Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12.

Ani Cygnus, ani Orion neměli svatého Munga rádi. Každý z nich zažil svá vlastní neštěstí a nehody. Dorazit sem obvykle znamenalo, že jste provedli něco nebezpečného, pitomého nebo pokazili něco natolik, že vám to vybouchlo do tváře tak efektně, že jste si s tím sami neporadili.

„Mohu vám pomoci?“ zeptala se čarodějka v recepci.

„Cygnus a Orion Blackovi,“ představil je Cygnus a ignoroval Orionovo podráždění, že byl jmenován až druhý. „Bylo mi řečeno, že tady mám dcery.“

Žena okamžitě zbledla, pak zvážněla a přikývla. „Ano, pánové. Už jsem byla informována… Vzhledem k rozsahu problémů.“

Cygnus se velmi zamračil. „Co je s mými dcerami?“

Žena zamrkala a pak vytřeštila oči. „Ach ne, nikdo vám to neřekl?“

„Začínám být méně a méně pobavený,“ zasyčel Cygnus a stiskl prsty kolem hůlky.

„Omlouvám se, pane!“ rychle reagovala žena. „Vaše dcery jsou v pořádku. Starší má modřiny, škrábance a hrdlo měla téměř rozdrcené, ale bude v pořádku. Mladší má pár menších popálenin a škrábanců a jednu nebo dvě modřiny.“

Cygnusovi se ulevilo, ale uvolnil se jen nepatrně. „Konečně někdo s přímou odpovědí.“

„Ne, ta vážná zranění utrpěl mladý pan Tonks,“ pokračovala žena. „Co jsem slyšela, kdyby je nezaštítil vlastním tělem, byly by na tom mnohem, mnohem hůř. A kdyby nezvládl ten štít, všichni by zemřeli.“

Toto však Cygnus neočekával. „Kdo?“

Žena si uvědomila, ke komu mluví, a trhla sebou. „Asi bude lepší, když si promluvíte s bystrozory, kteří jsou umístěni k jejich pokojům kvůli dalším výpovědím, pane. Já mám jen informace z druhé ruky.“

„To mám v plánu,“ souhlasil Cygnus s přimhouřenýma očima. „A kde jsou mé dcery?“

ooOOoo

Cygnus zíral na postel a reflexivně svíral hůlku. Kolem viděl jen zářící runy s informacemi pro lékouzelníky a lékouzelnice, kteří si je kopírovali švihy hůlkou. Každý z nich ignoroval jeho přítomnost, jak se soustředil na pacienta.

„Jak se to stalo?“ zeptal se jediné lékouzelnice, která neléčila.

„Bystrozorové již vzali kopie vzpomínek, které byly k dispozici, ale nám moc neřekli,“ odvětila čarodějka naštvaně a pak si povzdechla. „Jelikož nás zajímá víc napravení škod, ptali jsme se jen na věci související s léčbou.“

Cygnus se zamračil a přikývl. Podíval se na dceru. Andromeda ustaraně, soustředěně hleděla na nehybného pacienta, tvář měla smáčenou slzami a oči rudé. Její zranění byla, naštěstí, méně vážná.

Vrátil pohled k léčitelům, kteří se usilovně snažili zachránit život Edwarda Tonkse, zachránce jeho dcer a zjevně Andromedina tajného ctitele. Mudlorozeného chlapce, o kterém dosud nevěděl. Který vážně ohrozil svůj život, aby zachránil Andromedu a Belatrix.

Byl z toho…

Ani nevěděl, jak by se měl cítit. Kvůli tomuto chlapci jeho dcery žijí. Kvůli tomuto mudlovskému šmejdovi.

A tamten bastard, jak je vidět, měl v úmyslu napadnout rod Blacků. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. „Jaký je rozsah chlapcových zranění?“

„Závažné popáleniny způsobené druhotným vystavením zložáru,“ uvedl léčitel klinicky. „S pozůstatky kletby, která brání léčení. Naštěstí na to máme způsoby ošetření. Ale bude mít jizvy. Magické vyčerpání, jádro před prasknutím a zbytky asfaltu, u kterého zabere dost času, než bude odstraněn.“

Cygnus přikývl a přemýšlel, co to znamená. „Jak, hrome, vůbec přežil?“

„Právě to způsobilo magické vyčerpání. Když se zhroutil na té ulici do kanálu, zjevně instinktivně vytvořil štít, který je kryl. Nezabránil popálení, ale zabránil shoření těla, takže zůstalo jen u prostých popálenin.“

Cygnus opět přikývl a povzdechl si. „Účet pošlete rodině Blacků.“

Léčitel ani nezvedl oči a přikývl: „Dobře.“

To však přitáhlo Andromedinu pozornost. „Cože?“

„Nemyslím, že jsem koktal, dcero.“ Cygnus byl unavený. Měl za sebou pár docela frustrujících dnů. A teď toto. „Takže se nemusím opakovat.“

„Ale… ale… je mudlorozený!“ vyhrkla s očima rozšířenýma nevírou.

