Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 26 –Nadšení

„To je vážně zázrak.“

Draco se domýšlivě pousmál. Už zhruba půl hodiny seděl na židli na druhé straně místnosti a sledoval, jak madam Pomfreyová pečuje o Hermionu. Kontrolovala její srdce, reflexy, oči, uši, nos a krk – všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Sestra dokonce provedla test „Řekni, kolik ukazuji prstů“, který Hermiona zvládla na výbornou.

Jinými slovy: zdála se být úplně zdravá.

Usmála se na madam Pomfreyovou. „To opravdu je,“ řekla. „Někdo na mě asi dohlíží.“

Při těch slovech pohlédla na Draca.

Ale zdravotnice si toho ani nevšimla. „Strážný anděl,“ odtušila a rozzářila se.

„Ano. Něco takového,“ odpověděla Hermiona.

Madam Pomfreyová se obrátila k Brumbálovi. „No, všechno se zdá v pořádku. Řekla bych, že je tak zdravá jako předtím, než… no… však víš.“

„Skvělé!“ vykřikla Hermiona. „Takže můžu odejít?“

Madam Pomfreyová si vyměnila pohled s Brumbálem, který k nim přistoupil a řekl: „Obávám se, že ne. Rád bych, abyste tu zůstala aspoň přes noc. Upozornil jsem vaše rodiče, že jste vzhůru a zařídil jsem vše potřebné k tomu, aby vás mohli navštívit. Měli by tu být do hodiny. Mezitím byste tu měla zůstat a odpočinout si.“

Draco si odfrkl. „Profesore, vždyť teď odpočívala dva měsíce.“

Hermiona souhlasně přikývla. „Má pravdu. Vůbec nejsem unavená.“

„Chápu, že chcete vidět své přátele co nejdříve, ale je pozdě večer a oni teď určitě spí. Můžete počkat do zítřka. Nemyslím si, že by po dvou měsících pár hodin dělalo příliš velký rozdíl.“ Když to říkal, usmál se na ni a mrkl na znamení, že si ji pouze dobírá. Ale Draco si pomyslel, že na tom něco bude.

Zřejmě si to myslela i Hermiona. S poraženeckým povzdechem podotkla: „Asi máte pravdu.“

„Hodné děvče,“ přikývla madam Pomfreyová. Otočila se k Brumbálovi a řekla: „Myslím si, že i já bych se šla trochu prospat, jestli to nebude vadit.“

„Samozřejmě že ne, Poppy,“ odvětil Brumbál. „Určitě běž. Děkuji, že jsi přišla.“

„Nemáš vůbec zač,“ řekla. S uslzeným úsměvem pohlédla na Hermionu. „Jsem tak ráda, že jste v pořádku, slečno Grangerová. Na tento den jsme čekali tak dlouho.“

„Děkuji,“ řekla Hermiona s úsměvem.

„Také už půjdu,“ řekl Brumbál a podíval se na Draca. „Pane Malfoyi, měli bychom nechat slečnu Grangerovou o samotě.“

Draco otevřel ústa k protestu, ale Hermiona ho předběhla.

„Ne!“ vykřikla. Začervenala se, když si uvědomila, že zvedla hlas a odkašlala si. „Může Malfoy zůstat? Samozřejmě jen jestli chce.“

Všechny oči byly nyní na Dracovi. Ovšemže chtěl zůstat. Nemusela se ani ptát.

Brumbál lehce přikývl. „Předpokládám, že bude chtít-“

„Bude chtít,“ přerušil ho Draco a opřel se.

„Dobrá tedy,“ řekl ředitel. Usmál se na Hermionu a obrátil se k madam Pomfreyové. „Půjdeme?“

Draco sledoval, jak stařík odvádí sestru z místnosti a když byli pryč, dlouze vydechl.

„Myslel jsem, že nikdy neodejdou,“ zamumlal.

