Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 23 - Slib

Podle Hermiony by se portál měl otevřít poté, co zašeptá jedno jednoduché slovo.

Takže jestli z toho chce Draco vycouvat, měl by to udělat brzy.

Harry převyprávěl Brumbálovi celý příběh předtím, než dorazili zpátky do komnat primusů. A když ho Draco informoval o tom, že chtějí použít Veritasérum, aby Hermioně pomohli s vyšetřováním smrti Harryho v jejím světě, nabídl jim ředitel, že jim poskytne opravdové Veritasérum, aby zajistil účinnost. Pak jim doporučil, aby šli přímo za Brumbálem v jejím světě a všechno mu řekli. Usoudil, že jestli jeho protějšek v druhém světě je aspoň trochu jako on, udělá vše, co bude v jeho silách, aby jí pomohl.

Draco doufal, že má pravdu.

Sledoval ji, jak se s obavami dívá na svůj náhrdelník. Nezáviděl jí. Neměla tušení, do čeho se vrací. Nevěděla, co jí budoucnost přinese. Jediná jistá věc je, ať už ji pošlou do Azkabanu nebo jí uznají nevinnou z vraždy, že bude muset po zbytek života prožít s pocitem, že zabila svého nejlepšího přítele. A bylo docela možné, že tomu bude muset čelit sama, bez jediného přítele.

Na krátký moment si pomyslel, jestli je správné ji poslat zpátky.

Ale ona nevypadala, že by měla stejné myšlenky jako Draco. Vlastně se zdálo, že je celá dychtivá odejít. Nedočkavá, aby to měla za sebou, zjistit, co ji čeká.

„Portál se zavře přímo za námi, až dorazíme na místo určení,“ vysvětlila s kamennou tváří, „takže musíme projít spolu.“

Draco přikývl. „Fajn.“

Hermiona také přikývla. Podržela medailon pevně v ruce, zavřela oči a zašeptala, „Aperio.“

Před nimi se okamžitě otevřel portál. Vypadal podobně tomu, kterým odešel ten mozkomor: světlý, barevný, uchvacující.

„Pozoruhodné,“ zamumlal Brumbál. Draco spatřil v jeho očích zřetelný třpyt, jako by byl svědkem nějakého nového typu kouzla, které ho úplně fascinovalo.

„Neměli bychom ho nechávat otevřený moc dlouho,“ řekla Hermiona. Otočila se k Harrymu a Brumbálovi. „Profesore, chci vám poděkovat za to, jak jste ke mně byl milý a že jste mi dovolil zůstat tak dlouho. Nemusel jste to dělat, a… no… ani vám nemůžu vypovědět, co to pro mě znamená.“

„Nemáte vůbec zač, mé dítě,“ usmál se na ni Brumbál. Položil ruku na její rameno. „Přeji vám hodně štěstí. A kdykoli byste se chtěla do našeho světa vrátit, budete vždy vítána.“

Hermiona se na něj usmála zpět. „Možná vaši nabídku využiju.“

Ředitel sundal ruku z jejího ramene. „To by bylo báječné.“

Jeho pohled okamžitě přelétl k Harrymu, který se tvářil trochu rozpačitě.

„Harry,“ řekla a přiblížila se k němu. „Harry, omlouvám se, že jsem ti to hned neřekla-“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, neomlouvej se. Nezasloužím si žádnou omluvu. Co jsem ti provedl v tvém světě…“

„To jsi nebyl ty,“ připomněla mu. „Poslouchej, Harry. Vyhýbala jsem se ti od té doby, co jsem přišla. Ne kvůli tomu, že bych se tě bála, ale protože jsem se na tebe nemohla podívat bez toho, abych si vzpomněla… no, však víš. Hned jsem poznala, že ty jsi jiný. Že ti na Hermioně z tohoto světa hodně záleželo a že bys jí nikdy neublížil.“

„Nikdy,“ zašeptal Harry.

Draco uviděl, že Harrymu po tvářích stékají slzy a odvrátil zrak. Nemohl se dívat, jak pláče nad svou milovanou Hermionou. Mohl by začít také.

„Ale za to Veritasérum se omluvit musím,“ řekl Harry. „A za to, jak jsem ti nevěřil. Prostě jsem nedokázal akceptovat ten fakt, že jsi jí tolik podobná. Bál jsem se, že chceš zaujmout její místo.“

„O tom by se mi nikdy ani nesnilo,“ ujistila ho Hermiona. Pohlédla na Draca, než doplnila: „Vím, že je nenahraditelná.“

Harry přikývl. Odkašlal si a natáhl k ní ruku. „No, hodně štěstí. Doufám, že ti to vyjde.“

Hermiona ji přijala a potřásla s ní. „Díky.“

Pustila jeho dlaň a o krok couvla. Pak střelila pohledem po Dracovi. „Jsi si jistý, že chceš jít se mnou? Nemusíš.“

Ale on s ní jít musel. Potřeboval jí pomoct všemi způsoby, kterými mohl. Bylo to, jako by tak nějak cítil, že by tím mohl napravit fakt, že nebyl schopný pomoct jeho Hermioně. Takže jí vlastně pomáhal z čistě sobeckých důvodů. Ale to by jí nikdy neřekl. „Jsem si jistý, Grangerová.“

„Buďte opatrní,“ varoval je Brumbál.