„Jsem si toho vědom,“ promluvil trpce a rty se mu stočily dolů. „Nemusíš mi to připomínat.“

„Tedy…“ Andromeda byla naprosto ohromená a jen na něj zírala. „Pak proč?!“

„Pokud se nemýlím, zachránil tobě a Belatrix život.“ Cygnus na ni zvedl obočí. „Tvrdíš, že to by mu nemělo vysloužit můj vděk?“

„Ne! Ale… je mudlorozený…“ koktala Andromeda tiše a uhnula očima.

„Jak jsem řekl. Jsem si toho vědom,“ zatvářil se Cygnus kysele. „Nemusíš to opakovat.“ Po pauze pokračoval. „Samozřejmě si bude muset změnit jméno.“

„Cože?“ Andromeda na svého otce hleděla naprosto zmateně.

„Až se vezmete,“ opáčil Cygnus. „Tonksovi není důstojné jméno. Bude se muset stát Blackem.“

Andromeda jen zírala.

Cygnus dál sledoval Teda víc než jen trochu nespokojený.

ooOOoo

Belatrix Blacková zírala do zdi, když ji Orion Black našel. Pohled měla vzdálený a ruce apaticky položené.

„Takže jsi zažila další setkání s tím ‚lordem‘ Rytířů Valpuržiných.“ Orion se na ni podíval s očekáváním.

Jen přikývla, ale oči k němu neobrátila.

Orion se zamračil nad netečným výrazem neteře. Toto… nebyla Belatrix, na kterou byl zvyklý. A to jej dostalo do… svízelné situace.

Zvlášť když její otec odešel zkontrolovat její sestru a toho zachránce.

„A co myslíš?“

„Byla jsem nepoužitelná,“ prohlásila rozhodně. „Absolutně zatraceně nepoužitelná. Andromeda a její… ‚kluk‘ mě museli zachránit. Zabili všechna ta monstra.“

„Aha,“ přikývl pomalu. No, to rozhodně pár věcí vysvětluje. Pro někoho jako Belatrix… muset být zachráněná víc než rezervovanou sestrou… „Jak se plánuješ do příště zlepšit?“

„Do příště?“ Belatrix konečně trochu ožila.

„Toto je druhý útok toho ‚lorda‘ proti rodu Blacků. A podruhé, kdy se mu nepodařilo vzít někomu z Blacků život,“ prohlásil Orion se zvednutým obočím. „Opravdu si myslíš, že bude posledním?“

„No…“ Belatrix se zamračila a opět se zahleděla do dálky. „Ale co mám dělat? Nic, co jsem zkusila, nefungovalo. Jen to smetl stranou… a ta stvoření… žádné z mých kouzel…“

„A jestli tvůj přístup selže, co? Prostě se vzdáš? Budeš zkoušet to samé znovu a znovu a čekat, že výsledek bude jiný?“ Orion sebou téměř trhl, jak přesná ta slova byla. Koneckonců totéž jejich rodina dělala posledních pár století – lpěla na stejném přístupu, stejné víře a filozofii.

Belatrix se trochu zakabonila a pak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Dobře,“ přikývl Orion a prohlédl si ji. „Domnívám se, že léčitelé se na tvá zranění podívali?“

Belatrix si nevědomky přetřela hrdlo a přikývla.

„Dobře,“ zopakoval Orion a pak kývl rukou. „Pak se podělíš o vzpomínku. Projdeme to. Uvidíme, co se stalo a kde jsi mohla jednat lépe. Rozumíš?“

Souhlasila a sklonila hlavu, stále značně zaražená.

„Dobře.“ Odmlčel se a znovu si ji prohlédl. „Ale nejdřív… co to máš, u Merlina, na sobě?“

Belatrix jen zrudla.

ooOOoo

„COŽE?“

Domem Blacků se ozvalo tak pronikavé ječení, až zdi couvly a zachvěly se.

