Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22 – …a následky

Chvíli bylo slyšet jen vzlykání dívky, která právě odhalila své nejhlubší a nejtemnější tajemství.

Draco se cítil naprosto šokovaný. V moment, kdy ta slova vyšla z jejích úst a zapsala se mu do mozku, mu poklesla čelist a mysl se mu úplně vyprázdnila.

Harry vypadal, jako by ho někdo kopl do břicha. Poté, co promluvila, jeho ruka automaticky povolila sevření její paže a on se zapotácel o několik kroků zpět. Zděšeně zíral na dívku před sebou – na dívku, která měla s jeho nejlepší přítelkyní společný jen vzhled, a nic víc.

„Harry,“ řekla prosebně tichým hlasem.

Zavrtěl hlavou. „Ne,“ zasyčel. Dál od ní couval s výrazem znechucení ve tváři. „Nepřibližuj se ke mně.“

„Harry, nech mě to vysvětlit. Prosím.“ Její hlas postrádal sílu, jako by věděla, že jsou její prosby zbytečné. Jako by věděla, že ji vyslechnout nechce. Dostal odpověď, kterou hledal – jen ne takovou, kterou by čekal, nebo chtěl.

Draco je tiše sledoval. Odtrhl svůj pohled od Hermiony, když si všiml, že se Harry vzdaluje – otáčí se a odchází. „Pottere,“ zavolal za ním. „Pottere, kam jdeš?“

Harry se zastavil a obrátil se. „Jdu pro Brumbála. V našem světě už nemůže zůstat.“ Svá slova pronesl strašlivě klidně. Draco hádal, že to bylo kvůli šoku.

„Počkej.“ Přeběhl k němu a pevně ho chytil za ruku. „Nikam nejdeš, Pottere.“

„To teda jdu! Je to vražedkyně, Malfoyi!“

Hermiona pokračovala ve vzlykání, tvář pohřbenou v dlaních. Mohla být vražedkyně, ale v tu chvíli s ní Draco soucítil.

„Zatraceně, Pottere. Celou dobu jsi chtěl odpovědi – a teď prostě odejdeš dřív, než ti to stihne vysvětlit? No, já ti to nedovolím. To poslední, co můžeš udělat, je ji vyslechnout.“

Harry se podíval na Hermionu pohledem plným nenávisti a pohrdání. Naštěstí to nezpozorovala, protože to vypadalo, že se jeho pohledu vyhýbá. „Fajn,“ řekl hlasem tak chladným, že by dokázal zmrazit i mozkomora.

Draco pustil jeho paži a přešel k Hermioně. „Grangerová,“ pronesl něžně.

Nemusel říkat víc. Přikývla. „Já vím. Řeknu vám všechno – všechno, co chcete vědět.“

Pokynul na Harryho. „Pojďte někam, kde budeme mít větší soukromí.“

****

Zpátky v komnatách primusů se ti tři v nepříjemném tichu posadili ve společenské místnosti. Hermiona si sedla na pohovku a zírala si na ruce v klíně. Draco si našel místo na konferenčním stolku přímo před ní, zatímco Harry se rozhodl radši stát a opřel se s rukama založenýma na hrudi o zeď.

Promluvil jako první.

„Proč jsi mě zabila?“

Odkašlal si, protože si uvědomil svůj omyl a promluvil znovu, „Proč jsi ve svém světě zabila Harryho Pottera?“

Při zvuku jeho hlasu se Hermioniny oči rozšířily a podívala se na něj. Jen před chvilinkou si dobrovolně lokla další části jejich domácího Veritaséra, aby je přesvědčila, že její odpovědi budou plně upřímné – i když Draco si myslel, že v jejím stavu mysli by jim stejně nelhala. Po tom, co vypustila svou bombu v podobě svého přiznání, už neměla co skrývat.

Povzdechla si. „Hodně věcí v mém světě je jiných,“ začala. „Některá místa; někteří lidé. Harry a já jsme byli přátelé – vlastně nejlepší přátelé. I s Ronem. Vždycky jsme byli spolu – dělali jsme prakticky všechno společně. Mnozí nám říkali Zlaté trio, a všichni nám záviděli – nejen kvůli postavení Harryho Pottera, ale i proto, jak jsme si byli oddaní. Byli jsme nerozluční. Až do pátého ročníku.“

„Co se stalo?“ zeptal se Draco.

„Harry se začal měnit,“ promluvila měkce. „Po smrti jeho kmotra-“

„Siriuse,“ zamumlal Harry toporně. Jeho rysy ozdobil bolestný výraz.

