Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola pátá – část 1/2

Harry šťouchl do postavy zachumlané pod zelenou přikrývkou.

„Snape. Snape, probuď se.“

Mladík se otočil a zamumlal cosi nesrozumitelného.

Harry cítil, jak se mu rty stáčejí do úsměvu. To bylo řečí, že mu ten spánek bude stačit, pomyslel si a znovu do druhého zmijozela strčil.

„Sna-pe!“

Žádná odpověď.

Dobře. Uvidíme, jestli zafunguje tohle, řekl si Harry. „SNAPE!“ štěkl tónem, který používal na zklidnění zuřivých bystrozorů.

Snape otevřel oči a zprudka se posadil. Mastné vlasy měl rozcuchané a neupravené a jeho oči působily ve slabé záři ohně v krbu divoce a mírně vyděšeně.

„Je ráno,“ vysvětlil Harry. „Nejdřív snídaně a pak máme věštění z čísel.“

Snape zabručel a padl zpátky na postel.

Harry vzdychl. „Sna-pe…“

Pár minut poté už byli ve Velké síni. Vypadá jako náměsíčný, pomyslel si Harry. Jak to, že takhle nikdy nevypadal, když se stal učitelem? Tajil, že si vaří lektvar na probuzení?

Posadili se na konec zmijozelského stolu a před Snapeovým talířem se objevil hrnek s kávou.

Aha. Harrymu připadalo, že to je jako sledovat nějaké složité přeměňování – zmijozel totiž vyprázdnil hrnek, zamrkal, nakrčil nos a rázem se z něj stal ten probuzený, vrčící a odsekávající Snape, kterého znal.

„Závislost na kofeinu?“ nadhodil Harry a nabodl klobásu na vidličku. Když se stal učitelem, nejspíš měl ve svých komnatách soukromý kávovar.

Zahleděl se na spolužáka, ale ten dlouhou dobu neodpověděl. „Možná,“ poznamenal nakonec opatrně a Harry si uvědomil, že Snape pravděpodobně ta tři nedbale pronesená slova celou dobu zkoumal, jestli v nich nenajde skrytý nepřátelský význam.

Je taky pokřivený a zlomený jako já, jen jinak, pomyslel si s klobásou na půl cesty k ústům, a to zjištění zasáhlo cosi v jeho nitru –

Světlo se zamihotalo, jak do Síně vlétly sovy, což přimělo Harryho vzhlédnout. Jeho poslední myšlenka zmizela jako oblázek hozený do hlubokého jezera. Sovy kroužily a vrhaly se dolů, mávaly malými i velkými křídly, proplétaly se nad hlavami studentů a zaměstnanců, některé houkaly, jiné letěly zcela mlčky –

Velkou síní se rozlehlo zalapání po dechu. Harry pootočil hlavu, aby zjistil důvod.

Do místnosti právě vplula soví letka. Čtyři sněhově bílí ptáci nesli podlouhlý lesklý balík a vedl je jestřáb s ebenově zbarveným peřím. Letka jednou zakroužila pod stropem, snesla se ke zmijozelskému stolu a upustila zásilku do klína Luciuse Malfoye. Všichni zmijozelové v jeho blízkosti se k němu v nedočkavém očekávání naklonili.

„To je Blesk 260, nejnovější model,“ vykřikl nadšeně Malfoy. „Existuje jen deset kusů a sedm jich patří Harpyjím.“

„Na tomhle koštěti určitě porazíš Pottera!“ zapištěla dívka, o které si Harry řekl, že se čímsi podobá Pansy Parkinsonové.

„Samozřejmě,“ ušklíbl se Malfoy a dovolil několika zmijozelským spolužákům, aby uctivě přejeli dlaní po lesklé násadě.

Vypadalo to, jako kdyby koště vibrovalo, připravené vystřelit a vzlétnout, a Harry při tom pohledu ucítil v srdci bodnutí. Už to bylo tak dlouho, co mohl volně poletovat vysoko nad zemí, daleko od starostí a strastí. Mlhavě si uvědomil, že famfrpál nehrál roky, už od… od svého šestého ročníku v Bradavicích. Zavřel oči, protože ho zaplavily vzpomínky a on se jimi brodil, aby zavřel stavidla –

Znovu oči otevřel, spořádaně zvedl toust a zakousl se do něj.