Cygnus na sestru jen zvedl obočí. Její výraz téměř mrtvičného vzteku se odrážel i na tváři jeho ženy. „Mluvil jsem zřetelně. A i když blížící se hluchota by mohla vysvětlovat tvoji neschopnost poslouchat a ovládat hlasitost svého projevu, o tento případ zřejmě nepůjde.“

„Ne! To já nepřijmu! Nedovolím to!“ prohlásila Walburga Blacková téměř s pěnou u úst. „To zašlo daleko! To je –!“

„Rozumné,“ poznamenal Orion a nalil si pár poctivých palců brandy. Švihl zápěstím a z hůlky se do skleničky vysypaly zmrzlé kostičky. „Ohavné, ale rozumné. Ten chlapec zachránil dvě z vašich dcer.“

„Jsem si toho vědom,“ pravil Cygnus a vzápětí si také nalil drink. „A Andromeda, bohužel, do něj byla poblázněná již před tímto zmatkem.“

„Přestaňte mě ignorovat!“ zaječela Walburga. „Druello! Přece s tím nebudeme souhlasit, že ne!?“

„Ale přestaň vřískat, ženská,“ vyštěkl Cygnus a na sestru se zamračil. „Do těchto věcí už kvůli své tvrdohlavé pitomosti nemáš co mluvit. Nespácháme sebevraždu, jen aby byly uspokojeny tvé pokřivené bludy!“

Druella se nadechla k souhlasu se švagrovou, ale znenadání se přikrčila, když si všimla manželova pohledu. Walburga zaznamenala, že její jediná podpora zakolísala, a obrátila se na Oriona. „Orione! Jak se opovažuješ –!“

„A dost,“ přerušil ji Orion pevně a dlouze se napil. „Už toho mám až po krk. Mám po krk tvé slepé nenávisti a zanícení. Mám po krk toho, jak je naše rodina napadaná. Ale nejvíc?“

Obrátil hlavu a upřel na Walburgu planoucí pohled čiré a naprosté nenávisti. „Mám po krk tebe. Opakovaně se ti dostalo varování. Byly ti předloženy důkazy, vidělas, čeho se to monstrum dopustilo. A ty se opovažuješ ptát se mě, jak se já opovažuju?“

S tlumeným bouchnutím odložil sklenku, v jeho tváři však nebyla vepsána únava nebo zasmušilé přijetí jako vždy, když jednal s manželkou. Ne. Tentokrát se jeho rysy zformovaly do skutečné a naprosté zuřivosti. „Čelíme zániku naší rodiny, a ty nás chceš zotročit tomu, kdo je za to zodpovědný? Monstru, které se odvážilo rouhat se posvátnosti vlastní duše v marné snaze o nesmrtelnost? Stvoření, které opakovaně ukázalo, že nás docela rádo pochytá a pozabíjí, když jsme místo opozice zvolili prohlášení neutrality?“

„Neutralita je jen ubohou výmluvou, když nejsi ochotný –!“ odsekla Walburga, ale vzápětí se s křikem zhroutila, když ji výbuch černé magie srazil na zeď.

„Stačí.“ Ta slova byla pevná a tvrdá a z Orionovy hůlky syčela magie.

„Ty, ty se opovažuješ?“ Škrábala se na nohy, rukou šmátrala po hůlce a nevěřícně, zuřivě se na něj dívala. „Jsem Blacková! Jsem tvoje manželka! Jsem –!“

„Ne, nejsi,“ pronesl Orion se vzteklou konečností. „Walburgo, snažila ses znesvětit rod Blacků. Snažila ses svázat nás do područí monstra, které by nás zničilo, a –“

„To se neodvážíš! Nemůžeš!“ Walburga na Oriona zděšeně zírala a nemohla tomu uvěřit. „Nemůžeš to udělat!“

„Snažila ses nás dovést do rukou toho, kdo třikrát ukázal, že je naším nepřítelem. Požadovala jsi, abychom ignorovali naše dluhy a abychom porušili zákaz, který byl vyhlášen z děsivě zjevných důvodů!“ zavrčel Orion a švihl hůlkou k rodinnému gobelínu. „Dokázala jsi, že nemáš místo v této rodině, již nejsi –!“

„NE! TO NEUDĚLÁŠ!“ ječela a pozvedla proti němu hůlku. Ale než mohla seslat jedinou inkantaci, její vlastní bratr jí v tom zabránil svým kouzlem.

„– Blacková!“ dořekl Orion s mrazivou konečností a spálený flek pohltil část gobelínu, kde bývalo její jméno.

Nejen že ji vypálil z gobelínu, což bývalo typické vyhození člena rodiny za jeho nepředloženosti. Ne, zašel dál. Přetrhal veškerá spojení s rodinou, se jménem.

Jmenoval ji zrádcem nejen jejich ideálů, ale také bezpečí a bezpečnosti rodiny.

