Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 25 – Příležitost ke snění

Probudil se ve snu.

První věc, které si povšiml poté, co otevřel oči, bylo, že leží na zemi obklopen trsy trávy. Když se převrátil na záda a pozoroval oblohu, zpozoroval, že se blíží tmavé, zlověstné mraky. Najednou si vzpomněl, že má pravděpodobně moc ovládat tento sen, snažil se proto přimět tmavé mraky, aby odpluly a rozhodl se, že by místo nich chtěl mít jasně modré nebe.

Když ta myšlenka vstoupila do jeho mysli, mraky zmizely a vysvitlo slunce, které mu vyslalo horké paprsky svého svitu do tváře, což ho téměř oslepilo. Zavřel oči, aby zablokoval tu záři a spokojeně se usmál.

Tohle by mělo vyjít.

Ale nejdříve ji musí najít.

Pomalu otevřel oči a nechal je přizpůsobit světlu. Když znovu viděl, vstal. Rozhlédl se a uviděl, že stojí pár metrů od Bradavického hradu, ačkoli okolí nevypadalo úplně přesné –místa ve snech totiž zřídka vypadají totožně s reálnou předlohou. Například si nevybavoval, že by tráva byla tak dlouhá, nebo že by rostla přímo na tomto místě. Ani si nepamatoval, že by byl hrad tak… vysoký. Když natáhl krk, aby se na něj podíval, všiml si, že nedohlédne na vršek – jako by sahal daleko nad modré nebe.

Shlédl dolů na trávu a představil si, že je zářivě růžová, spíše než zářivě zelená. Okamžitě nastala obrovská změna a všude spatřil škaredě zabarvené trsy trávy. Ušklíbl se při pomyšlení, jak moc by se to pravděpodobně líbilo Pansy.

Ten koncept uvědomělého snění se mu začínal líbit, ale neměl čas si jen tak hrát. Byl zde z určitého důvodu a ten důvod byla ona.

Neměl tušení, kde by ji měl hledat. Ale dříve, než si začal uvědomovat, jak těžké by to mohlo být, všiml si, že se před ním začala tvořit kamenná stezka. Začínala přímo pod jeho chodidlem a naváděla ho pár kroků kupředu … a pak se zastavila.

Zvědavě vykročil vpřed. Když to udělal, kamenná stezka se prodloužila o dalších pár metrů před ním. Zajímavé, pomyslel si. Zdálo se, že se stezka pohybuje s ním, jako by ho vedla. Ale kam ho vedla? Když se podíval přímo před sebe, neviděl nic jiného, než hustý les – možná zakázaný les, který se v reálném světě nerozkládal tak blízko hradu. Pokrčil rameny a znovu popošel vpřed. Kamenná stezka se před ním začala znovu tvořit – tentokrát mnohem rychleji – a vedla ho přímo do lesa.

V lese hned zaregistroval, že tu nikde nejsou žádná zvířata – žádné otravné veverky, žádní ptáci – žádný šelest stromů, který by indikoval, že je v okolí jakákoli živá bytost. Udivilo ho, že mu zakázaný les připadal mnohem tajuplnější, když byl prázdný a tichý.

Kamenná stezka nyní sahala daleko před něj, takže neviděl, kam ho přesně vede. Ačkoli to vypadalo, že se les rozprostírá na několik kilometrů kolem něj, on jako by každých pár metrů míjel stále stejný malý úsek stromů. Předpokládal, že les mu ukazuje ve smyčce jen to, co z něj viděl ve skutečnosti.

No, vypadá to, že tohle mě nikam nedovede, pomyslel si a sešel z cesty.

Celý les kolem něj okamžitě zmizel a nyní stál vedle vrby mlátičky. Měl by se začít okamžitě bát o svůj život, protože strom měl tendence být občas nebezpečný. Ale věděl, že to tady řídí on. Nic se mu nestane, pokud to sám nedovolí. Jen doufal, že lektvar jasného spánku má stejně dlouhý účinek, jako doušek živé smrti.

Okamžitě ji začal hledat – ale nemusel hledat příliš dlouho. Našel ji kousek od stromu na břehu jezera. Měla paže překřížené na prsou, jako by jí byla zima a snažila se zahřát. Zpozoroval, že bylo docela chladno, přesto, že na ně svítilo slunce.