Hermiona se zachichotala. „Díky, že jsi zůstal. Ale nechci, abys měl pocit, že musíš.“

„Nebuď hloupá, Grangerová. Právě jsem si dal tu práci, abych tě zachránil ze snového světa. Zůstanu tu aspoň tak dlouho, abys mi mohla poděkovat.“

Zazubila se. „Poděkovala bych ti, ale… no, mám spíš pocit, že bych tě teď měla nesnášet.“

Drze se usmál. Řekl jí, že ho může nesnášet, aby ji přinutil skočit z astronomické věže. „Co všechno si pamatuješ? Z těch snů?“

„Moc ne,“ připustila. Její úsměv trochu povadl a stočila pohled do klína. „Naneštěstí jsem si sny nikdy moc nepamatovala. I když si vzpomínám, že jsi v nich byl docela často.“

Přikývl. Usoudil, že je možné, že si nebude moc pamatovat, o čem ty dva měsíce snila a vlastně byl kvůli tomu rád. Minimálně za to, že si nevzpomínala na to, že byla každou noc zavražděna.

„Jak dlouho jsem tu vlastně takhle ležela?“ zeptala se.

Odkašlal si. Na chvíli předstíral zamyšlení, jako by se snažil v duchu počítat. Ale věděl přesně, jak dlouho – počítal každičký den.

„Dva měsíce a deset dní,“ odpověděl.

Hermiona zasténala. „Zameškala jsem tolik učiva?“

Draco se zachechtal. Samozřejmě, že myslela jako první na školu. „Jsem si jistý, že pro tebe nebude problém to dohnat, Grangerová. Ačkoli možná budeš mít problém s děláním Veritaséra na hodinu lektvarů, protože na něm pracuješ sama.“

Zalapala po dechu. „Snape vás nechal dělat Veritasérum?“

„Nechal,“ přikývl. „A neuhádneš, s kým mě dal do dvojice – s Potterem.“

„Děláš si legraci!“ zvolala. Trochu se zahihňala, ale rychle se zastavila. Znovu sklopila pohled a zeptala se: „Jak se Harry má?“

Ta otázka by mu neměla vadit. Jistěže se bude zajímat, jak se mají její přátelé. Co na tom, že se jako první zeptala na Pottera? Byl to její nejlepší kamarád. Dávalo to dokonalý smysl.

Přesto ho to trápilo.

„Má se fajn,“ odpověděl krátce.

Vypadalo to, že si jeho mrzutosti nevšimla. Jen přikývla a ptala se dál: „A co ostatní?“

„Všichni jsou v pohodě, Grangerová. Samozřejmě – tak v pohodě, jak jen to jde, vzhledem k tomu, že je jejich kamarádka mrtvá.“

Přitakala; na rtech jí zahrál úsměv. „Nemůžu se dočkat, až uvidím jejich obličeje, když mě poprvé spatří.“

„Vlastně ti jejich reakci můžu popsat, protože už jsem toho byl jednou svědkem.“

Hermiona přimhouřila oči. „Opravdu? A jak je to možné?“

„No, viděl jsem, jak reagovali na tvou dvojnici,“ odpověděl.

Střelila po něm pohledem. „Promiň – reagovali na koho?“

Přemýšlel, jestli jí má o té druhé Hermioně říct hned, ale nakonec se rozhodl, že by to nemuselo vadit. „Je to dlouhý příběh,“ upozornil.

„To je v pořádku. Nemám teď nic tak úplně lepšího na práci,“ vtipkovala Hermiona.

Draco jí tedy všechno řekl. Vyprávěl jí, jak do jejich života vstoupila z jiné dimenze dívka, která se jí tolik podobala, a přesto byla tak odlišná. Vyprávěl jí, jak si ji Ginny, Ron a Luna oblíbili, zatímco Harry k ní byl nedůvěřivý. Vyprávěl jí, jak se Harry Potter v jejím světě změnil a jak ho zabila. Vyprávěl jí o tom, jak se s ní vrátil do jejího světa, aby se ujistil, že vše proběhlo v pořádku.