„Froste.“

S automatickým úsměvem se obrátil ke Snapeovi a v pichlavých černých očích nenašel žádný náznak znepokojení. „Co je?“

Snape taky pojídal klobásu. „Jen jsem přemýšlel – co kdybychom dnes po vyučování provedli v knihovně malý průzkum k našemu pololetnímu projektu? Jako poslední máme lektvary.“

„Jistě,“ odpověděl Harry, odhodil ubrousek a vstal. „Už jsem dojedl a máme ještě pět minut, aniž budeme riskovat, že dorazíme pozdě na věštění z čísel. Jdeš?“

Snape si nacpal do pusy poslední kousek klobásky a beze slova se zvedl ze židle. Harry ho následoval z Velké síně s očima upřenýma přímo před sebe, aby se nemusel dívat, jak se Malfoy rozplývá nad svým koštětem, nebo nezavadil o upřený pohled černovlasého prefekta.

Ale během chůze přece jen vzhlédl a – zcela náhodně – se setkal s pronikavým pohledem ředitele. Cítil, jak mu na tvář s nacvičenou lehkostí vklouzl úsměv jeho nebelvírské masky, a Brumbál mu úsměv opětoval. Počkal jen tak dlouho, aby načasování působilo přirozeně, a pak odvrátil zrak.

Když vyšel ze Síně, nechal úsměv sklouznout a rozpadnout se. Brumbálovy oči byly studené jako led.

Nemysli na to, řekl si a nasměroval oči na Snapeův vlající hábit. Nemysli vůbec na nic.

Nakrátko sklopil zrak a snažil se překonat náhlou, hořkou bolest. Spontánně se mu v mysli vynořila vzpomínka na Snapeovu blízkost včera v noci, tlumenou stíny a matným světlem, a hřejivými plameny zaháněla bolest, která ustupovala jako vlna a zanechávala zbytky mořské pěny tam, kde se předtím rozléval oceán…

„Hej, Froste!“

Harry trhl hlavou a rychle ukročil stranou. S hůlkou v ruce zmobilizoval smysly a zapátral v okolí po číhajících Smrtijedech, pavučinách nepřátelské magie nebo možná-

Ale jediný zdroj nebezpečí stál přímo před ním na druhém konci krátké chodby, a když kouzlo narazilo do zdi za ním a roztříštilo se v neškodné sprše fialových jisker, obrátil nezaujatě svůj pohled k Siriusovi Blackovi.

Snape vystoupil vpřed. „Blacku,“ zavrčel a pomalým, výhružným pohybem vytáhl hůlku.

„Ne, Snape,“ zasyčel Harry a automaticky nasadil velitelský tón. Snape se zastavil, jako kdyby narazil na nataženou strunu, a soustředěně se na něj zadíval.

„Varuju tě, Froste!“ křikl Black z druhého konce chodby. „Drž se od Evansové dál!“

Harry si založil ruce na hrudi. Vůbec si ho nevšímej, nařídil si a jeho mysl sama vztyčila obranný val. „Pojď, Snape,“ vyzval spolužáka klidně. „Přijdeme pozdě na věštění z čísel.“

„Slyšel jsi mě, Froste?“ zařval Black. „Nemysli si, že nevím, co děláš. Snažíš se Lily odtáhnout od Jamese. Nezblázní se do takového hnusného zmijozela, jako jsi ty! Drž ty svoje špinavé smrtijedské pracky od ní dál, jinak –“

Snape se otočil jako na obrtlíku, tasil hůlku a zkřivil tvář do divokého šklebu –

„SNAPE!“ houkl Harry, ale ten neposlouchal. Černé oči se leskly a magie se v jeho hůlce svíjela a prskala jako živá.

„Confuto¹⁾!“ zavrčel a výbuch rozzuřené magie vyrazil jako prásknutí biče.