Když ho Hermiona vzala za ruku, přikývl Draco na souhlas.

„Je čas,“ řekla. „Je možné, že se nejdřív budeš cítit trochu dezorientovaný, ale to rychle přejde. Jen nepouštěj moji ruku.“

Draco ještě naposledy pohlédl na Harryho. Chlapec s havraními vlasy zíral na zem v předstíraném nezájmu. Ale Draco ho prohlédl.

Jemně sevřel Hermioninu dlaň ve své, obrátil se k ní a řekl, „Jdeme na to,“ a vkročili dovnitř.

****

Vkročení do portálu bylo v mnoha ohledech podobné přemísťování. Jakmile vešli dovnitř, ucítil Draco podivný stav beztíže a dezorientace, o které mluvila předtím Hermiona, ho zasáhla plnou silou. Svět se kolem něj rozmazal – nejdřív viděl všechny barvy, pak bílou, dokud vše nezčernalo. A téměř tak rychle, jak to začalo, to skončilo a Draco klopýtnul vpřed na pevnou zem.

Hermionina dlaň už nebyla propletená s jeho a na chvilku přemýšlel, jestli je vůbec stále ještě s ním. Se zavrčením se zvedl na kolenou a rozhlédl se po svém okolí. První, čeho si všiml, že Hermiona je na podlaze pár metrů od něj a už začíná vstávat. Jako další poznal svou vlastní společenskou místnost. Všechno vypadala úplně stejné – od uspořádání nábytku, přes všechny dekorace – ale zároveň se mu to zdálo jiné. Harry s Brumbálem byli pryč, osvětlení bylo více tlumené. K Dracově úlevě byli v místnosti jen oni dva.

„No, to byla docela… zábava,“ řekl a vstal ze země.

Hermiona si ho nevšímala. Místo toho se rozeběhla k ložnicím.

„Malfoyi?“ zvolala. Když dorazila k jeho dveřím, zabušila na ně. „Malfoyi, jsi tam?“

Když neobdržela žádnou odpověď, stiskla kliku. „Je zamčeno,“ zamumlala frustrovaně.

„Nech mě to zkusit,“ řekl Draco a připojil se k ní. Usoudil, že dveře musí být zamčené manuálně nebo jeho dvojník použil kouzlo na zamezení vstupu, takové, které on používal na jeho vlastní ložnici začátkem školního roku. Zamířil hůlkou na kliku, zamumlal „Alahomora.“ Naštěstí to zafungovalo. Uslyšel cvaknutí zámku a otevřel dveře.

Nebyla tam po něm ani památka.

„Není tady,“ odtušila, v hlase obavy. „Něco mu museli provést.“

„Grangerová, je pravděpodobně venku s přáteli,“ nadnesl Draco, rozzlobený, že dělá tak rychlé závěry.

Zhluboka se nadechla, „To byl fakt špatný nápad.“

„Ne, nebyl. A podívej – je tu perfektně uklizeno – žádná známka boje. A věř mi, když ti řeknu, že nikdo Draca Malfoye neodvede bez boje.“

Hermiona slabě přikývla. „Máš pravdu. Máš absolutní pravdu. Omlouvám se, jsem z toho našeho výletu trochu nervózní. Už víš, co jsem tím myslela, když jsem řekla, že je to dezorientující? Ten pocit nepřejde hned potom, co dorazíš do své destinace. Chvíli přetrvá.“

Draco se vlastně také cítil trochu nervózní. Ale odmítal, aby mu to zatemnilo mysl. Byl rozhodnutý zůstat optimistický, dokud nenajdou důvod pro opak.

„Kam by si schoval ten druhý medailon?“ zeptal se a doufal, že tím odvede její pozornost.

Zamračila se. „Hmm…“ Její hlas se vytratil, když se rozhlížela po ložnici primuse. „Hádám, že někde tady. Kam bys ho schoval ty?“

Draco o tom chvíli přemýšlel. Kam by schoval něco tak cenného jako přívěšek pro otevírání portálů do jiné dimenze? Určitě někam, kam by se nikoho jiného nenapadlo podívat – což, samozřejmě, vylučovalo místa jako to pod matrací, v šuplíku nebo na nočním stolku. Rozhlížel se kolem, hledal cokoli, co se vymykalo běžnému uspořádání – cokoli, co by vypadalo jako obyčejný předmět, který by mohl použít jako úkryt.

Nic ale jeho pozornost neupoutalo.

„Musíme ho zkusit najít,“ řekl a přešel ke komodě, která stála na druhé straně ložnice. Otevřel horní šuplík, druhý šuplík, všechny ostatní šuplíky, a vše, co našel, bylo oblečení – oblečení velmi podobné tomu jeho, pokud ne identické. Hermiona mezitím hledala v malé knihovně vedle komody. Po jedné vyndávala knihy a otevírala je. Usoudil, že pravděpodobně hledá tajnou přihrádku, která by mohla přívěšek ukrývat.