Byla oblečená v mudlovském oblečení a on si říkal, jestli za tím je nějaký podstatný důvod. Její sen se přeci jen odehrával v Bradavicích – předpokládal by, že bude oblečená ve školní uniformě.

Ale pak si uvědomil, že měla na sobě to stejné oblečení, které měla na sobě ten den, kdy byla napadena, takže to možná nemělo vůbec žádný význam.

Stál tam tak dlouho, až mu to připadalo jako věčnost, jen se na ni díval, ale ona ani jednou nepohlédla jeho směrem. Prostě jen prázdně zírala na vodu se zasmušilým výrazem v tváři. Vypadala tak malá a zranitelná, jak tu sama stála, a skoro mu to lámalo srdce. Strávila tu takhle poslední dva měsíce?

Nemohl si dovolit vyplýtvat více času. Pomalu přešel k ní. Zaregistroval, že kolem nich nejsou vůbec žádné zvuky – ani zvuk ptáků v dálce, ani prasknutí větvičky, když na ni šlápl. Přemýšlel, proč je kolem takové ticho, a obával se, že když se na ni pokusí promluvit, žádný zvuk z něj nevyjde. Tak, jako se to často stává ve snech – člověk není schopen promluvit, když je to nejvíc potřeba.

„Grangerová?“ řekl, když se k ní přiblížil. Potěšilo ho, že svůj hlas uslyšel zřetelně; vlastně to bylo zarážející, uslyšet zvuk v jinak tichém světě.

Doufal, že ji nevyděsil, když tak najednou promluvil. Ale ona při zaslechnutí jeho hlasu nenadskočila leknutím. Místo toho pomalu otočila hlavu stranou a vyjeveně se na něj podívala.

„Malfoyi?“ Její hnědé oči se při pohledu na něj rozšířily. „Ty… ty jsi přišel za mnou?“

Přikývl. „Ano.“

Zamračila se a pohledem přelétla zpátky k jezeru. „Proč? Myslela jsem, že jsi chtěl, abych odešla.“

Dech se mu zasekl v hrdle. „Grangerová, nikdy jsem nechtěl, abys odešla. Jen jsem… nevěděl, co se tu děje. Ale teď to vím. Proto jsem tady.“

Lehce se zatřásla. Rychle si sundal hábit a přehodil jí ho přes ramena.

„Děkuji,“ řekla slušně. Podívala se na zem. „Nemyslela jsem si, že tě znovu uvidím.“

„Mrzí mě, že jsem tě poslal pryč. Myslel jsem, že to chci, ale není to tak.“

Tvář jí ozdobil poloúsměv, když se k němu obrátila. „Je ti odpuštěno. Ale jak jsi mě našel? Jak ses sem dostal?“

Vrátil jí úsměv. „Kouzlo lektvarů na spaní.“

Zamračila se. „Takže jsi opravdu tady? Nepředstavuju si tě jenom?“

„Jsem opravdu tady.“

„Tak… čí je to potom sen? Můj? Nebo tvůj?“

„Myslím si, že je to náš sen, Grangerová.“

„To zní trochu divně.“

„To docela jo.“ Obrátil svou tvář k jezeru. „Ale nebudeme ho sdílet dlouho. Brzy se probudíme.“

Tváří jí najednou probleskl vážný výraz. „Ne. Ty se vzbudíš, ale já ne.“

„Ne, my oba se probudíme,“ opravil ji.

Obrátila se na podpatku a vykročila směrem od něj. „Nemůžu se vzbudit – nevidíš to?“

„Můžeš a vzbudíš.“

„Ale já nevím jak!“ vykřikla a otočila se tváří k němu.