Harry briskně a s lehkostí vypilovanou léty tréninku a zkušeností švihl hůlkou. Oblouk tvořený jeho magií se rozvinul jako síť a omotal se kolem střely Snapeova kouzla v momentě, kdy Black ještě zápolil se svou vlastní hůlkou.

Snape se otočil, ve tváři směs šoku a vzteku.

„Tvoje podezření je velmi zábavné, Blacku,“ podotkl Harry vyrovnaně a jeho hlas prořízl ticho jako diamant sklo. „Prosím, omluv nás.“

Na to se obrátil k odchodu, ale Snape zůstal stát na místě. Ne, nevrátíš se a nezačneš útočit na Blacka, řekl si v duchu Harry a zvedl ruku, aby uchopil Snapea za zápěstí, ale ten v poslední chvíli ucukl a vykročil po chodbě tak rázně, až za ním jeho roztřepený hábit divoce vlál. Harry ho chvíli pozoroval, a pak ho následoval s pocitem, že dnešek rozhodně nebude dobrý den…

***

„Ty jsi to prostě musel udělat, že jo?“ povzdechl si Harry, odložil tašku na čalouněné křeslo v knihovně a posadil se.

Snape mlčky vykročil k jedné ze skříní a začal prohlížet její police.

Harry zůstal sedět. Měl jsem tušit, že něco takového udělá, říkal si v duchu. Celý den zůstal Severus odměřený a tichý, což dalo slovu ‘trucovat’ nový rozměr. Harry to trpělivě snášel, ale na hodině přeměňování…

„Napadl jsi Blacka,“ zkusil to Harry znovu. „Bez vyprovokování. A kdyby to nebylo kvůli Lily, Potter a Black by tě prošpikovali kletbami a skončil bys na ošetřovně a navrch s trestem u Filche.“

Snape se vrátil ke stolu a upustil před Harryho těžkou knihu s ohlušujícím buch.

„Co se to tam děje?“ zaječela Madam Pinceová.

Harry rychle nasadil nevinný úsměv a zamumlal omluvu. Snape si založil ruce na hrudi a probodával pohledem pochodeň na druhé straně knihovny. Když Madam Pinceová poodešla stranou, otevřel knihu prudkým, naštvaným pohybem.

„Podívej se na informace ke Kyrusovým a Mengelovým výzkumům,“ zasyčel. „Já projdu ty Alucinorovy.“

S tím se posadil a začal listovat další knihou.

Harry si povzdechl. „Snape, já -“

„Sklapni, Froste,“ zavrčel zmijozel a stále zíral do knihy.

„Rozumím tomu, že – no, nenávidíš je, Pottera a Blacka, a to nepřátelství je vzájemné, ale –“

„Rozumíš?“ zopakoval Snape opovržlivě a hořce. „Myslím, že tomu nemůžeš rozumět, Froste. Nemáš tušení…“

Harry se v duchu vrátil k Dracu Malfoyovi a budoucímu Snapeovi a ke všem kousavým, nenávistným komentářům, které zakusil a – no, na které taky odpovídal. Byl mladý. Teď už tomu rozuměl. „Jak víš, že tomu nemůžu rozumět?“ zeptal se tiše. Kdybys jen tušil, že to budeš zrovna ty, kdo mi s tím pomůže…

Snape na okamžik poplašeně vzhlédl, ale chvíli poté mu tvář zahalilo podráždění. Vrátil se zpátky ke knize.

„Potter je nesnesitelný spratek, to uznávám,“ pokračoval Harry, „ale na souboj jsou potřeba dvě hůlky. Minimálně bys neměl začínat další hádky.“

Zmijozel se ušklíbl a zavrčel: „Ty by ses neměl spolčovat s tou – s Evansovou.“

Harry zamrkal, protože ho to úplně zaskočilo. „S Lily?“ zeptal se. „Co ta s tím má společného?“

Snape se ušklíbl ještě víc, ale otočil se zpět ke knize. „Čti, Froste,“ zamumlal po chvíli chladně.

Harry na něj ještě chvíli zíral, a pak mechanicky sklopil zrak ke stránkám. Co má Snape proti Lily? Zapátral v hlavě a vydoloval vzpomínku ze svého pátého ročníku na to, jak Snape reagoval na mudlorozenou, která se mu snažila pomoct…

Že by šlo o mudlovský původ? Ale Jonathan Frost je také mudlorozený, pomyslel si. Zamračil se a nenápadně si druhého zmijozela prohlížel.