Dalších pár minut strávili bezúspěšným hledáním. Draco už chtěl říct, že jeden z nich by měl jít hledat do společenské místnosti, ale přerušil ho hlas za ním.

„Grangerová?“

Draco rozeznal hlas jako svůj vlastní. Pohlédl na Hermionu, jejíž hlava se okamžitě otočila jeho směrem. Tázavě se na něj podívala a on věděl, že si myslela, že to on na ni zavolal. Pomalu zavrtěl hlavou a odvrátil zrak ke dveřím.

Zalapala po dechu. Ve dveřích stál Draco Malfoy a vypadal úplně zdravý a nezraněný, i když trochu zmatený.

„Malfoyi!“ vykřikla.

Draco si nebyl jistý, kdo udělal první krok směrem k tomu druhému. Hermiona okamžitě upustila knihu, kterou držela v rukou, zatímco chlapec u dveří nechal svou tašku s knihami sklouznout přes rameno na podlahu. Bylo dost dobře možné, že se pohnuli současně. Ať tak či onak, setkali se uprostřed místnosti a okamžitě si padli do náruče.

Překvapeně zamrkal. Tak vřelé přivítání od svého dvojníka zrovna nečekal. Hermiona se mu nikdy příliš nesvěřovala s tím, jak moc si byli blízcí, ale když je teď pozoroval, zdálo se, že si byli velmi blízcí. Vypadali skoro jako dva nejlepší přátelé, kteří se léta neviděli a kteří byli v šoku, když zjistili, že ten druhý je stále naživu.

Objetí netrvalo dlouho, ale intenzita emocí schovaných za ním byla pro Draca zdrcující. Díval se na ně a viděl sebe s dívkou, kterou miloval a ztratil, a viděl to, co mohlo být. Když ucítil, že se mu tvoří knedlík v krku, rychle se odvrátil. Ale když se k nim jeho pohled o pár vteřin později vrátil, spatřil, že se od sebe odstoupili a teď se na sebe znepokojeně dívají. Bylo to objetí pro oba takové překvapení?

„Grangerová, co-“

Chlapec přestal mluvit, když spatřil Draca. Jeho oči se rozšířily a ústa se mu trochu pootevřela. „Co to… Kdo jsi?“

Draco se ušklíbl. „Pochybuju, že bych se musel představovat. Jsem přesně ten, kdo si myslíš, že jsem.“

„Ty jsi já.“

Hermiona se zachichotala. „Jo, ehm… Draco Malfoyi, představuju ti… Draca Malfoye.“ Obrátila se ke zmatenému chlapci vedle sebe a řekla, „Ten svět, do kterého jsi mě poslal, byl skoro identický jako ten náš, včetně lidí. Ten portál mě vyklopil u něj ve společenské místnosti. Šílené, viď?“

„No… jo.“ Chlapec zamrkal a jeho výraz se změnil ze šokovaného na prázdný. Draco si nemohl pomoct, aby ho nepobavilo, jak podobný mu je, včetně projevu. „Těší mě.“

„Nápodobně,“ odpověděl Draco.

Když se ten chlapec vzpamatoval, podíval se na Hermionu. „Grangerová, co tu vlastně děláš?“

Rychle si setřela slzy – které vypadaly jako slzy štěstí – a řekla, „Potřebovala jsem se vrátit zpátky. Rozhodla jsem se, že nemůžu utíkat před… no, však víš, ode všeho, co se stalo. Tak jsem tady.“

Chlapec s platinovými vlasy zuřivě zavrtěl hlavou. „Ne, Grangerová, není tu pro tebe bezpečno-“

„Pro mě není bezpečno ani nikde jinde!“ vykřikla. „V mé ložnici se objevil mozkomor, Malfoyi! Snažil se mi dát polibek! Nezáleží, kde se schovávám, oni mě najdou!“

„Ale Grangerová, musí být způsob, jak tě dostat z jejich radaru. Nemůžeš tu zůstat – v celé škole je pozdvižení a každý mluví o tom, jak ta klaďaska Grangerová zavraždila Harryho Pottera, zázračného chlapce. Když zjistí, že jsi zpátky, nebudou ztrácet čas a pošlou tě do Azkabanu.“

„No, to neudělají,“ řekla Hermiona. „Ne potom, co uslyší pravdu.“

„Pravdu?“ posmíval se chlapec. „Mluvíme tu o Harrym Potterovi. Nikdo ti neuvěří, že to byla sebeobrana.“

„Ano, uvěří,“ řekla jednoduše. Sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla lahvičku Veritaséra. „Kvůli tady tomu mi uvěří.“

„Co to je?“

Draco si sedl na roh postele a sledoval je, jak Hermiona vysvětlovala jeho dvojčeti funkci lektvaru. Sledoval, jak se dohadují o tom, jestli udělat to je správné nebo ne, a usmál se. Bylo to tak bizarní, jako kdyby sledoval svůj život očima někoho jiného. Bylo úžasné, jak podobní oba byli jemu samého se skutečnou Hermionou.