Hermiona přikývla. „Ano, Siriuse. Jeho smrt Harryho tvrdě zasáhla, uvrhla ho do velmi temné situace – temnější, než si kdokoli dokázal představit. Nejdřív, když jsme si všimli, jak se nám Harry vzdaluje, jsme si prostě mysleli, že se těžce vypořádává s jeho ztrátou. Ale neměli jsme ani tušení… že ho pomalu ztrácíme a on se obrací k druhé straně.“

Harry šokovaně zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. Nikdy bych nepřešel k druhé straně.“

„Ty možná ne. Ale Harry v mém světě ano, a to také udělal. Myslím si, že Siriusova smrt z něj nechala jen prázdnou schránku – a zanechala ho zranitelného k manipulaci Temného pána. Harryho změna začala pomalu; bylo téměř nemožné si toho všimnout. Víte, vzpomínám si, kdy mě poprvé nazval mudlovskou šmejdkou.“ Shlédla na své ruce, prsty si nervózně pohrávala s lemem košile. „Myslela jsem, že si dělá srandu, tak jsme se tomu zasmáli. Myslela jsem si, že se jen vysmívá zmijozelským, kteří mi tak říkali-“ Zvedla pohled k Dracovi. „Ale když to vyslovil podruhé, věděla jsem – říkal to z krutosti. Viděla jsem ten pohled na jeho tváři, když poznal, jak moc mě to zranilo a vypadal tak potěšený sám sebou.“

„Proč by se přidal k druhé straně?“ zeptal se Harry, který vypadal, že je mu špatně. „Nedává to absolutně žádný smysl.“

„Máš pravdu – nedávalo to smysl. To proto nikdo nevěřil, že přeběhl – nebo se možná rozhodli tomu nevěřit. Když jsem o tom pokoušela promluvit s Ronem, rozzlobil se na mě. Řekl, že by Harry nikdy své přátele nezradil – a že by nikdy nebojoval pro druhou stranu. A s Ginny to bylo totéž. Oba si mysleli, že jsem ta špatná já – že si ty historky o Harrym vymýšlím, protože na něj žárlím. Ale já jsem poznala, co se děje – a on si toho byl vědomý. A snažil se mě umlčet.“

Barva z Harryho tváře úplně zmizela, když si sedal na jedno z křesel. „Co provedl?“ zašeptal.

Hermiona si nepřestávala utírat slzy, které jí stékaly z očí, ale bez úspěchu – zdálo se, že není schopná přestat plakat. Draco se bezmyšlenkovitě natáhl a položil svou ruku na její. To gesto ji šokovalo; trochu se zarazila a vděčně na něj pohlédla.

S hlubokým nádechem pokračovala. „Jeden večer jsme se s Harrym, Ronem a Ginny vydali do Prasinek ke Třem košťatům. Chvíli potom, co jsme vešli, se ale Harry zvedl a řekl, že musí něco udělat a bude hned zpátky. Nikdo se ho na nic neptal. Myslím si, že se neodvážili. Ale já jsem potřebovala vědět, kam jde, takže jsem předstírala, že jdu na toaletu a místo toho jsem ho sledovala.“

„Sledovala jsem ho tak nenápadně, jak jsem jen mohla. Ani jednou se celou cestu neohlédl, tak jsem si myslela, že si mě nevšiml. Nakonec zastavil kousek od Prasečí hlavy, rozhlížel se, jako by na někoho čekal a pak se uličkou vydal dál až k další budově. Bála jsem se ho dál sledovat, protože jsem se bála toho, na co přijdu. Chci říct, měla jsem podezření, ale nechtěla jsem, aby se potvrdilo, protože by to pravděpodobně znamenalo, že ztratím svého nejlepšího přítele navždy. Ale pokračovala jsem ve sledování. Stála jsem za jednou budovou a zvládla jsem nakouknout přes roh, aniž by mě viděli.“

„Bylo jich víc?“ zeptal se Harry.

Přikývla. „Harry a…“ S pohledem upřeným na zem zašeptala, „Lucius Malfoy.“

Draco se ostře nadechl. „Proč by se Harry ksakru scházel s mým otcem?“

Hermiona se zasmála – zvuk kompletně zbavený emocí. „No, zřejmě, soudě podle toho, jak se k sobě chovali, se Harry stal pro Luciuse něčím jako synem. Možná dokonce víc, než Draco.“

Oba chlapci se zatvářili stejně zděšeně.

