který narůstal jako dusivý oblak kouře a poškleboval se mu, když ho štípal v očích, v nose i v puse.

***

PP: Tato povídka vycházela v době od května 2004 do srpna 2006. HP6, ve které jsou poprvé jasně zmíněny viteály, vyšel v červenci 2005, a HP7, kde JKR přišla s myšlenkou, že Harry má v sobě kus Voldemortovy duše, vyšel v červenci 2007. Tak kdo od koho opisoval, ha? ;-)

Poznámky k překladu:

1) kouzlo Sacrificum Ara – jestliže vyjdeme z původu v knize Pojednání o prastarých kouzlech od Unqualë Greenea (kniha ani autor nejsou kanoničtí), lze z křestního jména autora usoudit, že se může jednat o slovo z elfštiny, konkrétně quenijštiny (zdroj: https://www.researchgate.net/publication/307175699_Quenijsky_etymologicky_slovnik)  - slovo ungualë = smrt, agonie; slovo ara = venku, ven, vedle). A jestliže sacrificum – z ang. sacrifice = obětovat, pak překlad kouzla by mohl být volně interpretován jako ‚oběť pro druhé‘.