Poslouchal je ne víc než minutu a pak usoudil, že by do toho měl vkročit a vysvětlit svému druhému já, že tohle je v podstatě spolehlivý způsob, jak dostat Hermionu z bryndy – nebo aspoň snížit její obvinění. Vstal tedy a odkašlal si. Když však otevřel ústa, aby promluvil, jeho hlas byl nahrazen jiným.

„Draco, s kým to mluvíš?“

Byl to ženský hlas, a zněl mu docela povědomě. Podíval se ke dveřím zrovna včas, aby spatřil, jak vchází Pansy Parkinsonová.

Její zrak padl na Hermionu a její oči se rozšířily. „Grangerová? Co jsi-“ a pak musela koutkem oka spatřit Draca, protože okamžitě přestala mluvit a zalapala po dechu. „Kdo… co… he?“

„Pansy,“ řekl ten druhý Draco, jako by jí chtěl vysvětlit všechno do nejmenšího detailu, ale pak to vzdal a řekl, „Zkrátka a jasně, Grangerová je zpátky, chce se přiznat a přivedla si kamaráda, který vypadá přesně jako já. Vlastně si myslím, že on je já, jenom z jiné dimenze…“

Pansy zvedla ruku, aby ho umlčela. „Chápu to. Teda, chápu tu část s jiným ty. Ale co nechápu, je, proč by se, ksakru, Grangerová chtěla vrátit a přiznat se!“

Draco svraštil čelo. „Chceš říct, že v tom jedeš taky?“

„Samozřejmě,“ ujistila ho Pansy. „Kdo si myslíš, že jim dodal ty přívěšky?“

Tohle odhalení bylo pro Draco trochu překvapením, ale docela to vysvětlovalo to, proč mu Pansy v jeho světě říkala, že se k ní Hermiona chovala, jako by byly přítelkyně.

„A Blaise?“ zeptal se Draco.

Pansy přikývla. „Zabini? Jo, věděl o tom. Ale tak úplně nepomáhal. Blaise není zrovna pomahač.“ Obrátila oči v sloup.

Draco si povzdechl. Tak Blaise byl podobný i v jejich světě – jen by asi neotrávil Hermionu. No, pomyslel si, to by vysvětlovalo, proč mu Hermiona tak rychle uvěřila v mém světě.

„Podívejte,“ řekla Hermiona, „neočekávám, že porozumíte tomu, proč to potřebuju udělat. Ale doufám, že budu mít aspoň vaši podporu.“

Pansy na ni pohlédla s pochopením. „Samozřejmě že tě podpoříme, Grangerová. Že jo, Draco?“

Všichni se podívali na primuse, který tam stál s kamennou tváří. Draco poznal jen z pohledu na něj, jak se cítil: zneklidněný a nejistý. Věděl, že si ten chlapec myslí, že Hermiona dělá velkou chybu, ale usoudil, že hádat se s ní nemá smysl. Hermiona Grangerová v jakémkoli světě byla tvrdohlavá a schopná udělat cokoli si usmyslí – a nezáleželo jí na tom, co si o tom, kdo myslel.

Takže vážně přikývl. Obrátil se k primusce a řekl, „Pansy, přiveď-“

„Brumbála?“ dokončila za něj. „Jasně.“ Podívala se na Hermionu. „Pokud si jsi jistá, že to chceš udělat.“

„Jsem si jistá,“ odpověděla Hermiona.

Pansy odešla a zbylá trojka přešla do společenské místnosti, kde se posadili v nepříjemném tichu, dokud asi po deseti minutách nezaslechli prásknutí a Pansy s profesorem Brumbálem se zčista jasna objevili před nimi.

Draco byl šokovaný ze zjištění, že je v tomto světě na školních pozemcích povoleno přemísťování, na rozdíl od toho jeho. Vlastně na ně docela žárlil, protože přemísťování ušetří dost času a energie, když se snažíte v Bradavicích dostat z jednoho místa na druhé.

Brumbálovy oči cestovaly z Draca k druhému Dracovi se stejným třpytem, jaký měly oči jeho Brumbála, těsně, než prošli portálem.

Pansy, neschopná zakrýt úsměv, ukázala na Draca. „Tenhle je z toho druhého světa a tenhle,“ ukázala na druhého Draca, „je náš.“

„Úžasné. Opravdu skvělé!“ Stařík přešel k Dracovi a natáhl k němu svou dlaň. „Těší mě, že vás potkávám, pane Malfoyi.“

Draco mu potřásl rukou. „Potěšení je na mé straně,“ ujistil ho, doufal, že nezní příliš neupřímně.