„Nebyla jsem schopná zaslechnout všechno, co říkali,“ pokračovala, „tak jsem si nejdřív myslela, že to Harry na Luciuse hraje, aby z něj dostal nějaké informace, ale pravdu jsem se dozvěděla tou těžší cestou.“

Harry těžce polkl. „Co se stalo?“

Čerstvá várka slz unikla z jejích už tak dost červených a nateklých očí. Draco stiskl její ruku, snažil se jí poskytnout tolik útěchy, kolik jen mohl.

„Harry si mě patrně všiml. Věděl, že jsem ho viděla s Luciusem a předpokládal, že jsem i všechno slyšela. Obával se, že bych to mohla někomu říct – třeba Brumbálovi. Takže když jsem pak později šla zpátky do nebelvírské věže, zčista jasna se objevil a popadnul mě. Vykřikla jsem, ale on mě kouzlem umlčel, strčil mě do nejbližší prázdné učebny a pak…“

„Co ti udělal?“ zeptal se Draco měkce.

Hermiona popotáhla. „Napadl mě. Nejdřív mě hodil proti zdi a chytil mě za krk. Pak vytáhl svou hůlku a přidržel mi ji ze strany hlavy. Varoval mě, že jestli nebudu držet zobák o tom, co jsem viděla, zabije mě. Byla jsem tak vyděšená, ale nemohla jsem se bránit – byla jsem jako paralyzovaná. Ne od kouzla, ale z toho šoku, že mi můj nejlepší kamarád vyhrožuje zabitím.“

Draco pomalu vydechnul. „Zranil tě?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne. Naštěstí pro mě zrovna hlídkoval opodál primus a uslyšel můj výkřik o pomoc. Našel nás. Zachránil mě.“

„Primus…“ zamumlal Draco. Nemusel se ani ptát; věděla přesně, na co myslí.

Přikývla. „Ano, Draco Malfoy mě zachránil.“

Ta informace vyprovokovala Harryho k úšklebku. Draco usoudil, že to pro něj musí být strašné se dozvídat všechny tyhle věci o sobě z druhého světa a to, že Draco byl její rytíř v blýskavé zbroji, zatímco Harry byl všechno úplný opak, pro něj byla poslední kapka. Měl by se z jeho trápení radovat – ale neradoval.

„Po té noci jsem se přestala zdržovat v Harryho blízkosti – prostě jsem se příliš bála toho, co by mi mohl udělat. A protože jsem se od něj odtáhla, vzdálila jsem se tím i od Rona a Ginny. Neřekla jsem jim to – ani nikomu jinému – o tom, jak mě napadl nebo že jsem ho viděla s Luciusem Malfoyem. Nikdo by mi to stejně nevěřil. Tak se ze mě stala samotářka. Vyhýbala jsem se Harrymu za každou cenu a stáhla jsem se stranou – ze školy, mimoškolních aktivit, a od všech ostatních kamarádů. Doufala jsem, že přežiju zbytek roku bez další konfrontace s Harrym, protože po škole se naše cesty stejně rozejdou. Ale nakonec jsem nemohla jen tak sedět a přihlížet. Harry byl mocný kouzelník a věkem se ještě zlepšoval. Kdyby bojoval na špatné straně – dobro by nemělo šanci na vítězství.“

„Takže jsi to někomu řekla?“ zeptal se Draco.

„Ne,“ odpověděla. „A to byla chyba. Šla jsem přímo za ním. Potřebovala jsem vědět, proč zrazuje všechny, kteří bojovali všechna ta léta po jeho boku. Potřebovala jsem vědět, proč by dobrovolně sloužil někomu, kdo vzal život jeho rodičům – a kdo byl zodpovědný za smrt jeho kmotra. Řekl mi, že bych tomu nerozuměla – a že jsem jen blbá mudlovská šmejdka, která dostane to, co si zaslouží.“ Sklopila oči. „A tehdy jsem poznala, že Harry Potter, kterého jsem znala a milovala byl pryč a jeho místo zaujala nějaká… osoba bez duše. Nevím přesně, jak se to stalo, ale Temný pán ho dokázal přetáhnout na svou stranu. A věděla jsem, že už ho nedokážeme získat zpátky.“

„Ale pak jsem mu nerozumně řekla, že chci jít za Brumbálem a všechno mu říct. On mi odpověděl, že mě nemůže nechat to udělat a pak vytáhl nůž,“ odmlčela se a zachichotala se. „Nůž! Nemám tušení, proč by ho s sebou nosil. Musel ho nosit pořád, pro případ, že by ho chtěl na někoho použít. No… k tomu jsem mu dala perfektní příležitost.“

Harry teď zíral na podlahu a čelisti měl tak stisknuté k sobě, že Draco mohl vidět, jak mu hrají svaly na tváři.