Neřekl jí ale o Blaisovi. Nebo o rozhovoru s druhým Dracem. Nebo o tom, že ta druhá Hermiona přečetla celý její deník.

Když dokončil své vyprávění, Hermiona měla na tváři výraz, který byl směsicí mezi šokem, údivem, zděšením a, samozřejmě, pochyb.

„To nemyslíš vážně,“ řekla.

Draco pokrčil rameny. „Jestli mi nevěříš, Brumbál ti to může potvrdit.“

Zírala na něj s doširoka otevřenýma očima. „Jiná já? Z jiné dimenze?“ na chvíli se odmlčela, jako by si to snažila představit. „Byla milejší než já? Hezčí?“ zalapala po dechu. „Byla chytřejší?“

Draco se zasmál. „No… ano, jiná ty. Ano, z jiné dimenze. Ne, nebyla milejší. Ne, nebyla hezčí. A abych odpověděl na tvou poslední otázku – řekněme jen, že v jejím světě není primuskou. Tou je Pansy.“

„Tak to ti odmítám uvěřit,“ zahihňala se. Pak si povzdechla. „Páni. Takže… to jsem toho docela dost promeškala, co?“

„To ano,“ řekl Draco.

„Přála bych si ji potkat,“ řekla tiše.

„Možná ji jednou poznáš.“ Sáhl do kapsy a vytáhl náhrdelník, který mu dala druhá Hermiona. „Tenhle přívěšek je spojnicí do jejího světa. Můžu se tam vrátit a navštívit ji kdykoli budu chtít. Možná, když ke mně budeš milá, zvážím, že bych tě vzal s sebou.“

Hermiona se s hraným odporem zašklebila. „Až tak moc se s ní seznámit nechci.“

Chytil se za srdce. „Teď jsi mě zranila, Grangerová.“

„O to jsem se snažila,“ škádlila ho a vyplázla na něj jazyk.

Až do tohoto momentu nerozuměl významu rčení, „nevíš, co máš, dokud to neztratíš“. V jeho případě by možná bylo lepší formulovat to jako: „nevíš, co máš, dokud to neztratíš a pak se ti to vrátí.“ Postrádal takovéto chvíle strávené s ní, a až teď si uvědomil, jak málo si jich vážil, dokud ji neztratil.

Místnost najednou zaplnilo trapné ticho. Přestože jí toho chtěl Draco tolik říct, zdálo se, že nemůže najít slova – pravděpodobně proto, že si myslel, že teď není ten správný čas. Byla přeci jen vzhůru teprve necelou hodinu a už tak ji úplně zahltil příběhem o jiné Hermioně – takže moc nechtěl komplikovat věci ještě víc tím, že by jí řekl, co k ní cítí.

„Děkuju ti,“ prolomila najednou ticho.

Vzhlédl k ní. „Za co?“

Dala oči v sloup. „Že jsi mě zachránil, ty pitomče.“

„Nemusíš mi děkovat, Grangerová,“ pokrčil rameny. „Vlastně jsem pro tvou záchranu neudělal nic zvláštního.“

„Ale udělal,“ oponovala. „Už jen to, že jsi to chtěl zkusit. Moc to pro mě znamená.“

„To nic nebylo. Vím, že ty bys pro mě udělala to samé.“

„Ano, udělala,“ řekla tiše a pohlédla stranou.

Dech se mu zasekl v hrdle. Ano, věděl, že Hermiona by pro něj udělala to samé. Udělala by to pro kohokoli, protože prostě byla taková. Ale něco v tónu jejího hlasu… nebo v tom, jak se trochu červenala, značilo, že by možná byla ochotnější to udělat pro něj než pro někoho jiného…

Asi v jejím chování četl příliš mnoho. Cítil však naléhavé nutkání jí říct všechno – všechno – co cítil… všechno, co cítil poslední dva měsíce. Najednou chtěl, aby přesně věděla, jak moc mu chyběla, jak moc mu na ní záleželo, jak moc… jak moc ji miloval.