„No, radši bys na to měla přijít,“ řekl, „protože čím delší dobu se neprobouzíš… tím spíš se neprobudíš nikdy.“

„Možná to tak má být,“ podotkla smutně. „Možná mám zůstat tady, dokud… dokud neumřu.“

Rozzuřeně k ní přistoupil, chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Tohle neříkej,“ zasyčel. „Nenechám tě umřít, ani tě nenechám vzdát se snahy dostat se odsud, rozumíš?“

Přimhouřila oči. „Proč jsi vůbec tady? Proč jsi zašel tak daleko, abys mi pomohl?“

Uvolnil sevření jejích ramen a o krok ustoupil. Povzdechl si. „V tom mém posledním snu, ve kterém jsi byla, jsi říkala... říkala jsi, že mě potřebuješ. Ale mýlíš se, Grangerová. To já potřebuju tebe. Poslední dva měsíce pro mě byly peklo. Myslím, že ani netušíš, jak těžké pro mě bylo žít dál svůj život v domnění, že jsi mrtvá... v domnění, že už tě nikdy neuvidím. Protože, víš, před tvou smrtí ses pro mě stala tou nejdůležitější věcí v životě. Až tvoje smrt mě donutila si to opravdu uvědomit, a jakmile to uvědomění přišlo – část mě zemřela s tebou. Ale pak, právě dnes, jsem se dozvěděl, že přeci jen nejsi mrtvá. Jsi naživu. Máš vůbec ponětí, jakou radost z toho mám, Grangerová?“

Chvíli na něj zírala v úžasu, zjevně zaskočená jeho slovy. Ale rychle se přes to přenesla a řekla, „Něco ti chci ukázat.“

Chytila ho za ruku a vedla ho k vrbě mlátičce. Nejdřív se zarazil, protože se mu úplně nechtělo se k tomu stromu znovu přibližovat. Ale ona byla tak vytrvalá, že jí dovolil, aby ho vedla dál.

Když došli ke stromu, všiml si otvoru u jeho kořenů. „To vede do chroptící chýše,“ řekl. „Proč jsme-“

Nevšímala si ho, když ho táhla do temného tunelu pod stromem. Cítil se nesvůj z náhlé tmy, která ho obklopovala, ale vzhledem k tomu, že ho stále pevně držela, neměl jinou možnost, než pokračovat dál. Kromě toho věřil, že ví, co dělá.

Z dálky slyšel tichý zvuk symfonické hudby. Byl to příjemný zvuk, který ho okamžitě zbavil veškerého neklidu, který cítil – stejně jako kousek světla, ke kterému se rychle blížili.

„Jsme tady,“ řekla, když došli na druhý konec tunelu a provedla ho výlezem ven.

Najednou se ocitli ve velké síni – nebo spíše ve velké síni, která byla vyzdobena na…

„Vánoční ples?“ zeptal se.

Přikývla.

Místnost byla plná lidí – samí bradavičtí studenti. Rozhlédl se kolem a zpozoroval Crabbea a Goyla, Blaise a Pansy, Harryho a Ginny. Všichni stáli kolem a byli oblečeni do svých nejlepších šatů. Vypadalo to přesně jako na vánočním plese, který měli loni před Vánoci. Vlastně si byl jistý, že je to ten samý ples, jakmile profesorka McGonagallová oznámila, že první tanec si spolu zatančí primus s primuskou.

Poklesla mu čelist. „Grangerová, to jsme my dva.“

Usmála se. „Já vím.“

Sledoval sám sebe a Hermionu, jak přešli do středu místnosti, aby si spolu zatančili. Vzpomínal si na ten večer, jako by to bylo včera. „Tohle je náš vánoční ples.“

„Jo.“

Sledoval své druhé já, jak bere dívku do náruče a začíná tančit. Všiml si jejich spokojeného výrazu. Všiml si, jak se k sobě naklánějí. Tehdy netušil, jak jejich tanec vypadal pro ostatní, ale teď už to věděl. A bylo mu jasné, jak se Blaise dozvěděl o jeho citech k ní. Měl je vepsané ve tváři.

„Občas sem chodím,“ řekla, zatímco je sledovala. „Mohla bych tu sedět hodiny a sledovat to pořád dokola. Byla jsem ten večer opravdu šťastná, víš to?“

Skoro poukázal na to, že to bylo proto, že ten večer políbila Pottera, ale neudělal to. Nechtěl kazit atmosféru. Nechtěl jí smazat ten úsměv z tváře.