Mezitím si Hermiona rozepla pár knoflíků své košile a rozevřela ji, čímž odhalila nepěknou jizvu, kterou jim ukázala ten den, kdy dorazila do jejich světa. „Řekla jsem vám, že to mám od smrtijeda. No, byla to jen poloviční pravda. Mám ji od smrtijeda v zácviku.“

„To jsem ti udělal já,“ zamumlal Harry. Neformuloval to jako otázku, spíš jako prohlášení. Teď už oba chlapci docela dobře mohli odhadnout zbytek příběhu.

„Bodnul mě, když jsem se pokoušela utéct. Byla jsem v šoku, když jsem spadla na zem a nemohla se hnout. Myslím, že byl v šoku i on. Brečela jsem bolestí a přísahala bych, že jsem zahlédla v jeho tváři stopu výčitek svědomí – jen na kratičký moment si uvědomil, že dělá špatnou věc. Ale to netrvalo moc dlouho. Další, co vím, že mě přiklekl a jednou rukou mě sevřel kolem krku. Řekl mi, že Temný pán na něj bude tak hrdý za to, že zabije mudlovskou šmejdku – obzvláště Hermionu Grangeroovu. Řekl, že by na mě mohl použít smrtící kletbu a že by to bylo mnohem rychlejší, ale taky by na něj mohli snadněji přijít. A tak se na mě podíval a řekl, 'A kromě toho – mnohem radši budu sledovat, jak trpíš.'.“

„Ale, navzdory tomu, jak pevně mě držel, moje touha přežít byla silnější. Nějak jsem ho zvládla kopnout kolenem tam, kde jsem věděla, že ho to bude nejvíc bolet. Svalil se ze mě, svíjel se bolestí a ten nůž mu vypadl. Bezmyšlenkovitě jsem ho zvedla a prostě zareagovala. Bodla jsem ho. Nechtěla jsem ho zabít – chtěla jsem ho jenom zranit stejně, jako zranil on mě – ale bodla jsem příliš blízko srdci a…“

„Merline,“ zasténal Harry a schoval si obličej do dlaní.

„Stalo se to všechno tak rychle,“ řekla s novými vzlyky. „Nepřemýšlela jsem o tom, prostě jsem to udělala. Byla jsem tak vyděšená – a umírala jsem. Mohla jsem to cítit. Vykrvácela bych k smrti a neměla jsem s sebou svou hůlku; nemohla jsem se sama vyléčit – a ani Harryho. Zpanikařila jsem, a tak jsem prostě utíkala pryč tak rychle, jak jsem jen mohla. Z posledních sil jsem běžela najít jedinou osobu, která by mi mohla pomoct. Až později jsem si uvědomila, že jsem tam nechala ten nůž.“

„Už to nemůžu poslouchat,“ zamumlal Harry. Vstal z křesla. „Jdu pro Brumbála.“

„Pottere,“ protestoval Draco. Ale Harry ho nenechal pokračovat.

„Malfoyi, vždyť jsi ten příběh teď slyšel. Ona zabila Harryho Pottera. Jestli je její svět jen trochu jako náš, je to těžký zločin – za který hrozí Azkaban, mozkomoři už po ní jdou. Jestli jí chceme zkusit pomoct, potřebujeme Brumbálovu pomoc.“

S tím musel Draco souhlasit. Harry měl, jako vždy, absolutní pravdu. Byli v tom až po uši a bylo by iracionální si myslet, že by Hermioně mohli pomoct oni sami.

„Máš pravdu,“ řekl s vážným výrazem. S poraženeckým povzdechem řekl, „Běž pro něj.“

Harry pohlédl na Hermionu s výrazem lítosti, viny a soucitu, než se otočil na patě a odešel ze společenské místnosti.