Posbíral každý kousek kuráže, který v sobě měl, odkašlal si a řekl: „Poslyš, Grangerová, chtěl bych ti něco-“

Ale přerušil ho zvuk otevírajících se dveří.

Společně s Hermionou vzhlédli, aby se podívali, kdo je vyrušuje. Rozeznal první postavu, která prošla: Brumbál. Ale toho muže a ženu, kteří ho následovali, nikdy neviděl, ačkoli nebylo těžké uhodnout, kdo jsou. Zvláště když ta žena trochu připomínala Hermionu.

„Mami! Tati!“ vykřikla Hermiona. Okamžitě vyskočila z postele a přímo sebou hodila na své rodiče, kteří ji oba současně zachytili. Když se všichni společně objímali, Draco si povzdechl a vstal ze židle.

Zachráněn rodiči. Vlastně byl rád, že přišli zrovna teď. Kdo ví, kolik by jí toho jinak vyklopil? A kdo ví, jak by vůbec reagovala? Ujišťoval se, že by na to bylo tak či tak příliš brzy.

Bylo mu trapné sledovat Hermionino setkání s rodiči. Ti se nad ní rozplývali, objímali ji a drželi ji tak pevně, až se Draco divil, že ještě dokáže dýchat. Byl to hřejivý pohled, ale Draco si nemohl pomoct, aby ho to trochu nevyhodilo z konceptu. Nebyl zvyklý, aby rodiče projevovali svým dětem tolik lásky.

Nakonec se od sebe odtrhli a Hermiona se zeptala: „Jak jste se sem dostali tak rychle?“

„Domluvil jsem se s vašimi rodiči, že se s nimi setkám na nádraží,“ vysvětloval Brumbál. „Přemístil jsem se tam a zpět jsme se sem přenesli pomocí přenášedla.“

Hermioně se rozšířily oči. „Vy jste cestovali přenášedlem?“

„Ano,“ odpověděl pan Granger. „Asi proto mám pořád trochu závrať. Myslím, že bych si měl támhle sednout-“

Hermionin otec se vydal ke zdi a pak se zastavil, když spatřil stojícího Draca. „Ach,“ řekl. „Ahoj.“

Draco pokývl v odpověď, protože si nebyl úplně jistý, jak mluvit s rodiči Hermiony Grangerové. Styděl se to přiznat, ale cítil se jimi trochu zastrašený.

Paní Grangerová se na Draca podívala a věnovala mu milý úsměv. „Ty musíš být Draco Malfoy.“

„Ano, madam,“ řekl Draco.

Sledoval, jak k němu ta žena jde, očekával, že zastaví pár kroků před ním. Ale místo toho, k jeho úplnému překvapení, přešla přímo k němu a lehce ho objala.

„Má dcera mi o tobě tolik vyprávěla.“

Draco v jejím náručí ztuhl a přes její rameno pohlédl na Hermionu. „Ehm… Všechno, co vám o mně řekla, je lež.“

Hermiona se na něj zamračila a protočila oči.

„Klid,“ řekla paní Grangerová a propustila Draca ze svého objetí. „Vylíčila mi tě v zářivých barvách.“

„To není pravda, matko,“ protestovala Hermiona.

Draco se samolibě usmál. „A co přesně vám o mně vyprávěla?“

Paní Grangerová otevřela ústa k odpovědi, ale Hermiona ji rychle popadla za paži a řekla, „Řekla jsem jí spoustu věcí – a jedna z nich byla, že jsi arogantní blbec.“

„To mi nezní moc zářivě, myslím si, že lžeš, Grangerová.“

„A já si myslím, že jsi-“

„Děti! To by stačilo,“ přerušila je s chichotem paní Grangerová.

Pan Granger, který je sledoval s lehce pobaveným výrazem ve tváři, přešel k Dracovi s nataženou paží.