„Grangerová, jen si pomysli, že všechny chvíle, jako je tahle, tě právě teď míjejí. Proč bys prožívala pořád ty staré, když můžeš prožít tolik nových?“

Zavrtěla hlavou a otočila se k němu. Její úsměv zmizel. „To není moje volba.“

„To je tvoje volba. Jen to potřebuješ přijmout a něco s tím udělat.“

„Ale já nevím, co mám udělat,“ vzlykla. „Pořád jsem tady bloudila a snažila se vymyslet, jak bych se odsud mohla dostat, ale dokud ses neobjevil ty, nebyla jsem si jistá ani tím, že se mi to jen zdá. Myslela jsem si, že jsem snad mrtvá a že tohle je něco na způsob posmrtného života. Nebyla jsem si ani jistá, že pokaždé, když jsem tě navštívila, jsi to byl opravdu ty. Jen jsem v to doufala. Když jsem zjistila, že za tebou můžu přijít ve snu, byla jsem... nadšená. Nemusela jsem být pořád sama – měla jsem tebe a mohla jsem za tebou každou noc přijít.“

Odvrátil od ní pohled. „Ale pokaždé, když jsi za mnou přišla, jsi umřela.“

Pokrčila rameny. „To nebyla jen část tvého snu. I potom, co jsem tě přestala v noci navštěvovat, jsem pořád umírala. Pokaždé jinak,“ povzdechla si. „Jenže bez tvojí přítomnosti jsem umírala sama.“

Svaly na čelisti se mu napjaly. Kdyby to jen věděl... nikdy by jí neřekl, aby odešla...

„Spolu s lektvarem na spaní jsem si vzal i lektvar na jasný spánek, víš?“ řekl náhle, protože chtěl rychle změnit téma.

Naklonila hlavu a zvědavě se na něj podívala.

„Řídím všechno, co se tu stane. Můžu cokoli změnit.“

„Opravdu?“ zeptala se. Přehlédla se zamyšleným výrazem velkou síň a pak poznamenala, „Takže by ses mohl zbavit těch lidí dole?“

„Jakých lidí?“ zeptal se s úsměvem.

Pokynula směrem do velké síně. „Těchto li-“ Odmlčela se a zazubila. Všichni už byli pryč. „To je působivé.“

„Skoro jako kouzlo,“ mrkl na ni.

„Dobře,“ řekla a přešla na taneční parket. „A teď nás můžeš přimět k tanci?“

„Na to ten lektvar nepotřebuju,“ odpověděl, „ale tvůj požadavek odmítnu.“

Zamračila se. „Proč?“

„Protože už nemáme moc času, a taky proto, že bych si radši náš další tanec nechal na dobu, kdy budeme oba vzhůru.“

„Ale Malfoyi-“

„Žádné ale,“ řekl a položil jí ukazováček na rty, aby ji umlčel. „Teď jsem na řadě já. Chci ti něco ukázat.“

Vzal ji za ruku a vedl ji přes velkou síň. Ale místo toho, aby šli chodbou, okamžitě se ocitli pod točitým schodištěm.

„Astronomická věž?“ zeptala se tázavě.

Jen přikývl a vedl je do schodů.

Nebyl si jistý, jak dlouho spal, ale bál se, že se Brumbál každou chvíli objeví a probudí ho. Nemohl to riskovat, takže se bude muset pokusit co nejrychleji ji probudit. Nápad, který měl v hlavě, byl šílený – velmi šílený – ale možná by mohl fungovat. A v tuto chvíli to bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Schodiště mělo stejný problém jako les – zdálo se, že je nekonečné. Zklamaně si povzdechl, otočil se ke zdi vedle sebe a představil si dveře. Když se objevily, stiskl kliku a otevřel je. Před nimi se objevil vnitřek Astronomické věže.

Místnost byla temná. Pustila jeho ruku a přešla kolem něj k oknu.

„Je noc,“ poznamenala. „Ale před chvílí byl ještě den.“

Přikývl. „Máš pravdu. No, částečně máš pravdu. Je spíš nad ránem. Myslel jsem si, že bychom spolu mohli sledovat východ slunce.“

Na tváři se jí objevil široký úsměv. „To by se mi moc líbilo.“

Připojil se k ní a přehodil jí ruku kolem ramen. „Probudím tě, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám.“

Zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá, že to dokážeš, ale můžu ti upřímně říct, že si toho cením.“

Zíral z okna a přál si, aby vyšlo slunce. Všechno, co se však stalo, bylo, že svět trochu zesvětlal a pak znovu zčernal.

Zaúpěl. „No, Grangerová… Myslím, že účinek lektvaru jasného spánku vyprchává.“

Zatvářila se smutně. „Co to znamená?“

„Znamená to, že velmi brzy přestanu mít kontrolu nad vším, co v tomhle snu dělám, a nebudu ti už moct pomoct.“ Natáhl se a otevřel okno. „Musíme jednat rychle.“

„Jednat rychle?“ řekla. „Ale vždyť ještě ani nevíme, jak mě vzbudit!“

„Vlastně, Grangerová, mám nápad. A nebude se ti líbit, ale budeš mi muset věřit.“ Odmlčel se a pohlédl jí přímo do očí. „Věříš mi?“

Přikývla, ale pořád vypadala znepokojeně. Nemohl jí to vyčítat. I on měl obavy.

Rychle se vytáhl na parapet.

„Co to děláš?“ vykřikla.

Natáhl k ní paži. „Vezmi mě za ruku. Pomůžu ti nahoru.“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Ne, tam nepolezu. Slez dolů! Spadneš!“

„Přesně to chci udělat, Grangerová.“

Z obličeje jí zmizela všechna barva. „Co?“

„Prostě sem vylez,“ trval na svém. „Můžeš mi věřit, dobře? Všechno bude fajn, ale tohle musíme udělat – teď.“

Zírala na něj divokýma očima a hledala v jeho tváři jakoukoli známku toho, že si dělá legraci. Ale on nemohl být víc vážný.

„Grangerová, prosím.“

Zavřela pevně oči, chytla ho za ruku a on ji okamžitě vytáhl na římsu vedle sebe.

Podívala se na zem daleko, daleko pod sebou a zalapala po dechu. Rychle se k ní natáhl a pevně ji objal.

„Nedívej se dolů,“ upozornil ji. „Prostě předstírej, že zem je jen metr pod námi.“

Zavrtěla hlavou, zanaříkala a pevně se k němu přitiskla. Teď si vzpomněl, jak nesnášela výšky – nejspíš to byl hlavní důvod, proč nehrála famfrpál spolu se svými kamarády. V tu chvíli mu jí bylo líto, a ještě horší bylo, že příčinou její nepohody byl on. Ale musel to udělat. Byla to jeho poslední šance.

„Když jsem vyrůstal, otec najal jednu ženu, aby se o mě starala, když byli s matkou pryč,“ vysvětloval a pevně ji k sobě přitiskl. „Byla opravdu zaujatá tématem snů – vždycky mě žádala, abych jí vyprávěl ty své, aby je mohla analyzovat. Hrozně mě tím rozčilovala a já si nejčastěji vymýšlel nějakou strašnou noční můru, o které jsem jí vyprávěl. Většinou byla tak rozrušená, že ji potom zapomněla analyzovat.“

Mírně se usmál, když se zachichotala. „Ale vzpomínám si, že jednou mluvila o významu nějakých snů nebo co – já jsem ji moc neposlouchal. Tedy až do chvíle, kdy mi řekla, že kdybych ve snu padal, probudil bych se dřív, než bych vůbec dopadl na zem – že ten šok spolu s touhou nespadnout by způsobily, že by se moje tělo probudilo. Nikdy jsem ale nepřišel na to, jestli měla pravdu, protože si nevzpomínám, že bych někdy ve snu padal.“

„Proč mi to říkáš?“ zeptala se. Začala se znovu třást, ale tentokrát si byl jistý, že kvůli zimě to nebylo. „Nechceš mi tím naznačit, že ty a já – že máme-“

„Skočíme, Grangerová.“

„Ne,“ řekla tvrdohlavě. „Ne, ne, ne a ne. Z téhle římsy neudělám ani krok.“

Povzdechl si. Věděl, že to nebude snadné. „Grangerová, vzpomínám si, že jsi mi na začátku roku řekla, že by ses raději vrhla z astronomické věže, než aby ses bavila s mými přáteli. Takže... předstírej, že jsou teď všichni tady.“

Jeho pokus o vtip se nevydařil. Zavřela pevně oči a neoblomně zavrtěla hlavou. „Ne, nemůžu to udělat. Nemůžu-“

„Můžeš a musíš.“ Natáhl se a znovu ji chytil za ruku. „Musíš vědět, že nedovolím, aby se ti něco stalo. Oba vykročíme ve stejnou dobu a já tě nepustím, dobře? Za pár vteřin se probudíme a můžeš mě nesnášet co hrdlo ráčí – ale je to šance, které chci využít. Prosím… pojďme to zkusit.“

Nervózně se kousala do rtu a mohl říct, že si v hlavě odškrtávala všechna pro i proti. Byla to rozumná dívka – možná příliš rozumná na to, aby skočila z vrcholu astronomické věže – ale nepochyboval o tom, že udělá správné rozhodnutí.

Přikývla. „Jdeme na to.“

Zazubil se. „Slibuju ti, že až to bude za námi, ukážu ti na tomhle místě opravdové svítání. Možná dokonce i západ slunce.“

„Budu tě držet za slovo,“ odpověděla nervózně.

Sevřel její ruku těsněji. „Až napočítám do tří: jedna… dvě…“

„… tři,“ zašeptala a společně vykročili z římsy.

Draco se s trhnutím probudil a otevřel oči.

Ihned si oddechnul, když zjistil, že leží na měkké matraci postele, a ne na tvrdém kameni. A když se jeho oči přizpůsobily tlumenému světlu, všiml si, že je zpátky v bezpečí komnaty nejvyšší potřeby a Hermiona stále leží vedle něho.

Hermiona.

Rychle se posadil a otočil hlavu k ní. Položil jednu dlaň vedle ní na postel, aby se o ni opřel, a jen mírně se naklonil a s očekáváním na ni hleděl.

„Grangerová?“ zašeptal.

Trpělivě čekal na její odpověď – na otevření jejích očí, na její úsměv – ale nic z toho se nestalo.

Nefungovalo to. Nevzbudila se.

Jeho srdce pokleslo a rozčileně si povzdechl. „Sakra, Grangerová, tohle mělo fungovat,“ zasyčel. Ale v jeho hlase nebylo žádné nepřátelství – pouze lítost.

Krátce zavřel oči a vydal jeden, osamělý vzlyk. Zkusil to. Zkusil to a selhal. Měl vědět, že jí nebude moci pomoct. Měl vědět, že s tím nemohl nic udělat.

Z dálky zaslechl zvuk otevírajících se dveří a věděl, že se vrátil Brumbál. Stačilo, aby pohlédl na Brumbála, a starý muž věděl; Dracovi se neúspěch vepsal do tváře.

Ředitel se na něj soucitně podíval, ale neřekl ani slovo. Raději jen stál u dveří a díval se na své nohy.

„Omlouvám se, Grangerová,“ zašeptal Draco. Shlédl na její ruku, kterou držel a slabě ji stiskl.

„Omlouvám se.“ A s tím se začal zvedat. Chtěl pustit její dlaň, ale najednou ucítil stisk – který mu zabraňoval se odtáhnout.

A dech se mu zadrhl v hrdle.

„Za co se omlouváš?“

Ten hlas byl stěží šepot, ale byl nezaměnitelný – stejně jako sevření na jeho ruce.

Zasmál se. Neměl to v úmyslu, ale zasmál se. Byla to jeho automatická reakce a on prostě popustil uzdu. Brumbál mezitím vzhlédl těma svýma jiskřícíma očima a jeho vlastní rysy zdobil pobavený výraz.

Draco se pomalu otočil. Z toho, co uviděl, mu srdce prakticky vyskočilo z hrudi.

Hermiona byla nyní velmi vzhůru, mrkala na něj doširoka otevřenýma očima s výrazem naprostého zmatku.

„Co je tu tak legračního?“ zeptala se ho slabě.

Draco se zhroutil na postel vedle ní a znovu se rozesmál – smíchem šílence... nebo člověka, který právě dostal všechno, co kdy chtěl. Byla naživu. Byla vzhůru. A už se na něj dívala tím otráveným pohledem, o kterém ještě před chvilkou netušil, jak moc mu chyběl.

„Nic, Grangerová,“ odpověděl. S úlevou si oddechl – byl to první nádech po několika měsících, při kterém ho nebolely plíce. Bylo to, jako by z jeho hrudi náhle spadla tíha a on se konečně mohl znovu nadechnout. „Vůbec nic.“