Jakmile zmizel v otvoru za portrétem, Draco si sedl vedle Hermiony na pohovku a řekl, „To já jsem ti pomohl se sem dostat, že jo?“

Nevypadala překvapeně tím, že to uhodl. Jen přikývla. „Ano. Pomohl.“

Ztěžka polkl. „Ty a… ten druhý Draco. Byli jste přátelé?“

Pokrčila rameny. „Asi bys nás mohl nazvat přáteli. Každopádně jsme už nebyli nepřátelé. Potom, co mi zachránil život, se věci mezi námi změnily. Vášnivě nenáviděl Harryho, takže přirozeně, když se Harry přidal ke zlé straně, Draco už neměl zájem být její součástí. Ne že by se úplně přidal k té dobré straně, ale vypadalo to, že se najednou chce vzepřít svému otci a spřátelení se s mudlovskou šmejdkou byl dobrý start. To za ním jsem běžela, když jsem, však víš, zabila Harryho.“

„To jsem si myslel,“ přiznal Draco. Nebyl si jistý, jak na to přišel. Ale něco mu říkalo, že vztah mezi Dracem a Hermionou v jejím světě se příliš nelišil od toho, jaký měl s Hermionou v tom jeho.

„Když jsem otevřela dveře za portrétem, bylo mi zle,“ pokračovala. „Když viděl všechnu tu krev, hned mě zvedl a odnesl mě do společenské místnosti. Okamžitě mě začal léčit kouzly a já mu povídala, co se stalo. Než jsem mu to dopověděla, zvládl mi zastavit krvácení, ale jizva zůstala. Ale nevadilo mi to, a to jsem mu i řekla. Cítila jsem, že si ji zasloužím.“

Zavrtěl hlavou. „Mně tedy vůbec nepřijde, že by sis ji zasloužila, Grangerová. To, co Potter udělal-“

„Neviním ho,“ přerušila ho. „Ať už se stal kýmkoli – nevěřím ani na vteřinu, že to bylo dobrovolně… nebo aspoň se zdravým rozumem. Jak jsem řekla předtím, byl tak traumatizovaný po Siriusově smrti a Temný pán použil to trauma jako pozvánku. Bylo pro něj snadné Harryho zlomit, když se prakticky rozpadal a… a já to věděla. Já si byla jistá, že jsme ho neztratili úplně. Měla jsem se snažit víc, abych ho přesvědčila se vrátit na naši stranu, měla jsem jít za Brumbálem… ale místo toho jsem ho – zabila...“

„Grangerová, prostě jsi zareagovala – zareagovala jsi na to, že tě chtěl zabít. Byla to nehoda – sama jsi to řekla. A proto by ses měla vrátit zpátky do svého světa a všem to vysvětlit-“

„Ne,“ vykřikla a zuřivě zavrtěla hlavou. „Ne, já nemůžu…“

„Musíš se vrátit,“ opakoval. „Harryho jsi zabila v sebeobraně – to by ti mělo vysloužit lehčí postih. Ale jsem přesvědčený, že s pomocí našeho Veritaséra tě ani neodsoudí, až se dozví pravdu.“

Znovu zavrtěla hlavou. „Já nevím…“

„Grangerová, přeci před tím nemůžeš utíkat donekonečna. Mozkomoři teď vědí, kde jsi. Je jen otázkou času, než pro tebe znovu přijdou a až přijdou, nebudou se obtěžovat posloucháním tvého příběhu – prostě ti vysají duši z těla… a pak už bude moc pozdě. Když se vrátíš a promluvíš s Brumbálem, bude vědět, co udělat a pomůže ti.“ Odmlčel se. „Jediný problém je najít způsob, jak tě dostat do tvého světa. Možná bys mohla počkat, až nějaký mozkomor přijde a zkusit projít jeho portálem-“

„Vlastně,“ řekla trochu zahanbeně, „dostat se do mého světa je trochu jednodušší, než bys myslel.“

Draco zvědavě nadzvedl obočí a Hermiona si sáhla do výstřihu a vytáhla náhrdelník se zlatým medailonkem visícím z jeho konce. Nemohl uvěřit, že si ho nikdy předtím nevšiml.

„Co to je?“ zeptal se.

„To je kouzelný přívěšek,“ odpověděla a s úsměvem na něj pohlédla. „Draco zvládl najít cestu, jak do něj vtisknout spojení do našeho světa – pro případ, že bych se z nějakého důvodu potřebovala vrátit. Pro sebe udělal také jeden, který by byl spojený s tím mým, kamkoli bych se dostala. To proto jsem se tak bála, když mě našel ten mozkomor – protože je velká šance, že mě našli přes ten přívěšek, což by znamenalo, že přišli na to, že mi Draco pomohl a kdo ví, co by mu mohli kvůli tomu provést…“

Draco jí rozuměl. Kdyby mozkomoři zjistili, že ten chlapec pomohl Hermioně, mohl by polibek dostat i on. Trochu ho znepokojilo – jestli ne totálně vyděsilo – pomyšlení, že možná jiná verze jeho v jiném světě byla buď mrtvá nebo hůř – naživu, ale bez duše.