„Jsem Hermionin otec,“ řekl muž. „A tohle,“ ukázal na paní Grangerovou, „je samozřejmě Hermionina matka.“

„Těší mě, že vás oba poznávám,“ zamumlal Draco a potřásl mu rukou.

„Profesor Brumbál nás informoval, že to ty jsi probudil naši dceru. Je to pravda?“

Draco přikývl. „Ano, pane.“

„Děkuji ti,“ řekl pan Granger vážně. A k Dracovu překvapení si ho i on přivinul do náruče.

Hermiona se na ně usmála. Když se její pohled setkal s Dracovým, soucitně se na něj podívala, jako by se mu chtěla tiše omluvit za to, že ho její rodiče tak mačkají.

Ale v hloubi duše to Dracovi nevadilo. Ne, že by to někdy někomu přiznal.

„Takže,“ řekl, když se od něj pan Granger odtáhl. „Myslím, že… bych měl už jít… teď hned.“ Obrátil se k Hermioně. „Asi se uvidíme později.“

Hermiona pokrčila rameny. „Když myslíš,“ řekla chladně. Nedokázala však udržet lhostejnou fasádu déle než několik vteřin; právě když se otočil k odchodu, vrhla se mu i ona kolem krku a pevně ho objala.

„Děkuju ti,“ zašeptala. „Za všechno.“

Bylo zvláštní, že ho její objetí zaskočilo nejvíc. Ale rychle se vzpamatoval a objal ji tak pevně, jak jen to šlo, aniž by ji udusil.

„Rádo se stalo,“ zašeptal zpátky.

Ani jeden z nich se příliš nehnal do ukončování objetí. Draco si uvědomil, že v místnosti je ještě někdo další, až když uslyšel odkašlání. Rychle se od sebe odtáhli.

„Uvidíme se později,“ řekla Hermiona tiše.

Draco přikývl. Pak pohlédl na Grangerovy. „Rád jsem vás poznal.“

„Nápodobně, Draco,“ odpověděla paní Grangerová s hřejivým úsměvem.

„Měl byste si pravděpodobně odpočinout,“ navrhl mu Brumbál. „Jsem si jistý, že stále cítíte nějaké vedlejší účinky těch lektvarů. Nejlepší by bylo, kdybyste se z nich vyspal.“

Stařík měl pravdu. Draco se najednou cítil vyčerpaný a trochu komatózní.

„To je dobrý nápad,“ hlesl.

Otočil se k odchodu, ale Brumbál ho zastavil. „Draco, nikomu o tom neříkejte.“

„Nemějte obavy. Nemám to ani komu říct,“ připomněl mu Draco. Mávl na Hermionu, která mu zamávala zpátky a pak odešel z komnaty nejvyšší potřeby.

Když se vracel do věže primusů, cítil ohromnou euforii. Všechno mu to připadalo tak neskutečné – dokonce ještě víc, než když tu byla druhá Hermiona. Jeho Hermiona Grangerová byla zpátky. Byla naživu. A v mnoha ohledech mohl Draco říct, že i on je teď naživu.

Když došel do věže, zazubil se na rytíře na portrétu, který se na něj zvědavě díval.

„Proč se tak usmíváš?“ zeptal se rytíř podezřívavě.

Draco neodpověděl. Pouze řekl heslo, „cukrkandl,“ a prošel skrz otvor za portrétem hned, jak se otevřely dveře.

Omámeně se vydal do své ložnice. Připadal si, jako by byl náměsíčný nebo kráčel ve vzduchu. Nebo obojí. Nedokázal to určit – byl příliš unavený, než aby mu cokoli dávalo smysl. Neobtěžoval se s převlékáním, dokonce si ani nezul boty. Okamžitě padl na postel a sotva jeho hlava dopadla na polštář, už spal.

Později si nemohl vzpomenout, jestli se mu vůbec něco zdálo. Mohl pouze poznamenat, že to byla první noc po více než dvou měsících, kdy se dobře vyspal.