Snape se mračil a intenzivně studoval knihu. Mastné vlasy mu splývaly po obou stranách obličeje a nos připomínal víc než kdy jindy obří zobák. Rty měl zkřivené do drsného úšklebku a v šeru knihovny to vypadalo, že má obličej plný vrásek, takže působil mnohem starší, než byl. Ze zákoutí Harryho mysli se vzápětí vynořila myšlenka, že by měl přestat takhle zírat, ale…

Snape náhle ustal ve čtení a vzhlédl. „Co je?“ dožadoval se s přimhouřením očí.

Harry udržel na tváři masku netečnosti a z pusy mu vyletěla první věc, která se mu mihla hlavou. „Co máš proti Lily?“

Zmijozel nebezpečně svraštil obočí. Jejda, pomyslel si Harry a v duchu si střelil pohlavek. Uf, tohle jsem neměl říkat. „Jestli jsi tak pitomý, že na to nedokážeš přijít sám, Froste, tak ti to neřeknu,“ zavrčel Snape a sekal slova, jako kdyby mluvil s hloupým děckem – nebo Nevillem Longbottomem, napadlo Harryho se závanem slabého déjà vu. „Co se v té knize píše o Mengelovi a Kyrusovi?“ dodal učitelským tónem a zarážející pocit déjà vu zesílil. Tohle je skrz na skrz profesor Snape.

„Snape, sotva jsem dočetl stránku,“ namítl Harry vyrovnaně. Ve skutečnosti stěží dočetl první větu.

Odpovědí mu bylo pozvednuté obočí, i když v černých očích se nebezpečně zablýsklo. „Můj ty merline,“ protáhl Snape, „ty sníš s otevřenýma očima o Evansové, že jo?“

Harry zamrkal. „Cože? Já –“ Ze všech závěrů došel zrovna k tomuhle! Jakž takž se zklidnil a stručně odpověděl: „Nebuď směšný, Snape. Jasně, že ne. To je absurdní.“

„Rozhodně jsi nemyslel na objevy Rosemary Paeanové nebo na tři fáze spánku,“ vyplivl Snape znechuceně.

„Tři fáze?“ zopakoval Harry. „Myslel jsem si, že jich má čtyři nebo pět.“

Snape mu věnoval mrzutý pohled. „Jsou tři, Froste.“

Harry se zamračil a vážně namítl: „Ale já jsem si jistý, že je jich pět. Plus ta – jak jen to bylo? – fáze s rychlým pohybem očí. Myslím, že pět jich bylo bez téhle, a… Co je?“

„O čem to mluvíš?“ dožadoval se vysvětlení druhý zmijozel.

„O fázích spánku,“ zopakoval Harry pomalu. „Četl jsem to v článku v lékařském časopise,“ dodal. Když lektvary na bezesný spánek nedokázaly Voldemorta zablokovat, rozhodl se podívat na pár mudlovských léků a přečetl si k tomuto tématu nějaké časopisy a články. Došel k závěru, že mudlovské medicínské časopisy se čtou ještě hůř než ten nejkomplikovanější, nejšroubovanější text o lektvarech. „Samozřejmě v mudlovském časopise.“

„V mudlovském časopise,“ zvolal Snape vítězoslavně a přes tvář mu přeběhl výraz znechucení. „Proč bys promerlina pátral v mudlovském časopise?“

„A co je na něm proboha špatného?“ kontroval Harry. „Mudlovská medicína a magické léčení spolu v mnohém souvisí. Vezmi si například léčbu rakoviny. Onemocní jí jen malé procento čarodějek a kouzelníků, takže pokrok v této oblasti je minimální, ale uplatnění mudlovských principů radioaktivní léčby na ukončení rychlého růstu buněk –“ Když si všiml výrazu naprostého zmatku na Snapeově tváři, zmlkl.