Snažil se ten pocit ignorovat a řekl, „No to je teda paráda. Chci říct, že je skvělé, že máš cestu zpátky. A teď máš i způsob, jak opravdu dokázat to, co se té noci stalo… už nemáš důvod, proč utíkat.“

Přikývla. „Já vím. Máš pravdu. J-já jen… nezvládnu to sama,“ zašeptala.

„Já vím,“ řekl měkce. „A proto půjdu s tebou.“

Jeho slova ho překvapila – možná ještě víc, než překvapila ji. O tom, že by ji doprovodil do jejího světa, vlastně ani neuvažoval, ale jakmile ta slova zazněla, uvědomil si, že to musí udělat.

„O-opravdu?“ zakoktala se. „To bys udělal?“

Přikývl. „Neměla bys tím procházet sama, Grangerová. Kromě toho bych tady zešílel, kdybych nevěděl, co se s tebou stalo.“

Usmála se. „Jste si tolik podobní – s Dracem v mém světě.“

Nadzvedl obočí. „Myslíš?“

„Ano. Hrajete si na drsňáky, jako by vám nezáleželo na nikom jiném než na sobě, ale hluboko uvnitř se staráte. A jste tvrdohlaví – odmítáte přiznat, že k někomu něco cítíte, jako byste se za ty pocity měli stydět. Ale to nemusíte.“

„Já to vím,“ bránil se. „A neodmítl jsem přiznat své city.“

„Nemluvila jsem jen o tobě.“

Draco otevřel ústa, aby se jí zeptal, co tím myslí, ale rychle je zavřel, když si uvědomil, že mluví o Dracovi v jejím světě.

Najednou se její tvář zkřivila a z očí jí začala téct nová várka slz. „Tak se bojím, že se mu něco stalo. Bojím se vrátit, abych nezjistila, že byl zraněný nebo uvězněný, nebo zabitý. To mě děsí dokonce víc, než co by mohli udělat mně…“

Když se její zlomený hlas vytratil, přistihl se, že si ji přitahuje do objetí. Vpadla do jeho náručí tak, jako by to udělala už milionkrát předtím, pohřbila obličej do jeho ramene a začala vzlykat. A najednou poznal, že ten chlapec v jejím světě pro ni hodně znamenal – víc, než si pravděpodobně sama uvědomovala.

„Grangerová, jsem si jistý, že je v pořádku,“ zamumlal a něžně ji hladil po zádech. Zavřel oči, protože tak bylo snadnější předstírat, že je to jeho Hermiona, kterou drží ve svém náručí. Nejen že vypadala a zněla jako ona, dokonce měl při dotyku stejný pocit. A jak ji držel, připomnělo mu to, jak moc postrádá svou Hermionu… a jak by dal cokoli, aby ji mohl takhle držet, nebo s ní usnout, nebo na ni jen pohlédnout přes místnost a obdivovat, jak nevinná a nádherná je…

Jako by to vycítila, trochu se odtáhla. Její tvář byla stále vlhká od slz, ale už jí nestékaly z očí. Dívala se na něj velkýma hnědýma očima – stejnýma, jako měla její předchůdkyně – a on se v nich okamžitě ztratil. Na moment se k němu přiblížila ještě o kousek blíž a jemu se vše vykouřilo z hlavy. Když se její rty téměř dotkly jeho, namlouval si, že je to skutečné.

Ale nakonec polibek zastavil dřív, než k němu mohlo dojít.

Něžně ji odstrčil. Nevypadala zraněně ani zklamaně, spíše jako by se jí ulevilo.

„Já nejsem on,“ zašeptal.

Přikývla. Rozuměla. „A já nejsem ona.“

Zavřel oči a zavrtěl hlavou. Ne, nebyla to ona. A on ani na chvíli nechtěl, aby tahle dívka byla ona. Cítil, že se mu v krku tvoří knedlík. Možná by se mohl také sesypat – jako Hermiona před pár minutami – ale otevřely se dveře za portrétem a dovnitř vešel Harry a těsně za ním Brumbál.

Draco se otočil, aby je pozdravil, ale pak se rychle obrátil zpět k Hermioně.

„Jsi připravená jít domů?“ zeptal se tiše?

S vážným přikývnutím odpověděla, „Ano, jsem,“ a chvíli na to začala čtveřice s přípravami.