Stařec jen přikývl a otočil se k Hermioně. Jeho úsměv trochu povadl, ale neopustil úplně jeho tvář. „Slečno Grangerová, je milé vás mít zpět. Slečna Parkinsonová mi sdělila část vašeho příběhu, ale jestli to dobře chápu, je toho ještě víc.“

Vážně se tvářící Hermiona potichu pronesla, „Ano, profesore.“

Brumbál k ní natáhl ruku. „Půjdete, prosím, se mnou?“

Hermiona přikývla. Přijala jeho dlaň a vstala z pohovky. Pohlédla na Draca. „Budeš tady, až se vrátím?“

„Rozhodně,“ odvětil Draco. Věnoval jí povzbuzující úsměv, který mu oplatila svým váhavým. Bylo očividné, že je nervózní a vystrašená, a Draco si přál, aby mohl jít s ní. Ale věděl, že je to něco, co musí udělat sama.

S dalším prásk zmizeli.

Pansy dlouze vydechla. „Ne že bych jí teď záviděla.“

Draco – ten druhý – nic neřekl. Jen zůstal absolutně nehybný na pohovce a zíral na své ruce.

Vše, co teď mohli dělat, bylo čekat.

Draco se rozhodl, že nestráví zbývající čas v nepříjemném tichu, a tak se rozhodl navázat rozhovor. Rozhlédl se po místnosti a hledal náměty k rozhovoru, když jeho pohled konečně spočinul na přední části Pansyina hábitu. Měla na sobě odznak primusky.

Obočí mu vystřelilo až k vlasům. „Pansy, ty jsi primuska?“

„Samozřejmě,“ odpověděla a zamračila se. „Proč… nejsem snad primuska v tvém světě?“

Draco se zachichotal. „Těžko.“

„No, to je politováníhodné,“ odmlčela se, když pohlédla na Draca sedícího na pohovce. „Měla bych asi jít,“ řekla. „Domluvila jsem se s Millicent, že se s ní sejdu odpoledne v knihovně. Kromě toho jsem si jistá, že byste vy dva chtěli být chvíli sami, abyste… nevím, spolu poklábosili nebo… Draco, ráda jsem tě poznala. Vždycky jsem říkala, že na světě není dost Draců Malfoyů.“

Draco se ušklíbl. „Díky, Pansy.“

Rozloučila se i s druhým Dracem – který jen zabručel v odpověď – a pak odešla a nechala je samotné.

Draco sledoval chlapce sedícího naproti němu. Bylo to, jako by se díval do zrcadla. Dokonce na sobě měl stejný ustaraný výraz, o kterém si myslel, že má na tváři zrovna teď on sám.

„Všechno klapne,“ ujišťoval ho. „Uvidíš.“

„Doufám, že máš pravdu,“ zamumlal chlapec.

Draco si povzdechl. Nikdy ho nenapadlo, jaké by to bylo, kdyby se bavil sám se sebou – a stejně tak ho nikdy nenapadlo, jaké to pro ostatní je se s ním bavit. A v tu chvíli si uvědomil, že rozhodně není člověk, se kterým by se dalo snadno konverzovat. V duchu si poznamenal, že se v budoucnu pokusí být více společenský.

Věděl, že snažit se z něj dostat informace by bylo jako je tahat z chlupaté deky, ale prostě to musel zkusit. Chtěl to vědět.

„Proč jsi pomohl Hermioně?“

Chlapec na gauči k němu překvapeně vzhlédl, jako by tu otázku neočekával. Přimhouřil oči. „Kolik toho víš?“

Draco pokrčil rameny. „Ne úplně všechno. Jen že jsi jednou zabránil Harrymu v tom, aby ji napadl, a že jsi jí pomohl dostat se do mého světa. Kromě toho nevím nic.“

Ten druhý Draco se zhluboka nadechl a řekl, „Pomohl jsem jí, protože potřebovala pomoc.“

„Není pravda, že ji nenávidíš?“

„Dřív ano. Ačkoli jsem nikdy nevěděl proč, kromě toho, že nebyla čistokrevná. A toho, že byla nejlepší přítelkyně Pottera. To jeho jsem vždycky nesnášel. Ne ji.“

Draco přikývl. Rozuměl. „Tak jak to, že jsi jí pomohl? Protože zabila tvou Nemesis?“

„Bylo to mnohem víc než to,“ odpověděl chlapec. „Tu noc, kdy jsem je našel v té třídě, nevím... něco se ve mně zlomilo. Viděl jsem ho, jak se jí snažil ublížit. Své nejlepší kamarádce. Ale víš, nezáleželo na tom, kdo to byl – ať už Grangerová, nebo jakákoli jiná dívka – bylo mi zle, když jsem viděl, jak s ní takhle zachází. Možná jsem úplný blbec, ale násilí na ženách netoleruji. Za to můžu poděkovat svému otci. Ani nevíš, kolikrát jsem byl svědkem toho, jak v dětství mlátil mou matku. A po tom, co jsem to viděl poprvé, jsem se zařekl, že nikdy nebudu způsobovat takovou bolest žádné ženě a ani to nedovolím nikomu jinému. Takže po té noci jsem si vzal za své, že na ni budu dohlížet.“

Draco nebyl šokovaný, že Lucius byl v jiném světě tak podlý. Mohl by se vsadit, že byl stejný v každém světě. „Takže ses s ní spřátelil?“