„O čem to mluvíš?“

Jejda, hrklo v Harrym, protože si uvědomil, že spojení mezi mudlovskou a kouzelnickou medicínou ještě nebylo navázané. Ve skutečnosti k jejich propojení došlo jen díky Hermioně. Zatraceně. „Ale i tak je v mudlovské medicíně spousta věcí, které bys neměl shazovat,“ řekl vyrovnaně, i když bojoval s rudnutím, které se mu šířilo po krku. Snapeův pohled vyjadřoval velký díl podezřívavosti. Harry cítil, jak mu srdce padá do kalhot – ten výraz byl až příliš známý.

„Froste, to nemůžeš myslet vážně,“ pronesl Snape velmi pomalu, opět jako kdyby oslovoval Nevilla Longbottoma. Harryho pocítil náznak rozhořčení. „Přiznat jakémukoliv mudlovskému blábolu nějaké zásluhy je naprosto absurdní.“

„Není, Snape,“ odpověděl Harry, kterého už to začínalo trochu štvát. „Mudlové dokázali bez daru magie fakt úžasné věci. Vezmi si například operaci – a bez kouzel. I lékouzelníci teď otvírají tělo, aby ho mohli operovat.“

„To je barbarské,“ vykřikl Snape se znechuceným výrazem.

„Ne, není, je to -“ namítl ostře, ale pak zmlkl, protože se k nim někdo přiblížil. Vzhlédl a Snape také.

Byla to Lily. V náručí držela hromadu knih a vypadala trochu vyplašeně. „Ee– ahoj, Jonathane,“ vyhrkla, přejela rychlým pohledem po Snapeovi a zastavila se u Harryho.

Snape se ušklíbl a zabořil nos do knihy, ale Harry zaznamenal, že se mu oči nepohybují po stránce jako při čtení. Místo toho byly přilepené k jedinému bodu.

„Ehm – ahoj, Lily,“ odpověděl Harry a pokusil se o úsměv.

„Zajímalo by mě, jestli bys měl zítra čas na projekt z formulí,“ zeptala se a přesunula si hromádku knih v náručí. Snape ztuhl na místě jako kus ledu. „Našla jsem v rukopisech Myrddina ab Morfryna²⁾ pár zajímavých rituálů, na které bychom se mohli podívat.“

„Jasně,“ kývl Harry. „Ehm, v kolik?“

„No, zítra máme formule poslední hodinu, tak jsem si myslela, že bychom mohli jít rovnou po vyučování.“

„To zní skvěle,“ souhlasil Harry a přidal další úsměv. „Díky, Lily.“

Dívka se taky usmála. „Není zač, Jonathane. Ať se ti daří s projektem do lektvarů.“ Na krátký okamžik se otočila ke Snapeovi s nevyzpytatelným výrazem, pak věnovala Harrymu poslední úsměv a odešla.

Zavládlo ticho, které jiskřilo jako vzduch před bouřkou. Harry se otočil, aby se podíval na druhého zmijozela, a téměř se bál, co uvidí. Ale Snape seděl nehybně jako socha, oči stále zabořené do stránky před sebou. Harry si v duchu povzdechl a následoval jeho příkladu.

Navzdory jeho pokusům o rozhovor setrval Snape v tomto rozpoložení po zbytek dne. Harry si nadával, že je tak špatný společník, ale vlastně si to nemohl vyčítat: obvykle se jiní lidé snažili přimět k řeči jeho.

Večeři snědli, aniž by si vyměnili jediné slovo.

Když Harry vešel do zmijozelské společenské místnosti, všiml si davu shromážděného před zdí vedle krbu. Severus střelil po spolužácích posměšným pohledem a vykročil směrem k ložnicím. Harry se vydal za ním, ale zaváhal, protože se v něm probudila zvědavost.

„Acies³⁾,“ zamumlal a vyskočil na jedno ze sedátek.

Slova byla napsaná zvláštním, trochu kudrlinkovým písmem. Zostřeným zrakem viděl každou zbloudilou kapičku inkoustu a nerovnoměrný tah brkem. Od zítřka, pátého září, budou na hřišti probíhat zkoušky do zmijozelského famfrpálového týmu.