„Odejdi, Walburgo,“ prohlásil Orion tiše zděšené ženě, která bývala kdysi jeho manželkou. „Nemáš tady místo.“

„Ne, ne, ne, ne…“ Walburga zírala na gobelín vytřeštěnýma, nevěřícíma očima. „To nemůžeš. To není skutečné, nemůžeš, nemůžeš!“

Orion si povzdechl, jak jej síla opustila. „Prostě běž, Walburgo.“

„Ne! Nepůjdu! Jsem Blacková! Nemůžeš mi to vzít! Jsem –“ ječela hystericky a chvěla se v popření.

„Běž,“ pokynul Orion důrazně a prastaré obrany najednou oživly, vyhodily Walburgu z místnosti, táhly ji chodbou a nekompromisně ji vymrštily hlavními dveřmi ven.

Jakmile bylo hotovo, obrátil se Orion k Cygnusovi, který se soustředil na Druellu. Ta na něj zírala vytřeštěnýma očima.

„Takže, Druello, co to bude?“ zeptal se jí Cygnus s tváří jako vytesanou z kamene. „Budeme vymetat špínu dál?“

Polkla a pak pomalu zavrtěla hlavou.

„Pak navrhuji, abys odešla, švagruše,“ prohlásil Orion a probodl ji pronikavým pohledem. „Právě teď se necítím nijak zvlášť racionální a nechci, abys mě pokoušela.“

Druella vyjekla a kvapně oba muže opustila, nechávajíc je samotné s jejich drinky.

„Doprdele kurvafix,“ vyhrkl Orion a vypadal jako před zhroucením. „U Merlinových koulí, co jsem to právě provedl?“

„Pravděpodobně jsi nás zachránil od značných bolestí hlavy a poskytl důvod k dalším,“ odvětil Cygnus, když se strnule posadil a tvrdě na něj pohlédl.

„Co jsem měl dělat? Nedala mi na vybranou!“ bránil se Orion. „Vždyť to víš!“

„Vzal jsi jí to nejdůležitější, co měla – rodinu,“ oponoval Cygnus chladně.

„Rozhodl jsem se tak kvůli tomu, co by té rodině udělala!“ Orion popadl své pití. „Myslíš, že jsem to chtěl?“

„Myslíš, že jsem tě chtěl podporovat?“ střelil Cygnus zpět zamračeně.

„Co jiného jsem měl udělat?“ zeptal se Orion. „Neposlouchala by! Nezměnila by se! Umanula si trvat na tom, co, jak oba víme, by zničilo naši rodinu tak či tak!“

„Ano, to si umanula,“ souhlasil Cygnus. „Jen proto jsem tě podpořil. Neznamená to ale, že by se mi to nějak líbilo.“

„Byla to moje žena! Myslíš, že já jsem si to užíval?“

„Je moje sestra.“

Dlouho na sebe mrzutě zírali, než si Orion povzdechl a zavrtěl hlavou. „Teď na tom nezáleží. Musím zajistit, že svoje bývalé postavení nevyužije k tomu, aby nás ohrozila.“

Cygnus se zamračil a chtěl Orionovo prohlášení vyvrátit, ale vybavilo se mu šílenství v sestřiných očích. Její zrada… Jediné místo, kam půjde, kam by mohla jít, je u toho monstra.

Monstra, které spokojeně zužitkuje všechny její informace.

„Teď s tím asi nic neuděláme,“ připustil Cygnus s pohledem upřeným do sklenky. „I po tom všem…“

„Zvolila si a názor by nezměnila,“ připomněl Orion tiše a povzdechl si. „Asi jsem za to částečně vinen, protože jsem vždy dovolil, aby bylo po jejím. Nezdálo se mi důležité se s ní hádat.“

„Tak byla vychovaná. Pro všechny bylo prostě snazší, aby bylo po jejím, aby si myslela, že má pravdu. Nikdo se nechtěl potýkat s jejími urážkami,“ připustil Cygnus. „Bylo to příliš snadné, dokud se držela správných ideálů.“

„Pamatuju si,“ povzdechl si Orion. „Bylo to vždycky o tolik snazší.“

„A teď za to platíme.“

„Myslím, že ano.“

ooOOoo

Martellus Longbottom právě teď nebyl nijak zvlášť šťastným mužem. Bylo časně, ještě ani nesvítalo, a on se krčil uprostřed mlhavé slatiny a nemohl na sebe ani seslat ohřívací kouzlo, aby se zbavil předjitřního chladu. Přál si vrátit se ke své ženě a vyhřáté, tolik vyhřáté posteli.

Zvlášť k té vyhřáté, tolik vyhřáté posteli. Manželka mívala nohy jak kusy ledu.

Povzdechl si a podíval se po mužích kolem, kteří vypadali stejně zbídačeně.

„Proč že jsme souhlasili s touto pitomostí?“ zabrblal jeden.

„Protože jinak bychom museli čekat, až někdo z ministerstva zvedne prdel a pokusí se něco udělat, čímž by všechno ještě víc zmrvil, takže by se mu ozval Brumbál s nabídkou pomoci a všechno by šlo sakra k čertu,“ zavrčel jeden z nevrlejších mužů. „A osobně se do těch sraček pustím radši sám, než bych to nechal na jednom z mých chlapců.“

„Nebo na mých holkách,“ přisadil si jiný.

„Rozhodně ne na mých vnoučatech,“ přišlo od dalšího.

„K tomu potřebuješ nejdřív vlastní děti!“

Než se rozhovor rozvinul dál, Charlus je přerušil. „Uvědomujete si, že jestli budu muset zavolat svoji ženu, aby vás, vy parchanti, srovnala do latě, řeknu jedné každé z vašich manželek, co jsem musel udělat, že ano?“

„Myslí to vážně?“

„Pravděpodobně. Moje žena mi řekla, že mě kvůli jeho manželce opustí, jakmile se naskytne příležitost.“

„Asi by k tomu přibrala i kapitána.“

„Já bych ji nebral,“ přerušil je Charlus nakvašeně. „S jeho ženou jsem se potkal. Takže, jestli jste skončili s tím žvaněním, můžeme se, prosím, připravit zkopat ty zatracené přizdisráče?“

„Dobře, dobře, ty zavšivený bastarde,“ zabručel kdosi. „Proč nemůžeme nejdřív zaútočit na Malfoyovy?“

„Protože tento konkrétní zmrd si vzal moji sestřenici a copak chceš zkřížit hůlky se sestrou Luciuse Pottera?“ zeptal se Charlus zamračeně.

„Dobře, Averyovi budou stačit. Kromě toho jsem zaslechl, že toto by mělo rozvířit vody. Pár těch zatracených rytířů se tady sešlo, aby naplánovalo něco velkého.“

„Takhle časně ráno?“

„To myslíš, že se tak rychle dostaneme za obrany?“

Ozvalo se mumlání nelibosti. „Tak dlouho by nám to nemělo trvat.“

„Dobře, protože pořádají opožděnou snídani a já bych nerad dorazil staromódně pozdě.“

ooOOoo

Ranní mlha se rozpustila do docela teplého dne a zpoza pláště mraků občas vykouklo slunce.

Kolem velkého stolu uvnitř domu seděla skupina kouzelníků u rozjedeného jídla.

„Takže, Avery, do jakého nového šílenství nás náš lord uvrtá?“ zeptal se jeden z přítomných téměř výsměšně sarkasticky.

„Opravdu si přeješ, aby se k němu dostala tvá neúcta?“ odporoval Avery s přimhouřenýma očima. „Nebo jsi zapomněl, že ses už zaslíbil jeho službě?“

„To bylo, když nám sliboval návrat správných čistokrevných ideálů a zašlapání mudlovských šmejdů do prachu, kam patří, ne vytvoření zatracených odporností a zrůdností.“

„A ty myslíš, že teď prostě odejdeš? Když jsi přijal jeho Znamení?“ vysmíval se mu Avery opovržlivě. „Jsi jeho. Neexistuje místo, kam bys utekl, kde by tě nenašel. Ať už jsi, kde jsi, dokáže tě najít a ublížit ti.“

„Jen pokud něco z toho dokáže. Musí ještě prokázat, že dodá i něco jiného než sliby a sladké řečičky. Nebo jsi zapomněl na řetěz selhání, která hodil na nás?“

Ozvalo se tiché mumlání souhlasu. „A teď co? Chce nás zatáhnout do dalšího ze svých nedomyšlených plánů?“

„Jak přesně byl některý z jeho plánů nedomyšlený?“ zeptal se Avery a z přimhouřených očí mu sálala zuřivost.

„Opravdu se musíš ptát?“ ozval se jiný kouzelník. „Od toho průšvihu s Lestrangeovými jde všechno, o co se pokusí, do kopru.“

„Ale ani jednou kvůli jeho plánům nebo provedení,“ zasyčel zuřivě Avery. „Řekni mi, který z vás, kterýkoliv, slyšel o Lovci bouří před tím večerem?“

Rozhostilo se nevrlé ticho, když Avery pokračoval. „Další lord, ne Brumbál. Lord, který vládne magií, o které se žádný z nás nikdy ani nedoslechl. Lord ostřílený v násilí, jaké si neumíme představit. Lord, který bojuje pro krvezrádce a mudlovské šmejdy. Koho z nás by vůbec mohlo něco takového napadnout?“

Chvíli nad tím přemýšleli, než další promluvil. „To nic nemění na faktu, že potřeboval zrovna Brumbála, aby ho zachránil!“

„Brumbál je blázen, se kterým se náš lord vypořádá kdykoliv. Problémem je ten, o kterém pořád nic nevíme.“

„A ten incident v Londýně?“

Avery se zarazil, rty se mu znechucením stočily a pohlédl na toho muže jako na švába. „Opravdu si myslíš, že by jeho skutečným plánem bylo zacílit zrovna na mudly? Prostě jen testoval svá stvoření a zjistil, že jsou… nedostatečná.“

„A proto po něm zůstali tři přeživší.“ Ten sarkasmus vzduch přímo pročísl. „Mudlovský šmejd a dvě krvezrádkyně. Přeživší, kteří jej identifikovali jako muže zodpovědného za ten útok. Víš, kolik lidí se kvůli tomu obrátilo proti nám?“

„A opět, koho z nás by napadlo, že uprostřed pitomého mudlovského města budou nějací kouzelníci, natož dvě z těch krvezrádcovských Blacků,“ argumentoval Avery.

„Pořád je nechal naživu.“

„Použil zložárem roztopené dlažební kostky, pod kterými je zaživa pohřbil,“ štěkl Avery. „Hodil je na ně a oni nemohli utéct. Jejich smrt měla být jistá.“

„Víš, to je ten problém s vámi, arogantními přizdisráči,“ ozval se nový hlas a oni všichni ztuhli. „Když něco považujete za jisté, předpokládáte, že to tak i bude.“

Shromáždění Rytíři Valpuržini se pomalu otočili ke zdi, která zmizela, a ke skupině kouzelníků v sešlých a potlučených ocelových maskách.

„Jako jste předpokládali, že se nikdo nerozhodne zaklepat vám na hlavní dveře a nachytat vás s kaťaty u kotníků,“ pokračoval hlas. „Škoda, že vás nehodláme nechat se z této chyby poučit.“

A pak vybuchla kouzla.

Před řečnícím vetřelcem se okamžitě zvedl štít, za ním se muži přeskupili do týmů a začali jednohlasně zaklínat.

Rytíři Valpuržini nebyli však zdaleka bezmocní.

Okamžitě vyletěl nahoru stůl, zablyštěl se a změnil ze dřeva na kamenné opevnění. Rytíři na špatné straně stolu dokázali využít času, kdy útočníci sesílali obrany, aby se odklidili z cesty a seslali vlastní obrany.

„Co se to tu, sakra, děje, Avery?“ zeptal se jeden Rytíř a uhnul před obzvlášť smrtícím kouzlem. „Říkal jsi, že tady budeme v bezpečí!“

„Nevím! Jak o nás vůbec věděli!? Každému z vás jsem to řekl osobně! Nikomu jste to neměli prozradit!“ ječel Avery, zatímco se vynořil jen na tak dlouho, aby švihl zápěstím v kruhovitém pohybu a poslal černý srpek magie k útočníkům.

„Záleží teď na tom?“ zeptal se jiný. „Proč nás, u Merlina, nechrání tvoje obrany?“

„Nevím! Měly by – jsou deaktivované! Jak je, k čertu, deaktivovali?!“

„Mizím!“ zavrčel jeden z Rytířů a zavířil do přemístění.

Vzápětí naplnil vzduch mokrý, bublavý výkřik a na místě, kde stál mizející kouzelník, zůstala vybuchlá krev, kosti a vnitřnosti.

„Kurva, do prdele!“ zvolal jeden z Rytířů. „Co to do hajzlu bylo?!“

„Podnět k neuprchnutí,“ zavrčel další hlas, jehož majitel šlehnutím hůlky zformoval klikatý oštěp roztaveného kamene a poslal jej přes jejich opevnění. „Chtějí nás všechny mrtvé.“

„Ale, ale…“ zakoktal jakýsi Rytíř vyděšeně. „To nemůžou!“

„Myslíš, že Lord Voldemort nás nenápadně verboval jen tak zbůhdarma?“ ušklíbl se Avery a sehnul se před pořádným kusem kamene, který vybuchl v místě, kde měl před chvilkou hlavu. „Měli jsme trénovat, abychom eliminovali potenciální hrozby, jako je tato, než by zjistili, že existujeme! A jakmile by bylo hotovo, zbytek toho stáda by – huh!“

Z druhé strany zdi vystřelil stříbrný drát a ovinul se kolem Averyho hrdla, načež jej rychle a brutálně přetáhl přes jejich opevnění.

Jeden z Rytířů zavrčel, vysunul se nad opevnění a na útočníky mrštil odporně zelenou vražednou kletbu, která ale explodovala na fyzickém opevnění, které si útočníci vybudovali.

„Musíme se odsud dostat!“

 „A jak si to představuješ? Sebrali toho jediného, který by mohl obnovit obrany!“

„Mohli bychom se prostřílet zdí?“

Seslané výbušné kouzlo se odrazilo, na ně se sesypaly dekorace stěny a ta zůstala neposkvrněně stát dál.

„Zdi jsou zakouzleny, aby byly nerozbitné.“

„Tak co kdybychom je nechali zmizet jako ti bastardi?“

Nastala pauza a všichni okamžitě zvedli hůlky, aby provedli řečené.

Bohužel se ani jeden neobtěžoval zkoordinovat v tom, co chtějí nechat zmizet, takže vzápětí zmizely všechny zdi v nejbližším okolí. Když strop nad nimi nebezpečně zapraskal, uvědomili si ještě něco jiného. Zdi sice mohly být kouzlem nerozbitné, ale strop a podlaha ne.

„PRYČ!“

Za sebou Rytíři zaslechli několik poplašných zvolání a pár bolestivých výkřiků, když se strop zhroutil. Zhruba polovina jich dokázala uniknout do vedlejší místnosti, která ještě měla solidní zdi podpírající druhé patro. Méně šťastní kolegové za nimi byli pohřbeni pod sutí zhroucené části domu.

„Vypadněme odsud!“

Ze zavalené oblasti vylétly ostré kovové úlomky a ozvalo se zvolání: „Pohyb! Ti bastardi jsou přímo za námi!“

Záblesk tmavě zbarveného kouzla a ostrý výkřik bolesti následovalo vítězné zajásání přeživšího Rytíře: „Ha. Jednoho jsem dostal!“

O okamžik později se ozvala zcela jiná reakce. „Kurva!“

Směrem k Rytířům se vyvalila obrovská, vířící koule modrých plamenů a vše, čeho se dotkla, změnila okamžitě v popel.

Několik z nich strávila a změnila dům na hořící peklo. Pár jich přežilo, když se dokázali krýt za vystavěnou zdí. To je zachránilo před následnou explozí plamenů a síly.

Nicméně to neznamenalo, že jsou v bezpečí. Plameny byly všude. Celý dům hořel, vzduch naplňoval kouř z věcí měnících se na popel a strusku.

Jeden byl tak zoufalý, že se pokusil o přemístění. Jeho pozůstatky ostatní přesvědčily, aby to nezkoušeli. O chvilku později se těžký dým naplňující vzduch změnil do husté, olejnaté hmoty, která je pokryla černým lepkavým dehtem.

Sotva měli čas zvednout hůlky, aby se pokusili jej odkouzlit, když kouř začal hořet. Vzduchem zahučely plameny. Tentokrát neměli kam uprchnout.

ooOOoo

„KURVA!“ téměř zařval Charlus, když se rozzuřeně rozhlížel po svých mužích. „Co, doprdele, má znamenat ten naprostý a totální průser!?“

„Mysleli jsme…“ začal jeden muž, ale při pohledu na mrtvé tělo jejich kolegy, přítele, Jamese Stibbense okamžitě zmlkl.

„Šli jsme do toho, protože se o sebe umíme postarat, jednat jako vojáci, ne jako banda namyšlených hňupů, která to bere jako cvičný souboj! Měli jsme jim předat vzkaz! Jak to, že se to kouzlo, sakra, dostalo skrz?“

„Pohnuli jsme se příliš rychle,“ přiznal Martellus zamračeně. „Byli jsme příliš horliví. Mysleli jsme si, že už utíkají, a přestali jsme být opatrní.“

„To ale jeho manželku a děti neutěší, že?“ zavrčel Charlus, pak se shrbil a zazíral na hořící dům. „Zajistěte, aby tu potápějící se loď neopustila ani jedna zatracená krysa. Neprojde jim, co udělali jednomu z nás.“

„Ano, pane, už uklízíme,“ pronesl jeden muž rychle. „Ani jeden z těch bastardů se nedostal ven. Invertor obran to zajistil.“

„Dostaňte odsud Stibbense,“ poručil Charlus. „Zbytek z nás zajistí, aby to místo shořelo.“

Muži s ponurými tvářemi pod maskami přikývli a pustili se do práce.

ooOOoo

„Kde je Avery?“ zeptal se Voldemort chladně.

„Vy jste to… neslyšel, můj pane?“ zeptal se najednou velmi vystrašený kouzelník. „Tedy… mysleli jsme, že ano.“

„Měl mít setkání s několika…“ začal Voldemort, ale přimhouřil na kouzelníka oči a ten sebou trhl. „Něco víš.“

„On… jeho sídlo do základů shořelo, můj pane,“ prozradil muž a couvl před vzteklým pohledem. „Zdá se… že on a jeho hosté neunikli.“

„Jak přesně kouzelník, dokonce Rytíř Valpuržin, nedokáže uniknout něčemu tak prostému jako oheň?“ zeptal se Voldemort rozzuřeně. „Natož celá skupina Rytířů!“

„Avery… Avery neshořel. Byl předtím zabit,“ vysvětloval kouzelník a škubl sebou při děsivém pohledu kouzelníka před ním. „Našli jsme ho s napůl useknutou hlavou. Polovina jeho hostů byla pohřbena patrně pod stropem. Ostatní utekli… a ti shořeli.“

„Koho?“ zeptal se Voldemort rozzlobeně a syčivě se nadechl. „Koho zabili a jak je našel Lovec bouří?“

„Můj pane, nemyslíme, že to tentokrát byl Lovec bouří,“ rychle promluvil jiný kouzelník. „Celou dobu byl v Bradavicích a připravoval se na školní rok. Neodešel. Když jsme se o té události dozvěděli, diskrétně jsem to zkontroloval u Křiklana.“

„Tak mi řekněte, kdo přesně zabil další mé Rytíře?“ dožadoval se Voldemort odpovědí. „Kdo se opovážil?“

„Možná Blackové?“ navrhl kdosi opatrně.

„Ne,“ oponoval jeden hlas. „Ti blázni jsou příliš slepí a zbabělí, aby něco takového udělali. Příliš slepí, zbabělí a slabí.“

Poslední slovo bylo vyřčeno tak rozzlobeně, až to hraničilo s nenávistí.

„No, to už něco znamená, když to vyjde od Blackové,“ zamumlal jiný kouzelník a nevrle zíral na vzdorovitou postavu Walburgy, která pohled urážlivému muži vracela.

„Bohužel ti bezcenní ubožáci jsou tak slepí a zbabělí, že mě vyhostili,“ odpověděla s úšklebkem a obrátila se k Voldemortovi. „Protože já vás nezavrhnu a neuvěřím jejich lžím o vás, můj pane.“

„Ano, ty máš víru, že?“ zeptal se Voldemort chladně. „Navzdory všem jejich pošetilým lžím, že?“

„Ano, můj pane,“ souhlasila, sklonila hlavu, ale pak se na něj podívala pohledem plným šílenství. „Nepřestanu. Nebudu umlčena a neskloním se. Ukázali své skutečné barvy a vypudili mě z rodiny, protože nedokážou jednat s někým, kdo neuvěří jejich lžím.“

„Samozřejmě, jen prohnilý pošetilec by odvrhl tak loajální a oddanou čarodějku,“ souhlasil Voldemort se soucitným úšklebkem.

„Je to horší, můj pane,“ zasyčela Walburga. „Do rodu Blacků přivádějí mudlovského šmejda.“

Voldemortovy oči se na moment rozšířily, ale pak se přimhouřily do štěrbin. „Šílenství! A to se odvažují říkat si starobylý a vznešený rod?“

„Ano, můj pane, odvažují. Naprosto se zneuctili,“ kypěla vztekem Walburga. „Otevřeně mluví proti pravdivosti vaší věci. Zpochybňují vaši moc, vaše schopnosti. Vytvářejí nepodložená a nactiutrhačná obvinění proti vám a věří, že jejich lžím uvěřím!

Ale já neuvěřím!“ prohlásila s planoucím zrakem. „Nenechám se ošálit! Nenechám se ovlivnit! Já vidím pravdu! Jsou ztraceni! Jsou blázni! Ničí rod Blacků a než se tak stane, postarám se, aby shořeli!“

Voldemort chvíli nic neříkal, nechal ticho viset ve vzduchu a pak se mu na rtech objevil chladný, nelítostný úsměv. „Ano, má drahá, my se o to postaráme.“

Rozhlédl se po svých shromážděných stoupencích. „Osobně na to dohlédnu. Budou litovat a zaplatí.“

I tato slova nechal viset ve vzduchu, než zasyčel: „Postaráme se, aby shořeli.“