Druhý Draco pokrčil rameny. „Dalo by se to tak říct. Víš, jsem teenager a teenageři se často rádi bouří proti svým rodičům. Já jsem se začal bouřit už před pár lety – prostě jsem se snažil dělat problémy a vzdorovat otci. Ale jakmile jsem se dozvěděl o Potterovi, který si pomalu razil cestu na mou stranu – a o stycích s mým otcem, rozhodl jsem se, že nejlepší způsob, jak se otci pomstít, bude nejen spřátelit se s mudlovskou šmejdkou, ale také vzdát se představy o tom, že se stanu smrtijedem.“ Odmlčel se a zasmál se. „A víš, legrační na tom bylo, že si toho můj otec ani nevšiml. Ale to mi nevadilo, protože mě takový životní styl stejně zajímal čím dál tím míň. Takže jsem přestal být takový kretén, jaký jsem byl. Přestal jsem se navážet do ostatních. Přestal jsem trápit spolužáky z nižšího ročníku. Crabbe a Goyle – ti se změnit nechtěli, a nakonec se na mě nechtěli ani podívat. Ale Pansy a Blaise – ti byli o něco loajálnější. Byli ochotni mě následovat – a to také udělali.“

Dracovi to začínalo dávat smysl. „Takže proto Pansy a Blaise věděli, co Hermiona udělala?“

„Ne, to byla jen náhoda. Oba tu byli tu noc, kdy sem Grangerová přišla a málem vykrvácela. Pomohli mi ji vyléčit. A když nám řekla ten příběh, oba mi pomohli přijít s tím nápadem ji poslat pryč. Nepomáhali ani tolik jí jako mně. Věděli, že…“ Jeho hlas se vytratil. Sklopil pohled k zemi. „Věděli, že mi na ní záleží.“

Draco krátce zavřel oči a povzdechl si. „A… ví Hermiona, že ti na ní záleží?“

Chlapec před ním se ušklíbl. „Jistěže ne. Neříkám, že jsem do ní zamilovaný nebo tak něco. Jen jsem... měl o ni strach. Nechtěl jsem, aby ji poslali do Azkabanu za to, že v sebeobraně udělala něco, co bych já dobrovolně udělal bez jakékoli provokace. Azkaban by pro ni znamenal smrt, a to jsem nemohl dopustit. Ne kvůli tomu debilovi Potterovi.“ Odmlčel se a tázavě pohlédl na Draca. „Ale... jen tak ze zvědavosti... jaká je Hermiona Grangerová ve tvém světě?“

Ta otázka ho zaskočila. Nejprve nevěděl, jak odpovědět. Rychle si v hlavě skládal slova, ale začal mluvit dřív, než si to promyslel.

„Byla... neuvěřitelná,“ odpověděl tiše. Teď byl na řadě on, aby se zadíval na své ruce. „Většinu času byla k vzteku. Otravná. Vševědka. Vždycky měla rychlou odpověď a dokázala mě urazit s naprostou lehkostí, jako by o tom ani nemusela přemýšlet – prostě to jen vyslovila. A řeknu ti, ta měla slovník. Nejspíš by se jí podařilo jednou nebo dvakrát zranit mé city, kdybych se skutečně zajímal o to, co si o mně myslí. Byla milá. Laskavá. Nesobecká. Chytrá, vtipná, neuvěřitelně nadaná, pokud šlo o magii. Vždycky ji považovali za nejlepší čarodějku naší generace a já s tím nemůžu než souhlasit. Byla milující. Něžná. Byla... krásná.“

A tehdy ucítil, jak ho v očích štípou slzy. Ztěžka polkl a snažil se polknout ten knedlík, který se mu vytvořil v krku. „Ona byla...“ Hlas se mu zlomil. „Byla všechno.“

Mohl na sobě cítit Dracovy oči. Na chvíli ani jeden z nich nemluvil.

Ale pak si ten chlapec naproti němu odkašlal. „Já, no, nemohl jsem si nevšimnout, že o ní mluvíš v minulém čase. Proč?“

„Protože Hermiona Grangerová v mém světě je mrtvá,“ řekl jednoduše. Nebylo třeba jeho odpověď nějak zjemňovat – bylo to tak, jak to bylo. Nebyl způsob, jak to říct výstižněji.

Uslyšel, jak se druhý Draco ostře nadechl.

„Ach,“ řekl. „Páni, to je… strašné. Co se stalo?“

„Zabil ji smrtijed,“ odvětil Draco.

„Kámo, to je mi líto. Nechci si ani představovat, jak bych se cítil já, kdyby se Potterovi Grangerovou podařilo zabít. Svět bez Hermiony je…“

„… svět, ve kterém nestojí za to žít,“ pokračoval Draco tiše.

Ti dva na sebe pohlédli. Výraz v jejich očích hovořil nahlas. A nebyla potřeba to vyslovit – oba věděli, co ten druhý cítí ke své Hermioně.

„Poslouchej,“ řekl náhle Draco. „Dám ti pár přátelských rad. Jestli k ní něco cítíš, musíš jí to dát najevo. Víš, moje Hermiona zemřela dřív, než jsem jí to mohl říct. Myslím na to každý den a lituji toho. Ani nevíš, jak moc toho lituji. Ale zatímco nad ní truchlím, musím zároveň žít s pocitem viny, že zemřela kvůli mně; kvůli tomu, co jsem k ní cítil. Ale ta vina nestačí k tomu, abych si přál, abych ji nikdy nemiloval – protože milovat ji bylo to nejlepší, co jsem kdy v životě udělal, a kdybych mohl vymazat ty dva měsíce, co je pryč, a udělat jen jednu věc jinak, vymyslel bych nějaký úžasný plán, jako byl ten tvůj, a nechal bych náš svět za sebou a strávil s ní zbytek života bez starostí. A ty to pořád můžeš udělat. Pro tebe ještě není pozdě.“

Ten druhý Draco na něj jen v úžasu zíral. Vypadalo to, že nemůže najít slova.

Ale Dracovi to nevadilo. Najednou cítil, že už o Hermioně mluvit nechce. Bylo to příliš… bolestné.

Naštěstí pro něj ho zachránilo další prásk, když se Hermiona přemístila zpět do společenské místnosti. Oba chlapci byli šokovaní, že se vrátila tak brzy.

„Hermiono!“ Druhý Draco vyskočil z pohovky a pospíchal k ní. „Co se stalo?“

„No… Řekla jsem mu všechno,“ odpověděla pomalu. „Ukázala jsem mu Veritasérum a řekla mu, že kdybych ho vypila, dokázalo by to, že říkám pravdu. Ale on mi řekl, ať si ho schovám, protože mi uvěří i bez něj.“

„A?“

„Mám pozítří vypovídat na ministerstvu. Brumbál si myslí, že bych se neměla obávat toho, že půjdu do Azkabanu. Taky řekl, že bylo dobře, že jsem po tobě nechtěla, abys mi vyléčil tu jizvu, protože to pomůže mé výpovědi se sebeobranou. Vypadá to, že Brumbál zná nějakou čarodějku s psychickými silami, která dokáže vidět minulost, když se někoho dotkne, takže bude schopná uvidět, že mě Harry opravdu napadl. Takže to vypadá pro můj případ docela dobře.“

„Grangerová, to je báječné,“ řekl Draco. Přešel k ní a krátce ji objal.

„To je všechno díky tobě,“ řekla rozzářeně. Vymanila se z jeho objetí. „Upřímně řečeno, nemůžu ti dostatečně poděkovat – že jsi to se mnou vydržel, že jsi mě přesvědčil, abych se vrátila…“

Draco jen mávl rukou. „To nic nebylo.“

„Hodně to pro mě znamená,“ řekla. Zvedla se na špičky a políbila ho na tvář.

Draco se usmál. „Takže, moje práce tady asi skončila.“

Hermiona se zatvářila smutně. „To je pravda! Ten medailon!“ Obrátila se k druhému Dracovi a řekla, „Prosím, řekni mi, že ho ještě máš.“

Mrkl na ni. „Pořád ho mám.“ Sáhl pod límec košile a vytáhl řetízek, který měl celou dobu kolem krku. Sundal ho a držel ho v ruce. „Jen mi řekni, až budeš připravený,“ řekl Dracovi.

Draco přikývl. „Jsem připravený.“ Otočil se k Hermioně. „Dávej na sebe pozor,“ řekl a něžně jí stiskl paži.

„Ty na sebe taky,“ pronesla tiše.

Pokývl na druhého Draca. „Do toho.“

Chlapec se ušklíbl. Sevřel dlaň kolem přívěšku a zamumlal, „Aperio.“ Znovu se před ním otevřel portál.

Otočil k němu hlavu, ale Hermiona ho rychle popadla za ruku, aby ho zastavila a k jeho překvapení si ho přitáhla do pevného objetí.

„Komnata nejvyšší potřeby,“ zašeptala mu do ucha.

„Co?“ Zmateně se na ni zadíval.

Usmála se na ni. „Tehdy tu noc, kdy jsem přišla pozdě na obhlídku, byla jsem tam: v komnatě nejvyšší potřeby. Nemohla jsem si na to vzpomenout – nevím proč, ale nemohla. Ale teď už si na to pamatuju. Vzpomněla jsem si na všechno. Musíš tam jít.“

„Cože? Proč?“

„Prostě to udělej,“ řekla mu. „Slib mi, že tam půjdeš.“

„Grangerová – komnata nejvyšší potřeby se objeví jen tomu, kdo něco potřebuje. Na co mám myslet, abych se do ní dostal?“

Zazubila se. „Prostě třikrát projdi kolem a mysli na věc, kterou potřebuješ nejvíc ze všeho – nebo kterou chceš nejvíc ze všeho. Nemělo by to být tak těžké. Věřím, budeš myslet na tu správnou věc.“

„Ale-“ protestoval Draco.

Hermiona ho přerušila. „Slib mi to. Ach! A,“ sáhla do kapsy a vytáhla svůj medailon, „chci, aby sis vzal tohle. Pro případ, kdybys chtěl někdy navštívit tento svět. Můžeš přivést přítele, když budeš chtít.“ Při poslední větě na něj mrkla.

Draco si ho od ní vzal. „Díky,“ řekl váhavě. Byl zmatený z jejího chování, ale usoudil, že nejlepší bude si ho příliš nevšímat. „Sbohem, Grangerová… Hermiono.“

„Sbohem, Draco.“

Přistoupil k portálu, ale těsně předtím, než jím prošel, se zastavil. Obrátil se k chlapci, který byl jeho zrcadlovým obrazem, a řekl: „Nezapomeň na to, o čem jsme mluvili.“

Druhý Draco přikývl. „Nezapomenu.“

S posledním pohledem na Hermionu vstoupil Draco do portálu a opustil tento svět.

****

Když se vrátil, Brumbál ani Harry ještě ve společenské místnosti nebyli. Nečekal, že na něj budou čekat, protože netušili, jak dlouho bude pryč – a jestli se vůbec vrátí. Když vešel do pokoje, byla tam tma, oknem dovnitř pronikalo jen trochu měsíčního světla. Když odcházel, bylo teprve odpoledne, takže ho překvapilo, že od jeho odchodu uplynulo tolik hodin. Usoudil, že cestování dimenzemi, i když se zdálo krátké, zabralo nejspíš více času, než si myslel.

Byl k smrti unavený a uvažoval, že si půjde lehnout. O necelou půlhodinu později se však ocitl před komnatou nejvyšší potřeby a zíral na prázdnou zeď před sebou. Netušil, proč tam šel, kromě toho, že Hermiona na něj tak naléhala. Zvědavost ho přemohla, nemluvě o tom, že to slíbil.

Komnata se zjevovala jen těm, kteří něco potřebovali, a Draco upřímně netušil, co by to mělo být. Hermiona mu sice řekla, aby se kolem toho místa třikrát prošel a přemýšlel o tom, co potřebuje, ale bylo by užitečnější, kdyby mu rovnou řekla, co by to mělo být.

Poprvé prošel kolem prázdné zdi a přemýšlel o tom, že by měl dělat něco produktivnějšího.

Podruhé prošel kolem prázdné zdi a přemýšlel o tom, že se potřebuje vyspat.

Potřetí prošel kolem prázdné zdi a přemýšlel o tom, že to půjde jen tehdy, když bude pokaždé myslet na to samé.

Rozčileně si povzdechl a téměř to vzdal. Ale přesto přecházel sem a tam. Co potřeboval? Co chtěl? Na to existuje jen jedna odpověď, pomyslel si, když kráčel doprava. Potřebuji Hermionu – tu skutečnou. Přešel doleva. Potřebuju, aby tu byla a řekla mi, že je to směšné – že nikdy nedostanu to, co doopravdy potřebuju nebo chci. Vrátil se doprava. Protože jediné, co opravdu potřebuji nebo chci, je ona.

A najednou se před ním objevily dveře.

Draco klopýtl o několik kroků zpět. „Co to sakra je?“ zamumlal. Natáhl ruku, aby se jich dotkl a přesvědčil se, že jsou skutečné. A skutečně, byly velmi skutečné.

Svraštil čelo. Nedávalo to smysl. Proč by se místnost objevila kvůli němu? Neměl žádnou oprávněnou potřebu. Komnata nejvyšší potřeby byla jistě důmyslnější. Nebo ne?

Byl pouze jeden způsob, jak zodpovědět tu otázku: natáhl si, stiskl kliku a vstoupil tam.

Vnitřek místnosti byl černočerný, protože zde nebyla žádná okna. Vytáhl svou hůlku a zašeptal, „Lumos.“

Světlo z konce jeho hůlky mu příliš nepomáhalo, ale umožnilo mu alespoň vidět několik kroků před sebe. Namířil ji nejprve na pravou stranu místnosti, kde viděl několik židlí. Když s ní zamířil doleva, uviděl stůl, na kterém byly nějaké květiny. Když zamířil přímo před sebe, uviděl... postel?

No jistě. Postel! Byl tak unavený a myslel na to, jak potřebuje spát, že se komnata změnila v ložnici, aby se v ní vyspal. Jak chytré – a taky velmi neuspokojivé.

Nebyl svým zjištěním nijak ohromen, a tak udělal krok zpět, blíž ke dveřím, když se světlo jeho hůlky pohnulo tak akorát, aby na postel viděl o něco lépe. A ke svému překvapení viděl, že v ní někdo leží.

"Co to, ksakru," zamumlal. Popošel dopředu k posteli, i když mu mozek říkal, aby z té místnosti vypadl. Znovu ho však ovládla zvědavost.

Jakmile se přiblížil k posteli, přísahal by, že se světlo z jeho hůlky mírně rozjasnilo. Zadíval se na postavu, která před ním ležela naprosto nehybně. Viděl, že je to dívka, ale teprve když stál přímo u postele, mohl jí vidět do tváře.

A to, co uviděl, mu vyrazilo dech.

Na posteli ležela a spala Hermiona Grangerová – jeho Hermiona Grangerová – a vypadala klidně... vypadala krásně... a vypadala velmi živě.