Harry bezhůlkově zrušil kouzlo a slezl zase dolů. Famfrpál, vzdychl v duchu a bylo to jako myslet v poušti na vodu. Nakrátko zavřel oči a pokusil se nevzpomínat na volnost při letu a potěšení z větru čechrajícího mu vlasy.

Počítám, že tam bude Malfoy se svým novým koštětem, napadlo ho během cesty po slabě osvětlené chodbě do ložnice. Na okamžik musel sevřít ruce v pěst, tak moc se snažil na všechno zapomenout – na druhý ročník, kdy Draco Malfoy urazil Hermionu a Ron – Ron: ta vzpomínka pálila jako rozžhavené železo…

Rychle otevřel oči a vzápětí také dveře a vešel dovnitř pevnými, přesně odměřovanými kroky.

Musím přestat vzpomínat, pomyslel si. Proč? Proč všechny ty vzpomínky?

Rozhlédl se. Snape nebyl v dohledu. Je na záchodě, usoudil a s hlubokým povzdechem zabořil hlavu do dlaní. „Do háje,“ zamumlal.

Věděl, proč se mu ty vzpomínky vrací. Vlastně to bylo jednoduché. Protože teď a tady nebyla žádná válka. Sotva před pár dny (nebo dvacet let v budoucnosti) byl vržen do války, nelítostné, všepohlcující, naprosto beznadějné války. Když byl k smrti unavený, v hlavě mu bzučelo vyčerpáním a bolely ho všechny kosti, bylo snadné na nic nevzpomínat.

Samozřejmě, že to nebylo vždycky tak jednoduché. Existovaly noci s prostěradly nasáklými potem a s nekonečným házením a převracením, protože cítil příliš velkou únavu, aby usnul. A právě tehdy, když byl vyčerpaný a nezvládl to zastavit, jeho paměť povstala jako zlý duch a vydala se po zakázaných cestách, odemykala chvějící se dveře vzpomínek a –

Polkl a vzhlédl, protože se otevřely dveře. Vešel Snape. Když uviděl Harryho, tvář mu potemněla a jen se se svěšenou hlavou dovlekl k posteli.

Harry si povzdechl a lehl si. Snape, zamumlal v duchu. Stupidní sveřepý skeptický Snape.

Vstal a šel se nachystat na spaní, přičemž ignoroval pocit prázdnoty ve své hrudi. Když vstoupil pod sprchu, ze které stoupala pára, dokázal zapomenout. Soustředil se na dotek horké vody na kůži a vrátil se k oněm myšlenkám, až když s očistou skončil.

Zahleděl se na sebe do zrcadla. Zelené oči, černé vlasy, ani mladá, ani stará tvář. Vážná tvář bez úsměvu.

***

Probudil se s lapáním po dechu. Srdce mu tlouklo jako splašené a krev mu duněla v uších silou hromu. Propocené prostěradlo se mu omotalo kolem krku jako had škrtič a trvalo dlouho, než si uvědomil, že se opírá o ruce a kolena na chladné kamenné podlaze a že nehrozí žádné nebezpečí, že mu srdce a hlavu nedusí žádná nashromážděná nenávist.

Padl obličejem k zemi. Ruce a nohy měl náhle slabé a rozechvělé a celý se roztřásl kvůli studenému potu, který mu zmáčel tělo a kamennou podlahu pod ním.

Myšlenky se k němu vracely velmi, velmi pomalu. Opatrně zvedl hlavu a kalným pohledem putoval po obrazu tlumených uhlíků v krbu a stínech gobelínů na stěnách. Stále se třásl jako rosol a tlukot srdce i dýchání byly zrychlené, ale už si uvědomoval, kde je a proč je z něj žalostná, roztřesená troska na studené, ledové podlaze…

V tom to ucítil. Ruku. Na svých zádech. Nejistý… váhavý dotyk.

Pomalu se mu zavírala víčka, svět kolem ztmavl a Harry se v tu chvíli cítil v bezpečí, jako dítě v matčině náruči. Severus. Pro tuhle chvíli mohl zapomenout – zapomněl – že před pár hodinami se Snape choval jako mizera. Pro teď mohl jen cítit a cítil… něco jako klid. Nějaký druh úlevy, na který už dávno zapomněl. Byl…

Měkce, roztřeseně se nadechl. Ruka zůstala. Něco tam bylo, vznášelo se to na okraji jeho myšlenek, něco důležitého, něco… jako mraky rozhrnuté sluncem nebo planoucí obzor zvěstující úsvit, ale to – on –

Opřel se o podlahu a přesunul se do kleku. Ruka zmizela. Pocítil chlad. Vylezl zpátky na postel, rozmotal prostěradlo, uhladil přikrývku, a pak vzhlédl.

Snape tam stál, mezi jejich postelemi, jednu ruku na sloupku Harryho lůžka. Za zády měl krb a noční košile mu volně visela z hubených ramen. Bledá kůže vypadala v načervenalém světle zlatavě a tvář se ztrácela ve tmě kromě dvou záblesků v místech, kde se nacházely černé oči.

„Děkuju,“ hlesl Harry a byl rád, že se mu nezlomil hlas a ani se mu neroztřásl (tak moc).

„Není třeba děkovat,“ řekl Snape. Ruka opustila sloupek postele a mladík udělal krok ke svému lůžku. Poté se zastavil. Harry zůstal sedět. Měl neurčitý pocit, že čeká, že se něco stane.

Když se pak Snape pohnul, aby se vrátil do své postele, Harry vyhrkl: „Jak jsem skončil na zemi?“

„Když jsem do tebe šťouchl, aby ses probudil,“ vysvětlil Snape pomalu. „Ty… spadl jsi z postele.“

Harry přikývl.

Nastala pauza. Poté se Snape konečně vydal do postele, vklouzl mezi závěsy a zalezl pod přikrývku. Harry si uvědomil, že ho pozoruje, a automaticky otočil hlavu a zadíval se místo toho na baldachýn.

„Měli bychom udělat další výzkum k našemu pololetnímu projektu z lektvarů,“ poznamenal Snape po chvíli ticha.

„Ano,“ souhlasil Harry. Když už se pauza táhla příliš dlouho, dodal: „Chtěl jsem porovnat, jak se liší pokusy Kyruse a Mengela, protože Mengele použil slzy sídhe⁴⁾ a dračí krev, ale Kyrus prostě jen používal dexamfetaminy napuštěné mátou.“

Bylo slyšet zašustění přikrývky. „Můžeme se setkat zítra – nebo spíš dneska – v knihovně? Po vyučování?“ zeptal se Snape stroze.

Harry otevřel pusu, aby řekl ano, ale pak ji zase zavřel. „Nemůžu. Mám schůzku s Lily k projektu z formulí.“ Pauza. „Promiň.“

Další pauza. „Chápu,“ odtušil Snape s tak slyšitelným úšklebkem, že Harry musel potlačit nutkání sebou škubnout. Zachvátil ho nepříjemný pocit, že klesá ke dnu.

„Můžu s tebou vyrazit do knihovny na průzkum tak po hodině, po hodině a půl od konce vyučování,“ nabídl Harry velmi klidným tónem. „Nemyslím, že by výzkum, který Lily naplánovala, zabral víc času.“

Harry slyšel, jak se Snape obrací, a když promluvil, bylo zjevné, že leží zády k němu. „Tak dobře,“ souhlasil kysele. „A nezapomeň zůstat myšlenkami u Mengela a Kyruse, až je budeme studovat, Froste.“

Harry si velmi tiše povzdechl a neodpověděl. Otočil se taky na druhý bok a znovu zavřel oči.

***

Poznámky k překladu:

1)   confuto = lat. porážet, rušit, zeslabovat

2)   Myrddin je další z podob jména Merlin, ale podle The Mysteries of Britain od Lewise Spenceho je Myrddin ab Morfryn jiná postava než Merlin Emrys (The Mysteries of Britain, Or, The Secret Rites and Traditions of Ancient ... - Lewis Spence - Knihy Google)

3)   acies = lat. bystrost, ostrost zraku

4)   sídhe – v keltském bájesloví původně označení pro vílí kopce na území Irska a Skotka, dnes i pro většinu tvorů z těchto kopců pocházejících – viz https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADdhe